Rozhodnutí NS

28 Cdo 3429/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/11/2018
Spisová značka:28 Cdo 3429/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3429.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vady podání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/22/2019
II.ÚS 266/19
JUDr. Kateřina Šimáčková
odmítnuto
02/20/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 3429/2018-428
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobců a) I. S., narozeného XY, bytem XY, a b) A. S., narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, proti žalovanému M. S., narozenému XY, bytem XY 342, zastoupenému Mgr. Hedou Wichovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bílkova 132/4, o zaplacení částky 1.190.624,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 186/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2018, č. j. 19 Co 46/2018-382, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.214,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Hedy Wichové, advokátky se sídlem v Praze 1, Bílkova 132/4.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Žalobci se žalobou podanou dne 29. 10. 2003 domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jim částku 1.190.624,40 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, s odůvodněním, že mezi nimi a žalovaným došlo k dohodě, podle níž k domu XY v jeho vlastnictví vybudují na jeho pozemku XY v k. ú. XY formou přístavby (neboť dle stanoviska stavebního úřadu nemohlo jít o samostatnou stavbu) novou bytovou jednotku, která pak bude v jejich vlastnictví, že žalovaný, který je otcem žalobce a), podepsal souhlas s výstavbou přístavby a žalobcům na ni bylo vydáno stavební povolení, a že v září 2001 zahájili realizaci přístavby a koncem listopadu 2001 byla dokončena hrubá stavba. Následně žalobci usilovali o zapsání hrubé stavby jako nedokončené bytové jednotky do katastru nemovitostí tak, aby byla způsobilá ke zřízení zástavního práva pro účely poskytnutí úvěru na její dokončení, při přípravě smlouvy o výstavbě však žalobci zjistili, že zákon vyžaduje, aby na ně žalovaný převedl poměrnou část stavebního pozemku, což však odmítl. Mimosoudní jednání mezi účastníky byla bezvýsledná, přístavba dokončena nebyla, je stále ve stadiu hrubé stavby, na niž žalobci vynaložili prostředky ve výši 1.190.624,40 Kč, které podle jejich názoru představují zhodnocení nemovitostí ve vlastnictví žalovaného.

Obvodní soud pro Prahu 6 (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 30. 6. 2017, č. j. 7 C 186/2003-348, zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobcům částku 1.190.624,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 4. 2008 do zaplacení, a žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit státu náklady znalečného ve výši 10.120,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 a žalovanému náklady řízení ve výši 194.568,- Kč k rukám jeho zástupkyně. Na základě provedených důkazů, včetně znaleckých posudků, dospěl k závěru, že investice vynaložené žalobci na přístavbu domu XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalovaného na jeho pozemku na základě dohody mezi účastníky nevedly ke zhodnocení domu, a že žalovaný nezískal žádný majetkový prospěch, jelikož předmětnou přístavbu sám neužívá, když se jedná o nedokončenou hrubou stavbu, která není k užívání způsobilá, přičemž z týchž důvodů ji nemůže ani pronajímat, a navíc jej omezuje v užívání celé plochy zahrady, na níž je vystavěna.

Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co jeho mezitímní rozsudek ze dne 28. 12. 2012, č. j. 7 C 186/2003-190, jímž rozhodl, že základ žalobního nároku (na vydání žalobci tvrzeného bezdůvodného obohacení na straně žalovaného) je opodstatněn a že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2013, č. j. 19 Co 243/2013-223, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem, „aby se v dalším řízení zabýval tím, zda žalobci uplatněný nárok je možno posoudit jako bezdůvodné obohacení, a pokud dospěje ke kladnému závěru, vypořádá se s tvrzením, že účastníci byli dohodnuti, že žalobci vlastním nákladem zbudují přístavbu k domu žalovaného, musí zaujmout stanovisko k tomu, o jakou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení se jedná, a musí postavit najisto, že ke zhodnocení nemovitostí žalovaného skutečně došlo, tedy vyřeší základ uplatněného nároku včetně promlčení, a teprve dojde-li k závěru, že se žalovaný na úkor žalobců bezdůvodně obohatil, bude případně řešit výši tohoto obohacení“.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2018, č. j. 19 Co 46/2018-382, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 32.428,- Kč k rukám jeho zástupkyně (výrok II.). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby, nikoli však s důvody, které jej k tomuto závěru vedly. Soudu prvního stupně opětovně vytkl, že „zcela pominul posouzení, zda lze ze žalobních tvrzení a provedeného dokazování učinit závěr, že jsou splněny pojmové znaky bezdůvodného obohacení a pod jakou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení by bylo možno konkrétní skutková zjištění podřadit“. Dovodil, že „sama skutečnost, že žalobci realizovali přístavbu domu dle dohody s žalovaným, což bylo dokazováním potvrzeno, vylučuje závěr, že se jedná o bezdůvodné obohacení podřaditelné pod některou ze skutkových podstat § 451 odst. 2 a § 454 obč. zák., na což upozornil již ve svém zrušovacím usnesení“. Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně již neřešil otázku zhodnocení či znehodnocení nemovitosti žalovaného a dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení žalovanému nevzniklo; rozsudek soudu prvního stupně proto potvrdil, byť z jiných, než soudem prvního stupně uváděných důvodů.

Žalovaný se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které Nejvyšší soud jako soud dovolací odmítl podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a současně v něm ani nebyl uplatněn jediný možný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) - § 241a odst. 2 o. s. ř. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatelé v posuzovaném případě nedostáli, neboť v něm předpoklady přípustnosti dovolání řádně nevymezili, když neoznačili žádnou otázku hmotného ani procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí.

Jestliže tedy dovolatelé v dovolání neformulovali žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud (podle jejího mínění) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak jen samotným poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, a ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, a na judikaturu Ústavního soudu ve skutečnosti neuplatnili dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. (nejde tedy o tzv. spor o právo), nýbrž namítají vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [že odvolací soud je nepoučil dle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. (§ 213b odst. 1 o. s. ř.), že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné a překvapivé a že neopakoval ani nedoplnil dokazování], k nimž však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); mimo to odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu byla vydána v dovolacím řízení vedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009, avšak podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (stejně jako od 30. 9. 2017) je jediným způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (k tomu srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Nadto rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelností zjevně netrpí (k tomu srov. v podrobnostech rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a vzhledem k závaznému právnímu názoru zaujatému odvolacím soudem v jeho dřívějším zrušujícím usnesení není postižen ani dalšími vytýkanými vadami. Námitka dovolatelů, že nesouhlasí s metodami, které znalkyně Ing. Michalová použila ke zjištění hodnoty nemovitosti s přístavbou, je bezpředmětná, když zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalovaný se na úkor žalobců bezdůvodně neobohatil.

Zamýšleli-li snad dovolatelé napadnout rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 10. 2018

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu