Rozhodnutí NS

4 Tdo 504/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/07/2019
Spisová značka:4 Tdo 504/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.504.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Právo na spravedlivé soudní řízení
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 504/2019-303


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 5. 2019 o dovolání obviněného J. Z., nar. XY, administrativně bytem XY, t. č. ve výkonu trestu Věznici Rapotice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 3 To 420/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 153/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2018, sp. zn. 11 T 153/2017, byl obviněný J. Z. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Předmětného přečinu se podle skutkových zjištění dopustil tím, že:

1) dne 25. 7. 2017 v B. na ulici S. v bytě číslo 21, ve večerních hodinách vylákal v úmyslu nevrátit od P. W., narozeného dne XY, elektronickou cigaretu značky Ismoka Eleaf Stick 50 W v pořizovací hodnotě 1 521 Kč s tankem Kanger Subtank Mini v pořizovací hodnotě 854 Kč - v současné době v celkové hodnotě 500 Kč - kdy při zapůjčení slíbil, že elektronickou cigaretu s příslušenstvím vrátí do 11. 8. 2017, kdy elektronickou cigaretu s příslušenstvím nevrátil a tuto si ponechal pro vlastní potřebu

2) dne 9. 8. 2017 v B. na ulici V. u bankomatu ČSOB, ačkoliv věděl, že nemá dostatečný zdroj příjmů a má exekuce, si vypůjčil od P. W., narozeného dne XY, finanční částku ve výši 2 000 Kč, kdy při předávání peněz slíbil, že zaplatí částku ve výši 2 296 kč do 13. 8. 2017, kdy půjčku ve stanoveném termínu přes telefonické urgence nevrátil

3) dne 18. 8. 2017 okolo 07:30 hodin v B. na ulici M. H., v prodejně Okay Market za užití lživé legendy, že jej posílá jeho zaměstnavatel - vedoucí s tím, že jim bylo dovezeno maso a jelikož byla tržba odvezena do banky, nemají dostatečnou finanční hotovost na příjem zboží, kdy toto své tvrzení dotvrdil předložením faktury na maso č. VF21802017 v hodnotě 4 129 Kč, vylákal od K. P., narozené dne XY, finanční částku 4 000 Kč, kdy vrácení finanční částky přislíbil dne 18. 8. 2017 do 11:00 hodin, což neučinil.

Za uvedený přečin uložil Městský soud v Brně obviněnému podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozeného P. W., narozeného XY, odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2018, sp. zn. 11 T 153/2017, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině, trestu o náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 3 To 420/2018, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2019 (v dovolání nesprávně uvedeno 9. 1. 2019, když ovšem toto datum je nesprávně uvedené v poučení o opravných prostředcích v rozhodnutí), sp. zn. 3 To 420/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný následně uvádí, že v rámci podaného odvolání navrhoval provedení výslechu svědkyně V. H., své přítelkyně. Soud druhého stupně ovšem u veřejného zasedání navrhovanou svědkyni k věci nevyslechl a nijak se s neprovedením tohoto důkazu nevypořádal. V této souvislosti dovolatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, přičemž namítá, že postupem soudu druhého stupně došlo k tomu, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Současně odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3315/13, podle kterého jsou námitky týkající se porušení práva na spravedlivý proces způsobilé založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2019, (v dovolání nesprávně uvedeno 9. 1. 2019), sp. zn. 3 To 420/2018 z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 1 NZO 428/2019, sdělil, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Zároveň vyslovil souhlas, aby o podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Na podkladě shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k podanému dovolání obviněného.

Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje v existenci tzv. opomenutých důkazů a s tímto souvisejícím porušením práva na spravedlivý proces. Konkrétně namítá, že soud druhého stupně nerozhodl žádným způsobem o jeho návrhu na doplnění dokazování provedením výslechu svědkyně V. H.

Z pohledu práva na spravedlivý proces, jehož porušení je ze strany obviněného namítáno, považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit následující skutečnosti. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu, platí, že pokud namítá obviněný porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, je povinností dovolacího soudu v takovém případě na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05). Současně je ovšem třeba zdůraznit, že ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolatelem v jeho mimořádném opravném prostředku v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.

Obviněný, jak již bylo naznačeno, dovozuje porušení práva na spravedlivý proces ve skutečnosti, že soudy řádně neodůvodnily neprovedení všech navrhovaných důkazů a výslovně odkazuje na problematiku tzv. opomenutých důkazů (viz odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17). V tomto směru je třeba uvést, že existence tzv. opomenutých důkazů může naplňovat zvolený dovolací důvod (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 3 Tdo 603/2016, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 490/04). Obecně v souvislosti s rozsahem dokazování je možno konstatovat, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení, je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Je tedy na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

K problematice tzv. opomenutých důkazů, se v minulosti opakovaně vyjádřil Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. 262/04), ve kterých podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“.

Za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další).

Z pohledu shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolacích námitek obviněného. Především je třeba uvést, že obviněný skutečně v rámci podaného odvolání navrhl doplnění dokazování o výslech svědkyně V. H., která měla potvrdit, že obviněný nekouří elektronické cigarety (viz písemné vyhotovení odvolání). Současně lze připustit, že soud druhého stupně v písemném odůvodnění svého rozhodnutí nijak na tento důkazní návrh nereagoval, stejně tak v rámci veřejného zasedání o podaném odvolání. Jedná se o vadu řízení, která může zakládat porušení práva na spravedlivý proces z pohledu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; a proto je nutno přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Jak již bylo naznačeno, podle ustálené judikatury se může jednat i o případ existence tzv. opomenutých důkazů. Současně je ovšem třeba zdůraznit, že ne každé procesní pochybení dosahuje ústavněprávní roviny a vyžaduje zrušení napadeného pravomocného rozhodnutí. Jinak vyjádřeno, je nezbytné vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1665/10 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13).

Nejvyšší soud po zhodnocení předmětné věci dospěl k závěru, že naznačené pochybení soudu druhého stupně, který nijak neodůvodnil neprovedení požadovaného výslechu navrhované svědkyně V. H., z hlediska materiálního pojetí výkladu ústavních práv, nevyžaduje zrušení pravomocného rozhodnutí soudu druhého stupně v rámci dovolacího řízení. Především je třeba mít za to, že byť to soud druhého stupně explicitně neuvedl, z kontextu odůvodnění jeho rozhodnutí je nepochybné, že dospěl k závěru, že provedení požadovaného důkazu považuje za nadbytečné vzhledem k rozsahu provedeného dokazování před soudem prvního stupně. V tomto směru je třeba odkázat na úvahy tohoto soudu, který výslovně uvedl, že soud prvního stupně provedl potřebné dokazování k náležitému objasnění věci, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Soud druhého stupně se ovšem nespokojil s tím, že by toliko odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž výslovně citoval důkazy, které obviněného ve vztahu ke skutkům pod body 1) a 2) usvědčují, když poukazoval na výpověď poškozeného P. W., výpověď pracovnice masny K. P., na listinné důkazy, ale zejména přepis nahrávek komunikace mezi obviněným a poškozeným P. W. Současně poukázal na rozporuplné výpovědi obviněného v předmětné věci, který se nejprve k trestné činnosti doznal a uhradil způsobenou škodu, když i zcela logicky vysvětlil důvody páchání trestné činnosti a následně bez nějakého logického vysvětlení spáchání trestné činnosti popřel (viz str. 2-3 usnesení soudu druhého stupně). V souvislosti s odůvodněním rozhodnutí soudu druhého stupně, které navazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že závěry o vině obviněného skutky pod body 1) a 2) jsou založeny na pečlivém a logickém hodnocení všech provedených důkazů, když obviněný je usvědčován nejen výpovědí poškozeného, ale i dalšími důkazy, na které tyto soudy poukazují. Samotné hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje znaky svévole či libovůle, nýbrž odpovídá zásadám formální logiky. Za takové situace lze mít za to, že požadované doplnění dokazování bylo skutečně nadbytečné a že skutečnost, že soud druhého stupně toto výslovně neuvedl ve svém rozhodnutí, sama o sobě nedosahuje takové intenzity, aby došlo k po zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 1329/13, přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016). Lze proto uzavřít, že obviněný sice uplatnil námitku právně relevantním způsobem, ovšem tato je zjevně neopodstatněná.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Nejvyšší soud v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, a proto rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. 5. 2019


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu




Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová