Rozhodnutí NS

8 Tdo 173/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/26/2019
Spisová značka:8 Tdo 173/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.173.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 173/2019-234


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2019 o dovolání obviněného J. R., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 55 To 332/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 50/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá.
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 2 T 50/2017, byl obviněný J. R. uznán vinným: pod bodem 1. přečiny podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, pod bodem 2. přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku. Za to byl podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené J. S., nar. XY, bytem XY, částku 2 000 Kč a poškozené M. K., nar. XY, bytem XY, částku 5 000 Kč.

2. Označený rozsudek obviněný napadl odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 55 To 332/2018, byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným pokusem přečinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 209 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené J. S., nar. XY, bytem XY, na náhradě škody částku 2 000 Kč. Podle § 226 písm. a) tr. ř. byl naproti tomu zproštěn obžaloby pro skutek původně popsaný pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, neboť nebylo prokázáno, že se skutek, pro nějž byl obviněný stíhán, stal. V návaznosti na zproštění obžaloby bylo podle § 229 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozené M. K. na náhradu škody.

3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný pokusu přečinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že v XY, dne 26. 7. 2016 v době od 11:30 hodin do 12:30 hodin, poté, co se připojil k poškozené J. S., narozené XY, při její cestě z nákupu, aniž by byl vyzván ke vstupu do bytu, do tohoto vstoupil, nabízel poškozené broušení nožů a nůžek, bez vyzvání si v kuchyni bytu vzal 9 kusů kuchyňských nožů a 1 škrabku, poté byt opustil s tím, že jde nože nabrousit, přičemž po 30 minutách se vrátil, poškozená jej vpustila do bytu, uvedené nože a škrabku, které ve skutečnosti nenabrousil, vrátil s tím, že jsou nabroušené, a po poškozené požadoval zaplacení 25 000 Kč, kdy po nevoli poškozené snížil částku na 1 200 Kč, od poškozené si vzal bankovku o nominální hodnotě 2 000 Kč, vrátil jí 8 bankovek o nominálních hodnotách 100 Kč, které položil na stolek a odsunul směrem k poškozené, a poté, co poprosil poškozenou o sklenici vody, z bytu odešel, načež poškozená zjistila, že jí obviněný kromě 1 200 Kč, které si vyúčtoval za nabroušení, z bytu odnesl i 800 Kč, které jí původně vrátil, čímž poškozené J. S. způsobil škodu ve výši 2 000 Kč; a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl mimo jiné za přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 2. 2016, č. j. 1 T 36/2014-152, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 6. 2016, č. j. 55 To 207/2016-166, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců se zařazením do věznice s dozorem.
II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti odsuzující části rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 55 To 332/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytkl nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.

5. Po poukazu na odůvodnění napadeného rozhodnutí týkající se výroku o vině uvedl, že je nezpochybnitelné, že poté, co převzal předměty k nabroušení, byt poškozené na 30 minut opustil. Poškozená tak měla dost času na to, aby se proti předchozímu údajnému neoprávněnému vstupu do bytu bránila, např. přivoláním policie. Jestliže však žádné obdobné opatření neučinila, je zjevné, že obviněný do jejího bytu vstoupil s jejím souhlasem. Závěr, že po ní požadoval 25 000 Kč, není podložen žádným nezvratným důkazem. Obviněný hovořil o částce 2 500 Kč, přičemž není vyloučeno, že poškozená se mohla přeslechnout. Ostatně hodnota 9 kusů ve výroku o vině specifikovaných věcí částku 25 000 Kč ani nedosahovala.

6. Namítl, že se soud neřídil zásadou uvedenou v § 2 odst. 6 tr. ř., neboť v dané věci neexistuje jediný důkaz o jeho vině. Soud nepřihlédl k jeho obhajobě a porušil pravidlo in dubio pro reo. Z toho obviněný dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.

7. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 55 To 332/2018, zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nevyužívá svého oprávnění a k dovolání obviněného se nebude věcně vyjadřovat.


III. Přípustnost dovolání

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání

10. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

12. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

13. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (srov. přiměřeně bod 9., str. 5 rozsudku nalézacího soudu, body 7.–9., str. 4–5. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními, jež se staly podkladem odsuzující části napadeného rozsudku odvolacího soudu, a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

14. Nad rámec výše uvedeného lze nicméně doplnit, že obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu usvědčován podrobnou a přesvědčivou výpovědí poškozené J. S. (č. listu 16–17), částečně ve spojení s jeho vlastní výpovědí (č. listu 47) a rovněž ve spojení s odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie (č. listu 42–43), protokolem o ohledání místa činu (č. listu 37) a odborným vyjádřením Miroslava Trojana z Brusírny nástrojů Librus (č. listu 47). Na rozdíl od výpovědi obviněného vyznívá výpověď poškozené naprosto věrohodně, neboť zcela koresponduje s ostatními v řízení provedenými důkazy. Na výpověď obviněného naopak nutno nahlížet jako na výpověď toliko částečně pravdivou, neboť obviněný v rozporu se závěry vyplývajícími z odborného vyjádření Miroslava Trojana z Brusírny nástrojů Librus tvrdil, že obviněné předměty, jež si z jejího bytu odnesl, skutečně nabrousil, v bytě jí je předváděl a zkoušel, že jsou nabroušené. Výpověď obviněného rovněž neobstojí s ohledem na jeho vyjádření, že měl živnostenské oprávnění a poškozené chtěl vystavit doklad o zaplacení. Nalézací soud relevantně akcentoval předchozí odsouzení obviněného bránící provozování živnosti a stran nevěrohodnosti obviněného přiléhavě poukázal (stejně jako posléze i soud odvolací) na modus operandi, kdy se obviněný stejné trestné činnosti dopustil již v minulosti. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem nelze než považovat skutková zjištění soudů za odpovídající výsledkům provedeného dokazování.

15. Protože obviněný svoji domněnku nesprávné právní kvalifikace skutku založil na přesvědčení o nesprávných skutkových zjištěních, dovolací soud se posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval.

16. Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 2. 2019
                              JUDr. Věra Kůrková
                                  předsedkyně senátu