Rozhodnutí NS

29 NSCR 43/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/28/2019
Senátní značka:29 NSCR 43/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.43.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Insolvenční správce
Podjatost
Dotčené předpisy:§ 24 IZ.
§ 31 IZ.
§ 34 IZ.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
KSCB 27 INS XY
29 NSČR 43/2017-B-241



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka P. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, PSČ 118 00, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 27 INS XY, o odvolání insolvenčního správce z funkce, o dovolání insolvenčního správce JUDr. Ing. Miroslava Kořenáře, se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, PSČ 370 01, zastoupeného Mgr. Martinem Kolaříkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, PSČ 370 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2016, č. j. KSCB 27 INS XY, 3 VSPH XY, takto:

Dovolání se odmítá.


Odůvodnění:


Usnesením ze dne 27. dubna 2016, č. j. KSCB 27 INS XY, zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) návrh zástupce věřitelů (České spořitelny, a. s.), aby byl JUDr. Ing. Miroslav Kořenář odvolán z funkce insolvenčního správce.

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání zástupce věřitelů usnesení insolvenčního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:

1) Usnesením ze dne 5. června 2009, č. j. KSCB 27 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil hrozící úpadek dlužníka (P. T.), prohlásil na jeho majetek konkurs a insolvenčním správcem ustanovil společnost Dytrych & Švihla, v. o. s.

2) Na schůzi věřitelů, konané dne 23. července 2009, věřitelé odvolali z funkce prozatímní věřitelský výbor a zvolili zástupce věřitelů (Českou spořitelnu, a. s.). Insolvenční soud usnesení schůze věřitelů potvrdil.

3) Insolvenční soud odvolal společnost Dytrych & Švihla, v. o. s. z funkce insolvenčního správce dlužníka a novým správcem ustanovil JUDr. Ing. Miroslava Kořenáře (usnesením ze dne 15. října 2009, č. j. KSCB 27 INS XY, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2010, č. j. KSCB 27 INS XY, 1 VSPH XY).

4) JUDr. Ing. Miroslav Kořenář aktualizoval soupis majetkové podstaty dlužníka, do nějž pod položkou č. 6 zapsal 10 kusů akcií společnosti CB. v likvidaci (dále jen „společnost CB“), znějících na jméno M. K. v listinné podobě č. 000001 – 000010, každá o jmenovité hodnotě 100.000 Kč (dále jen „akcie“).

5) V incidenčním sporu o vyloučení akcií z majetkové podstaty dlužníka (vedeném pod sp. zn. 27 ICm 1496/2013) proti žalovanému insolvenčnímu správci JUDr. Ing. Miroslavu Kořenářovi, zastupuje dlužníka, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného, advokát Mgr. Tomáš Pelikán, a to na základě plné moci udělené mu dlužníkem dne 16. března 2014.

6) JUDr. Ing. Miroslav Kořenář udělil dne 30. září 2014 advokátům Mgr. Martinu Kolaříkovi a Mgr. Tomáši Pelikánovi písemně plnou moc ke společnému zastupování při jednání na mimořádné valné hromadě společnosti CB s tím, že pro případ zákonem vyloučeného společného zastupování mohou jednat samostatně. Insolvenční správce se osobně valné hromady nezúčastnil.

7) Dlužník udělil dne 4. února 2015 Mgr. Tomáši Pelikánovi písemně plnou moc k zastupování v insolvenčním řízení vedeném insolvenčním soudem pod sp. zn. KSCB 27 INS XY.

8) Zástupce věřitelů namítl podjatost insolvenčního správce JUDr. Ing. Miroslava Kořenáře, a to s ohledem na jeho poměr k dlužníkovi a jeho právnímu zástupci v insolvenčním řízení (Mgr. Tomáši Pelikánovi).

9) Podáním ze dne 19. března 2015 dlužník sdělil insolvenčnímu soudu, že s insolvenčním správcem a jejich právními zástupci postupují v řízení o vyloučení akcií z majetkové podstaty dlužníka i v jiných věcech shodně, neboť jejich zájmy, jakož i zájmy věřitelů, jsou stejné, když jsou vedeny snahou o dosažení co nejvyšší hodnoty majetkové podstaty dlužníka.

Na tomto základě odvolací soud – cituje ustanovení § 24 odst. 1, § 31 odst. 1 a § 34 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 107/2013, uveřejněném pod číslem 114/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 114/2014“) – uzavřel, že důvodem pro vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení a tedy i pro jeho odvolání z funkce může být také poměr insolvenčního správce k osobě dlužníka či jeho zástupce, přičemž v projednávané věci možné existenci takového vztahu může nasvědčovat (oproti mínění insolvenčního soudu) také okolnost, že insolvenční správce a dlužník jsou „spojeni“ osobou téhož právního zástupce.

Vhledem k tomu, že insolvenční soud „fakticky rezignoval na výkon dohlédací činnosti“ a při rozhodování o odvolání insolvenčního správce z funkce blíže nezkoumal také další účastníky řízení tvrzené skutečnosti, jež by případně mohly vést k závěru o podjatosti insolvenčního správce, nebo o porušení jeho povinností, odvolací soud napadené rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční správce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a dovolatel (oproti svému mínění) nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení ani žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že důvody podjatosti insolvenčního správce se mohou týkat i jeho vztahu k účastníkům řízení, včetně samotného dlužníka) především nijak nevybočuje z rámce vytýčeného judikaturou Nejvyššího soudu při výkladu ustanovení § 24 odst. 1, § 31 a § 34 insolvenčního zákona k důvodům pro odvolání insolvenčního správce z funkce. Srov. v této souvislosti zejména závěry, jež Nejvyšší soud formuloval již v R 114/2014 a k nimž se posléze přihlásil např. v usnesení ze dne 30. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 78/2013, nebo v usnesení ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2014; 29 NSČR 80/2015, uveřejněném pod číslem 47/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

V označených rozhodnutích Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení § 24, § 31 a § 34 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není ustanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Tamtéž Nejvyšší soud dovodil, že podmínky, za nichž je insolvenční správce vyloučen z insolvenčního řízení (§ 24 odst. 1 insolvenčního zákona), lze v zásadě poměřovat s podmínkami určenými ustanovením § 14 odst. 1 o. s. ř. Přitom vztah insolvenčního správce k účastníkům řízení (dlužníku či věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku – § 14 odst. 1 insolvenčního zákona), popř. účastníkům řízení v incidenčních sporech (§ 16 insolvenčního zákona), pro který je dán důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce, může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. Současně platí, že pro přijetí závěru o vyloučení insolvenčního správce postačí, že jsou zde důvody pochybovat o jeho nepodjatosti, tj. jeho podjatost nemusí být „prokázána“.

V poměrech projednávané věci navíc odvolací soud zjevně nezaložil (a dovolatel se mýlí, dovozuje-li opak) dovoláním napadené kasační rozhodnutí na závěru, podle něhož by již výše popsané skutkové okolnosti (rozuměj zastoupení insolvenčního správce a dlužníka v označeném incidenčním sporu a na valné hromadě společnosti CB stejným zástupcem) byly (bez dalšího) způsobilé vyvolat pochybnosti o nepodjatosti insolvenčního správce, nýbrž na tom, že k řádnému rozhodnutí o návrhu na odvolání insolvenčního správce z funkce bude nezbytné (v dalším řízení) posoudit také ostatní skutečnosti, jež se podávající z obsahu insolvenčního spisu (zejména pak z podání dalších insolvenčních věřitelů) a jež ve svém souhrnu mohou (případně) zakládat důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce (a tudíž i důvod pro jeho odvolání z funkce).

Tomu ostatně odpovídá i další průběh insolvenčního řízení (k tomu srov. důvody usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. srpna 2017, č. j. KSCB 27 INS XY, 3 VSPH XY).

Dovolatel dále předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázku, zda byl odvolací soud (při rozhodování o odvolání zástupce věřitelů proti zamítavému usnesení insolvenčního soudu) správně obsazen, namítaje, že členkou senátu, který vydal dovoláním napadené rozhodnutí, neměla být podle pravidel obsažených v tehdy platném rozvrhu práce soudkyně Mgr. Věra Modlitbová.

Touto argumentací však dovolatel z obsahového hlediska vystihuje pouze tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. spočívající v tom, že soud byl nesprávně obsazen; srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2012, pod číslem 16. Taková „zmatečnostní“ vada však není způsobilým dovolacím důvodem; k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (znění účinné od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 2. 2019


JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu