Rozhodnutí NS

26 Cdo 1510/2000

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/18/2001
Spisová značka:26 Cdo 1510/2000
ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1510.2000.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
II.ÚS 332/01
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

26 Cdo 1510/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobce S. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému H. U., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 25.053,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 203/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. března 2000, č.j. 21 Co 217/99-71, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 7. 1999, č.j. 17 C 203/98 - 46, zavázal žalovaného (nájemce bytu) zaplatit žalobci ve třídenní pariční lhůtě částku 25.053,- Kč jako dlužné nájemné za období od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998 (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení poplatku z prodlení za dobu od 1. 1. 1996 (výrok II.), a vyslovil, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalovaný je nájemcem bytu, nacházejícího se v domě č.p. 892 v N. B. (dále též jen „předmětný dům\"), že mu tento byt (jako byt podnikový) byl přidělen v roce 1970, že žalovaný platil „nájemné\" nejprve P. m. v., n. p. N. B. (který mu byt přidělil), později jeho nástupcům a posléze obchodní společnosti PML P. M. L. a. s., že předmětný dům byl ve vlastnictví státu, právo hospodaření náleželo státnímu podniku S. B. se sídlem v N. B., a že „předtím\" měl právo hospodaření n. p. J. s. D. v J. H., který dne 4. 4. 1970 uzavřel s dalšími organizacemi - mezi nimi i s P. m. v., n. p. N. B. - hospodářskou smlouvu o sdružení finančních prostředků na výstavbu a správu 68 bytových jednotek (dále též jen „smlouva o sdružení\"), že J. s. byly investorem a posléze správcem objektu, a ostatní organizace, které sdružily své finanční prostředky (podílníci), byly podle smlouvy o sdružení oprávněny „vydávat výměry o přidělení podnikového bytu, provádět inkaso náhrady za užívání bytu a služby s tím spojené podle vyhl. č. 60/1964 Sb. a podávat soudu návrhy podle § 184 písm. a/ obč. zák.\". Okresní soud rovněž učinil zjištění, že žalobkyně (akciová společnost S. B.) je vlastníkem domu č. 892 v N. B., který „v rámci privatizace přešel ... z vlastnictví státu s právem hospodaření s. p. S. B. na základě schváleného privatizačního projektu v r. 1992\" do jejího vlastnictví, že žalobkyně dopisem z 9. 11. 1995 vyrozuměla žalovaného o svém vlastnickém právu k domu č.p. 892, vlastnictví doložila výpisem z katastru nemovitostí a vyzvala žalovaného, aby jí od 1. 1. 1996 platil nájemné a ostatní úhrady, avšak žalovaný nadále platil nájemné akciové společnosti PML P. M. L. Na tomto skutkovém základě okresní soud dovodil, že „nabytím vlastnictví domu žalobce vstoupil do práv a povinností pronajímatele podle § 680 odst. 2 obč. zák., a je to tedy on, kdo má právo na nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu, nikoli právní nástupce P. m. v.\". Soud prvního stupně proto vyhověl žalobě na zaplacení dlužného nájemného; svůj zamítavý výrok týkající se příslušenství pohledávky pak odůvodnil tím, že přiznání tohoto práva by bylo v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák.

K odvolání žalovaného (jímž odvolatel napadl výrok I. prvostupňového rozsudku) rozhodoval ve věci Krajský soud v Hradci Králové. Odvolací soud se nejprve podrobně zabýval existencí práva nájmu žalovaného (dříve práva osobního užívání) k bytu v domě č. p. 892, a poté, kdy dovodil, že právo osobního užívání žalovanému vzniklo, transformovalo se v nájem bytu a trvá, a kdy konstatoval, že obě strany sporu shodně potvrdily, že akciová společnost PML P. M. L. je nástupcem P. m. v., n. p., označil za těžiště sporu posouzení, zda stále platí ustanovení hospodářské smlouvy, opravňující „P. M. L. a. s.\" jako právního nástupce P. m. v. n. p. k vybírání úhrady za užívání bytu (do 31. 12. 1991), nájemného (od 1. 1. 1992) a úhrady za služby spojené s užíváním bytu. S právním názorem okresního soudu, že žalobkyně nabytím vlastnictví k domu č.p. 892 vstoupila do právního postavení pronajímatele (§ 680 odst. 2 obč. zák.), odvolací soud souhlasil; tím ale - pokračoval - nabyla žalobkyně pouze těch práv, která měl předchozí vlastník a pronajímatel. Nabytím účinnosti obchodního zákoníku, novely občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. a zrušením zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, smlouva o sdružení finančních prostředků ze dne 4. 4. 1970, uzavřená podle § 352 hosp. zák. v tehdy platném znění, podle názoru krajského soudu „jako celek nezanikla\"; zaniklo pouze právo „podílníků\" vydávat rozhodnutí o přidělení bytu. Krajský soud poukázal na ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák. i na ustanovení § 868 obč. zák. a zdůraznil že ani současná právní úprava, zejména „občanský zákoník ve znění novely č. 509/1991 Sb.\", nevylučuje, aby vlastník nemovitosti převedl smluvně výkon některých práv pronajímatele na někoho jiného. Vyslovil právní názor, že není žádný důvod, proč by mělo zaniknout právo společnosti P. M. L. a. s. jako nástupce P. m. v. n. p. vybírat nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu „u nájemních vztahů vzniklých transformací z práva osobního užívání bytu založeného uzavřením dohody o odevzdání a převzetí bytu na základě rozhodnutí o přidělení bytu vydaného touto společností nebo jejím předchůdcem před 1. 1. 1992\". Vycházeje z těchto právních závěrů proto krajský soud rozsudkem ze dne 8. 3. 2000, č.j. 21 Co 217/99 - 71, změnil rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném výroku I.\" tak, že žalobu i v této části (tj. co do požadavku na zaplacení částky 25.053,- Kč) zamítl. Zároveň žalobkyni zavázal nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila odkazem na § 238 odst. 1 o. s. ř. ve znění platném do účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (dále jen „o. s. ř.), a v němž uplatnila dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., když odvolacímu soudu vytkla, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poté kdy obsáhle citovala z právní argumentace obsažené v odůvodněních rozsudků soudů obou stupňů, označila dovolatelka právní závěry krajského soudu za nesprávné. Namítala, že „je třeba ve věci se opírat o právní názor okresního soudu s tím, že na nás jako na žalobce změnou vlastnictví přešla veškerá práva ve smyslu § 680 odst. 2 o. z. a není možno dojít k závěru, že právo na výběr nájemného zůstalo ve vlastnictví právního nástupce PMV\". Dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že „právo na výběr nájemného má vlastník nemovitosti jako pronajímatel\", a navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.



Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.\").

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má obsahové a formální náležitosti uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. a označuje také způsobilý dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Jde o dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Vady řízení uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř., které působí zmatečnost, ani tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), k jejichž existenci soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nebyly dovoláním namítány a jejich existence se z obsahu spisu nepodává. Dovolací soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných ustanoveními § 241 odst. 1 a 3 o. s. ř., jsa přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem i tím, jak byl dovolatelkou obsahově vymezen. Předmětem dovolacího přezkumu se tak stal právní závěr odvolacího soudu, že právo společnosti P. M. L. a. s. (jako nástupce P. m. v. n. p.) vybírat nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu „u nájemních vztahů vzniklých transformací z práva osobního užívání bytu založeného uzavřením dohody o odevzdání a převzetí bytu na základě rozhodnutí o přidělení bytu vydaného touto společností nebo jejím předchůdcem před 1. 1. 1992\" nezaniklo, jinak řečeno - že toto právo nenáleží vlastníkovi domu č.p. 892, jímž je žalobkyně.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je pochybení soudu při aplikací práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto - nesprávném - právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.

Dům, postavený společně z vlastních volných prostředků několika podniků, které k tomu uzavřely smlouvu o sdružení finančních prostředků podle § 352 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, podle § 1 vyhlášky č. 86/1968 Sb., o sdružování prostředků socialistických organizací, a podle vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, musel být ve správě jen jednoho subjektu, neboť tehdy neexistovalo ustanovení o společné správě národního majetku (institut správy národního majetku byl od 1. 7. 1988 nahrazen institutem práva hospodaření s národním majetkem, upraveným ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření národním majetkem; od téže doby se připouštělo právo společného hospodaření podle § 64 odst. 3 hosp. zák., ve znění zákona č. 98/1988 Sb.). Šlo-li o smlouvu o sdružení, uzavřenou státními organizacemi, byl dům postavený z takto sdružených prostředků, ve vlastnictví státu. O tom, který ze subjektů smlouvy o sdružení bude mít vybudované zařízení ve správě, musely se podle § 4 vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, organizace písemně dohodnout před zahájením výstavby. Podniku, který se finančně podílel na výstavbě, ale správcem postaveného domu se podle smlouvy nestal, umožňovala smlouva o sdružení, aby přiděloval byty, které byly pro něho touto smlouvou vyčleněny, budoucím uživatelům (podle § 25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb.) nezávisle na organizaci, která byla podle smlouvy správcem domu, a aby od těchto uživatelů vybíral úhradu za užívání bytu a za služby s užíváním spojené.

V rozhodnutí ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. 29 Cdo 154/98, které bylo usnesením občanskoprávního i obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 4. 2001 v souladu s ustanovením čl. 13 odst. 1 písm. d/ a čl. 21 Jednacího řádu Nejvyššího soudu České republiky (k zajištění zákonnosti a jednotnosti rozhodování soudů) zařazeno do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou, zda smlouvy o sdružení finančních prostředků jsou po zrušení hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů k němu, podle nichž byly uzavřeny, platné, popřípadě zda a jak se změnil obsah závazků z nich vyplývající. S odkazem na ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák., podle něhož se právní vztahy, které vznikly přede dnem účinnosti obchodního zákoníku a práva z nich vzniklá, řídí dosavadními předpisy, přisvědčil Nejvyšší soud v citovaném judikátu odvolacímu soudu v jeho závěru, že k zániku smluv o sdružení nedošlo, a vyslovil právní názor, že právo účastníka smlouvy o sdružení rozhodovat o přidělování bytů, postavených na základě sdružení prostředků k jejich výstavbě, se ke dni 1. 1. 1992 transformovalo v právo rozhodovat, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k těmto bytům (jinak řečeno, že toto právo ani v důsledku zrušení hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů k němu, ani v důsledku jiných právních skutečností, nezaniklo). Dovolací soud z tohoto právního názoru vychází a dále dovozuje, že stejně tak nezaniklo ani právo účastníků smlouvy o sdružení, sjednané v této smlouvě, vybírat úhradu za užívání bytů, jichž se týkalo přidělovací právo jednotlivých účastníků smlouvy o sdružení („podílníků\"), ale že se transformovalo v právo vybírat (přijímat) nájemné od dosavadních nájemců těchto bytů. S ohledem na ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nemohlo k zániku těchto práv dojít ani privatizací státního podniku S. B., jehož majetek přešel na žalobkyni, neboť zákon zde výslovně stanovil, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.

Výtka nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, jak byl dovolatelkou obsahově vymezen) není tedy opodstatněná, rozsudek odvolacího soudu je z tohoto pohledu správný, a Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 1, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovanému, který by jinak měl vůči neúspěšné dovolatelce právo na jejich náhradu, v dovolacím řízení prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. dubna 2001

JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.

předsedkyně senátu