Rozhodnutí NS

30 Cdo 2248/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:30 Cdo 2248/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2248.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Promlčení
Dobré mravy
Přípustnost dovolání
Vady podání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 2 o. s. ř.
§ 35 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 110 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/24/2019
I.ÚS 1711/19
JUDr. Vladimír Sládeček
odmítnuto
03/09/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 2248/2018-291


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Tomáše Mottla v právní věci žalobce R. V., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 123/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2017, č. j. 57 Co 626/2016-266, t a k t o:

Dovolání se odmítá.


O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se po částečném zpětvzetí žaloby domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 22 936 706 Kč s příslušenstvím sestávající z dílčích majetkových nároků. Takto nárokovaná škoda měla žalobci jako obviněnému vzniknout v důsledku trestního řízení (včetně vazebního stíhání od 14. 12. 2000 do 4. 7. 2001), vedeného posléze u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 6/2003 (původně sp. zn. 32 T 1/2002) a trvajícího od 14. 12. 2000 do 23. 1. 2014, ve kterém byl žalobce pravomocně zproštěn obžaloby rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 4 Vzv 6/2003, které bylo žalobci doručeno dne 23. 1. 2014.

V souvislosti s uvedeným trestním stíháním žalobce požadoval také peněžitou náhradu (zadostiučinění) nemajetkové újmy spočívající v nemožnosti využívat oprávnění vyplývající z držení zbrojního průkazu, který byl zajištěn po dobu delší 10 let, v nemožnosti vykonávat advokacii v délce 35 měsíců, dále nemajetkové újmy způsobené vazbou a také spočívající v zásahu do dobré pověsti žalobce jako advokáta, včetně újmy na pověsti způsobené orgány činnými v trestním řízení, které měly poskytovat tisku nepravdivé a hrubě zkreslující informace o žalobcově zavinění „krachu“ družstevní záložny (kampeličky), o kterém probíhalo předmětné trestní řízení. Žalobce se rovněž domáhal náhrady nemajetkové újmy vzniklé nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce předmětného trestního řízení.

Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 7. 2016, č. j. 32 C 123/2015-10, ve znění opravného usnesení (o části právního hodnocení) ze dne 3. 10. 2016, č. j. 32 C 123/2015-226, rozhodl co do základu o důvodnosti tam specifikovaných nároků žalobce na náhradu majetkové škody (výrok I) a zamítl nároky žalobce na náhradu (veškeré) nemajetkové újmy a na náhradu škody spočívající v osobních výdajích po dobu vazebního stíhání a ve zmařené odměně za konzultační činnosti pro Ústavní soud (výrok II).

Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) svým rozsudkem ze dne 7. 12. 2017, č. j. 57 Co 626/2016-266, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části, jíž bylo rozhodováno o nároku z prodlení a náhradě ve vztahu k částce 6 825 Kč a částce 100 000 Kč, o zmařené příležitosti ve vztahu k 65 ks akcií, o zmařené odměně za konzultační činnost žalobce u Ústavního soudu za období 15. 12. 2000 – 4. 7. 2001 a 19. 9. 2001 – 15. 12. 2002, o nákladech na výkon advokacie JUDr. Vladimírem Ježkem, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I), ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku II, v části týkající se nároku na náhradu nemajetkové újmy, napadl žalobce (dále jen „dovolatel“), zastoupený advokátkou, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), dílem pro vady a dílem jako nepřípustné odmítl.

Žalovaná se k dovolání vyjádřila přípisem ze dne 15. 8. 2018 tak, že plně souhlasí se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, nebo zamítl.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

„Žalobce považuje dovolání za přípustné ve smyslu ust. § 237 o. s. ř., neboť má zato, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu jednak závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně otázka běhu promlčecí doby dle zákona č. 82/1998 Sb. má být dovolacím soudem posouzena jinak a jednak má zato, že by měl dovolací soud rozhodnout o otázce, která nebyla dovolacím soudem vyřešena.“

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).

Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srov. např. závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).

V důsledku této vady (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), týkající se především otázky B („počátek běhu promlčecí doby nemajetkové újmy k uplatnění nároku u soudu“), kterou dovolatel neodstranil v dovolací lhůtě (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) právních otázek těmito námitkami otevíraných; proto se jimi nezabýval (srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V případě otázky A („postavení žalobce jako účastníka řízení ve vztahu k námitce promlčení a posouzení její souladnosti s dobrými mravy“), žalobce sice označuje nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, avšak dovolací soud žádný rozpor řešení otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy v napadeném rozhodnutí s označenou, ani jinou judikaturou Ústavního soudu či dovolacího soudu neshledal.

Odvolací soud se otázkou možného rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy zabýval, avšak není pravdou, že by svůj závěr postavil toliko na tom, že žalobce je renomovaným advokátem, který byl již v době předběžného uplatnění nároku zastoupen advokátkou, a že tedy nemohl podat u soudu žalobu pozdě v důsledku nějakého nesprávného právního vědomí. Byť uvedený argument odvolací soud uvádí, stojí jeho závěr především na tom, že neprojednání uplatněného nároku žalovanou v šestiměsíční lhůtě nemohlo mít pro žalobce žádné negativní důsledky a že ani z obsahu spisu nevyplývají žádné skutečnosti, které by o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy svědčily.

Při řešení uvedené otázky se odvolací soud nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které námitka promlčení uplatněná státem obecně není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010), a to ani tehdy, pokud se příslušné ministerstvo nevyjádřilo ve lhůtě podle § 15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010), neboť bez ohledu na postup žalované má žalobce zachovanou možnost uplatnit svůj nárok u soudu včas (možnost uplatnit nárok u soudu marným uplynutím šestiměsíční lhůty ostatně přímo vyplývá z § 15 odst. 2 OdpŠk, a poškozeného by k tomu mělo vést i ustanovení § 35 odst. 1 OdpŠk upravující stavení běhu promlčecí lhůty po dobu předběžného projednání, a to slovy „nejdéle však po dobu 6 měsíců“).

Protože se odvolací soud v napadeném rozhodnutí při řešení otázky možného rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, není dovolání pro řešení otázky A ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

Dovolání není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky C („částečné plnění žalovaného je uznáním závazku a žalovaný je povinen jej plnit v celé výši a nemůže namítat promlčení takto uznaného závazku, uznáním závazku se promlčecí doba prodlužuje na deset let od okamžiku uznání“). Byť se odvolací soud touto otázkou přímo nezabýval, z napadeného rozsudku nevyplývá, že by žalovaná v rámci předběžného projednání uznala jako oprávněnou i tu část nároků, co do výše, která nadále byla předmětem řízení, z čehož také dovolací soud ve smyslu § 241a odst. 6 a § 243f odst. 1 o. s. ř. vychází. Dovolatelem předkládaná právní otázka je v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, přičemž dovolací soud neshledává, že by posouzení námitky promlčení odvolacím soudem bylo s touto rozhodovací praxí v rozporu.

Projednání nároku u příslušného úřadu je skončeno sdělením, že nárok bude nebo nebude, zcela nebo zčásti, uspokojen. Pokud úřad prohlásí své stanovisko za konečné, mají se jím za vypořádané všechny uplatněné nároky, tj. i ty, o kterých se v něm úřad výslovně nezmiňuje. Pouze takový závěr totiž odpovídá smyslu úpravy § 14 odst. 1 a 3 OdpŠk. Nedošlo-li ze strany příslušného úřadu k dobrovolnému uspokojení uplatněného nároku, postrádají jakékoli další pokusy o změnu jeho postoje smysl a s ohledem na pokračování běhu promlčecí lhůty, přerušené podle § 35 OdpŠk jen po dobu od uplatnění nároku u příslušného úřadu do skončení jeho předběžného projednání, vystavují poškozeného zbytečnému riziku promlčení jeho nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011). Stanovisko žalované vydané v rámci předběžného projednání nepochybně je platným uznáním dluhu, majícím za následek běh nové promlčecí lhůty (§ 110 odst 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), avšak pouze v rozsahu částky v tomto stanovisku uvedené (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1944/2016).

O nákladech tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto soudem prvního stupně v rozhodnutí, kterým se bude řízení u něho končit (§ 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. 3. 2019


Mgr. Vít Bičák
předseda senátu