Rozhodnutí NS

23 Cdo 641/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/16/2019
Spisová značka:23 Cdo 641/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.641.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Doručování
Dotčené předpisy:§ 17 odst. 3 předpisu č. 300/2008Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/22/2019
I.ÚS 2367/19
I.ÚS 2367/19
JUDr. Vladimír Sládeček
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 641/2019-41
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Advokátní kanceláře Economy JUDr. Pecl a spol., v.o.s., se sídlem Brno - Židenice, Zábrdovická 15/16, PSČ 61500, IČO 25306243, proti žalované LEHR s.r.o., Prokopova 2849/2a, Žižkov, 130 00 Praha 3, IČO 27713661, zastoupené Thomasem Hrubým, advokátem se sídlem Palackého 740/1, 110 00 Praha 1, o zaplacení 327 621,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 ECm 1/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2018, č. j. 4 Cmo 206/2017-72, t a k t o:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2018, č. j. 4 Cmo 206/2017-72, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 13. 6. 2018, č. j. 4 Cmo 206/2017-72, změnil usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 8. 6. 2016, č. j. EPR 20503/2012-32, tak, že odpor podaný žalovanou proti elektronickému platebnímu rozkazu ze dne 9. 8. 2012 pod č. j. EPR 20503/2012-4, se neodmítá.

Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že odpor podaný žalovanou proti cit. platebnímu rozkazu dne 2. 6. 2016 byl podán opožděně, vyšel-li soud prvního stupně nesprávně ze závěru, že předmětný platební rozkaz byl doručen žalované dne 16. 8. 2012. Odvolací soud přisvědčil odvolacím námitkám žalované, že v době doručování platebního rozkazu (16. 8. 2012) neměla žalovaná jednatele společnosti, protože jednateli I. P. funkce jednatele dne 6. 3. 2012 zanikla, a pokud datovou schránku (dále jen „DS“) žalované otevřela (v době doručování platebního rozkazu) jiná osoba, podle odvolacího soudu osoba neoprávněná, nemohl být elektronický platební rozkaz řádně doručen žalované do vlastních rukou, a proto odpor, který podala žalovaná až 2. 6. 2016 poté, co až v exekučním řízení se dozvěděla o tom, že v řízení bylo rozhodnuto elektronickým platebním rozkazem, nemohl být podán opožděně. Odvolací soud z uvedených důvodů změnil napadené usnesení soudu prvního stupně tak, že odpor podaný žalovanou proti cit. elektronickému platebnímu rozkazu se neodmítá a že soud prvního stupně bude pokračovat v řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezila ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, která zastává názor, že do DS se všemi důsledky vstupuje osoba, které jsou známy přihlašovací údaje do DS a je věcí podnikatele – právnické osoby, jak s těmito údaji „hospodaří“, popř. jak je ochraňuje. Dovolatelka v této souvislosti poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 79/17, v němž bylo předmětem posuzování i rozhodování soudů ve věci platného doručení elektronického platebního rozkazu, shodného s elektronickým platebním rozkazem v nyní posuzované věci, a kdy z tehdejšího řízení vyplynulo, že předmětný elektronický platební rozkaz byl žalované platně doručen a ústavní stížnost žalované byla odmítnuta. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že zcela ignoroval, že I. P. vystupoval v dané věci nejen jako jednatel žalované, ale v období po zániku funkce jednatele jako právní zástupce klienta – žalované s generální plnou mocí ze dne 13. 10. 2006, a že z této pozice byl osobou oprávněnou vstupovat do DS žalované, tedy i v době, kdy byl do DS žalované doručen elektronický platební rozkaz.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dospěl k závěru, že z obsahu dovolání vyplývá, že žalobkyně vymezila přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. námitkou, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury při posouzení otázky platného doručování do datové schránky za situace, kdy se do datové schránky přihlásí osoba odlišná od statutárního orgánu právnické osoby. Odkázala sice pouze na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 79/17, řešící tuto otázku ve vztahu doručení platebního rozkazu do DS, ale dovolatelce lze přisvědčit, že odvolací soud se odchýlil při řešení uvedené otázky nejen od citovaného usnesení Ústavního soudu, ale i od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 93/2012 - veřejnosti dostupného na www.nsoud.cz, v němž Nejvyšší soud učinil závěr, že soud při doručování právnické osobě, která má povinně zřízenou datovou schránku, nezjišťuje, kdo je jejím statutárním orgánem (a již vůbec ne další skutečnosti vztahující se k jeho osobě), neboť doručuje právnické osobě, nikoliv jejímu statutárnímu orgánu, který je jen osobou oprávněnou k přístupu do datové schránky, a že k přístupu do datové schránky může být oprávněna i statutárním orgánem právnické osoby pověřená fyzická osoba [§ 8 odst. 6 písm. b) zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, platném v rozhodném znění (dále jen „z. č. 300/2008 Sb.“)]. Ve sjednocujícím stanovisku pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 1/2017, v bodu 52, byl Nejvyšším soudem přijat závěr, že je na osobách uvedených v § 8 odst. 1 až 4 z. č. 300/2008 Sb., komu umožní činit úkony za danou osobu (tj. za držitele datové schránky) tím, že z nich udělením pověření učiní osoby pověřené ve smyslu § 8 odst. 6 z. č. 300/2008 Sb., a že je na oprávněné osobě, které byla zřízena datová schránka, aby při nastavení tohoto pověření vzala v úvahu důsledky, jež s sebou pro ni nese (vzhledem k „fikci podpisu“) postup pověřené osoby. V bodu 68 uvedeného stanoviska Nejvyšší soud přijal závěr, že přihlášením prostřednictvím systémového certifikátu do datové schránky byla písemnost řádně doručena adresátu (držiteli datové schránky). Z uvedené judikatury tedy vyplývá, že bylo na žalované, komu umožní činit úkony za držitele DS. Jestliže se tedy do DS přihlásila prostřednictvím systémového certifikátu osoba, jíž žalovaná, jako držitelka DS, umožnila se do DS přihlásit, byl platební rozkaz žalované řádně doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásila osoba, která měla s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu (viz § 17 odst. 3 z. č. 300/2008 Sb.) – srov. bod 67 cit. stanoviska Nejvyššího soudu.

Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud se od závěrů ustálené judikatury při řešení otázky doručování do DS odchýlil, jestliže dovodil, že předmětný elektronický platební rozkaz nebyl žalované doručen do vlastních rukou, vzal-li v úvahu pouze skutečnost, že v době doručování elektronického platebního rozkazu nebyl jednatel žalované, jako její statutární zástupce, již osobou oprávněnou k přístupu do DS žalované, ale nepřihlédl již ke skutečnosti, že žalovaná umožnila, že se do DS prostřednictvím systémového certifikátu v rozhodné době přihlásila osoba, která od žalované získala přihlašovací údaje do její DS a stala se tak osobou oprávněnou ve smyslu § 17 odst. 3 z. č. 300/2008 Sb. Bylo na žalované, aby zvážila důsledky skutečnosti, že jiné osobě umožní, resp. tuto osobu pověří, aby používala přihlašovací údaje do její DS. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl tedy naplněn, a proto Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.), v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 4. 2019


JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu