Rozhodnutí NS

3 Tz 27/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/19/2018
Spisová značka:3 Tz 27/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:3.TZ.27.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Nutná obrana
Pokus trestného činu
Vražda
Zbraň
Dotčené předpisy:§ 140 odst. 1 tr. zákoníku
§ 140 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku
§ 76 odst. 2 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tz 27/2018-I.-43


USNESENÍ


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2018 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 7 To 97/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 8/2015, a rozhodl t a k t o :


Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá.

O d ů v o d n ě n í :


Obviněný P. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 7 T 8/2015, zproštěn podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby podané státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové dne 21. 9. 2015 pod č. j. 1 KZV 68/2014-195, pro skutek kvalifikovaný jako zločin zabití podle § 141 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že skutek není trestným činem. Proti tomuto rozsudku podali v neprospěch obviněného odvolání státní zástupce a poškození (fyzické osoby) prostřednictvím svého zmocněnce.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 7 To 16/2016, rozhodl o podaných odvoláních tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce a poškozených L. S., R. S. ml., R. S. st., B. S., „AAAAA“*), E. S. a Z. P. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2016, sp. zn. 7 T 8/2015, byl obviněný P. K. uznán vinným pod bodem ad 1. výroku o vině přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „v přesně nezjištěné době od 00,00 hod. do 00,40 hod. dne 21. 12. 2014 ve V. M. ve Ch. ulici, kdy měl v krvi 1,81-1,95 g/kg alkoholu, R. S. ml., L. S. a R. S. obžalovaného, v domnění, že on nebo jeho společníci V. K. nebo J. J. do prostoru za vstupními dveřmi budovy, ve které se v 1. patře nacházel klub S., vstříkli obranný slzotvorný aerosol, a tím ohrozili osoby nacházející se v klubu, obžalovaného pronásledovali a vyzývali, aby na místě vyčkal na přivolanou hlídku policie, přičemž ten ve strachu z jejich přesily a s přesvědčením, že ho chtějí surově zbít, jim hrozil viditelně drženým revolverem a nejméně jedenkrát pro výstrahu vystřelil do vzduchu, poté byl poškozenými R., L. a R. S. pronásledován tak, že před nimi pozadu ustupoval, přitom revolver držel v natažené pravé ruce před sebou a mířil na poškozené, kteří se k němu přibližovali a opakovaně ho vyzývali, aby zůstal stát, ve vzdálenosti cca 200 metrů od budovy klubu L. a R. S. přišli do fyzického kontaktu s obžalovaným a došlo mezi nimi ke krátké fyzické potyčce, při které obžalovaný mylně předpokládající, že existují okolnosti vylučující protiprávnost jeho jednání, neboť se domníval, že ho bratři S. chtějí usmrtit, nebo mu ublížit na zdraví a že jedná v nutné obraně, vystřelil minimálně tři rány ze svého legálně drženého revolveru Smith Wesson, vzor 337 Air Lite Ti, ráže 38 Special, proti poškozeným tak, že R. S. zasáhl na pravé boční ploše hrudníku ve výši devátého mezižebří, kdy projektil pronikl do pohrudniční dutiny, přičemž v důsledku vnitřního vykrvácení poškozený R. S. krátce poté na místě zemřel“,

a pod bodem ad 2. výroku o vině přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „v přesně nezjištěné době od 00,00 hod. do 00,40 hod. dne 21. 12. 2014 ve V. M. ve Ch. ulici, kdy měl v krvi 1,81-1,95 g/kg alkoholu, R. S. ml., L. S. a R. S. obžalovaného, v domnění, že on nebo jeho společníci V. K. nebo J. J. do prostoru za vstupními dveřmi budovy, ve které se v I. patře nacházel klub S., vstříkli obranný slzotvorný aerosol, a tím ohrozili osoby nacházející se v klubu, obžalovaného pronásledovali a vyzývali, aby na místě vyčkal na přivolanou hlídku policie, přičemž ten ve strachu z jejich přesily a s přesvědčením, že ho chtějí surově zbít, jim hrozil viditelně drženým revolverem a nejméně jedenkrát pro výstrahu vystřelil do vzduchu, poté byl poškozenými R., L. a R. S. pronásledován tak, že před nimi pozadu ustupoval, přitom revolver držel v natažené pravé ruce před sebou a mířil na poškozené, kteří se k němu přibližovali a opakovaně ho vyzývali, aby zůstal stát, ve vzdálenosti cca 200 metrů od budovy klubu L. a R. S. přišli do fyzického kontaktu s obžalovaným a došlo mezi nimi ke krátké fyzické potyčce, při které obžalovaný mylně předpokládající, že existují okolnosti vylučující protiprávnost jeho jednání, neboť se domníval, že ho bratři S. chtějí usmrtit, nebo mu ublížit na zdraví a že jedná v nutné obraně, vystřelil minimálně tři rány ze svého legálně drženého revolveru Smith Wesson, vzor 337 Air Lite Ti, ráže 38 Special, proti poškozeným tak, že poškozeného L. S. zasáhl do oblasti levého podbřišku těsně pod levým tříslem, kdy střelný kanál vedl z pohledu poškozeného z místa vstřelu zhruba vodorovně zprava doleva a dozadu do oblasti hlavice stehenní kosti vlevo s masivním krvácením do prostoru za nástěnnou pobřišnicí, projektil nepronikl do břišní dutiny, v průběhu střelného kanálu došlo k devastaci velké stehenní žíly vlevo, přičemž v případě poranění velké stehenní žíly se jednalo o poškození důležitého orgánu a utrpěná zranění podstatným způsobem omezovala obvyklý způsob života poškozeného po dobu několika měsíců a pravděpodobně zanechá trvalé následky“.

Za to a dále za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Ústí nad Orlicí ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 3 T 163/2015, který nabyl právní moci dne 26. 11. 2015, byl odsouzen podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku za použití ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let.

Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu a odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil.

Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 (dvou) let.

Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Ústí nad Orlicí ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 3 T 163/2015, který nabyl právní moci dne 26. 11. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození L. S., R. Sv., R. S., B. S., „AAAAA“*), E. S., Z. P., Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Regionální pobočka Hradec Králové, Česká pojišťovna, a. s., Tým pohledávky Brno, odkázání se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občasnkosprávních.

Podle § 206 odst. 3 tr. ř. nebyli poškozená L. P., a nezl. „BBBBB“*), jako poškozeni připuštěni k trestnímu řízení.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2016, sp. zn. 7 T 8/2015, podali obviněný, státní zástupce a poškození zastoupeni zmocněncem odvolání.

O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 7 To 97/2016, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), f) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce a poškozených L. S., R. Sv., R. S., B. S., „AAAAA“*), E. S., Z. P., napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř., znovu rozhodl tak, že obviněný P. K. byl uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době od 00,00 hodin do 00,40 hodin dne 21. 12. 2014 ve V. M. (P. kraj) ve Ch. ulici, poté, co mezi obžalovaným, ovlivněným předchozím požíváním alkoholických nápojů, na straně jedné, a poškozenými R., L. a R. S. na straně druhé došlo před budovou klubu ,S.‘ k rozepři kvůli tomu, že neustanovená osoba, kterou byl obžalovaný nebo jeho bratr V. K., vstřikla do prostoru schodiště za vstupními dveřmi do budovy obranný slzotvorný aerosol, a tím ohrozila osoby nacházející se v klubu, bratři S. obžalovaného pronásledovali a vyzývali, aby na místě vyčkal na přivolanou hlídku policie, obžalovaný jim hrozil viditelně drženou palnou zbraní a nejméně jedenkrát pro výstrahu vystřelil do vzduchu, poté byl poškozenými bratry S. pronásledován tak, že před nimi pozadu ustupoval, přitom revolver držel v natažené pravé ruce před sebou a mířil na poškozené, kteří se k němu přibližovali a opakovaně ho vyzývali, aby zůstal stát, ve vzdálenosti cca 100 metrů od budovy klubu L. a R. S. přišli do fyzického kontaktu s obžalovaným a došlo mezi nimi ke krátké fyzické potyčce, při které obžalovaný v úmyslu je i usmrtit vystřelil minimálně tři rány ze svého legálně drženého revolveru Smith and Wesson, vzor 337 Air Lite ráže. 38 Special, proti jejich tělům tak, že poškozeného L. S. zasáhl do oblasti levého podbřišku těsně pod levým tříslem, kdy střelný kanál vedl z pohledu poškozeného z místa vstřelu zhruba vodorovně zprava doleva a dozadu do oblasti hlavice stehenní kosti vlevo s masivním krvácením do prostoru za nástěnnou pobřišnici, projektil nepronikl do břišní dutiny, v průběhu střelného kanálu došlo k devastaci velké stehenní žíly vlevo a toto poranění bezprostředně ohrožovalo poškozeného L. S. na životě a jeho smrt byla odvrácena pouze urgentním chirurgickým zákrokem, a R. S. zasáhl na pravé boční ploše hrudníku ve výši devátého mezižebří, kdy projektil pronikl do pohrudniční dutiny, přičemž v důsledku vnitřního vykrvácení poškozený R. S. krátce poté na místě zemřel“.

Za tento zločin a dále za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Ústí nad Orlicí ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 3 T 163/2015, byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to revolveru Smith and Wesson, vzor 337 Air Lite ráže 38 Special, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 (dvou) roků.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 3 T 163/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
    Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným:
1. Všeobecné zdravotní pojišťovně, ČR – Regionální pobočka Hradec Králové, Hořická 1710/19a, Hradec Králové, škodu ve výši 234.007 Kč,
2. České pojišťovně, a. s., Tým pohledávky Brno, Purkyňova 2845/111, Brno, škodu ve výši 2.106 Kč,
3. R. Sv., bytem N., P., škodu ve výši 14.677,50 Kč.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit na náhradě nemajetkové újmy v penězích poškozeným:
l. L. S., bytem J., P., ve výši 665.660 Kč,
2. R. Sv., bytem N., P., ve výši 300.000 Kč,
3. R. S., bytem T., okres P., ve výši 300.000 Kč,
4. B. S., bytem N., P., ve výši 250,000 Kč,
5. „AAAAA“*), bytem N., P., ve výši 250.000 Kč,
6. E. S., bytem T., okres P., ve výši 100.000 Kč,
7. Z. P., bytem O., okres S., ve výši 100.000 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený L. S. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody a na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození R. Sv., R. S., B. S., „AAAAA“*), E. S., a Z. P. odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného P. K. zamítnuto.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 7 To 97/2016, podal obviněný dovolání a Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 3 Tdo 703/2017, tak, že dovolání obviněného P. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tř. ř. odmítl.

Proti citovaným rozhodnutím obecných soudů podal obviněný P. K. ústavní stížnost. Ústavní soud usnesením ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 3122/2017, podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu stížnost obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Ministr spravedlnosti podal dne 25. 6. 2018 podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 7 To 97/2016, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2016, sp. zn. 7 T 8/2015, stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. K. Podle jeho názoru napadeným rozhodnutím došlo k porušení zákona v ustanoveních § 2 odst. 6, § 125 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. b), c), d), f), § 259 odst. 3 písm. a) a § 263 odst. 7 tr. ř. ve vztahu k § 140 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

Stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že podle jeho názoru při hodnocení některých důkazů, relevantních pro posouzení viny obviněného pokusem trestného činu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, nepostupovaly oba soudy v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Poukazuje na závady v hodnocení důkazů a na nesprávně ustálený skutkový stav, které sice nevedly k nastolení extrémního rozporu, ale svou závažností odůvodňují uplatnění tohoto mimořádného opravného prostředku. K tomu ho vede zejména zjištěná neadekvátnost skutečného obsahu některých důkazů se závěry, které z nich soudy vyvodily.

Dále konstatoval, že vrchní soud zhodnotil oproti krajskému soudu odlišně určité klíčové momenty výše popsaného skutkového děje, zejména pokud jde o přesné místo stříknutí spreje v budově klubu S., což ve svém důsledku vedlo k posunu významu jednání obviněného do té míry, že vrchní soud toto jednání nakonec zásadním způsobem právně překvalifikoval. Rozebírá oprávněnost zadržení obviněného poškozenými, zda měl obviněný povědomost o užití obranného spreje a celou situaci po opuštění klubu obviněným až do vyvrcholení konfliktu a dospívá k závěru, že skutkový stav zjištěný vrchním soudem nemůže sloužit jako relevantní východisko odpovídajícího právního hodnocení jednání obviněného, rozvádí otázku, zda obviněný nejednal v nutné obraně a dospívá k závěru, že nelze bez dalšího přijmout vrchním soudem zvolenou právní kvalifikaci jednání obviněného jako pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 140 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku.

Ministr spravedlnosti rovněž namítl, že vrchní soud zrušil rozsudek krajského soudu zcela nesprávně také s odkazem na § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř., ačkoliv toto ustanovení dopadá na případy zrušení napadeného rozhodnutí ze skutkových důvodů pouze za situace, kdy se věc s ohledem na předpokládaný rozsah dalšího důkazního řízení vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.

V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, č. j. 7 To 97/2016-1999, byl porušen zákon v neprospěch obviněného P. K., a to v ustanoveních § 2 odst. 6, § 125 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. b), c), d), f), § 259 odst. 3 písm. a) a § 263 odst. 7 tr. ř., ve vztahu k ustanovení § 140 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Dále aby zrušil podle § 269 odst. 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, č. j. 7 To 97/2016-1999, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud zaslal opis stížnosti pro porušení zákona k vyjádření obviněnému, jeho obhájci i nejvyššímu státnímu zástupci.

K podané stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil obviněný prostřednictvím svého obhájce a uvedl, že s podanou stížností pro porušení zákona plně souhlasí. Dále uvedl, že senát Nejvyššího soudu jistě nemůže přehlédnout, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 7 To 97/2016, prošel testem dovolacího řízení i testem ústavnosti, když dovolání obviněného i jeho ústavní stížnost byly odmítnuty. Obviněný souhlasí s tvrzením uvedeným ve stížnosti pro porušení zákona, že důvodem odmítnutí bylo to, že v rámci dovolání nemohl obviněný argumentovat rozporem napadeného rozsudku s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., když taková argumentace v rámci dovolání má místo jen výjimečně. Domnívá se, že stížnost pro porušení zákona, jejíž důvody zákon nijak neomezuje, podrobně rozvádí nedostatky napadeného rozhodnutí způsobem, který v dovolání nebyl dost dobře možný, jelikož důvody dovolání jsou vymezeny poměrně úzce. Dovolatel si byl vědom, že dovolání tyto důvody překračuje, nemohl však porovnávat obsah jednotlivých důkazů tak podrobně, jak to činí stížnost pro porušení zákona. Odkazuje na důvody stížnosti pro porušení zákona, z nichž jasně vyplývá snaha odvolacího soudu bagatelizovat důkazy, hovořící ve prospěch obviněného a naopak klást důraz na důkazy, které hovoří proti němu. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen rozsudek Vrchního soudu v Praze, ale i předcházející rozsudek krajského soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření uvedl, že Nejvyšší státní zastupitelství podalo své vyjádření k dovolání obviněného, jež obsahovalo obdobné námitky jako nyní předložené, přičemž na těchto závěrech, které vyústily v návrh odmítnout dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (což bylo následně Nejvyšším soudem učiněno), ničeho není namístě měnit. Podle jeho názoru soudy učinily zřetelný skutkový závěr o tom, že obviněný nejméně věděl o použití slzotvorného spreje, což logicky vyplývá i z celého děje a postupu poškozených, kteří právě z tohoto důvodu obviněného a jeho bratra vyzývali k vyčkání příjezdu policie, přičemž z ničeho nelze dovodit, že by obviněný byl překvapen a dal jakkoli najevo, že se snad jedná o omyl. V podstatě nerozhodné jsou potom úvahy popsané ve stížnosti pro porušení zákona, zda byla narušena taneční zábava všech 130 účastníků nebo jen 10 až 20. Zde je zásadní, že obviněný již v tomto momentu měl akceptovat postup podle § 76 odst. 2 tr. ř., pro který byly dány důvody a celá záležitost se, na místě přímo před klubem, zjevně nemusela vyhrotit tak, jak se snahou obviněného o únik stalo. Stejně tak nejsou natolik rozhodné předložené úvahy (spíše spekulace) o poškození vozidla R. S., které by se tak muselo stát v podstatě v řádu několika desítek vteřin před střelbou. Navíc je ve stížnosti do jisté míry spekulováno, co mělo na obviněného jaký vliv – tedy že údajně sledoval poškozování vozu a vnímal je jako agresi, naopak nevnímal přítomnost svého bratra V. K. a jeho užívání slzotvorného spreje a měl tak větší pocit ohrožení. S předloženou argumentací se proto nelze ztotožnit.

Dále konstatoval, že ve věci již rozhodovaly o podaném dovolání a ústavní stížnosti i Nejvyšší soud a Ústavní soud. Obě jimi vedená řízení jistě mají své limity, které se stran procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu soustředí na zjištění, zda došlo k výrazné (extrémní) vadě. Současně ovšem nelze přehlédnout, že stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem. Mimořádné opravné prostředky přitom směřují proti rozhodnutí, které je pravomocné, bez ohledu na to, zda bylo vykonáno či nikoli. Jsou tak průlomem do právní moci rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a proto jsou považovány za výjimečné opatření, protože dodatečnou změnou pravomocného rozhodnutí se zasahuje do jeho závaznosti, nezměnitelnosti a vykonatelnosti, což má vliv na právní jistotu a stabilitu společenských vztahů, které jsou dotčeny pravomocným rozhodnutím. Proto je třeba konstatovat, že zásah do pravomocného rozhodnutí je namístě jen tam, kde zájem na dosažení souladu již vydaného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího se zákonem převažuje nad požadavky stability a nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí. Tak tomu bude pouze při zjištění zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a v jejichž důsledku nelze trvat na jeho právní moci, neboť by to znamenalo ohrožení zákonného a spravedlivého rozhodování, ohrožení autority orgánů činných v trestním řízení a důvěry v jejich rozhodovací činnost. Jinak řečeno, důvodnost stížnosti pro porušení zákona nemůže být shledána v případě jakéhokoli pochybení v procesu dokazování, ale pouze dosahuje-li toto pochybení určité zásadní kvality, což, v daném ohledu (nikoli v dalších, jakými jsou vymezení oprávněných osob, lhůta k podání, vytýkatelné vady apod.) rozdíl zejména mezi dovoláním a stížností pro porušením zákona významně stírá. Byť není možné absolutně vyloučit jistý mezistupeň mezi dovoláním a stížností pro porušení zákona, značící, že určité rozhodnutí by v dovolacím řízení obstálo a v řízení o stížnosti pro porušení zákona nikoli, mohlo by se v praxi jednat o případy zcela výjimečné. Nyní posuzovaná věc potom takovým případem podle jeho názoru není, když argumentace předložená ministrem spravedlnosti je obecnou polemikou zejména s hodnocením důkazů, nedosahující důvodného tvrzení pochybení výše zmíněné zásadní kvality.

S ohledem na pospané skutečnosti dovodil, že hodnocení důkazů a dokazování vůbec bylo soudy činnými dříve ve věci provedeno v konečném důsledku, řádně a bez vad a závěrečná skutková zjištění je proto třeba považovat za správná. Jim potom odpovídá i vrchním soudem aplikované hmotněprávní posouzení. V daném ohledu tedy shledává stížnost pro porušení zákona nedůvodnou. Pokud závěrem ministr spravedlnosti napadá postup vrchního soudu podle § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř., státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že mu lze přisvědčit, nicméně se jedná o marginálii, která kasaci napadeného pravomocného rozhodnutí nemůže odůvodnit. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podání ministra spravedlnosti podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. řádu zamítl.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Podle § 266 odst. 1 tr. ř. proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Nestanoví-li zákon jinak, není proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona přípustná.

Ze spisového materiálu vyplynulo, že obviněný P. K. byl nejprve zproštěn obžaloby a následně rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2016, sp. zn. 7 T 8/2015, uznán vinným pod bodem ad 1. výroku o vině přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem ad 2. výroku o vině přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen souhrnný trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let s povinností v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradit škodu a odčinit nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 (dvou) let. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2016, sp. zn. 7 T 8/2015, podal obviněný, státní zástupce a poškození zastoupeni zmocněncem odvolání a Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 7 To 97/2016, tak, že napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil, obviněného P. K. uznal vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) roků pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou, trest propadnutí věci, a to revolveru Smith and Wesson i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 (dvou) roků. Také rozhodl o náhradě škody. Odvolání obviněného P. K. pak jako nedůvodné zamítnul.

Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že: „Vycházel jak z výpovědí učiněných v přípravném řízení, v hlavním líčení i ve veřejném zasedání. Konstatoval, že zcela opomíjena v tomto zůstala (zejména soudem prvního stupně) výpověď svědka V. K. Byť šlo o výpověď, která v určitých směrech neobjasňovala věrohodně všechny skutečnosti, pak na druhou stranu svědek přece sám doznal, že na místě, a to v době střelby, v době poranění a usmrcení poškozených, byl. Ačkoliv svědek tuto skutečnost přímo neuvádí, významově to z jeho výpovědi vyplývá. Jeho přítomnost je tak zachycena jednak jeho výpovědí, jednak nepřímo výpověďmi svědků G. a Ch. v přípravném řízení, jednak přímo výpověďmi poškozených L. a R. S., kdy svědek K. je evidentně oním mužem v modré bundě, jehož činnost poškození popisují. Přítomnost svědka je pak velice důležitá i pro posouzení podmínek nutné obrany. Jde totiž o to, že situace nebyla taková, že by před třemi statnými muži ustupoval sám obžalovaný, ale že před třemi statnými muži ustupoval obžalovaný za blízké přítomnosti svého bratra. Po vzniklém fyzickém konfliktu, který ale zjevně musel trvat pouze několik vteřin, neboť ihned následovaly střelné rány, svědek K. na místě byl a pomáhal v likvidaci již postřelených poškozených, a to stříkáním obranného spreje – o tom svědčí nejenom jeho výpověď, ale též výpověď poškozeného L. S. Dle výpovědi R. S. pak za dané situace měl dokonce ještě obžalovaný snahu zbraň dále používat, čemuž zabránil právě R. S. fyzickým atakem na obžalovaného, na což obžalovaný ještě reagoval střelbou na něj, a svědek V. K. tohoto poškozeného atakoval fyzicky a stříkáním spreje. Lze dodat, že k fyzickému konfliktu poškozených R. a L. S. s obžalovaným nemohlo v žádném případě dojít tak, jak to popsal obžalovaný, který ostatně zcela vynechal činnost svého bratra. Ke střelbě však došlo za oněch cca 5 - 10 sekund poté, co se obě skupiny dostaly k sobě na dosah paže. Nemohlo se tak jednat o žádný významný fyzický konflikt, a proto nemohl obžalovaný dostat strach a bránit na poslední chvíli svůj život, neboť k ničemu takovému nedošlo. Obžalovaný se tak zjevně snažil odůvodnit použití zbraně podmínkami nutné obrany, ač k tomu vůbec nedošlo. Podmínky nutné obrany u obžalovaného nebyly splněny nejen od samého ,počátku‘ – tj. obžalovaný byl tím, který celou záležitost vyprovokoval či kryl svého bratra a svým postupem dal zřetelně najevo, že nemíní celou záležitost objasnit, nýbrž i v době následující, neboť obžalovaný se svým bratrem byli ozbrojeni oba obrannými spreji, obžalovaný revolverem, oba jsou fyzicky zdatní jedinci, a byli sledováni a vyzýváni k zastavení třemi statnými muži, neozbrojenými. Vše se dělo v hustě obydlené zástavbě, obžalovaný neměl sebemenší důvod mít z poškozených obavu, že mu něco udělají, když navíc věděl, že je na místo volána policie. Obžalovaný mohl mít obavu pouze z toho, že bude muset vysvětlovat vystříkání diskotéky sprejem, a v úvahu přicházela i ta skutečnost, že byl opilý a přijel na místo svým automobilem“.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 7 To 97/2016, podal obviněný dovolání, ve kterém uvedl, že odvolací soud provedl nepodstatné důkazy s cílem vytvořit si zástěrku k zásadnímu přehodnocení skutkových zjištění soudu prvního stupně, převzal tvrzení, že užitím slzotvorného aerosolu byly ohroženy osoby nacházející se v klubu, kdy tyto účinky zveličovali toliko svědci spřízněni s bratry S. a řada svědků, zejména v zadní části klubu žádné účinky nezaznamenala a v této souvislosti podotýká, že v případě skutečného ohrožení by se ostraha starala spíše o evakuaci návštěvníků klubu než o pronásledování domnělých viníků, což ostatně konstatoval již nalézací soud. Dále rozporoval vzdálenost místa potyčky od klubu, jež považoval za podstatný detail, jelikož zkrácení vzdálenosti vrchním soudem nutně zkracuje dobu možné komunikace mezi ním a poškozenými. V další částí svého dovolání obviněný rozporoval skutkové závěry odvolacího soudu zejména stran jeho napadení poškozeným R. S., což odvolací soud bagatelizoval s konstatováním, že na delší potyčku nebyl čas a vytýká odvolacímu soudu, že zcela pominul psychologické hodnocení situace a závěry znaleckých posudků z oboru psychologie na jeho osobu. Současně uvedl, že poškození jej nechtěli zadržet, ale fyzicky ho napadnout a byli odhodlání riskovat i vlastní život. V tomto směru odkazoval na svědecké výpovědi řady svědků stejně jako svědka Ch. či na svědeckou výpověď odvolacím soudem preferovaného svědka G. Vystřelil až v okamžiku, kdy ležel na zemi, byl škrcen R. S. a ztrácel vědomí. Odvolacímu soudu dále vytkl, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, neurčitost popisu fyzického kontaktu mezi ním a poškozenými, stejně jako překvapivost jeho rozhodnutí, což vyvolává pochyby o spravedlivosti celého procesu. Závěrem uvedl, že při náležitém hodnocení skutkového stavu věci, byl závěr prvního, zprošťujícího rozhodnutí v dané věci stran splnění podmínek nutné obrany zcela správný.

K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství a uvedl, že v projednávané věci nelze dovodit extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jež by opodstatňoval zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, čehož se obviněný dožaduje. Odvolací soud postupoval zcela v souladu s procesními ustanoveními a své závěry náležitě odůvodnil. Konkrétní argumenty obviněného jsou potom ve své podstatě toliko polemikou se skutkovými zjištěními učiněnými odvolacím soudem, resp. jejich modifikováním, v tom smyslu, jak přesně probíhal celý konflikt, jakou vzdálenost obě skupiny před klubem ušly a jaký byl průběh napadení. Z učiněných skutkových zjištění je především zřejmé, že užil-li obviněný proti poškozeným zbraň, nejednal v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku, jak se domáhá v dovolání, neboť byť by mohl být konstatován jistý útok ze strany poškozených, ten svým cílem, časovým rozsahem a provedením zásadně nebyl takový, aby se vůči němu mohl obviněný oprávněně bránit střelbou z revolveru. Nelze souhlasit ani s tvrzením obviněného, podle kterého jej poškození nechtěli zadržet, ale fyzicky ho napadnout, a proto také byli ochotni riskovat svůj život, což by pro pouhé zadržení obviněného nečinili – domnívám se, že ani pro napadení by poškození svůj život neriskovali (ať zadržení či napadení jsou hodnoty ve srovnání s lidským životem poměrně menší) a spíše předpokládali, že obviněný zbraň proti nim takovým způsobem, jak se stalo, nepoužije. Jako obiter dictum se státní zástupce vyjádřil k tvrzením obviněného stran oprávnění poškozených k jeho zadržení podle § 76 odst. 2 tr. ř. K tomu uvedl, že jednání poškozených bylo iniciováno jednáním obviněného a jeho přátel, kteří se prvně domáhali bezplatného vstupu do klubu, což bez jakékoli agresivity poškození odmítli. Na to bratr obviněného za jeho vědomí zbytečně reagoval užitím slzotvorného aerosolu, což teprve vyvolalo reakci poškozených, spočívající jednak v oznámení deliktu městské policii a jednak ve výzvě k obviněnému, aby vyčkal na místě. Obviněný, navíc jako strážník městské policie, tedy mohl jednoduše zabránit eskalaci konfliktu, namísto toho ovšem navzdory požitému alkoholu vytáhl zbraň, kterou následně i zbrkle užil. K plné realizaci zadržení ve smyslu § 76 odst. 2 tr. ř. nedošlo, neboť poškození obviněného spíše vyzývali k vyčkání příjezdu strážníků, což obviněný měl vnímat jako naprosto oprávněný požadavek. Následně došlo ke krátkému fyzickému konfliktu, jenž případně realizací zadržení být mohl, ovšem s tím, že bez ohledu na možnost či nemožnost podřazení jednání poškozených pod citované ustanovení trestního řádu nebyl obviněný zásadně oprávněn je střelbou ze zbraně usmrtit.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, kterým bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tř. ř. odmítnuto uvedl, že: „Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování, apod. Taková situace však v dané věci nenastala. Vrchní soud v Praze totiž vycházel v části z již provedeného dokazování a v části potom ze závěrů vyplývajících z důkazů, které řádným procesním postupem s odkazem na § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. provedl. Tyto důkazy potom nebyly nepodstatné ani nerelevantní, ale umožňovaly dovozené změny. Přitom je ovšem nutné zmínit, že Vrchní soud v Praze průběh skutkového děje nemodifikoval nijak převratně, ale spíše jej upřesnil akcentací významných momentů. Popsané závěry vrchního soudu jsou pak v konečném důsledku logické a navazují na provedené důkazy, tudíž, jak již bylo zmíněno, obviněným namítaný extrémní rozpor provedených důkazů a následně učiněných právních závěrů není možné dovodit, stejně jako pochybení v popisu skutku či překvapivost rozhodnutí, v jehož rámci došlo, jak bylo řečeno, toliko k upřesnění skutkových zjištění a k aplikaci přiléhavé právní kvalifikace.

Jako obiter dictum Nejvyšší soud ve vztahu k námitce obviněného, že v dané věci byly splněny podmínky nutné obrany, uvedl, že touto se zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací. Nalézací soud v prvním rozhodnutí v dané věci shledal naplnění podmínek nutné obrany, avšak po zrušení rozhodnutí soudem odvolacím a po provedení nového hlavního líčení dospěl k jinému závěru a jednání obviněného kvalifikoval tak jak je uvedeno výše. Odvolací soud uzavřel, že podmínky nutné obrany v dané věci nebyly splněny od samého počátku, tj. že obviněný byl tím, který celou záležitost vyprovokoval či kryl svého bratra a svým postupem dal zřetelně najevo, že nehodlá celý incident v klubu objasnit. Byl opakovaně vyzýván poškozenými bratry S., aby vyčkal příjezdu policie. Situace, jež bezprostředně předcházela střelbě, nebyla taková, že obviněný před třemi statnými muži ustupoval sám, ale ustupoval za přítomnosti svého bratra, kdy oba fyzicky zdatní jedinci, ozbrojeni obranými spreji, obviněný revolverem, byly sledování a vyzvání k zastavení třemi neozbrojenými muži. Po fyzickém kontaktu, jenž podle skutkových zjištění trval pouze pár vteřin, kdy nedošlo k většímu útoku ze strany poškozených, zejména spočívajícího v mlácení či škrcení, jenž by mohl být důvodem pro strach obviněného o život, obviněný nejméně třikrát vystřelil proti poškozeným L. a R. S. Nad to nelze pominout tu skutečnost, že obviněný byl pod vlivem alkoholu a jako policista si musel být plně vědom, že užití střelné zbraně představuje vždy fatální riziko, přesto ji opakovaně použil vůči dvěma osobám. Lze tedy uzavřít, že nutná obrana je úplným vyviněním se, a proto je třeba užití tohoto institutu velmi pečlivě zvažovat. Užití střelby proti neozbrojenému člověku, byť za určité konfliktní situace, jež však gradovala značnou mírou vlastním přičiněním obviněného, což ostatně správně konstatoval i soud odvolací, nelze považovat vystřelení nejméně tři ran ze zbraně proti neozbrojeným poškozeným za obranu adekvátní útoku“.

Proti citovaným rozhodnutím obecných soudů podal obviněný P. K. ústavní stížnost, ve které uvedl, že: „Napadená rozhodnutí obecných soudů porušila jeho právo na spravedlivý proces, právo na presumpci neviny a zásadu stanovenou čl. 39 Listiny, podle které jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Odvolací soud obešel ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., neboť doplněné dokazování, na základě kterého mohl ve věci sám meritorně rozhodnout, nepřineslo žádné nové skutečnosti a své právní závěry tak opřel pouze o odlišné hodnocení důkazů, které přitom byly nalézacím soudem vyhodnoceny správně a přesvědčivě. Rozhodnutí vrchního soudu je možné hodnotit jako překvapivé, přičemž k těmto změnám došlo procesně nepřípustným způsobem za porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud pak stěžovateli odepřel možnost napravit zcela zjevnou svévoli vrchního soudu, když přes uvedené námitky jeho dovolání odmítl jako nepřípustné. Právní názor vrchního soudu, který se objevil v jeho prvním zrušovacím usnesení ve věci, představuje nepřípustně extenzivní výklad podmínek stanovených ustanovením § 76 odst. 2 tr. ř. Krajský soud při druhém rozhodování ve věci již údajně neměl odvahu vynést podruhé zprošťující rozsudek, a proto dne 10. 6. 2016 rozhodl znovu tak, že stěžovatele sice uznal vinným z nedbalostních přečinů, avšak s tvrzením, že stěžovatel jednal v tzv. putativní nutné obraně. Při svém dalším rozhodování vrchní soud doplnil dokazování opakovaným výslechem některých svědků a aniž by tyto výslechy přinesly podstatnou změnu ve skutkových zjištěních, nově rozhodl, že je možné hodnotit tak, že ho odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 let. Nápravy se domáhal ještě u Nejvyššího soudu, ten však jeho dovolání odmítl“.

Ústavní soud rozhodl o podané stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu a stížnost obviněného jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl, že: „Ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti, neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla ,nepřehodnocování důkazů‘ Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Právě tímto směrem se ostatně vine argumentace stěžovatele v nyní projednávané věci.

Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady ,v pochybnostech ve prospěch‘, neboť soud tyto pochybnosti nemá.

Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů zejména vrchním soudem tvrdí stěžovatel. Naopak, vrchní soud ve svém odsuzujícím rozsudku přesvědčivě vyložil, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěl k učiněným skutkovým a právním závěrům, jež se lišily od závěrů, k nimž dospěl nalézací krajský soud, a též rozvedl svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých, před ním provedených důkazů. Odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Vrchní soud postupoval v souladu se zákonem a za situace, kdy měl za to, že dokazování provedené nalézacím soudem lze považovat za úplné, avšak při hodnocení všech provedených důkazů nalézací soud nepostupoval zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., rozhodl se vrchní soud pro opětovné provedení některých pro věc podstatných důkazů v souladu s ustanovením § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. v návaznosti na ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. Tento postup poté umožňuje odvolacímu soudu provést vlastní hodnocení před ním opětovně provedených důkazů a na základě tohoto hodnocení, které z logiky věci může být odlišné od hodnocení nalézacího soudu, může odvolací soud dospět i k jiným závěrům o vině obviněného. Tak se tomu také stalo v nyní projednávané věci. Nelze dát stěžovateli za pravdu, že by odvolací soud prováděl ve veřejném zasedání pouze zdánlivě podstatné důkazy. Opakované provedení výslechu svědků události a poškozeného je jistě nutné brát za provedení stěžejních důkazů pro rozhodnutí ve věci. Proto se v případě ústavní stížností napadeného rozsudku vrchního soudu nemůže jednat o tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť rozhodovací proces nenese znaky libovůle, když se vrchní soud sice odchýlil od způsobu hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, avšak provedení těchto důkazů nejprve sám opakoval nebo doplnil tak, jak mu to ukládá a umožňuje ustanovení § 259 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 263 odst. 7 tr. ř.

Ústavní soud dále konstatoval, že stěžovatel zpochybňuje především závěr odvolacího soudu, podle kterého nejednal v nutné obraně, a proto bylo možné dovodit trestnost jeho jednání. V této souvislosti stěžovatel učinil odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2006, sp. zn. 8 Tdo 838/2006. Podle tohoto usnesení mohou být podmínky nutné obrany splněny i v případě, kdy osoba, jíž je bráněno neoprávněně v odchodu a tedy v užívání osobní svobody, užije násilí k překonání jí činěného odporu. Stále však platí, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, jakkoliv je zjevné, že pokud má být obrana způsobilá k odvrácení útoku, musí být silnější než útok samotný, nesmí být ale zcela zjevně přehnaná. Tyto judikatorní závěry se stěžovatel snažil aplikovat na svůj případ, když se po celou dobu řízení bránil tím, že se mu poškození snažili zamezit v odchodu z klubu S., přestože pro toto jednání neměli oporu v ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř., podle kterého svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu či bezprostředně po něm (nutno zdůraznit, že toto ustanovení vychází pouze z pravděpodobnosti, že čin byl spáchán touto osobou), může omezit kdokoliv, pokud je to nutné pro zjištění totožnosti dané osoby, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Tuto osobu je však nutné předat ihned policejnímu orgánu. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že stěžovateli v odchodu z klubu nikdo nebránil, naopak to byl stěžovatel a jeho doprovod, kdo klub po vstříknutí slzotvorného aerosolu jako první opustil a poškození – jakožto majitelé klubu a ten večer i ochranka klubu – se za stěžovatelem a jeho společníky vydali až druhotně, a to poté, co byl stěžovatel informován o tom, že na místo byla přivolána policie (správně městská policie). Ostatně jak akcentuje vrchní soud na str. 11–12 nyní napadeného rozsudku, je zcela zřejmé, že poškození chtěli celou situaci řešit formálně přes policejní orgán, nikoliv osobním vyřizováním účtů. Rovněž ze svědeckých výpovědí svědků G. a Ch. (bez ohledu na pozdější nesrovnalosti ve výpovědích stran počtu osob, které se konfliktu přímo účastnily) vyplývá, že pokud mezi poškozenými a stěžovatelem došlo k fyzické potyčce, musela trvat velice krátce, protože téměř okamžitě se ozvaly výstřely. Ani tato časová souslednost tedy nesvědčí pro závěry, že by stěžovatel jednal v nutné obraně. Tvrzení stěžovatele o tom, že se bál o svůj život a proto také přistoupil k použití zbraně, je poněkud zvláštní, pokud stěžovatel věděl, že na místo byla zavolána policie. Jestliže podle tvrzení stěžovatele jeho obavy umocňovalo jednání poškozených, kteří při ,pronásledování‘ stěžovatele měli poškodit poblíž klubu zaparkovaný automobil v domnění, že se jedná o vůz stěžovatele, neodpovídá tomuto tvrzení stěžovatele výpověď jediného svědka události, přičemž majitel vozu jeho zničení nahlásil až více jak hodinu po ukončení incidentu mezi stěžovatelem a poškozenými. Ostatně o oprávněnosti obav stěžovatele o vlastní život, a tedy o intenzitě útoku poškozených na stěžovatele, nesvědčí ani objektivně zjištěná poranění stěžovatele. Jakkoliv tedy to byli právě poškození, kdo byl iniciátorem počátečního brachiálního násilí (viz skutková věta výroku o vině napadeného rozsudku vrchního soudu, podle které: ,... ve vzdálenosti cca 100m od budovy klubu L. a R. S. přišli do fyzického kontaktu s obžalovaným ...‘), nelze z tohoto samotného faktu usuzovat na beztrestnost pozdějšího jednání stěžovatele, které mělo za následek usmrcení jednoho z poškozených a závažné poranění s pravděpodobně trvalými následky u druhého z poškozených. Na jednání stěžovatele je totiž nutno nahlížet jako na intenzivní exces z nutné obrany, neboť obrana proti napadení neozbrojených poškozených užitím střelné zbraně je obranou zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku, a to i při dalším zohlednění výše uvedených zjištěných skutkových okolností (na místo v ten okamžik byla již přivolána hlídka policie, podle svědeckých výpovědí se výstřely ozvaly jen pár vteřin poté, co poškození se stěžovatelem přešli do přímého fyzického kontaktu).

Ústavní soud pak uzavírá, že dotčené trestní řízení bylo jako celek spravedlivé a Ústavní soud nemíní s ohledem na svoje shora vymezené postavení v ústavním systému přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není ,další soudní instancí‘, nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl“.

Uvedená rekapitulace jednotlivých ve věci učiněných rozhodnutí a konstatování základních premis, z nichž jednotlivé obecné soudy a Ústavní soud při odůvodnění svých rozhodnutí vycházely, umožňují Nejvyššímu soudu učinit následující závěry.

Nejprve je nutno zmínit, že argumentace předložená obviněným v dovolání i v ústavní stížnosti je obsahově velice blízká argumentaci ministra spravedlnosti. Ministr spravedlnosti přitom výslovně tato rozhodnutí nenapadá a uvádí, že Nejvyšší soud se skutkovými závěry soudů nižších stupňů zaobíral pouze z hlediska existence extrémního rozporu v provedeném dokazování a totéž platí pro Ústavní soud. Stížnost pro porušení zákona ovšem vytýká vady v hodnocení důkazů, které sice nedosahují úrovně extrémního rozporu, a tedy řízení o dovolání ani o ústavní stížnosti k jejich nápravě vést nemohla, ale podle stěžovatele odůvodňují podání stížnosti pro porušení zákona.

Především je třeba zdůraznit, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z této jeho vlastnosti vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, tj. Nejvyšší soud musí vycházet ze zásady, že napadené rozhodnutí bylo učiněno po všech stránkách v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za předpokladu, jestliže je po přezkoumání rozhodnutí i řízení mu předcházejícího dostatečně zřejmé, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho vlastnostech vyplývajících z právní moci, tj. na závaznosti a nezměnitelnosti rozhodnutí. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení – zejména pak provedeného dokazování – zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost – jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil – byla vzhledem ke své závažnosti napravena.

Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z obsahu provedených důkazů, musí Nejvyšší soud respektovat též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů jsou oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soudy nižších stupňů učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při hodnocení provedených důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), nemůže Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem.

O správnosti skutkových zjištění však nemá Nejvyšší soud pochybnosti a navíc by stejně nemohl dát soudu prvního stupně nebo odvolacímu soudu závazné pokyny v tom směru, jak mají hodnotit provedené důkazy a jaký skutkový či právní závěr mají na podkladě jejich zhodnocení učinit. Nevybočují-li v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.

V daných souvislostech je třeba konstatovat, že dokazování provedené před soudem prvního a druhého stupně nelze označit za neúplné. Toto dokazování vytvořilo dostatečný základ pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení ve věci rozhodující), a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí.

V návaznosti na rozvedené je dále na místě uvést, že hodnotící úvahy, tedy postup soudů nižších stupňů, zvláště soudu odvolacího při hodnocení provedených důkazů nevybočil z mezí ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. V obecné rovině lze předeslat, že odvolací soud (i soud prvního stupně) hodnotil provedené důkazy jednotlivě a zvláště pak ve vzájemných souvislostech zcela evidentně na základě svého hlubokého vnitřního přesvědčení. V těchto souvislostech Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že toto odůvodnění rovněž odpovídá ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.

K problematice zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je vhodné zmínit, že oproti stížnosti pro porušení zákona, která se zaměřila na některé úseky z trestního řízení či pasáže k otázce hodnocení důkazů izolovaně a nebrala v úvahu celý komplex důkazů v jejich logičnosti, zejména odvolací soud postupoval důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., aby byl zjištěn skutkový stav, který má na mysli ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jinak řečeno, zásadním pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tedy bylo mimořádně důležité právě nikoli izolované, nýbrž komplexní posouzení provedených důkazů a z nich vyplývajících skutečností ve vzájemných souvislostech. Za situace, kdy odvolací soud tomuto požadavku dostál, mohou obstát skutkové závěry, jež učinil a vyjádřil ve výroku svého rozhodnutí.

V případě, že by Nejvyšší soud akceptoval argumentaci předloženou stěžovatelem a stížnosti pro porušení zákona by vyhověl (tzn. překvalifikaci ze závažného úmyslného zločinu na nedbalostní delikt), značilo by to zásadní zásah do skutkového děje, což by v sobě muselo skrývat právě onen extrémně chybný názor ve věci dříve činného soudu (extrémní nesoulad s provedenými důkazy), který Nejvyšším soudem ani Ústavním soudem shledán nebyl. Zde je třeba odkázat nejen na rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale zejména závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu.

Výše uvedené skutečnosti osvědčují, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 7 To 97/2016, byl podroben přezkumu jak v řízení o mimořádném opravném prostředku před Nejvyšším soudem, tak z hlediska dodržení zásad ústavnosti Ústavním soudem. Výhrady vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nelze s ohledem na citované ustanovení § 265o tr. ř. a možnosti stěžovatele omezené ustanovením § 266 odst. 1 tr. ř. uplatnit prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona. Rovněž posledně citované zákonné ustanovení ve spojení s § 54 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vůbec neumožňuje ministru spravedlnosti domáhat se tímto způsobem změny rozhodnutí Ústavního soudu. V daném případě stěžovatel přehlíží, že napadené rozhodnutí vrchního soudu k datu podání stížnosti pro porušení zákona již tvoří kontinuální celek s na něj navazujícími rozhodnutími Nejvyššího a Ústavního soudu, osvědčujícími jeho správnost (viz výše uvedený rozbor jednotlivých rozhodnutí), a je tak nepochybné, že podaný mimořádný opravný prostředek je sice označením podán proti rozhodnutí vrchního soudu, avšak ve svých důsledcích směřuje proti takovým rozhodnutím, jež jím napadena být nemohou, neboť to zákon nepřipouští. Akceptování podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšším soudem by ve svých důsledcích znamenalo revizi ve věci již vydaných navazujících rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu a rovnalo by se obcházení zákona. K takovémuto procesnímu postupu však Nejvyšší soud není oprávněn.

Pokud závěrem ministr spravedlnosti napadá postup vrchního soudu, který rozsudek soudu prvního stupně zrušil s odkazem na ustanovení § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř., jenž dopadá na případy zrušení napadeného rozhodnutí ze skutkových důvodů pouze za situace, kdy se věc s ohledem na předpokládaný rozsah dalšího důkazního řízení vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, lze mu přisvědčit, nicméně se jedná o marginálii, která kasaci napadeného pravomocného rozhodnutí nemůže odůvodnit.

Podle ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř. může ministr spravedlnosti proti výroku o trestu podat stížnost pro porušení zákona jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele, nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu půjde o zřejmý nepoměr k povaze a závažnosti trestného činu v těch případech, kdy jde o trest uložený nad horní hranici trestní sazby, o kterýžto případ se v posuzované věci nejedná. Trest odnětí svobody uložený obviněnému podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku při samé spodní hranici zákonné trestní sazby ve výměře 15 let rozhodně nelze hodnotit jako nezákonný nebo nepřiměřeně přísný. Pro jeho výkon byl v souladu s ustanovením § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Správně mu byl uložen i trest propadnutí věci i trest zákazu činnosti.

Na základě všech rozvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v odsouzení obviněného P. K. nelze spatřovat porušení zákona. Proto stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání podle § 274 tr. ř. Tato forma rozhodnutí bez přítomnosti obviněného, jeho obhájce a ostatních procesních stran není porušením ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, protože Nejvyšší soud v neveřejném zasedání neprováděl žádné důkazy, v celém rozsahu vycházel jen z důkazů provedených v řízení před soudy nižších stupňů a ze skutkových zjištění popsaných v rozhodnutí odvolacího soudu, která sám nijak neměnil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 9. 2018

JUDr. Petr Šabata předseda senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.