Rozhodnutí NS

24 Cdo 3792/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/02/2019
Spisová značka:24 Cdo 3792/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.3792.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vady podání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/25/2019
IV.ÚS 2421/19
IV.ÚS 2421/19
JUDr. Jaromír Jirsa
odmítnuto
10/09/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
24 Cdo 3792/2018-176


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce M. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 27/2a, proti žalovanému městysi Kamenice, se sídlem v Kamenici 481, 588 23 Kamenice u Jihlavy, identifikační číslo osoby 002 86 079, zastoupeného Mgr. Lukášem Rothanzlem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786, o určení vlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 20 C 365/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 30. dubna 2018, č. j. 72 Co 25/2018-135, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Lukáše Rothanzla, advokáta se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786.

Odůvodnění:

Okresní soud v Jihlavě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. srpna 2017, č. j. 20 C 365/2016-57, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků p. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY (dále též „pozemky“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. dubna 2018, č. j. 72 Co 25/2018-135, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o určení vlastnictví k předmětným pozemkům zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (prostřednictvím svého advokáta) včasné dovolání (k němuž se písemně nesouhlasně vyjádřil žalovaný), které ovšem - jak bude dále vyloženo - neobsahuje zákonem stanovené náležitosti.

Předně žalobce v dovolání nevymezil dovolací důvod.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

V daném případě žalobce dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. ve svém dovolání nevymezil, neboť veškerou svou dovolací argumentaci upíná k poukazu na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 13. června 2016, č. j. I. ÚS 36/15 (poznámka dovolacího soudu: všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz, a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz) ve vztahu k nezákonnosti předchozích řízení a z nich vydaných rozhodnutí, jež Ústavní soud v předmětné věci posuzoval a označeným nálezem je zrušil.

Žalobce v podaném dovolání rovněž nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání.

V dovolání musí dále dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

Pouhá právní polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014).

Nejvyšší soud konstatuje, že žalobce ve svém dovolání právně relevantním způsobem nevymezil ani předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 ve vazbě na § 237 o. s. ř., neboť neformuloval právní otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, ani nevymezil, o kterou konkrétní variantu předpokladů přípustnosti dovolání (viz shora) se má jednat, respektive v tomto směru pouze neurčitě uvedl, že: „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně má být rozhodnutím dovolacího soudu vyřešena jinak.“

Za právně relevantní vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nelze považovat ani tu část dovolání (dovolací argumentace), v níž žalobce (na str. 2 dovolání) namítá, že: „rozhodnutím Ústavního soudu mělo za následek, že k zániku vlastnického práva dovolatele nedošlo, a to proto, že k zajištění předmětného majetku došlo, aniž by dovolatel byl o této skutečnosti jakkoliv vyrozuměn a následující řízení již bylo od samého počátku nezákonně vedené snahou zahojit předchozí nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení...“

V tomto směru dovolací soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, který zaujal právní názor, že dovolání je přípustné, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu.

Jestliže - jakož již shora bylo vyloženo - žalobce dovolací argumentaci vztahuje k předchozím řízením ve světle předmětného nálezu Ústavního soudu, a to bez právně relevantního promítnutí (dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání) do nynějších poměrů představovaných dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je nasnadě, že ani z pohledu připomenutého nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3507/16, nelze uzavřít, že dovolání žalobce obsahuje zákonem stanovené náležitosti.

Připomíná se, že zatímco úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o právním posouzení věci, povinností dovolatele je, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.

Přitom plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Odhlédnuvše od absence dovolacího důvodu a nevymezení právně relevantního předpokladu přípustnosti dovolání nutno zdůraznit, že odvolací soud při svém rozhodování reflektoval předmětný kasační nález Ústavního soudu, přičemž k němu mj. uvedl, že: „důsledkem nálezu není neplatnost navazujících převodů sporných pozemků ze státu (tehdy s právem hospodaření svědčící Státnímu pozemkovému úřadu) na žalovaného“, ale ani „závěr, že ztráta nabývacího titulu pro stát neznamená obnovení vlastnického práva předchozího vlastníka, tedy žalobce.“

Pokud tedy dovolatel mechanicky poukazoval na předmětný nález Ústavního soudu, aniž by pro dovolací řízení zcela jasně a určitě vymezil k řešení předmětnou právní otázku s vymezením (některé ze shora připomenutých variant) předpokladů přípustnosti dovolání, není možné ponechávat na dovolacím soudu, aby za dovolatele prováděl precizaci těchto podstatných složek jeho dovolání, aby se mohl vůbec zabývat jeho přípustností.

Dovolání žalobce proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu je podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (objektivně) nepřípustné.

Vzhledem k výše uvedenému (absence vymezení dovolacího důvodu a předpokladů přípustnosti dovolání) Nejvyšší soud proto uzavírá, že podané dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyly dovolatelem odstraněny v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.

Dovolací soud již nerozhodoval o návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť uvedený návrh byl tímto (odmítacím) rozhodnutím konzumován.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 2. 5. 2019


JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu