Rozhodnutí NS

29 ICdo 34/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/20/2019
Spisová značka:29 ICdo 34/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.34.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Zástavní právo
Promlčení
Incidenční spory
Dotčené předpisy:§ 100 odst. 2 obč. zák.
§ 101 obč. zák.
§ 408 odst. 1 obch. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
KSPH 68 INS XY
68 ICm XY
29 ICdo 34/2017-92


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

ROZSUDEK



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce J. L., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem v Kladně, Hajnova 40, PSČ 272 01, proti žalovanému BERGER - insolvenční správce a spol., se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 28 52 47 13, jako insolvenčnímu správci dlužnice M. J., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 68 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice M. J., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 68 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2016, č. j. 68 ICm XY, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2016, č. j. 68 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 68 INS XY), takto:


I. Řízení „o dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2016, č. j. 68 ICm XY, se zastavuje.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2016, č. j. 68 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 68 XY), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
    Odůvodnění:


    Rozsudkem ze dne 14. dubna 2016, č. j. 68 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) určil, že pohledávka žalobce ve výši 2.200.000 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice M. J., vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPH 68 INS XY, z titulu zástavní smlouvy ze dne 5. října 1993, je po právu s právem na uspokojení ze zpeněžení ve výroku specifikovaných nemovitostí (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

    K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

    Soudy vyšly především z toho, že:

    1/ Komerční banka, a. s. (dále jen „banka“) na základě úvěrové smlouvy ze dne 16. října 1993 (správně ze dne 4. října 1993) [dále jen „úvěrová smlouva“] poskytla J. M. (dále jen „J. M.“) úvěr ve výši 2.600.000 Kč. Pohledávka z úvěrové smlouvy byla na základě zástavní smlouvy ze dne 5. října 1993 zajištěna zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví osobního dlužníka J. M. a k nemovitostem ve vlastnictví dlužnice M. J.

    2/ Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. března 2002, č. j. 41 Cm 541/95-48, uložil J. M. zaplatit bance 3.091.935,16 Kč (představující dluh z úvěrové smlouvy) s příslušenstvím, s tím, že banka je oprávněna uspokojit pohledávku prodejem zastavených nemovitostí, přičemž osobní dlužník J. M. a dlužnice M. J. jsou povinni toto uspokojení strpět.

    3/ Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. listopadu 2004, č. j. 20 Co 489/2004-38, změnil usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 8. dubna 2004, č. j. Nc 5017/2003-10, tak, že zamítl návrh banky na nařízení exekuce k uspokojení pohledávky prodejem nemovitostí dlužnice, a potvrdil usnesení soudu prvního stupně v části, jíž byla nařízena exekuce prodejem nemovitostí osobního dlužníka.

    4/ Banka postoupila pohledávku smlouvou ze dne 29. listopadu 2002 (správně ze dne 26. května 2003) MONETA Money bank, a. s. (dříve vystupující pod firmou GE Capital Bank, a. s.), která ji dále postoupila smlouvou ze dne 23. června 2004 žalobci.

    5/ Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. ledna 2012, č. j. 20 Co 489/2011-139, změnil usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 31. července 2008, č. j. 21 Nc 8301/2007-50, tak, že zamítl návrh žalobce na nařízení prodeje zástavy - nemovitostí dlužnice k uspokojení pohledávky.

    6/ V průběhu řízení účastníci učinili nesporným, že „u JUDr. Milana Bronce, soudního exekutora, se sídlem v Českých Budějovicích, probíhá exekuční řízení pod sp. zn. 8 EX 985/02 proti J. M., narozenému XY, z titulu zaplacení pohledávky žalobce z titulu úvěrové smlouvy“.

    7/ Insolvenční soud usnesením ze dne 25. března 2015, č. j. KSPH 68 INS XY, zjistil úpadek dlužnice a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného. Přihláškou doručenou insolvenčnímu soudu dne 24. dubna 2015 žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice pohledávku ve výši 2.200.000 Kč s právem na uspokojení ze zajištění z výtěžku zpeněžení nemovitostí dlužnice. Při zvláštním přezkumném jednání konaném dne 13. srpna 2015 žalovaný popřel pravost pohledávky z důvodu promlčení.

    Odvolací soud - poukazuje na závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 15. února 2008, sp. zn. 21 Cdo 888/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2008, pod číslem 123, a vycházeje z toho, že úvěrová pohledávka vůči osobnímu dlužníku J. M. byla uplatněna v průběhu promlčecí doby v nalézacím i v exekučním řízení - shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že tato pohledávka a tudíž ani zástavní právo ji zajišťující nejsou promlčeny.

    Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a výslovně i proti rozsudku insolvenčního soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost (poměřováno obsahem) vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tak, že napadená rozhodnutí závisejí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se oba soudy odchýlily od ustálené (v dovolání označené) judikatury dovolacího soudu, a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

    Dovolatel konstatuje, že byla-li pohledávka pravomocně přiznána v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), za deset let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé běžet. Uvedené ustanovení upravuje maximální délku promlčecí doby, aniž by s tím, že před jejím uplynutím byla pohledávka uplatněna v soudním nebo rozhodčím řízení, spojovalo jakékoliv následky pro její běh. Pro případ, že řízení ohledně takové pohledávky bylo zahájeno před uplynutím této doby, zakazuje se v tomto řízení uplatnit námitku promlčení.

    Dále dovolatel uvádí, že zákaz vznést námitku promlčení ve včas zahájeném řízení před uplynutím uvedené desetileté lhůty nemá za následek stavení promlčecí doby po dobu exekučního řízení a proto, pro všechna další řízení a všechny další nároky se má pohledávka po uplynutí uvedené doby za promlčenou. V důsledku ustanovení § 100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), je pak promlčeno i zástavní právo, nenastaly-li pro jeho nepromlčení jiné, na pohledávce nezávislé, skutečnosti, například jeho vlastní přiznání v soudním rozhodnutí. Toto se však v konkrétním případě nestalo.

    Jestliže návrh žalobce na „realizaci zástavního práva“ zpeněžením nemovitostí dlužnice byl zamítnut již v roce 2012, pak nenastala žádná skutečnost, která by měla za následek stavení či přerušení běhu promlčecí doby, uzavírá dovolatel.

    Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje závěry napadeného rozhodnutí odvolacího soudu za souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

    Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

    V části, ve které dovolání směřuje proti rozsudku insolvenčního soudu, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalovaného zastavil podle § 243b věty před středníkem a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze [(není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání - k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 61/2011 (rozhodnutí jsou - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu)].

    Ve zbývajícím rozsahu, tj. v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu, je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť v posouzení otázky, kterou dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení, je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

    Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že pohledávka, kterou žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice (jen) z titulu zajištění zástavním právem na nemovitostech dlužnice (osoby, která svým majetkem zajišťuje pohledávku žalobce vůči osobnímu dlužníku J. M.), není promlčena.

    Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

    Problematikou promlčení zástavního práva zřízeného v době do 31. srpna 1998, které zajišťovalo pohledávku z úvěrové smlouvy a jehož předmětem byl majetek jiné osoby než osobního dlužníka, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval, přičemž dospěl k následujícím (judikatorně ustáleným) závěrům:

    1) Právo na uspokojení pohledávky ze zástavy, jež vzniklo v době do 31. srpna 1998, se řídí i v současné době ustanovením § 151f obč. zák. a dalšími právními předpisy ve znění účinném do 31. srpna 1998 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod číslem 70/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod číslem 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

    2) Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé [tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (§ 101 obč. zák.)]. Bylo-li však zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst. 1 věta první obč. zák.); v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§ 110 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Promlčení zástavního práva se řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2007, pod číslem 104, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1053/2009, uveřejněném pod číslem 142/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 142/2011“).

    3) Zástavní právo se nepromlčuje dříve, než zajištěná pohledávka (§ 100 odst. 2 věta třetí obč. zák.). K promlčení zástavního práva proto nepostačuje pouze marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění práva (nároku) na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba k uplatnění zajištěné pohledávky; dokud nedošlo k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo, i kdyby jeho předmětem byl majetek jiné osoby než „obligačního“ dlužníka této pohledávky (srov. např. odvolacím soudem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 888/2007).

    4) Uzná-li osobní dlužník vůči svému věřiteli co do důvodu a výše již promlčenou zajištěnou pohledávku, nemá to bez dalšího za následek uznání promlčeného zástavního práva, které pohledávku zajišťuje (srov. R 142/2011).

    5) Promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru se řídí obchodním zákoníkem. Byla-li pohledávka pravomocně přiznána v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. za deset let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé běžet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněné pod číslem 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, uveřejněné pod číslem 146/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

    6) Ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. upravuje maximální délku promlčecí doby (deset let ode dne, kdy počala poprvé běžet), a to aniž by s tím, že před jejím uplynutím byla pohledávka uplatněna v soudním nebo rozhodčím řízení, spojovalo jakékoliv následky pro její běh. Pro případ, že řízení ohledně takové pohledávky bylo zahájeno před uplynutím této doby, „zakazuje“ v tomto řízení uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010, uveřejněný pod číslem 21/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

    7) Zákaz uplatnění námitky promlčení v soudním (rozhodčím) řízení zahájeném před uplynutím 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet promlčecí doba, stanovený v ustanovení § 408 odst. 1 větě druhé obch. zák. (ve znění účinném do 31. srpna 2012), nemá za následek stavení promlčecí doby po dobu řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) pro pravomocně přiznanou pohledávku, nýbrž to, že k námitce promlčení uplatněné v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení) se nepřihlíží, jestliže lhůta 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet promlčecí doba, uplynula až v průběhu tohoto řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2014, sp. zn. 21 Cdo 703/2013).

    Promítnuto do poměrů projednávané věci, bylo-li zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví dlužnice zřízeno zástavní smlouvou ze dne 5. října 1993 a právo zástavního věřitele (Komerční banky, a. s.) na uspokojení ze zástavy vzniklo dnem 1. října 1997 [marným uplynutím doby splatnosti (30. září 1997) zajištěné úvěrové pohledávky], je pro úvahu o promlčitelnosti zástavního práva rozhodná úprava zástavního práva obsažená v občanském zákoníku ve znění účinném do 31. srpna 1998.

    V dané věci běžela tříletá (nikoli desetiletá) promlčecí doba zástavního práva, neboť rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2002, č. j. 41 Cm 541/95-48, kterým byla dlužnici uložena povinnost strpět prodej zástavy, není vůči dlužnici materiálně vykonatelný (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1612/96, uveřejněné pod číslem 30/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod číslem 46/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil v insolvenčních poměrech např. v rozsudku ze dne 29. ledna 2015, sen. zn. 29 ICdo 24/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2016, pod číslem 20).

    Za stavu, kdy se zástavní právo nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka a kdy posledním dnem desetileté promlčecí doby zajištěné pohledávky (tj. pohledávky ze smlouvy o úvěru) bylo 30. září 2007 (splatnost úvěru nastala 30. září 1997), je nepochybné, že se promlčelo i zástavní právo. Skutečnost, že proti osobnímu dlužníku bylo zahájeno exekuční řízení „z titulu zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru“ (vedené u soudního exekutora pod sp. zn. 8 EX 985/02 - srov. skutková zjištění učiněná insolvenčním soudem ze společného prohlášení účastníků u jednání dne 7. dubna 2016) a desetiletá promlčecí doba zajištěné pohledávky uplynula v průběhu tohoto řízení, totiž neměla vliv na běh promlčecí doby; jejím důsledkem bylo, že se nepřihlíží k námitce promlčení zajištěné pohledávky vznesené osobním dlužníkem (srov. např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 703/2013).

    Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

    V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu, aby poté, co prověří, zda shora označené exekuční řízení vskutku probíhá, posoudil, zda zástavní dlužník může (účinně) vznést námitku promlčení zástavního práva v situaci, kdy nelze přihlédnout k námitce promlčení zajištěné pohledávky uplatněné osobním dlužníkem.

    Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

    O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

    Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

    Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

    V Brně dne 20. 3. 2019

    JUDr. Petr Gemmel
    předseda senátu