Rozhodnutí NS

4 Tdo 873/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:08/29/2018
Spisová značka:4 Tdo 873/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.873.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Podvod
Pomocník
Dotčené předpisy:§ § 209 odst. 1,3 tr. zákoníku
§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 873/2018-30


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2018 o dovolání obviněné E. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 9 To 342/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 37 T 34/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 37 T 34/2017, byla obviněná E. Č. uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Spoluobviněná I. P. H. byla tímto rozsudkem uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku zčásti spáchaného ve formě pokusu podle § 23 tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se obviněná E. Č. podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustila tím, že:

v průběhu roku 2014 a dále do srpna 2015 v k. o. M., okres P.-v., v postavení obchodní zástupkyně spol. Provident Financial s. r. o., IČ: 25621351, uzavírala smlouvu o zápůjčkách se známými její klientky I. P. H., a to na její doporučení, ačkoliv věděla, že poškození tyto smlouvy uzavírají, aby mohli získané peníze dále zapůjčit obžalované H., neboť výběr splátek prováděla přímo u obžalované H., v některých případech schválila poskytnutí zápůjčky, i když neměli odpovídající příjem na jejich uhrazení, některé poškozené ani neinformovala o výši splátek, zároveň si byla vědoma, že obžalovaná H. je ve špatné finanční situaci, kdy má již problémy se splácením svých splatných pohledávek u společnosti Provident Financial s. r. o., čímž obžalované H. umožnila zapůjčit si od poškozených peníze, které získali bezprostředně po uzavření smluv o zápůjčkách, načež obžalovaná H. po předání peněz se poškozeným ústně zavázala, že zapůjčené peníze jim vrátí tak, že za ně bude hradit splátky z uzavřených smluv o půjčkách a uvedené jim přislíbila, ačkoliv již v době zapůjčení peněz od poškozeného L. P. poté, co uzavřel smlouvu o půjčce ze dne 24. 4. 2014, věděla, že půjčky nebude moci splácet, neboť již sama byla zavázána každý měsíc na svých dalších půjčkách a závazcích splácet minimálně částku ve výši 19.536,- Kč, která s každou další uzavřenou půjčkou narůstala a její čistý měsíční příjem činil v období od 1. 1. 2014 do 31. 7. 2014 průměrně 10.492,- Kč a od 5. 12. 2014, kdy byla v pracovní neschopnosti, pobírala pouze nemocenské dávky v denní výši 332,- Kč, přičemž takto jednala ku škodě poškozených v následujících případech:

1) dne 24. 4. 2014 uzavřela s panem L. P., smlouvu o půjčce č. 578787521 u společnosti Provident Financial, s. r. o., na základě které mu byla vyplacena finanční hotovost ve výši 20.000,- Kč, kterou předal I. H.,
2) dne 2. 5. 2014 uzavřela s panem F. R., smlouvu o půjčce č. 580034147 u společnosti Provident Financial, s. r. o., na základě které mu byla vyplacena finanční hotovost ve výši 20.000,- Kč, kterou předal I. H.,
3) dne 9. 6. 2014 uzavřela s paní N. R., smlouvu o půjčce č. 579959954 u společnosti Provident Financial, s. r. o., na základě které jí byla vyplacena finanční hotovost ve výši 20.000,- Kč, kterou předala I. H.,
4) dne 24. 8. 2014 uzavřela s panem L. P., smlouvu o půjčce č. 581303187 u společnosti Provident Financial, s. r. o., na základě které mu byla vyplacena finanční hotovost ve výši 10.000,- Kč, kterou předal I. H.,
5) dne 28. 9. 2014 uzavřela s paní M. K., smlouvu o půjčce č. 581654324 u společnosti Provident Financial, s. r. o., na základě které jí byla vyplacena finanční hotovost ve výši 15.000,- Kč, kterou předala I. H.,
6) dne 13. 10. 2014 uzavřela s panem V. S., smlouvu o půjčce č. 579970351 u společnosti Provident Financial, s. r. o., na základě které mu byla vyplacena finanční hotovost ve výši 19.000,- Kč, kterou předal I. H.,
7) dne 28. 12. 2014 uzavřela s panem L. P., smlouvu o půjčce č. 581288891 u společnosti Provident Financial, s. r. o., na základě které mu byla vyplacena finanční hotovost ve výši 15.000,- Kč, kterou předal I. H.,
8) dne 25. 1. 2015 uzavřela s panem F. R., smlouvu o půjčce č. 583862284 u společnosti Provident Financial, s. r. o., na základě které mu byla vyplacena finanční hotovost ve výši 12.000,- Kč, kterou předal I. H.,
9) dne 9. 2. 2015 uzavřela s panem L. P., smlouvu o půjčce č. 583862239 u společnosti Provident Financial, s. r. o., na základě které mu byla vyplacena finanční hotovost ve výši 22.000,- Kč, kterou předal I. H.,
10) dne 19. 2. 2015 uzavřela s paní E. K., smlouvu o půjčce č. 584770469 u společnosti Provident Financial, s. r. o., na základě které jí byla vyplacena finanční hotovost ve výši 7.000,- Kč, kterou předala I. H.,
11) dne 20. 2. 2015 uzavřela s paní N. R., smlouvu o půjčce č. 584770490 u společnosti Provident Financial, s. r. o., na základě které jí byla vyplacena finanční hotovost ve výši 30.000,- Kč, kterou předala I. H.,
12) dne 13. 3. 2015 uzavřela s panem V. S., smlouvu o půjčce č. 584768969 u společnosti Provident Financial, s. r. o., na základě které mu byla vyplacena finanční hotovost ve výši 21.000,- Kč, kterou částečně předal I. H.,
13) dne 27. 3. 2015 uzavřela s panem L. P., smlouvu o půjčce č. 584798326 u společnosti Provident Financial, s. r. o., na základě které mu byla vyplacena finanční hotovost ve výši 14.000,- Kč, kterou předal I. H.,
14) dne 10. 4. 2015 uzavřela s panem L. P., smlouvu o půjčce č. 584798333 u společnosti Provident Financial, s. r. o., na základě které mu byla vyplacena finanční hotovost ve výši 10.000,- Kč, kterou předal I. H.,
15) dne 23. 4. 2015 uzavřela s panem V. S., smlouvu o půjčce č. 585075961 u společnosti Provident Financial, s. r. o., na základě které mu byla vyplacena finanční hotovost ve výši 22.000,- Kč, kterou částečně předal I. H.,
16) dne 10. 5. 2015 uzavřela s paní Š. V., smlouvu o půjčce č. 585066110 u společnosti Provident Financial, s. r. o., na základě které jí byla vyplacena finanční hotovost ve výši 27.000,- Kč, kterou předala I. H.,
17) dne 25. 5. 2015 uzavřela s paní M. K., smlouvu o půjčce č. 585405555 u společnosti Provident Financial, s. r. o., na základě které jí byla vyplacena finanční hotovost ve výši 28.000,- Kč, kterou předala I. H.,
18) dne 31. 5. 2015 uzavřela s panem J. Š., smlouvu o půjčce č. 585381080 u společnosti Provident Financial, s. r. o., na základě které mu byla vyplacena finanční hotovost ve výši 20.000,- Kč, kterou předal I. H.,
19) dne 5. 6. 2015 uzavřela s paní M. K., smlouvu o půjčce č. 585384265 u společnosti Provident Financial, s. r. o., na základě které jí byla vyplacena finanční hotovost ve výši 15.000,- Kč, kterou předala I. H.,
20) dne 12. 6. 2015 uzavřela s paní E. K., smlouvu o půjčce č. 585385790 u společnosti Provident Financial, s. r. o., na základě které jí byla vyplacena finanční hotovost ve výši 21.000,- Kč, kterou předala I. H.,
21) dne 7. 8. 2015 uzavřela s panem V. S., smlouvu o půjčce č. 586325069 u společnosti Provident Financial, s. r. o., na základě které mu byla vyplacena finanční hotovost ve výši 19.000,- Kč, kterou částečně předal I. H.,
22) dne 21. 8. 2015 uzavřela s paní M. K., smlouvu o půjčce č. 586325090 u společnosti Provident Financial, s. r. o., na základě které jí byla vyplacena finanční hotovost ve výši 6.000,- Kč, kterou předala I. H.,

čímž byla shora uvedeným poškozeným způsobena celková škoda ve výši 393.000 Kč.

Za uvedený přečin uložil Okresní soud Praha-východ obviněné E. Č. podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněné podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku obviněné uložil, aby ve zkušební době podle svých sil uhradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1 tr. zákoníku obviněné dále uložil peněžitý trest ve výměře 500 denních dávek, kdy denní sazba činila 200 Kč, takže celková výše peněžitého trestu činila 100.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil obviněné náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození N. R., F. R., Š. V., L. P., J. Š., Z. K., E. K., M. K. a V. S. odkázání s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Současně byla obviněná E. Č. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek ve vztahu k poškozené E. K. ohledně částky 8.000 Kč, který se měl stát dne 17. 8. 2015 a ve kterém bylo spatřováno spáchání dílčího útoku přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

Obviněné I. P. H. byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu této obviněné podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let za současného vyslovení dohledu. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku dále obviněné I. P. H. uložil, aby ve zkušební době podle svých sil uhradila škodu, kterou trestným činem způsobila.

Proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 37 T 34/2017, podala obviněná E. Č. odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 9 To 342/2017 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu ohledně této obviněné. Při nezměněném výroku o vině, výroku o náhradě škody a zprošťujícím výroku s přihlédnutím k § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné E. Č. uložil podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 9 To 342/2017, podala obviněná E. Č. prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle obviněné skutkový stav, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu a soud druhého stupně skutek, který je obviněné kladen za vinu nesprávně kvalifikoval jako trestný čin.

Obviněná E. Č. ve vztahu k právnímu posouzení svého jednání zdůrazňuje, že je nutno provést právní posouzení jednání spoluobviněné I. P. H., neboť tato se měla dopustit zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kdy ona sama jí při tom měla pomáhat, takže měla toliko postavení jejího pomocníka. Vyjadřuje přesvědčení, že v rámci dovolání je proto nezbytné právní posouzení skutku, kterého se měla dopustit spoluobviněná I. P. H. Namítá, že skutek, kterým byla uznána vinným spoluobviněná I. P. H. nebyl trestným činem a tudíž se ona nemohla dopustit trestného činu účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k trestnému činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Soud druhého stupně se touto její námitkou dostatečně nezabýval a řádně se s ní nevypořádal.

Dovolatelka poté velmi podrobně rozvádí skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Podle jejího názoru si poškození byli vědomi všech rozhodných skutečností a zcela nesmyslně rezignovali na byť jen běžnou opatrnost při ochraně svých zájmů, přičemž v tomto směru podrobně rozvádí výpovědi jednotlivých poškozených. Poukazuje zároveň na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ohledně uvedení poškozených v omyl a vyjadřuje s jeho závěry, stejně jako závěry soudu druhého stupně, nesouhlas. Současně obviněná odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozhodnutí ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, které soudy nižších stupňů zcela ignorovaly, když poškození sami svou zjevnou neopatrností přistoupili v rámci soukromoprávního vztahu k nejistému obchodu a musí se tedy s důsledky tohoto stavu vypořádat v rámci soukromoprávních instrumentů. Dále odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01 a I. ÚS 4/04.

Namítá s odkazem na ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), že předpokládala, že poškození, kteří žádají o půjčku, si zjistili veškeré rozhodné skutečnosti, popř. že byli srozuměni s riziky svého jednání. Nebylo její povinností zjišťovat, zda peníze byly určeny pro spoluobviněnou, popř. zda si poškození o dluzích spoluobviněné zjistili vše. Za překvapivou pak považuje konstrukci soudu druhého stupně, že spoluobviněná I. P. H. uvedla poškozené v omyl tím, že tvrdila, že se jedná o její dluhy, když v pozdější fázi řízení se jednalo o dluhy, které byly formálně vzato dluhy jiných osob. Pokud tedy uvedený soud tvrdí, že se jednalo o dluhy jiných osob, tak nemohla spoluobviněná uvést poškozené v omyl.

Dále za zcela flagrantní pochybení považuje závěr soudů nižších stupňů, že byla pomocnicí spoluobviněné I. P. H., když soudy dospěly k závěru, že jí byla známá finanční situace spoluobviněné a přesto uzavírala za společnost Provident Financial s. r. o., s poškozenými smlouvy o zápůjčce, když i věděla, že zapůjčené peníze budou poskytnuty spoluobviněné H. S těmito závěry vyjadřuje obviněná nesouhlas a dospívá k závěru, že právní posouzení skutku je evidentně chybné.

Obviněná E. Č. především zdůrazňuje, že je jí kladeno za vinu, že znala finanční situaci spoluobviněné I. P. H., a přesto uzavírala smlouvy o zápůjčce s poškozenými, ačkoliv jí bylo známo, že peníze jsou určeny pro spoluobviněnou. Domnívá se, že tato skutková zjištění nemohou vést k závěru, že pomáhala spoluobviněné v páchání trestného činu podvodu, tedy že naplnila skutkovou podstatu přečinu podvodu ve formě pomoci.

Poukazuje na skutečnost, že to byla právě spoluobviněná I. P. H., která přemlouvala poškozené k půjčkám. Obviněná zdůrazňuje, že nemohla vědět, co spoluobviněná těmto poškozeným tvrdí či netvrdí a zda jim něco nezamlčuje, když ona sama byla vždy postavena před hotovou věc a požádána, aby uzavřela smlouvu o zápůjčce se zájemcem. Zdůrazňuje, že trestná činnost spoluobviněné I. P. H. spočívala v tom, že měla poškozeným zamlčet některé skutečnosti, k čemuž jí ovšem žádnou součinnost neposkytla. Ona jen uzavřela smlouvu o zápůjčce, přičemž neřešila, proč se žadatel (poškozený) rozhodl půjčku vzít a jaké skutečnosti mu spoluobviněná sdělila a také to nebylo její povinností. Nebylo tedy prokázáno, že by věděla, že spoluobviněná I. P. H. poškozeným lže, tedy uvádí je v omyl. V jejích očích poškození sice riskovali, ale byla to jejich věc. Poškození se jí ani na solventnost spoluobviněné neptali, takže je nemohla nijak uvést v omyl.

V závěru podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 9 To 342/2017, tak rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 37 T 34/2017 a současně zrušil všechna další rozhodnutí na tyto rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu a podle § 265m odst. 1 tr. ř. jí obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 1 NZO 124/2018, nejprve zrekapitulovala řízení před soudy nižších stupňů, včetně toho, jaký uplatnila obviněná E. Č. dovolací důvod a jaké ohledně naplnění tohoto dovolacího důvodu uplatnila dovolací argumenty. Obecně pak uvádí, že obviněná v rámci dovolání uplatnila stejné námitky, jaké zvolila v řízení před soudy nižších stupňů, když tyto soudy se podle jejího názoru s její obhajobou řádně vypořádaly. Současně odkázala na úvahy soudu prvního stupně, se kterými se zcela ztotožnila, když poukazovala na skutečnost, že obviněná musela vědět, že spoluobviněná I. P. H. jednotlivé poškozené musela přesvědčovat o tom, aby uzavřeli smlouvy o zápůjčce, když jí bylo i známo, že peníze od poškozených převezme právě tato spoluobviněná a bude jimi hradit splátky. Obviněná si byla vědoma zadluženosti spoluobviněné a musela vědět o tom, že její schopnost hradit splátky bude závislá na tom, zda si další osoby budou ochotny půjčit peníze pro její osobu, tedy na zcela nejisté události. Odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu pak považuje za nepřípadný, když se jednalo o fyzické osoby, nikoliv o právnickou osobu. Poškození tedy neměli možnost zjistit, že spoluobviněná je subjektem, který je zadlužený a není schopna hradit své závazky. Dospívá tedy k závěru, že zvolený dovolací důvod nebyl naplněn a podané dovolání je zjevně neopodstatněné.

Proto navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněná prostřednictvím obhájce využila možnosti repliky k podanému vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Poukazuje na skutečnost, že závěr státní zástupkyně, že poškození neměli možnost zjistit, že spoluobviněná je zadlužená a není schopna hradit své závazky, je nesprávný. Odkazuje na svoji obhajobu, ze které je zřejmé, že poškození výslovně před soudem potvrdili, že věděli, že spoluobviněná je zadlužena, a to velmi podstatně, přičemž odkazuje na jejich výpovědi. Proto považuje závěr státní zástupkyně za překvapivý. Nebyla také přítomna u toho, když spoluobviněná přesvědčovala jednotlivé poškozené, aby si vzali půjčku, neboť se s nimi setkala až v okamžiku, kdy chtěli vyplatit peníze.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného či obviněné obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Na podkladě shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.

Obviněná E. Č. naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečnosti, že spolupachatelka I. P. H. neuvedla žádného z poškozených v omyl a že nepomáhala spoluobviněné v páchání trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku jako pomocník, neboť poškozené osoby neuváděla v omyl ani jim nezamlčovala podstatné skutečnosti. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené argumentace je možno konstatovat, že obviněná uplatnila námitky právně relevantním způsobem.

Nejvyšší soud především dospěl k závěru, že pokud obviněná E. Č. namítá, že spoluobviněná I. P. H. neuvedla poškozené v omyl a že se tudíž nedopustila trestného činu, tak tato námitka směřuje do právního posouzení skutku a jako takovou se jí musí dovolací soud zabývat, přestože obviněná zpochybňuje závěr o vině spoluobviněné I. P. H. Je tomu tak proto, že obviněná se měla trestné činnosti dopustit jako účastník podle § 24 tr. zákoníku, když měla spáchat přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Ve vztahu k účastenství platí, že čin, na němž se účastník podílí, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu. Účastenství je v trestním zákoníku vybudováno na základě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Organizátorství, návod a pomoc se posuzují jako účastenství podle § 24, jen jestliže se pachatel hlavního trestného činu o něj alespoň pokusil (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139 Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, 279 s). Jelikož trestní odpovědnost účastníka je založena na zásadě akcesority účastenství, tak je pro právní posouzení jednání obviněné podstatné a rozhodující, zda se skutečně hlavní pachatel, tj. v dané věci spoluobviněná, dopustila trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, tedy zda svým jednáním naplnila všechny znaky tohoto trestného činu, jak z hlediska objektivní, tak i subjektivní stránky. Proto lze uzavřít, že pokud účastník na trestném činu v rámci dovolání namítá, že se hlavní pachatel nedopustil trestného činu či se alespoň o něho nepokusil, tak lze tuto námitku podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněná E. Č. ve vztahu k naplnění trestného činu podvodu spolupachatelkou I. P. H., konkrétně namítá, že poškození nebyli spolupachatelkou uvedeni v omyl a že tito nedbali ochrany svých práv a chovali se nedbale. Obviněná tedy zpochybňuje naplnění všech znaků objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku spolupachatelkou. Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku v základní skutkové podstatě se dopustí pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí na takovém majetku škodu nikoliv nepatrnou. Z právní věty rozsudku soudu prvního stupně se podává, že naplnění objektivní stránky žalovaného trestného činu spatřoval v tom, že spoluobviněná I. P. H. ke škodě cizího majetku sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila tak na cizím majetku značnou škodu, tedy škodu nad 500.000 Kč (bod I. 1). Uvedením v omyl se rozumí jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, kdy se tak může stát konáním, opomenutím či konkludentním jednáním. V případě půjčky finanční hotovosti se zpravidla jedná o uvedení v omyl o schopnosti dlužníka takovou půjčku splácet (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 937/2017). Může se jednat např. o situaci, kdy pachatel předstírá jiný důvod půjčky, nebo podá poškozenému nepravdivou informaci, pokud je tato nepravdivá informace podávána poškozenému s úmyslem způsobit škodu na cizím majetku a zároveň sebe nebo jiného obohatit apod. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že při posuzování skutečnosti zda spoluobviněná fakticky poškozené uváděla v omyl, nelze vycházet jen z výpovědi spoluobviněné a obviněné E. Č., ale je nezbytné a nutné jejich výpovědi hodnotit z pohledu dalších provedených důkazů a z nich vyplývajících skutečností. Jak již bylo naznačeno, podstatou námitek obviněné je tvrzení, že spoluobviněná I. P. H. nemohla uvést poškozené v omyl, když tito, jak vyplývá z jejich výpovědí, si byli vědomi špatné finanční situace spoluobviněné, takže neprojevili nezbytnou míru opatrnosti a nepostupovali v dané věci obezřetně, takže se s důsledky svojí zjevné neopatrnosti musí vypořádat prostředky soukromoprávních instrumentů.

Z pohledu zvolené argumentace považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že při posuzování dovolací argumentace obviněné E. Č. je třeba vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Z těchto vyplývá, že poškození skutečně vypověděli, že peníze si pro spoluobviněnou I. P. H. půjčovali od firmy Provident Financial s. r. o., za situace, kdy jim tato spoluobviněná sdělila, že potřebuje zaplatit nějaké dluhy, tedy bylo jim známo, že tato má určité finanční problémy. Je možno tedy přisvědčit námitce obviněné, že poškození měli informaci o tom, že spoluobviněná potřebuje předmětné finanční částky na úhradu svých předchozích dluhů. Přesto lze mít za to, že tuto skutečnost nelze vykládat tak, že poškození nemohli být spolupachatelkou I. P. H. uvedeni v omyl. Pachatel může uvést poškozené osoby v omyl i tehdy, jestliže si jsou poškození vědomi nepříznivé situace pachatele a přesto pachateli poskytnou finanční prostředky (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1536/2011). Je třeba zdůraznit, že v dané věci podle skutkových zjištění soudů uvedení v omyl poškozených spočívalo v tom, že spolupachatelka I. P. H. poškozeným sice sdělila, že půjčky potřebuje na úhradu svých předchozích dluhů, když jim ovšem zatajila celkovou výši svých dluhů v daném časovém období, zejména skutečnost, že výše jejích dluhů dosáhla takové výše, že již není schopna ze svého příjmu hradit jednotlivé splátky dluhů, když splátky výrazně přesahují výši jejího příjmu v tomto období. Jinak řečeno spoluobviněná poškozeným zatajila, že v případě požadovaných půjček se z její strany jedná o tzv. vytloukání klínu klínem. V tomto směru je třeba odkázat na skutková zjištění soudů nižších stupňů ohledně výše příjmu spolupachatelky I. P. H. a výši jejích splátek ke dni zahájení páchání trestné činnosti. Je nepochybné, že tuto skutečnost spoluobviněná I. P. H. záměrně poškozeným nesdělila, a tím jim podala nepravdivou informaci o své finanční situaci. V dané souvislosti je také třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování vyplývá, že obviněná E. Č. žádala spoluobviněnou, aby sehnala další lidi, kteří si pro ni vezmou půjčky, aby mohla spoluobviněná půjčky hradit. Na rozdíl od poškozených byla obviněné E. Č. známa výše splátek spoluobviněné, takže si musela být vědoma, že spoluobviněná je předlužena. Bylo jí rovněž známo, že spoluobviněná je od konce roku 2014 na nemocenské, takže její příjem byl ještě nižší než z pracovního poměru a přesto dále poskytovala půjčky poškozeným až do 21. 8. 2015, ačkoliv si byla vědoma, že půjčky jsou fakticky určeny pro spoluobviněnou I. P. H., která těmto poškozeným přislíbila, že je bude řádně hradit.

K námitce obviněné E. Č., že poškození si měli zjistit faktickou finanční situaci spoluobviněné I. P. H. a dodržet tak požadované náležité obezřetnosti lze uvést, že o podvodné jednání jde i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1641/2014, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1398/2014). O takovou situaci se v dané věci jedná. Nelze totiž pominout, že pro poškozené nebyla osoba spoluobviněné I. P. H. neznámá, tito spoluobviněnou znali z dřívějška a měli k ní určitý vztah (např. poškozený P. s ní určitou dobu žil, poškození byli známí či sousedé spoluobviněné, popř. k ní byli v určitém příbuzenském vztahu), což nepochybně mělo vliv na jejich jednání z hlediska přístupu k požadavkům spoluobviněné na zapůjčení určité finanční částky. Těmto poškozeným bylo také známo, že spoluobviněná I. P. H. pracuje, takže má určitý zdroj příjmu. Proto mohli důvodně předpokládat, že svým závazkům vůči jejich osobám dostojí a dluhy bude hradit. Navíc nelze pominout, že spoluobviněná se v minulosti nedopustila vůči poškozeným žádného jednání, které by vedlo k narušení jejich důvěry vůči její osobě.

Navíc je třeba zdůraznit, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že u poskytování půjček byla přítomná obviněná E. Č., která věděla, že půjčky nejsou fakticky určeny pro poškozené, ale pro spoluobviněnou I. P. H. Ve většině případů pak byly zapůjčené peníze obviněnou přímo předány spoluobviněné, nikoliv poškozeným. Obviněná E. Č. po těchto poškozených nepožadovala při vyřizování smlouvy o zápůjčce, jak vyplývá z jejich výpovědí, buď žádné doklady, nebo všechny potřebné doklady, jako např. potvrzení o výši mateřské, o příjmu, výši důchodu, což měla obviněná podle svědka A. jako zástupce firmy Provident Financial, s. r. o. učinit. Z výpovědí většiny poškozených také vyplývá, že obviněná byla přítomna tomu, když spoluobviněná I. P. H. poškozeným tvrdila, že splátky bude hradit ona, nikoliv poškození (např. poškozený L. P., F. R.). Lze mít za to, že skutečnost, že obviněná smlouvy s poškozenými uzavírala za situace, kdy jí bylo známo, že půjčky jsou fakticky určeny pro spoluobviněnou a obviněné bylo známo, že půjčky se fakticky zavazuje hradit spoluobviněná, posilovalo v poškozených důvěru v tom, že půjčky budou hrazeny. Jinak řečeno právě přítomnost obviněné E. Č. při jednání spoluobviněné s poškozenými, nepochybně vedlo tyto poškozené k závěru, že je vše v pořádku, neboť obviněná poskytovala půjčky za firmu Provident Financial s. r. o., takže mohli důvodně předpokládat, že by půjčky neposkytla, pokud by neměla za to, že je bude spolehlivě hradit.

Pokud je namítáno, že poškození se sami nezajímali o výši dluhů spoluobviněné I. P. H., je třeba odkázat na předchozí úvahy, když je třeba zdůraznit, že skutečnost, že poškození si mohli před uzavřením smlouvy o zápůjčce ověřit všechny rozhodné skutečnosti, nevylučuje, aby se mohl pachatel dopustit trestného činu podvodu (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 4 Tdo 5/2011, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1008/2014). Ve vztahu k námitce, že poškození neprojevili potřebnou míru obezřetnosti, je třeba uvést, že za nedodržení nezbytné míry opatrnosti je třeba považovat takovou situaci, kdy osoba půjčující peníze při poskytování půjčky neprojeví žádnou, alespoň minimální obezřetnost, tedy nezjistí si či nemá o osobě, které peníze půjčuje, o jeho finanční situaci alespoň minimální údaje. Přitom nelze vyžadovat absolutní obezřetnost, neboť tento požadavek by znamenal, že by se účastníci smluvních vztahů podle občanského zákoníku nemohli nikdy stát obětí trestného činu podvodu, popř. jiného trestného činu proti majetku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 4 Tdo 85/2017). O takový případ se v dané věci nejednalo, když jak již bylo uvedeno, poškození obviněnou znali, měli k ní určitý vztah a věděli, že tato pracuje, tudíž má určitý pravidelný zdroj příjmu. Pro stručnost je třeba odkázat na předchozí úvahu Nejvyššího soudu ohledně způsobu jednání poškozených.

Odkaz obviněné na ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, týkající se domněnky rozumnosti je v dané věci nepřípadný. Podle tohoto ustanovení se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Citované ustanovení občanského zákoníku se při posuzování v trestním řízení neuplatňuje, když se v podstatě ze strany obviněné jedná o zastřenou námitku zavinění. Obecně je třeba uvést, zavinění v trestním právu se posuzuje s přihlédnutím k požadavku na dodržení potřebné míry opatrnosti ve vztahu k zavinění z nedbalosti (viz např. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 292 až 300, Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 222 až 228, Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 234 až 240, a rozhodnutí publikované pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci se v dané věci nejedná, když v dané věci se jedná o úmyslný trestný čin a obviněná fakticky namítá otázku patřičné míry opatrnosti ze strany poškozených. Otázkou patřičné míry opatrnosti poškozených se již Nejvyšší soud zabýval v předchozích odstavcích.

Přesto je třeba zdůraznit, že obviněné E. Č. není kladeno za vinu, že by snad bylo její povinností si zjišťovat, zda jsou peníze určeny pro spoluobviněnou I. P. H., což by skutečně bylo jen stěží možno po ní požadovat. Zde je třeba zdůraznit, že obviněná E. Č. zcela pomíjí skutková zjištění soudů nižších stupňů. Z těchto vyplývá, že to byla právě obviněná, kdo po spoluobviněné I. P. H. požadoval, aby si sehnala další lidi, aby mohla splácet dluhy (spoluobviněná), což spoluobviněná učinila. Následně pak obviněná při vědomí skutečnosti, že peníze ze smluv o zápůjčkách, které uzavírala s poškozenými, jsou fakticky určeny pro spoluobviněnou, která se také zavázala je hradit a za situace, kdy si byla vědoma na rozdíl od poškozených velice nepříznivé finanční situace spoluobviněné, tyto smlouvy uzavřela a peníze ve většině případů předala přímo spoluobviněné, když ani nesplnila svoje povinnosti ve vztahu k pravidlům uzavírání smluv o zápůjčce (např. neověřovala příjmy poškozených). V podstatě se jedná o námitku týkající se skutkových zjištění, jež nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Lze tedy uzavřít, že obviněná v době uzavírání smluv o zápůjčkách s poškozenými znala všechny rozhodné skutečnosti týkající se jednání spoluobviněné I. P. H., které naplňovaly všechny znaky jak objektivní, tak i subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku.

Pokud pak obviněná dále polemizuje s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku soudu druhého stupně týkajícího se odůvodnění uvedení poškozených v omyl, když namítá, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že se nejednalo o dluhy spoluobviněné, tak tato námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že dovoláním lze napadnout jen výroky určitého rozhodnutí, nikoliv jeho odůvodnění. Důvody dovolání (§ 265b tr. ř.) totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, popřípadě v postupu soudu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, nikoli jen v samotném odůvodnění vydaného rozhodnutí (blíže viz Šámal P. a kol., Trestní řád, 7. vydání, nakladatelství C. H. BECK, Praha, str. 3147). Jestliže by obviněná spatřovala naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze v odůvodnění rozhodnutí, zakládalo by to důvod odmítnutí podaného dovolání jako nepřípustného podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, neúplné nebo jinak vadné. Přesto je třeba zdůraznit, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je patrno, že tento při posuzování uvedení poškozených v omyl, uvedl, že spoluobviněná I. P. H. uvedla poškozené v omyl jednak tím, že hovořila o svých dluzích, ačkoliv tyto byly formálně vzato dluhy jiných osob, ale že osobám poškozených především zamlčela podstatné okolnosti, tedy okolnosti faktického rozsahu svých dluhů a dříve sjednaných půjček (viz str. 17 rozsudku). V tomto směru je třeba uvést, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je v podstatě správné, když formálně se skutečně jednalo o půjčky jiných osob, když půjčky si vzaly na své jméno jiné osoby odlišné od spoluobviněné a po těchto pak byly v dalším řízení vymáhány.

Ohledně odkazu obviněné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010 lze uvést následující. Citované rozhodnutí na danou věc nelze aplikovat, když se jednalo o skutkově odlišnou věc. V rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010 byla řešena situace, kdy poškození v podstatě cizímu člověku zaplatili milionovou zálohu na kupní cenu nemovitosti, kdy se v době předání peněz nijak nezajímali o žádné právní vztahy týkající se nemovitosti, které měly být předmětem následné smlouvy o prodeji, ačkoliv si sami mohli zažádat či požádat obviněného o předložení výpisu z katastru nemovitostí. Tedy v této věci měli poškození jednat zjevně neopatrně z pohledu ustanovení § 43 občanského zákoníku č. 64/1964 Sb. (nyní § 1728 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Podle tohoto rozhodnutí se vyžaduje od účastníků soukromoprávních vztahů, aby postupovali obezřetně a aby dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti, zvláště když pro to jsou snadno dosažitelné prostředky. Zde je třeba zdůraznit, že celkovou výši skutečných dluhů mohla poškozeným sdělit jen spoluobviněná, takže záviselo pouze na jejím uvážení, zda tak učiní či nikoliv a poškození si toto nemohli žádným hodnověrným způsobem v daném čase ověřit.
K námitce obviněné E. Č., že nepomáhala spoluobviněné I. P. H. při páchání trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, je možno uvést, že obviněná namítá, že její jednání nelze právně posoudit jako účastenství na trestném činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Jedná se tedy o námitky týkající se právního posouzení skutku, byť část argumentace má procesní charakter, kdy obviněná zpochybňuje, že by jí byla známa podstata trestněprávního jednání spoluobviněné. Jedná se o námitky týkající se skutečnosti, že nevěděla, proč se poškození rozhodli půjčky vzít a že věděla, že spoluobviněná poškozeným lže, popř. něco jim zamlčuje. Pokud se týká námitek do skutkových zjištění soudu prvního stupně, tyto nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod a nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Přesto je třeba zdůraznit, že z výpovědi spoluobviněné I. P. H. je nepochybné, že jí obviněná nabádala, aby sehnala další lidi, aby mohla hradit půjčky, tedy aby zajistila další osoby, které si místo ní půjčí, aby byla schopna hradit své předchozí dluhy. Poté, co takovou osobu sehnala, pak zavolala obviněné a tato s poškozenými uzavřela smlouvy o zápůjčce, když peníze z půjčky byly určeny ovšem pro spoluobviněnou, která finanční hotovost převzala a zavázala se půjčky hradit za poškozené, což bylo obviněné známo. Výpovědi spoluobviněné pak prokazují poškození, když navíc z jejich výpovědí je nepochybné, že obviněná po nich nepožadovala buď žádné doklady ohledně možnosti uzavření smlouvy o zápůjčce, popř. nepožadovala všechny potřebné doklady, což prokazuje její zainteresovanost na celé věci.

Ve vztahu k námitkám, které jsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, je možno zdůraznit následující. Účastníkem na trestném činu ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je ten, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Trestní odpovědnost a trestnost účastníka se posuzují stejně, jako je tomu u pachatele trestného činu, k němuž účastenství směřovalo, není však vyloučeno, že bude posouzeno odchylně, protože pomoc z hlediska subjektivní stránky předpokládá, že pomocník ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele. Protože pomoc k trestnému činu je vždy podmíněna úmyslem směřujícím k takové účasti na konkrétním úmyslném trestném činu, musí být čin pomocníka charakterizován konkrétními skutkovými okolnostmi, nikoliv jen znaky skutkové podstaty (viz rozhodnutí č. 51/2006 Sb. rozh. tr.). Tyto úvahy je přitom nutné vždy utvářet na základě výsledků dokazování, z nichž musí logicky vyplynout, a je možné je dovozovat i nepřímo z okolností objektivní povahy na základě zásad logického myšlení, a přitom usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (k tomu srov. přiměř. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

Ohledně naplnění všech znaků pomoci k přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku obviněnou nelze pominout skutková zjištění soudů nižších stupňů, vzešlé z provedeného dokazování. Především je třeba zdůraznit, že spoluobviněná I. P. H. byla před zahájením páchání trestné činnosti ve špatné finanční situaci, když před 21. 4. 2014 výše splátek, které měla hradit na poskytnutých půjčkách byla výrazně vyšší než její příjem v tomto období. Skutečnost, že spoluobviněná je ve špatné finanční situaci byla obviněné E. Č. známa, když tato uzavírala smlouvy za firmu Provident Financial, s. r. o. s obviněnou a sama ji vyzvala, aby si sehnala lidi, kteří si místo ní půjčí. Následně uzavírala s poškozenými smlouvy o zápůjčce za přítomnosti spoluobviněné I. P. H., ačkoliv jí bylo známo, že finanční hotovost, kterou si hodlají poškození od firmy Provident Financial, s. r. o., zapůjčit, si nepůjčují pro sebe, ale pro spoluobviněnou, která za její přítomnosti poškozeným sdělila, že bude půjčky hradit za ně. Přesto při vědomí těchto rozhodných skutečností smlouvy o zápůjčce s poškozenými uzavírala, když si byla na rozdíl od poškozených vědoma velmi špatné finanční situace spoluobviněné. Při uzavírání smluv nevyžadovala po poškozených ani potřebné doklady, vyžadované k uzavření smlouvy o zápůjčce, peníze nepředávala ve většině případů poškozeným, ale přímo obviněné, popř. poškozeným, kteří je za její přítomnosti předali právě obviněné. Tímto jednáním nepochybně umožnila spoluobviněné od poškozených podvodně vylákat tyto finanční částky. Lze tedy uzavřít, že obviněná si musela být vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem vědoma toho, že spoluobviněná nebude schopna vzhledem ke své reálné finanční situaci za poškozené hradit předmětné půjčky, přesto uzavírala s těmito poškozenými smlouvy o zápůjčce a dokonce vyzývala spoluobviněnou, aby vyhledala osoby, které si pro ni na své jméno vezmou půjčku. Jinak vyjádřeno, obviněná svým faktickým jednáním umožnila spoluobviněné spáchat na poškozených přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a to nejen z hlediska naplnění objektivní stránky uvedeného přečinu, ale i subjektivní, když si musela být vědoma skutečnosti, že se spoluobviněná dopouští vůči poškozeným podvodného jednání, když jim nesdělila všechny podstatné skutečnosti ohledně svých možností hradit předmětné půjčky. Skutečnost, že obviněná sama poškozené k uzavření smlouvy o zápůjčce přímo nepobízela je nerozhodná, když bylo prokázáno, že spoluobviněnou vybízela, aby si sehnala lidi, kteří si půjčku vezmou za ni na sebe, takže ji v podstatě vybídla, jak svoji nepříznivou finanční situaci vyřešit na úkor poškozených, ačkoliv si byla vědoma, že faktická finanční situace spoluobviněné znemožňuje, aby mohla svým závazkům dostát a byla tedy reálně schopna za poškozené částky odpovídající výši splátek hradit. Obviněná tedy jednala v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k poskytnutí pomoci spoluobviněné k spáchání trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Proto je možno mít námitky obviněné za zjevně neopodstatněné.

Nad rámec těchto úvah považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že na rozdíl od soudů nižších stupňů má za to, že jednání obviněné E. Č. mělo být posouzeno jako spolupachatelství k trestnému činu podvodu podle § 23 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Lze totiž mít za to, že bez jednání obviněné by nebyla spoluobviněná I. P. H. jako hlavní pachatelka schopna naplnit skutkovou podstatu uvedeného trestného činu, neboť pokud by obviněná neuzavřela s poškozenými smlouvu o zápůjčce a tito následně nepředali takto získanou finanční hotovost spoluobviněné, tak by nemohla spoluobviněná naplnit všechny objektivní znaky uvedeného přečinu, zejména znak způsobení škody. Ze strany obviněné se pak jedná o případ, kdy každý ze spolupachatelů svým jednáním uskuteční jen některé ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž je naplněn jen souhrnem těchto jednání, když jednání obviněné a spoluobviněné sledovalo stejný cíl a tím bylo v konečném důsledku podvodné vylákání finančních prostředků poškozených. Naznačený nedostatek však nelze napravit, neboť by se jednalo o změnu v neprospěch obviněné, což by vedlo k porušení zásady reformace in peius.

Vzhledem ke všem shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněné bylo podáno částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které jsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněné v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 8. 2018


JUDr. František Hrabec
předseda senátu



Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová