Rozhodnutí NS

25 Cdo 1901/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/27/2019
Spisová značka:25 Cdo 1901/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.1901.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Duševní útrapy (o. z.) [ Náhrada při újmě na přirozených právech člověka (o. z.) ]
Dotčené předpisy:§ 2959 předpisu č. 89/2012Sb.
§ 159a odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/29/2019
I.ÚS 1764/19
JUDr. Jaroslav Fenyk
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 1901/2018-168

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) B. P., narozená XY, b) J. P., narozen XY, c) nezletilá AAAAA, narozená XY, všichni bytem XY, všichni zastoupeni Mgr. Tomášem Pavlíkem, advokátem se sídlem K Nemocnici, Nový Jičín, proti žalovanému: L. H., narozený XY, bytem XY, zastoupen JUDr. Jiřím Hrachovcem, advokátem se sídlem Palackého 195, Rožnov pod Radhoštěm, za účasti: DIRECT pojišťovna, a. s., IČO 25073958, se sídlem Nové Sady 996/25, Brno, jako vedlejší účastník na straně žalovaného, zastoupená Mgr. Hynkem Růžičkou LL.M., advokátem se sídlem U Průhonu 1589/13a, Praha 7, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 16 C 60/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2017, č. j. 71 Co 278/2017-137, takto:


I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Hrachovce, advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 12. 2017, č. j. 71 Co 278/2017-137, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 18. 4. 2017, č. j. 16 C 60/2016-69, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) 200 000 Kč a zamítnuta žaloba o zaplacení žalobkyni a) 500 000 Kč s příslušenstvím, žalobci b) 600.000 Kč s příslušenstvím, žalobkyni c) 1 000 000 Kč s příslušenstvím, a změnil jej ve výrocích, jimiž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) 800 000 Kč s příslušenstvím, žalobci b) 900 000 Kč s příslušenstvím, žalobkyni c) 500 000 Kč s příslušenstvím, tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl, a rozhodl o soudním poplatku a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů a ve vztahu ke státu. Odvolací soud vycházel ze závěru o skutkovém stavu, jak jej učinil soud prvního stupně, že žalovaný byl v trestním řízení uznán vinným, že dne 11. 3. 2014 způsobil dopravní nehodu v místní části XY tím, že nepřizpůsobil rychlost jízdy na pozemní komunikaci a vysoce překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci, v důsledku čehož při průjezdu zatáčkou rychlostí 110 km/hod. nezvládl řízení, vyjel mimo vozovku a následně došlo k jeho odražení na přilehlý chodník, po němž šla tehdy třináctiletá dcera žalobců a) a b) [sestra žalobkyně c)], která utrpěla smrtelné zranění. Žalovaný byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a byl mu uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na 8 let. Každému ze žalobců byla přiznána náhrada za duševní útrapy v důsledku usmrcení blízké osoby ve výši 1 000 000 Kč, se zbylou výší nároků byli žalobci odkázáni na řízení občanskoprávní. Trestní soud přihlédl k vysokému zásahu do rodinných vazeb žalobců, k věku zemřelé, k uloženému trestu žalovanému, k jednání žalovaného, které označil jako bezprecedentní hazard. Vzal v úvahu i postoj žalovaného, který se žalobcům omluvil, nicméně ve své výpovědi způsob svého chování v podstatě bagatelizoval. V souvislosti s popsanou událostí trpí žalobci těžkým psychickým traumatem, léčí se u psychologa. Zemřelá dcera se narodila až ze čtvrtého těhotenství, předchozí tři těhotenství skončila vždy v osmém týdnu vývoje plodu. Po narození druhé dcery žalobkyni a) již nebylo další těhotenství doporučeno. K dopravní nehodě došlo v blízkosti jejich bydliště, na místo nehody dohlédnou z okna bytu. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně věc správně posoudil podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), nesouhlasil však s přiznanou výší peněžité náhrady. Uvedl, že vzhledem k přiznané částce 1 000 000 Kč pro každého ze žalobců v adhezním řízení lze nyní při zachování principu „ne bis in idem“ vyšší částku přiznat jen na základě kritérií, která nebyla v trestním řízení tvrzena vůbec, nebo k nim trestní soud nepřihlédl. Vysvětlil základní principy odškodnění pozůstalých, vycházel z judikatorních kritérií, na nichž se shoduje Ústavní soud s Nejvyšším soudem, a ze základního rozpětí náhrady za duševní útrapy od 240 000 Kč do 500 000 Kč pro skupinu nejbližších osob a shledal částky již vyplacené žalobcům b) a c) jako dostatečnou satisfakci. U žalobkyně a) zohlednil další skutečnost, a to přítomnost žalobkyně na místě nehody, kdy viděla svou dceru s devastujícími poraněními, kdy jí ona sama nemohla jakkoli pomoci. Z uvedeného důvodu shledal jako přiměřenou peněžitou náhradu žalobkyni a) nad rámec částky přiznané v adhezním řízení ještě částku 200 000 Kč.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to otázky, zda lze v občanském soudním řízení, byl-li poškozený trestním soudem odkázán s částí svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních, přiznat zbylou požadovanou náhradu pozůstalým jen na základě kritérií, která nebyla tvrzena či zohledněna v trestním řízení. Dovolatelé odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1689/2017, které řeší obdobnou procesní problematiku, podle jejich názoru není civilní soud vázán závěry trestního soudu ve vztahu k výši nároku. Dále namítali, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 2959 o. z., neboť nepřihlédl k zásadě proporcionality, čímž následně chybně stanovil výši náhrady nemajetkové újmy. Přiměřená výše náhrady nemajetkové újmy by měla být stanovena částkami ve výši požadované v žalobě, tj. 1 500 000 Kč pro každého ze žalobců nad rámec částek přiznaných v adhezním řízení. Odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3Tdo 865/2015, případně se jedná o otázku dosud neřešenou na základě těchto skutkových okolností. Uvedli pak další rozhodnutí okresních soudů, která se po skutkové stránce nejvíce blíží projednávané věci. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že částky vyplacené žalobcům představují adekvátní odškodnění, rozsudek odvolacího soudu považoval za správný.

Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky, zda lze v občanském soudním řízení,
byl-li poškozený trestním soudem odkázán s částí svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních, přiznat zbylou požadovanou náhradu pozůstalým jen na základě kritérií, která nebyla tvrzena či zohledněna v trestním řízení.

Nesprávné právní posouzení může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem odkáže soud poškozeného také se zbytkem jeho nároku, jestliže mu nárok z jakéhokoli důvodu přizná jen zčásti.

V občanskoprávním řízení podle § 159a odst. 4 o. s. ř., jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

Z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že výrok rozsudku, jímž soud v trestní věci odkáže poškozeného s jeho nárokem (částečně či zcela) na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 tr. řádu, nelze považovat za výrok, jímž by soud deklaroval „neopodstatněnost“ uplatněného nároku či jeho „nezákonnost“ ve smyslu odpovídajících ustanovení příslušných hmotněprávních norem, z nichž poškozený svůj nárok dovodil. V rámci adhezního řízení jako součásti trestního řízení soud většinou zaměřuje dokazování ohledně škody poškozených osob na ty okolnosti, jež jsou významné z hlediska vyvození trestní odpovědnosti obviněného podle konkrétní skutkové podstaty trestného činu. V těch případech, kdy soud provedeným dokazováním zjistí, že nárok poškozenému nevznikl, nebo že není prokázán, nemůže, a to ani zčásti, zamítnout návrh poškozeného (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. II/1962 s. 41 nebo č. III/1967 s. 48 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 5 Tdo 523/2015, uveřejněné pod č. 20/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – část trestní).

Povahou adhezního řízení a jeho vztahem k občanskoprávnímu řízení se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015. V něm konstatoval, že uplatnění nároku na náhradu škody poškozeným v adhezním řízení nemůže nikdy vést k jeho definitivnímu odepření, neboť i v případě, že je poškozený s celým uplatněným nárokem nebo s jeho zbytkem odkázán na občanskoprávní řízení či jiné řízení, není vyloučeno, aby se ho v něm následně s úspěchem domáhal. Tím se rozhodování soudu o nároku poškozeného v adhezním řízení významně odlišuje od rozhodování o totožném nároku před soudem v řízení občanskoprávním, jehož výsledkem může být i jeho úplné či částečné pravomocné zamítnutí.

Překážka věci rozsouzené, která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednána, je dána nejen tehdy, jestliže o téže věci rozhodl soud v občanském soudním řízení, ale i pravomocným přiznáním nároku na náhradu škody v trestním řízení (v tzv. adhezním řízení) nebo v řízení o přestupku a pravomocným rozhodnutím (rozhodčím nálezem) vydaným v rozhodčím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1166/2006, obdobně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3591/2009). Avšak v rozsahu, v němž byl poškozený odkázán trestním rozsudkem se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, překážka věci rozsouzené dána není (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 1980, sp. zn. 18 Co 193/80, uveřejněné pod č. 37/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – část občanskoprávní).

Jestliže soud v trestním (adhezním) řízení uplatněný nárok na náhradu újmy zcela nepřizná z jakéhokoliv důvodu (ať již jde o otázku spoluzavinění poškozeného nebo jako v projednávané věci o otázku intenzity duševních útrap spojených s usmrcením osoby blízké a přiměřenost výše odškodnění za ně) a se zbytkem nároku odkáže poškozeného (pozůstalé uplatňující nárok na odškodnění za usmrcení osoby blízké) na řízení ve věcech občanskoprávních, nejde v tomto rozsahu o věc pravomocně rozsouzenou a lze ji v občanskoprávním řízení znovu projednat, aniž by soud v občanskoprávním řízení byl vázán závěrem trestního soudu o přiměřenosti výše odškodnění. Soud v občanskoprávním řízení projedná (zcela nebo zčásti) totožný nárok, jaký již byl poškozenými neúspěšně (nebo ne zcela úspěšně) uplatněn v trestním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1689/2017). V občanskoprávním řízení se tedy nejedná o nový nárok, uplatněný na základě jiných skutkových okolností než těch, na jejichž základě byl nárok uplatněn v adhezním řízení.

Z uvedeného plyne, že odvolací soud učinil nesprávný závěr, že byl-li poškozený v trestním řízení odkázán s částí svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních, lze v tomto řízení nárok přiznat jen na základě kritérií, která nebyla v trestním řízení tvrzena vůbec, nebo byla, ale trestní soud k nim nepřihlédl. Přes tento chybný závěr se odvolací soud zabýval přiměřeností výše náhrady za duševní útrapy všech žalobců spojené s usmrcením jejich dcery (sestry) a jeho rozhodnutí spočívá též na závěru, že přiznané náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč pro otce a sestru zemřelé a 1 200 000 Kč pro matku zemřelé jsou přiměřené a zcela odpovídají principu proporcionality. I tento závěr odvolacího soudu byl dovoláním žalobců napaden s tím, že se soud při řešení této otázky odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 3 Tdo 865/2015. V namítaném rozhodnutí však dovolací soud otázku výše nároku na náhradu nemajetkové újmy vůbec neřešil, takže se o odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu jednat nemůže.

Nejvyšší soud se otázkou určování výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké podle § 2959 o. z. zabýval v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, a vyložil, že její výše by měla odrážet obecně sdílené představy o spravedlnosti a slušnosti, přičemž tato kritéria jsou příliš obecná a nepostačují k určení výše náhrady, neboť názory na to, jaká výše náhrady je spravedlivá a slušná, jsou velmi subjektivní a mohou se značně lišit, nehledě k tomu, že údaje o takto obecně sdílených představách nejsou ani k dispozici. Proto je třeba najít určitá objektivní hlediska, jež mohou být východiskem pro stanovení náhrady. Takovým hlediskem může být zákonodárcem nastavená výše odškodnění stanovená v § 444 odst. 3 obč. zák. ve znění účinném od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2013, která činila 240.000 Kč v případě pozůstalého manžela, rodiče, dítěte nebo jiné blízké osoby žijící ve společné domácnosti, 175.000 Kč pro sourozence a 85.000 Kč pro rodiče nenarozeného počatého dítěte. Důvodem kritiky a posléze zrušení této právní úpravy nebyla nedostatečná výše uvedených částek, nýbrž jejich paušálnost (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, a důvodová zpráva k § 2951 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.). Ostatně částka 240.000 Kč pro nejbližší příbuzné je nadále součástí právního řádu v ustanovení § 271i zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 10. 2015, byť jako spodní hranice jednorázové náhrady při úmrtí zaměstnance v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (viz slovo „nejméně“), přičemž vláda je zmocněna k valorizaci této náhrady (§ 201i odst. 2) a soud je oprávněn náhradu přiměřeně zvýšit (§ 271s). Požadavek vnitřní integrity právního řádu, jinými slovy nedostatek racionálních důvodů pro diametrálně odlišné odškodňování pozůstalých v pracovněprávních vztazích a pozůstalých v občanskoprávních vztazích, nedovoluje uvedenou skutečnost ignorovat. I judikatura přechodného období do účinnosti nového občanského zákoníku (1. 1. 2014), vycházející z názoru, že není vyloučeno, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti (srov. opět nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04), tento postup vyhrazovala pro případy mimořádné z hlediska závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či okolností, za nichž k porušení práva došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007). Takto přiznávané částky se pohybovaly v řádu několika desítek až stovek tisíc (nikoli tedy v řádu milionů) Kč [srov. Ryška, M. Odškodnění sekundárních obětí dle § 2959 ObčZ. Právní rozhledy. 2016, č. 11, s. 381-385; Bezouška, P. in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1719, marg. č. 10]. Případné excesy nejsou následováníhodné a nemohou být považovány za ustálenou judikaturu. Lze tedy usuzovat, že primárním zájmem zákonodárce bylo odstranění paušálních zákonných náhrad, nikoli zpochybnění samotné rozhodovací činnosti soudů, která se k této problematice před nabytím účinnosti občanského zákoníku vyvinula, a tím vědomě nastolení stavu diskontinuity v rozhodovací činnosti (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015). Taková diskontinuita by mimo jiné založila neodůvodněné rozdíly mezi osobami, jimž byla poskytnuta náhrada podle dosavadní a podle nové právní úpravy, ač třeba mezi škodními událostmi uplynula jen nepatrná doba. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že považuje pro sjednocení praxe za účelné obdobně jako v Metodice k náhradě nemajetkové újmy na zdraví pro zajištění automatické valorizace náhrad vázat jejich vyčíslení na ukazatel průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Za základní částku náhrady považoval soud v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné mzdy s tím, že obdobnou metodu užil např. Krajský soud v Ostravě v rozhodnutích ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 6 To 370/2014, ze dne 23. 10. 2015, sp. zn. 6 To 404/2015, ze dne 8. 4. 2016, sp. zn. 6 To 51/2016, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 6 To 122/2016.

Jelikož průměrná mzda za r. 2013 činila dle údajů zveřejněných Českým statistickým úřadem 25 122 Kč, činila by pro daný případ (tj. úmrtí nastalé v r. 2014) uvedená částka 502 440 Kč, což zhruba odpovídá horní hranici rozpětí základních částek použité odvolacím soudem. Takto nastavená základní částka je pak východiskem k další úvaze soudu o výši náhrady. Dovolací soud v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 894/2018 vymezil kritéria modifikace základní částky odškodnění, mezi něž zařadil intenzitu vztahu pozůstalého se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případnou existenční závislost na zemřelém a případné poskytnutí jiné satisfakce, zohlednit lze rovněž, byl-li poškozený očitým svědkem škodní události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se o nich dozvěděl. Dalším kritériem je postoj škůdce ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek. Dovolací soud ve výše uvedeném rozhodnutí uzavřel, že má-li mít orientační určení výše náhrad způsobilost sjednotit soudní praxi a dosáhnout účelu sledovaného v § 13 obč. zák. (tj. v obdobných případech rozhodnout obdobně), měla by základní částka být modifikována s ohledem na specifické okolnosti na straně škůdce či poškozeného zpravidla již jen v řádu desítek procent, nikoli vícenásobků. V projednávané věci odvolací soud zohlednil všechna kritéria pro stanovení výše relutární náhrady a vycházel přitom z principu proporcionality, tj. vzal v úvahu částky přiznané v jiných řízeních. Dospěl-li k závěru, že částky přiznané žalobcům (1 000 000 Kč a 1 200 000 Kč) jsou přiměřené (tzn. základní náhrada byla navýšena v řádu téměř 100 %), nelze mu v tomto směru vytýkat, že by náhrada byla nepřiměřeně nízká a neproporcionální a že by jeho úvaha ohledně výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké byla zjevně nepřiměřená.

Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při posouzení otázky výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

I když závěr odvolacího soudu, že byl-li poškozený v trestním řízení odkázán s částí svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních, lze v tomto řízení nárok přiznat jen na základě kritérií, která nebyla v trestním řízení tvrzena vůbec, nebo byla, ale trestní soud k nim nepřihlédl, je odklonem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nejsou dány podmínky pro zrušení napadeného rozhodnutí, jelikož jiného výsledku řízení by ani při správném zodpovězení předchozí otázky nemohlo být dosaženo. Přezkoumávané rozhodnutí totiž současně spočívá na závěru o přiměřenosti již přiznaných peněžitých částek, a při posouzení této otázky odvolací soud postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolání žalobců tak není podle § 237 o. s. ř. v tomto rozsahu přípustné.

Ze všech těchto důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, proto dovolání žalobců podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.

Dovolací soud má za to, že ve věcech odškodnění za zásah do práva na soukromý a rodinný život (tj. do osobnostního práva poškozeného) podle § 2959 o. z. nelze při stanovení odměny advokáta podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) postupovat podle § 7 ve spojení s § 8 odst. 1 advokátního tarifu, neboť tato ustanovení nereflektují povahu řízení o náhradách při újmě na přirozených právech člověka, kdy v době započetí úkonu právní služby nelze určit výši plnění, jestliže určení výše náhrady závisí na posouzení soudu podle mnoha kritérií (intenzita vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční či hmotná závislost na zemřelém, případné poskytnutí jiné satisfakce, postoj škůdce, dopad události do jeho duševní sféry, majetkové poměry škůdce, míra zavinění, resp. míra spoluzpůsobení smrti poškozeným, vzít v potaz je třeba i okolnosti vyjmenované v § 2957). Na tyto případy je, obdobně jako v případech řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci, přiléhavé aplikovat § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Odměna advokáta se proto v projednávané věci vypočte z tarifní hodnoty 50 000 Kč stanovené v § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.

V dovolacím řízení úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 3100 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání žalobců, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 4 114 Kč.

Vedlejšímu účastníku na straně žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 27. 2. 2019


JUDr. Robert Waltr
předseda senátu