Rozhodnutí NS

3 Tdo 138/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/16/2019
Spisová značka:3 Tdo 138/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.138.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Doručování
Úvěrový podvod
Dotčené předpisy:§ 63 odst. 2 tr. ř.
§ 64 odst. 3 písm. c) tr. ř.
§ 64 odst. 4 tr. ř.
§ 211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 138/2019-37

USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 4. 2019 o dovolání obviněného M. J., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 5 To 254/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 127/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 127/2016 byl M. J. (dále jen obviněný, případně dovolatel) uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a přečinem poškození cizích práv dle § 181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že

v úmyslu získat pro sebe neoprávněně úvěr od Českomoravské stavební spořitelny a. s., IČ: 49241397, se sídlem Vinohradská 3218/169, Praha 10 - Strašnice, v přesně neurčené době v září 2013, na přesně neurčeném místě, podepsal Žádost o poskytnutí meziúvěru ze stavebního spoření č. 925132-3, na částku 840.000 Kč, a to na jméno poškozeného V. Ř., nar. XY, kdy obžalovaný uvedenou žádost podepsal na základě zfalšovaného Oznámení o zplnomocnění V. Ř. ze dne 28. 9. 2013, ač věděl, že mu poškozený V. Ř. takové zplnomocnění neudělil, samotná výše uvedená žádost dále obsahovala nepravdivé údaje v podobě faktury č. 74/2013, vystavené na jméno V. Ř., a to na provedené bourací a zednické práce na adrese U., P., dále zfalšované Smlouvy o nájmu bytu uzavřenou mezi pronajímatelem spol. V.R.A.T.J.A., a. s., IČ: 27580181, se sídlem Za Poříčskou bránou 390/18, Praha 8 – Karlín a poškozeným V. Ř. dne 31. 8. 2012, dále zfalšovaným souhlasem majitele nemovitosti společnosti V.R.A.T.J.A., a. s., s rekonstrukcí nemovitosti na výše uvedené adrese, kdy na základě zfalšovaného Oznámení o zplnomocnění a dalších výše uvedených nepravdivých podkladů, byla Českomoravskou stavební spořitelnou a. s., dne 16. 10. 2013 vystavena Smlouva o poskytnutí meziúvěru ze stavebního spoření č. 0925132-3-01, na jméno V. Ř., na částku 840.000 Kč, kdy tuto Smlouvu o poskytnutí úvěru na základě falešného Oznámení o zplnomocnění podepsal obviněný dne 16. 10. 2013 na centrále Českomoravské stavební spořitelny a. s., poté dne 18. 10. 2013, byla částka ve výši 495.000 Kč, z uvedené smlouvy poukázána na účet č. XY, vedený na osobu A. B., nar. XY a částka ve výši 340.000 Kč, byla vyplacena na vnitřní účet Českomoravské stavební spořitelny, a. s., vedený na jméno V. Ř., kdy tento účet byl založen po uzavření výše uvedené úvěrové smlouvy, čímž byla Českomoravské stavební spořitelně způsobena škoda ve výši 840.000 Kč a poškozenému V. Ř., byla způsobena značná újma na právech, neboť Českomoravská stavební spořitelna a. s., a to v domnění, že o úvěr žádá sám poškozený V. Ř., nar. XY, vystavila Smlouvu o poskytnutí meziúvěru ze stavebního spoření, č. 0925132-3-01, na jeho jméno, čímž se poškozený dostal do evidence Bankovního registru klientských informací jako osoba, která má již přidělen úvěr ve výši 840.000 Kč, což mu znemožnilo čerpat hypoteční úvěr, o který hodlal sám požádat.

Byl odsouzen podle § 211 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku za shora uvedený zločin a přečin a za přečin krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, z jehož spáchání byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 14 T 145/2014, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku se současně zrušuje výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 14 T 145/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Dále bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby spoluobviněné D. M. (nebylo napadeno odvoláním).

O odvolání obviněného rozhodl usnesením ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 5 To 254/2018 Městský soud v Praze tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 5 To 254/2018, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.

Úvodem namítl, že existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který spočívá v tom, že soudy dospěly k závěru, že obviněný věděl o zfalšovaném Oznámení o zplnomocnění V. Ř. ze dne 28. 9. 2013, ačkoliv toto z provedených důkazů nevyplývá.

Obviněný jednal v pohnutce opatřit si finanční prostředky na úhradu dlužného nájemného paní M. P., nar. XY, která je sestrou A. B., na jejíž účet byla Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s., IČ: 49241397, vyplacena částka ve výši 340 000 Kč. Jeho role byla zcela podružná a dala by se přirovnat k roli tzv. bílého koně, se kterým zdatně manipulovali jiné osoby, byl tak de facto v pozici blížící se živému nástroji. Neměl ve své dispozici ani úvěrovou dokumentaci, tuto si ani neopatřoval a její obsah de facto neznal, vycházel při svém konání ze sdělení třetích osob, která však neodpovídala skutečnému obsahu předmětné úvěrové dokumentace a nereflektovala okolnosti, které přecházely nebo souvisely s uzavřením úvěrové smlouvy. Z provedeného dokazování rovněž vyplývá, že jednotlivé kroky při zprostředkování úvěru za něho zjevně činily jiné osoby, které mu pak pouze tlumočily, co má činit, aniž by mu byly známy rozhodné skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy. Byly mu sdělovány zřejmě účelově nepravdivé skutečnosti ohledně parametrů a okolností uzavření úvěrové smlouvy. Z identifikace osoby ze dne 14. 9. 2018 vyplněné a ověřené externím spolupracovníkem Českomoravské stavební spořitelny, a. s., vyplývá, že měl s Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s. jednat na základě plné moci, což však není možné, neboť zmocnění mu mělo být uděleno až dne 28. 9. 2013. Z oznámení o zplnomocnění k uzavření smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření ze dne 28. 9. 2013 přitom není patrné, že jde o poskytnutí finančních prostředků na základě smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření, která byla uzavřena dne 17. 10. 2013. V rámci trestního řízení uvedl, že nevěděl o tom, v jaké skutečné výši měl být úvěr poskytnut. Přičemž, pokud jde o samotné poskytnutí úvěru, tak mechanismus byl nastaven tak, aby se čerpané finanční prostředky vůbec neocitly v jeho dispozici. Nemohl tak nikoho uvést v omyl, pokud byl sám uveden v omyl. S ohledem na důkazní situaci musí být vina posouzena ve smyslu zásady in dubio pro reo, neboť nebylo s vyšší mírou prokázáno, že skutek spáchal odsouzený.

Soud I. stupně a ani soud odvolací se řádně nevypořádaly se skutečnostmi, které v průběhu řízení vyšly najevo a s tím co účastníci řízení tvrdili, přestože zde byl dán vztah k projednávané věci, čímž může být ohroženo právo na spravedlivý proces a to s odkazem na obsáhle citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1330/2011. Dále cituje závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1442/2017 ze dne 29. 11. 2017.

Navíc podotkl, že smlouva o poskytnutí meziúvěru měla být opatřena údajným podpisem obviněného dne 17. 10. 2013 nikoli dne 16. 10. 2013, jak je nesprávně uvedeno v popisu skutku.

V úvahu připadá, že se dopustil pouze přečinu úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1 trestního zákoníku, neboť mu zjevně nebyly známy podstatné okolnosti mechanizmu získání předmětného úvěru a meziúvěru, popřípadě trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku a přečinu poškození cizích práv dle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V popisu skutku není uvedeno, že absentoval souhlas majitele nemovitosti společnosti V.R.A.T.J.A., a. s., s rekonstrukcí nemovitosti na výše uvedené adrese, i to, že obviněný věděl o tom, že poškozený ve skutečnosti o předmětný úvěr vůbec nežádá. Dále z něj nevyplývá, komu byla skutečně vyplacena částka ve výši 495.000 Kč. Z popisu skutku lze dovozovat, že odsouzený věděl o zfalšovaném oznámení o zplnomocnění V. Ř. ze dne 28. 9. 2013, ač věděl, že mu poškozený V. Ř. takové zplnomocnění neudělil, tudíž je vinen toliko přečinem úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Z popisu skutku nelze v žádném případě dovozovat, že došlo k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu a skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv. Dále rozvinul argumentaci ohledně náležitosti popisu skutku s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1328/2003 ze dne 25. 11. 2003, jež také podrobně citoval.

K druhému dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., týkajícího se porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání namítl, že obviněnému nemohlo být řádně doručeno vyrozumění o konání veřejného zasedání, které se konalo u Městského soudu v Praze dne 21. 8. 2018. Obhájce se snažil před veřejným zasedáním kontaktovat obviněného prostřednictvím doporučeného psaní, které mu bylo zasláno na adresu Hotel Ch., L., P. – L., avšak tato zásilka se mu vrátila zpět z důvodů, že odsouzený je na uvedené adrese neznámý. Vyrozumění o konání veřejného zasedání ze dne 16. 7. 2018 přitom mělo byt obviněnému údajně předáno v měsíci červenci 2018 prostřednictvím Policie České republiky na výše uvedené adrese Hotel Ch., L., P. – L., ačkoliv je na uvedené adrese neznámý. Nutno poznamenat, že na této adresou měl být prostřednictvím Policie České republiky předán dne 7. 6. 2018 taktéž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 3 T 127/2016 ze dne 26. 3. 2018. Lze tak shrnout, že obviněný nevěděl o nařízení veřejného zasedání, čímž došlo ke zkrácení jeho práva na řádnou obhajobu. Došlo k porušení práva odsouzeného na spravedlivý proces, které je garantováno čl. 36 až čl. 40 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Navrhuje tak, aby dovolací soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 254/2018 ze dne 21. 8. 2018 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 3 T 127/2016 ze dne 26. 3. 2018 ve výroku o vině a trestu odsouzeného z důvodů dle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, když státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil tak, že obviněný v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. napadá správnost vyrozumění, nicméně je nezjevné, že tuto adresu sám obviněný při vazebním zasedání označil jako svou doručovací, tudíž samotná jeho nepřítomnost nezpůsobuje naplnění tohoto dovolacího důvodu.

U dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zdůraznil, že se nelze domáhat nesprávnosti skutkových zjištění, když jeho tvrzení, že žádal pouze o 50 000 Kč vycházejí toliko z jeho vlastní verze skutkového děje. Formálně sice namítl existenci extrémního rozporu mezi důkazy a skutkovými zjištěními, avšak ten v dané věci není dán, když jej definuje, a podle něj soudy ve svých rozhodnutích logicky vysvětlily, na základě jakých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním. Naopak logiku postrádá tvrzení obviněného, proč žádal o zmíněnou částku na základě zmocnění jemu neznámé osoby. Existence dalších osob participujících na páchání trestné činnosti nemá sama o sobě vliv na právní kvalifikaci. Bylo současně dáno srozumění obviněného s tím, že jde o nepravdivé údaje a s tím, že vystupoval ve své pozici, nešlo tak o jím nezaviněné jednání jako „živého nástroje“.

Pod dovolací důvod lze podřadit námitku, že nedošlo k naplnění znaku způsobení škody značné, jestliže 340 000 Kč zůstalo na vnitřním účtu banky. Citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 490/2016, kde šlo o podobnou situaci a byl vysloven závěr, že jestli je část úvěru zaslána na meziúvěr na jméno fyzické osoby, tak banka ztrácí možnost nakládat s uvedenými prostředky a jde tak o škodu, proto není na místě o 340 000 Kč škodu ponižovat.

Závěrem konstatoval, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, jednak ty uplatněné námitky, jež jim odpovídají, jsou zjevně neopodstatněné. Proto navrhuje dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 5 To 254/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze uplatnit, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uvedený důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. Dopadá na případy, když bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.).

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V případě prvně uvedeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je podstatou argumentace, že nebyly splněny zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání o dovolání obviněného v jeho nepřítomnosti ze strany odvolacího soudu, který nezajistil, aby byla obviněnému dána vědomost o konání tohoto jednání. V zásadě není sporu o tom, že veřejné zasedání lze konat v nepřítomnosti osoby obviněného, a to i veřejné zasedání konané o odvolání této osoby. Pro takový postup je nutno si vytvořit procesní podmínky, a to vyrozuměním, tedy nikoliv předvoláním, obviněného k veřejnému zasedání, což odvolací soud učinil platným vzorem 14 tr. ř. Rejstříku instrukcí Ministerstva spravedlnosti, kterou se vydává seznam doporučených vzorů. Tato skutečnost jednoznačně plyne z referátu na č. l. 670. Druhou podmínkou je to, že je možno danou zásilku uložit, a obeslat adresáta do vlastních rukou, což se stalo, příslušným typem I., jak vyplývá z připojeného zpátečního lístku zásilky u tohoto čísla listu 670 p. v., jež byla na potřebnou dobu uložena. Jelikož se nejedná o zásilku, kde je vyloučeno její uložení, tak byla v souladu se zákonem vytvořena fikce doručení. I zde byl postup odvolacího soudu správný. Třetí, a to je zdaleka v této věci zásadní, podmínkou je, že je doručováno na adresu, kterou obviněný uvedl ve smyslu § 63 odst. 2 tr. ř. výslovně jako doručovací adresu a tak ji i označil (čl. 612 a protokol o vazebním zasedání ze dne 17. 2. 2018). Jedná se tak o tzv. adresu pro účely doručování P., L. (hotel Ch.), když kupř. prostřednictvím Policie ČR mu zde byl doručen rozsudek soudu 1. stupně (čl. 662, včetně zprávy policie, ze které vyplývá, že se zde jednoznačně podařilo mu zásilku doručit – dva a půl měsíce před veřejným zasedáním). Tvrzení dovolatele, že se zásilka obhájce vrátila jako nedoručitelná z důvodů toho, že zde adresát nebydlí, tak nemá oporu ve spise. Je tak možno uzavřít, že nedošlo k porušení práv obviněného, týkajících se jeho práva na projednání věci v jeho přítomnosti a umožnění nebo zajištění tohoto práva ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny, jako prvku práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť byla v souladu se zákonem vytvořena fikce doručení podle § 64 odst. 3 písm. c), odst. 4 tr. ř. u vyrozumění k veřejnému zasedání.

V případě druhého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obviněný nejprve domáhá existence tzv. extrémního nesouladu a prostřednictvím něj tak zásahu do skutkových zjištění soudů. K tomuto postupu je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Právě o takovou situaci jde v dané věci, když ostatně podstata námitek obviněného činěná v nynější fázi řízení je shodná i s jeho předchozí argumentací v řízení před nižšími soudy. Způsob hodnocení důkazů odpovídá správným zásadám logického uvažování, jež jsou v souladu s ust. § 2 odst. 6 tr. ř. Na tuto argumentaci tak bylo náležitým způsobem z jejich strany reagováno, kdy v této věci rozhodně nedošlo k tomu, že by z provedených důkazů nevyplývala potřebná skutková zjištění. Nižší soudy v příslušných pasážích svých rozhodnutí zcela přiléhavě popisují, na základě jakých důkazů mají za zjištěný skutkový stav, a co je vedlo k úvahám o vině obviněného (zejména bod 14 rozsudku soudu 1. stupně, kde je vysvětlen i obsah obviněným podepisovaných smluv a částka 840 000 Kč, případně body 6-7 usnesení odvolacího soudu). Sama skutečnost, že obviněný nebyl zjevně jediným pachatelem trestné činnosti, jež obsahuje znaky sofistikovanosti, nemá vliv na posouzení jeho trestní odpovědnosti v tom směru, že by jej snad vyviňovala.

Skutkový základ má i argumentace, že z popisu skutku nevyplývají rozhodné skutečnosti ohledně vědomosti obviněného, k čemu měl sloužit předmětný úvěr a další okolnosti. Opak je však pravdou, neboť ze znění tzv. skutkové věty jednoznačně vyplývá, že záměr trestné činnosti byl právě a jedině takový, aby pod smyšlenou záminkou byl vylákán od stavební spořitelny potřebný obnos, který byl určen v souladu se zákonem o stavebním spoření logicky k účelu, který souvisí s uskutečněním rekonstrukce nemovitosti užívané poškozeným Ř.

Dále obviněný hovoří o nedostatku svého zavinění, tedy úmyslu způsobit značnou škodu. I zde však v uvedených bodech nižší soudy jasně vysvětlily, proč i pro laika je zjevné, že je žádáno o poskytnutí úvěru v rozsahu 840 000 Kč, když tyto listiny jsou obviněným opakovně podepsány. Z hlediska způsobení škodlivějšího následku platí, že postačí i jeho nedbalostní zavinění, to pro tu část argumentace, že by neznal tuto zákonnou hranici škody značné. Pokud platí to, že věděl o zfalšovaném zmocnění (a neuvádí žádný logický důvod, proč by měl takto postupovat ve vztahu k jemu neznámému poškozenému Ř.), tak to lze vztáhnout i na obsah smluv. Platí tak, že došlo ke způsobení škody značné, tedy přesahující 500 000 Kč.

Pod dovolací důvod – nesprávné hmotně právní posouzení lze v obecné rovině podřadit argument týkající se zjištění výše škody, zde konkrétně meziúvěru. Zde platí argument vyslovený státním zástupcem v jeho vyjádření, že podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 490/2016 platí, že „Z hlediska posouzení znaku škody u trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 4, 5 písm. c), nebo odst. 6 písm. a) tr. zákoníku je nerozhodné, že úvěrující zaslal peněžní prostředky na více účtů, které určil úvěrovaný. Podstatné je totiž to, že úvěrující poskytl úvěrovanému peněžní prostředky ve výši specifikované ve smlouvě a že tato výše odpovídá hranicím výše škod uvedeným v § 138 odst. 1 tr. zákoníku.“ V této souvislosti platí, že došlo k vyplacení části úvěru v rozsahu 495 000 Kč na účet A. B. a částky 340 000 Kč na účet na jméno V. Ř., byť šlo o vnitřní účet stavební spořitelny, tak vedený na jméno fyzické osoby, čímž poškozená banka ztrácí dispozici s těmito prostředky, když s nimi nadále mohl nakládat již jen majitel účtu, na kterém byly vedeny. O tuto celkovou částku se tak majetek banky zmenšil a je nutno je považovat za způsobenou škodu ve smyslu trestního práva.

Na základě shora uvedeného je možno uzavřít, že zčásti se dovolací námitky míjejí s deklarovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zčásti je možno připustit jejich podřaditelnost pod citovaný dovolací důvod, kde však tyto námitky nejsou opodstatněnými. To samé, tedy neopodstatněnost námitek, pak platí i pro námitky ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Je tak možno uzavřít, že dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné a z těchto důvodu bylo dovolání postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, bylo postupováno podle § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 16. 4. 2019



JUDr. Petr Šabata
předseda senátu


Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal