Rozhodnutí NS

20 Cdo 2352/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/02/2019
Spisová značka:20 Cdo 2352/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.2352.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
III.ÚS 3410/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 2352/2019-180


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, PhD., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobkyň a) I. Š., narozené dne XY, bytem XY, a b) MACHALA – LAŽA s.r.o. se sídlem v Brně, Fantova č. 683/20, identifikační číslo osoby 02385970, oběma zastoupených Mgr. Lenkou Drápalovou, advokátkou se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí č. 5/12, proti žalované J. M., narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova č. 244/18, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 128/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. února 2019, č. j. 71 Co 399/2018-161, t a k t o :


I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalované potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 5. 9. 2018, č. j. 9 C 128/2017-133, ve správném znění tak, že ze soupisu movitých věcí ze dne 18. 5. 2017 v exekuci vedené pod sp. zn. 201 EX 02067/2016 soudním exekutorem Mgr. Pavlem Struminským, Exekutorský úřad v Karviné, pověřeným usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 1. 2017, č. j. 31 EXE 693/2017-11, se vylučují ve prospěch žalobkyně a) movité věci zapsané pod položkami č. 5 – sekačka Husqvarna, č. 6 vapka Kärcher včetně příslušenství, č. 7 – zahradní traktůrek Husqvarna, č. 8 – hydraulická štípačka dřeva, č. 9 – fréza sloupová velká, č. 11 – pila rozbrušovací a peněžní prostředky ve výši 130 000 Kč, ve prospěch žalobkyně b) movitá věc pod položkou č. 4 – sněžná fréza Jonsered a peněžní prostředky ve výši 400 000 Kč (výrok I.); odvolací soud dále rozhodl, že v odstavci III. výroku se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyním a) a b) na nákladech řízení 16 000 Kč k rukám zástupkyně žalobkyň, a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyním a) a b) na nákladech odvolacího řízení 5 600 Kč k rukám zástupkyně žalobkyň. Odvolací soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně a) a b) prokázaly své vlastnické právo k zabaveným peněžním prostředkům i k uvedeným movitým věcem, a proto je dán důvod pro vyloučení těchto položek z probíhající exekuce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť rozhodl potvrzujícím rozhodnutím, ačkoliv ve své podstatě jde o rozhodnutí měnící rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodl jinak, než navrhuje žaloba, když rozdělil peněžní částky na dvě, přestože žaloba požaduje pouze jednu souhrnnou částku. Odvolací soud neprávně posoudil vlastnické právo žalobkyně b) ke sněžné fréze Jonsered (položka č. 4), neboť k převodu vlastnického práva na žalobkyni b) nedošlo, protože neuhradila kupní cenu. Žaloba neobsahuje ani dostatečnou identifikaci předmětu řízení, je nekonkrétní a specifikace jednotlivých věcí jsou v rozporu s předloženými listinami. Dovolatelka dále namítá, že soudy nesprávně vyslechly povinného K. M. jako svědka, přičemž měl být vyslechnut jako účastník řízení; soudy rovněž nesprávně hodnotily jeho svědeckou výpověď, když ji vyhodnotily jako „převážně pravdivou“, aniž by uvedly, v čem konkrétně svědkovi věří a v čem nikoliv. Konečně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil vyloučení finančních částek, když nebylo prokázáno, že předmětné finanční obnosy patřily žalobkyním a) a b). Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatelka rovněž navrhla odklad právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.


Z § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž musí být zřejmé, které otázky hmotného či procesního práva se taková přípustnost týká [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Nejvyšší soud ve své již ustálené judikatuře opakovaně vysvětlil, že namítá-li dovolatel, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je v takovém případě zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5071/2016), nebo namítá-li, že tato otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak, je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014).

Dovolatelka přípustnost dovolání „dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., když má za to, že napadené rozhodnutí závisí na rozhodnutí hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud hned v několika případech odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena a která měla být posouzena jinak“, pouze tedy cituje podstatnou část ust. § 237 o. s. ř., aniž by uvedla, ke kterým jejím námitkám se má který z předpokladů přípustnosti podle ust. § 237 o. s. ř. vztahovat. Dovolatelka rovněž ve svých námitkách 1/, 2/ a 3/ neuvádí, od kterých konkrétních rozhodnutí se odvolací soud odchýlil, a současně ani nevymezuje otázku hmotného či procesního práva, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, proto nedostála výše zmíněným požadavkům.

Dovolatelka rovněž nevymezila důvod dovolání v souladu s § 241a o. s. ř. Namítá-li, vadu žalobního návrhu a nepřezkoumatelnost rozsudku (námitka 1/ v dovolání), namítá ve své podstatě vady řízení, dovolání však nelze podat z důvodu vad podle ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (srov. § 241a odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud nemohl k těmto námitkám přihlédnout, neboť poukaz na možné vady řízení není sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání; dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázky případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5653/2015, proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3058/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, usnesení ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, usnesení ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, usnesení ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5147/2014). Rovněž námitka dovolatelky, že dovolací soud neměl povinného K. M. vyslechnout jako svědka, ale jako účastníka řízení, je ve své podstatě námitkou vady řízení. Nadto dovolací soud dodává, že tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání rovněž proto, že její řešení plyne přímo ze zákona (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5951/2016), když z ustanovení § 131 o. s. ř. se podává, že účastnickému výslechu lze podrobit pouze účastníka řízení a povinný přitom nikdy není a nemůže být účastníkem řízení o vyloučení věcí z exekuce (k tomu srov. ustanovení § 267 o. s. ř., případně JUDr. Vladimír Kůrka, JUDr. Ljubomír Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004, str. 831-832, a rozsáhlou judikaturu dovolacího soudu k aktivní a pasivní legitimaci v řízení o excindační žalobě – např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3104/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 516/2010). Odkaz dovolatelky na judikaturu dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 228/2013) je zcela nepřípadný, neboť (jak ostatně dovolatelka sama uvádí) v namítané věci šlo o rozhodnutí v rámci insolvenčního řízení, a rovněž byla rozhodná otázka, zda má být osoba, která vykonávala funkci statutárního orgánu právnické osoby, v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba, o okolnostech, které se týkají této právnické osoby a které nastaly v době, kdy vykonávala funkci statutárního orgánu, vyslýchána jako účastník řízení, nebo jako svědek. V projednávané věci však o tento případ nešlo, neboť povinný K. M. nebyl při svém výslechu v postavení člena statutárního orgánu právnické osoby – účastníka řízení.

Napadá-li dovolatelka „právní hodnocení převodu vlastnického práva při výhradě vlastnictví u položky č. 4“ (námitka 2/ v dovolání), kromě výše uvedeného se dodává, že tato její námitka ve své podstatě pouze polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu, neboť odvolací soud uzavřel, že vlastnictví žalobkyně b) ke sněžné fréze pod položkou č. 4 bylo spolehlivě prokázáno fakturou dokladující její prodej a svědeckou výpovědí povinného. Námitky dovolatelky směřující proti správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu však nemohou samy o sobě dovolací důvod založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014).

Namítá-li dovolatelka, že movité věci, které byly vyloučeny z exekuce, nebyly v žalobě dostatečně identifikovány, a zpochybňuje-li z téhož důvodu současně platnost darovací smlouvy mezi povinným a žalobkyní a) – čímž současně zpochybňuje i vlastnické právo žalobkyně a) k vyloučeným věcem (námitka 3/ v dovolání), kromě již výše uvedeného se dodává, že ani tyto námitky nejsou námitkami proti právnímu posouzení, ale jde ve své podstatě o námitky proti zjištěnému skutkovému stavu věci, k jakému dospěly soudy obou stupňů v předcházejícím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1851/2009), a tyto námitky (jak již bylo uvedeno shora) nemohou samy o sobě založit způsobilý dovolací důvod.

Konečně zpochybňuje-li dovolatelka dokazování provedené odvolacím soudem a soudem prvního stupně a hodnocení provedených důkazů [zejména hodnocení svědecké výpovědi povinného a hodnocení odvolacího soudu, zda bylo prokázáno vlastnické právo žalobkyň a) a b) k vyloučeným finančním prostředkům; viz námitky 4/ a 5/ v dovolání], není ani tento dovolací důvod způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť dovolací soud již několikrát ve své judikatuře zopakoval, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 664/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4293/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017). Závěr odvolacího soudu o tom, že bylo provedenými důkazy prokázáno vlastnické právo žalobkyň a) a b) k peněžním částkám i dalším předmětům vyloučeným z exekuce je jistě závěrem skutkovým, když bylo záležitostí volné úvahy odvolacího soudu, zda je či není možné tento závěr z dosavadního obsahu spisu a provedeného dokazování bez pochybností dovodit, jenž zásadně jako dovolací důvod neobstojí.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Dovolatelka současně navrhla odklad právní moci napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 8. 2019


JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu