Rozhodnutí NS

6 Tdo 320/2018

citace  citace s ECLI
Právní věta:Znalecký posudek, Dokazování, Těžká újma na zdraví § 105 odst. 1 tr. ř., § 89 odst. 2 tr. ř., § 122 odst. 2 tr. zákoníku I. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, musí obsahovat popis konkrétních projevů posttraumatické stresové poruchy u poškozeného, tj. uvedení skutečností, v jakých sférách života poškozeného se tato porucha projevila a po jakou dobu a v jaké intenzitě ho omezila v obvyklém způsobu života. Takto musí být zadavatelem znalecký úkol vymezen. Nestačí jen znalcovo konstatování, že v důsledku jednání obviněného tato posttraumatická stresová porucha u poškozeného nastala. Jen při zodpovězení těchto otázek lze totiž rozhodnout, zda se tato posttraumatická stresová porucha projevila jako vážná porucha zdraví (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 29/2018 Sb. rozh. tr.). Nedbalost nevědomá, Zavinění, Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti, Těžká újma na zdraví § 16 odst. 1 písm. b), § 147 odst. 1, § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku II. Zavinění pachatele je třeba prokázat nejen ve vztahu k jeho jednání, nýbrž i k následku činu a příčinnému vztahu mezi jednáním a následkem. K vyslovení jeho viny přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku proto nedostačuje, pokud soud zdůvodní existenci nevědomé nedbalosti pachatele podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jen ve vztahu k jeho neopatrnému jednání (např. způsobení požáru) a k jím bezprostředně přivozenému somatickému poškození zdraví poškozeného (ke vzniku popálenin jeho těla), není-li těžká újma na zdraví shledávána v tomto poranění, nýbrž v duševní poruše (posttraumatické stresové poruše), která se u poškozeného měla vyvinout jako následek činu pachatele. V takovém případě je nezbytné prokázat jeho nedbalostní formu zavinění k této vážné poruše zdraví, která je zákonným znakem objektivní stránky uvedeného přečinu.
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/27/2018
Spisová značka:6 Tdo 320/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.320.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Nedbalost nevědomá
Těžká újma na zdraví
Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti
Zavinění
Znalecký posudek
Dotčené předpisy:§ 105 odst. 1 tr. ř.
§ 89 odst. 2 tr. ř.
§ 122 odst. 2 tr. zákoníku
§ 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
§ 147 odst. 1 tr. zákoníku
§ 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A
Publikováno ve sbírce pod číslem:13 / 2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 320/2018-41

USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2018 o dovolání, které podal obviněný L. K. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 10. 2017, č. j. 14 To 206/2017-371, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 T 23/2017, takto :



I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.  s e   z r u š u j í  usnesení Krajského soudu  v  Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 10. 2017, č. j. 14 To 206/2017-371, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 20. 6. 2017, č. j. 6 T 23/2017-303, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř.  s e   Okresnímu soudu v  Táboře   p ř i k a z u j e ,  aby  věc  v  potřebném  rozsahu  znovu  projednal a rozhodl.


Odůvodnění:

I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 20. 6. 2017, č. j. 6 T 23/2017-303, byl obviněný L. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

dne 8. 3. 2016 v době od 15.00 do 15.30 hodin v T.-K., ulici K. Ch., jako masér pro sportovní a rekondiční masáže, při provádění masáže klientky P. P., manipuloval s lihovým kahanem s hořícím knotem v blízkosti masážního lehátka, na němž ležela poškozená P. P., přičemž jeho nedbalostí došlo při této manipulaci k úniku hořlavé kapaliny – technického lihu, zapálení hořlavých par technického lihu, a vzniku požáru masážního lehátka a části těla poškozené, jež následkem toho utrpěla popáleniny II. stupně na hrudníku, břiše a pravé horní končetině, zaujímající 10 % celkové plochy těla, čili lehké zranění s obvyklou dobou léčení kolem 3-5 týdnů, a dále posttraumatickou stresovou poruchu, čili těžké zranění pro delší dobu trvající poruchu zdraví.

2. Obviněný byl odsouzen podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku k  trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byly dále uloženy přiměřené povinnosti v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradit nemajetkovou újmu a škodu trestným činem způsobenou, a dále podle § 48 odst. 4 písm. k) tr. zákoníku poskytnout poškozené přiměřené zadostiučinění, konkrétně do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaslat poškozené P. P. písemnou omluvu za jednání, jež poškozené způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené P. P. nemajetkovou újmu ve výši 1 314 704 Kč a škodu ve výši 69 546 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, IČ: 47672234, se sídlem Ostrava, Vítkovice, Jeremenkova 161/11, částku 11 333 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená P. P. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 4. 10. 2017, č. j. 14 To 206/2017-371,  jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl.  

II.
Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Jany Roušalové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

5. Obviněný je toho názoru, že popsaný skutek, který je mu kladen za vinu, není trestným činem, neboť zde není naplněna podmínka trestnosti, a to společenská škodlivost jako materiální stránka trestného činu, která musí být naplněna, aby se jednalo o trestný čin. S odkazem na § 12 odst. 2 tr. zákoníku uvádí, že událost, která se stala, je pouhou nešťastnou náhodou, na kterou nelze nahlížet z hlediska trestního práva. Míní, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil a nevyrovnal se s jeho námitkami a s rozpory v rozsudku soudu prvního stupně. Zdůrazňuje, že důkazy, které svědčí v jeho prospěch, popř. zeslabují obvinění proti němu, byly odvolacím i nalézacím soudem pominuty. Nebylo žádným způsobem prokázáno jeho zavinění ani z nevědomé nedbalosti, kdy k tomuto neexistuje žádný přímý důkaz. Obviněný připomíná, že opakovaně namítal, že skutkový průběh není reálně možný. Trvá na tom, že nevěděl a ani vědět nemohl, že může k nastalé události dojít. Upozorňuje, že zavinění by se muselo vztahovat i k posttraumatické stresové poruše, což nebylo prokázáno ani z nevědomé nedbalosti. Je toho názoru, že skutek lze kvalifikovat nanejvýš jako prosté ublížení na zdraví z nedbalosti, a to s ohledem na popáleniny poškozené. Ani v hrubých rysech si totiž nepředstavil, že u poškozené se může posttraumatická stresová porucha rozvinout, zejména když došlo k lehkému popálení. Není si vědom, na základě čeho dospěl nalézací soud k závěru, že rezignoval na požární ochranu. Navrhl proto vypracování znaleckého posudku z tohoto oboru. Dále odkázal na domnělé rozpory mezi vyjádřeními soudu prvního stupně v bodu 18 a 26 jeho rozhodnutí.

6. Obviněný je dále toho názoru, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Soud prvního stupně hodnotil a vzal do úvahy podání vysvětlení obviněného, která nejsou v řízení před soudem použitelná, což namítl již ve svém odvolání. Odvolací soud se však touto a dalšími námitkami nikterak nezabýval. Rozporuje dále výrok o uloženém trestu, neboť má za to, že tento je pro daný případ přísný a nepřihlíží k polehčujícím okolnostem, které byly obhajobou uváděny, ale byly naopak vzaty jako přitěžující okolnosti nemající podklad v provedeném dokazování. Soudy zcela ignorovaly jeho zájem o poškozenou a její stav a rovněž jeho snahu o podporu, kdy nad celou událostí vyjádřil lítost a poskytl součinnost pojišťovně. Hodnocení svého chování po události soudem prvního stupně, který v něm shledal přitěžující okolnost, považuje za projev extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Soudu vytýká, že hodnotil jeho osobnost přesto, že k tomu nemá odbornou kvalifikaci z oboru psychiatrie.

7. Odvolací soud dále podle mínění dovolatele nesprávně posoudil rozsah náhrady škody, když znalecký posudek hodnotí stav poškození předčasně bez potřebného časového odstupu a hodnotí momentální obtíže poškozené bez zohlednění budoucího vývoje. Tento soud nepovažoval námitky dvou subjektů (jeho a pojistitele) stran znaleckého zkoumání za hodné toho, aby se s nimi zabýval. V této souvislosti obviněný uvádí jednotlivé vady znaleckého posudku, které v něm shledal, a podotýká, že pojišťovna vypracovaný znalecký posudek považuje za vadný a nepřezkoumatelný, jelikož znalec dostatečně neodůvodnil jednotlivé položky a není patrné, z čeho při jejich hodnocení vycházel. Znalec navíc nezohlednil předchorobí poškozené. Dovolatel nepovažuje za spravedlivé, že pojišťovna není účastníkem adhezního řízení, když je to právě ona, kdo bude plnit.

8. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 10. 2017, č. j. 14 To 206/2017-371, v celém rozsahu zrušil, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně). Ta předně uvedla, že plně souhlasí s názorem soudu prvého i druhého stupně, že jednání obviněného tak, jak bylo provedeným dokazováním prokázáno, vykazuje jak po subjektivní, tak po objektivní stránce všechny zákonem předpokládané znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Nesouhlasí však s výrokem o náhradě nemajetkové újmy, neboť neodpovídá Metodice Nejvyššího soudu k  náhradě nemajetkové újmy na zdraví podle § 2958 obč. zák.

10. Pokud se týká majetkových poměrů obviněného coby kritéria hodnocení nemajetkové újmy, je podle jejího názoru nezbytné takovýto prvek vnímat toliko v jeho quasimoderačním významu. Proto ani jeho majetkové poměry nehrají roli pro odstupňování výše přiznaného nároku. Při úvahách o výši úhrady nemajetkové újmy je třeba důsledně vycházet z principu proporcionality tak, aby výsledná částka nemajetkové újmy v penězích nevyvolávala v rámci společnosti představu o disharmonii právního systému, ale naopak ospravedlňovala její legitimní očekávání, současně však při respektování předem jasných a pevných kritérií. Při rozhodování o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy v penězích, uplatněném v rámci trestního řízení, je třeba vycházet ze všech specifik daného případu, jimž je třeba podřadit příslušná kritéria na straně poškozeného i pachatele, která mají vliv na vnímání duševních útrap a dopadu protiprávního jednání. Při určování výše náhrady nemajetkové újmy v penězích je důležitým aspektem, aby tato odrážela obecně sdílené představy o spravedlnosti. K tomu připomenula závěry Ústavního soudu, podle něhož je nutno použít princip proporcionality též tím způsobem, že obecné soudy porovnají částky této náhrady přisouzené v jiných srovnatelných řízeních.

11. Je proto toho mínění, že výše přisouzené náhrady nemajetkové újmy výrazně přesahuje částku, kterou by bylo možno dovodit na základě bodového ohodnocení obsaženého v metodice Nejvyššího soudu a rovněž při porovnání s typově shodnými případy. Státní zástupkyně se domnívá, že soudy nezohlednily znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vypracovaného znalcem MUDr. Zdeňka Šenkýře, podle něhož poškozená utrpěla lehké zranění s dobou léčení v trvání tří až pěti týdnů. Jako těžké však znalec hodnotil zranění ve formě posttraumatické stresové poruchy. Při rozhodování o odškodnění poškozené u této újmy však soud nevzal v úvahu skutečnosti týkající se jejího předcházejícího léčení na psychiatrii s úzkostnými stavy.

12. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a aby podle § 265m odst. 2 tr. ř. poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Vyjádřila dále souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].


III.
Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).


IV.
Důvodnost dovolání

a) obecná východiska

14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v  souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

18. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

19. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

b) vlastní posouzení dovolání

20. Protože dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil takovou argumentaci, která svědčí závěru, že nejsou splněny podmínky pro rozhodnutí o něm způsobem upraveným v § 265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí, přezkoumal dovolací soud na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení a shledal následující skutečnosti.

K výroku o vině

21. Již ve svém řádném opravném prostředku (č. l. 327 až 334) uplatnil obviněný řadu výhrad vůči jím napadenému rozsudku nalézacího soudu, z nichž převážná část tvoří obsahovou náplň jeho dovolání, k nimž soud odvolací nezaujal odpovídající stanovisko. Dokladovat to lze zejména na výroku o vině, jemuž obdobně jako v nyní podaném dovolání, obviněný vytýkal, že tento je nedůvodný, neboť (část V. Absence objektivní a subjektivní stránky) jeho jednáním nedošlo k naplnění objektivní a zejména subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Odvolací soud, který shledal odvolání obviněného nedůvodným a jako takové je ve smyslu § 265 tr. ř. zamítl, v odůvodnění svého usnesení, v návaznosti na potvrzení skutkových zjištění nalézacího soudu k právní kvalifikaci jednání, uvedl (str. 9 usnesení) toliko to, že „nemá naprosto žádných výhrad ani k soudem I. stupně užité právní kvalifikaci, když dovodil, že jednání obžalovaného vykazuje jak po subjektivní, tak i objektivní stránce všechny zákonem předpokládané znaky přečinu těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku“. Následně odvolací soud odkázal na str. 11 a 12 napadeného rozsudku, kde podle jeho mínění soud prvního stupně „právnímu posouzení věnuje… náležitý prostor a velmi podrobně se k němu vyjadřuje“. Odvolací soud „se s úvahami a výkladem vztahujícímu se k právní kvalifikaci jednání obžalovaného naprosto ztotožňuje a zcela odmítá stanovisko obžalovaného, že v jeho případě zákonné znaky žalovaného přečinu nebyly naplněny a z toho důvodu nemůže být jeho jednání považováno za trestné“. Dodat lze to, že odvolací soud nepovažoval za potřebné k právní kvalifikaci skutku cokoli dodávat, neboť „vše potřebné bylo již soudem I. stupně dostatečným způsobem řečeno“.

22. Má-li být zhodnocena důvodnost takto vysloveného závěru odvolacího soudu, nelze než začít připomenutím toho, co vyjádřil rozsudek soudu prvního stupně stran skutkových zjištění a následně použité právní kvalifikace.

23. Ohledně skutkových zjištění je možno odkázat na to, co je uvedeno výše (bod 1.), tj. že obviněný jednáním popsaným v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku přivodil poškozené (mimo popálenin těla) též „…  posttraumatickou stresovou poruchu, čili těžké zranění pro delší dobu trvající poruchu zdraví“, tj. následek, který nalézací soud označuje (bod 25 rozsudku) za těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.

24. Tuto těžkou újmu podle jeho zjištění (bod 24) obviněný poškozené způsobil z nedbalosti, konkrétně (bod 26) v nedbalosti nevědomé ve smyslu § 15 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, která je podle uvedeného soudu dána tím, že obviněný „měl a mohl vědět, že neopatrnou manipulací s kahanem může dojít k rozlití technického lihu, jímž byl naplněn a jeho následnému zahoření. Skutečnost, že s kahanem manipuloval v blízkosti v podstatě nahého těla poškozené, ve velmi malém prostoru mezi masérským lehátkem a stolem pak dávala nepochybně tušit, že při rozlití lihu může dojít k popálení osoby na lehátku ležící. Navíc nelze přehlédnout, že toto nebezpečí jen potencovala nevhodná konstrukce kahanu, který nebyl zajištěn proti úniku kapaliny, byť jen šroubovatelným uzávěrem.“ Soud prvního stupně dále zdůraznil, že obviněný „musí být schopen manipulovat s hořlavinou natolik bezpečně, aby k žádné nehodě nedošlo, zejména za situace, kdy… je velmi pravděpodobné, že dojde k potřísnění osoby ležící na lehátku“.

25. Byť konkrétní argumentace obviněného v jeho řádném opravném prostředku (část V.) nebyla v podobě, kterou uplatňuje v podaném dovolání (při napadení rozsudku uplatňoval především skutkové okolnosti a prosazoval svoji verzi úrazového děje – také proto namítal s vazbou na reflexivní pohyb absenci objektivní stránky přečinu), z povahy opravného řízení (§ 254 odst. 1 věta druhá tr. ř.) plyne, že odvolacímu soudu vznikla  povinnost posoudit správnost a zákonnost napadených výroků rozsudku soudu prvního stupně i s případným uvážením vad, které odvolatel výslovně neuplatnil, pokud takové vady, mající vliv na správnost napadeného výroku, rozsudek zatěžovaly – viz citované ustanovení trestního řádu: K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.  

26. Jinými slovy vyjádřeno, odvolací soud měl ve vztahu k napadenému výroku o vině posoudit zejména to, zda
a) skutkové vyjádření obsažené v tzv. skutkové větě skutečně odůvodňuje subsumpci zde popsaného skutku pod soudem užité znaky právní kvalifikace vyjádřené v tzv. právní větě odsuzujícího výroku (jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví),
b) zdůvodnění užité právní kvalifikace je úplné a vyjadřující naplnění znaků skutkové podstaty přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným.

27. V tomto pořadí nelze postupovat při posuzování důvodnosti podaného dovolání, neboť přezkumná činnost dovolacího soudu je založena na konkrétně vznesených námitkách dovolatele (§ 265i odst. 3 věta první tr. ř.) a tento nedostatek skutkového popisu, stejně jako samotný právní závěr soudu, že poškozená v oblasti psychického zdraví utrpěla újmu vykazující kritéria těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, svým dovoláním nenapadá. Nejvyšší soud proto zhodnocení správnosti právního posouzení skutku musí zahájit posouzením důvodnosti těch námitek, které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vznesl. Těmi jsou, jak již plyne z výše uvedeného (bod 5.), výtky stran nedostatku trestnosti a nedostatku zavinění.

28. Námitku o nedostatku trestnosti činu je třeba odmítnout, neboť při její formulaci vychází dovolatel z nesprávné premisy, která spočívá v jeho tvrzení, že „[n]ení… naplněna podmínka trestnosti, a to společenská škodlivost jako materiální stránka trestného činu, která musí být naplněna, aby o trestný čin skutečně šlo… Společenská škodlivost zde popsána nebyla a jako znak trestného činu zde chybí.“ Stran nesprávnosti tohoto východiska dostačuje poukázat na to, že trestní zákoník, tj. zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je vina dovolatele posuzována, je založen na formálním pojetí trestného činu, přičemž již stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu § 12 odst. 2 tr. zákoníku publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. v rámci druhé právní věty upozornilo na to, že „[s]polečenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku“. Dovozování závěru o chybějícím znaku trestného činu („Společenská škodlivost… jako znak trestného činu zde chybí.“) je proto zjevně nesprávné.

29. Jakkoli se navazující úvahy dovolatele vztahují k zásadě subsidiarity trestního práva („Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“), nelze se ztotožnit ani s tvrzením, že „[u]dálost, která se stala, je pouze nešťastnou náhodou, ke které nelze nahlížet z hlediska trestního práva“ (rozuměj proto je ingerence trestního práva nepřípustná). V daném směru je třeba konstatovat, že argumentace dovolatele věc skutkově posouvá částečně do jiné roviny (nešťastná náhoda), než která je konstatována skutkovými zjištěními soudu. Ty v zásadě, společně s hodnocením obsaženým v odůvodnění rozsudku, vyjadřují v obecnosti to, co se rozumí pojmem nedbalosti („Nedbalost možno obecně vymezit tak, že pachatel zanedbání povinné opatrnosti způsobí nezamýšlený následek“ - viz Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, str. 192). Přitom není žádného důvodu k tomu, aby nedbalostní delikty byly vyňaty z rámce dopadu trestního práva, tj. odvětví, které se rovněž uplatňuje subsidiárně. Společenskou škodlivost činu nelze řešit v obecné poloze, nýbrž v konkrétnostech způsobem, na něž poukázalo již zmiňované stanovisko trestního kolegia. Dovozovat, byť za dosud ne zcela ustálených skutkových zjištění stran vlastního následku jednání obviněného (viz níže), že jeho čin postrádá společenskou škodlivost, když zásadní výhrady nelze mít ohledně zjištění o tom, že poškozené v důsledku nezachování nezbytné opatrnosti přivodil zranění somatického charakteru, jež nebylo zdaleka pomíjivého charakteru, je zjevně nepřípadné. Nejvyšší soud proto názor dovolatele o nedostatku trestnosti jeho činu z důvodů jim namítaných nesdílí. Dodat lze to, že dovolací argumentace obviněného nevyvolává potřebu, aby se dovolací soud danou problematikou zabýval z hlediska trestnosti obecné, vyjádřené v § 13 odst. 1 tr. zákoníku.

30. K jiným závěrům je nutno dospět ve vztahu k námitce o nedostatku subjektivní stránky, kterou dovolatel buduje na tvrzení, že argumentace soudu (str. 12 rozsudku) o existenci nevědomé nedbalosti se vztahuje jen k manipulaci s kahanem, potažmo popálení poškozené, které bylo hodnoceno jako lehké zraněni a „nikterak není uvedena forma zavinění vztahující se ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozené spočívající v posttraumatické stresové poruše, kterou poškozená trpí nebo trpěla“.

31. Citace odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 24.) svědčí o tom, že v pasáži věnované právní kvalifikaci činu (část III. Právní posouzení) soud prvního stupně skutečně žádné vývody, které by prokazovaly nevědomou nedbalost obviněného k následku trestného činu (tj. těžké újmě na zdraví, jež měla nabýt podoby posttraumatické stresové poruchy, coby těžkého zranění po delší dobu trvající poruchu zdraví) neuvádí. S dovolatelem nutno souhlasit v tom, že jeho zavinění zdůvodňuje soud jen k jím označené části, tedy fakticky toliko k vlastnímu jednání, resp. i k dílčímu následku jeho činu - somatickému charakteru zranění poškozené, které se projevilo jako bezprostřední následek působícího plamene na jejím těle (popáleniny) a k němu dovozené příčinné souvislosti.

32. Aniž by bylo třeba připomínat, že se zavinění nepresumuje a toto je třeba dokazovat, přičemž „se musí vztahovat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu“ (viz Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014. str. 182) a tedy „musí proto zahrnovat příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem, účinkem (v jejich požadovaných formách), tj. včetně objektu a předmětu útoku“ (viz Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání Praha: C. H. Beck, 2012, str. 281), lze konstatovat, že z obsahu rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že naplnění subjektivní stránky v něm není doloženo. To, co je nezbytné z hlediska zavinění zdůvodnit, učinil soud jen ve vztahu k následku (účinku – popáleninám), který není znakem skutkové podstaty přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným (tím je těžká újma na zdraví) a příčinnému vztahu mezi  jeho jednáním a tímto (v rovině viny z pohledu užité právní kvalifikace irelevantním) následek (účinkem).

33. Jakkoli by se proto dalo uvažovat o dostatečnosti zdůvodnění zavinění ve vztahu a) k jednání obviněného (neopatrná manipulace s kahanem při baňkování), b) k příčinné souvislosti (přenesení plamene v důsledku polití těla poškozené hořlavou tekutinou) a konečně c) i k uvedenému méně závažnému následku (hodnoceného na úrovni prostého ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku), zavinění obviněného k přečinu, jímž byl uznán vinným, doloženo, resp. přesvědčivě zdůvodněno, není. Absentuje jednoznačný závěr o zavinění ve vztahu k příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem, který z něho měl vzejít v podobě těžké újmy na zdraví, a ve vztahu k tomu následku, který je znakem objektivní stránky přečinu podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku.

34. Bylo by nekorektní nezmínit, že jisté skutečnosti, které by význam pro posouzení věci z hlediska zavinění mít mohly, soud prvního stupně zmiňuje v dalších částech odůvodnění svého rozsudku, a to jednak v části III. (viz bod 25. – „Nadto není bez významu, že obžalovaný o zdravotním stavu poškozené věděl, mohl tedy přepokládat, že je náchylnější k případnému rozvoji úzkostných stavů…“), jednak v části „VI. Nároky poškozených“ [viz bod 37 – „… obžalovaný skutečně mohl a měl vědět, že neopatrnou manipulací může dojít k popálení jeho klienta ležícího na lůžku, a také že s takovýmto jednáním může způsobit vážné zdravotní komplikace, které zcela bez pochybností mohly dosáhnout hranice těžké újmy - ostatně mohl předpokládat, že popáleniny mohou poškozené způsobit i psychické potíže, když je utrpí při činnosti, od níž očekává relaxaci, uvolnění a odpočinek. Takto záporný vjem, kterým si poškozená musela projít, tedy de facto hoření jejího vlastního těla, je bezesporu natolik negativním prožitkem, že i u zcela zdravého (myšleno v tomto případě duševně) člověka byl způsobilý přivodit závažné psychické potíže“.], avšak tyto – důsledně hodnoceno – nejsou soudem náležitě využity v souvislosti s dovozením subjektivní stránky pojící se k následku, neboť v návaznosti na posledně citované údaje soud uzavírá, že „je dána příčinná souvislost“ – v uvedeném kontextu mezi „jednáním obžalovaného (byť nedbalostním) a vznikem škody“.

35. Je třeba rovněž dodat, že soud prvního stupně se při právním posouzením skutku zabýval i další otázkou, tj. možností posouzení činu za užití kvalifikované skutkové podstaty (bod 27), avšak ani v této pasáži odůvodnění rozsudku, již s ohledem na její zaměření, nejsou uvedeny žádné relevantní skutečnosti, které by se vztahovaly k otázce výše hodnocené (tj. zavinění) a posouvaly věc – z hlediska existence subjektivní stránky trestného činu – do jiné úrovně.

36. Uvedené poznatky ústí do závěru, že zavinění obviněného, jakožto obligatorní znak subjektivní stránky přečinu, jímž byl uznán vinným, není v rozsudku soudu prvního stupně transparentně vymezeno. Je totiž nezbytné poukázat na obsah § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, podle něhož je čin pachatelem spáchán v nevědomé nedbalosti tehdy, jestliže nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Ono porušení, k němuž je třeba prokázat, že možnosti jeho přivození si v důsledku svého nedbalého jednání měl být obviněný vědom (vědět měl a mohl), má podobu poruchového následku v podobě těžké újmy na zdraví v oblasti psychiky poškozené (posttraumatická stresová porucha, dále též „PSP“) a ve vztahu k ní je třeba prokázat to, co zákon požaduje, tedy že obviněný vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům o jejím vzniku vědět měl a mohl.

37. Nic takového v rozsudku soudu prvního stupně uvedeno není. Soud sice kalkuluje, na základě tvrzené vědomosti obviněného o zdravotním stavu poškozené („o zdravotním stavu poškozené věděl“) s jeho možností „přepokládat, že je náchylnější k případnému rozvoji úzkostných stavů“, avšak je nutno zdůraznit, že je nezbytné a) jednak rozlišit úzkostný stav a psychickou poruchu dosahující úrovně těžké újmy na zdraví, jednak b) je třeba konkretizovat charakter vědomosti obviněného o případné predispozici poškozené, která se na vývoji poruchy zřejmě spolupodílela (viz níže bod 49.), aby splnění zákonné podmínky (vědět měl a mohl) bylo i náležitě argumentačně vyloženo.

38. Tvrzení obsažené v dovolání obviněného, že „[a]ni v hrubých rysech si… nepředstavil, že se u poškozené může posttraumatický stresová porucha rozvinout, zejména když došlo k lehkému popálení“ – resp. že si toto představit měl a mohl (slovy zákona: nevěděl,… ač o tom, vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl) – nebylo rozsudkem soudu prvního stupně vyvráceno. Poukazuje-li dovolatel v návaznosti na jím citované rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 2 Tz 10/80) na to, že jeho „zavinění by se tak muselo vztahovat i k posttraumatické stresové poruše, což nebylo prokázáno, ani ve formě nevědomé nedbalosti“, poté toto hodnocení Nejvyšší soud sdílí.

39. Je třeba ovšem dodat, že následný poukaz dovolatele na teorii adekvátní příčinné souvislosti, z níž vychází česká občanskoprávní teorie, nemá v dané souvislosti (a nutno dodat, že ani při řešení otázky naplnění objektivní stránky trestného činu) svého uplatnění. Při řešení otázky viny obviněného, resp. při řešení otázky příčinného vztahu, je totiž třeba postupovat podle české trestněprávní nauky i soudní praxí přijímané teorie podmínky (conditio sine qua non). Dovolatelem zmíněná teorie adekvátní příčinné souvislosti tak svého uplatnění může nalézt toliko při rozhodování adhezního výroku.

40. S ohledem na dosud uvedené Nejvyšší soud, na rozdíl od závěru odvolacího soudu a rovněž i stanoviska zaujatého státní zástupkyní v jejím vyjádření k dovolání obviněného, dospěl (viz shrnutí v bodech 34. až 36.) k poznatku, že výrok o vině je zatížen (již z tohoto namítaného hlediska) vadou, která svědčí o naplnění obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

41. V návaznosti na zjištění popsané vady  výroku o vině, která již v důsledku naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., potažmo pak i důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. odůvodňuje kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí, přezkoumal dovolací soud i oprávněnost závěru soudů, že a) poškozené byla přivozena těžká újma na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, jak oba soudy uzavřely, neboť jde o otázku, jež se zaviněním bezprostředně souvisí (otázka projevů poruchy a jejich předvídatelnosti pachatelem), a současně i to, zda b) tento následek je dostatečně vyjádřen v popisu skutku.

42. K první podotázce lze v obecné rovině zmínit, že těžkou újmou na zdraví se podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění spočívající v postižení či újmě vymezené v ustanovení § 122 odst. 2 písm. a) až i) § 122 tr. zákoníku. Pro pojem těžká újma na zdraví platí v podstatě tatáž kritéria, jako pro výklad pojmu „ublížení na zdraví“, přičemž rozdíl mezi těmito pojmy spočívá především v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což zákon v § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“ [srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné pod č. II/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

43. Za těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1980, sp. zn. 4 To 24/80 (uveřejněné pod č. 9/1981/II Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1983, sp. zn. 6 To 39/82 (uveřejněný pod č. 51/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Za delší dobu trvající poruchu zdraví soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného, musí být spojena s takovými potížemi, které sice trvají delší dobu, avšak i svou povahou překážejí obviněnému v jeho povolání a v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat tak, jak bylo jeho zvyklostí a jak bylo nutné pro zajištění jeho životních poměrů. Pokud jde o vznik posttraumatické stresové poruchy, ta může u poškozeného v různé intenzitě přetrvávat po relativně dlouhou dobu, avšak o těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku se může jednat jen v případě, že tato psychická porucha se po delší dobu (tj. obecně alespoň kolem šesti týdnů) projevuje jako vážná porucha zdraví. Tento zákonný znak plyne z návětí § 122 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož musí jít o vážnou poruchu zdraví srovnatelnou s jinými vážnými poruchami zdraví (nebo vážnými onemocněními) obsaženými v ostatních alternativách tohoto zákonného ustanovení, jako je např. ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, mučivé útrapy, poškození důležitého orgánu apod. [srov. přiměřeně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 2 To 107/2016 (uveřejněný v Trestněprávní revue, ročník 2017, seš. 3, str. 77)].

44. Vztáhnout-li se tato obecná východiska na posouzení projednávané věci, soud prvního stupně – a aniž by toto pochybení napravil soud odvolací – nikterak v tzv. skutkové větě výrokové části rozhodnutí, jež je podkladem pro dovození závěru o naplněni všech znaků z hlediska soudy užité právní kvalifikace skutku, nevymezil, zda nastaly podmínky pro přijetí závěru, že poškozené byla způsobena delší dobu trvající porucha zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Především popis skutku neobsahuje transparentní vymezení časových souvislostí, na jejichž základě by tento závěr mohl být akceptován. Jinak vyjádřeno, ve skutkové větě výroku o vině není ani v náznacích obsažen údaj, z něhož by bylo lze dovozovat nezpochybnitelný závěr, kdy se soudem zjišťovaná posttraumatická stresová porucha u poškozené vyvinula (zda ihned po činu, či s nějakým časovým odstupem) a do kdy se ve své závažnosti jako vážná porucha zdraví u poškozené projevovala, čili zda zapříčinila delší dobu (kolem šesti týdnů) trvající poruchu zdraví poškozené v podobě (intenzitě/zátěži), kterou lze oprávněně označit za vážnou poruchu zdraví. Dlužno dodat, že skutkové závěry soudu stran vlastních projevů zjišťované poruchy zdraví z hlediska konkrétních omezení poškozené nejsou transparentně vymezeny ani v odůvodnění rozsudku.

45. Vyjde-li Nejvyšší soud z toho, co akceptoval soud nalézací (bod 20: „znalec hodnotí posttraumatickou stresovou poruchu, která je ze soudně lékařského hlediska hodnocena již jako poranění těžké, neboť doba jeho léčení je variabilní, může se pohybovat v řádu měsíců, ale také let“), pak musí již na tomto místě konstatovat, že takové závěry přijmout nemůže. Odborný závěr znalce stran posouzení charakteru poruchy zdraví nebo jiného onemocnění jako vážného (§ 122 odst. 2 tr. zákoníku), se musí upínat ke zjištěním, jak se daná porucha či onemocnění konkrétně projevilo na poškozené, jak intenzivně ji v důsledku jejich působení omezilo v obvyklém způsobu života, a nemůže být v obecnosti odvozován od toho, že „doba jeho léčení je variabilní, může se pohybovat v řádu měsíců, ale také let“.

46. Přihlédne-li Nejvyšší soud k důkazu, o který soud svůj právní závěr, že poškozená utrpěla těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku opřel, tj. ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaného soudní znalkyní MUDr. Martou Říhovou (č. l. 92 až 114), potom z něho lze učinit poznatek, že podle odborného závěru znalkyně [část III. – Diagnostická kritéria – bod E)] u poškozené trvala porucha zdraví déle než jeden měsíc (č. l. 113). Při hlavním líčení konaném dne 18. 4. 2017 znalkyně uvedla, že léčení posttraumatické stresové poruchy je individuální, „ale bývá to, než zaberou antidepresiva cca 4 až 6 týdnů…  léčba u poškozené je spíše delší, spíše v měsících než týdnech... první zlepšení je asi po dvou měsících po tom incidentu“ (č. l. 182). Současně však uvedla, že „se posttraumatická porucha projeví… do 1 měsíce od toho incidentu“. Otázka časového vymezení projevu zjišťované posttraumatické stresové poruchy, coby vážné poruchy zdraví, tak zůstává značně zamlžena, a to i s přihlédnutím k tomu, že vlastní závažné projevy jejího působení na osobu poškozené, z pohledu podstatného omezení v obvyklém způsobu života, nejsou dostatečně transparentním způsobem specifikovány.

47. Vyjádřeno jinak, skutková zjištění soudu jsou v důsledku nedostatečného zaměření důkazního řízení neúplná. Jak již plyne z výše uvedeného (bod 41.), a toto zdůraznilo i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 751/2017, schválené k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu na jednání trestního kolegia dne 28. 2. 2018, „[p]ro závěr o tom, že posttraumatická stresová porucha je delší dobu trvající poruchou zdraví, a tedy těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, zásadně nestačí zjištění o jejím přetrvávání po relativně dlouhou dobu, ale je nutné, aby představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Musí být spojena s takovými potížemi, které nejenže trvají delší dobu, ale poškozenému brání v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry.“ Z uvedeného tedy plyne, že obecně nelze klást rovnítko mezi diagnostickým závěrem, že u poškozené došlo v důsledku jednání pachatele ke vzniku posttraumatické stresové poruchy, a závěrem, že poškozená v důsledku tohoto jednání utrpěla vážnou poruchu zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Obsah rozhodnutí soudů nižších stupňů svědčí o tom, že ve smyslu požadavků plynoucích z citovaného rozhodnutí nebyla věc dovolatele ze strany ani jednoho z nich posouzena.

48. Tato konstatování ústí do závěru, že skutková podstata přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným, nebyla dosud provedeným a zhodnoceným dokazováním prokázána ani po stránce objektivní, byť z jiných důvodů, než obviněný v pozici odvolatele či posléze dovolatele namítal.

49. Aniž by bylo nezbytné zpochybňovat závěr, že jednání obviněného, resp. následek činu bezprostředně nastalý v podobě somatického poranění, byly kauzální pro vývoj zjišťované posttraumatické poruchy (viz znalkyní zmiňované flashbacky ve vztahu k popálení), nutno zdůraznit, že tyto skutečnosti nebyly jedinými faktory, které se na vzniku posttraumatické stresové poruchy měly podílet. Znalkyně přiznává (č. l. 182: „Nedá se říci, že zdravotní stav poškozené, který byl před tím úrazovým dějem, je pro vznik té posttraumatické poruchy zcela bez významu… Pacientka byla zřejmě náchylnější k neurotickým projevům.“) jistý podíl dřívějších psychických potíží, kterými v minulosti poškozená trpěla („… byla léčena pro panickou poruchu spojenou s úzkostmi“), na vzniku obtíží a omezení, jež u ní měly nastat po inkriminované události v důsledku vyvinuvší se PSP, aniž by však již konkrétněji byla rozvedla, do jaké míry tato predispozice mohla hloubku obtíží poškozené ovlivnit. Uvedené skutečnosti si byl soud prvního stupně patrně vědom, neboť přejímá odborný závěr (bod 21), že se jedná o „duální diagnózu“. S daným poznatkem však již dále žádoucím směrem nepracoval. Lze sice akceptovat jeho stanovisko odmítající to, že „předchozí diagnózy by byly spouštěčem a důvodem, proč k tomuto stavu (rozuměj rozvoji PSP) došlo“, avšak k náležitému posouzení viny toto konstatování (tj. prokázání kauzálního nexu mezi jednáním a následkem) nedostačuje. Opět totiž „do hry“ vstupuje otázka zavinění.

50. Byť na základě vyjádření znalkyně zásadní kauzální význam jednání obviněného a jeho bezprostředního následku (účinku v podobě popálenin) nelze popřít (nedochází k tzv. přetržení příčinné souvislosti), odborné stanovisko je nezbytné zaujmout k tomu, k jakým omezením došlo v důsledku spolupůsobení obou příčin, neboť i toto je významné z hlediska roviny viny. Nutno si klást otázku, zda ke stejným omezením by došlo i u průměrného jedince (tj. osoby bez předchozí psychické zátěže), a tudíž, zda veškerá omezení (jež je nezbytné pro posouzení intenzity omezení v obvyklém způsobu života sumarizovat) je možno spojovat jen v souvislosti s činem obviněného, či zda jejich rozvoj a projev je třeba přisuzovat i zmiňované predispozici poškozené. Obviněný totiž může být činěn trestně odpovědný toliko k takovému následku, ve vztahu k němuž mu lze přičíst zákonem požadované zavinění, tj. alespoň na úrovni nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V daném směru pak vystupuje do popředí to, co dosud spíše útržkově, bez konkretizace (zda ve vztahu k psychickému stavu poškozené a pokud ano, v jakém rozsahu) a  opory o příslušné důkazy, z nichž toto má plynout, zmínil soud prvního stupně v bodě 25 svého rozsudku („o zdravotním stavu poškozené věděl“).

51. Odpověď na druhou podotázku [bod 38. – sub b)] je zřejmá a zodpovězena byla ve své podstatě již výše (body 44. a 47.) Popis skutku z pohledu umožňujícího jeho důvodnou subsumpci pod zákonné znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku je nedostatečný.

K výroku o trestu

52. V rámci svého dovolání (část IV. Porušení práva na spravedlivý proces) vznáší obviněný výhradu i vůči uloženému trestu, kdy tento pokládá za přísný a nepřihlížející dostatečně k polehčujícím okolnostem, které byly uváděny obhajobou. Takto formulovaná námitka nemůže založit obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je nezbytné zopakovat to, co již Nejvyšší soud ve své aplikační praxi vyjádřil mnohokrát a co je obsaženo i v rozhodnutí publikovaném pod č. 22/2003 Sb. roz. tr., tj. že námitka týkající se přiměřenosti uloženého trestu není dovolacím důvodem. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotně právní povahu, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

53. Navíc je nutno připomenout, že obviněnému, který byl uznán vinným trestným činem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, byl uložen  trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu. Je tedy zjevné, že mu byl uložen trest pod polovinou hranice trestní sazby, kterou zákon pro tento trestný čin stanoví (podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku je za tento trestný čin možné uložit trest odnětí svobody až do výše dvou roků). Tento poznatek svědčí o tom, že obviněnému byl uložen druh trestu, který příslušné zákonné ustanovení dovoluje uložit, a navíc výměře dané zákonnou trestní sazbou.  Je tedy možno konstatovat, že výrok o trestu není zatížen vadou, která by naplňovala dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., či jakýkoli jiný ustanovením § 265b odst. 1 tr. ř. upravený důvod dovolání.

K výroku o náhradě škody a nemajekové újmy

54. Pokud jde o obviněným zpochybněný adhezní výrok z rozsudku soudu prvního stupně, jeho dovolací námitky vůči tomuto výroku uplatněné se s obsahovým zaměřením uplatněného dovolacího důvodu, v jeho alternativě jiného nesprávného hmotně právního posouzení převážně míjí. Obecně lze konstatovat, že jeho uplatnění by se ve vztahu k takovému výroku vztahovat mohlo, ovšem to jen za situace, že by nesprávnost tohoto výroku byla napadena námitkou hmotně právní povahy. Typickým příkladem by mohla být námitka o porušení hmotně právního ustanovení, jímž se řídí režim náhrady škody (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002).

55. Podstatou výhrad obviněného však není poukaz na nesprávnou aplikaci hmotně právní normy, nýbrž zpochybnění procesního postupu soudu (tvrzení, že soud měl poškozenou s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních), resp. zpochybnění skutkových zjištění, pro něž se stal podkladem znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví odškodňování nemateriálních újem na zdraví zpracovaný doc. MUDr. Františkem Vorlem, CSc. Nesouhlas s adhezním výrokem obviněný buduje na polemice s tím, jak znalec přistoupil ke způsobu hodnocení újmy na zdraví poškozené (viz část V., body 1-16) a svou povahou tak vlastně soud námitkami vůči správnosti znaleckého posudku, resp. jeho odborných závěrů, které soudy převzaly.

56. Právně relevantní není výhrada obviněného, že soudy vyšly při hodnocení výše náhrady újmy ze znaleckého posudku doc. MUDr. Františka Vorla, CSc., který byl předložen poškozenou. Z žádného ustanovení trestního řádu nelze dovodit, že by podkladem pro skutková zjištění nemohl být, resp. jako důkazní prostředek sloužit, znalecký posudek zpracovaný na návrh poškozené. Z ustanovení § 110a tr. ř. naopak plyne, že takový posudek, obsahuje-li všechny zákonem požadované náležitosti včetně doložky znalce o vědomosti si následků předložení vědomě nepravdivého znaleckého posudku, je standardním důkazním prostředkem. Zákonem požadované náležitosti pro tento důkazní prostředek, tj. znalecký posudek předložený poškozenou, obsahuje (viz prohlášení znalce doc. MUDr. Františka Vorla, CSc. na jeho závěrečné straně na viz č. l. 152). Jeho užití při konstrukci skutkových zjištění – zda z hlediska otázky rozhodování o nároku uplatněném poškozenou – z procesního hlediska proto nic nebrání.

57. Zbývá dodat, že Nejvyšší soud přisvědčil závěrům plynoucím z vyjádření státní zástupkyně toliko částečně. Ta správnost adhezního výroku zpochybnila poukazem na to, že soud prvního stupně nesprávným způsobem aplikoval Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, v jehož důsledku došlo k nesprávnému výpočtu náhrady nemajetkové újmy (podle státní zástupkyně „výše náhrady nemajetkové újmy výrazně přesahuje částku, kterou by bylo možno dovodit na základě bodového ohodnocení obsaženého v metodice Nejvyššího soudu“). Ze znaleckého posudku je zjevné, že znalec doc. MUDr. František Vorel, CSc. z této metodiky při stanovení bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění ve své podstatně vycházel, což plyne z posudkové části B. „Rozbor a závěr“, avšak je třeba dodat, že jeho závěry byly zčásti odvislé od zjištění znalkyně MUDr. Marty Říhové. Shledává-li státní zástupkyně správnost znaleckého posudku doc. MUDr. Františka Vorla, CSc., závislou na tom, že soud „nevzal v úvahu skutečnosti týkající se … předcházejícího léčení na psychiatrii s úzkostnými stavy.“, pak jí lze v obecné rovině přisvědčit v tom, že podle základních zásad metodiky (část A Preambule), avšak i z povahy věci, se při určení výše odškodnění se nehodnotí jen stupeň aktuální obtíže poškozeného, nýbrž případné snížení jeho možnosti zapojit se do jednotlivých životních činností, a to oproti stavu, který předcházel, tj. stavu předúrazovému (tzv. předchorobí), a to za situace, že poškozený již před škodnou událostí byl svým zdravotním stavem v nějakém rozsahu omezen. Ve skutkových souvislostech projednávané věci se však z hlediska jejího vyjádření jedná především o nesouhlas s posouzením otázky příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem spočívajícím ve vzniku posttraumatické stresové poruchy. Hodnocení státní zástupkyně tak má vztah více méně toliko k námitce dovolatele obsažené v části V. pod č. 7, zatímco její zbývající vyjádření (zejm. část týkající se zohlednění majetkových poměrů jako kritéria hodnocení odškodnění nemajetkové újmy) nemá podle dovolacího soudu dostatečný podklad ve výhradách, které obviněný ve svém dovolání uplatnil. V dané souvislosti třeba zdůraznit, že přezkum dovolacího soudu může založit jen námitka dovolatele a nikoli výhrady obsažené ve vyjádření protistrany (v daném případě státní zástupkyně).

58. Je proto možno konstatovat, že ke zrušení adhezního výroku, resp. té jeho části, vůči níž směřovaly námitky dovolatele (výrok o jeho povinnosti k úhradě nemajetkové   újmy poškozené), došlo zejména proto, že jde – stejně jako další výroky o náhradě škody – o výrok obsahově navazující na vadný výrok o vině, k jehož kasaci musí dojít v důsledku uplatnění ustanovení §  265k odst. 2 tr. ř.

K tvrzenému porušení práva obviněného na spravedlivý proces a jeho dalším námitkám

59. Porušení práva obviněného na spravedlivý proces spatřuje obviněný na tom základě, že „soud prvního stupně odkazuje v rozsudku a staví své rozhodnutí také na výpovědích dovolatele, ke kterým není oprávněn přihlížet“. Uvedenou námitkou směřuje dovolatel vůči té části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v níž se soud zabývá hodnocením věrohodnosti jeho výpovědi (bod 9) a v níž zmiňuje i údaje, které obviněný poskytl v procesním postavení podezřelého při podání vysvětlení nejprve podle § 61 odst. 1 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii české republiky (úřední záznamy sepsané dne 30. 3. 2016 a dne 3. 5. 2016) a posléze podle § 158 odst. 6 tr. ř. (úřední záznamy sepsané dne 8. 6. 2016 a 10. 8. 2016).

60. Byť obviněný v dané souvislosti namítá porušení procesních ustanovení (a tedy vadu nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod), nemůže dovolací soud tuto námitku, zejména je-li spojena s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces, přejít bez dalšího, a to již proto, že z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

61. V dané souvislosti se sluší připomenout, že to byl taktéž Ústavní soud, kdo vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Mimo jiných vad důkazního řízení (např. důkazů opomenutých) zmínil v tomto kontextu i případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, tedy situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) nebyl získán, co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování, procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [např. nález sp. zn. III. ÚS 190/01 ze dne 1. 11. 2001 (N 167/24 SbNU 237) či nález sp. zn. II. ÚS 291/2000 ze dne 11. 6. 32002 (N 68/26 SbNU 207)].

62. Namítaný přístup soudu prvního stupně nelze shledávat souladným se zákonem, a to proto, že zákon explicitně stanoví, jakým způsobem a za jakých podmínek lze naložit s informacemi obsaženými v úředním záznamu o podaném vysvětlení, resp. samotnou listinou, v níž je toto vyjádření obsaženo [při nesplnění zákonných podmínek nemůže mu (obviněnému) být záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah“]. Řešení užité nalézacím soudem („Ačkoli si soud uvědomuje, že prvotní vysvětlení, které obžalovaný podal v trestním řízení, s ohledem na jejich formu nejen nelze předestřít, ale nelze jich ani zohlednit jako důkazů v hlavním líčení, soud je nepřehlédl, neboť jsou jedním z významných ´indikátorů´ při zhodnocení věrohodnosti, a to jak obecné, tak specifické, obžalovaného.“) se takovým postupům (zákonem upraveným) vymyká. Pokud soud neměl možnost informace v úředních záznamech obsažených nabýt (sám vylučuje i možnost předestření jejich obsahu – postup upravený v § 212 ve vztahu ke svědkovi či spoluobviněnému), pak jimi logicky nemůže ani operovat v rámci své hodnotící činnosti. Na druhé straně je třeba konstatovat, že zmiňované pochybení, s ohledem na tu skutečnost, že vyhodnocení věrohodnosti výpovědí obviněného a poškozené není založeno jen na posouzení rozpornosti údajů obviněného s přihlédnutím k informacím obsažených v procesně neúčinných zápisech, nýbrž na dalších účinných důkazech, které umožňují (při jejich samostatném vyhodnocení) dosažení učiněných závěrů soudu stran věrohodnosti. Jedná se o tak intenzivní vadu důkazního řízení, která by zakládala porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces.

63. K tvrzení o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé dostačuje uvést, že se podle dovolatele mají vztahovat k hodnocení jeho chování po činu, a tedy k okolnostem, které nikterak nesouvisí s otázkou viny. Případné nesprávné zhodnocení skutečností zjištěných v procesu dokazování by mohlo mít vliv toliko na posouzení dílčí otázky hodnocené při úvaze o adekvátnosti trestu. Jak již bylo uvedeno, otázka přiměřenosti trestu není otázkou dovolacího řízení, a proto ani namítaný nesoulad (pokud by skutečně existoval) by sám o sobě žádnou kasaci napadeného rozhodnutí odůvodnit nemohl. Není proto třeba se blíže posuzováním této otázky zabývat.

64. Zcela mimo relevantní okruh námitek dovolacího řízení se ocitá povzdech obviněného, že pojišťovna není účastníkem adhezního řízení, když je to právě ona (míněno pojišťovna GENERALI, Pojišťovna, a. s.), kdo bude plnit. Poukázat lze primárně na fakt, že obviněný jako dovolatel může v dovolacím řízení namítat vady rozhodnutí, případně vadnost procesního postupu jeho vydání předcházejícího, jen ve vztahu ke své osobě [srov. § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.] a nikoli ve vztahu k dalším osobám účastnících se trestního řízení (zejména ve vztahu k poškozenému, který ani není subjektem oprávněným k podání dovolání – viz § 265d tr. ř.).

65. Nadto není zcela zřejmé, co obviněný svou námitkou míní. Vychází-li dovolatel z tvrzení, že pojišťovna bude subjektem, který bude plnit, pak již z tohoto vyjádření (užití budoucího času) plyne, že nemůže být dosud (pokud plnění namísto obviněného neposkytla) považována za stranu trestního řízení, jíž je podle § 16 odst. 6 tr. ř. pouze ten, „proti němuž se vede trestní řízení, zúčastněná osoba a poškozený a v řízení před soudem též státní zástupce a společenský zástupce; stejné postavení jako strana má i jiná osoba, na jejíž návrh nebo žádost se řízení vede nebo která podala opravný prostředek.“ Pojišťovna není žádným z těchto subjektů. Nevstoupila-li dosud do procesního postavení poškozeného, nemohlo postupem orgánů činných v trestní řízení dojít k porušení procesních práv, které trestní řád tomuto subjektu přiznává (§ 43 až § 49 tr. ř.). Mimoto nelze nevidět (viz např. str. 4 rozhodnutí odvolacího soudu), že soudy podání tímto subjektem předložené neignorovaly.

K rozhodnutí dovolacího soudu a dalšímu řízení

66. Již výše bylo vyloženo, že dovolací soud shledal vadným výrok o vině obsažený v rozsudku nalézacího soudu, a to v rozsahu zakládajícím důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho alternativě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V důsledku existence této vady, na niž zákonu odpovídajícím způsobem (tj. zrušením odvoláním napadeného rozsudku) nereagoval soud odvolací, který naopak odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl podle § 256 tr. ř., dospěl dovolací soud k závěru o naplnění i druhého obviněným explicitně neuplatněného dovolacího důvodu, tj. důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) - konkrétně důvod dovolání uvedený v písm. g) .

67. Na základě tohoto zjištění dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je nezbytné podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušit jak dovoláním napadené usnesení Krajského soudu  v  Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 10. 2017, č. j. 14 To 206/2017-371, tak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 20. 6. 2017, č. j. 6 T 23/2017-303, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř.  dovolací soud dále rozhodl tak, že  Okresnímu soudu v Táboře  přikázal,  aby  věc  v  potřebném  rozsahu  znovu  projednal a rozhodl. Přikázání věci až soudu prvního stupně je odůvodněno potřebou provedení dalšího dokazování, bez něhož nelze o vině obviněného náležitě rozhodnout. V uvedeném směru je nezbytné, aby dokazování bylo doplněno nejméně opětovným výslechem znalkyně MUDr. Marty Říhové, jejíž výslech, příp. jemu předcházející písemný doplněk znaleckého posudku, by měl být zaměřen na objasnění otázek, jejichž zodpovězení vyplývá ze skutečností zmíněných výše (viz bod 43. a násl.).

68. Opětovně je nezbytné připomenout, že písemně zpracovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 92 až 113) v návaznosti na jeho nálezovou část poskytuje (v důsledku své značné obecnosti odpovědí uvedených v části „III. Souhrn, rozbor a diagnostický závěr“, resp. jeho součást nazvané „Diagnostická kritéria Posttraumatické stresové poruchy dle MKN 10:“) pro soud nedostatečné množství odborných závěrů, neboť při vymezení jednotlivých kritérií, které je nezbytné naplnit, aby bylo možno konstatovat přítomnosti PSP [jednotlivá vymezení pod body A) až F)], se závěr znalkyně omezuje na opakující se údaj „Splňuje“. Jak jíž uvedeno, posudek neobsahuje žádnou konkretizaci toho, v jakém směru a v jaké závažnosti se obtíže, jimiž měla poškozená trpět (závěr „Splňuje“), u ní v konkrétnosti projevily, např. tedy (ad C) jak se projevil klesající zájem o důležité činnosti, v čem se projevilo odcizení od společnosti, jak (ad F) poklesl sociální, pracovní výkon a ztráta zájmu o některé dříve oblíbené činnosti, apod. Z písemného znění posudku tak nelze zjistit to, co je nezbytným podkladem pro závěr, že zjištěná PSP má současně povahu vážné újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (viz bod 47.). Byť k zodpovězení této otázky mohou přispět i další důkazy (výpovědi svědků, doklady o pracovní neschopnosti, lékařské zprávy atd.), nelze pomíjet to, že odborné posouzení těchto otázek ve formě znaleckého závěru je jedním z důkazů rozhodujících.

69. K jisté nejasnosti odborných závěrů dosud zpracovaného posudku pak přispívá i to, že znalkyní vyslovený diagnostický závěr stran poruchy, jíž měla poškozená po činu trpět, se neomezuje pouze na údaj: „Posttraumatická stresová porucha  F 43.1“, nýbrž obsahuje i údaj „Jiná fobická porucha  F 40.8“, aniž by následovalo vyložení toho, jaký je mezi nimi vztah z hlediska jejich projevů – obtíží, které omezovaly poškozenou v obvyklém způsobu života, a jaký je vztah druhé jmenované poruchy k jednání obviněného a jím bezprostředně způsobenému následku (popáleninám).

70. Bylo by nekorektní přičítat uváděné nedostatky posudku ryze na vrub jeho zpracovatelky, neboť nelze odhlížet od faktu, že rozsah jí podaných odborných závěrů byl ovlivněn již zadavatelem posudku (policejním orgánem), který úkol pro znalkyni vymezil zcela nedostatečně, když ji pověřil zodpověděním jediné otázky (viz opatření na č. l. 10): „Zda posuzovaná P. P. trpí posttraumatickou stresovou poruchou, u posuzované již dříve psychiatricky léčené, v důsledku utrpěného úrazu při popálení“). Pomine-li se fakt, že formulace otázky může navodit dojem, že u poškozené se již v minulosti vyvinula PSP („Zda… trpí posttraumatickou stresovou poruchou, u posuzované již dříve psychiatricky léčené“), ač patrně byl míněn fakt, že se u ní v minulosti vyskytly psychické potíže (v lékařských zprávách zmiňované panické ataky v dopravních prostředcích a také agorafobie od roku 2003), s nimiž se léčila (v nálezové části posudku uváděné zprávy o psychiatrických kontrolách od října 2009 do července 2010), je zřejmé, že takto formulované zadání posudku nemohlo být způsobilé vytvořit dostatečný odborný podklad po následné řešení viny obviněného.

71. Nedostatek náležitého objasnění příčinné souvislosti (zde s ohledem na rozsáhlejší nálezovou část, v níž jsou citovány poznatky obsažené v lékařských zprávách o výraznějších psychických potížích poškozené v době předcházející úrazovému ději), nevymezení toho, v jakých oblastech života a v jaké hloubce došlo u obviněné v příčinné souvislosti s jednáním obviněného k omezení v obvyklém způsobu života, jakož i dalších otázek souvisejících je tak nutno klást za vinu i orgánům činným v trestním řízení. V počátcích trestního stíhání obviněného orgánům působícím ve stadiu přípravného řízení, tj. policejnímu orgánu v souvislosti se zadáním posudku a státní zástupkyni v souvislosti s přijetím tohoto posudku jako dostatečného pro řešení otázky viny obviněného při podání obžaloby, v řízení soudním oběma soudům ve věci činným, neboť k nápravě nedostatků posudku – z hlediska potřeby rozhodnutí o vině obviněného – nedošlo ani v tomto stadiu řízení, kde i po výslechu znalkyně v hlavním líčení dne 18. 4. 2017 (č. l. 182) zůstala řada zásadních otázek neobjasněna.

72. Protože důvod, pro který dovolací soud přistoupil ke zrušení odsuzujících rozhodnutí soudů obou stupňů, spočívá v nedostatečném objasnění uvedených skutkových otázek (a rovněž navazujících otázek z hlediska řešeného a dosud zpochybněného zavinění obviněného) je zřejmé, že doplnění dokazování je nezbytné provést zejména ve vztahu k výroku o vině, a to nejméně výše uvedeným způsobem (tj. doplněním odborných zjištění ve vztahu k PSP).

73. V obecnosti lze konstatovat, že má-li znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie přispět ke zjištění, zda poškozený v důsledku jednání obviněného utrpěl těžkou újmu na zdraví, která se u něj projevila v oblasti jeho duševního zdraví, poté nelze pokládat za dostačující, je-li náplň znaleckého posouzení zadavatelem posudku vymezena jen tak, aby znalec zodpověděl otázku, zda poškozený v důsledku činu obviněného trpí posttraumatickou stresovou poruchou, aniž by byl současně vyzván, aby popsal její konkrétní projevy, tj. uvedl, v jakých sférách života poškozeného se projevil a jakou intenzitou a po jakou dobu vedla k jeho omezení v obvyklém způsobu života. Jen při zodpovězení těchto otázek lze totiž rozhodnout, zda se nastalá posttraumatická stresová porucha projevila jako vážná porucha zdraví.

74. Je proto na soudu prvního stupně, aby při formulaci nových otázek, které by směřovaly k dalšímu objasnění 1) příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a jeho následku na zdraví poškozené, 2) projevům zjišťovaných poruch na chování poškozené, 3) délce podstatného omezení jejího obvyklého způsobu života, resp. života, který vedla po vyléčení dřívějších negativních projevů jejího psychického stavu v době předcházející úrazovému ději, případně dalších dotazů, které mu pomohou vyřešit otázku viny obviněného, požádal znalkyni o doplnění znaleckého posudku a tento dodatek, po jeho provedení jako důkazu (ať již přečtením jeho písemného znění, budou-li k takovému postupu splněny zákonné předpoklady, či opětovným výslechem znalkyně, který by zřejmě byl žádanější, neboť by umožnil procesním stranám další účast v procesu dokazování) tento zohlednil při svém dalším rozhodování. Současně nelze již v tomto okamžiku vyloučit to (zjišťovaná vázanost posudku zpracovaného pro účely adhezního výroku odbornými závěry obsaženými v posudku znalkyně MUDr. Marty Říhové), že důkazní řízení bude muset být doplněno i dalším dokazováním provedeným pro potřeby rozhodnutí o dalších výrocích, které byly v napadeném rozsudku vysloveny (adhezní výrok). Nelze rovněž vyloučit, že nějaký další důkaz předloží procesní strany, či provedení nějakého dalšího důkazu navrhnout. S touto situací se bude muset soud rovněž vypořádat, tj. buď provedením takového důkazu či jeho odmítnutím s příslušným zdůvodnění takového postupu ve vydaném rozhodnutí.

75. Z dosud uvedeného plyne, že prvořadným úkolem soudu je provést dokazování v rozsahu, který umožní správné rozhodnutí stran objektivní stránky žalovaného trestného činu, tj. zda poškozené byla jednáním obviněného přivozena (příčinná souvislost) taková porucha, která splňuje kritéria těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku. V případě kladného závěru se úvahy soudu musí ubírat tím směrem, zda skutkové okolnosti případu (a zde i vlastní příčina následku) umožňují učinění závěru o existenci zákonem vyžadovaného zavinění, tj. alespoň nevědomé nedbalosti podle § 16 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu k jednotlivým součástem (znakům) objektivní stránky.

76. Protože zavinění pachatele je třeba prokázat nejen k jeho jednání, nýbrž i k jím přivozenému následku (znaku objektivní stránky) a příčinnému vztahu pojícímu jeho jednání a nastalý následek, nedostačuje, aby soud při vyslovení viny obviněného přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku zdůvodnil existenci jeho nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jen ve vztahu k jeho neopatrnému jednání, jež vedlo ke vzniku zahoření poškozené, a k takto bezprostředně přivozenému somatickému poškození jejího zdraví v podobě popálenin jejího těla, je-li těžká újma na zdraví soudem shledávána nikoli v tomto poranění (hodnoceném jako ublížení na zdraví lehčího charakteru), ale v duševní poruše (posttraumatické stresové poruše), která se u poškozené měla vyvinout jako následek jeho činu.

77. V této souvislosti svého významu může – vzhledem ke konstatované duální povaze poruchy – nabýt právě nezbytné zjištění vlastní kauzální příčiny (v dané souvislosti zjišťované i z vyjádření znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie) jednotlivých omezení v obvyklém způsobu života, jímž měla být poškozená vystavena v období po činu. Lze totiž důvodně usuzovat, že v jiných případech, kdy se jako následek činu pachatele u poškozeného projeví PSP, bude její vznik vázán již na samotné vlastní jednání obviněného, které se vůbec nemusí projevit v podobě somatického účinku na jeho těle.  Např. u pachatele trestného činu loupeže ohrožujícího poškozeného střelnou zbraní může být dostatečným impulsem pro vývoj PSP „pouhé“ ohrožující jednání pachatele, které může být eo ipso (samo o sobě) z důvodu vystavení oběti velmi výraznému psychickému otřesu (hrozba závažného následku) dostatečným podnětem pro vznik takové poruchy. Jinak vyjádřeno, samotné vědomí pachatele, že vůči poškozenému zasáhne způsobem, který ho vystaví nadměrné psychické zátěži a tlaku, ať již v důsledku užití brachiálního násilí či výhrůžkou jeho bezprostředního použití, resp. vlastní projev takového jednání vůči poškozenému v realitě, může být významným faktorem pro dovození jeho zavinění (např. právě nedbalostního charakteru) ke vzniku PSP v podobě těžké újmy na zdraví. Je proto na soudu, aby zvážil, zda i ve věci posuzované s ohledem na charakter jednání obviněného (posuzovaného jako nedodržení nezbytné opatrnosti), resp. z něho vzešlého bezprostředního následku činu (s nímž bylo dosud argumentováno - popáleniny), umožňují dovození zavinění obviněného ve vztahu k následku, který je znakem objektivní stránky žalovaného přečinu, způsobem zákonem vyžadovaným.

78. Zcela na závěr se připomíná, že soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí je (§ 265s odst. 1 tr. ř.) vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí a je povinen provést důkazy, jejichž provedení nařídil, i to, že v důsledku zrušení odsuzujících rozhodnutí výlučně v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného se pro další řízení (§ 265s odst. 2 tr. ř.) uplatňuje zákaz reformationis in peius. 


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 27. března 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu