Rozhodnutí NS

28 Cdo 4091/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/12/2019
Spisová značka:28 Cdo 4091/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4091.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Církev (náboženská společnost)
Vlastnictví
Pozemkový úřad
Dotčené předpisy:§ 29 předpisu č. 229/1991Sb.
§ 39 obč. zák.
§ 2, 3, 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 4091/2017-325

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Palkovice, se sídlem v Palkovicích 40, identifikační číslo osoby: 49591134, zastoupené Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, proti žalovaným 1) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, adresa pro doručování: Územní pracoviště Ostrava, se sídlem v Ostravě, Lihovarská 1335/9, 2) F. Ž., narozenému XY, bytem XY, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 42 C 326/2014, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. dubna 2017, č. j. 57 Co 620/2016-282,   t a k t o :


Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. dubna 2017, č. j. 57 Co 620/2016-282, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 2. srpna 2016, č. j. 42 C 326/2014-222, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení.
                                              O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 8. 2016, č. j. 42 C 326/2014-222, určil, že vlastníkem části pozemku parc. XY – orná půda a parc. XY – orná půda, v katastrálním území XY, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví XY pro katastrální území XY (dále „předmětné pozemky“), vyznačených v geometrickém plánu vypracovaném dne 3. 5. 2016 XY pod č.XY a ověřeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY dne 5. 5. 2016, pro rozdělení pozemku parc. XY – orná půda, který je nedílnou součástí rozsudku, je žalovaná 1) – výrok I. Každému z žalovaných uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 22.671,20 Kč (výroky II. a III.). Dále rozhodl o tom, že Česká republika nemá vůči žalované 1) právo na zaplacení soudního poplatku a na náhradu nákladů řízení státu (výroky IV. a VI.). Žalovanému 2) uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku soudního poplatek ve výši 2.500,- Kč a nahradit náklady řízení státu ve výši 4.322,- Kč (výroky V. a VII.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je na základě rozhodnutí diecézního biskupa ostravsko-opavského ze dne 31. 12. 2001, č. j. 4992/01, právním nástupcem církevní právnické osoby s názvem „Nadace na ošacení chudých dítek v XY“ a „Nadace na ošacení chudých dítek v XY“ (dále „Nadace“), a to sloučením s církevní právnickou osobou s názvem Římskokatolická farnost Palkovice. Původní vlastnicí pozemků (mimo jiných i pozemků XY) zapsaných pro katastrální území XY v knihovní vložce č. 529 pozemkové knihy byla M. H., která dne 14. 5. 1918 zemřela. Podle rozhodnutí Okresního soudu v Místku byla část pozůstalosti po M. H. (selský grunt XY v XY) odevzdána – každé v rozsahu jedné poloviny - Nadaci na ošacení chudých dítek v XY a Nadaci na ošacení chudých dítek v XY. Kupní smlouvou ze dne 23. 11. 1922 byla část této pozůstalosti prodána třetím osobám, přičemž smlouvou nepřevedené pozemky byly nově připsány do knihovní vložky č. 529. Dne 16. 9. 1924 vydal A. M., římskokatolický farář v XY, nadační list o zřízení Nadace na ošacení chudých dětí v XY, kterou nařídila zřídit podle své poslední vůle ze dne 17. 4. 1914 M. H. Tato nadační listina byla dne 1. 10. 1924 schválena Arcibiskupským olomouckým a dne 13. 3. 1925 Zemskou správou politickou v Brně. Výměrem Okresního národního výboru v Místku ze dne 5. 4. 1949 bylo rozhodnuto o vykoupení všech pozemků zapsaných v knihovní vložce č. 529 pozemkové knihy (vyjma pozemků XY) z vlastnictví chudinské nadace M. H. na ošacení dětí u Římskokatolického farního úřadu v Palkovicích státem. Na základě kupní smlouvy uzavřené dne 28. 11. 2005 mezi Pozemkovým fondem České republiky (dále „Fond“) jako prodávajícím a žalovaným 2) jako kupujícím bylo do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo žalovaného 2) k pozemku parc. XY v katastrálním území XY. Podle zjištění Fondu, podloženého stanoviskem příslušného katastrálního úřadu, nebyl převáděný pozemek historickým církevním majetkem.

Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil ve smyslu ustanovení § 5 písm. a), § 6 a § 18 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“). Dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně byla ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 34/06, jednou z tzv. historických právnických osob církve římskokatolické s vyznačeným vlastnickým právem k majetku zůstavitelky M. H. na základě odevzdací listiny ze dne 16. 6. 1920. V mezidobí došlo ke sloučení obou nadací (aniž by ovšem byla provedena změna zápisu v pozemkové knize) a jejich majetek přešel v rozhodném období do vlastnictví státu. Na základě rozhodnutí diecézního biskupa ze dne 31. 12. 2001 došlo ke sloučení obou nadací s žalobkyní. Ta se stala právní nástupkyní slučovaných církevních právnických osob. Kupní smlouva uzavřená dne 28. 11. 2005 o převodu vlastnického práva k pozemku parc. XY z Fondu na žalovaného 2) je pak ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále  „obč. zák.“) v důsledku porušení blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon o půdě“), absolutně neplatným právním úkonem.

Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 21. 4. 2017, č. j. 57 Co 620/2016-282, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., IV. a VI. potvrdil (výrok I.) a ve zbývajícím rozsahu změnil tak, že žalované 1) uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady prvostupňového řízení ve výši 45.342,- Kč, žalobkyni vůči žalovanému 2) náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal a žalovanému 2) uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč a nahradit náklady řízení státu ve výši 8.644,- Kč (výrok II.). Dále žalované 1) uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 8.228,- Kč a žalobkyni vůči žalovanému 2) náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal (výrok III.).

Odvolací soud, vycházeje z téhož skutkového stavu jako soud prvního stupně, označil Nadace, jejichž právní nástupkyní je žalobkyně za nadace církevní. Základem vzniku Nadace byl přitom věnovací akt (poslední vůle M. H. sepsaná dne 17. 4. 1914), jenž se stal perfektním úmrtím zůstavitelky dne 14. 5. 1918. Druhá podmínka ke vzniku Nadace byla splněna vydáním nadačního listu církevní osobou dne 16. 9. 1924 a jeho schválením příslušnými církevními orgány. Proces vzniku Nadace jako církevní právnické osoby byl završen rozhodnutím orgánu zemské politické správy ve smyslu zákona č. 50/1874 ř. z. Odvolací soud dále dovodil, že obě nadace právně existovaly i k okamžiku sloučení s Římskokatolickou farností v Palkovicích, neboť nebyly zrušeny zákonem, ale pouze na základě předpisu nižší právní síly – usnesením vlády ze dne 21. 10. 1953 a opatřením státního úřadu pro věci církevní ze dne 17. 3. 1953. Považoval rovněž za rozhodující, že smlouva o převodu předmětných pozemků uzavřená mezi žalovanými odporuje blokačnímu ustanovení § 29 zákona o půdě, v důsledku čehož je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. Z uvedeného důvodu neshledal opodstatněnou námitku žalovaného 2), jenž se s odkazem na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014,  sp. zn. I. ÚS 2219/2012, dovolával dobré víry jako předpokladu originárního nabytí vlastnického práva. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně v řízení prokázala, že je ve smyslu § 1 zákona č. 428/2012 Sb. státem registrovaná církevní organizace a že je oprávněnou osobou ve smyslu § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., pročež je aktivně legitimována k podání určovací žaloby ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Pasivní legitimace žalované 1) vychází ze situace, kdy v důsledku absolutní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 28. 11. 2005 je i nadále vlastníkem předmětných pozemků a pasivní legitimace žalovaného 2) se odvíjí od stavu zápisu v katastru nemovitostí, v němž je tento žalovaný jako vlastník předmětných pozemků zapsán.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Má za to, že jeho přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), je dána tím, že rozsudek odvolacího soudu závisí na řešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Klade otázku, zda v poměrech projednávané věci právnická osoba vzniklá ve smyslu ustanovení § 646 zákona č. 946/1811 Sb. z. s. (dále „obecný občanský zákoník“) je církevní právnickou osobou ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., nebo zda se jedná o osobu civilního práva, jejíž majetek je však spravován církví, a v případě, že je majetek právnické osoby církví pouze spravován, zda se přesto jedná o majetek spadající pod režim ustanovení § 2 zákona č. 428/2012 Sb. Dále má žalovaná 1) za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud v souvislosti s posouzením absolutní neplatnosti kupní smlouvy z důvodu porušení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě řešena otázka významu dobré víry nabyvatele majetku, k němuž byl uplatněn nárok podle zákona č. 428/2012 Sb. v případech, kdy z žádného veřejného rejstříku nelze zjistit, že původním vlastníkem majetku měla být církevní právnická osoba a současně bylo při uzavírání takové smlouvy postupováno v souladu se zákonem č. 95/1999 Sb., ve znění platném v době jejího uzavření. Žalovaná 1) uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci při aplikaci ustanovení § 2, § 3, § 5, § 6 a § 18 zákona č. 428/2012 Sb., jakož i ustanovení § 29 zákona o půdě a ustanovení § 39 obč. zák.

Žalovaná 1) pokládá za nesprávné podřazení Nadace pod ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. a jejího majetku pod režim ustanovení § 2 zákona č. 428/2012 Sb. Vychází přitom ze skutkových zjištění, která byla učiněna v nalézacím řízení, tj. že Nadace byla zřízena fyzickou osobou stojící vně církve ještě předtím, že byl vznik Nadace deklarován nadačním listem dne 16. 9. 1924, souhlasem Arcibiskupství olomouckého ze dne 1. 10. 1924 a Zemskou politickou správou v Brně dne 13. 3. 1925. Upozorňuje na skutečnost, že vlastnické právo Nadace k majetku, jenž je žalobkyní označován jako církevní majetek, bylo do pozemkové knihy (knihovní vložka č. 529) zapsáno na základě odevzdací listiny ze dne 16. 6. 1920 již dne 31. 7. 1923 a že s částí majetku Nadace v pozemkové knize zapsaného bylo disponováno již na základě kupní smlouvy ze dne 26. 10. 1922, v níž na straně prodávajícího již vystupovala Nadace. Připomíná dále, že na nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům žalovaným 2) nelze hledět jako na neplatné (pro porušení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě), neboť před uzavřením kupní smlouvy dne 28. 11. 2005 v režimu zákona č. 95/1999 Sb. prodávající Fond vycházel ze sdělení Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, že pozemek parc. XY v katastrálním území XY není ze zamýšleného převodu na žalovaného 2) vyloučen, tedy že na něj nedopadá zákaz převodu obsažený v ustanovení § 29 zákona o půdě. V dovolání žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K dovolání žalované 1) se vyjádřila žalobkyně. Má za to, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný a dovolání žalované 1) pro řešení právních otázek, jež neměly být dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, není přípustné. V podrobnostech poukazuje na to, že prokázala právní nástupnictví po historické církevní právnické osobě rozhodnutím diecézního biskupa ostravsko-opavského ze dne 31. 12. 2001, č. j. 4992/01, jakož i připomíná závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 34/06, jež se k problematice právní subjektivity historických církevních právnických osob vztahují. Upozorňuje na právně perfektní vznik Nadace ve dvou krocích, a to na základě věnovacího aktu (poslední vůle zůstavitelky M. H. ze dne 17. 4. 1914), jenž nabyl účinků ke dni úmrtí zůstavitelky dne 14. 5. 1918, a nadační listiny vydané a schválené příslušnými církevními osobami, respektive příslušným orgánem politické správy. Dále dovozuje, že dobrá víra žalovaného 2) při nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům jakkoliv je na straně nabyvatele dána, nemůže zhojit právní důsledek vyplývající z porušení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě. V této souvislosti žalobkyně připomíná délku doby, jež uplynula do přijetí zákona o restituci církevního majetku, smysl restitučního zákonodárství, jenž by měl být brán vždy v úvahu při střetu kolidujících si (základních) práv dobrověrného nabyvatele a oprávněné osoby, jakož i postavení státu, který si nepočínal dostatečně obezřetně při zjišťování, zda předmětné pozemky nejsou historickým církevním majetkem. Žalobkyně ve vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Žalovaný 2) se zcela ztotožnil s dovolací argumentací žalované 1). Nad její rámec uvedl, že v nalézacím řízení nebylo postaveno najisto, zda oprávněné osobě, popřípadě jí označené právní předchůdkyni byla vůbec způsobena majetková křivda ve smyslu ustanovení § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. V této souvislosti připomíná, že stát pozemky na základě zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, vykupoval a není tudíž prokázáno, že by předmětné pozemky přešly do vlastnictví státu bez náhrady. Dále žalovaný 2) poukázal na skutečnost, že v nalézacím řízení nebylo prokázáno, že Nadace existovala k okamžiku sloučení s Římskokatolickou farností Palkovice, a že tudíž rozhodnutí biskupa diecéze ostravsko-opavské mohlo vyvolat právní účinek, jehož se žalobkyně dovolává, tj. že je právním nástupkyní Nadace. Žalovaný 2) ve vyjádření navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 21. 4. 2017 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za niž jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b) a § 21 odst. 3 o. s. ř.] a splňuje náležitosti vyplývající z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tj. dovolatelka vymezila některý ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v otázce, pro niž je přípustné [jaký je charakter (církevní či světský) právnické osoby s názvem Nadace na ošacení chudých dítek v XY a Nadace na ošacení chudých dítek v XY a zda předmětné pozemky jsou ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. původním církevním majetkem, i pokud by byly ve správě církve], opodstatněné, a že v otázce právního významu dobré víry nabyvatele majetku, na nějž se vztahoval ve smyslu blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě zákaz převodu přípustné není.

Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

Nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.

Podle ustanovení § 39 obč. zák. (k jeho aplikaci srovnej i ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

Podle ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou je a) registrovaná církev a náboženská společnost, b) právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti, c) právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, d) Náboženská matice, za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.

         Podle ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. pro účely tohoto zákona se rozumí původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství věcí, které byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví nebo které příslušely registrovaným církvím a náboženským společnostem, právnickým osobám zřízeným nebo založeným jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matici nebo dalším právnickým osobám zřízeným nebo založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právním předchůdcům.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (i Ústavního soudu) je ustálena v závěru, že smysl ustanovení § 29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, tkví primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž mělo být zmírnění těchto křivd provedeno (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25, nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09). Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017; nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).

          Okolnost, že nabyvatel nemovitostí představující původní majek církve, byl při jeho nabytí (za účinnosti blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě) v dobré víře plynoucí i ze zapojení veřejnoprávních subjektů do protiprávně realizovaných dispozic [jestliže – jak zde konstatuje dovolatelka – dle sdělení katastrálního úřadu nešlo o majetek dotčený blokačním ustanovením § 29 zákona o půdě a žalovaný 2) byl i Fondem ubezpečen, že na nemovitostech neváznou žádné právní vady, přičemž došlo i k zápisu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí] k prolomení blokačních účinků ustanovení § 29 zákona o půdě bez dalšího nepostačuje (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015).

          Dovolatelce lze sice přisvědčit v tom, že podle rozhodovací praxe Ústavního soudu, jíž reflektoval i soud dovolací (k tomu srovnej zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016), bylo i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 možné, aby v případě, kdy dobrověrný nabyvatel, jehož dobrá víra byla podložena zápisem do katastru nemovitostí, odvozoval své vlastnické právo od osoby, jež měla vlastnické právo nabýt na základě právního úkonu, který se později ukázal absolutně neplatným (tudíž tato osoba ve skutečnosti vlastnické právo nenabyla), se tento nabyvatel stal skutečným vlastníkem věci, a to i jinak než vydržením (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, bod 28, nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15). Jde ovšem o případy, kdy smlouva mezi nabyvatelem a „nevlastníkem“ je neplatná toliko pro počáteční nemožnost plnění (v souladu se zásadou nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet), přičemž tato neplatnost je způsobena neplatností předcházející smlouvy mezi původním vlastníkem a „nevlastníkem“. Uvedený případ se proto odlišuje od situace, jež nastala v projednávané věci, v níž neplatnost smlouvy mezi žalovanými nepramenila z předchozího právního úkonu, nýbrž jejím důvodem byl rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 obč. zák. spočívající v porušení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a nález ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, v nichž sám Ústavní soud uzavírá, že závěry o nabytí vlastnického práva od „nevlastníka“ se neprosadí v případech, v nichž byl nabyvatel přímým účastníkem absolutně neplatného právního jednání učiněného v rozporu s blokačním ustanovením).

Z uvedeného vyplývá, že námitky dovolatelky, jež se zde argumentačně opírají o možnost nabytí vlastnického práva dobrověrným nabyvatelem od nevlastníka, přípustnost dovolání nezakládají, neboť v tomto směru závěry odvolacího soudu korespondují jak ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, tak i Ústavního soudu.

Dovolatelka dále nastoluje i otázku o povaze právní předchůdkyně žalobkyně, zpochybňujíc její církevní charakter, potažmo posouzení předmětných pozemků jako původního církevního majetku [§ 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.]. V této otázce je dovolání žalované 1) přípustné, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Žaloba podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není preventivní určovací žalobou ve smyslu § 80 o. s. ř., nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění. Smyslem § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je překlenutí nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, a ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, a dále Valeš, V. In: Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 290-291). Uvedené zákonné ustanovení svěřuje aktivní věcnou legitimaci k vedení sporu o určení vlastnického práva státu oprávněné osobě ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., tj. právnické osobě naplňující definiční znaky podle ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž je vlastnické právo státu určováno, byla součástí původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Původní majetek registrovaných církví a náboženských společností přitom podle jeho zákonné definice tvoří takové věci, které byly alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 - § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) ve vlastnictví registrovaných církví a náboženských společností, právnických osob zřízených nebo založených jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matice nebo dalších právnických osob zřízených nebo založených za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům (srovnej totožnou definici oprávněných osob podle ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb.), nebo jejich právních předchůdců [§ 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.]. Se zřetelem k smyslu a účelu zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění některých majetkových křivd, které byly v rozhodném období spáchány právě církvím a náboženským společnostem (srov. znění preambule či § 1 zákona č. 428/2012 Sb.), je ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. současně nutno vykládat tak, že i právní předchůdci v něm definovaných právnických osob museli, aby bylo lze hovořit o původním církevním majetku, rovněž naplňovat znaky některé z uvedených kategorií právnických osob, které zároveň korespondují vymezení okruhu oprávněných osob dle § 3 zákona č. 428/2012 Sb. [s výjimkou oprávněné osoby podle ustanovení § 3 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb., jež je určena individuálně]. Přijetím zákona č. 428/2012 Sb. totiž zjevně nebylo zamýšleno odškodnění majetkových křivd spáchaných v rozhodném období na jiných než výše definovaných osobách (např. na fyzické osobě coby právní předchůdkyni oprávněné právnické osoby z titulu dědění na základě závěti apod.), jež zákonodárce explicitně označuje za nositele práv k původnímu církevnímu majetku. Z uvedeného vyplývá, že ve sporu o určení vlastnického práva státu podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je aktivně věcně legitimována oprávněná osoba ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž se domáhá požadovaného určení, byla alespoň po část rozhodného období v jejím vlastnictví nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, naplňujícího taktéž definiční znaky oprávněné osoby (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5344/2017).

Závěr o aktivní věcné legitimaci žalobkyně k žalobě podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. odůvodnil soud prvního stupně v dané věci tím, že žalobkyně je právnickou osobou Církve římskokatolické, s níž byla rozhodnutím biskupa ostravsko-opavského ze dne 31. 12. 2001, č. j. 4992/01 sloučena i „Nadace na ošacení chudých dítek v XY“ a „Nadace na ošacení chudých dítek v XY“, jež byla původním vlastníkem v rozhodné době odňatého pozemku, z čehož dovodil, že žalobkyně se stala právní nástupkyní uvedené Nadace a že tudíž prokázala, že je oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. (tedy právnickou osobou zřízenou nebo založenou jako součást registrované církve nebo náboženské společnosti). Dovodil přitom, že právní předchůdkyně žalobkyně vznikla jako tzv. historická církevní právnická osoba s vyznačeným vlastnickým právem k nemovitostem zapsaným na základě odevzdací listiny ze dne 16. 6. 1920 v knihovní vložce č. 529 pozemkové knihy. Odvolací soud se s posouzením charakteru právní předchůdkyně žalobkyně jako církevní právnické osoby ztotožnil, přičemž poukázal na proces jejího vzniku (zřízení Nadace) věnovacím aktem a vydáním nadační listiny.

Posouzení žalobkyně jako oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. není - s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním učiněným v nalézacím řízení, které jsou vzhledem k absenci příslušného veřejného seznamu relevantní pro závěr, zda určitý subjekt je tzv. historickou církevní právnickou osobou - správné. Soudy nižších stupňů zcela odhlédly od skutečnosti, že pozemkové vlastnictví Nadace na ošacení chudých dítek v XY a Nadace na ošacení chudých dítek v XY bylo, včetně předmětných pozemků, zapsáno v pozemkové knize ještě před vydáním nadačního listu církevní osobou dne 16. 9. 1924. S pozemkovým majetkem přitom Nadace disponovala již v roce 1922, kdy část majetku patřícího do její podstaty prodala. Současně soudy obou stupňů nevzaly v úvahu, že označená Nadace nebyla právnickou osobou zřízenou Církví římskokatolickou či některou z jejích právnických osob, ale M. H., a že tudíž předmětné pozemky do Nadace vložené nemohly být ve vlastnictví právnické osoby církví založené, jak odvolací soud uvedl. V této souvislosti se sluší uvést, že samotná skutečnost, že Nadace byla svěřena do správy církve, automaticky neznamená, že se jednalo o právnickou osobu církví zřízenou. Proto je rovněž předčasný (a tudíž nesprávný) i závěr odvolacího soudu, že předmětné pozemky jsou původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností [§ 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.], jakož i jeho závěr, že žalobkyně je aktivně věcně legitimována k žalobě podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016).

Závěr o tom, že žalobkyně není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. (s ohledem na to, že definiční znaky vymezené tímto ustanovením nesplňovala jí označená právní předchůdkyně), ještě nevylučuje, aby Nadace nemohla splňovat status osoby uvedené v ustanovení § 3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb., tj. že se jedná o právnickou osobu zřízenou nebo založenou za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům [§ 3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb.]. Sluší se uvést, že citované ustanovení petrifikuje u oprávněné osoby jako právně významný účel, za nímž byla zřízena nebo založena; znakem oprávněné osoby dle § 3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. je totiž okolnost, že byla zřízena nebo založena za účelem podpory registrované církve nebo náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnických, vzdělávacím nebo administrativním účelem.

Povaha právnické osoby, od níž žalobkyně odvozuje věcnou legitimaci k uplatnění restitučního nároku, je pak významná i z hlediska možnosti soudního přezkumu jejího zániku s právním nástupnictvím žalobkyně jako osoby oprávněné podle ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. Zatímco v případě právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve či náboženské společnosti je soudní přezkum věcné správnosti rozhodnutí příslušného orgánu církve – s ohledem na ústavně zaručenou autonomii církví a náboženských společností (článek 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) – vyloučen (skutečnost, že došlo k jejímu zániku s právním nástupnictvím, osvědčuje sama církev či náboženská společnost; srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 823/2006, nebo ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1271/2006, jež obstálo i v ústavněprávní rovině - viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 611/06, nebo z judikatury Ústavního soudu jeho nález ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96, či usnesení ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 137/05), v případě právnické osoby, jež součást registrované církve nebo náboženské společnosti netvořila, otázka, zda k jejímu zániku s právním nástupnictvím osoby oprávněné ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. došlo v souladu s příslušnými právními předpisy či nikoliv, naopak soudnímu přezkumu bezesporu podléhá (k soudnímu přezkumu kontinuity právnických osob srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2304/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 3 Cdon 314/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, č. sešitu 9; k posuzování právního nástupnictví právnických osob srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4507/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016).

Protože rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé není v řešení otázky, pro niž je dovolání přípustné, správný, a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v tomto výroku, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

V dalším řízení jsou soudy vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 3. 2019

                                                                                                       JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
                                                                                                    předseda senátu