Rozhodnutí NS

33 Cdo 313/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/28/2019
Spisová značka:33 Cdo 313/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.313.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 313/2019-246


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobkyně MS - stavby s.r.o., se sídlem v Olomouci - Nedvězí, Jilemnického 5/51, identifikační číslo 26798425, zastoupené Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem se sídlem v Brně, Slavíčkova 827/1a, proti žalované P. P., bytem XY, zastoupené JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1463/5, o zaplacení částky 8.330.850 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 119 C 29/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 10. 2018, č. j. 47 Co 135/2018-215, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 50.771,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Věslava Nemetha, advokáta.


O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 4. 2018, č. j. 119 C 29/2016-184, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 8.330.850 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. 10. 2018, č. j. 47 Co 135/2018-215, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není přípustné, neboť neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.); o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve dovolacím soudem vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13 a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14). Žalobkyně předpoklady přípustnosti dovolání taxativně uvedené v § 237 o. s. ř. nevymezila.

Argument, podle kterého se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek); takový údaj ovšem dovolání neobsahuje.

Ačkoli obsáhle polemizuje s tím, jak odvolací soud rozhodl, ve vztahu k právním otázkám, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, dovolatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Není přitom úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatelky.

Vytýká-li dovolatelka soudům obou stupňů, že neprovedly navržené důkazy a současně kritizuje nedostatky v odůvodnění jeho rozsudku, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného či procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li jimi řízení skutečně postiženo – přihlíží dovolací soud pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).

Posuzováno podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žalobkyně shora uvedenému požadavku nedostála. Nejvyšší soud proto její dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).

Pro úplnost - mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání - nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 28. 2. 2019


JUDr. Václav Duda
předseda senátu