Rozhodnutí NS

21 Cdo 1184/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/24/2019
Spisová značka:21 Cdo 1184/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1184.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 a 2 o. s. ř.
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 1184/2019-606


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobců a) V. B., narozeného XY, bytem XY, b) M. B., narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Dušanem Miciou, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sladkovského č. 410, proti žalovanému T. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem v Praze, V Jámě č. 699/1, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 12 C 38/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. listopadu 2018, č. j. 25 Co 200/2018-570, takto:


I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Vojtěcha Suchardy, advokáta se sídlem v Praze, V Jámě č. 699/1.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 11. 2018, č. j. 25 Co 200/2018-570 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V dovolání musí být též (kromě dalších náležitostí) uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 237 až 238a o. s. ř. (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Judikatura soudů dovodila, že, může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř.
- tak jako tomu je v posuzovaném případě - je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění odvolatele splněn (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura); má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy,
je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013), má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

Namítají-li žalobci, že „odvolací soud se při rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zejména v otázce posouzení promlčení zástavního práva“, potom ovšem neuvádějí, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, a uvedené nelze odvodit ani z obsahu dovolání, věnujícího se této otázce (bod IV. dovolání žalobců). Namítají-li žalobci, že „tato otázka nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu zcela dořešena, v situaci, kdy byla pohledávka zástavním právem zajištěná po jeho promlčení přiznána v rozhodčím řízení, jehož není zástavní věřitel účastníkem a nemůže tak námitku promlčení vznést“, pak zcela pomíjí, že na závěru o promlčení zástavním právem zajištěné pohledávky před jejím přiznáním v rozhodčím řízení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, ba právě naopak. Jak soud prvního stupně (srov. bod 69. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), tak odvolací soud (srov. bod 11. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) dovodily závěr, že žalovaný (věřitel) „uplatnil nárok na vrácení půjčky u rozhodce v promlčecí době“ a k této otázce (tedy k otázce ne/promlčení zajištěné pohledávky) žalobci opět neuvádějí, v čem při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že zástavním právem zajištěná pohledávka, vzniklá podle smlouvy o půjčce ze dne 1. 12. 2008, byla splatná do dne 30. 9. 2009, dohodou dlužníka a věřitele došlo ke změně této smlouvy „dodatkem ze dne 29. 9. 2009“ ve stanovení termínu splatnosti do dne 31. 3. 2010. Věřitel pohledávku z této smlouvy uplatnil u rozhodce dne 21. 12. 2012. K otázce počátku běhu promlčecí doby v případě dohody o změně závazku (§ 516 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“) se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 399/2005, kde vyslovil a odůvodnil závěr, že pokud byla splatnost závazku dohodou stran změněna, je skutečnost, že promlčecí doba ve vztahu k původní lhůtě splatnosti již počala běžet, bez významu a promlčení (včetně určení počátku běhu promlčecí doby) musí být posuzováno výlučně podle nové (a jediné existující) doby splatnosti závazku, stejně se potom vyjádřil mutatis mutandis v rozsudku ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4035/2007, a stejné je i v závěrech nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 119/17. Závěr odvolacího soudu o nepromlčení zástavním právem zajištěné pohledávky je tak v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. K otázce vztahu promlčení zástavního práva a zástavním právem zajištěné pohledávky se Nejvyšší soud vyjadřoval nesčetněkrát; v rozsudku ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 888/2008, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod číslem 123/2008, vyslovil a odůvodnil závěr, že zástavní právo se ve smyslu ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák. nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka nejen tehdy, dal-li dlužník zajištěné pohledávky do zástavy svůj majetek, ale i v případě, že zástavní dlužník není dlužníkem zajištěné pohledávky; v usnesení ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1020/2016, dále vyslovil závěr, že k promlčení zástavního práva nepostačuje toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo. Závěr odvolacího soudu, že pokud nedošlo k promlčení zajištěné pohledávky, nemohlo dojít ani k promlčení zástavního práva, i když zástavce je osobou odlišnou od dlužníka, je též v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Námitky, směřující k nesprávnému posouzení otázky promlčení zástavního práva, tak přípustnost dovolání založit nemohou.

Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které dovolatel pokládá za chybné. Námitky, jimiž žalobci uplatnili jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (zpochybňují-li skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že došlo ke změně smlouvy ze dne 1. 12. 2008 dodatkem ze dne 29. 9. 2009, dále o tom, že nedošlo k započtení na „závazek akcionáře poskytnout dobrovolný příplatek“, nesouhlasí-li s hodnocením důkazů, předestírají-li vlastní skutkové závěry, na nichž pak budují své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci), nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Namítají-li dále žalobci, že soudy neprovedly jimi navržené důkazy (nebyli vyslechnuti svědkové M. B., J. P., P. J., J. G. a nebyl vypracován znalecký posudek), pak neprovedení navrženého důkazu dovolací soud posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení žalobců o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).

Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Žalobci v dovolání navrhli odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem žalobců na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 5. 2019


JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu