Rozhodnutí NS

29 Cdo 614/2014

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/24/2018
Spisová značka:29 Cdo 614/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.614.2014.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Zvýhodňování věřitele
Odporovatelnost
Konkurs
Dotčené předpisy:§ 16 ZKV ve znění do 31.12.2007
§ 42a obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:B
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
29 Cdo 614/2014-949


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce FPL, spol. s r. o., se sídlem v Liberci 2, Na Poříčí 116/5, PSČ 460 01, identifikační číslo osoby 44566409, zastoupeného JUDr. Janem Vrbou, advokátem, se sídlem v Liberci, Na Poříčí 116/5, PSČ 460 01, proti žalovanému SOUDEK s. r. o., se sídlem v Plzni, Severní Předměstí, Foglarova 1400/4a, PSČ 323 00, identifikační číslo 25222589, zastoupenému JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, se sídlem v Brně, Poštovská 455/8, PSČ 602 00, o určení neúčinnosti právních úkonů a o zaplacení částky 16.822.908,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 21 C 70/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. března 2013, č. j. 25 Co 326/2008-866, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. března 2013, č. j. 25 Co 326/2008-866, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu výroku, proti té části druhého výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti třetímu výroku o nákladech odvolacího řízení.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. března 2013, č. j. 25 Co 326/2008-866, se s výjimkou prvního výroku zrušuje a věc se ve zrušeném rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

[1] Rozsudkem ze dne 10. dubna 2008, č. j. 21 C 70/2006-416, rozhodl Okresní soud Plzeň-město (dále jen „okresní soud“) o odpůrčí žalobě podané žalobcem (JUDr. Martinem Litvanem, LL. M., jako správcem konkursní podstaty úpadce SKYWALKER, s. r. o.) proti žalovanému (SOUDEK s. r. o.) tak, že:

1/ Zamítl žalobu co do požadavku o určení, že ve výroku označená peněžitá plnění, která pozdější úpadce poskytl žalovanému v době od 13. února 2003 do 20. srpna 2004, v celkové výši 16.822.908,50 Kč jsou právně neúčinná vůči žalobci a konkursním věřitelům úpadce (bod I. výroku).

2/ Zamítl žalobu co do požadavku, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 16.822.908,50 Kč s příslušenstvím tvořeným zákonným úrokem z prodlení z dlužné částky za dobu od 8. listopadu 2005 do zaplacení (bod II. výroku).

3/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 235.379,14 Kč (bod III. výroku).

[2] Okresní soud – vycházeje z ustanovení § 34 a § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), z ustanovení § 16 odst. 1 a 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), a z ustanovení § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:

[3] Za právní úkon, který odpovídá definici obsažené v § 34 obč. zák. se považuje smlouva (v daném případě 35 smluv o půjčce uzavřených mezi pozdějším úpadcem jako dlužníkem a žalovaným jako věřitelem v době od 7. června 2000 do 27. ledna 2004). Plnění ze smlouvy samo o sobě není právním úkonem, nýbrž „právně relevantním úkonem jako jinou právní skutečností“. Plnění ze smlouvy není samostatným právním úkonem, nýbrž „předmětem právního úkonu“.

[4] Jednotlivá majetková plnění není možné vytrhávat z kontextu a posuzovat izolovaně. Tím, že se žalobce (po změně žaloby) domáhal určení neúčinnosti jednotlivých peněžitých plnění, se ocitl mimo rámec ustanovení § 42a obč. zák., potažmo ustanovení § 16 ZKV. Už tento závěr sám o sobě vede k zamítnutí žaloby.

[5] Právním úkonem je v daném případě smlouva o půjčce (vyslovení neúčinnosti smluv o půjčce se žalobce původně – před změnou žaloby – domáhal). Ze smlouvy o půjčce, kterou žalovaný půjčil pozdějšímu úpadci peněžní prostředky, však získal prospěch pozdější úpadce (nikoli žalovaný); předmětné smlouvy o půjčce tak nelze v žádném případě považovat za odporovatelné právní úkony.

[6] Při vrácení půjčky v poskytnuté výši šlo o synallagmatický právní úkon, nikoli o zmenšování majetku darováním, za sníženou hodnotu, za nevýhodných podmínek apod. Je zřejmé, že uzavřením smlouvy o půjčce a potažmo ani plněním této smlouvy nedochází ke zkracování věřitelů, protože dlužníkův majetek se nesnižuje bezdůvodně, respektive sníží se o hodnotu, o kterou se předtím zvýšil poskytnutím půjčky.

[7] K námitce žalobce, že plněním splatných závazků žalovanému porušil pozdější úpadce „paritu věřitelů“, okresní soud uvádí, že účelem právní úpravy odporovatelnosti právních úkonů je ochránit věřitele pro případ zkracování věřitelů zmenšováním majetku dlužníka a nikoli pro případ porušení parity věřitelů.

[8] Nebyl-li důvod vyslovit neúčinnost plnění ze smlouvy o půjčce, pak nebyl ani důvod vyhovět požadavku na zaplacení částek vyplacených žalovanému. Argumentace žalobce tím, že pro uzavření smluv o půjčce nebyly splněny podmínky uvedené v § 196a obch. zák. (pro absenci souhlasu valné hromady), by vedla k závěru o absolutní neplatnosti smluv o půjčce, což by ale znamenalo, že poskytnutými půjčkami by se obohatil pozdější úpadce a jejich pozdějším splacením by jen splnil svůj závazek z bezdůvodného obohacení ve výši plnění poskytnutého bez právního důvodu. Důvod vyhovět žalobě by tedy rovněž nebyl dán.

[9] K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. března 2013, č. j. 25 Co 326/2008-866:

1/ Zrušil (pro částečné zpětvzetí žaloby) rozsudek okresního soudu v rozsahu bodu I. výroku a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok).

2/ Potvrdil rozsudek okresního soudu v bodech II. a III. výroku (druhý výrok).

3/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 248.140 Kč (třetí výrok).

[10] Odvolací soud již o věci jednal a rozhodl jako s novým žalobcem se společností FPL, spol. s r. o.

[11] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 41 odst. 2, § 104a, § 118a odst. 2 a § 222a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z ustanovení § 34, § 39, § 42a a § 451 odst. 1 obč. zák., z ustanovení § 135 odst. 2 a § 196a obch. zák., z ustanovení § 15 a § 16 ZKV a z ustanovení § 235 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po přezkoumání rozsudku okresního soudu k následujícím závěrům:

[12] Poměřováno obsahem podání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) vzal žalobce v průběhu odvolacího řízení žalobu částečně zpět v rozsahu bodu I. výroku rozsudku okresního soudu; odvolací soud proto potud postupoval podle § 222a odst. 1 o. s. ř., když žalovaný neměl proti částečnému zastavení řízení v rozsahu zpětvzetí návrhu námitky.

[13] Nebyl důvod vyhovět žádosti žalobce o odročení odvolacího jednání, konaného 20. března 2012, když jeho omluva nebyla ani včasná ani důvodná.

[14] V rozsahu bodů II. a III. výroku rozsudku okresního soudu závisí právní posouzení věci toliko na posouzení otázky právní, nikoli skutkové.

[15] Domáhá-li se žalobce (po částečném zpětvzetí žaloby) [jen] zaplacení žalované částky, je třeba i tak řešit jako předběžnou otázku případné odporovatelnosti.

[16] O věcné příslušnosti (okresního soudu) již rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. ledna 2006, č. j. 13 Cmo 24/2006-107, které je ve smyslu ustanovení § 104a odst. 7 o. s. ř. závazné pro účastníky řízení i pro soudy.

[17] Nebyly dány předpoklady pro poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. (okresní soud neposuzoval věc z pohledu jiného než žalobcova právního názoru).

[18] Odvolací soud se neztotožňuje s názorem okresního soudu, že splnění dluhu není právním úkonem. I tak je ale sporné, zda může být odporováno plnění jednoho z účastníků smlouvy. Z právní úpravy obsažené v ustanovení § 42a obč. zák. nebo v ustanoveních § 15 a § 16 ZKV nelze jednoznačně dovodit, zda je možné s úspěchem odporovat úkonu spočívajícímu ve splnění závazkové povinnosti ze smlouvy. Naopak, podle znění ustanovení § 16 ZKV se zdá být odůvodněn závěr, že zákonodárce mířil na možnost odporovat právním úkonům dvoustranným (pouze?), když připouští právo odporovat právním úkonům nejen proti osobám, které s úpadcem „sjednaly“ odporovatelný právní úkon, nýbrž i proti jejich dědicům, případně proti třetím osobám. I kdyby však bylo možné odporovat úkonu, spočívajícímu ve splnění závazkové povinnosti (v této věci vrácení poskytnutého peněžitého plnění ze smlouvy o půjčce), důvody pro vyslovení neúčinnosti takového úkonu by nemohly být shledány.

[19] Zákon o konkursu a vyrovnání platný a účinný v době, kdy byly učiněny napadené úkony (tedy v období let 2003 a 2004) přiznává právo odporovat právním úkonům za podmínek upravených ustanovením § 42a obč. zák. Předpokladem vyslovení právní neúčinnosti úkonů je tedy zkrácení věřitelů dlužníka. Právní úkony dlužníka zkracují pohledávku věřitele, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv nebýt těchto úkonů, by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. Judikatura Nejvyššího soudu, např. 30 Cdo 2435/2006 [jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 2435/2006, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu], pak vychází z toho, že o zkrácení věřitele jde, má-li majetek dlužníka v důsledku odporovatelného právního úkonu objektivně menší hodnotu ve srovnání se stavem před tímto úkonem a zmenšením majetku dlužníka má za následek, že věřitel se z tohoto majetku nemůže uspokojit, ačkoliv by se uspokojil nebýt odporovatelného právního úkonu. Dovozuje se dále, že odporovatelnými nemohou být tzv. ekvivalentní právní úkony, při kterých nedochází k objektivnímu zmenšení majetku dlužníka.

[20] Z uvedeného vyplývá, že úkony vedoucími ke zkrácení věřitele nemohou být úkony, jež nemají za následek objektivní zmenšení majetku dlužníka. Tak je tomu i v projednávané věci. Žalobce netvrdí, že by nešlo o ekvivalentní plnění (u jednání dne 31. ledna 2008 naopak sám uvedl, že vychází z toho, že půjčky byly poskytnuty, respektive, že není schopen prokázat, že poskytnuty nebyly). K tomu je nutno uvést, že jde-li o půjčku, dostává se dlužníku peněžitého plnění, kterému odpovídá jeho závazek toto peněžité plnění vrátit. V důsledku půjčky se majetek dlužníka objektivně nezvětšuje ani nezmenšuje, neboť to, co si půjčil, sice může momentálně použít (např. na úhradu jiných svých závazků), avšak součástí jeho majetku se zároveň stává závazek vrátit poskytnuté peněžité plnění. Žalobce by se proto nemohl s úspěchem domáhat neúčinnosti právního úkonu spočívající ve splnění závazkové povinnosti, má-li toto plnění spočívat ve vrácení poskytnuté peněžité půjčky.

[21] Důvodná není ani námitka žalobce, že se okresní soud nezabýval tím, že úpadce a žalobce jsou v poměru osob blízkých (neboť v obou společnostech je jednatelem a společníkem L. S.). Okresní soud se touto otázkou zabýval, uzavřel však, že z této skutečnosti nelze dovozovat nic jiného, než že by nebylo potřebné zkoumat úmysl druhé strany, kdyby (ovšem) došlo ke zkrácení věřitele.

[22] K žalobcem namítané neplatnosti smluv o půjčkách pro absenci souhlasu valné hromady s jejich uzavřením (§ 135 odst. 2, § 196a obch. zák.) odvolací soud poznamenává, že obecně lze přitakat právnímu názoru žalobce, že bez souhlasu valné hromady k uzavření smluv o půjčkách by šlo o smlouvy absolutně neplatné, tato skutečnost by však nebyla významná pro rozhodnutí. Pak by totiž bylo nutné posuzovat předmětný vztah podle předpisů o bezdůvodném obohacení, když úpadce by byl povinen vrátit peněžité plnění dle § 451 odst. 1 obč. zák. Jestliže tedy pozdější úpadce vracel poskytnuté plnění, šlo o plnění povinnosti, přičemž pro posouzení věci není rozhodné, zda se tak stalo na základě platného závazkového vztahu (ze smlouvy o půjčce). To platí i pro námitku týkající se odlišnosti osob jednajících při uzavření smluv o půjčkách za pozdějšího úpadce.

[23] Žalobce též namítá, že mají být zkoumány všechny možné právní kvalifikace skutku, tedy, že:

1/ Smlouvy o půjčce jsou platné a jde o neúčinný jednostranný právní úkon spočívající v plnění dluhu.

2/ Smlouvy o půjčce jsou neplatné a jde o neúčinný jednostranný právní úkon, a to vydání bezdůvodného obohacení.

3/ Plnění dluhu z půjček je neplatným jednostranným právním úkonem.

4/ Vydání bezdůvodného obohacení je neplatným jednostranným právním úkonem.

[24] Závěr o (ne)platnosti smluv o půjčce není pro rozhodnutí významný a uvedené úkony nemohou být neúčinné, neboť je nelze posoudit jako zkracující. Insolvenční zákon označuje za neúčinné i právní úkony, jimiž dlužník zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných (§ 235 odst. 1), zákon o konkursu a vyrovnání však obdobné ustanovení neobsahuje, a i kdyby bylo možné dovodit, že předmětné „vratky půjček“ byly činěny za stavu úpadku, nemohly by být posouzeny jako neúčinné ve světle úpravy konkursního řízení platné v době, kdy byly úkony učiněny, a v době, kdy byl prohlášen konkurs na majetek úpadce.

[25] Žalobci lze přisvědčit v tom, že získal-li někdo majetkový prospěch z odporovatelných úkonů dlužníka, může mít odpůrčí žaloba jen podobu žaloby na plnění, směřující k vydání poskytnutého peněžitého plnění nebo peněžité náhrady a případná neúčinnost odporovatelných právních úkonů se posuzuje jako otázka předběžná. Podle judikatury Nejvyššího soudu nelze vyslovit odporovatelnost právního úkonu u neplatného právního úkonu (neplatnost má přednost); „rozhodnutí 30 Cdo 2432/2007“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2008, sp. zn. 30 Cdo 2432/2007).

[26] Obdobně byl přijat závěr, že dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, může zmařit uspokojení pohledávky svého věřitele také tím, že svým právním úkonem zvýhodní jiného svého věřitele. Takový postup je protiprávní podle trestního zákona, přičemž jde-li o úkon, který je v rozporu se zákonem, nastává jeho neplatnost. Ohledně neplatnosti právního úkonu, jímž mělo být vrácení poskytnutého peněžitého plnění (vratka půjčky), žalobce netvrdí ničeho o tom, že by jednatel úpadce spáchal trestný čin, nebo že by v tomto smyslu bylo vedeno trestní stíhání, případně s jakým výsledkem. K jednání odvolacího soudu se žalobce nedostavil, takže potud nemohl být poučen o případných doplněních skutkových tvrzení a povinnosti důkazní dle ustanovení § 118a o. s. ř.

[27] K neplatnosti úkonů spočívajících ve vratkách půjček, podložené tvrzením o zvýhodňování věřitele a poukazem na § 39 obč. zák., zde rovněž nejsou dostatečná tvrzení, zejména tvrzení o stavu úpadku (bez kterého takovou neplatnost nelze dovodit).

[28] Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc postoupil k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému. Dovolatel předestírá Nejvyššímu soudu k řešení následující právní otázky:

1/ Je projednání věci v nepřítomnosti účastníka při existenci důvodné omluvy porušením práva na soudní projednání věci a práva na soudní ochranu?

2/ Lze zabránit účasti konkursního věřitele v žalobě na odporovatelnost?

3/ Lze účastníku odepřít poučení dle ustanovení § 118a o. s. ř. a porušit tak zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí?

4/ Může vrchní soud rozhodnout o věcné příslušnosti v rozporu se zákonem?

5/ Je právnická osoba pro účely posouzení neúčinnosti právních úkonů osobou blízkou právnické osobě, jsou-li společníky a statutárními orgány rodinní příslušníci v pokolení přímém (otec, syn, matka)?

6/ Je splnění dluhu jednostranným právním úkonem?

7/ Lze zkrátit ostatní věřitele plněním morálního nebo právního závazku?

8/ Lze zkrátit věřitele jednostranným právním úkonem?

9/ Zahrnuje pojem „zkracování“ nezbytnou podmínku tzv. objektivního zmenšení majetku na straně aktiv i pasiv?

10/ Je úprava odporovatelnosti „v konkursu“ v poměru zvláštní úpravy k úpravě v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, coby úpravě obecné?

11/ Je při nedostatku dalšího majetku k uspokojení ostatních věřitelů zvýhodnění jednoho věřitele na úkor druhého zkrácením věřitele?

12/ Obsahuje právní úprava obsažená v zákoně o konkursu a vyrovnání zvýhodňující právní úkon?

13/ Vyžaduje posouzení neplatnosti právního úkonu existenci či výsledek závislý na trestním řízení nebo existenci úpadku?

[29] Dovolatel úvodem vytýká odvolacímu soudu, že si byl vědom zřejmé neudržitelnosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí okresního soudu a zkonstruoval vlastní odůvodnění, při kterém ignoroval letitou judikaturu, zdůrazňuje s odkazem na „rozsudek“ Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 551/2006 (správně jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 137), že skutečnost, že soud bez vysvětlení pomine pro účastníka řízení příznivou judikaturu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, na kterou byl tímto účastníkem výslovně upozorněn, sama o sobě významně oslabuje přesvědčivost písemného vyhotovení jeho rozhodnutí (§ 157 odst. 2 poslední věta o. s. ř.). Jde o jev, který oslabuje předvídatelnost soudního rozhodování a zejména v rozhodovací praxi odvolacích soudů jej nelze tolerovat. K položeným právním otázkám pak dovolatel argumentuje následovně:

[30] Ad 1/ (K projednání věci v nepřítomnosti účastníka.)

K této otázce dovolatel namítá, že odvolací soud věc projednal v jeho nepřítomnosti účelově, a s odůvodněním, které nemůže obstát.

[31] Ad 2/ (K účasti konkursního věřitele.)

Vadný procesní postup spatřuje dovolatel i v tom, že usnesením okresního soudu ze dne 25. srpna 2008, č. j. 21 C 710/2006-485, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 9. ledna 2009, č. j. 25 Co 327/2008-522, jimiž nebylo připuštěno přistoupení dalších účastníků do řízení na straně žalobce [V. V. (dále jen „V. V.“) a J. V. (dále jen „J. V.“)], soudy těmto osobám (konkursním věřitelům) účelově zabránily v účasti na řízení, čímž je poškodily.

[32] Ad 3/ (K poučení dle § 118a o. s. ř.)

V souvislosti s procesním postupem „soudu“ je třeba zdůraznit zásadní procesní pochybení, a to nesplnění poučovací povinnosti při jednání dle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř.

[33] Ad 4/ (K věcné příslušnosti soudu.)

Potud dovolatel s odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2007, sp. zn. Opjn 8/2006, uveřejněné pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 74/2007“), uvádí, že spory z odpůrčích žalob podle § 16 ZKV jsou spory vyvolanými konkursem (incidenčními spory), k jejichž projednání a rozhodnutí je v prvním stupni věcně příslušný krajský soud. V tomto směru se s odkazem na označenou judikaturu Ústavního soudu dovolává i porušení článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Poukaz na to, že o věcné příslušnosti již bylo rozhodnuto, podle dovolatele neobstojí.

[34] Ad 5/ (K osobám blízkým.)

Odvolacímu soudu vytýká dovolatel, že se nevypořádal s právní úpravou týkající se osob blízkých, maje za podstatné, že u osob blízkých se (i podle judikatury) vyžaduje průkaz vynaložení „náležité pečlivosti“ při zkoumání úmyslu dlužníka.

[35] Ad 6/ (K povaze splnění dluhu.)

Potud dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nesprávný názor okresního soudu, že splnění dluhu není právním úkonem, nahradil rovněž nesprávným názorem, že i tak je ale sporné, zda může být odporováno plnění jednoho z účastníků smlouvy. I s odkazem na dílo: Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J.: Občanský zákoník, komentář, 10. vydání, C. H. Beck, Praha, 2006, str. 988, má dovolatel závěr, že poskytnutí peněžního plnění na úhradu dluhu ze smlouvy o půjčce je jednostranným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák., za nepochybný.

[36] Ad 7/ (K plnění morálního nebo právního závazku.)

Dovolatel připomíná coby judikatorně vyřešený závěr, že i tehdy, plní-li dlužník prostřednictvím odporovaného právního úkonu (ve prospěch osoby blízké) svou morální nebo právní povinnost, může jít o právní úkon, jímž sleduje úmysl zkrátit věřitele. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2006, sp. zn. 30 Cdo 653/2006, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 35/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 35/2002“)].

[37] Ad 8/ (Ke zkrácení věřitele jednostranným právním úkonem.)

K úvaze odvolacího soudu, podle níž podle znění ustanovení § 16 ZKV se zdá být odůvodněn závěr, že zákonodárce mířil na možnost odporovat právním úkonům dvoustranným (pouze?), dovolatel namítá, že ta odporuje standardní judikatuře, k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2006, sp. zn. 30 Cdo 794/2006.

[38] Ad 9/ (K pojmu „zkracování“.)

Potud dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že pojmu „zkracování“ věřitele připíná podmínku tzv. objektivního zmenšení majetku na straně aktiv i pasiv, ačkoliv „dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv – nebýt těchto úkonů – by se z majetku dlužníka uspokojil“ (R 35/2002). Dovolatel míní, že objektivní způsobilost zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele ve smyslu ustanovení § 42 odst. 1 obč. zák. je dána skutečností, že věřitel je zbaven možnosti uspokojit svoji pohledávku z majetku dlužníka, který ušel v důsledku příslušného právního úkonu, ačkoli nebýt tohoto úkonu, by se z majetku dlužníka uspokojil; k tomu dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2004, sp. zn. 30 Cdo 2474/2003, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2001, pod číslem 134).

[39] Další argumentaci dovolatel shrnuje v závěr, že plným uspokojením (zvýhodněním) jednoho z věřitelů (byť ten dostává, co by mu po právu patřilo) zkracuje dlužník ostatní věřitele, není-li schopen uspokojit všechny své věřitele. K tomu odkazuje na „R 20/2000“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98, uveřejněný pod číslem 20/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), „R 6/2005“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný pod číslem 6/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 596/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2007, sp. zn. 29 Odo 820/2005, „R 86/2009“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 1663/2006, uveřejněný pod číslem 86/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 753/2009,

[40] Ad 10/ (K odporovatelnosti podle zákona o konkursu a vyrovnání.)

K této otázce dovolatel poukazuje na to, že právní úprava odporovatelnosti v zákoně o konkursu a vyrovnání je v poměru k úpravě odporovatelnosti obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, úpravou speciální, když institut odporovatelnosti je původním institutem úpadkového práva, takže ustanovení § 42a obč. zák. je nutno aplikovat v souladu se zásadami konkursního řízení. K tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1426/2006.

[41] Ad 11/ (Ke zvýhodnění věřitele ve vazbě na majetkovou nedostatečnost dlužníka.) a Ad 12/ (Ke zvýhodňujícímu právnímu úkonu.)

Potud dovolatel odpovídá kladně na obě položené otázky, totiž, že právní úprava obsažená v zákoně o konkursu a vyrovnání obsahuje zvýhodňující právní úkon, přičemž při nedostatku dalšího majetku k uspokojení ostatních věřitelů je zvýhodnění jednoho věřitele na úkor druhého zkrácením věřitele.

[42] Ad 13/ (K neplatnosti právního úkonu v závislosti na trestním řízení nebo existenci úpadku.)

Dovolatel zmiňuje teorii identity skutku, k čemuž odkazuje především na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vytýkaje odvolacímu soudu, že se nezabýval věcí v mezích možné neplatnosti právních úkonů v režimu § 39 obč. zák. a § 196a obch. zák. a dovozuje, že právní úkon, jímž dlužník, který není schopen splatit své splatné závazky, zvýhodní jiného věřitele, je stižen neplatností.

[43] Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje napadené rozhodnutí za správné a souladné s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Námitky nesprávného procesního postupu nejsou podle žalovaného způsobilým dovolacím důvodem. K otázce týkající se věcné příslušnosti soudu poukazuje (podáním datovaným 4. září 2015) na to, že již právní předchůdce žalobce neuspěl s ústavní stížností podanou (za použití argumentu článkem 38 odst. 1 Listiny) proti usnesení okresního soudu č. j. 21 C 70/2006-485, usnesení odvolacího soudu č. j. 25 Co 327/2008-522, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 1934/2009; usnesením ze dne 31. března 2011, sp. zn. III. ÚS 3419/10 [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu], odmítl Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený.

[44] V replice (datované 16. září 2015) k podání žalovaného ze 4. září 2015 dovolatel (vedle opakování dovolací argumentace) akcentuje, že nemá za podstatné, že o věcné příslušnosti bylo rozhodnuto, nýbrž že o ní bylo rozhodnuto nesprávně.

[45] Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že v této věci okresní soud usnesením č. j. 21 C 710/2006-485 zamítl návrhy žalobce, datované 18. a 19. června 2008, aby bylo připuštěno přistoupení V. V. a J. V. do řízení na stranu žalobce. Usnesením č. j. 25 Co 327/2008-522 odvolací soud potvrdil ono usnesení okresního soudu a usnesením č. j. 29 Cdo 1934/2009-561 Nejvyšší soud zamítl dovolání původního žalobce proti onomu usnesení odvolacího soudu (jde o rozhodnutí blíže označená v odstavci [3] a [43]). Již v usnesení č. j. 29 Cdo 1934/2009-561 pak Nejvyšší soud vysvětlil, že předmětný spor o odpůrčí žalobě podle § 16 ZKV je sporem vyvolaným konkursem prohlášeným podle zákona o konkursu a vyrovnání (lhostejno, že se zřetelem k závaznému soudnímu rozhodnutí o věcné příslušnosti projednávanou u jiného soudu prvního stupně, než který je k rozhodování o tomto typu sporů povolán zákonem), takže pro dovolací řízení byl rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007. Tento závěr (samozřejmě) platí i pro dovolací řízení v této věci a lze jej podpořit i poukazem na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutečnost, že odvolací soud účastníky řízení nepřiléhavě poučil o přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 a že dovolání se (nesprávně) opírá právě o ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, nemá na závěr, že pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007, žádného vlivu.

[46] Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání v dané věci.

[47] Jak zmíněno výše, dovolatel výslovně podává dovolání „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti té části druhého výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o nákladech řízení a proti třetímu výroku o nákladech odvolacího řízení. V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením § 218 písm. c/ o. s. ř. (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[48] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu, je sice (bez dalšího) přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., Nejvyšší soud je nicméně potud odmítl podle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné. Učinil tak proto, že dovolatel v žádné části dovolání nebrojí proti závěru, na kterém napadené rozhodnutí ohledně tohoto výroku spočívá (proti závěru, že potud vzal dovolatel žalobu v průběhu odvolacího řízení částečně zpět). Naopak v jiných částech dovolání podporuje dovolatel argumentaci, že k posouzení, zda jde o neúčinné právní úkony dlužníka, mu postačuje žaloba o zaplacení částky 16.822.908,50 Kč s příslušenstvím.

[49] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části druhého výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku o věci samé (co do požadavku o zaplacení částky 16.822.908,50 Kč s příslušenstvím), může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ nejde, takže zbývá prověřit, zda je důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam).

[50] Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

[51] Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

[52] Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.).

[53] Na výše uvedeném základě pak Nejvyšší soud neshledal důvod připustit dovolání pro řešení otázek ad 1/ až 5/, k čemuž v podrobnostech uvádí toto:

[54] K otázce Ad 1/ (K projednání věci v nepřítomnosti účastníka.)

Touto argumentací (že mu odvolací soud odňal svým postupem možnost zúčastnit se odvolacího jednání) dovolatel vystihuje (z obsahového hlediska) tzv. zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[55] K otázce Ad 2/ (K účasti konkursního věřitele.)

Tuto otázku Nejvyšší soud zodpověděl již ve zmíněném usnesení č. j. 29 Cdo 1934/2009-561, z nějž je patrno, že návrhům na přistoupení dalších účastníků do řízení na straně žalobce (V. V. a J. V.) nebylo vyhověno proto, že v dané fázi řízení šlo o návrhy nezákonné (v odvolacím řízení nepřípustné).

[56] K otázce Ad 3/ (K poučení dle § 118a o. s. ř.)

Potud dovolatel nepředestírá Nejvyššímu soudu k řešení otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z dovolání především není zřetelné, zda jde o výtku adresovanou okresnímu soudu (s níž se odvolací soud vypořádal v napadeném rozhodnutí), nebo o výtku adresovanou odvolacímu soudu (kde by ale nebyla na místě již proto, že nepřítomnému účastníku takové poučení poskytnout nelze). Obecně lze říci, že v řešení této otázky neodporuje napadené rozhodnutí závěrům obsaženým k výkladu ustanovení § 118a o. s. ř. např. v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, když pro právní posouzení věci okresní soud a následně ani odvolací soud nepotřeboval doplnit vylíčení rozhodných skutečností (a tedy ani poučovat žalobce podle § 118a odst. 2 o. s. ř.); jinou otázkou je správnost právního posouzení věci.

[57] K otázce Ad 4/ (K věcné příslušnosti soudu.)

I tuto otázku již Nejvyšší soud zodpověděl (jinak, než dovolatel) v usnesení č. j. 29 Cdo 1934/2009-561; totiž tak, že i rozhodnutí o věcné příslušnosti vydané odvolacím soudem podle § 226 odst. 2 o. s. ř. (zde šlo o usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 13 Cmo 24/2006-107) je závazné pro účastníky řízení a pro soud. Tamtéž dodal, že to znamená, že po určení věcné příslušnosti nemůže být v projednávané věci otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně nastolena; to platí nejen pro řízení u soudu prvního stupně, ale také pro odvolací nebo dovolací řízení. Srov. k tomu dále např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 4123/2014, uveřejněné pod číslem 95/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[58] K otázce Ad 5/ (K osobám blízkým.)

Na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá (takže její zodpovězení nemá pro věc význam); je-li napadené rozhodnutí založeno na tom, že vratka půjčky (ať již v režimu plnění podle smlouvy o půjčce nebo v režimu vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním na základě neplatné smlouvy o půjčce) není (objektivně vzato) odporovatelným právním úkonem dlužníka, neboť nezkracuje věřitele a v režimu zákona o konkursu a vyrovnání nemůže jít ani o zvýhodňující právní úkon, pak nemá smysl zkoumat subjektivní stránku jednajících osob blízkých (jejich „náležitou pečlivost“) pro účely rozpoznatelnosti úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele.

[59] V posouzení otázek ad 6/ až 13/ shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když potud je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

[60] Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

[61] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

[62] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

[63] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zákona o konkursu a vyrovnání:


§ 39 (obč. zák.)

Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

§ 42a (obč. zák.)

Odporovatelnost


(1) Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.

(2) Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.

(3) Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.

(4) Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.


§ 16 (ZKV)

(1) Právo odporovat právním úkonům za podmínek stanovených v § 42a občanského zákoníku může uplatnit správce podstaty nebo konkursní věřitel.

(2) Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit nejen proti osobám, které s úpadcem sjednaly odporovatelný právní úkon, nýbrž i proti jejich dědicům; proti třetím osobám jen tehdy, jestliže jim byly známy okolnosti odůvodňující odporovatelnost právním úkonům proti jejich právnímu předchůdci.

(3) Odporovatelným právním úkonem nemůže být vyrovnána vzájemná pohledávka odpůrce proti úpadci.

(4) Vše, o co byl odporovatelným právním úkonem dlužníkův majetek zkrácen, musí být vráceno do podstaty, a není-li to možné, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

V této podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení § 39 a § 42a obč. zák. v době uskutečnění plateb („vratek“) na úhradu půjček dlužníkem a do 1. ledna 2014, kdy byl zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, nedoznala změn. Ustanovení § 16 ZKV v citované podobě platilo v době od uskutečnění první platby na úhradu půjček dlužníkem (13. února 2003) do 30. dubna 2004. S účinností od 1. května 2005 (po novele provedené zákonem č. 257/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o podnikání na kapitálovém trhu, zákona o kolektivním investování a zákona o dluhopisech) bylo předmětné ustanovení doplněno o pátý odstavec v tomto znění:

„(5) Závěrečnému vyrovnání zisků a ztrát nelze odporovat podle ustanovení odstavců 2 až 4 ani podle § 42a občanského zákoníku.“

S účinností od 29. září 2005 [po novele provedené zákonem č. 377/2005 Sb., o doplňkovém dohledu nad bankami, spořitelními a úvěrními družstvy, pojišťovnami a obchodníky s cennými papíry ve finančních konglomerátech a o změně některých dalších zákonů (zákonem o finančních konglomerátech)] bylo upraveno znění ustanovení § 16 odst. 5 ZKV a ustanovení § 16 ZKV bylo dále doplněno o šestý odstavec, takže příslušné odstavce zněly následovně:

„(5) Závěrečnému vyrovnání podle zvláštního právního předpisu upravujícího podnikání na kapitálovém trhu nelze odporovat podle ustanovení odstavců 2 až 4 ani podle § 42a občanského zákoníku.

(6) Poskytnutí a realizaci finančního zajištění podle zvláštního právního předpisu nebo obdobným právním úkonům podle zahraniční právní úpravy nelze odporovat podle odstavců 2 až 4 ani podle § 42a občanského zákoníku; rovněž nelze odporovat poskytnutí a realizaci finančního zajištění podle zahraniční právní úpravy.“

V této podobě pak ustanovení § 16 ZKV platilo až do 1. ledna 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen insolvenčním zákonem. Budiž ovšem poznamenáno, že doplnění § 16 ZKV o odstavce 5 a 6 (včetně následné dílčí korekce odstavce 5) pro věc význam nemělo, když nejde (nešlo) o žádnou z výjimek v těchto ustanoveních zmíněných.

[64] Ve výše ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovolatelem položeným právním otázkám následující závěry:

[65] K otázce Ad 6/ (K povaze splnění dluhu.)

V rozsudku ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněném pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že projev vůle, jímž dlužník plní dluh (závazek) svému věřiteli, je právním úkonem ve smyslu § 34 obč. zák., jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek). O tom, že v dané věci byly „vratky půjček“ jednostrannými právní úkony dlužníka, tedy Nejvyšší soud žádných pochyb nemá.

[66] K otázce Ad 7/ (K plnění morálního nebo právního závazku.)

Jestliže odporovaný právní úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a je-li s tím dlužník alespoň srozuměn), pak pro závěr, že jde o neúčinný právní úkon, není významný případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon, nebo to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj (dříve vzniklý) závazek (včetně závazku morálního nebo právního); vedle dovolatelem přiléhavě zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 653/2006 srov. k tomu dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 720/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 21 Cdo 2876/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2013, sp. zn. 21 Cdo 809/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 21 Cdo 2041/2012, uveřejněný pod číslem 18/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 4806/2014, uveřejněný pod číslem 80/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2018, sp. zn. 21 Cdo 620/2017. Skutečnost, že dlužník měl právní povinnost vrátit poskytnuté půjčky (případně povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniklé přijetím plnění podle neplatných smluv o půjčce), tedy sama o sobě nebrání posouzení právních úkonů, jimiž tak činil („vratek půjčky“), jako zkracujících dlužníkovy věřitele.

[67] Dovozuje-li tedy odvolací soud v napadeném rozhodnutí, že z právní úpravy obsažené v ustanovení § 42a obč. zák. nebo v ustanoveních § 15 a § 16 ZKV nelze jednoznačně dovodit, zda je možné s úspěchem odporovat úkonu spočívajícímu ve splnění závazkové povinnosti ze smlouvy, jde o úvahu nesprávnou, zjevně odporující ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.

[68] K otázce Ad 8/ (Ke zkrácení věřitele jednostranným právním úkonem.), Ad 9/ (K pojmu „zkracování“.), Ad 10/ (K odporovatelnosti podle zákona o konkursu a vyrovnání.), Ad 11/ (Ke zvýhodnění věřitele ve vazbě na majetkovou nedostatečnost dlužníka.) a Ad 12/ (Ke zvýhodňujícímu právnímu úkonu.)

Závěr, že předmětem odpůrčí žaloby podle § 42a obč. zák. může být i jednostranný právní úkon dlužníka, se podává již z dovolatelem přiléhavě označeného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 794/2006, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2008, sp. zn. 30 Cdo 2432/2007, nebo z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 251/2010.

[69] Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se při výkladu ustanovení § 42a obč. zák. ustálila v těchto závěrech:

[70] Odpůrčí žalobě ve smyslu § 42a obč. zák. lze vyhovět, jen je-li prokázáno (důkazní břemeno nese žalobce), že dlužníkův právní úkon zkracuje uspokojení pohledávky jeho věřitele. Dlužníkův právní úkon zkracuje pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vede ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v jeho důsledku nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv – nebýt tohoto úkonu – by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod číslem 64/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 64/2002“)].

[71] K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován jen ten, kdo měl za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, a to i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku, která má na základě vzniklého závazkového právního vztahu vzniknout až v budoucnu. Pohledávka za dlužníkem přitom nemusí být v této době ještě vymahatelná; z hlediska věcné legitimace k odpůrčí žalobě postačuje, aby pohledávka za dlužníkem byla vymahatelná alespoň v době rozhodnutí soudu o podané odpůrčí žalobě (R 64/2002).

[72] Ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. neváže odporovatelnost právního úkonu dlužníka na zkrácení uspokojení konkrétní vymahatelné pohledávky. Je proto nerozhodné, zda úmysl dlužníka směřoval ke zkrácení všech jeho věřitelů nebo jen některých z nich, popřípadě zda dlužník činil právní úkon, aniž by jeho úmysl zkrátit své věřitele vůbec směřoval vůči konkrétním osobám, které proti němu mají pohledávku (důvody R 64/2002, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2000, pod číslem 104).

[73] Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak, tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 417/99).

[74] V rozsudku ze dne 5. června 2008, sp. zn. 29 Odo 802/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2008, pod číslem 165, Nejvyšší soud dále vysvětlil, že úprava odporovatelnosti obsažená v § 16 ZKV stanoví od výše uvedených postupů odchylky popsané v R 74/2007, a to mimo jiné i tak, že:

[75] Za konkursu může odporovat právním úkonům dlužníka (úpadce) jen správce konkursní podstaty nebo některý z konkursních věřitelů, včetně těch, kteří nemají vykonatelnou pohledávku; věřitel, který není účastníkem konkursního řízení, takové právo nemá [R 74/2007, str. 460 (740)].

[76] Výnos z odporovatelných právních úkonů dlužníka (úpadce) musí být vrácen do konkursní podstaty, a to buď v naturální podobě (tedy tak, že do konkursní podstaty musí být vráceno to, co z ní ušlo odporovatelným právním úkonem úpadce), nebo (pokud naturální plnění není možné) poskytnutím peněžité náhrady, jež se řídí pravidly o bezdůvodném obohacení [R 74/2007, str. 460 (740)].

[77] Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dovozuje, že podle znění ustanovení § 16 ZKV „se zdá být odůvodněn závěr, že zákonodárce mířil na možnost odporovat právním úkonům dvoustranným (pouze?)“, když připouští právo odporovat právním úkonům nejen proti osobám, které s úpadcem „sjednaly“ odporovatelný právní úkon, nýbrž i proti jejich dědicům, případně proti třetím osobám.

[78] Ustanovení § 16 odst. 2 ZKV – na rozdíl od obecné úpravy obsažené v § 42a obč. zák. – vskutku umožňuje podat odpůrčí žalobu nejen proti smluvní straně, tedy druhé straně odporovatelného právního úkonu, ale také proti dědicům a rovněž proti právním nástupcům druhé strany za předpokladu, že jim byly známy okolnosti odůvodňující odporovatelnost [R 74/2007, str. 460 (740)]. Z toho, že v rovině pasivní legitimace dovoluje předmětná úprava postihnout širší okruh osob (než podle § 42a obč. zák.), však v žádném případě neplyne, že by ji bylo možno interpretovat (oproti postupům podle § 42a obč. zák.) jako překážku vyslovení neúčinnosti jednostranného právního úkonu dlužníka. K tomu, že by na základě odpůrčí žaloby podle § 16 ZKV nebylo možné vyslovit neúčinnost jednostranného právního úkonu dlužníka, nesměřují ani odchylky popsané výše v odstavcích [75] a [76]. Právní posouzení věci odvolacím soudem tak ani potud není správné.

[79] Odvolací soud se mýlí i v tom, že zkoumané právní úkony („vratky půjček“) nepokládá za „zkracující právní úkony dlužníka, maje za to, že v důsledku půjčky se majetek dlužníka objektivně nezvětšuje ani nezmenšuje, neboť to, co si půjčil, sice může momentálně použít (např. na úhradu jiných svých závazků), avšak součástí jeho majetku se zároveň stává závazek vrátit poskytnuté peněžité plnění“. Tato interpretace je chybná již proto, že odvolací soud ji tímto způsobem argumentačně odpoutal od jednostranných úkonů dlužníka, o které ve věci jde.

[80] Jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. opět např. R 64/2002), to, zda šlo o zkracující právní úkon dlužníka, není závislé na tom, že smluvní závazek (právní úkon), z nějž vzešla povinnost dlužníka splnit dluh věřiteli (odporovaný jednostranný právní úkon dlužníka), byl ekvivalentní a že věřitel na něj předtím plnil (např. že věřitel podle kupní smlouvy již dodal dlužníku zboží, za které měl dlužník zaplatit sjednanou kupní cenu). Podstatné je, že dlužník splnil dluh (ze smlouvy) věřiteli v době, kdy neměl jiný majetek dostatečný k plné úhradě pohledávek ostatních svých věřitelů. Tím věřitele, jemuž plnil, „zvýhodnil“ na úkor oněch ostatních věřitelů, které naopak v možnosti uspokojení jejich pohledávek „zkrátil“. Toto pojetí se beze zbytku prosazuje i pro odpůrčí žalobu podle § 16 ZKV (z konkursní úpravy odchylky neplynou), takže o tom, že při splnění ostatních podmínek (daných zejména majetkovou nedostatečností dlužníka) je úkon, jímž dlužník splnil (jen) jednomu ze svých věřitelů dluh (lhostejno, zda ze smlouvy o půjčce) právním úkonem zkracujícím uspokojení ostatních jeho věřitelů, Nejvyšší soud pochyb nemá.

[81] Úvaha odvolacího soudu je nesprávná též proto, že pro závěr, zda dlužníkův právní úkon zkracuje uspokojení pohledávky věřitele (§ 42a obč. zák.), je rozhodný stav, jaký tu byl v době, kdy dlužník právní úkon učinil; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2013, pod číslem 25. V poměrech dané věci je tedy pro posouzení, zda jde o zkracující právní úkon dlužníka, rozhodný stav v době, kdy dlužník činil právní úkon, jímž plnil dluh (vracel půjčky), a nikoli stav v době, kdy uzavíral smlouvy o půjčkách, respektive v době, kdy půjčky od věřitele obdržel.

[82] K otázce Ad 13/ (K neplatnosti právního úkonu v závislosti na trestním řízení nebo existenci úpadku.)

Úvahy dovolatele o možné neplatnosti smluv o půjčce je nutno korigovat v intencích závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněném pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 40/2009“).

[83] Z R 40/2009 se podává, že:

1/ Právní úkon, který obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, je podle § 39 obč. zák. neplatný proto, že svým účelem odporuje zákonu.

2/ Jestliže dlužníkův právní úkon zkracuje uspokojení vymahatelných pohledávek dlužníkových věřitelů, neplyne závěr, že v úmyslu zkrátit dlužníkovy věřitele jednaly při uzavření tohoto úkonu obě smluvní strany, jen z toho, že druhé smluvní straně bylo známo, že jej dlužník učinil v úmyslu zkrátit své věřitele.

[84] Jinak ovšem budiž řečeno (jak se ostatně podává z výše rozvedené argumentace), že i tam, kde by plnění přijaté dlužníkem od věřitele coby půjčka bylo plněním poskytnutým na základě absolutně neplatného právního úkonu, případně na základě relativně neplatného právního úkonu, u nějž se k tomu oprávněná osoba včas a řádně dovolala relativní neplatnosti, by jednostranný právní úkon, jímž dlužník následně plnil svůj závazek (dluh) z bezdůvodného obohacení, bylo možné posuzovat (ve smyslu ustanovení § 16 ZKV a § 42a obč. zák.) jako zkracující právní úkon dlužníka na základě stejných kriterií jako jednostranný právní úkon, jímž dlužník plnil svůj dluh z platné smlouvy o půjčce. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž ani potud neobstojí.

[85] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (s výjimkou prvního výroku), včetně závislého výroku o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a věc ve zrušeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

[86] Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině právního posouzení věci, nezabýval se Nejvyšší soud (pro nadbytečnost) již tím, zda řízení je postiženo také některou z (výše případně nevypořádaných) vad řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.)

[87] Závěrem Nejvyšší soud dodává, že stranou pozornosti odvolacího soudu dosud zůstaly též závěry obsažené v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z něj se totiž podává, že s přihlédnutím k dikci § 16 odst. 1 ZKV i závěrům obsaženým v R 74/2007 musí být u odpůrčí žaloby podle § 16 ZKV (kde jako žalobce nevystupuje správce konkursní podstaty úpadce) splněna podmínka, že ji podává „konkursní věřitel“, včetně toho, že žalobce je „konkursním věřitelem“ i v době, kdy soud rozhoduje o odpůrčí žalobě (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Srov. k tomu též (pro poměry odpůrčího nároku podle § 15 odst. 2 ZKV) argumentaci obsaženou v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2018, sp. zn. 29 Cdo 5188/2017. Úkolem odvolacího soudu v další fázi řízení bude vypořádat se s žalobním nárokem i v této rovině.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 24. října 2018

JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu