Rozhodnutí NS

4 Tdo 712/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/10/2019
Spisová značka:4 Tdo 712/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.712.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Důvod dovolání, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
In dubio pro reo
Mimořádné opravné prostředky
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g,l) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
III.ÚS 3627/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 712/2019-272


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2019 o dovolání obviněného Z. L., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 9 To 76/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 173/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 10 T 173/2018, byl obviněný Z. L. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

dne 28. 9. 2018 v době kolem 21:00 hodin v Brně na ulici XY, v době kdy se poškozená H. K., narozená XY, vracela domů, ji po chodníku pronásledoval a sahal si do oblasti přirození, když odemykala vstupní dveře, k poškozené zezadu přistoupil, chytil ji za ramena, silou ji posunul vlevo do rohu výklenku vstupních dveří, poté jí zvedl ruce, kdy stále byla čelem ke zdi a se slovy, „ať drží hubu, že se jí nic nestane“, ji osahával na bocích, kdy rukou opakovaně zajížděl pod prsa a zpět k bokům, to trvalo zhruba jednu minutu, poté poškozená zavolala o pomoc a i proto že byl vyrušen kolemjdoucími osobami, svého jednání zanechal a z místa uprchl.

Za uvedený přečin znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku uložil Městský soud v Brně obviněnému podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou. Dále obviněnému uložil podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku ochranné léčení sexuologické ve formě ústavní.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 10 T 173/2018, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 9 To 76/2019, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 9 To 76/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje z nesprávného právního posouzení skutku. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak spočívá v tom, že soud druhého stupně neodstranil vady vytýkané v řádném opravném prostředku, takže sám zatížil své rozhodnutí vadou zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Následně obviněný uvádí, že rozhodnutí trpí vadou extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, když soudy deformovaly důkazy a svévolně je interpretovaly. Konkrétně namítá pět stěžejních deformovaných důkazů, přičemž ke každému z nich se poměrně obsáhle vyjadřuje. Předně se v rámci podaného dovolání věnuje výpovědi poškozené. Poukazuje na nesrovnalosti mezi jejími výpověďmi v průběhu trestního řízení ohledně osahávání mezi nohami a na prsou (úřední záznam ze dne 28. 9. 2018 a výpovědi u hlavního líčení). Zdůrazňuje, že soudy nižší instance do skutkové věty obsáhly i směřování osahávání do oblasti prsou, ačkoliv poškozená toto tvrzení negovala. Rovněž odkazuje na nesrovnalosti ve výpovědi poškozené ohledně držení rukou a otočení poškozené jeho osobou. Rozporuje současně časový horizont celého skutku, kdy poškozená uvedla délku 5-10 minut, možná 2 minuty, přičemž svědek Š. ve své výpovědi uváděl pouze dohromady 7 sekund obdobně jako on. Podle jeho názoru soudy vychází při stanovení časového průběhu skutku z úředního záznamu neprovedeného v rámci hlavního líčení jako důkaz („zhruba minuta“). Neztotožňuje se ani se závěry soudů, že důvěryhodnost poškozené byla překlenuta údajným vytěsněním události z paměti, neboť takový závěr by mohl učinit pouze psycholog, nikoliv soud. K vytěsnění mohlo dojít pouze u nepodstatných částí skutku, jinak by nemohli vypovídat věrohodně žádní poškození a odkazuje na případ poškozené K. (útok nožem nevytěsnila).

Ve vztahu k výpovědi svědka Š. obviněný akcentuje, že tento svědek ani další svědecké výpovědi či kamerový záznam nepotvrzují, že by si sahal do oblasti přirození. Namítá, že kamerový záznam potvrzuje zapínání zipu po močení, nikoliv onanování. Zdůrazňuje, že ukájení by si musel svědek Š. všimnout. Opětovně upozorňuje na svědeckou výpověď tohoto svědka u hlavního líčení ohledně časového intervalu trvání celé nastalé situace. Kdyby sexuální atak trval déle, zajisté by svědek zasáhl okamžitě. Obviněný poukazuje na skutečnost, že tato podstatná část popisu skutkového stavu svědkem byla oběma soudy opomenuta. Nesouhlasí rovněž se závěry soudů ohledně postavení jeho rukou, když i svědek potvrdil, že neviděl činnost druhé ruky. Z výpovědi svědka nelze učinit ani závěr o sexuálním podtextu jeho jednání, jestliže poškozenou přirazil na zeď (milenecké objetí). Kdyby poškozenou osahával, svědek by si musel takového jednání všimnout. Závěry soudů jsou tak v rozporu se zásadou in dubio pro reo.

Z kamerového záznamu není patrné, že by si sahal při pronásledování poškozené do oblasti přirození, pouze se krátce dotkl zipu, který si spravoval. Obviněný opakovaně poukazuje na svévoli při hodnocení důkazů soudy. S ohledem na provedený znalecký posudek připomíná, že alkohol neměl žádný forenzně relevantní význam na daný čin a rozporuje hádku se svou družkou, která nebyla soudy prokázána. Tvrdí, že se soudy nižší instance nechaly při úvaze o jeho vině nepřípustně ovlivnit jeho trestněprávní minulostí a poukazuje na rozsudek ESLP ze dne 3. 10. 2002 ve věci Böhmer proti Německu (minulost nesmí být promítnuta do viny). Obviněný má důvodné podezření, že z vad rozhodnutí soudů nižší instance vyplývají pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, když tato jsou buď v diametrálním rozporu s provedenými důkazy, nebo připouštějí jiné verze ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 204/08). Takovým postupem bylo porušeno právo na nestranný soud (usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14).

Ohledně výslechu ošetřující lékařky Š. obviněný zdůrazňuje, že potvrdila užívání medikamentů k útlumu pudovosti nikoliv sexuální aktivity, z čehož soudy učinily zkreslené závěry. Zdůrazňuje odlišnost mezi sexuální pudovostí a sexuální aktivitou.

Obviněný následně uvádí, že opomenuté části svědeckých výpovědí (Š., K.) negují mnohá zjištění nalézacího soudu. Obviněný nezastírá, že celou situaci řešil špatně v rozporu s právem, když poškozenou omezil na svobodě pohybu, zpanikařil a snažil se ji přimět, aby nekřičela. Trest tak mohl přijít pouze za omezení osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, pokud vůbec existuje potřebný stupeň společenské škodlivosti, když uvádí rovněž nenaplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění, i pokud by se skutek stal, a to ani ve stadiu pokusu. Namítá, že jeho verzi události podporuje řetězec důkazů, jenž je zcela konzistentní a bez větších nejasností či rozporů.

V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ruší napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 9 To 76/2019, jakož i předcházející rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 10 T 173/2018 a další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. by měl Nejvyšší soud přikázat Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Obviněný vyslovil souhlas s projednáním věci ve veřejném zasedání v případě, že by Nejvyšší soud neshledal důvody pro postup podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 24. 5. 2019, sp. zn. 1 NZO 475/2019, nejprve uvádí, jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje jejich naplnění. Samotným úvodem svého vyjádření zmiňuje, že obviněný v podstatě jen opakuje obhajobu uplatněnou v předchozích stadiích trestního řízení, se kterou se již oba soudy nižší instance v rámci svého rozhodování vypořádaly. Dále konstatuje, že ačkoliv obviněný na první pohled zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu znásilnění a naznačuje, že by jeho jednání mohlo být při dovození potřebné míry společenské škodlivosti posouzeno jako přečin omezování osobní svobody, je z obsahu podaného dovolání zřejmé, že obviněný se snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů. Dovolatel nabízí vlastní verzi výkladu důkazů, která by odpovídala jeho představám. Námitkami takového druhu se obviněný v podstatě domáhá zásahu do skutkových zjištění a do procesu dokazování, a to zejména ve smyslu přehodnocení provedených důkazů, a tak se s uplatněným i jakýmkoli jiným dovolacím důvodem zcela míjí.

Státní zástupce hodnotí dokazování soudu prvního stupně jako rozsáhlé a pečlivé, když tento věnoval potřebnou pozornost objasnění všech okolností významných pro závěr o vině. Zdůrazňuje, že soud hodnotil důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i ve vzájemných souvislostech, na rozdíl od obviněného. Ve vztahu k argumentaci obviněného ohledně úředního záznamu sepsaného s poškozenou, zdůrazňuje, že na tento obviněný poukazuje, ačkoliv si je sám vědom jeho procesní nepoužitelnosti. Proto státní zástupce nepovažuje za potřebné složitě srovnávat detaily toho, co poškozená uvedla v úředním záznamu a co při své procesně použitelné výpovědi v rámci hlavního líčení. Obecně konstatuje, že právě s přihlédnutím k plynutí času nelze očekávat stoprocentní shody ve výpovědích, když navíc oběti mravnostních a násilných činů se snaží nepříjemný zážitek vytěsnit. K časovým údajům uvádí, že poškozená sotva v průběhu jednání obviněného sledovala čas na hodinách, přičemž státní zástupce zdůrazňuje, že charakteristickým rysem obětí takovýchto trestných činů je, že každá vteřina působí nekonečně dlouze. Osahávání na prsou vyplývá přímo z výpovědi poškozené u hlavního líčení.

Z pohledu námitek obviněného uvádí, že ve vztahu k výpovědi poškozené je podstatná výpověď, kterou podala u hlavního líčení. Z té soud vycházel a z ní pak skutkový stav i skutečný úmysl obviněného jednoznačně vyplývá. Státní zástupce se neztotožňuje ani s tvrzeními obviněného ohledně sexuálního ataku, když zdůrazňuje, že to byla poškozená, která byla obětí jednání obviněného a mohla tedy popsat pohyb jeho rukou po svém těle, nikoliv svědek Š., který ovšem potvrdil přiražení poškozené obviněným do rohu výklenku a svírání jejího těla obviněným, což evokovalo situaci dvou milenců. Navíc, jednání obviněného zůstalo toliko ve stadiu pokusu. Nelze rozhodně vyloučit, že v případě prokázání závažnějšího útoku spočívajícího např. v osahávání genitálií poškozené apod., by stíhaný skutek byl posouzen již jako dokonaný přečin podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli jeho pokus s odkazem na komentářovou literaturu, kdy je uveden výčet jednání, které lze typicky označit za pohlavní styk.

Podle názoru státního zástupce na základě provedeného dokazování je zcela důvodný závěr, že bylo evidentní snahou obviněného ukojit svůj sexuální pud a vykonat na poškozené přinejmenším pohlavní styk v širším slova smyslu. Kromě znaleckého posudku doc. MUDr. Zvěřiny, CSc. osvědčuje tendence obviněného k sexuálně motivovanému násilnému jednání i jeho samotné jednání, když tento násilím poškozenou zatlačil do výklenku, zvedal jí ruce, a osahával ji na bocích těla a přejížděl přes prsa. Rozhodně přitom nešlo o dotyky letmé, nahodilé či ojedinělé.

Státní zástupce zdůrazňuje, že samotná nespokojenost dovolatele s hodnocením důkazů a s učiněnými skutkovými zjištěními, ještě neznamená, že skutková zjištění jsou s provedenými důkazy nesouladná a že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Rozhodnutí soudů rovněž nejsou zatížena ani vadou tzv. opomenutých důkazů, když obviněný hodnotí provedené důkazy selektivně a účelově vybíral ty části zjištění vyplývající z důkazů, které podle něj měly vyznívat v jeho prospěch.

Protože u obviněného není dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě.

V závěru vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Současně uvedl, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Obviněný následně po uplynutí lhůty k podání dovolání prostřednictvím svého obhájce doplnil své dovolání sdělením ze dne 11. 6. 2019, ve kterém přiložil čestné prohlášení své družky P. K. týkající se údajné hádky mezi ním a jmenovanou a o jeho chování po propuštění z ochranného léčení sexuologického v ústavní formě.

Nicméně na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nezbytné z pohledu předloženého čestného prohlášení za nutné zdůraznit, že v rámci dovolacího řízení může přezkoumat a přezkoumává napadené rozhodnutí pouze ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo (viz přim. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. Tzn 205/96). Zákon tedy nepřipouští tzv. nova, tj. nové skutečnosti a důkazy o nich, jež by mohly být důvodem k uplatnění jiného mimořádného opravného prostředku, tj. návrhu na povolení obnovy řízení. Proto Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a nijak nepřihlížel k předloženému čestnému prohlášení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V dané věci obviněný uplatnil variantu, že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje v existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, když konkrétně namítá svévolné hodnocení důkazů soudem prvního stupně (výpověď poškozené, výpověď svědka Š., kamerové záznamy, znalecký posudek MUDr. Zvěřiny, výslech svědkyně Š.).

Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (oblast osahávání poškozené, délku sevření poškozené, posouzení ruky v jeho rozkroku, vyhodnocení sexuální nemoci), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Současně poukazuje na zásadu in dubio pro reo. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu. Námitky obviněného totiž fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Současně je ale třeba uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň je třeba zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

Lze konstatovat, že obviněný existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem fakticky dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů, se kterými vyslovuje nesouhlas. Z pohledu uplatněné argumentace obviněného je především třeba uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je třeba konstatovat, že tento podrobně vyslechnul všechny zúčastněné osoby, zhodnotil kamerový záznam, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na obviněného a vyslechl ošetřující lékařku obviněného. Následně obhajobu obviněného hodnotil v kontextu ostatních provedených důkazů, zejména z pohledu výpovědí poškozené, výpovědí svědků, kamerového záznamu, závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a výpovědi ošetřující lékařky. Lze tedy uzavřít, že všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 4-5, bod 11. rozsudku soudu prvního stupně, potažmo str. 2-3, bod 6. – 14. usnesení soudu druhého stupně). V dané souvislosti je třeba poznamenat, že soud závěr o vině obviněného nestaví pouze na výpovědi poškozené, ale i na ostatních provedených důkazech, které hodnotí, na rozdíl od obviněného, v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Nejvyšší soud v dané věci považuje za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.

Bez ohledu na shora uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněného. Dovolatel především poukazuje na obsah úředního záznamu sepsaného s poškozenou v rámci podání vysvětlení ze dne 28. 9. 2018 č. j. KRPB-218646-6/TČ-2018-060271 (viz č. l. 47) a na její výpověď u hlavního líčení. V tomto směru je především třeba zdůraznit, že obsah úředního záznamu o podaném vysvětlení sepsaný podle § 158 odst. 6 tr. ř. nelze v trestním řízení použít jako důkaz s výjimkou situace, že státní zástupce a obviněný výslovně souhlasí s přečtením takového úředního záznamu v rámci hlavního líčení (§ 211 odst. 6 tr. ř.). Pouze za takových okolností má úřední záznam povahu důkazního prostředku a lze z něho vycházet při formulaci skutkového stavu. V dané věci je třeba zdůraznit, že obviněný s přečtením úředního záznamu o podaném vysvětlení poškozenou postupem podle § 211 odst. 6 tr. ř. nevyslovil souhlas, takže za takové situace nelze k obsahu úředního záznamu přihlížet a tímto argumentovat v rámci dovolání. Takže z tohoto pohledu nelze k této námitce obviněného vůbec přihlížet. Obecně je třeba zdůraznit, že pokud by obviněný chtěl argumentovat obsahem úředního záznamu, tak měl navrhnout postup podle § 211 odst. 6 tr. ř. a souhlasit s jeho přečtením v rámci hlavního líčení, když v takovém případě by bylo možno celý tento úřední záznam využít při formulování skutkového stavu. Přes tento naznačený závěr je možno konstatovat, že je všeobecně známou skutečností, že zejména poškození v případě násilné trestné činnosti, která má určitý sexuální podtext, se snaží tyto negativní a traumatizující okamžiky vytěsnit, a proto si nepamatují přesné detaily útoků, popř. si nejsou už úplně jistí všemi okolnostmi vztahujícími se k útoku. Jestliže obviněný tvrdí, že poškozená nevypověděla, že ji rukou zajížděl k prsům, tak je třeba odkázat na výpověď poškozené, ze které vyplynulo, že celé jednání obviněného mělo sexuální podtext, když poškozená na upřesňující dotazy doplnila, že ji obviněný osahával v místě boků, zajížděl k prsům (ale nedržel ji za ně) a blížil se k rozkroku. Toto jednání nepochybně svědčí o sexuálním kontextu jednání obviněného. Nad rámec tohoto závěru je třeba zdůraznit, že pokud by obviněný jen skutečně chtěl zjistit, zda poškozená není osobou, kterou podezříval z krádeže (viz jeho obhajoba), tak by za takové situace neměl důvod opakovaně poškozenou osahávat na uvedených místech. Rovněž námitky obviněného týkající se časových údajů nemohou vést k závěru o nevěrohodnosti poškozené. Je nezpochybnitelnou skutečností, že poškozená uvedla určité časové údaje ohledně trvání útoku, ovšem sama na upřesňující dotaz výslovně sdělila, že dobu útoku časově není schopna přesně určit, že jí to připadalo dlouho. Jedná se o obvyklý stav, zejména u sexuálně motivovaných trestných činů, kdy poškození považují i sebekratší časový úsek za nepoměrně dlouhou časovou dobu. Je to dáno tím, že poškození jsou v určitém stresu a čas vnímají zkresleně. Obdobná situace nastává i u svědků, kteří nejsou sice přímo osobami poškozenými, když právě určité stresující události vedou k nesprávnému vnímaní času. Proto skutečnost, že poškození, popř. svědci nejsou často vůbec schopni poskytnout přesné časově relevantní údaje, nelze internovat tak, že by to snižovalo jejich věrohodnost. Pokud je v popisu skutku uveden časový údaj, že to trvalo zhruba minutu, jedná se o odhad, který fakticky znamená, že to mohlo trvat dobu delší, ale i kratší. Navíc tento údaj není z hlediska skutku a naplnění dané skutkové podstaty relevantní. Jinak vyjádřeno, tento údaj by v popisu skutku vůbec nemusel být uveden a jeho neuvedení by nezakládalo pochybnosti o skutku a jeho právní kvalifikaci. Z tohoto pohledu se jeví rovněž nepodstatná námitka obviněného, že soudy při formulaci skutkových zjištění z hlediska časových údajů vycházely z úředního záznamu o podaném vysvětlení sepsaného s poškozenou. Především je třeba uvést, že skutek, pro který je sdělováno obvinění určité osobě podle § 160 odst. 1 tr. ř. je vždy založen na výsledcích prověřování (viz § 158 odst. 3 tr. ř.), takže při formulaci skutku pro sdělení obvinění je z logiky věci nutno vycházet i z úředních záznamů o podaných vysvětleních osob [§ 158 odst. 3 písm. a) tr. ř.]. Jak již bylo naznačeno, lze připustit, že soud prvního stupně mohl přesněji formulovat časové údaje ohledně doby trvání protiprávního jednání vůči poškozené, např. po přesněji nezjištěnou dobu nebo pravděpodobně několik sekund, ovšem tato jistá nepřesnost, jak již bylo konstatováno, nemá vliv na skutek z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty.

Rovněž výpověď svědka Š. (č. l. 190) výpověď poškozené nevyvrací a ani nepotvrzuje tvrzení obviněného. Svědek pouze vypověděl, že obviněný vyběhl z keře a poškozenou pronásledoval ke vchodovým dveřím, šel přímo, zrychloval, záda poškozené hypnotizoval, a pak ji pevně sevřel (vypadalo to jako milenecké sevření). Již z této jeho výpovědi je nepochybné, že jednání obviněného vnímal svědek jako nestandardní a jako jednání, které poškozenou může ohrožovat. Současně lze mít za to, že vzhledem ke skutečnosti, že bylo přítmí a že obviněný stál ke svědkovi zády, nemohl tento svědek ani přesně vidět, na jakých místech se poškozené obviněný dotýká, když navíc výslovně uvedl, že neviděl, co obviněný dělal druhou rukou. Tvrzení svědka, že k sexuálnímu útoku dojít nemohlo, protože stál obviněnému za zády, není v dané věci podstatné. Především je třeba zdůraznit, že svědek vypověděl, že bylo přítmí a nesvítilo tam světlo, takže nepochybně nemohl vidět detaily útoku. Navíc je třeba uvést, že většina osob si pod pojmem sexuální útok představuje takovou formu jednání, ze které je na první pohled zřejmé, že se jedná o sexuální útok, jako např. povalení oběti na zem a pokus na ní vykonat soulož. Zde je třeba uvést, že nakonec tento svědek výslovně vypověděl, že mu v určitém momentu připadalo, že se jedná o milenecké objetí, což svědčí o tom, že svědek jednání obviněného vnímal jako určitým způsobem sexuální. Pokud se týká námitek obviněného stran kamerových záznamů, tak je třeba uvést, že obviněný jen vyjadřuje nesouhlas s hodnocením tohoto důkazu soudy nižších stupňů a předestírá vlastní verzi události (jen si zapínal zip).

Nelze ani přisvědčit námitce obviněného ohledně nepřípustného ovlivnění výroku o vině jeho trestněprávní minulostí. Soudy svůj závěr o vině založily především na výpovědi poškozené a slyšených svědků, kamerovém záznamu a listinných důkazech, když znalecký posudek doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc. z odvětví psychiatrie a sexuologie (č. l. 37-44) toliko podpořil skutkové závěry, ke kterým dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů. Jinak vyjádřeno, soud prvního stupně nezaložil svůj závěr o vině na tom, že znalec konstatoval, že obviněný trpí sexuální deviací, nýbrž na pečlivém hodnocení všech provedených důkazů, a to i z pohledu obhajoby obviněného.

Ve vztahu k námitce obviněného, že jeho jednání vůči poškozené by mělo být postoupeno do přestupkového řízení či kvalifikováno jako trestný čin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud musí zdůraznit, že zdánlivě by se mohlo jevit, že tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když posouzení, zda se jedná o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným soudy nižších stupňů, či přestupek se vztahuje k právnímu posouzení skutku. Přesto lze uzavřít, že vzhledem ke konkrétně zvolené argumentaci nelze mít za to, že by ji obviněný uplatnil právně relevantním způsobem. Obviněný totiž fakticky zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, když vyjadřuje přesvědčení, že dokazováním bylo toliko prokázáno, že nepřiměřeně poškozenou sevřel a že by se mohlo jednat o trestný čin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, popř. přestupek. Následně pak rozvádí jednotlivé důkazy a svoji obhajobu. Obviněný tedy zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jeho námitky tudíž mají procesní charakter a jako takové nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod. Jinak vyjádřeno, pokud by obviněný namítal, že skutek, kterým byl uznán vinným, aniž by zpochybňoval skutková zjištění soudů nižších stupňů, je jiným trestným činem či přestupkem, tak by byla jeho argumentace podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Pokud je ovšem argumentace obviněného založena na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů (např. že jí neosahával na prsou, na přirození, atd.), tak se jedná o procesní námitky, které stojí mimo zvolený dovolací důvod.

K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř.

Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím deklarované (a současně ani pod jiné ustanovení § 265b tr. ř. upravené dovolací důvody). Protože v dané věci nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve zvolené alternativě, když tento by byl naplněn pouze tehdy, pokud by v řízení před soudy nižších stupňů byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. 7. 2019


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu



Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová