Rozhodnutí NS

3 Tdo 10/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/20/2019
Spisová značka:3 Tdo 10/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.10.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/06/2019
IV.ÚS 1927/19
IV.ÚS 1927/19
JUDr. Jan Filip
odmítnuto
07/23/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 10/2019-50


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. N., nar. XY, trvale bytem XY, okr. Kutná Hora, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 3 To 181/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 82/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 14 T 82/2016, byl obviněný P. N. uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku. Za to byl podle § 175 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti šesti měsíců. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu trestního řádu byla poškozená A. D., nar. XY, trvale bytem XY, okres Blansko, odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 3 To 181/2018, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Namítl, že soudy se nezabývaly skutečností, že dříve byl členem bytového družstva a uhradil z vlastních prostředků členský podíl. Teprve s ohledem ke svým podnikatelským aktivitám účelově převedl členský podíl za symbolickou částku jedné koruny na poškozenou A. D., jeho tehdejší tchýni. Poškozená v bytě neměla bydliště ani byt nikdy neužívala. Kvůli podnikatelským aktivitám uzavřel v listopadu 2013 s I. K. smlouvu o půjčce ve výši 850.000 Kč se zajištěním převodem družstevního podílu. Dohodu o převodu členských práv stvrdila poškozená úředně ověřeným podpisem, k čemuž by nemohlo dojít, kdyby byl podpis učiněn pod nátlakem. Na základě návrhu tehdejší manželky z června 2014 byli rozvedeni. V březnu 2014 podala poškozená žalobu o určení člena bytového družstva a teprve vzhledem k neúspěchu v civilním sporu na něj podala trestní oznámení. Výpovědi poškozené v trestním řízení považuje obviněný za účelové a její popis událostí za proměnlivý, rozporuplný a nepravdivý. V řízení nebyl prokázán druh násilí, které se měl na poškozené dopustit, závěry soudního znalce přitom považuje obviněný za předpojaté. Za zvláštní považuje obviněný i skutečnost, že trestní řízení bylo zahájeno pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, ale později došlo k překvalifikaci na zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku a poté k odložení věci. Ohledně právní argumentace obviněný uvedl, že v řízení nebylo prokázáno naplnění znaků trestného činu. Nikdo se nezabýval skutkovou podstatou věci a od počátku bylo zřejmé, že není zájem zjistit pravdu. Rozhodnutí vycházejí podle obviněného z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Důkazy svědčící v jeho prospěch nebyly vzaty v úvahu. Jím navržené další důkazy byly pro nadbytečnost zamítnuty. Soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k trestního řádu napadená rozhodnutí – usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 181/2018-451 a rozsudek Okresního soudu v Blansku č. j. 14 T 82/2016-430 zrušil a podle § 265l odst. 1 trestního řádu vrátil věc k novému projednání.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že dovolatel nevznáší jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku nebo nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Dovolatel nevychází ze skutkových zjištění učiněných soudy, ale naopak tato skutková zjištění odmítá jako nesprávná. Činí tak na základě vlastního hodnocení důkazů, zejména zpochybnění hodnověrnosti výpovědi poškozené D., a tvrzení o neúplnosti provedeného dokazování. V této souvislosti se dovolává procesní, nikoli hmotněprávní zásady in dubio pro reo. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky proti procesnímu postupu soudu při zadání otázek znalci. Některé námitky jsou navíc poněkud mimoběžné, když dovolateli bylo soudními rozhodnutími přičítáno použití pohrůžky jiné těžké újmy, nikoli použití násilí, resp. dokonce použití zbraně – pistole. Některé argumenty dovolatele jsou irelevantní dokonce i ze skutkového hlediska, tj. z hlediska průběhu událostí dne 12. 11. 2013 v domě v obci K. Jde o výklady dovolatele o okolnostech nabytí předmětného družstevního bytu a jeho účelovém převodu na poškozenou, výklady o rozvodu dovolatele, jakož i tvrzení o údajném zainteresování poškozené a její dcery na blíže nekonkretizované investici obviněného. Dovolatel snad z této argumentace dovozuje jakési svoje morální oprávnění disponovat s předmětným družstevním bytem, resp. členskými právy v bytovém družstvu; takováto argumentace ovšem není způsobilá cokoli změnit na skutečnosti, že z hlediska práva občanského dovolateli nesvědčilo absolutně žádné právo s předmětným bytem, resp. členskými právy v družstvu disponovat nebo k takovým dispozicím nutit jinou osobu. Dovolací námitky obviněného proto podle státního zástupce směřují výlučně do skutkové a procesní oblasti a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani zčásti obsahově neodpovídají.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b trestního řádu.

V replice k vyjádření státního zástupce obviněný uvedl, že s jeho argumentací nesouhlasí. V dovolání uvedl popis skutkového děje včetně širších souvislostí, čímž prokázal, že na základě skutkové podstaty děje nalézací a odvolací soud právě podle norem hmotného práva učinil závěry, na základě kterých jej odsoudil. Právní závěry nalézacího soudu jsou podle obviněného v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním.

Obviněný má za to, že jeho námitky dovolacímu důvodu plně odpovídají.

Obviněný P. N. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu v Blansku netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Obviněný ve své argumentaci nerespektoval skutkové závěry soudů, nýbrž poukazoval na další skutečnosti, jimiž se soudy nezabývaly, na nesprávné hodnocení svědeckých výpovědí a na předpojaté závěry znalce. Podle obviněného se nikdo nezabýval skutkovou podstatou věci a nikdo neměl zájem zjistit pravdu. Je zřejmé, že takto formulované výhrady nesměřují na nesoulad mezi skutkovým stavem věci v soudem dovozené podobě a užitou právní kvalifikací, nýbrž polemizují výhradně se závěry soudů ohledně skutkového podkladu rozhodnutí. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo, na nějž v této souvislosti obviněný odkazoval, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení.

Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud ve vztahu k právní kvalifikaci podle § 175 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku pouze uzavírá, že odpovídá prokázaným skutkovým zjištěním, podle kterých obviněný na poškozenou vyvíjel psychologický nátlak a svým dominantním, manipulativním a agresivním chováním za užití pohrůžek násilí přiměl poškozenou k podpisu dohody o převodu členských práv a povinností člena bytového družstva, kdy současně byla obhajoba obviněného vyhodnocena jako účelová.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 20. 2. 2019


JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu