Rozhodnutí NS

28 Cdo 2893/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/03/2019
Spisová značka:28 Cdo 2893/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2893.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Pozemkový fond
Náhradní pozemek
Zmírnění křivd (restituce)
Dotčené předpisy:§ 11 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.
§ 11a předpisu č. 229/1991Sb.
§ 6 odst. 1 předpisu č. 503/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 2893/2018-516


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně A. T., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 20 C 8/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. března 2018, č. j. 27 Co 409/2017, 27 Co 410/2017-486, t a k t o :


I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. března 2018, č. j. 27 Co 409/2017, 27 Co 410/2017-486, se v části výroku II., kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. června 2017, č. j. 20 C 8/2017 – 400, o povinnosti žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, nacházejících se v obci XY a katastrálním území XY, jakož i ve výroku III. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a ve výroku IV. o nákladech odvolacího řízení, ruší; současně se ruší rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. června 2017, č. j. 20 C 8/2017 – 400, v části výroku I. o věci samé, v níž soud nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, nacházejících se v obci XY a katastrálním území XY, jakož i ve výroku II. o nákladech řízení, a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení.
    II. Jinak se dovolání odmítá.

    O d ů v o d n ě n í :

    Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2017, č. j. 20 C 8/2017 - 400, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků specifikovaných ve výrokové části, jež se nacházejí v katastrálních územích XY, a jsou zapsány na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 87.584,- Kč (výrok II.).

    Usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 8. 2017, č. j. 20 C 8/2017-428, soud prvního stupně zamítl návrh žalované na vyslovení neúčinnosti částečného zpětvzetí žaloby ze dne 14. 7. 2017 (výrok I.), v rozsahu zpětvzetí žaloby zrušil rozsudek ze dne 15. 6. 2017, č. j. 20 C 8/2017 - 400, v části, v níž byl nahrazen projev vůle žalované s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a č. XY, a řízení zastavil (výroky II. a III.).

    Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 15. 3. 2018, č. j. 27 Co 409/2017, 27 Co 410/2017 – 486, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve spojení s výrokem III. usnesení soudu prvního stupně (výrok II.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 24.720,- Kč (výrok IV.).

    Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně jako oprávněná osoba podle ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), má na základě pravomocných rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 15. 10. 2012, č. j. PÚ 1102/12, ze dne 14. 11. 2012, č. j. PÚ 1345/12, ze dne 16. 11. 2012, č. j. PÚ 1537/97, a ze dne 11. 5. 2009, č. j. PÚ 696/09, a dále rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 13. 9. 2013, č. j. PÚ 927/96/1, nárok na bezúplatný převod náhradních pozemků za pozemky (nacházející se zejména v katastrálním území Chodov, obci hlavní město), které jí pro zákonem stanovenou překážku nebyly vydány, eventuelně na finanční náhradu, že těmito rozhodnutími nevydané pozemky byly vykoupeny za účelem výstavby sídliště Jižní město, k níž skutečně došlo, že žalovaná ocenila nárok žalobkyně (nesprávně) částkou 150.570,74 Kč, že znaleckými posudky znalce doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., jehož úkolem bylo zjištění ceny nevydaných pozemků v katastrálním území Chodov, byl restituční nárok žalobkyně oceněn částkou 3.950.150,- Kč, že restituční nárok byl dosud uspokojen ve výši, jež v součtu s hodnotou uspokojeného nároku žalobkyně vydáním pozemků v tomto řízení (931.704,- Kč) nedosahuje celkové hodnoty restitučního nároku a že žalobkyně opakovaně žádala o bezúplatný převod náhradních zemědělských pozemků v letech 2012 až 2015 a aktivně uplatňovala své nároky na jejich vydání, resp. převod, a to jak v rámci veřejných nabídek, tak mimo ně, avšak vzhledem k odlišnému názoru žalované na ocenění výše jejího restitučního nároku nebyla se svými žádostmi a výzvami úspěšná.

    Rozpor mezi účastníky vyvstal v otázce výše restitučních nároků žalobkyně. Na rozdíl od mínění žalované soudy obou stupňů uzavřely, že žalobkyni lze poskytnout náhradu ve výši odpovídající ocenění předmětných pozemků jako stavebních. Pozemky byly sice evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně v situaci, kdy došlo k jejich výkupu za účelem výstavby, již existovala stavební dokumentace a byl udělen předchozí souhlas Ministerstva zemědělství a výživy Československé socialistické republiky ze dne 3. 12. 1969 s trvalým odnětím zemědělské půdy zemědělské výrobě, mimo jiné k předmětným nevydaným pozemkům v katastrálním území Chodov, k realizaci stavby a tato stavba byla následně realizována. Popsané ocenění restitučního nároku žalobkyně odvolací soud argumentačně podpořil odkazem na závěry vyplývající z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4237/2013, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016 (rozsudky jsou přístupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Postup žalované při vypořádávání restitučního nároku žalobkyně hodnotily soudy obou stupňů s odkazem na závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (odvolací soud odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, jenž byl publikován pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014) jako liknavý a svévolný, neboť žalovaná sice nabízela určité množství pozemků ve veřejné nabídce, nicméně odmítala-li přecenit restituční nárok žalobkyně, byla žalobkyně fakticky vyloučena z možné účasti ve všech veřejných nabídkách z důvodu restitučního nároku evidovaného v nesprávné výši.

    I v otázce vhodnosti náhradních pozemků pro bezúplatný převod žalobkyni se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Dovodil, že převodu pozemků nebrání žádná ze zákonných překážek uvedená v ustanovení § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů. Neztotožnil se tak s námitkou žalované, že pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY nejsou k převodu vhodné. Připomněl, že oba pozemky jsou v katastru nemovitostí vedeny jako orná půda a jsou tedy určeny k zemědělskému využití ve smyslu zákona o půdě. Jejich faktické využití pro těžbu štěrkopísku a zahrnutí do dobývacího prostoru nespadají mezi zákonem stanovené důvody bránící jejich vydání, přičemž se navíc jedná o okolnosti, jež nebrání převodu pozemků jiné osobě než státu.

    Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti výrokům II. a IV.) brojí žalovaná dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, respektive daná právní otázka dosud nebyla vyřešena a vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. V prvé řadě namítá nedostatek součinnosti oprávněné osoby stran uspokojení jejího restitučního nároku, neboť žalobkyně neprokázala jedinou řádnou účast ve veřejných nabídkách, pročež se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované usneseními Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, a ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015. Má za to, že žalobkyně, domáhající se vydání náhradních pozemků cestou mimo veřejnou nabídku, jedná v rozporu se zákonem a bylo-li by jí vyhověno, byly by jiné oprávněné osoby diskriminovány. Aktivitu žalobkyně ve smyslu účasti ve veřejných nabídkách je přitom možné zkoumat pouze v období po vydání rozhodnutí o restitučních nárocích. Dále zdůrazňuje, že se vůči žalobkyni nedopustila liknavosti či svévole, čímž nebyla splněna podmínka pro podání žaloby. V této souvislosti s odkazem na judikaturu dovolacího soudu připomíná, že delší doba, po niž nárok oprávněné osoby nebyl uspokojen, nedokládá nekorektnost přístupu žalované a že je to právě žalobkyně, kdo neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání údajně nedostatečné nabídky náhradních pozemků. Rovněž nesouhlasí s tím, že odňaté pozemky měly charakter stavební, neboť výlučně z kupní smlouvy, v níž je uveden účel výkupu, jakož i ze směrného územního plánu nelze usuzovat na charakter daných pozemků (v tomto směru odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015). Doložené listiny tak prokazují stavební charakter pouze u dvou z odňatých pozemků. Jako rozporné se smyslem a účelem judikatury Nejvyššího soudu označuje taktéž posouzení otázky převoditelnosti náhradních pozemků. V souvislosti s touto otázkou uplatnila důvod přípustnosti dovolání spočívající v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování překážek pro naturální restituci pozemků upravených v ustanovení § 11a zákona o půdě. Ve vztahu k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, namítá, že tyto pozemky jsou na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR ze dne 19. 11. 1990, č. j. 4281/90-230, zahrnuty do dobývacího prostoru a probíhá na nich těžba štěrkopísku, v důsledku čehož je není možné využít k zemědělským účelům. Pozemek parc. č. XY 1 v katastrálním území XY je pak územně plánovací dokumentací určen k zastavění veřejně prospěšnou stavbou technické infrastruktury. S ohledem na výše vylíčené žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčených výrocích II. a IV. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

    Žalobkyně označila dovolání za nepřípustné, neboť z jeho obsahu není patrné, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje dovolatelka za splněné. Žalobkyně má za to, že se žalovaná chová liknavě a svévolně, přičemž v dovolání argumentuje pouze skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, což ovšem Nejvyššímu soudu nepřísluší zkoumat. Připomněla rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2040/2017, vydané v obdobné věci týchž účastníků, v němž bylo konstatováno, že s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti věci lze postup žalované označit za přinejmenším liknavý. Ve vztahu k dovolacím námitkám ohledně převoditelnosti pozemků parc. č. XY a parc. č. XY žalobkyně uvedla, že oba pozemky jsou součástí zemědělského půdního fondu, přičemž těžba štěrkopísku třetí osobou, které - dle sdělení žalované - nesvědčí k užívání pozemků žádný soukromoprávní titul, nebrání jejich naturální restituci coby pozemků náhradních. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

    Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 15. 3. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a že v níže vymezeném rozsahu žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).

    Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Dovolání není přípustné v rozsahu, v němž žalovaná ohlašuje jako důvody přípustnosti dovolání (kromě odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího), i potřebu řešení právních otázek v rozhodovací praxi dosud neřešených a otázek, které by měly být řešeny rozdílně. Žádné takové otázky v dovolání nevymezuje a nelze je ani identifikovat z jeho obsahu. Sotva tudíž mohl dovolací soud pro řešení takových otázek shledat dovolání přípustným. Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace vytýkající odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího při řešení otázek řádnosti postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyně a jeho ocenění. Navíc, má-li (nesprávně) žalovaná za to, že dovolacímu přezkumu je otevřena otázka řádnosti postupu žalované při uspokojování restitučního nároku konkrétní oprávněné osoby, pak pomíjí, že uplatňuje nikoliv námitky směřující proti právnímu posouzení věci, ale námitky skutkové (nepočínala si liknavě, a proto restituční nárok nelze uspokojit vydáním náhradních pozemků).

    Uvedené závěry patří k závěrům skutkovým, pro které rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejichž případnou kritikou nemůže být založena přípustnost dovolání (na ni lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

    Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb. – označené nálezy, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné i na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované [resp. jejího předchůdce- Pozemkového fondu ČR, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad (srovnej § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů)] může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo nutno vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

    Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR (respektive žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány judikaturou (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5661/2017).

    Hodnotící závěr soudů nižších stupňů o liknavosti žalované, případně jejího právního předchůdce, při uspokojování restitučního nároku žalobkyně není v posuzovaném případě nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž – i přes aktivní přístup žalobkyně (restituční nárok byl uplatněn již v roce 1992, rozhodnuto o něm bylo až v letech 2009, 2012 a 2013) – do současné doby nedošlo k uspokojení jejího restitučního nároku, následkem čehož se dovolatelka ocitla v mnohaletém prodlení, odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobkyni spravedlivě požadovat dále účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět její žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků v rozsahu odpovídajícím jejímu restitučnímu nároku.

    Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, nelze mít za případný, bylo-li označené rozhodnutí vydáno za zcela jiných skutkových okolností, kdy liknavost a svévole na straně Pozemkového fondu „nebyla doložena“ (kdy se oprávněná osoba – ač tak postupovat mohla – bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky žalované nezajímala). Zmiňuje-li dovolatelka na podporu svých tvrzení též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2014, je nutné upozornit, že rozhodnutí uvedené spisové značky neexistuje. Pokud měla dovolatelka na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, pak Nejvyšší soud podotýká, že v nyní projednávané věci soudy nižších stupňů neshledaly, že by výhradně delší doba, po niž nárok oprávněné osoby nebyl uspokojen, dokládala postup žalované bránící úspěšnému uplatnění nároku žalobkyně. Liknavost a svévolnost na straně žalované totiž byla konstatována rovněž v důsledku zpochybňování hodnoty uplatňovaného restitučního nároku žalobkyně, jakož i v množství opakovaných výzev ze strany žalobkyně k dokončení restitučních řízení.

    Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že za daného skutkového stavu není (nemůže být) rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani s dovolatelkou zmiňovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, jež – stejně tak jako rozhodnutí ve věci nyní posuzované – je vybudováno na závěru, že oprávněné osoby mohou své nároky na poskytnutí jiného vhodného pozemku zásadně uspokojovat cestou veřejných nabídek, nejde-li ovšem (tak jako v tomto případě) o situaci výjimečnou, odůvodněnou liknavým, či svévolným nebo diskriminačním přístupem žalované.

    Nelze taktéž přehlédnout, že dovolacímu soudu byla již dříve ve věci totožných účastníků řízení otázka liknavého postupu žalované, respektive jejího právního předchůdce, k řešení předložena. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2040/2017, bylo dovolání žalované směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017, č. j. 17 Co 514/2016-390, jako nepřípustné odmítnuto. Nebylo proto možné v poměrech projednávané věci rozumně očekávat, že v případě uplatnění další žaloby týkající se jiných náhradních pozemků, bude posouzení otázky řádnosti postupu vůči stejné oprávněné osobě (žalobkyni) soudy nižšího stupně odlišné a že tudíž žalovaná bude moci dovoláním dosáhnout jiného (příznivějšího) rozhodnutí dovolacího soudu.

    Pokud jde o ocenění restitučního nároku žalobkyně, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě, je však třeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srovnej namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, či ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016).

    Otázka, zda měly dané pozemky charakter pozemků stavebních či zemědělských, je zásadně otázkou skutkovou, nikoliv právní, a jejím prostřednictvím tedy nemůže být založena přípustnost dovolání (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5381/2015). Založil-li tudíž odvolací soud svůj závěr o tom, že hodnota odňatých pozemků, jež nebylo možné oprávněné osobě vydat pro zákonnou překážku a jež v době přechodu na stát byly určeny k zastavění v době prodeje existující územně plánovací dokumentace (nikoli „jen“ směrný územní plán, jak tvrdí dovolatelka), vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby – viz strana 6 a 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu v bodech 16. a 17., nepřevyšuje hodnotu restitučního nároku žalobkyně, nijak se tím od výše citované judikatury neodchýlil. Navíc, judikatura dovolacího soudu je konstantní rovněž v závěru, že za územně plánovací dokumentaci lze se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu považovat i schválený směrný územní plán vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež i pozemky jím určené k zastavění v době jejich odnětí je nezbytné (zvláště byla-li výstavba skutečně realizována) ocenit jako pozemky určené pro stavbu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015).

    Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ovšem zakládá námitka žalované o nepřevoditelnosti některých náhradních pozemků (otázka „vhodnosti“ pozemků, jež oprávněná osoba nárokuje k převodu jako náhradní pozemky za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalované shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost, neboť odvolací soud (a rovněž i soud prvního stupně) nepřihlédl k zákonným překážkám pro vydání pozemku upravených v ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě, jež se ve stejné míře uplatní při posuzování vhodnosti pozemku pro bezúplatný převod ve smyslu § 11a zákona o půdě jako pozemku náhradního.

    Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud v hranicích otázek formulovaných dovoláním zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

    V rozsudku ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, Nejvyšší soud již dovodil, že rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž se při liknavém (či libovolném nebo diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz již shora odkazovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009) rozhodně nebyly (neměly být) popřeny závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné osobě za nevydaný pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.

    V rozhodovací praxi dovolacího soudu bylo také již dříve řečeno, že za další kritéria „vhodnosti pozemku“, lze např. pokládat, zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).

    Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle § 11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě. Otázku vhodnosti pozemku pro bezúplatný převod jako pozemku náhradního je přitom třeba posuzovat podle konkrétních okolností, které tu jsou v době vyhlášení rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016).

    Vzhledem k výše uvedenému právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora uvedenou otázku, zda lze pozemky parc. č. XY a parc. č. XY považovat za vhodné k převodu oprávněné osobě jako pozemky náhradní za pozemky, jež jí nemohly být vydány – správné není, neboť závěr odvolacího soudu (jakožto ostatně i soudu prvního stupně), že předmětné pozemky za vhodné k takovému převodu považovat lze, je přinejmenším předčasný. Odvolací soud se totiž otázkou převoditelnosti pozemků parc. č. XY a parc. č. XY zabýval toliko optikou faktu, že jako součásti vymezeného dobývacího prostoru, v němž nedochází k těžbě vyhrazeného nerostu, mohou být ve vlastnictví osoby odlišné od státu a že oba pozemky jsou v katastru nemovitostí evidovány jako orná půda (se zařazením do zemědělského půdního fondu). Blíže se ovšem nevypořádal s námitkou dovolatelky o nevhodnosti pozemků k zemědělskému obhospodařování, jež se s ohledem na jejich současné faktické využití nabízí, jakož ani s podmínkami, za nichž byly pozemky zemědělskému využití odňaty, což dovolatelka signalizovala poukazem na rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR ze dne 19. 11. 1990, č. j. 4281/90-230. Vzhledem k výše popsané judikatorní reflexi problematiky převoditelnosti náhradních pozemků se měl odvolací soud rovněž zabývat tím, zda oba pozemky netvoří součást uceleného těžebního areálu, jak se tato okolnost podává ze znaleckého posudku Ing. Zdeňka Tomíčka č. 9672-152(1)-2017 a č. 9672-152(2)-2017. Opomněl-li odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, řešit otázky existence dalších kritérií vhodnosti, respektive nevhodnosti, takových pozemků pro naturální restituci oprávněné osobě, jež byly rekapitulovány výše, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.

    Sluší se doplnit, že přípustnost dovolání naopak nezakládá námitka o nepřevoditelnosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, o němž odvolací soud v důsledku částečného zpětvzetí žaloby (po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně) již meritorně nerozhodoval a usnesení odvolacího soudu, jež podmínky pro částečné zastavení řízení a důvodnost návrhu žalované na vyslovení neúčinnosti částečného zpětvzetí žaloby posuzovalo, zůstalo dovoláním žalované nedotčeno.

    V situaci, kdy nejsou dány ve shora vymezeném rozsahu podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části věcného výroku II., včetně akcesorického výroku o nákladech odvolacího řízení, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně ve vymezeném rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.). Protože řízení bude dále pokračovat u soudu prvního stupně (a soud prvního stupně bude znovu rozhodovat o nákladech řízení), nemůže samostatně obstát výrok III. rozsudku odvolacího soudu, který nebyl dovoláním žalované napaden, a jímž odvolací soud změnil ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. I tento výrok proto Nejvyšší soud zrušil (§ 243e odst. 2, věta třetí, o. s. ř.).

    Ve zbylém rozsahu (uspokojování restitučního nároku oprávněné osoby na vydání náhradního pozemku žalobou u soudu pro případ tvrzeného nedostatku součinnosti oprávněné osoby, liknavost a svévole žalované při uspokojování restitučního nároku a ocenění restitučního nároku oprávněné osoby) není dovolání přípustné, a proto bylo Nejvyšším soudem odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

    V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).

    O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).


    P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 3. 4. 2019


    JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
    předseda senátu