Rozhodnutí NS

4 Tdo 496/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/14/2018
Spisová značka:4 Tdo 496/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.496.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
In dubio pro reo
Mimořádné opravné prostředky
Přítomnost při soudních jednáních
Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1,3 tr. zákoníku
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
§ 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 496/2018-69


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 11. 2018 o dovolání obviněného J. B., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 7. 2017, sp. zn. 3 To 6/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 13/2014, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 47 T 13/2014, byl obviněný J. B. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným spácháním pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku (skutky pod body I. A, B, C, D) a obviněný M. K. pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku (skutek II.) a obviněný R. Ž. pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (skutek III.). Uvedeného zločinu se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil obviněný J. B. tím, že:

I.
A) jako jediný jednatel a poté od 26. 11. 2009 do 5. 11. 2010 jako prokurista společnosti B. B. C., IČ XY, se sídlem původně XY, od 1. 10. 2007 XY (dále jen B. B. C.) v době od 1. ledna 2005 do 24. listopadu 2010 v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty (dále jen DPH) podával měsíčně daňová přiznání k DPH s příjmy a výdaji, jak jsou specifikovány včetně příslušné DPH základní i snížené v rozsudku nalézacího soudu, kdy v jednotlivých měsících přiznal na této dani v roce 2005 vlastní daňovou povinnost společnosti B. B. C. za leden částku 10.634,-Kč, za únor 17.607,-Kč, za březen 7.463,-Kč, za duben 24.411,-Kč, za květen 21.814,-Kč, za červen 39.715,-Kč, za červenec 20.439,-Kč, za srpen 30.246,-Kč, za září 19.364,-Kč, za říjen 21.247,-Kč, za listopad 109.039,-Kč, za prosinec 63.854,-Kč, v roce 2006 s výjimkou ledna a dubna přiznal za tuto společnost vlastní daňovou povinnost za únor 44.381,-Kč, za březen 15.163,-Kč, za květen 2.981,-Kč, za červen 76.498,-Kč, za červenec 74.124,-Kč, za srpen 25.005,-Kč, za září 54.299,-Kč, za říjen 48.071,-Kč, za listopad 41.988,-Kč, za prosinec 81.625,-Kč, přičemž za leden 2006 společnost uplatnila požadavek na vyplacení nadměrného odpočtu DPH (dále jen NO DPH) v částce 14.104,-Kč a za duben společnost uplatnila NO DPH v částce 34.956,-Kč, v roce 2007 za společnost B. B. C. přiznal vlastní daňovou povinnost k DPH za leden 9.134,-Kč, za únor 36.081,-Kč, za březen 45.136,-Kč, za duben 30.295,-Kč, za květen 6.202,-Kč, za červen 29.852,-Kč, za červenec 24.510,-Kč, za srpen 27.293,-Kč, za září 29.248,-Kč, za říjen 23.206,- Kč za listopad 4.262,-Kč, za prosinec 68.761,-Kč, v roce 2008 přiznal za společnost vlastní daňovou povinnost k DPH za leden 57.764,-Kč, za únor 43.810,-Kč, za březen 47.202,-Kč, za duben 47.252,-Kč za květen 22.000,-Kč, za červen 138.932,-Kč, za červenec 93.849,-Kč, za srpen 46.300,-Kč, za září 178.302,-Kč, za říjen 69.215,-Kč, za listopad 167.241,-Kč, za prosinec 127.310,-Kč, v roce 2009 přiznal za společnost vlastní daňovou povinnost k DPH za leden 2.587,-Kč, za únor 9.678,-Kč, za březen 48.266,-Kč, za duben 17.928,-Kč za květen 18.940,-Kč, za červen 131.333,-Kč, za červenec 155.011,-Kč, za srpen 96.896,-Kč, za září 70.327,-Kč, za říjen 102.474,-Kč, za listopad 26.024,-Kč, za prosinec 190.801,-Kč, kdy dodatečným daňovým přiznáním byla daňová povinnost snížena o -63.840,-Kč, v roce 2010 přiznal za společnost vlastní daňovou povinnost k DPH za leden 11.670,-Kč, za únor 17.858,-Kč, za březen 15.002,-Kč, za duben 12.953,-Kč za květen 9.245,-Kč, za červen 77.620,-Kč, za červenec 13.729,-Kč, za srpen 5.242,-Kč, za září i s dodatečným daňovým přiznáním 81.113,-Kč, za říjen 2.763, kdy do všech těchto daňových přiznání zahrnul i doklady, které měly potvrzovat fiktivní obchodní činnost se společnostmi, které byly za tímto účelem založeny, takto deklaroval uskutečněná zdanitelná plnění (příjmy) ve výši celkem 712.927.908,-Kč včetně DPH, přijatá zdanitelná plnění ve výši celkem 691.220.602,-Kč, celkovou daňovou povinnost ve výši 3.327.245,-Kč, ačkoliv věděl, že spol. B. B. C. prováděla úhrady fyzickým a právnickým osobám, které společnosti B. B. C. žádné plnění neposkytly, kdy tyto úhrady byly prováděny z bankovního účtu společnosti č. XY, vedeného u UniCredit Bank, a.s., a č. XY vedeného u Komerční banky, a.s., z nichž byly postupně zaslány finanční částky v souhrnné výši 240.287.499,-Kč na účty spol. CHARYSSO s.r.o., ORCO GROUP s.r.o., Ryčrd s.r.o., SAREDO s.r.o., TORENDOR s.r.o., SCOLL s.r.o., BECK s.r.o., ACRO MAXI s.r.o. a rovněž na účty fyzických osob J. Š., nar. XY, R. S., nar. XY, R. B., nar. XY a J. B., nar. XY, přičemž tyto peněžní transakce měly pouze zastřít skutečnost, že k žádným obchodním vztahům nedochází, kdy neoprávněným zahrnutím fiktivních nákladů v celkové výši 240.287.499,-Kč do přijatých zdanitelných plnění obž. B. způsobil České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územním pracovištěm pro Prahu 1, škodu na DPH ve výši nejméně 33.852.165,-Kč (rozsah zkrácení daňové povinnosti z hlediska § 240 tr. zákoníku)

B) jako jediný jednatel a poté od 26. 11. 2009 do 5. 11. 2010 jako prokurista společnosti B. B. C. v době od 1. ledna 2005 do 7. května 2010, v úmyslu zkrátit daň z příjmů právnických osob (dále jen DPPO), podával Finančnímu úřadu pro Prahu 1 daňová přiznání k této dani za zdaňovací období let 2005, 2006, 2007, 2008 a 2009, kdy za rok 2005 přiznal základ daně 1.250.000,-Kč a vlastní daňovou povinnost 325.000,-Kč, za rok 2006 přiznal základ daně 3.050.000,-Kč a vlastní daňovou povinnost 732.000,-Kč, za rok 2007 přiznal základ daně 2.294.000,-Kč a vlastní daňovou povinnost 550.560,-Kč, za rok 2008 přiznal základ daně 3.169.000,-Kč a vlastní daňovou povinnost 665.490,-Kč a za rok 2009 přiznal základ daně 671.000,-Kč a vlastní daňovou povinnost 134.200,-Kč, ačkoliv věděl, že v období od ledna 2005 společnost B. B. C. prováděla úhrady fyzickým a právnickým osobám, které této společnosti žádné plnění neposkytly, kdy z účtů B. B. C. byly zaslány finanční prostředky v celkové výši 174.371.116,-Kč na bankovní účty společností SCOLL s.r.o., BECK s.r.o., ORCO GROUP s.r.o., SAREDO s.r.o., ACRO MAXI s.r.o., CHARYSSO s.r.o., Ryčrd s.r.o., TORENDOR s.r.o. a fyzickým osobám R. B., nar. XY, J. B., nar. XY, R. S., nar. XY a J. Š., nar. XY, kteréžto platby měly potvrdit reálnost deklarovaných obchodních vztahů, kdy neoprávněným zahrnutím výše uvedených fiktivních nákladů v celkové výši 174.371.116,-Kč, do výdajů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územním pracovištěm pro Prahu 1, takto obžalovaný B. měl způsobit škodu na DPPO ve výši nejméně 32.264.440,-Kč (rozsah zkrácení daňové povinnosti k DPPO ve smyslu § 240 tr. zákoníku),

C) jako jediný jednatel společnosti V., IČ XY, se sídlem XY (dále jen V.) v době od 1. ledna 2008 do 19. října 2010 v úmyslu zkrátit DPH podával v příslušných zdaňovacích obdobích (v roce 2008 čtvrtletně, od roku 2009 měsíčně) daňová přiznání k DPH s příjmy a výdaji, jak jsou specifikovány včetně příslušné DPH základní i snížené v rozsudku nalézacího soudu, kdy v jednotlivých čtvrtletích roku 2008 přiznal na této dani vlastní daňovou povinnost za I.Q částku 13.189,-Kč, za II.Q částku 28.176,-Kč, za III.Q částku 32.320,-Kč a za IV.Q částku 906,-Kč, v roce 2009 v jednotlivých měsíčních zdaňovacích obdobích přiznal vlastní daňovou povinnost společnosti V. za leden částku 68.528,-Kč, za únor 1.932,-Kč, za březen 665,-Kč, za duben 740,-Kč, za květen 5.184,-Kč, za červen 15.413,-Kč, za červenec 4.734,-Kč, za srpen 15.422,-Kč, za září 6.699,-Kč, za říjen 12.800,-Kč, za listopad 3.077,-Kč, za prosinec 12.804,-Kč, v roce 2010 v jednotlivých měsíčních zdaňovacích obdobích přiznal vlastní daňovou povinnost společnosti V. za leden 1.010,-Kč, za únor 1.402,-Kč, za březen 256,-Kč, za duben 1.895,-Kč, za květen 1.448,-Kč, za červen 37.088,-Kč, za červenec 8.138,-Kč, za srpen 6.942,-Kč, za září 18.187,-Kč, kdy do jednotlivých daňových přiznání opět zahrnul i doklady, jež měly potvrzovat fiktivní obchodní činnost se společnostmi, které byly za tímto účelem založeny, kdy takto za období I. čtvrtletí 2008 až září 2010 deklaroval uskutečněná zdanitelná plnění (příjmy) ve výši celkem 33.095.725,-Kč včetně DPH, přijatá zdanitelná plnění ve výši celkem 31.241.807,-Kč, tedy celkovou daňovou povinnost ve výši 298.955,-Kč, ačkoliv věděl, že spol. V. prováděla úhrady fyzickým a právnickým osobám, které společnosti žádné plnění neposkytly, přičemž z bankovních účtů společnosti V. č. XY vedeného u UniCredit Bank, a.s., a č. XY vedeného u Raiffeisenbank, a.s., byly zasílány finanční částky v souhrnné výši 16.428.055,-Kč na účty spol. ORCO GROUP s.r.o., Ryčrd s.r.o., SAREDO s.r.o., TORENDOR s.r.o., ACRO MAXI s.r.o., dále i fyzickým osobám J. Š., nar. XY, R. S., nar. XY, přičemž tyto peněžní transakce měly pouze zastřít skutečnost, že k žádným obchodním vztahům nedochází a neoprávněným zahrnutím fiktivních nákladů v celkové výši 16.428.055,-Kč do přijatých zdanitelných plnění obž. B. způsobil České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územním pracovištěm pro Prahu 10, škodu na DPH ve výši nejméně 2.652.479,- Kč (rozsah zkrácené daně ve smyslu § 240 tr. zákoníku),

D) jako jediný jednatel společnosti V. v období od 1. ledna 2008 do 10. března 2010, v úmyslu zkrátit DPPO za zdaňovací období let 2008 a 2009, kdy za rok 2008 přiznal základ daně 128.000,-Kč a vlastní daňovou povinnost 26.880,-Kč a za rok 2009 přiznal základ daně 185.000,-Kč a vlastní daňovou povinnost 37.000,-Kč, ačkoliv věděl, že společnost V. v uvedeném období prováděla úhrady fyzickým a právnickým osobám, které společnosti žádné plnění neposkytly, kdy z účtů spol. V. byly zaslány finanční prostředky v celkové výši 12.043.385,-Kč na bankovní účty spol. ORCO GROUP s.r.o., SAREDO s.r.o., ACRO MAXI s.r.o., TORENDOR s.r.o. a fyzickým osobám R. S., nar. XY, J. Š., nar. XY, kteréžto platby měly potvrdit reálnost deklarovaných obchodních vztahů, přičemž neoprávněným zahrnutím těchto fiktivních nákladů v celkové výši 12.043.385,-Kč do výdajů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 10, tak obž. B. způsobil škodu na DPPO ve výši nejméně 2.081.180,-Kč (rozsah zkrácení daně ve smyslu § 240 tr. zákoníku). Přičemž shora popsaným jednáním měl obžalovaný J. B. zkrátit výše uvedené daně v celkovém rozsahu 70.850.264,-Kč.

Za uvedený zločin uložil Městský soud v Praze obviněnému podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 7 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 7 let. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému rovněž trest propadnutí náhradní hodnoty, a to:

- byt – č. jednotky XY, zapsaný na LV XY pro Katastrální území XY, obec XY, okres XY (ve výlučném vlastnictví J. B.), umístěný v budově XY, č. p. XY – bytový dům zapsaný na LV XY pro Katastrální území XY, obec XY, okres XY (spoluvlastnický podíl J. B.), na parcele č. XY, zapsané na LV XY pro Katastrální území XY, obec XY, okres XY (spoluvlastnický podíl J. B.), s pozemky – parcelami – č. XY (ostatní plocha, památkově chráněné území), č. XY ostatní plocha a č. XY, zapsanými na LV XY pro Katastrální území XY, obec XY, okres XY (spoluvlastnický podíl J. B.)

- rodinný dům sloužící k rekreaci na adrese XY č. e. XY, okr. XY, nacházející se na stavební parcele č. XY o výměře 65 m² (zastavěná plocha a nádvoří), s pozemkem na parcele číslo XY o výměře 512 m² (zahrada), zapsáno na LV XY pro Katastrální území XY, obec XY, okres XY, Katastrální úřad pro XY kraj, Katastrální pracoviště XY (uvedené nemovitosti jsou ve výlučném vlastnictví J. B.)

- jiná stavba – na adrese XY, č. e. XY, nacházející se na stavební parcele č. XY o výměře 22 m² (zastavěná plocha a nádvoří), s pozemkem – parcelní číslo XY o výměře 2430 m² (lesní pozemek), parcelní číslo XY o výměře 20 m² (lesní pozemek), zapsáno na LV XY pro Katastrální území XY, obec XY, okres XY, Katastrální úřad pro XY kraj, pracoviště XY (nemovitosti jsou ve výlučném vlastnictví J. B.)

- finanční prostředky v CZK v částce 541.379 Kč nacházející se na účtu Kapitálového životního pojištění č. XY, sjednaného ve prospěch osoby J. B., nar. XY, r. č. XY, bytem XY, u ING Životní pojišťovny, N. V., pobočky pro Českou republiku, se sídlem Nádražní 344/25, Praha 5, Smíchov, IČ 40763587.

2. Obviněnému M. K. uložil soud prvního stupně podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 6 let. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému rovněž trest propadnutí náhradní hodnoty, a to:

- rodinného domu – budova č. p. XY, na adrese XY č. p. XY, okr. XY, nacházející se na stavební parcele č. XY, o výměře 278 m², s pozemkem – parcelní č. XY (zahrada), o výměře 442 m², zapsáno na LV XY pro Katastrální území XY, obec XY, okres XY, Katastrální úřad pro XY kraj, pracoviště XY (nemovitosti jsou ve výlučném vlastnictví M. K.).

3. Obviněnému R. Ž. byl soudem prvního stupně uložen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 47 T 13/2014, podali obvinění J. B., M. K. a R. Ž. odvolání směřující do výroků o vině a uložených trestech. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 7. 2017, sp. zn. 3 To 6/2017, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. ohledně obviněného R. Ž. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a ohledně obviněných J. B. a M. K. zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. ve výrocích u uložených trestech. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému J. B. uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 6 let. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému rovněž trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finančních prostředků v CZK v částce 541.379 Kč nacházejících se na účtu Kapitálového životního pojištění č. XY, sjednaného ve prospěch osoby J. B., nar. XY, r. č. XY, bytem XY, u ING Životní pojišťovny, N. V., pobočky pro Českou republiku, se sídlem Nádražní 344/25, Praha 5, Smíchov, IČ 40763587. Obviněnému M. K. uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil tohoto obviněného do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 6 let. Obviněného R. Ž. pak uznal vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na skutkovém základě uvedeném ve výroku tohoto rozsudku a uložil mu podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s dozorem.

5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 7. 2017, sp. zn. 3 To 6/2017 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 47 T 13/2014, podal obviněný J. B. prostřednictvím obhájce dovolání. Dovolání podal z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle dovolatele rozhodnutí soudu druhého a prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. Následně obviněný poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010, podle kterého předmětem hmotněprávního posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být skutek zjištěný způsobem, který je zatížen extrémním rozporem v poměru mezi skutkovými zjištěními a jimi provedenými důkazy. Zdůrazňuje, že tento rozpor je podle citovaného rozhodnutí dán i tehdy, jestliže skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech porušujících podstatným způsobem základní zásady trestního řízení. Současně obviněný odkázal na konstantní judikaturu Ústavního soudu, např. na nález ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06, řešící nároky na odůvodnění rozhodnutí soudů, zejména v situaci tvrzení proti tvrzení.

7. Obviněný konkrétně naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje z extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Podle dovolatele se soud prvního stupně při hodnocení provedených důkazů důsledně nevypořádal s řadou podstatných důkazů a učinil skutková zjištění, která z provedených důkazů nevyplývají. Některé důkazy jen popsal, aniž by je nějak hodnotil, přičemž při existenci rozporů mezi provedenými důkazy měl přesvědčivě odůvodnit, jak se s rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné ze vzájemně protichůdných skutkových verzí. Tímto postupem porušil ustanovení § 125 tr. ř.

8. Současně je obviněným odkazováno na námitky, které uplatnil v rámci podaného odvolání a které se týkaly porušení postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. Jeden ze základních rozporů spatřuje v tom, že jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně nijak nezhodnotily, že svědci hovořili o provedení činností, které byly společnostmi, za které jednal, fakturovány, avšak do hodnocení nákladů a realizaci za uvedenou činnost se toto nikterak nepromítlo. Zdůrazňuje, že zásada volného hodnocení důkazů nemůže být projevem libovůle. Namítá, že poukazoval na nutnost nového či doplnění původního znaleckého posudku zpracovaného Ing. Z. Melcrovou. Soud sice zkonstatoval správnost jejích znaleckých závěrů, ovšem nijak se nevypořádal s tím, že znalkyně nebyla schopna u hlavního líčení odpovědět na žádné klíčové otázky ze strany obhajoby, zejména z hlediska posouzení otázky neoprávněných nákladů. Rozsudek soudu prvního stupně je založen na presumpci Policií ČR označených plateb jako bezúčelných, ovšem tyto platby nebyly zkoumány z hlediska oprávněnosti jejich zahrnutí do nákladů jednotlivých společností. Znalkyně nedokázala zodpovědět, jaké platby odpovídají nákladům či hodnotě skutečně odvedené činnosti za plnění, které společnosti vynaložily a které platby jsou skutečně zahrnuty do daňového přehledu, resp. nároku na snížení daňové povinnosti. Znalkyně nedokázala vysvětlit, zda posuzovala platby či neoprávněně uplatněné faktury, což je ovšem z hlediska posouzení možného naplnění zvoleného trestného činu základní otázka. Tato provedla pouze matematickou operaci, když jednotlivé platby (nikoliv faktury), které byly policií označeny za neoprávněné, odečetla od daňového přiznání v jednotlivých měsících. Z její strany se nejednalo o znalecké zkoumání, ale o prostou matematickou operaci. Soudy takový postup znalkyně označily za správný, bez jakýchkoliv účetních dokladů. Pro naplnění zvolené skutkové podstaty je ovšem třeba mít za prokázané, že jde o neoprávněné platby, což se v dané věci nestalo. Znalkyně neměla k dispozici všechna daňová přiznání za dané časové období, což připustila. Proto se se závěry znalkyně nelze ztotožnit, když soud nemůže rezignovat na povinnost řádného objasnění věci a spokojit se s neúplným dokazováním.

9. Dovolatel dále namítá, že v rámci podaného odvolání poukazoval na řadu rozporů týkajících se hodnocení výpovědi svědků (např. P. V., K.), když o jejich věrohodnosti soud nepochyboval, když pravdivost jejich výpovědí podporovaly listinné důkazy. Obviněný zdůrazňuje, že z výpovědí těchto svědků vyplývá, že jeho obchodní společnosti činnost vyvíjely, když ovšem současně uzavírá, že trestná činnost měla spočívat v tom, že byly hrazeny fiktivní služby společnostem v rozsudku uvedeným. Již takový myšlenkový postup soudů popírá zásady logiky. Pokud nějaká reálná činnost byla skutečně někým provedena, má tato určitou hodnotu a tato představuje účelně vynaložené náklady, které lze uplatnit v rámci daňového přiznání. Takový postup odpovídá i ustálené judikatuře (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 5 Tdo 1503/2014). Navíc se u některých předmětů činnosti označovaných většinou jako stavební, marketingové či podobné práce nepodařilo prokázat, že tyto vůbec neproběhly, resp. vyvrátit, že tyto byly provedeny třetími subjekty. Za takové situace mělo být postupováno podle zásady in dubio pro reo. Výpověď svědka J. P. nic neprokazuje.

10. Dále obviněný zdůrazňuje, že úvahy soudu prvního stupně jsou nelogické a nepřezkoumatelné a že tento se nezabýval otázkou samotného vedení účetnictví, ačkoliv je zřejmé, že daňová přiznání byla činěna na základě účetních dokladů, nikoliv na základě realizovaných plateb. Je rozdíl mezi platbou a fakturou (daňovým dokladem), kterým mělo dojít k neoprávněnému snížení daňového základu. Připouští, že v tomto směru měly soudy ztíženou situaci, když se nepodařilo zajistit orgánům činným v trestním řízení účetnictví. Tato skutečnost mu ovšem nemůže být přičítána k tíži.

11. Obviněný konstatuje, že z provedených důkazů nelze tedy dospět ke skutkovým závěrům, které považují za prokázány soudy nižších stupňů bez důvodných pochybností (viz nález I. ÚS 173/13). Protože soud uvádí neoprávněné platby, nikoliv faktury, tak měl vycházet z premisy, že je třeba podrobit znaleckému zkoumání účetnictví jednotlivých společností, a to zejména odběratelských, když u dodavatelských společností se kompletní účetnictví nepodařilo zajistit, nikoliv provést prosté odečtení dvou částek. V tomto směru zdůrazňuje, že byly správcem daně provedeny kontroly hospodaření a nebyly zjištěny žádné závažnější vady (např. zpráva o vytýkacím řízení DPH ze dne 23. 3. 2010 u společnosti V.).

12. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že soud druhého stupně uzavírá, že nebylo možno ověřit, zda fakturované plnění bylo či nebylo poskytnuto, neboť se jednalo o plnění, které spočívalo v dodání zboží jednorázové spotřeby použité např. na stavbách, v reklamní či marketingové činnosti, takže z toho, že neunesl důkazní břemeno, dovozuje jeho trestní odpovědnost. Současně fiktivnost plnění dovozuje z toho, že dodavatelské společnosti neměly žádné zaměstnance. S takovým závěrem soudů nelze souhlasit, když soudy nemohou rezignovat na povinnost zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. Soud druhého stupně také odmítl výpovědi svědků, kteří jeho obhajobu potvrzovali, aniž by se s věrohodností jejich výpovědi vypořádal a tímto postupem hodnotil důkazy, které sám neprovedl.

13. Namítá rovněž skutečnost, že hlavní líčení řádně neproběhlo ve dnech, kdy soud prvního stupně jednal v nepřítomnosti obviněného, který sice požádal o konání hlavního líčení v nepřítomnosti, ale za situace, kdy mu bylo naměřeno 3 ‰ alkoholu. V takovém stavu nemohl řádně hodnotit své jednání, zejména udělit souhlas s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti.

14. V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 7. 2017, sp. zn. 3 To 6/2017, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 47 T 13/2014, zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

15. Současně obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání odložil, resp. přerušil podle § 265o odst. 1 tr. ř. výkon rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 7. 2017, sp. zn. 3 To 6/2017.

16. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. 1 NZO 233/2018, nejprve zrekapituloval průběh řízení před soudy nižších stupňů, včetně toho, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech dovozuje jeho naplnění. Poté rozvádí předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůrazňuje, že tento dovolací důvod může být naplněn pouze z důvodu nesprávné aplikace hmotného práva, nikoliv z důvodu nesprávnosti provádění důkazů a jejich hodnocení. Proto je dovolací soud vázán konečným skutkovým zjištěním, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů. Z tohoto pravidla lze připustit výjimku pouze za situace, že existuje extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry soudů. Taková situace ovšem podle státního zástupce v dané věci nenastala, takže je nutno vycházet ze skutkových závěrů, popsaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedených v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Ze skutkových zjištění soudů je nepochybné, že podstatou jednání obviněného nebyla reálná podnikatelská činnost, ale cílená simulace obchodní spolupráce skupiny obchodních společností za účelem následného zkrácení DPH a daně z příjmu.

17. Ve vztahu k jednotlivým námitkám uvádí, že soudy jistě nebylo tvrzeno, že by bylo povinností podnikatelských subjektů podrobně lustrovat své obchodní partnery – nicméně je jejich povinností řádně ve vztahu k daňovým subjektům deklarovat své úkony, a nikoliv tvrdit pouze fiktivní skutečnosti za účelem zkrácení daně. Zmíněná argumentace obviněného je vytržená z kontextu celého skutkového děje, a proto jí nelze přisvědčit.

18. Za nikoliv srozumitelné je třeba považovat tvrzení obviněného, že bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, o což sice požádal, avšak ve stavu, kdy měl v dechu cca 3 ‰ alkoholu. Podle státního zástupce by uvedená námitka mohla naplňovat toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který ovšem nebyl uplatněn. Navíc z předloženého spisového materiálu vyplývá, že k naznačené situaci sice došlo dne 18. 4. 2016, ovšem podnapilým obviněným nebyl dovolatel, nýbrž spoluobviněný M. K. Vztah k dovolateli tedy není zřejmý.

19. Podle státního zástupce jsou předložené námitky zjevně neopodstatněné, a proto je navrhuje podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

22. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

25. Na podkladě těchto naznačených východisek Nejvyšší soud přistoupil k dovolání obviněného. Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, v tom, že soudy nehodnotily všechny provedené důkazy, ve zpochybňování závěru znaleckého posudku Ing. Zuzany Melcrové, dovolání se zásady in dubio pro reo a v tom, že bylo konáno hlavní líčení za situace, kdy nebyl schopen posoudit následky svého jednání.

26. Vzhledem k obsahu konkrétní zvolené dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný sice formálně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Všechny vznesené námitky totiž zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Obviněný touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

27. Všechny uplatněné argumenty obviněného totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení důkazů a následně na podkladě těchto námitek vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a na základě této vlastní verze skutkového děje ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou, jak již bylo naznačeno, naplňovat dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný.

28. Přesto z pohledu jednotlivých námitek považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit následující skutečnosti. Obviněný primárně namítá existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, když následně na podkladě tohoto tvrzení dovozuje možnost zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů v rámci dovolacího řízení (viz odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010). Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Přesto je třeba uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 343/2017). Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

29. Nejvyšší soud, na rozdíl od obviněného, dospěl k závěru, že v dané věci není dána existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, když samotný obviněný ji dovozuje jen ze způsobu hodnocení důkazů. Především je třeba uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně v rámci dokazování je třeba konstatovat, že tento si byl vědom určité složitosti věci, takže ve věci prováděl podrobné dokazování, když provedl nejen důkazy navržené obžalobou, ale i důkazy, jejichž provedení navrhovala obhajoba, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Soud prvního stupně podrobně konstatoval každý provedený důkaz z hlediska jeho obsahu a následně všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., tedy nikoliv izolovaně, tak, jak to činí obviněný. Své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 49-55 rozsudku soudu prvního stupně). Uvedený soud závěr o vině obviněného J. B., ale i ostatních obviněných a to zejména spoluobviněného R. Ž., jehož trestná činnost úzce souvisí s trestnou činností obviněného J. B., když tento spoluobviněný vystupoval jako pomocník k zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku k § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, nestaví pouze na závěrech znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví daňová evidence znalkyně Ing. Z. Melcrové, jak naznačuje obviněný v rámci podaného dovolání, ale na výpovědích svědků a listinných důkazech, které podporují výpovědi slyšených svědků a závěrů znaleckého posudku znalkyně Ing. Z. Melcrové.

30. Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil s jistými výhradami, které se týkaly jistých pochybení, která by ovšem měla za následek, že by se jednalo o změnu v neprospěch obviněného, a proto nepovažoval za nutné tato naznačená pochybení napravovat. Uvedený soud se nespokojil pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil z pohledu námitek obviněného, ale i ostatních spoluobviněných, jak to vyžaduje ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., když toliko upravil skutek ohledně spoluobviněného R. Ž. (viz str. 17-24 rozsudku soudu druhého stupně). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně rovněž řádně zdůvodnil, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné a nutné doplnit dokazování o další navrhované důkazy. Lze proto uzavřít, že hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, jak naznačuje obviněný, nýbrž odpovídá zásadám formální logiky. Jinak vyjádřeno, soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. V dané souvislosti je třeba uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje totožné námitky jako v rámci podaného odvolání. Na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.

31. Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek obviněného za vhodné a žádoucí zdůraznit následující skutečnosti. Obviněný se především dovolává judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06, podle kterého musí v situaci tzv. „tvrzení proti tvrzení“ obecné soudy své úvahy řádně rozvést, když naznačená situace klade zvýšené požadavky na odůvodnění rozhodnutí. Na rozdíl od obviněného má ovšem Nejvyšší soud za to, že soudy nižších stupňů této povinnosti zcela dostály. Především je třeba uvést, že v dané věci nelze hovořit o tzv. případu tvrzení proti tvrzení. Obviněný totiž není ze spáchání žalované trestné činnosti usvědčován jediným důkazem, nýbrž celou řadou důkazů, které je třeba hodnotit v jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje § 2 odst. 6 tr. ř., nikoliv izolovaně jak to činí obviněný. Obviněný je usvědčován především výpověďmi jednatelů společností, kterým měly být hrazeny finanční částky z účtů společnosti B. B. C., a účtů firmy V., jako platby za poskytnuté plnění, které ovšem bylo fiktivní, a svědeckými výpověďmi fyzických osob, kterým měly být ze stejného důvodu hrazeny finanční částky, aniž by tyto osoby poskytly firmám B. B. C., a V., nějaké odpovídající plnění. Z výpovědi těchto svědků nejenže vyplývá, že tito nikdy žádné faktury za společnosti B. B. C., V., nevyhotovili, ale zejména, že nikdy jejich společnosti nepodnikaly, tedy nevyvíjely žádnou podnikatelskou činnost, neměly žádný majetek ale ani zaměstnance. Z jejich výpovědí vyplývají také okolnosti vzniku těchto společností, tedy že vznikly, popř. se tito svědci stali jejich jednateli na popud obviněného J. B. a spoluobviněného R. Ž. a že to byl obviněný J. B., který měl přístup k účtům těchto společností, a že pokud snad tito svědci někdy vybírali peníze z účtů svých společností, tak toto činili na popud spoluobviněného R. Ž. a tento peníze následně předával obviněnému J. B. (viz např. výpověď svědka J. P., jednatele společnosti T.). Tito svědci také shodně potvrdili, že se nikdy nestarali o chod uvedených společností ani z pohledu komunikace s příslušnými úřady, že vše zajišťovali obviněný J. B. a spoluobviněný R. Ž. Výpovědím těchto svědků odpovídá nakonec i výpověď spoluobviněného R. Ž., byť se tento snaží minimalizovat svůj podíl na spáchané trestné činnosti. Výpovědím těchto svědků a spoluobviněného R. Ž. pak odpovídají i listinné důkazy. Jinak vyjádřeno, skutková zjištění soudů nižších stupňů nestojí na jediném osamoceném důkazu, ale na řadě důkazů, které hodnoceny komplexně prokazují zjištěný skutkový stav a vyvracejí obhajobu obviněného. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů není tedy projevem libovůle, nýbrž je založeno na pečlivém uvážení všech provedených důkazů.

32. Pokud obviněný namítá nelogičnost v postupu soudů nižších stupňů, kterou dovozuje z toho, že soudy dospěly k závěru, že společnosti, za které jednal, skutečně vyvíjely nějakou činnost, o které hovoří svědci, jejichž společnostem byly tyto činnosti fakturovány, tak je třeba konstatovat, že ze strany obviněného se jedná jen o námitku směřující do způsobu hodnocení důkazů. Proto nelze uplatněnou námitku pod zvolený dovolací důvod podřadit. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na úvahy soudu prvního stupně ohledně významu těchto svědeckých výpovědí, kterých se obviněný v rámci dovolání dovolává, z hlediska skutkového stavu (viz str. 52 rozsudku soudu prvního stupně), ale zejména závěry soudu druhého stupně týkající se této námitky (viz str. 19-21 rozsudku soudu druhého stupně), se kterými se zcela ztotožňuje.

33. Obviněný dále zpochybňuje závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví daňová evidence a doplněk tohoto znaleckého posudku. Z pohledu zvolené dovolací argumentace se jedná opětovně jen o nesouhlas s hodnocením tohoto důkazu soudy nižších stupňů. Jedná se tudíž o procesní námitku, nikoliv hmotněprávní a jako taková nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Bez ohledu na tento naznačený závěr je třeba konstatovat, že podstata námitek obviněného spočívá v tom, že podle jeho názoru znalkyně nedokázala vysvětlit, co se rozumí neoprávněným výdajem a že nedokázala objasnit, zda posuzovala platby či uplatněné faktury, a že hodnocení neoprávněnosti plateb provedl policejní orgán, nikoliv znalkyně. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že stejné námitky uplatnil obviněný v rámci odvolacího řízení, přičemž s těmito námitkami se soud druhého stupně řádně a náležitým způsobem vypořádal, když pro stručnost je třeba odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí (viz str. 19-20 rozsudku soudu druhého stupně), se kterým se Nejvyšší soud zcela ztotožnil. Lze totiž souhlasit s tím, že otázka, zda se jednalo o neoprávněné platby či nikoliv, popř. zda došlo k nějakému plnění či nikoliv, je otázkou právní, kterou nemůže zodpovědět znalec. Jinak vyjádřeno, jen soud na základě provedeného dokazování může rozhodnout, zda určitá faktura či platba byla oprávněná z hlediska zákona o dani z příjmu (zákon č. 586/1992 Sb.) či zákona o dani z přidané hodnoty či nikoliv (zákon č. 235/2004 Sb.) a zda se jednalo o úmyslné krácení daně. Skutečnost, že policejní orgán označil v rámci zadání znaleckého posudku znalkyni platby, které považoval za neoprávněné, nelze interpretovat tak, že by to znamenalo nepoužitelnost znaleckého posudku a jeho doplňku. Je tomu tak proto, že policejní orgán, popř. státní zástupce v rámci přípravného řízení musí v usnesení o sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. uvést popis skutku, ze kterého je podezřelá osoba, které je sdělováno obvinění, tak aby nemohl být zaměněn s jiným, včetně zákonného označení trestného činu, který je ve skutku spatřován. Jinak uvedeno, ve sdělení obvinění musí být jasně vymezena činnost, pro kterou je pachatel stíhán, včetně právní kvalifikace takového jednání. Platí, že skutek musí být ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání popsán tak, aby vyjadřoval skutkové okolnosti naplňující všechny znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Zároveň ovšem pro vydání usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.) není nutné, aby trestná činnost byla spolehlivě prokázána v míře, jako je tomu u obžaloby. Závěr o tom, že určitý skutek byl spáchán obviněným, není v době sdělování obvinění konečný a nemusí být ani hodnověrný; postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti o tom, že trestný čin spáchala určitá osoba, který ovšem musí být konkrétními zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněn tak, aby v další fázi přípravného řízení mohl být uvedený závěr podrobně prověřen, a to za možné aktivní účasti obviněného (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1950/2007). V dané věci to byl policejní orgán, který vydal usnesení o zahájení trestního stíhání pro skutek, ve kterém bylo spatřováno spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění platném v době spáchání trestné činnosti. K naplnění odstavce 3 § 240 tr. zákoníku se vyžadovalo zkrácení daně ve velkém rozsahu, když v usnesení o zahájení trestního stíhání muselo být naplnění tohoto znaku vyjádřeno. Pokud pak policejní orgán při formulování skutku označil v usnesení platby, které považoval úmyslně za neoprávněně poskytnuté, když těmto platbám podle v té době prováděného policejního šetření neodpovídalo žádné plnění ze strany společnosti a fyzických osob, kterým byly platby společnostmi B. B. C., V., poskytnuty, a následně při formulování otázek znalkyni vycházel z těchto plateb pro stanovení základu pro výčet zkrácení daně, nelze v tomto postupu považovat nějaké pochybení. V tomto směru je třeba zdůraznit, že skutek, tak jak je vyjádřen ve sdělení obvinění je následně podroben přezkumu v rámci dokazování, jak v přípravném řízení, tak zejména v řízení před soudem, který jediný může rozhodnout o vině a trestu. Toliko soud může na základě podané obžaloby rozhodnout, zda tvrzení uvedená v podané obžalobě mají oporu v provedených důkazech, když může skutek i různě změnit, popř. doplnit, když pouze musí být dodržena totožnost skutku. Této přezkumné povinnosti soudy nižších stupňů dostály, když logicky odůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru, že platby označené ve skutku A, B, C a D byly neoprávněně označeny jako výdaje podle zákona o dani z příjmu a dani z přidané hodnoty, ačkoliv obviněnému bylo známo, že za tyto platby deklarované jako zdanitelná plnění nebylo poskytnuto žádné protiplnění, v důsledku čehož došlo k neoprávněnému zkrácení daně z přidané hodnoty a daně z příjmu (viz str. 51-55 rozsudku soudu prvního stupně, viz str. 17-25 rozsudku soudu druhého stupně). V dané souvislosti je třeba pro přesnost uvést, že soudy nižších stupňů ve skutcích, kterými byl obviněný uznán vinným, uvádí, že obviněný způsobil škodu na dani z přidané hodnoty a škodu na dani z příjmu. Takový postup není správný, když pojem škoda není znakem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, tímto znakem je zkrácení daně ve větším rozsahu. Tato naznačené pochybení ovšem nezakládá existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 180/2011), navíc není obviněným v rámci podaného dovolání namítáno.

34. K námitce obviněného, že soudy nižších stupňů se zcela nekriticky spokojily při výpočtu zkrácené daně na přidané hodnotě a daně z příjmu z vyjádření znalkyně, která provedla prostý matematický výpočet, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést toto. Ze strany obviněného se opětovně jedná o námitku směřující do způsobu hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů, a proto nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto je třeba zdůraznit, že soudy nerezignovaly na povinnost zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Jak je patrno z rozhodnutí soudů nižších stupňů, tyto při stanovení výše zkrácené daně z přidané hodnoty a daně z příjmu vyšly ze skutkových zjištění, které spočívaly na tom, že obviněný do daňových přiznaní firem B. B. C., a V., zahrnul fiktivní doklady, které měly potvrzovat fiktivní obchodní činnost, když při stanovení výše těchto fiktivních plnění vycházely z částek, které byly prokazatelně zaslány z účtů uvedených společností na firemní účty společností či fyzických osob, které měly provádět fiktivní plnění právě ve prospěch společností, které zastupoval obviněný. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že soudy se nespokojily s tím, že tyto platby za neoprávněné označil v rámci přípravného řízení policejní orgán, nýbrž vycházely z provedeného dokazování v rámci řízení před soudem prvního stupně, ze kterého vyplynulo, že společnosti a fyzické osoby, kterým byly platby prokazatelně zaslány, žádné faktury za společnosti B. B. C., a V., nevystavovaly, žádné činnosti pro ně neprováděly, když pro stručnost je třeba odkázat na úvahy obsažené v bodě 31 tohoto rozhodnutí. Nad rámec těchto závěrů je také třeba zdůraznit, že pokud se podařilo zajistit účetnictví firem či fyzických osob, které měly fiktivní faktury vystavovat (např. společnost SAREDO s. r. o., TORENDOR , s. r. o.), tak je zřejmé, že částky uvedené ve fakturách odpovídají částkám zaslaným z účtů společnosti B. B. C., a V., na účty těchto společností. Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že za situace, kdy na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že firmy B. B. C. a V., prokazatelně převedly ze svých účtů na účty označených společností a fyzických osob částky, za které nedostaly žádné odpovídající plnění ze strany těchto uvedených společností a fyzických osob, lze při stanovení výše zkrácené daně z přidané hodnoty a daně z příjmu vycházet z těchto plateb. Skutečnost, že se nepodařilo zajistit účetnictví firem B. B. C. a V., tedy neznamená, že nelze výši zkrácené daně z přidané hodnoty a daně z příjmu stanovit na základě jiných skutečností, pokud tyto umožňují spolehlivě uzavřít, kdo a jakým jednáním a na základě jakých podkladů úmyslně zkrátil tyto daně. O takový případ se v dané věci jedná. Jinak vyjádřeno, trestní odpovědnost za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku není vyloučena jen tím, že se v trestním řízení nepodařilo zajistit účetnictví daňového subjektu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1335/2014, přiměřeně též rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 4 Afs 87/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 946/2015) a to zejména za situace, kdy z provedeného dokazování je zřejmé, že účetnictví bylo záměrně odstraněno (viz výpověď svědka V. H.).

35. K námitce obviněného, že soudy zcela pominuly, že kontroly provedené Finančním úřadem pro Prahu 1 a 10 neshledaly žádné pochybení, popř. jen určité drobnosti, je třeba uvést, že tato stojí mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když se jedná o procesní námitku směřující do způsobu hodnocení důkazů. Navíc je třeba uvést, že v podstatě stejnou námitku uplatnil obviněný v rámci podaného odvolání a soud druhého stupně se s ní vypořádal (viz str. 22 rozsudku soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na toto odůvodnění odkazuje.

36. Ohledně námitky dovolatele týkající se toho, že mu soud druhého stupně vyčítá, že neunesl důkazní břemeno (bod VI. dovolání), tak obviněný jen zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. V tomto směru je třeba odkázat na úvahy soudu druhého stupně, který zcela jednoznačně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že žádné plnění poskytnuto nebylo a že závěr o fiktivnosti plnění za účelem zkrácení daně z přidané hodnoty a dani z příjmu je správný (viz str. 18-19 rozsudku soudu druhého stupně).

37. K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo.

38. Obviněný porušení zásady in dubio pro reo totiž dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, se kterým vyjadřuje nesouhlas a polemizuje a dožaduje se, aby bylo vycházeno z jeho verze skutkového děje. Jedná se tedy opětovně o vyjádření nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

39. K další námitce obviněného týkající se toho, že soud prvního stupně konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti za situace, kdy sice požádal o konání hlavního líčení, přestože nebyl schopen kvůli své podnapilosti řádně hodnotit své konání, je třeba konstatovat, že tuto námitku nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Obecně je možno uvést, že tato argumentace by byla podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., spočívající v tom, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Bez ohledu na tento závěr z pohledu podmínek naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je třeba uvést, že k naznačené situaci nedošlo. Z předloženého spisového materiálu je totiž nepochybné, že obviněný se zúčastnil všech hlavních líčení, takže hlavní líčení proběhla v jeho přítomnosti. V dané věci došlo toliko k tomu, že v případě spoluobviněného M. K. bylo konáno hlavní líčení v nepřítomnosti tohoto spoluobviněného, který se k hlavnímu líčení dostavil v silně podnapilém stavu a následně požádal o konání tohoto hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Tento procesní postup byl řešen v rámci námitek tohoto spoluobviněného uplatněných v podaném odvolání a soud druhého stupně se s tímto procesním postupem vypořádal (viz str. 26 rozsudku). Obecně v souvislosti s námitkami obviněného lze uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. se musí vztahovat k osobě dovolatele, nikoliv osobě spoluobviněného. Jinak vyjádřeno, v rámci dovolání může dovolatel namítat porušení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a s tím související porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, jež garantuje právo na spravedlivý proces, toliko k pochybením, které se týkají jeho osoby.

40. Je tedy nepochybné, že obviněný se argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením § 265b tr. ř. upravené dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

41. Pokud obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil vykonatelnost rozsudku soudu druhého stupně, je nutno uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. 11. 2018


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu



Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová