Rozhodnutí NS

25 Cdo 2810/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/19/2019
Spisová značka:25 Cdo 2810/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.2810.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Náhrada škody
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 2810/2018-395


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: V. L. H., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem Vinohradská 126, Praha 3, proti žalovanému: statutární město Hradec Králové, se sídlem magistrátu Československé armády 408/51, Hradec Králové, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 21 C 112/2016-330, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2018, č. j. 24 Co 320/2017-362, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 825 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Hostinského, advokáta se sídlem Vinohradská 126, Praha 3.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 2. 2018, č. j. 24 Co 320/2017-362, potvrdil rozsudek ze dne 28. 6. 2017, č. j. 21 C 112/2016-330, jímž Okresní soud v Hradci Králové uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 168 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 17. 9. 2015 došlo za větrného počasí v důsledku nedostatečné, chybné péče žalovaného k rozlomení koruny stromu jasanu v oblasti kosterního větvení v tzv. tlakové vidlici, k pádu větve a k poškození vozidla XY ve vlastnictví žalobkyně. Vlastníkem pozemku, na němž se nacházel strom, byl žalovaný. Žalovaný zadal třetí osobě provedení inventarizace zeleně na území města, zhotovitel inventarizace 2. 9. 2015 prohlédl strom, jehož pádem byla způsobena škoda, a vyhodnotil jej jako zdravý s vyvinutými defekty, bez rizikového větvení. Ze znaleckého posudku vyplývá, že strom měl vizuálně patrný významný defekt v kosterním větvení, vyžadoval bezodkladné provedení pěstebního zásahu směřujícího ke stabilizaci defektního větvení, popis stromu v inventarizaci vykazuje hrubé chyby. Příčinou selhání stromu bylo defektní větvení, extrémní zátěž větrem byla doprovodným faktorem. Místo, na němž žalobkyně zaparkovala vozidlo, možnost parkování nevylučovalo, nebylo označeno dopravní značkou zákazu stání, stejným způsobem se na tomto místě parkovalo běžně. Obvyklá cena vozidla před poškozením činila 823 700 Kč, žalobkyně obdržela na pojistném plnění od vedlejšího účastníka 239 093 Kč, od pojišťovny AXA 98 000 Kč a akceptovala částku 322 997 Kč jako cenu zbytků, tj. cenu vozidla po jeho poškození. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný nedostatečnou péčí o strom porušil prevenční povinnost ve smyslu § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a je odpovědný za škodu způsobenou žalobkyni. Odpovědnosti žalovaného nezbavuje fakt, že inventarizaci zeleně svěřil smluvnímu partnerovi, ani hlášení ČHMÚ o silném nárazovém větru na den 17. 9. 2015, jednalo se o nízký stupeň nebezpečí. Žalobkyně svou prevenční povinnost neporušila, neparkovala přímo pod stromem, neměla důvod přeparkovat ani kvůli hlášení ČHMÚ, neboť nic nenasvědčovalo, že by povětrnostní situací mohlo dojít k pádu či lámání stromů. Ohledně výše škody odvolací soud uzavřel, že znalcem zjištěná cena vozidla je cenou obvyklou ve smyslu § 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, toto ustanovení nevylučuje, aby znalec srovnával ceny stejného typu vozidla prodaného v zahraničí, zvláště pak v případech, kdy je předmětem zjištění obvyklé ceny osobní vozidlo, které se v tuzemsku neprodává nebo se prodává jen výjimečně.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2508/2012 a namítá, že zajistil dostatečnou péči o strom, nelze po něm požadovat, aby při péči o zeleň revidoval odborná vyjádření a měl znalosti na úrovni soudního znalce. Postupoval obezřetně a přiměřeně a svou prevenční povinnost splnil. Z provedených důkazů je zřejmé spoluzavinění žalobkyně, která porušila svou prevenční povinnost, když navzdory výstraze k ochraně svého majetku nic neučinila. Soud ani nezohlednil, že žalobkyně zaparkovala své vozidlo v rozporu s právními předpisy, částečně mimo zpevněnou plochu, jedním kolem v odvodňovacím žlabu. Dovolatel nesouhlasí ani se zjištěnou výší škody, má za to, že obvyklá cena vozidla byla znalcem stanovena v rozporu s § 2 zákona č. 151/1997 Sb., jestliže znalec pro srovnání použil dvě ceny vozidel prodaných v zahraničí a jednu tuzemskou. Znalec měl použít pro stanovení ceny jinou metodu, pokud nenalezl dostatek vozidel prodávaných v tuzemsku. Tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Naposledy dovolatel namítá, že soudy nesprávně vyložily pojem „rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností“ ve smyslu § 4 o. z. Tato otázka rovněž nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Žalovaný navrhnul, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího změnil a žalobu zamítl.

Žalobkyně navrhla, aby soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl, v dovolání nejsou řádně vymezeny předpoklady jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu, na nějž dovolatel odkazuje, není s napadeným rozhodnutím v rozporu.

Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobami oprávněnými – účastnicemi řízení, zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž byl vázán vymezením dovolacích důvodů v dovolání. Dovolatel v otázce rozsahu povinnosti vlastníka stromu předcházet škodám způsobeným odlomenými větvemi namítá odklon napadeného rozhodnutí od rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 2508/2012, v němž bylo porušení prevenční povinnosti žalovaného shledáno v tom, že za situace, že se v jeho areálu nacházelo množství starých vzrostlých stromů, jejichž větve zasahovaly do veřejného prostranství sloužícího k parkování aut a pohybu chodců, nechal provádět pouze běžnou údržbu stromů spočívající v prořezání suchých větví, ačkoliv usychání větví mělo být pro něj signálem k provedení odborného posouzení stavu stromů. K odlomení a pádu větve javoru na zaparkované vozidlo nedošlo následkem náhlého výkyvu počasí, nýbrž samovolně, a běžná údržba, kterou nechal žalovaný ve svém areálu provádět, nepostačovala k odhalení nebezpečí pádu větví či celého stromu ani k rozpoznání vad koruny stromu. Zároveň se v rozsudku uvádí, že vlastník nemá z hlediska tzv. generální prevence absolutní povinnost počínat si tak, aby za všech okolností byla vyloučena možnost pádu stromu či jeho větví, nýbrž je povinen postupovat při správě svého majetku natolik obezřetně, jak lze vzhledem ke konkrétní situaci na něm rozumně požadovat.

O odklon od tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu při právním posouzení nyní projednávané věci se však nejedná, neboť rovněž v tomto případě vadné větvení stromu indikovalo potřebu další péče a provedení stabilizačního zásahu, primární příčinou odlomení větve v dané věci byly nedostatky v péči o strom, nikoli akutní klimatické podmínky. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že žalovaný při údržbě stromu neučinil vše, co bylo možno v daném případě po něm rozumně požadovat, a porušil tím prevenční povinnost, je jeho závěr v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2508/2012, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR – C. H. BECK pod C 13635, dále jen „Soubor“, usnesení ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1644/2008, usnesení ze dne 12. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 18/2018). Odpovědnosti se žalovaný nemůže zprostit ani poukazem na to, že si k inventarizaci zeleně smluvně sjednal další subjekt (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1927/2012, uveřejněné pod C 12284 Souboru).

Další námitky dovolatele, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů (námitky, že i žalovaná porušila prevenční povinnost z hlediska způsobu parkování jejího vozidla, a námitky ke správnosti znaleckého posudku jako základu pro zjištění obvyklé ceny vozidla a výše škody) postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale paušálně proti skutkovým závěrům. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Považuje-li dovolatel dovolání za přípustné pro dosud neřešenou otázku výkladu § 4 o. z., na aplikaci uvedeného ustanovení a jeho výkladu napadené rozhodnutí vůbec nespočívá, tudíž tato dovolací námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly v dovolacím řízení náklady za zastoupení advokátem ve výši odměny 7 820 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., k níž náleží náhrada hotových výdajů 300 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, dále částka 1 705 Kč představující 21 % DPH, jehož je právní zástupce žalobkyně plátcem (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem tedy výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí 9 825 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 3. 2019


JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu