Rozhodnutí NS

6 Tdo 332/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:08/29/2018
Spisová značka:6 Tdo 332/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.332.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nedbalost
Příčinná souvislost
Spolupachatelství
Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti
Dotčené předpisy:§ 16 odst. 1 tr. zákoníku
§ 23 tr. zákoníku
§ 147 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 332/2018-61


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2018 o dovoláních, která podali obvinění J. Z., a J. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 61 To 226/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 176/2015, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 61 To 226/2017, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 1 T 176/2015, zrušují.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:
I.


1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 1 T 176/2015, byli obvinění J. Z. a J. V. (dále též „obvinění“) uznáni vinnými přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Daného trestného činu se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že

„dne 18. 8. 2013 v době od 12:00 do 13:00 hodin v Polské republice během rytířského turnaje konaného v okolí hradu Ch. v J. G. cca 15 až 30 minut před ukázkou historických palných zbraní společně nabili funkční republiku historické předovky – hákovnice, ráže cca 16 mm, která je zařazena podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu mezi zbraně kategorie D (§ 7 písm. b) tohoto zákona), a to střelným prachem a papírovou ucpávkou z toaletního papíru z vícero dílů, než je bezpečné, kterou zároveň příliš pevně zhutnili opakovanými údery nabijákem, poté během historické bojové scény obžalovaný J. Z. předal zbraň Z. Z., který ji následně svěřil neustanovenému muži z řad diváků, jež po poučení o průběhu střelby ze zbraně vystřelil tak, že obžalovaný J. Z. inicioval výstřel přiložením doutnáku, přičemž v prostoru střelby stál ve vzdálenosti cca 8-9 m od střelce poškozený J. K., čímž obžalovaní jako osoby odpovědné za předmětnou zbraň nedbali při jejím nabíjení dostatečné opatrnosti, v důsledku čehož se papírová ucpávka z toaletního papíru vzhledem ke svojí velikosti a zhutnění zachovala jako projektil a pronikla přes čelní dutinu poškozeného do oblasti čelní krajiny, kudy tato střela pronikla přes lebku do mozku do hloubky cca 8 cm, čímž došlo k tříštivé zlomenině lebeční kosti se zarytím úlomků, ke zlomenině přední a zadní stěny levé dutiny čelní, zlomenině stropu levé očnice, pohmoždění levého čelního laloku, krevním podlitinám očních víček a jejich otoku, dále ke zlomenině stropu levé očnice a ke krvácivému ložisku v levém čelním laloku ve výši rohů postranní komory, kdy se jednalo o vážné poranění mozku, při kterém byl ohrožen život poškozeného a k jeho smrti nedošlo vzhledem k specializované lékařské péči a dále shodou okolností a náhod, kdy střelný kanál končil v čelním laloku mozku, kde se nenacházejí životně důležitá centra, přičemž zranění si vyžádalo chirurgický zákrok a následnou náročnou léčbu, jejíž doba výrazně překročila 6 týdnů a uvedené zranění poškozenému citelně znesnadnilo obvyklý způsob života zejména svou bolestivostí a poruchami soustředění.“

2. Za tento trestný čin byli obvinění odsouzeni podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli zavázání k solidární povinnosti nahradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 578.305 Kč a podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. K. (dále jen „poškozený“) odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Odvolání obviněných byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 61 To 226/2017, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

    II.
      4. Proti shora citovanému usnesení Městského soudu v Praze podali obvinění dovolání, v nichž uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný J. Z. též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
        5. Obviněný J. Z. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že v projednávané věci jde především o raritní a nešťastnou nehodu. Vyjádřil lítost nad zraněním poškozeného, zároveň však odmítl, že by se při nabíjení předovky dopustil jakékoliv nedbalosti. Prvně vyjádřil nesouhlas s právním hodnocení jednání obviněných jako spolupachatelů podle § 23 tr. zákoníku, jelikož dané ustanovení vyžaduje úmyslné zavinění. Vzhledem k vyloučení možnosti učinit závěr o spolupachatelství podotkl, že odpovědnost za celý způsobený následek musí být u každého obviněného posuzována na základě jednání, které sám spáchal, k čemuž odkázal na rozhodnutí publikované pod č. 50/1968 Sb. V návaznosti na to namítl absenci popisu toho, kdo a jakým konkrétním jednáním naplnil skutkovou podstatu žalovaného trestného činu (resp. kdo z obviněných činil jaké konkrétní úkony), jakož i nezahrnutí závěru znalců o nezbytnosti vlití kapaliny do hlavně do popisu souzeného skutku. Soudům obou stupňů dále vytknul neoznačení konkrétní právní povinnosti, kterou měli obvinění porušit, k čemuž dodal, že za „nedbalé“ nelze označit jednání, které není v rozporu se žádnou právní, technickou ani jinou normou. Zdůraznil, že vynaložil veškeré rozumně očekavatelné úsilí k tomu, aby byla hákovnice pro ukázku řádně a bezpečně nabita a aby nebyla ponechána bez dozoru. Se zřetelem k tomu namítl, že soud konstruoval jeho objektivní (absolutní) odpovědnost nehledě na to, jaké úsilí vyvinul, jak standardně a dbale postupoval a nehledě na to, že chybí důkazy prokazující jeho zavinění. Poté konstatoval, že v popisu skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu nelze nalézt nic o jeho subjektivní stránce, k čemuž připomněl, že závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování a poukázal na související judikaturu. Dále podotkl, že kromě vzniku těžké újmy na zdraví poškozeného a nedbalostního porušení právní povinnosti obviněným musí být prokázána též příčinná souvislost mezi zaviněním a následkem. V dané souvislosti namítl neprokázání toho, že by věděl, mohl nebo měl vědět, že ucpávka může způsobit těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 147 tr. zákoníku, načež poznamenal, že představa o tom, že kus toaletního papíru prorazí lebku se vymyká jakémukoliv rozumnému očekávání. K tomu poukázal na vyjádření znalce MUDr. Michala Zeleného, Ph.D., (o tom, že jej předtím nenapadl způsob, jak může předmět typu toaletního papíru proniknout přes čelní kost), jakož i odborné vyjádření zpracované Kriminalistickým ústavem Praha o překvapivosti balistické vlastnosti papírového projektilu a překvapivě dobré přesnosti zásahu cíle, a dodal, že překvapivost účinků výstřelu dokládají i svědci. Z pohledu subjektivní stránky ještě zdůraznil, že s obviněným J. V. při nabíjení a hlídání hákovnice věděli, že zbraň není nabitá střelou (resp. že pouze standardně vsypali prach a proti vysypání jej zajistili ucpávkou z toaletního papíru), že nebude stříleno na figuranta a že tento se postaví mimo směr výstřelu v bezpečné vzdálenosti 8-10 metrů.

        6. Nad rámec shora uvedeného namítl, že právní závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. že jsou vnitřně rozporné, vágní a porušující zásady spravedlivého procesu, zejména zásadu presumpce neviny zakotvenou v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a § 2 odst. 2 tr. ř. a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo, jakož i zásadu objektivní pravdy a zásadu volného hodnocení důkazů. V návaznosti na to soudům vytknul, že bez jediného důkazu dovodily jeho vinu na základě úvahy směřující od škodného následku a za pomoci selektivního a v neprospěch obviněných činěného výběru z výroků znalců. Podotkl, že nikdo ze znalců nebyl přítomen incidentu, takže mohl pouze vyslovit hypotézu o možnosti vzniku následku a nemohl se vyjádřit k otázce, kdo způsobil změnu fyzikálních vlastností ucpávky tak, že získala vlastnosti střely. V této souvislosti rovněž zdůraznil, že svědecky bylo prokázáno, že obvinění nebyli u hákovnice přítomni současně po celou dobu mezi nabitím a jejím předáním k výstřelu nebo že by se při jejím nabíjení, hlídání či manipulaci s ní dopustili čehokoliv nedbalého a především nebyla potvrzena spekulace obžaloby o tom, že by nadměrně zhutňovali ucpávku, vlévali do hlavně tekutinu nebo činili cokoliv neobvyklého. Za nelogický označil závěr soudu druhého stupně, podle něhož nedošlo k nalití kapaliny do hlavně s odůvodněním, že by tak nemohlo dojít k výstřelu, k čemuž uvedl, že tím odvolací soud popírá závěry plynoucí ze znaleckých vyjádření, tedy že podmínkou ničivých následků ucpávky bylo její namočení. Následně konstatoval, že pokud podle znalců škodlivý následek nemohl nastat bez přítomnosti kapaliny v ucpávce, on nemohl předvídat, že ucpávka může získat vlastnosti střely, a to ani v případě, pokud by sám vložil do hlavně vyšší množství dílků toaletního papíru či jej velmi zhutnil (což však podle jeho názoru nebylo prokázáno), jelikož nemohl předvídat stav, který ani podle znalců nemůže nastat. Za neprokázaný dále považoval závěr soudů o tom, že obvinění nedbali dostatečné opatrnosti při nabíjení zbraně, jelikož v řízení nebylo žádným z provedených důkazů zpochybněno, že nabíjení hákovnice proběhlo řádně a že obvinění postupovali obezřetně v souladu s pokyny zkušenějších členů sdružení, přičemž správnost použitého postupu nabíjení byla potvrzena i odborným vyjádřením Kriminalistického ústavu Praha. Zdůraznil, že mezi nabitím a výstřelem uplynula cca půl hodina, přičemž nelze vyloučit případnou manipulaci ze strany jiných členů souboru, kteří mohli způsobit, že ucpávka získala vlastnosti střely, zatímco pro nestandardní chování obviněných chybí jakýkoliv důkaz i motiv.

        7. Extrémní rozpor se zjištěným skutkovým stavem shledal obviněný J. Z. i v právním hodnocení odpovědnosti k náhradě škody. V dané souvislosti uvedl, že obvinění byli řadovými a kýmkoliv zastupitelnými členy skupiny historického šermu, nikdo z nich nebyl majitelem předmětné hákovnice ani držitelem zbrojního pasu, nebyli tvůrci myšlenky ukázky střelby z hákovnice, organizátorem rytířského turnaje či správcem střelnice, nevybrali střelce, neprováděli jeho školení, nedali mu hákovnici do ruky ani pokyn poškozenému, aby se postavil na scénu, a především nikdo z nich nebyl střelcem předmětného výstřelu. Naproti tomu podotkl, že všichni se daného vystoupení účastnili dobrovolně s vědomím rizika s tím spojeného, obdobně jako je tomu u sportovců účastnících se zápasu, načež uvedl, že podle judikatury z oblasti sportovního práva nelze automaticky dovozovat trestní odpovědnost, pokud v zápasu dojde ke zranění. Soudům vytknul absolutizaci neprokázaného pochybení na straně obviněných a bagatelizaci prokázaného pochybení poškozeného. K tomu připomněl, že poškozený byl zkušeným a poučeným členem klubu historického šermu, předmětného dne byl figurantem proti zákazu vedoucích Z. Z. a M. Z., postavil se na místo, které si sám zvolil, ze svého rozhodnutí si nevzal přilbu, ač ji v předchozích dnech nosil, přičemž při jejím použití by k úrazu nedošlo, a nesledoval, kam střelec míří. Zdůraznil, že závěry soudů o srozumění s tím, že náhodně vybraný divák může kdykoliv zamířit figuranta, musí platit nejen pro obviněné, nýbrž i pro poškozeného, který má takového střelce sledovat a na jeho střelu adekvátně reagovat. Poté namítl, že bez povšimnutí zůstaly opakované poukazy obhajoby směřující k prozkoumání podílu třetích osob, a to osoby, jež měla změnit vlastnosti ucpávky, polského střelce či Z. Z., který mu hákovnici s poučením předal. Za odmítnutý bez srozumitelného vysvětlení pak považoval odkaz na nález, v němž se Ústavní soud postavil nesouhlasně k nepřiměřenému a v praxi nerealizovatelnému požadavku na prevenci úrazu, pokud bylo jen stěží dovoditelné, že stěžovatel měl a mohl předvídat vznik trestněprávního následku.

        8. Vzhledem ke skutečnosti, že na shora uvedené vady poukazoval obviněný J. Z. již v rámci svého odvolání, avšak tyto nebyly v odvolacím řízení zhojeny, je podle něho dán i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

          9. Z výše uvedených důvodů obviněný J. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265m tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil a sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, popř. aby podle § 265k tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a podle § 265l tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vzhledem k tomu, že je přesvědčený o své nevině, je studentem bez podstatného majetku a výkon uložené povinnosti citelně zasahuje do jeho možnosti studia, navrhl rovněž odklad výkonu rozhodnutí v rozsahu výroku, jímž mu byla uložena povinnost k náhradě škody, a to až do rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho dovolání.
            10. Obviněný J. V. v podaném dovolání namítl, že jeho odsouzením byly popřeny zásady nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege zakotveny v čl. 39 Listiny, k čemuž uvedl, že v trestním zákoně není ustanovení o trestném činu špatného nabíjení zbraní nebo nedostatečného hlídání zbraní před výstřelem. Zdůraznil, že nikomu žádnou újmu na zdraví nezpůsobil, resp. že újmu na zdraví poškozeného způsobil občan polské národnosti, který provedl výstřel. V dané souvislosti uvedl, že oba obvinění sice střežili zbraň v místnosti oddělené od veřejnosti, nebyli ale odpovědni za střežení nabitých zbraní, ale za to, aby se do místnosti nedostal nikdo z veřejnosti, přičemž tuto skutečnosti splnili a nikdo jim nevytýká, že by nějaká osoba z řad veřejnosti nalila do zbraně tekutinu. Na druhou stranu poznamenal, že neměli za úkol hlídat zbraně před dalšími účinkujícími, a i když lze těžko připustit, že by někteří z nich nalili do zbraně tekutinu, nelze to vyloučit a obvinění za to nemohou být penalizováni. S poukazem na provedené důkazy prezentoval závěr, že zbraň nabil v souladu s odbornými instruktážemi, hlídal ji před nepovolanými osobami z řad veřejnosti, přičemž u samotné střelby nebyl. Dále konstatoval, že pokud střelec vystřelil v rozporu s poučením svědka Z. Z., má být trestně stíhán tento střelec, z čehož má plynout i nedostatek příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného J. V. a škodlivým následkem.

            11. V další části dovolání zpochybnil závěr soudů nižších stupňů o zavinění obviněných ve formě vědomé nedbalosti. K tomu uvedl, že nevěděl, že by nabíjením zbraně, kterou inkriminovaný týden nabíjel zcela shodným způsobem, mohl způsobit jakékoliv porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, a nemohl předpokládat, že v tomto konkrétním případě dojde ke zhutnění papíru s překvapivými balistickými vlastnostmi, přičemž žádný z provedených důkazů neprokázal, že by kterýkoliv z obviněných lil do hlavně tekutinu, takže je za to nelze činit odpovědnými. Poté nesouhlasil ani s názorem odvolacího soudu, podle něhož je nepodstatné, zda poškozený dbal bezpečnostních postupů při střelbě a zda respektoval pokyny vedoucího při provádění scénky. V této souvislosti připomněl výpověď Z. Z., který měl poškozenému zakázat, aby vystupoval jako figurant, což tento neuposlechl. Namítl proto, že ke zranění poškozeného došlo jeho hrubou nezodpovědností, jelikož neuposlechl zákaz vedoucího a neměl na hlavě žádnou ochrannou přilbu, což nemůže jít k tíži obviněných.

              12. Pro případ, že by se dovolací soud neztotožnil s jeho dovolací argumentací, poukázal ještě na zásadu subsidiarity trestní represe ukotvenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2065/15 s tím, že ani v kauzách s fatálními následky nelze automaticky uplatňovat prostředky trestního práva. S oporou o citovaný nález uvedl, že obviněným nelze vytknout zanedbání adekvátní míry opatrnosti za situace, kdy nikdo nemohl předpokládat, že se z kousků papíru stane smotek, který může mít účinky projektilu, když takové účinky byly překvapivé i pro znalce z oboru balistika, dále že nemohli předpokládat, že poškozený skočí před zbraň bez helmy, ani že svědek Z. Z. proškolí polského střelce špatně nebo že tento dobře proškoleny divák namíří zbraň na osobu před sebou a ne na hradby do vzduchu. Uzavřel, že zranění nastalo souhrou nešťastných okolností, jež nebyly ovlivnitelné jednáním obviněných, které by tudíž nemělo být řešeno prostředky trestního práva.
                13. S ohledem na výše uvedené obviněný J. V. navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení soudu druhého stupně a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu uložil, aby věc znovu projednal a rozhodl.
                  14. K podaným dovoláním se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K oběma dovoláním předeslal, že v nich obvinění převážně opakují svou obhajobu uplatněnou již v odvolacím řízení, s níž se soud druhého stupně na str. 5-11 svého usnesení v zásadě vypořádal, přičemž státní zástupce se s jeho argumentací, byť s níže rozvedenými výhradami, ztotožnil.
                    15. Ohledně dovolání obviněného J. Z. předně souhlasil s jeho konstatováním, že se jednalo o raritní a nešťastnou nehodu s tím, že každý, kdo se účastní praktické ukázky historické zbraně, tak jistě činí s vědomím, že postupuje větší riziko, než s jakým se setkává ve svém běžném životě. Pro bezpečné užití takových zbraní formuloval pravidlo „vyzkoušet a neměnit“, tedy v bezpečném prostředí vyzkoušet, jak se zbraň chová při daném způsobu přípravy a užití, a při praktických ukázkách tento vyzkoušený způsob přípravy a užití striktně dodržovat. V dané souvislosti připomněl, že soudy vycházely ze skutkového zjištění, že obvinění vyzkoušený způsob nabití zbraně změnili tím, že příliš zhutnili ucpávku (toaletní papír), a že tedy shora uvedené pravidlo porušili, v čemž měla spočívat jejich nedbalost. Zdůraznil, že neobvyklost této nešťastné nehody nevylučuje jejich zavinění. Dále se ztotožnil s výhradou obviněného J. Z., že v případě nedbalostního trestného činu nepřichází v úvahu spolupachatelství a že odvolací soud na str. 8 svého usnesení vyslovil nesprávný právní názor, že jednání obviněných bylo „správně posouzeno jako spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku“, ačkoliv ze samotného znění tohoto ustanovení je zřejmé, že spolupachatelství může nastat pouze u trestných činů úmyslných. Tuto námitku tak označil za důvodnou a odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

                    16. Oproti tomu nepovažoval za důvodnou výtku, že jednání obviněného J. Z. není v rozporu s žádnou právní, technickou ani jinou normou. K tomu uvedl, že v trestním zákoníku nemohou být popsána jednotlivá nedbalostní jednání, takže tak, jako zde není popsáno obviněným uváděné „špatné nabíjení zbraní“, nejsou zde popsána ani jiná jednání, kterými je možno naplnit skutkovou podstatu trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku, a obdobně nemohou být popsána všechna riziková jednání v technických či jiných právních normách, čehož si je zákonodárce vědom, a proto i v § 2900 obč. zák. stanovil jen obecnou prevenční povinnost. Poté podotkl, že požadavek označení konkrétní porušené povinnosti plynoucí z konkrétního předpisu odpovídá právní kvalifikaci podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku, nikoliv podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, kde postačuje, že jednání obviněného bylo v rozporu se shora uvedenou povinností generální prevence. S poukazem na rozhodnutí publikované pod č. 55/2010 Sb. rozh. tr. uvedl, že tak jako v judikované věci neexistovala závazná právní úprava pro pohyb lyžaře, tak ani ve věci obviněného neexistovala závazná pravidla pro způsob užití toaletního papíru při nabíjení repliky středověké hákovnice, a to zjevně pro sporadičnost užití takové zbraně v současnosti. Požadavek na konkrétní určení porušené povinnosti proto označil za zjevně neopodstatněné, když k trestní odpovědnosti obviněných postačovalo pouhé porušení obecné prevenční povinnosti, konkrétně shora zmíněného pravidla „vyzkoušet a neměnit“.

                    17. Na druhou stranu souhlasil s obviněným J. Z. v tom, že z popisu skutku neplyne, že by jednal ve vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. K tomu uvedl, že obviněný o možném vzniku papírového projektilu nevěděl a že si škodní následek nedokázal představit. Neztotožnil se proto s úvahou soudu prvního stupně vyjádřenou na str. 13 jeho rozsudku (ani s jejím potvrzením odvolacím soudem na str. 9 jeho usnesení), podle níž obvinění věděli, že zhutněním papírové ucpávky mohou ohrozit zdraví poškozeného, a přesto ji zhutnili, přičemž předpokládali, že ke zranění poškozeného nedojde, a že tedy jednali ve vědomé nedbalosti. Naproti tomu konstatoval, že vznik projektilu z toaletního papíru byl prokázán teprve sérií experimentů provedených Kriminalistickým ústavem, takže nic nenasvědčuje tomu, že by se jednalo o nebezpečí obecně známé, když toto nebezpečí nebylo před činem označeno ani zkušenějšími členy přítomných skupin historického šermu a nebyl si ho vědom ani znalec Ing. Karel Zelenka. Vyjádřil nicméně názor, že obviněný měl a mohl vznik takového nebezpečí předpokládat, neboť od každé osoby zacházející s palnou zbraní je třeba požadovat, aby se seznámila s veškerými reálnými riziky plynoucími z užití takové zbraně, a to včetně požadavku, aby každá změna v nabití takové zbraně byla prováděna jen v podmínkách, za nichž nemůže dojít ke zranění přítomných. Za soudy prokázanou přitom považoval skutečnost, že zbraň byla nabita jinak než obvykle, jelikož obvyklým nabitím by nemohl z toaletního papíru vzniknout projektil. Zdůraznil, že obviněný jednal s nedostatečnými znalostmi možného rizika, přičemž povinnost mít tyto znalosti mu plynula z okolností a jeho osobních poměrů, tedy ze zacházení s potencionálně smrtící zbraní a z jeho postavení nabíječe dané zbraně, a schopnost takového vědomí plyne z představivosti běžně rozumného člověka, že jakákoliv změna při nabíjení historické palné zbraně může zvýšit nebezpečí pro osoby nacházející se v možném dostřelu této zbraně, jakož i z možnosti obviněného provést změnu v nabití zbraně teprve po ověření chování jinak nabité zbraně mimo veřejné vystoupení (např. střelbou do terče). Uzavřel proto, že obviněný nevěděl, že změnou nabití repliky hákovnice může jinému způsobit těžkou újmu na zdraví, avšak jako nabíječ takové zbraně určené ke střelbě při veřejném vystoupení to vědět měl a mohl, což odpovídá nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

                    18. Dále konstatoval, že obviněný J. Z. k tvrzení o extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním uvádí pouze možné alternativy zjištěného skutkového stavu a jeho argumentace se tak opírá spíše o porušení principu in dubio pro reo, což však samo o sobě dovolacím důvodem být nemůže. K námitce stran spoluzavinění poškozeného odkázal na argumentaci nalézacího soudu na str. 13 jeho rozsudku a argumentaci soudu druhého stupně na str. 11 jeho usnesení, s níž se ztotožnil. Ohledně poukazu obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, připomněl, že z povahy činnosti obviněného v judikované věci je zřejmé, že se jednalo o běžné pomalé vycouvávání řidiče z parkovacího místa na parkovišti přilehlému k obchodu, tedy o běžnou činnost, s níž za obvyklých okolností (při obvyklé opatrnosti) nejsou spojena žádná podstatná rizika, zatímco užívání repliky středověké zbraně je činností mnohem rizikovější, což plyne již z časové odlehlosti doby vzniku tohoto předmětu a jeho smrtícímu určení. V této souvislosti podotkl, že pohyb batolete bez dozoru za vozidlem je mnohem méně představitelný než nečekané chování hákovnice při porušení standardního zacházení, přičemž podstata skutkových zjištění soudů spočívá právě v tom, že obviněný J. Z. souběžně se spoluobviněným učinili změnu způsobu nabití. Zatímco požadavek na řidiče, aby k vyloučení zranění batolat nacházejících se za vozidlem couvali na parkovištích jen za účasti další osoby, je přemrštěný a v praxi nerealizovatelný, požadavek na uživatele historické zbraně, aby neměnili bezpečně vyzkoušený způsob nabíjení, je podle státního zástupce zcela přirozený a snadno splnitelný. Argumentaci uvedeným judikátem tudíž pro příliš odlišný charakter činnosti obviněných neshledal přiléhavou.

                    19. Poté státní zástupce shrnul, že posouzení skutku jako souběžného pachatelství a nikoliv spolupachatelství, jakož i nahrazení nedbalosti vědomé nedbalostí nevědomou, by vedlo k téže právní kvalifikaci. V návaznosti na to konstatoval, že jelikož by projednání dovolání vzhledem k výši trestu uloženého ve spodní polovině zákonné trestní sazby a podmíněně odloženého na krátkou zkušební dobu nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a ani řešení otázky spolupachatelství či zavinění nemá v tomto případu zásadní právní význam (ohledně spolupachatelství je pochybení soudů nesporné a otázka zavinění je posuzována v natolik skutkově specifické věci, že její řešení nemůže obohatit současnou judikaturu) označil projednání dovolání za neúčelné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

                      20. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného J. Z. odmítl, přičemž z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
                        21. Ve vyjádření k dovolání obviněného J. V. prvně označil jeho námitku stran porušení zásady nullum crimen sine lege za nedůvodnou s tím, že v trestním zákoníku nemohou být popsána jednotlivá nedbalostní jednání, kterými je možno naplnit skutkovou podstatu přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku. Výhradu obviněného, že nebyl povinen střežit zbraně před ostatními účinkujícími, shledal neodpovídající důvodům dovolání uvedeným v § 265b tr. ř., neboť vychází z jiného skutkového zjištění, než jaké učinil nalézací soud, podle něhož se na zhutnění toaletního papíru v hlavni hákovnice neúčastnila jiná osoba než obvinění, k čemuž dodal, že tito nebyli odsouzeni za přítomnost u samotné střelby. Dále uvedl, že jednání polského střelce, nemůže obviněného J. V. vyvinit, bylo-li podle popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu rozhodnou příčinou škodlivého následku právě jednání tohoto obviněného (nesprávně nabití zbraně), přičemž nelze říci, že by se jednalo o příčinu málo významnou, když při samotné střelbě nemohl nikdo předpokládat, že ze zbraně vyletí papírový projektil. Podotkl, že důvod k trestnímu stíhání polského střelce dán nebyl a ani kdyby takový důvod byl, nemohlo by to vést k beztrestnosti obviněného. Tuto část dovolání proto označil za zjevně neopodstatněnou.

                        22. Obdobně jako ve vyjádření k dovolání obviněného J. Z. souhlasil s obviněným J. V. v tom, že soudy nižších stupňů nedovodily základní znak jeho vědomé nedbalosti, a to jeho vědomost, že v hákovnici může dojít ke zhutnění toaletního papíru natolik, že tím může vzniknout papírový projektil, jehož vystřelením může být jinému těžce ublíženo na zdraví. Se stejným odůvodněním přitom dospěl k závěru, že obviněný J. V. jednal v nevědomé nedbalosti podle podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť jako nabíječ repliky hákovnice určené ke střelbě při veřejném vystoupení měl a mohl vědět, že atypickým způsobem nabití takové zbraně může jinému způsobit těžkou újmu na zdraví. Přesto však konstatoval, že i tato forma zavinění by u obviněného vedla k téže právní kvalifikaci a vzhledem k výši uloženého trestu by projednání jeho dovolání v této věci nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení, přičemž ani řešení otázky zavinění v tomto případu nemůže obohatit současnou judikaturu. V této části tudíž shledal projednání dovolání neúčelným ve smyslu § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

                          23. K námitce stran spoluzavinění poškozeného odkázal na argumentaci odvolacího soudu na str. 11 jeho usnesení a argumentaci soudu prvního stupně na str. 13 jeho rozsudku, s níž se zcela ztotožnil. Ohledně poukazu obviněného J. V. nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, konstatoval, že Ústavní soud se zde zabýval nesouladem mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním o zavinění obviněného, nikoliv užitím § 12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž zbývající část argumentace obviněného označil za týkající se subjektivní stránky, k čemuž se již vyjádřil.
                            24. Státní zástupce ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání odmítl, přičemž z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
                              III.
                                25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jejich odmítnutí. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

                                26. Dovolání podaná proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 61 To 226/2017, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
                                  27. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
                                    28. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Východiskem pro existenci označeného dovolacího důvodu jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
                                      29. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
                                        30. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
                                          31. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
                                            IV.

                                            32. Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že část námitek obviněných byla z hlediska výše vymezených dovolacích důvodů uplatněna relevantně. Jelikož charakter jejich dovolací argumentace nezaložil podmínky pro rozhodnutí o dovoláních způsobem podle § 265i odst. 1 tr. ř., tj. cestou jejich odmítnutí, přezkoumal napadená rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř. i řízení jim předcházející, načež seznal, že podaná dovolání jsou důvodná. V odůvodnění svého usnesení se však vyjádří rovněž k těm výhradám obviněných, jež se s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i po formální stránce) míjí, popř. které nebyly shledány opodstatněnými.

                                            33. Předně tak Nejvyšší soud konstatuje, že část námitek obviněných směřuje primárně do oblasti skutkové a procesní. Soudům nižších stupňů totiž vytýkají nesprávné (selektivní) hodnocení důkazů (včetně porušení zásady in dubio pro reo) a vadná skutková zjištění ohledně jejich pochybení při nabíjení hákovnice. Současně přitom prosazují vlastní hodnocení důkazů a předkládají vlastní skutkový závěr (především, že hákovnici nabili správně, resp. že vynaložili veškeré úsilí, aby tak učinili). Částečně z těchto skutkových a procesních výhrad pak (sekundárně) dovozují tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku.


                                            34. Obvinění tedy v daném směru nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vyjádřenými ve výroku rozsudku nalézacího soudu a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřují v této části jejich dovolání zejména v nerespektování procesních zásad vymezených v § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové výhrady však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

                                              35. Nejvyšší soud v daném kontextu připomíná, že zásah do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání je opodstatněn pouze výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O tzv. extrémní nesoulad (rozpor) mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry se přitom jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
                                                36. Převážná část skutkových a procesních výhrad obviněných však nevykazuje deficit v podobě zmíněného extrémního nesouladu. Provedenými důkazy (především znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví balistika, defektologie, metalografie a technická diagnostika; a odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví balistika, chemie, fyzikální chemie, technické zkoumání dokladů a písemností; ve spojení se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství; výpověďmi obviněných a svědků a listinnými důkazy) byl totiž bezpečně prokázán závěr vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu, že obvinění společně nabili funkční repliku historické zbraně (hákovnice) střelným prachem a papírovou ucpávkou z toaletního papíru z vícero dílů, než je bezpečné, a současně ji příliš pevně zhutnili opakovanými údery nabijákem. Těmito důkazy tak byla vyvrácena jejich skutková verze o správném nabití zbraně, resp. o použití menšího množství toaletního papíru (tří až čtyř čtverečků) či méně intenzivním zhutnění.
                                                  37. Opodstatnění však nutno přiznat té skutkové výhradě obviněných, že skutková zjištění vyjádřená ve výroku rozsudku nalézacího soudu nezahrnují přítomnost kapaliny v papírovém projektilu jakožto předpoklad nezbytný ke změně vlastností papírové ucpávky na vlastnosti střely. Soud prvního stupně sice v odůvodnění svého rozsudku zmiňuje znalecké závěry, podle nichž se papírová ucpávka bez navlhčení roztrhá před ústím hlavně, dále nicméně uvádí, že v návaznosti na předchozí kasační rozhodnutí odvolacího soudu vypustil skutkový závěr o nezjištěné tekutině ze skutkové věty výroku svého rozsudku. Skutek vymezený ve výroku rozsudku nalézacího soudu tak postrádá podstatné skutkové zjištění, což má odraz v nedostatku příčinné souvislosti mezi zde popsaným jednáním obviněných a následkem na zdraví poškozeného. Pokud by totiž obvinění nabili hákovnici „pouze“ střelným prachem a papírovou ucpávkou z vícero dílů toaletního papíru, než je bezpečné, za jejího současného přílišného zhutnění, k těžké újmě na zdraví poškozeného by dojít nemohlo, jelikož papírová ucpávka by se rozprášila před ústím hlavně (ostatně tak, jak tomu bylo i podle výpovědí obviněných při ukázkách hákovnice předcházejících souzenému skutku).

                                                  38. Na existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným nabitím hákovnice a následkem na zdraví poškozeného naproti tomu nemůže mít v posuzované věci vliv jednání dalších osob (poškozeného, svědka Z. Z. či neznámého polského střelce), jak naznačují obvinění ve svých dovoláních, jelikož právě nesprávné nabití zbraně (přílišné zhutnění nadměrného množství navlhčeného toaletního papíru) bylo podmínkou, bez níž by k těžké újmě na zdraví poškozeného nemohlo dojít – tzv. conditio sine qua non, přičemž jednání těchto dalších osob není okolností, která by danou příčinnou souvislost přerušovala. V této souvislosti však nutno soudům nižších stupňů vytknout, že se náležitě nezabývaly otázkou případného spoluzavinění dalších osob na vzniklém následku v rámci posouzení nároku poškozené Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky na náhradu škody.
                                                    39. Za důvodnou je dále zapotřebí považovat námitku obviněného J. V. stran nesprávného závěru o jeho zavinění ve formě vědomé nedbalosti. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin je podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchán z vědomé nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. S přihlédnutím ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů nicméně nelze konstatovat, že by obvinění věděli, že nabitím hákovnice způsobem popsaným v rozhodnutích soudů nižších stupňů mohou způsobit následek v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného. Na druhé straně však nelze vyloučit jejich jednání v nedbalosti nevědomé ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (ovšem pouze za předpokladu objasnění skutkových okolností ohledně použití navlhčené papírové ucpávky ze strany obviněných), jelikož jako osoby odpovědné za nabíjení historické palné zbraně při veřejných vystoupeních by vzhledem k okolnostem a k jejich osobním poměrům měly a mohly vědět, že nabitím hákovnice (znalecky zjištěným a výše popsaným) nesprávným způsobem mohou ohrozit nebo porušit trestním zákonem chráněný zájem – zdraví či dokonce život osob přítomných při ukázce takové zbraně – jelikož „nestandardně“ (resp. běžnému, bezpečnému nabíjení neodpovídajícím způsobem) nabitá střelná zbraň je nepochybně způsobilá ke způsobení takových následků.

                                                    40. Za nepřípadný lze v návaznosti na výše uvedené (ve shodě s odvolacím soudem a státním zástupcem) označit odkaz obviněných na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, jelikož se v daném případě jednalo o skutkově zcela odlišnou situaci (nelze srovnávat přepjatý požadavek na opatrnost řidičů osobních motorových vozidel a požadavek náležité opatrnosti vyžadovaný u osob nabíjejících střelné – ke zranění či usmrcení způsobilé – historické zbraně). Nadto lze k výtkám obviněného J. Z. o absenci zavinění k příčinné souvislosti, jakož i k obdobným námitkám obviněného J. V., že nemohl předpokládat překvapivé vlastnosti střely, v obecnosti připomenout, že jak vědomostní, tak volní složka zavinění nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti předpokládané příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 15/1952 Sb. rozh. tr.). Zmíněné námitky obviněných tak bude zapotřebí posoudit v daných souvislostech po učinění příslušných skutkových zjištění stran použití navlhčené papírové ucpávky při nabití hákovnice.

                                                    41. Dále je potřeba přisvědčit výtce obviněného J. Z. vůči nesprávnému právnímu posouzení trestné součinnosti obviněných jakožto spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Jak je totiž patrné z daného ustanovení, pro závěr o spolupachatelství je nezbytné úmyslné společné jednání dvou a více osob, zatímco obvinění byli uznáni vinnými nedbalostním trestným činem, takže jejich spolupachatelství je vyloučeno. Taková vada by ovšem sama o sobě (resp. za předpokladu neexistence pochybení vymezeného v bodě 37. tohoto usnesení) nemusela vést ke kasaci rozhodnutí soudů nižších stupňů, jelikož by nebylo vyloučeno posouzení jejich trestné součinnosti jako tzv. souběžného pachatelství. Jedná se o případ spolupachatelství jen zdánlivě připomínající, kdy každý pachatel „společného“ nedbalostního deliktu odpovídá jako samostatný subjekt, přičemž každému lze přičítat podle okolností odpovědnost za celý následek, jakoby jej způsobil sám. Pokud tedy každý z pachatelů přispěje svým dílem ke způsobení celého škodlivého následku, jejich odpovědnost nelze uměle dělit podle toho, jak se každý z nich konkrétním způsobem podílel na porušení zájmu chráněného normami trestního práva (viz Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné: obecná část. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 352; Solnař, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, s. 289-290; přiměřeně srov. též rozhodnutí publikované pod č. 51/1956 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 780/2013).

                                                    42. Se zřetelem k výše uvedeným východiskům k souběžnému pachatelství lze reagovat i na námitky obviněného J. Z. stran absence popisu toho, kdo z obviněných činil při nabíjení hákovnice jaký konkrétní úkon. Tyto přitom nelze považovat za důvodné, jelikož z hlediska eventuálních úvah o souběžném pachatelství je podstatné zjištění, zda (nikoliv jak konkrétně) přispěl každý z obviněných ke způsobení následku na zdraví poškozeného.

                                                      43. Obdobně nesouhlasně se nutno vyjádřit k námitkám obviněných ohledně chybějícího vymezení porušených právních povinností či neexistence trestného činu špatného nabíjení zbraní (jednání spočívající v nedostatečném hlídání zbraní před veřejností, zmiňované v dovolání obviněného J. V., není jednáním, jež by bylo obviněným kladeno za vinu). Ve shodě se státním zástupcem lze předně poznamenat, že trestní zákoník nemůže upravovat veškerá v úvahu přicházející nedbalostní jednání, jež mohou vést k trestněprávně relevantním následkům. V souladu s odvolacím soudem je pak potřeba zdůraznit, že obvinění byli shledáni vinnými trestným činem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, který na rozdíl od jeho kvalifikované skutkové podstaty stanovené v § 147 odst. 2 tr. zákoníku nevyžaduje porušení nějaké důležité právní či jiné povinnosti ve smyslu daného ustanovení. Pro učinění závěru o trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku postačuje porušení tzv. generální prevenční povinnosti vymezené v § 415 tehdy účinného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1509/2014), přičemž nabití hákovnice používané při ukázkách v rámci veřejných vystoupení (z níž je navíc stříleno osobou z řad „neodborné“ veřejnosti) v rozporu s pravidly, jež mají své bezpečnostní opodstatnění, bezmála lze považovat za porušení takové obecné prevenční povinnosti.

                                                      44. Nejvyšší soud v neposlední řadě konstatuje, že vyjádření k námitce obviněného J. V., stran vhodnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe by bylo se zřetelem k výše rozvedeným skutečnostem předčasné, jelikož soud prvního stupně bude muset v dalším řízení nejprve precizovat svá skutková zjištění, aby mohl učinit závěr o naplnění formálních znaků (resp. formální stránky) trestného činu. Obviněný J. V. navíc opřel předmětnou výhradu o argumentaci, na niž již bylo výše reagováno (viz zejména body 38. – 40. tohoto usnesení). Pro eventuální úvahy nalézacího soudu o užití zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku pak možno v podrobnostech odkázat na závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

                                                        45. Na tomto místě lze shrnout, že část námitek obviněných vztažených k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (výtky ohledně posouzení trestné součinnosti, formy nedbalostního zavinění a chybějícího skutkového zjištění stran použití navlhčené papírové ucpávky při nabití hákovnice majícího vliv na závěr o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných popsaným ve výroku rozsudku nalézacího soudu a následkem na zdraví poškozeného) byla uplatněna důvodně. Za dané situace nutno konstatovat i naplnění (obviněným J. Z. uplatněného) dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jelikož usnesením odvolacího soudu došlo k zamítnutí odvolání obviněných, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.


                                                        46. Ze shora popsaných důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 61 To 226/2017, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 1 T 176/2015. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na citovaná rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

                                                          47. V dalším řízení bude Obvodní soud pro Prahu 10 povinen znovu posoudit jednání obviněných v intencích výše uvedeného, zejména upřesnit svá skutková zjištění ohledně použití navlhčené papírové ucpávky při nabití hákovnice, v návaznosti na to posoudit otázku trestní odpovědnosti obviněných a eventuálně napravit pochybení učiněná při posouzení formy jejich zavinění a trestné součinnosti, a v neposlední řadě se zabývat otázkou případného spoluzavinění dalších osob na způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného v rámci rozhodnutí o nároku poškozené Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky na náhradu škody (viz zejména body 37. – 41. tohoto usnesení). Pro úplnost se připomíná, že při novém projednání a rozhodnutí věci je nalézací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
                                                            48. Jelikož zjištěné vady napadených rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl o podaných dovoláních v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
                                                              49. K žádosti obviněného J. Z. o odložení výkonu rozhodnutí v rozsahu výroku o náhradě škody, a to do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho dovolání, je potřeba uvést, že se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu nicméně důvody pro odklad výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř., jenž je toliko fakultativním institutem, neshledal. Dovolací argumentace obviněných totiž nebyla ve své podstatě takového charakteru, aby zakládala prima facie (a to i s přihlédnutím k argumentaci státního zástupce obsažené v jeho vyjádření k podaným dovoláním) důvody pro věcný závěr, jehož se obviněný J. Z. ve svém dovolání eventuálně domáhal, tj. zproštění obžaloby. Za této situace nebylo potřeba o jeho podnětu ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).


                                                              Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


                                                              V Brně dne 29. 8. 2018


                                                              JUDr. Vladimír Veselý
                                                              předseda senátu