Rozhodnutí NS

8 Tdo 266/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:08/15/2018
Spisová značka:8 Tdo 266/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.266.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací
Dotčené předpisy:§ 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:B EU
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
11/26/2018
II. ÚS 3852/18
JUDr. Ludvík David
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 266/2017-126


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 8. 2018 o dovolání obviněné R. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 44 To 385/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 7/2016, t a k t o :

Podle § 265j tr. ř. se dovolání obviněné R. H. zamítá.
O d ů v o d n ě n í :

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 8 T 7/2016, byla obviněná R. H. uznána vinou přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustila skutkem popsaným tak, že
v době od 1. 3. 2014 do 31. 3 2014 na blíže nezjištěném místě zneužila datovou schránku, přidělenou k užívání společnosti ALL IS COMING, s. r. o., se sídlem Divadelní 322/24, Praha 1 (dále jen „společnost ALL IS COMING“), k níž na základě uzavřené smlouvy o poskytnutí poradenství ze dne 21. 12. 2012, získala od P. V., tehdy V., jednatelky uvedené společnosti, přístup, a to tím, že ji užila neoprávněně k elektronické komunikaci se svojí datovou schránkou, kdy z datové schránky patřící společnosti ALL IS COMING zaslala do své datové schránky dokumenty o uznání dluhu za ní vyfakturované práce, které jí P. V., jako jednatelka společnosti ALL IS COMING odmítla uhradit jako nedůvodné, jelikož podle jejího názoru tyto práce nebyly vyžádány ani provedeny, a dále odeslala z datové schránky patřící společnosti ALL IS COMING do své datové schránky další dokumenty, a to opětovně uznání dluhu a ukončení smlouvy, přičemž všechny uvedené dokumenty sama vytvořila a do počítačového systému vložila a podepsala je jménem P. V.

2. Za uvedený přečin byla obviněná odsouzena podle § 230 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obviněné a státní zástupkyně rozhodl usnesením ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 44 To 385/2016, tak, že podle § 256 tr. ř. obě dovolání zamítl.
II. K obsahu dovolání obviněné

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. dovolání, v němž vytýkala, že soudy nižších stupňů nesprávně právně kvalifikovaly její jednání jako přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a nebraly dostatečně na vědomí ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

5. V obsahu dovolání obviněná zdůraznila, že skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně není možné podřadit pod zákonné znaky přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za něž považovala získání přístupu k počítačovému systému, který v rozsahu vlastníka takové schránky obdržela z pověření poškozené, a padělání či pozměnění dat uložených v počítačovém systému. Obviněná však žádná data v počítačovém systému nepadělala ani nepozměnila, natož že by tak činila v úmyslu je vydávat za pravá, a jak i soudy dovodily, nebyla nikde použita. Ostatně tak ani učinit nemohla, neboť žádná data v počítačovém systému uložena nebyla. Její jednání spočívalo pouze v tom, že vytvořila s vědomím jednatelky listiny vztahující se k řešení závazků ze smlouvy o poskytování poradenství, které odeslala poškozené e-mailem dne 6. 3. 2014 k odsouhlasení a které byly následně z datové schránky poškozené odeslány do datové schránky obviněné, avšak nikoliv obviněnou. Jestliže soudy dospěly k závěru, že obviněná dokumenty vytvořila, ale nikdy je neužila ani nevydávala za pravá, a nikdo podle nich nejednal, pak zcela absentuje úmysl obviněné k padělání dat, a tomu, aby byla považována za pravá.

6. Z výsledků provedeného dokazování nevyplynulo, že by obviněná manipulovala s datovou schránkou poškozené nebo že by ji použila k odeslání nepravých dokumentů, a proto spatřovala extrémní rozpor s provedenými důkazy a porušení zásad spravedlivého procesu, protože skutková zjištění postrádají podklad o tom, že to byla ona, kdo odeslal dokumenty prostřednictvím datové schránky, neboť o této okolnosti nebyl proveden žádný důkaz (např. o době, či připojení do datové schránky poškozené). V přímém rozporu s výpovědí jednatelky je, že obviněná byla jedinou osobou s přístupem do datové schránky, protože ona sama uvedla, že heslo k datové schránce měl i její nynější manžel D. V., a od 25. 4. 2014 také svědek D. P.

7. Odvolacímu soudu obviněná vytkla, že učinil nepravdivý závěr, že použila datovou schránku poškozené k zaslání dokumentů, jejichž obsah neodpovídal realitě a snažila se vyvolat mylný dojem o souhlasu jednatelky k vytváření mylného dojmu. Naopak tvrdila, že žádnou datovou zprávu o uznání dluhu za jednatelku neodesílala. Musela tak učinit jednatelka či jiná pověřená osoba, přičemž jednatelka znala obsah dokumentu uznání dluhu z e-mailové korespondence, o čemž svědčí i to, že předložila k trestnímu oznámení snímky obrazovky dokumentů odeslaných datovou zprávou, na nichž jsou zobrazeny údaje o autorovi, čase vytvoření a číslu datové zprávy, kterou byl dokument vytvořen. Soud prvního stupně tyto důkazy provedl, ale nehodnotil je, ač svědčí o tom, že k žádnému padělání nedošlo a dojít ani nemohlo. Obviněná proti těmto závěrům v odvolání brojila požadavkem na zpracování znaleckého posudku z oboru kybernetiky, který měl objasnit, že se jednatelka poškozené společnosti či jiná jí pověřená osoba s listinami zaslanými z datové schránky poškozené do datové schránky obviněné dne 7. 3. 2014 a 28. 3. 2014 seznámila přibližně během jedné hodiny po jejich dodání (7. 3. 2014 dodáno v 18:47:27, a 28. 3. 2014 doručeno v 16:16:47). Odvolací soud jejímu požadavku nevyhověl, přestože na fotografiích předložených poškozenou je patrný datum a čas jejich vytvoření (7. 3. 2014 v 19:44:59 a 28. 3. 204 v 16:45:19). U souborů zasílaných datovou schránkou platí, že se v jejich souborových vlastnostech uloží jako datum a čas údaje, kdy si je osoba, která s nimi nakládá, otevře či uloží ve svém počítači, tedy nikoliv kdy byly či měly být vytvořeny. Odvolací soud však neopodstatněně tyto námitky nebral do úvahy a považoval je za neadekvátní.

8. V uvedeném nesprávném postupu obviněná spatřovala existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., protože hmotněprávní posouzení skutku neodpovídalo skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně především v tom, že jednatelka poškozené společnosti o dokumentech věděla.

9. V obsahu dovolání obviněná konstatovala, že nechala zpracovat znalecký posudek u Ing. Radka Beneše, soudního znalce z oboru kybernetika a kriminalistika (jenž by měl být Nejvyššímu soudu předložen ve lhůtě 1 měsíce, což se však nestalo), a tvrdila, že z jeho předběžných závěrů vyplývá oprávněnost námitky k vlastnostem dokumentů zobrazených v počítači u poškozené, které pochází právě z datových zpráv odeslaných ze schránky poškozené do schránky obviněné, tj. že z vlastností zobrazených souborů je patrný den i čas, kdy se jednatelka poškozené či jí zmocněná osoba s dokumenty skutečně seznámila, tedy ve stejný den (7. 3. 2014 v 19:44:59 hodin a 28. 3. 2014 v 16:45:19 hodin).

10. Pro případ, že by i přes uvedené námitky Nejvyšší soud shledal skutkové i právní závěry o naplnění znaků uvedeného přečinu správnými, obviněná namítla, že nadále trvá pochybnost o tom, jak posoudit úkon odeslání dokumentu z datové schránky poškozené. Poukázala na to, že jí jednatelka nepřípustně předala své přístupové údaje k datové schránce, čímž sama znemožnila identifikaci osoby, která se do schránky přihlásí a odešle dokument. Nezákonnost postupu jednatelky, k němuž soud nepřihlédl, plyne z § 8 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších změn (dále jen „zákon č. 300/2008 Sb.“). Jestliže jednatelka předala obviněné vědomě a na vlastní popud přístupové údaje k obsluze datové schránky poškozené společnosti, pak obviněná mohla vykonávat všechna práva osoby oprávněné k přístupu do datové schránky poškozené ve smyslu zákona č. 300/2008 Sb. Pokud soudy tuto skutečnost bezdůvodně ignorovaly, jde z jejich strany o nesprávné jiné hmotněprávní posouzení ve vztahu k padělání či pozměňování dat v počítačovém systému, neboť obviněná by pak vytvářela mylný dojem o obsahu či podpisu dokumentů pouze ve vztahu k sobě samé, což je z pohledu naplnění znaků předmětného přečinu podle § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku bez právního významu.

11. Výhrady obviněná zaměřila i proti nedostatečnému posouzení škodlivosti činu, jenž jí je kladen za vinu, ve smyslu zásad § § 12 odst. 2 tr. zákoníku, protože v jejím případě postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného, např. stavovského předpisu nebo přestupkového zákona. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů svými rozhodnutími způsobily nepřípustnou kriminalizaci závazkového vztahu a z něj vyplývajících práv a povinností, odkázala na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012. Jestliže daly soudy obou stupňů přednost řešení případného porušení práv z obligačního vztahu mezi obviněnou a poškozenou prostředky trestního práva, aniž by řádně zdůvodnily nemožnost použití jiných prostředků k ochraně práv poškozené, pak je takový jejich postup v rozporu s uvedeným principem ultima ratio.

12. V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadená rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu projednání.

13. Obviněná doplnila takto podané dovolání jednak dotazem Nejvyššímu soudu předloženým dne 25. 4. 2017, v němž poukazovala na nejasnosti ohledně podání přiznání k dani z příjmů za společnost ALL IS COMING, o které byla jednatelkou žádána a na které nepřistoupila pro nevyřešení otázek spojených s oprávněností či neoprávněností takového postupu, a jednak svým podáním ze dne 23. 6. 2017, ve kterém Nejvyššímu soudu vyjádřila svůj souhlas s tím, aby rozhodl o jejím dovolání v neveřejném zasedání. V něm navíc rozvedla své nepochopení podstaty skutku, který je jí kladen za vinu, jenž byl označen za trestný čin s tím, že za účelem seznámení se s danou problematikou se snažila získat ohledně datových stránek názory od Ministerstva vnitra, podle něhož v jejím jednání nebyl shledán trestný čin. Tento názor obviněná dovodila i ze stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2015, sp. zn. Plsn 1/2015, k podáním činěným v elektronické podobě a k doručování elektronicky vyhotovených písemností soudem, prováděnému prostřednictvím veřejné datové sítě. Uvedeným podáním obviněná v návaznosti na své výhrady v průběhu trestního řízení a v zásadě v souladu s argumenty rozvedenými v podaném dovolání zdůraznila nejasnost identifikace osoby podle IP adresy při wi-fi připojení, které je společné pro celý dům, na nějž se může napojit kdokoliv a toto připojení není závislé na konkrétní adrese. Též zdůraznila, že hodnota pohledávky, která byla v dohodě vyčíslena, odpovídá obchodním podmínkám smlouvy, takže ani uplatněním dokumentu v rámci řízení o pohledávce by nevznikla žádná škoda nebo neoprávněný prospěch, a zmínila, že byla oprávněna ke korespondenci z datové schránky poškozené společnosti a že jednatelka schránku rok nevybírala a tvrdila, že schránka je nefunkční. Rozhodně se obviněná nesnažila z jednatelky přístupové údaje jakkoliv vylákat.

III. Z vyjádření státního zástupce a postoje obviněné k němu

14. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k tomuto dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) považoval právní kvalifikaci s odkazem na odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí za správnou. Podstatnými shledával tři okolnosti, které však již vyhodnotil odvolací soud na straně 8 přezkoumávaného unesení, kde vysvětlil, že obviněná z datové schránky poškozené společnosti odeslala dokumenty podepsané jednatelkou, ačkoliv je jednatelka z této schránky neodeslala ani nepodepsala. Jako první okolnost uvedl tvrzení obviněné, že data nepadělala, a rozvedl, že paděláním ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí úplné vyhotovení nepravých dat, která mají vyvolat dojem, že jsou pravá, když právě taková nepravá data vložila dovolatelka do uvedeného systému datových schránek, která jsou systémem „počítačovým“. K druhé okolnosti, založené na tvrzení obviněné, že vytvořené dokumenty nikdy neužila a nevydávala je za pravé, zdůraznil, že podle předmětné skutkové podstaty je trestné již padělání dat, aniž by bylo požadováno, aby pachatel užil padělaných dat k uvedení nějaké osoby v omyl, neboť smyslem provedeného padělání je, aby byla padělaná data považována za pravá (užití padělaných dat by bylo trestné až podle ustanovení § 230 odst. 4 tr. zákoníku, pokud by vedlo k tam uvedeným následkům, o které se v této věci nejedná). Ve vztahu ke třetí okolnosti týkající se rozsahu oprávnění obviněné k nakládání s datovou schránkou poškozené, kde si obviněná osobovala oprávněnost ke všem úkonům ohledně datové schránky, vyjádřil její zjevnou nesprávnost, neboť dovolatelka vycházela z toho, jako by jí poškozená faktickým umožněním přístupu do své datové schránky předala veškerá svá práva, která jako jednatelka shora uvedené společnosti k této datové schránce měla, což však prokázáno nebylo. Státní zástupce poukázal na zjevnou nepochopitelnost toho, že jednatelka nezodpovědně povolila jinému, aby pod její identitou užíval její datovou schránku. Poté rozvedl vlastní teorii tzv. „datového dvojníka“, za něhož se obviněná díky lehkovážnému chování jednatelky považovala s tím, že úkony takového „datového dvojníka“ nemohou být bez dalšího považovány za úkony poškozené, a tedy ani dokumenty jevící se podle datové schránky jako úkony poškozené jednatelky ve skutečnosti jejími úkony nebyly. Pro správnost použité právní kvalifikace nebylo rozhodné, aby padělanými dokumenty někoho uváděla v omyl, ale postačovalo, že cílem padělání bylo vytvoření dokumentu, který by se jevil jako pravý. Z uvedených důvodů státní zástupce poukázal na to, že okolnosti, které obviněná zdůrazňuje, nejsou pro posouzení správnosti použité právní kvalifikace důležité. Přitom zmínil, že se jedná o opakování námitek uplatněných obviněnou již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, což svědčí pro závěr o jejich neopodstatněnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

15. Za nedůvodné státní zástupce označil i výhrady obviněné proti nevyužití zásad stanovených v § 12 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že pokud obviněná odkázala na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, které bylo publikováno pod č. 26/2013 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vyvodila na jeho podkladě nesprávné právní závěry, neboť z něj vytrhla jen část, aniž by zvažovala všechna kritéria v něm stanovená, jak zdůrazňuje i nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/2013. Mimořádnost využití subsidiarity trestní represe vyplývá i z dalších rozhodnutí, na něž státní zástupce poukázal (nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, a další rozhodnutí, např. č. 77/2013, 15/2015 Sb. rozh. tr.). V činu obviněné kladeném za vinu však žádné výjimečné znaky, které by snižovaly jeho škodlivost, neshledal, a naopak uvedl, že pro jeho škodlivost svědčilo zejména to, že padělaný dokument obsahoval údaje, které by mohly být v budoucnu využitelné ve prospěch dovolatelky a v neprospěch poškozené společnosti, když obviněná zneužila důvěry jednatelky poškozené (viz strana 18 rozsudku).

16. Na základě všech obviněnou uvedených důvodů státní zástupce shrnul, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky, jimiž vytýkala chyby v provedeném dokazování a při zjišťování skutkového stavu, a nenastal extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, jehož se obviněná domáhala. S ohledem na to, že těžištěm výhrad obviněné byly vytýkané vady v právním posouzení věci, navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil také s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

17. K tomuto vyjádření státního zástupce obviněná zdůraznila, že oslovila několik různých institucí se žádostí o jejich názor na to, zda se jedná v jejím případě o trestný čin. Uvedla, že Ministerstvo spravedlnosti jí nic nesdělilo, pouze odkázalo na soud. Ministerstvo vnitra prostřednictvím svého oddělení e-Government, legislativně-právního oddělení jí svůj názor vyjádřilo způsobem, který obviněná ve svém stanovisku prezentovala, a dospěla k závěru, že neexistuje jednotný výklad ohledně oprávněnosti či neoprávněnosti úkonů z datové schránky, které jsou prováděny na základě pověření jednatelky tak, aby přístup a úkony byly činěny jejím jménem, v čemž shledala nepředvídatelnost práva. Podle výkladu z portálu poradny e-Government z roku 2014 nebyl důvod se domnívat, že by úkony prostřednictvím datové schránky klienta měly být považovány za neplatné, natož za trestný čin. Obviněná tvrdila, že existoval souhlas jednatelky udělený předem, podle kterého byla další osoba oprávněna jednat prostřednictvím datové schránky v rozsahu „oprávněné osoby“. V důsledku toho obviněná ve shodě s podaným dovoláním shledala zásadní rozpor mezi vyjádřením odborníků na problematiku datových schránek na straně jedné, a státních zástupců a soudu na straně druhé, přičemž z podstaty věci je zřejmé, že tuto problematiku nelze řešit bez znalosti technické stránky věci. Zatímco výklad Ministerstva vnitra a e-Government potvrzuje, že se jedná o úkony, ve kterých nevidí naplnění podstaty trestného činu, ke zpochybnění dochází ze strany policie a státního zastupitelství, které vykládají „úmysl zákonodárců“ jinak než Ministerstvo vnitra, které tento projekt a příslušné zákony navrhlo, tj. pokud je někdo oprávněn vyjadřovat se k „úmyslu zákonodárce“, pak by to měli být zejména pracovníci legislativního odboru Ministerstva vnitra a oddělení e-Government. Obviněná poukázala též na to, že použití IP adresy jako „identifikaci osoby“ je v rozporu s dosavadní judikaturou i se závěry, jak je tato problematika prezentována na IT konferencích, které se týkají počítačové kriminality. Pokud by měla záměr cokoliv skrýt a úmyslně porušit zákon, měla spoustu možností postupovat jinak. Ona chtěla vyřešit patovou situaci, kdy odmítala bez souhlasu s dokumenty pokračovat v práci, kterou naopak jednatelka požadovala dokončit, ale argumentovala tím, že nemá hotovost. Za současné situace, když neexistoval ani stále neexistuje jednoznačný výklad zákona č. 300/2008 Sb., je velmi obtížná jakákoliv předvídatelnost práva a mělo by se tak postupovat podle zásady in dubio pro libertate, tedy že bude aplikován výklad mírnější. Pokud jde o argumentaci policie ohledně prokázání souhlasu jednatelky, že si měla vyžádat kromě elektronické verze i stejný dokument podepsaný osobně, pak takový postup je podle dovolatelky v rozporu s metodikou k používání datových schránek, která stanoví, že pokud existuje jeden dokument jako „originál“ v elektronické podobě, pak nelze vyžadovat stejný dokument v papírové formě (jednalo by se nikoliv o potvrzení stejného dluhu, ale o uznání dluhu ve dvojnásobné výši). Jestliže jednatelka porušila bezpečnostní doporučení a udělila přístup jiným osobám, jednala tak vědomě a se znalostí veškerého rizika.
IV. K náležitostem dovolání a důvodům dovolání obecně

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda obviněnou uplatněné argumenty obsahově naplňují jí zvolené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., protože napadené rozhodnutí může být podrobeno věcnému přezkumu jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
    19. Dovolání lze podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též i vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněná použila uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně uplatnila i důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

    20. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávní posouzení. Jeho prostřednictvím lze vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).

    21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vymezuje tak, že na jeho podkladě je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Takto vyjádřená právní úprava určuje, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

    22. S odkazem na uvedený dovolací důvod nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, protože důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

    23. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Uvedené zásady však není možné vykládat restriktivně [srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), aj.], protože ve výjimečných případech je připuštěn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, a to při shledání extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].

    24. V souladu s těmito zásadami měl Nejvyšší soud na paměti, že je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
    V. K námitkám obviněné

    25. Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že neshledal v přezkoumávané věci podmínky pro to, aby bylo dovolání obviněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo podáno, v rozsahu a z důvodů v dovolání uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly v dovolání napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno, a dospěl k těmto závěrům:

    26. Obviněná napadeným rozhodnutím v souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkala nedostatky vztahující se k právnímu posouzení činu jí za vinu kladenému, jejichž důvodnost mohl dovolací soud z věcného hlediska posuzovat. Současně však tvrdila okolnosti, které nevyplynuly ze skutkových zjištění, a brojila i proti neprovedení navrhovaného důkazu, čímž formálním požadavkům § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedostála, neboť požadovala, aby Nejvyšší soud přezkoumával a hodnotil správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, a prověřoval úplnost provedeného dokazování (šlo tedy o požadavky vycházející z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.), což s uvedeným, ale ani žádným jiným důvodem podle § 265b tr. ř. nekoresponduje.

    27. Vzhledem k tomu, že správnost skutkového zjištění je podstatná pro právní závěry, a obviněná se jejich nedostatků domáhala prostřednictvím porušení pravidel spravedlivého procesu, Nejvyšší soud, i když dovolatelka z formálního hlediska uvedený dovolací důvod nenaplnila, vědom si povinnosti být garantem zákonnosti a ústavnosti z hlediska zachování práva na spravedlivý proces (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), na podkladě výhrad proti skutkovým nedostatkům zkoumal, zda soudy zjištěná skutková zjištění mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování, a zda byl rozsah, v němž bylo provedeno, je pro řádné objasnění věci dostačující.
    a) K výhradám proti nesprávnosti skutkových zjištění

    28. Ve vztahu k obviněnou uplatněným nedostatkům proti skutkovým zjištěním je třeba zdůraznit, že zásadně spočívaly na tom, že si vytvořila vlastní průběh skutkového děje, než který nebyl na základě výsledků provedeného dokazování soudy zjištěn a není popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, protože tvrdila, že datovou zprávu s uznáním dluhu za jednatelku poškozené neodesílala, a že toto musela učinit sama jednatelka, která o tom, že obviněná uvedené dokumenty vytvořila, věděla, a souhlasila s nimi.

    29. Uvedené skutkové okolnosti však neodpovídají průběhu skutku, jak byl soudy zjištěn, neboť podle toho, jak je popsán, obviněná „… na blíže nezjištěném místě zneužila datovou schránku přidělenou k užívání společnosti ALL IS COMING, s. r. o., … k níž na základě uzavřené smlouvy o poskytnutí poradenství ze dne 21. 12. 2012, získala od P. V. … přístup, a to tím, že ji užila neoprávněně k elektronické komunikaci se svojí datovou schránkou, do níž zaslala … dokumenty o uznání dluhu za ní vyfakturované práce, které jí P. V., jakožto jednatelka společnosti ALL IS COMING odmítla uhradit jako nedůvodné, … a dále odeslala z datové schránky … do své datové schránky další dokumenty, a to opětovně uznání dluhu a ukončení smlouvy, přičemž všechny uvedené dokumenty sama vytvořila a do počítačového systému vložila a podepsala jménem P. V..“ Takto učiněné skutkové zjištění vzešlo z dokazování, v němž soudy obou stupňů prokazovaly všechny okolnosti rozhodné pro objasnění znaků skutkové podstaty přečinu podle § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterým obviněnou uznaly vinnou, a zejména v jeho rámci reagovaly na obdobnou obhajobu obviněné, resp. výsledky provedeného dokazování objasňovaly, zda jí uváděné skutečnosti mají podklad v prováděných důkazech.

    30. Pro úplnost je vhodné zejména poukázat na to, že soud prvního stupně vyslechl jak obviněnou, tak i jednatelku poškozené společnosti P. V., svědkyni J. K., která s obviněnou v době jejího působení u společnosti spolupracovala, a D. P., jenž nastoupil do stejné pozice po obviněné, a přečetl též úřední záznam o podaném vysvětlení D. V., nynějšího manžela jednatelky poškozené. Soud měl k dispozici i listinné důkazy, jež provedl, z nichž lze zejména poukázat na e-mailovou korespondenci na č. l. 25 až 32, smlouvu o poskytnutí poradenství (č. l. 33 až 36), e-mail na č. l. 52, plné moci (č. l. 53 a 54), zprávu o uznání dluhu (č. l. 99 a 114), o ukončení smlouvy (č. l. 100 a 107), e-mail k uznání dluhu (č. l. 131 až 133), usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. EPR 62989/2014/20 (č. l. 20 až 21), zprávu společnosti GOLEM S. s. r. o., sídlem Vinařického 14, 274 01 S. (dále jen „společnost GOLEM S.“; č. l. 175), aj.

    31. Na podkladě výsledků tohoto dokazování nalézací soud zcela neuvěřil obhajobě obviněné, kterou považoval za zkreslující zejména v tom, že to nebyla ona, kdo z datové schránky poškozené společnosti zaslal uváděné dokumenty, byť připustila, že je sama vypracovala. Uvedený skutkový závěr soud učinil zejména s ohledem na výpověď svědkyně P. V., jíž uvěřil, protože shledal, že jí uváděné skutečnosti korespondují s dalšími ve věci provedenými důkazy, a vyplynuly i z obsahu výpovědi uváděné svědkem D. P., neboť to byl on, kdo poté, co převzal účetnictví po obviněné a J. K., uvedené skutečnosti objevil a P. V. o nich informoval. Soud zvažoval za účelem vyvrácení uvedené obhajoby obviněné i širší skutečnosti, které z obsahu provedeného dokazování vyplynuly, mimo jiné to, že P. V. s datovou schránkou nebyla schopna zacházet, což potvrdila jak sama obviněná, tak i svědek D. P. Byl to též i důvod, proč přístupová data obviněné zcela neuváženě v rozporu se zákonnými podmínkami předala. Je zřejmé, že tyto úvahy soudu prvního stupně nepostrádají logiky a jsou plně podloženy výsledky provedeného dokazování. Soud považoval za vyvrácenou i obhajobu obviněné, že se jednatelka o uvedených dokumentech, jež obviněná vypracovala, dověděla od obviněné prostřednictvím e-mailové zprávy, a že k uznání dluhu dala souhlas, protože žádnou takovou skutečnost soud neprokázal, neboť ze žádného důkazu nevyplynula, naopak zdůraznil, že uznání dluhu je datováno dne 7. 3. 2014, přičemž již 1. 3. 2014 podala obviněná výpověď, a proto nebyl důvod, aby jakékoliv dokumenty pro poškozenou vypracovávala (strany 12 až 17 rozsudku soudu prvního stupně).

    32. Ani odvolací soud uvedenou obhajobu a tvrzení obviněné neponechal bez odezvy, naopak na ně na podkladě obviněnou podaného odvolání reagoval. Zejména s potřebnou pečlivostí rozvedl důvody, pro které nebylo možné uvěřit obviněné v tvrzení, s nimiž spojovala svou obhajobu o tom, za jakých skutečností se měla P. V. o uznání dluhu a souvisejících dokumentech dovědět (viz strana 6, 7 přezkoumávaného usnesení). Je třeba jen připomenout, že odvolací soud rozebíral údaje sdělované příbuznými obviněné o tom, jak měla poškozená uvedenou informaci získat, a vysvětlil, proč jsou okolnosti, které otec a sestra obviněné uvedli do čestného prohlášení, nevěrohodné. Stejně tak se vypořádal i s obhajobou obviněné, v níž uváděla, že se tak mělo stát při údajné návštěvě osoby v jejím bydlišti, se kterou se obviněná ani nechtěla setkat, a také nesetkala. Na základě všech rozvedených skutečností odvolací soud uzavřel, že nebylo možné obviněné uvěřit, pokud tvrdila, že uvedené vytvořené doklady předala jednatelce poškozené společnosti prostřednictvím e-mailu ke schválení, že tato jí je měla přivézt podepsané a následně v kanceláři v bydlišti obviněné po dohodě sama jednatelka zajistila jejich odeslání prostřednictvím datové schránky. Odvolací soud pro tento závěr poukázal i na výpověď svědka D. P., podle níž trestné jednání obviněné vyšlo najevo až poté, co získal přístup do datové schránky od jednatelky v dubnu roku 2014 a dokumenty v datové schránce objevil. Byl to také on, kdo je odeslal jednatelce poškozené společnosti e-mailem, jak plyne z výpovědí D. P. i P. V. (č. l. 749 a 785).

    33. Na základě všech těchto závěrů a úvah soudů obou stupňů Nejvyšší soud shledal, že se soudy s uvedenými skutkovými tvrzeními obviněné, které neodpovídají výsledkům provedeného dokazování, v potřebné míře a náležitým způsobem vypořádaly a jí konstantně uváděnou obhajobu ohledně této skutkové otázky vyvrátily. Z přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy dodržely příslušná procesní ustanovení a respektovaly i právo obviněné na obhajobu, neboť postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a důkazy hodnotily koncentrovaně podle podmínek § 2 odst. 6 tr. ř., a proto skutková zjištění, která vzešla z výsledků provedeného dokazování a jsou v popisu skutkového zjištění rozsudku soudu prvního stupně uvedena, mají oporu v provedených důkazech, plně s nimi korespondují a nevykazují žádné, natož extrémní nesrovnalosti.
    b) K neúplnosti provedeného dokazování

    34. Kromě takto rozvedených námitek obviněná spatřovala porušení pravidel spravedlivého procesu rovněž i v tom, že soudy nevyhověly jejímu požadavku na vypracování znaleckého posudku z oboru kybernetiky, kterého se domáhala proto, aby jím bylo objasněno, že se P. V. s předmětnými dokumenty zaslanými z datové schránky, přidělenou k užívání společnosti ALL IS COMING, seznámila během jedné hodiny po jejich dodání, a to s poukazem na fotografie zobrazující snímky z datových údajů. Odvolacímu soudu vytkla, že její požadavky na provedení tohoto důkazu nepochopil a vyhodnotil je jako neadekvátní.

    35. Této námitce věnoval odvolací soud druhý odstavec na straně 5 přezkoumávaného usnesení, kde reagoval na obviněnou v dovolání zmiňovaný požadavek tím, že obviněná v řízení před soudem prvního stupně ani v písemném zpracování odvolání žádné důkazy nenavrhovala, pouze tvrdila, že zjištěný skutkový stav neobstojí, protože existují důkazy, které nebyly uplatněny, což nepovažoval za řádný návrh na doplnění dokazování, ale jen o konstatování překážek, pro které některé důkazy nelze objektivně provést (např. zdravotní stav otce, odmítnutí výpovědi sestry). Teprve ve veřejném zasedání konaném o odvolání obviněné obhájce vznesl návrh na vyžádání znaleckého posudku z oboru kybernetiky, který měl prokázat, že jednatelka poškozené společnosti s datovou schránkou pracovala. Odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, protože uvedený důkaz považoval jednak za nadbytečný a jednak za nerealizovatelný ve vztahu k objasnění obviněnou požadovaných okolností. Měl za to, že výsledky provedeného dokazování, které byly zajištěny, a okolnosti, které by mohly být prokázány, již objasněny byly, a to např. s odkazem na výpověď D. P. nebo zajištěné listinné podklady.

    36. K takto rozvedeným argumentům odvolacího soudu Nejvyšší soud shledal, že jsou dostatečnou a logickou reakcí na obviněnou vznesený návrh na doplnění dokazování a přiklání se k tomu, že jde o důkaz nadbytečný, neekonomický, vedoucí toliko k průtahům v řízení, v němž by jeho vypracování nevedlo k cíli, k němuž má znalecký posudek v trestním řízení sloužit. V té souvislosti je třeba připomenout, že podle § 105 tr. ř. je důvodem pro přibrání znalce nutnost objasnit skutečnosti důležité pro trestní řízení, u nichž je třeba odborných znalostí a jestliže pro složitost věci nepostačuje odborné vyjádření. Je třeba připustit, že otázka datových schránek a toku informací v systému datových schránek a jejich fungování může za jistých okolností působit potíže a může se jednat o složitou odbornou otázku, pro jejíž zodpovězení se řízení bez znaleckého posudku z oboru kybernetiky neobejde, avšak není tomu tak v posuzované věci. V tomto případě data o tom, z jaké IP adresy došlo k přihlášení do datové schránky, poskytlo Ministerstvo vnitra, které je tím, kdo podle zákona č. 300/2008 Sb. datové schránky zřizuje a spravuje (srov. § 2 odst. 2 zák. č. 300/2008 Sb.). Žádné z údajů, jež se týkají skutečností, které jsou svěřeny ministerstvu, znalec nezjistí sám - IP adresu rovněž i on obdrží od Ministerstva vnitra České republiky a identifikaci IP adresy provede za pomoci příslušného poskytovatele připojení (srov. např. § 9 odst. 3 nebo 10 odst. 1 zák. č. zák. č. 300/2008 Sb.). Podle § 14 odst. 2 zák. č. 300/2008 Sb. je správcem informačního systému datových schránek ministerstvo. Provozovatelem informačního systému datových schránek je držitel poštovní licence. Znalec by tedy v tomto případě jen do posudku přepsal od těchto třetích osob získané údaje, které orgány činné v trestním řízení od nich měly k dispozici. Proto znalce v tomto případě nebylo třeba, neboť šlo o jednoduché empirické skutečnosti nevyžadující odborné posouzení, když obviněnou učiněný návrh měl podle jí uváděných důvodů sloužit toliko k dotvrzení toho, co již soudy jiným důkazními prostředky objasnily a s jejichž závěrem se obviněná nespokojila, resp. neztotožnila. Navíc je třeba poukázal i na celý rozsah a výsledky provedeného dokazování, zejména obsah výpovědí P. V. a D. P., jakož i na to, že byť obviněná podala k civilnímu soudu návrh na vydání elektronického platebního příkazu, na výzvy soudu nereagovala a doklady k němu nedodala. V této souvislosti je vhodné zdůraznit i to, že nejen pro hodnocení znaleckého o posudku, ale i pro jeho zadání je třeba mít na paměti, že ke znaleckému posudku je nutno přistupovat jako ke každému jinému důkazu; ani on a priori nepožívá větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti, resp. i důvodnosti, proč jej požadovat (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4457/12).

    37. Z těchto důvodů má Nejvyšší soud za to, že nejde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože se nejednalo o to, že by soud posuzoval sám takové skutečnosti, k nimž by bylo třeba odborných znalostí, a mohl proto uvedené otázky, jichž se obviněná domáhala posoudit sám, aniž by ohledně nich provedl znalecké dokazování (srov. v opaku nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1414/2016). Pro úplnost podotýká, že se nejednalo o tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. že by o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. Vzhledem k tomu, že odvolací soud dostatečně vyložil, z jakých důvodů uvedené doplnění dokazování nepovažoval za důvodné, dostál svým povinnostem, a proto nešlo ani o návrh, jenž by byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, tedy, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další].

    38. Z uvedeného plyne, že v přezkoumávané věci byl skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností, protože soudy důkazy posuzovaly ve smyslu konstantní judikatury vztahující se k postupu soudů při splnění požadavku na kritické hodnocení všech důkazů a neponechaly žádné důkazy bez povšimnutí a veškeré případně vyvstalé pochybnosti v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 4, 5 tr. ř.) odstranily obstaráním dalších důkazů, čímž dostály svým zákonným povinnostem [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221)]. Je třeba dodat, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, což soudy v posuzované věci respektovaly a splnily, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.). Soudy přitom dostály zásadě, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti.

    39. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dostatečně odůvodněna a soudy reagovaly na zásadní výhrady obviněného vnášené v předchozích stadiích trestního řízení. Nejvyšší soud žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování neobjevil, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněné v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Soudy se nezpronevěřily ani zásadě in dubio pro reo, neboť verze, kterou obviněná preferovala, byla provedeným dokazováním vyvrácena, a to nikoliv jen jedním důkazem, ale celou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazních prostředků, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v § 125 tr. ř. dostatečně jasně a logicky vysvětlily. Nebyla zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
    VI. K právní kvalifikaci jednání kladeného obviněné za vinu

    a) K objektivní stránce

    40. Protože Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se v posuzované věci nejedná o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, neboť nebyly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž má být zjišťován skutkový stav věci [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], považoval soudy učiněná skutková zjištění za správná a mohl na jejich podkladě (tedy nikoliv podle verze uváděné obviněnou, že jednala s vědomím jednatelky P. V.), posuzovat důvodnost dalších námitek vznesených obviněnou proti použité právní kvalifikaci. Ty se týkaly vadného posouzení věci jako přečinu podle § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku vzhledem k okolnostem, za nichž došlo k odeslání dokumentu z datové stránky poškozené společnosti, a toho, že P. V. vadně předala svá přístupová data obviněné. Tím brojila proti nedostatečnému uvážení podstaty ustanovení § 8 zák. č. 300/2008 Sb., a tvrdila, že byla oprávněna vykonávat v datové schránce poškozené společnosti veškeré úkony, a tedy i ty, jež jí jsou kladeny za vinu, a že se tak nejednalo o padělání, a též že se úmysl na podkladě učiněných skutkových zjištění nedá ve vztahu k uvedenému přečinu dovodit.

    41. Z uvedených námitek je zřejmé, že obviněná zpochybňuje naplnění všech znaků přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo získá přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací a padělá nebo pozmění data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací tak, aby byla považována za pravá nebo podle nich bylo jednáno tak, jako by to byla data pravá, bez ohledu na to, zda jsou tato data přímo čitelná a srozumitelná.

    42. Soud prvního stupně všechny tyto znaky shledal v činu, jenž je obviněné kladen za vinu naplněnými, což byť správně, avšak jen velmi stručně vyjádřil tím, že obviněná po objektivní i subjektivní stránce jeho znaky naplnila tak, že padělala data uložená v počítačovém systému, aby byla považována za pravá, neboť uznání dluhu vypracovala sama a zaslala ho z datové schránky poškozené do své datové schránky, aniž je dále použila či nezneužila [v té souvislosti vyložil, proč neshledal v tomto činu přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to ani ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, který jí byl obžalobou též kladen za vinu, a že nemohl přisvědčit obžalobě, že se jednalo o přečin podle § 230 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku] (strana 14, 15, 17 rozsudku soudu prvního stupně).

    43. S těmito právními závěry se ztotožnil i odvolací soud, který na podkladě námitek obviněné uplatněných v odvolání rovněž velice úsporně uvedl, že trestná činnost obviněné nespočívala v tom, že získala přístup k datové schránce poškozené společnosti neoprávněně, ale podle skutkových zjištění v tom, že datovou schránku použila k odeslání dokumentů, jež neodpovídaly realitě, protože se tím snažila vytvořit mylný dojem, že P. V. s obsahem dokumentů souhlasí a že zasláním dokumentů lze na nich nahradit podpis této jednatelky. V tomto vytváření mylného dojmu spočívá podle odvolacího soudu padělání a pozměnění dat uložených v počítačovém systému ve smyslu § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (strana 8 usnesení odvolacího soudu).

    44. Nejvyšší soud se zřetelem na obviněnou uplatněné námitky a způsob, jakým se s nimi soudy vypořádaly, považuje za vhodné zcela obecně rozvést, že přečin podle § 230 tr. zákoníku obsahuje dvě základní skutkové podstaty. V odstavci 1 je chráněna důvěrnost počítačových dat a počítačového systému (jejich části). Počítačový systém je zde chráněn před ohrožením jeho bezpečnosti. Teprve sekundárně jsou chráněny integrita a dostupnost počítačových dat a systémů. Naopak v odstavci 2 jsou primárně chráněny integrita a dostupnost počítačových dat a systémů. Ochrana je zde poskytována počítačovým datům a počítačovým programům před neoprávněnými zásahy, které mohou mít vliv na existenci, kvalitu, správnost dat, a konečně chrání před neoprávněným užíváním uložených počítačových dat. Tento trestný čin v sobě zahrnuje pět různých jednání podle Úmluvy o kybernetické kriminalitě, konkrétně v odstavci 1 neoprávněný přístup k počítačovému systému nebo jeho části, v odstavci 2 písm. a), b), d) neoprávněný zásah do dat nebo do počítačového systému, v odstavci 2 písm. c) falšování údajů souvisejících s počítači, v odstavci 3 písm. a) podvod související s počítači), a v odstavci 3 písm. b) neoprávněný zásah do systému (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2304, 2305)

    45. Jestliže soudy shledaly naplněnými znaky uvedené v § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, není obviněná kriminalizována za neoprávněný přístup, protože o ten se v činu, jenž jí je kladen za vinu, nejednalo, když výsledky provedeného dokazování bylo objasněno, že obviněná od P. V. získala přístup k veškerým datům, jež pro společnost ALL IS COMING od Ministerstva vnitra obdržela (srov. e-mail na č. l. 52, výpověď P. V. na č. l. 785 a 786, a stranu 15 rozsudku soudu prvního stupně a strany 7 a 8 usnesení odvolacího soudu). Obviněná, a to i v době, která je jí kladena za vinu, získala přístup k datové schránce, což je pro určení, že šlo o jednání vymezené v§ 230 odst 2 písm. c) tr. zákoníku, který slouží k ochraně proti falšování údajů souvisejících s počítači, podstatné. Získáním přístupu se zde rozumí takové jednání, které umožní pachateli volnou dispozici s počítačovým systémem nebo nosičem informací a využití jeho informačního obsahu. Získat přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací lze neoprávněně, ale i oprávněně. Nezáleží ani na důvodu, který vedl k získání přístupu. Může to být náhoda, plnění pracovních úkolů, využití počítače pro zábavu, odcizení nosiče informací atd. (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2308)

    46. Námitce obviněné, že P. V. jí údaje k datové schránce předala v rozporu se zákonnými podmínkami, je třeba přisvědčit. Přístupové údaje jsou klíčem pro přístup do datové schránky a jsou jimi uživatelské jméno a heslo. Podle § 8 odst. 3 zák. č. 300/2008 Sb. byla k přístupu do datové schránky právnické osoby společnosti ALL IS COMING oprávněna jen P. V. jako statutární orgán právnické osoby, neboť pro ni byla datová schránka ID: ... zřízena (viz č. l. 52). Podle § 9 zák. č. 300/2008 Sb. platí, že osoba oprávněná k přístupu do datové schránky se do ní přihlašuje prostřednictvím přístupových údajů, jimiž jsou uživatelské jméno a heslo. Ve smyslu tohoto ustanovení byla proto i P. V. jako osoba oprávněná k přístupu do datové schránky povinna zacházet s přístupovými údaji tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití, bylo v jejím zájmu, aby s přístupovými údaji nakládala způsobem, že nad nimi neztratí kontrolu. Přihlášení zajišťuje ministerstvo vnitra prostřednictvím jím vydaných přístupových údajů nebo elektronických prostředků, prostřednictvím elektronicky čitelných identifikačních dokladů anebo prostřednictvím elektronických prostředků třetích osob. P. V. však tuto obezřetnost vůči obviněné nezachovala, protože jí údaje potřebné k přihlášení bez jakéhokoliv omezení předala. Učinila tak, jelikož nepochopila smysl a význam datové schránky [to plyne např. z toho, že neplatila poplatky za fungování datové schránky (č. l. 127, 786), nevyžadovala si přístup k datové schránce, či že nevěděla, jak obviněnou zbavit přístupu k datové schránce bez návodu od svědka D. P., viz č. l. 785 a 786]. I její využívání iniciovala obviněná, která jediná, jak vyplynulo z provedeného dokazování, v dané době dokázala datovou schránku obsluhovat. Pro úplnost lze jen dodat, že jako oprávněná osoba P. V., pokud by nechtěla, aby obviněná měla takto veškerá přístupová data k datové schránce, nemusela ani žádat o zneplatnění přístupových údajů, ale mohla si jen v systému datových schránek změnit svoje heslo (což je ještě jednodušší postup než zneplatnění podle § 11 zák. č. 300/2008 Sb., při kterém dochází k úplnému zrušení uživatelského jména a hesla a vydání nového se zasláním poštou, srov. též vyhlášku č. 194/2009 Sb., o stanovení podrobností užívání a provozování informačního systému datových schránek).

    47. Správným postupem by ze strany P. V. bylo, že pokud chtěla jako osoba oprávněná podle § 8 zák. č. 300/2008 Sb. zpřístupnit jiné osobě přístup k datové schránce zvolí si pověřenou osobu, která podle § 10 odst. 3 cit. zák. získá přístupové údaje rovněž od ministerstva vnitra, a to na základě žádosti jednatelky – osoby, která je získala primárně. Žádost lze zaslat rovněž elektronicky za podmínky, že je podepsána uznávaným elektronickým podpisem žadatele. Příjem elektronicky zaslaných žádostí umožní informační systém datových schránek.

    48. I přes zmíněné nedostatky, které jsou patrné v neodpovědném počínání P. V. jako jednatelky uvedené společnosti, jíž byla datová schránka zřízena, tato skutečnost nemá význam pro trestní odpovědnost obviněné za přečin podle § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, protože, jak bylo shora uvedeno, pro naplnění jeho znaku „získá přístup“ není rozhodné, jakým způsobem k němu došlo, ale je podstatné, že takový přístup obviněná měla. Třebaže jednatelka poškozené společnosti obviněné předala veškerá data v rozporu s pravidly stanovenými zákonem č. 300/2008 Sb. a vyhláškou č. 194/2009 Sb., a ta tak s jejím svolením datovou schránku používala též v rozporu s uvedenými pravidly, nemá tato okolnost vliv na správnost závěru, že obviněná svým jednáním, kdy předmětné dokumenty padělala a přeposlala zjištěným postupem, datovou schránku jako počítačový systém a nosič informací zneužila ve svůj prospěch.
      49. Nejvyšší soud s ohledem na námitky obviněné, která se dožadovala výkladu právních pojmů spojených s činností, která je předmětem trestného jednání vymezeného skutkovou podstatou trestného činu podle § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou, považuje za nutné zdůraznit, že podle § 92 Ústavy a § 14 odst. 3 zák. č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), je to Nejvyšší soud, kdo sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu. Nejvyššímu soudu v rámci této pravomoci přísluší podávat výklad týkající se znaků skutkových podstat trestných činů, neboť posouzení trestnosti jednání je to jedině soud, kdo je kompetentní k tomu, zda jde o trestné jednání či nikoliv (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/2013). Z těchto důvodů je to proto právě Nejvyšší soud, kdo mohl v rámci své kompetence určit, zda čin, jenž je obviněné kladen za vinu, je trestným jednáním, či nikoliv, a proto názory, jež si obviněná vyžádala k této otázce od ministerstev nebo od jiných laických subjektů, nemají na posouzení její trestnosti v této věci žádný význam a Nejvyšší soud se jimi není povinen řídit. Lze jen připomenout, že z uvedených důvodů, se nelze dovolávat nepředvídatelnosti soudního rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp.. zn. IV. ÚS 544/1998, nebo nález ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. 93/1999, nebo nález ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/2009), neboť otázka předvídatelnosti práva je především tím, že je pravomoc vykládat právní pojmy svěřena soudu, zejména pak Nejvyššímu soudu, zajištěna. Za daných okolností Nejvyšší soud považoval i poukaz obviněné na zásadu in dubio pro libertate, která znamená v pochybnostech svobodu; v případě pochybností osvobodit. Jde o procesní zásadu (obdobně jako in dubio pro reo), která může být použita jen tehdy, když jsou pochybnosti skutkové povahy. O takové pochybnosti se však v přezkoumávané věci, jak bylo výše vysvětleno, nejednalo.
      50. Nejvyšší soud proto z uvedených důvodů podává výklad, že počítačovým systémem se rozumí jakékoli zařízení nebo skupina vzájemně propojených nebo souvisejících zařízení, z nichž jedno nebo více provádí na základě programu automatické zpracování dat. Počítačovým systémem je tedy zařízení sestávající z technického (hardware) a programového (software) vybavení, které je určené k automatickému zpracování digitálních dat. Automatickým zpracováním se rozumí zpracování bez přímého lidského zásahu. Zpracování dat znamená, že na data se v počítačovém systému působí prováděním počítačového programu (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2306). Nosičem informací se rozumí jakýkoli nosič dat v informační technice, tedy materiál, do kterého nebo na který lze zaznamenávat („zapsat“) data a z kterého lze data zpět získat („přečíst“) – např. pevný disk (tzv. „HDD“ nebo „hard disk“), operační paměť (tzv. RAM), disketa, CD-R, CD-RW, DVD-R, DVD+R, DVD-RW, DVD+RW, Blu-Ray, USB key, mobilní telefon. Za nosič informací nelze považovat záznam zvuku nebo kinematografický záznam, popř. videozáznam, i když jsou zaznamenány např. na magnetické pásce. Jelikož trestní zákoník poněkud sveřepě setrval na pojmu informace (ve smyslu nosič informací), přitom jinak používá vhodnější pojem data, je třeba objasnit rozdíl mezi pojmem data a informace. Vztah dat a informací je možné vymezit tak, že data jsou fakta; informacemi se stávají tehdy, když jsou v kontextu a nesou význam pochopitelný lidem. Mohli bychom tedy zjednodušeně uvést, že data jsou „surovina, z níž se tvoří informace“. Existuje i celá řada dalších vymezení. Informací [jednotkou informace je ve výpočetní technice jeden bit, který umožňuje rozlišit mezi dvěma stavy („0“ a „1“)], je určitý poznatek, týkající se jakýchkoli objektů, např. faktů, událostí, věcí, procesů nebo myšlenek, včetně pojmů, který má v daném kontextu specifický význam; je to určité sdělení, zpráva apod. (K různorodosti vymezení pojmu informace srov. SMEJKAL, V. a kol. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 2., aktualizované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 3, 41.) Data představují interpretovatelnou a formalizovanou reprezentaci informace vhodnou pro komunikaci, interpretaci nebo zpracování (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2308, 2309).
        51. Pokud jde o datovou schránku, podle § 2 odst. 3 zák. č. 300/20008 Sb. platí, že je elektronickým úložištěm, které je určeno k dodávání dokumentů fyzických osob, podnikajících fyzických osob a právnických osob. Podle stanoviska Pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015 (uveřejněné pod č. 1/2017-II. Sb. rozh. a stanovisek Nejvyššího soudu), je informační systém datových schránek („ISDS“) veřejnou datovou sítí, k níž patří např. například celosvětová síť internet, kterou lze využívat k odesílání a přijímání elektronické pošty nebo v níž lze využít webové rozhraní elektronické podatelny v jakémkoliv datovém formátu; přípustné jsou dokumenty v digitální podobě datového formátu PDF, PDF/A, DOC, DOCX, XLS, XLSX, ZFO, TXT a RTF a podání v elektronické podobě může být obsaženo také v těle datové zprávy (viz instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 17. 4. 2013, č. j. 133/2012-OD-ST). Není proto pochyb o tom, že ISDS je počítačovým systémem, neboť je schopen přenášet všechny datové formáty uvedené v příloze č. 3 vyhlášky č. 194/2009 Sb., o stanovení podrobností užívání a provozování informačního systému datových schránek, ve znění pozdějších předpisů (dále „vyhláška č. 194/2009 Sb.“). „Elektronickým dokumentem“ se rozumí jakýkoli obsah uchovávaný v elektronické podobě, zejména jako text nebo zvuková, vizuální nebo audiovizuální nahrávka (čl. 3 bod 35. nařízení č. 910/2014). Vzhledem k tomu, že elektronické dokumenty mají podobu datové zprávy, popřípadě že dokumenty jsou obsaženy v datové zprávě, lze na „datovou zprávu“ pohlížet buď jen jako na elektronický dokument mající podobu datové zprávy, nebo také (v širším slova smyslu) též jako na elektronický nosič, tj. na obálku či kontejner, v nichž je obsažen samotný elektronický dokument jako příloha. Mezi „datovou zprávou“ v uvedeném užším a širším slova smyslu je významné rozlišovat (mimo jiné) proto, že v ISDS datovou zprávu použitou jako elektronický nosič označuje svou uznávanou elektronickou pečetí (a dvěma elektronickými časovými razítky) Ministerstvo vnitra (jako správce ISDS) a datovou zprávu použitou jako dokument (v příloze) podepisuje podatel (účastník řízení, strana, jiná osoba), rozhodne-li se dokument podepsat a nevyužít tzv. fikce podpisu podle § 18 odst. 2 zák. č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o elektronických úkonech“). Datová zpráva v širším slova smyslu je prostředkem elektronické komunikace v rámci veřejné datové sítě (internetu nebo ISDS) a slouží jako elektronický nosič (tj. „obálka“ či „kontejner“; dále též jen „obálka“) elektronických dokumentů vložených (jako její „příloha“) za účelem přepravy od odesílatele k příjemci (srov. odůvodnění shora zmíněného stanoviska Pléna Nejvyššího soudu).
          52. Na základě uvedeného je zřejmé, že činem, jenž je obviněné kladen za vinu, v tom obsahu, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně, obviněná naplnila znaky návěty odstavce 2 § 230 tr. zákoníku, neboť bylo objasněno a vyloženo, že tím, že ji P. V. umožnila nakládat s datovou schránkou, přidělenou k užívání společnosti ALL IS COMING, obviněná „získala přístup k počítačovému systému a nosiči informací“ ve smyslu uvedené právní kvalifikace.
            53. Obviněná ve smyslu uvedeného právního posouzení však popírala a zpochybňovala to, že by „padělala“ [což je alternativa, kterou podle tzv. právní věty soud prvního stupně z alternativních znaků uvedené skutkové podstaty přečinu podle § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, pro čin obviněné zvolil] data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací tak, aby byla považována za pravá.
              54. V této části je skutek, v němž je spatřován čin obviněné kladený za vinu, popsán tak, že uvedenou datovou schránku „…užila neoprávněně k elektronické komunikaci se svojí datovou schránkou, kdy z datové schránky patřící společnosti ALL IS COMING zaslala do své datové schránky dokumenty o uznání dluhu za ní vyfakturované práce, které jí P. V. (dříve V.), jakožto jednatelka společnosti ALL IS COMING odmítla uhradit jako nedůvodné…“. Konkrétně se jednalo o to, že se v detailu zprávy zobrazilo (viz č. l. 98 a násl.), že zpráva byla odeslána z datové schránky, ALL IS COMING, s. r. o., uživatele P. V., věc: uznání dluhu, datum a čas doručení dne 22. 3. 2014 v 11:13:45. Obsahem byl soubor obsahující text (č. l. 99, 100) nazvaný uznání dluhu se sdělením, že v textu podepsaná P. V. v P. dne 7. 3. 2014 potvrzuje, že společnost ALL IS COMING má k uvedenému datu závazek z titulu konkrétně uvedených faktur za služby vůči R. H. v celkové výši 92.000 Kč za poskytnuté služby a 10.800 Kč sankce, se splatností 14. 3. 2014. V dalším dokumentu nazvaném Ukončení smlouvy P. V. rovněž dne 7. 3. 2014 svým souhlasem potvrdila ukončení smlouvy za podmínek navržených poradcem, včetně dále uvedeného obsahu. Tento celek, jenž nebyl vůbec pravdivý, tvořící datovou zprávu, neboť obsah odeslaných dokumentů byl zcela mimo realitu, neučinila jej a ani nepodepsala P. V. (provdaná V.), je třeba považovat za naplnění znaku „padělání dat uložených v počítačovém systému“. Nutné je zdůraznit, že pokud jde o osobu, která uvedená data vytvořila, podle zobrazených „vlastností zprávy posílané pod ID …“ (č. l. 109 p. v.) šlo u uznání dluhu o soubor formátu PDF, jehož autorem byla „R.“, a pod stejným číslem byl odeslán i soubor ukončení smlouvy. Pod ID … byl dne 28. 3. 2014 v 16:45:19 odeslán další soubor uznání dluhu, u něhož se ve vlastnostech tohoto dokumentu zobrazilo, že jej vytvořila „R.“, což odpovídá detailu zprávy (č. l. 114). Tuto okolnost potvrdil svědek D. P. (č. l. 749). Ostatně soudy zvažovaly i výpověď obviněné, ve které uvedla, že uznání dluhu vytvořila sama (strana 15 rozsudku nalézacího soudu a výpověď obviněné na č. l. 743). V této souvislosti lze poukázat též na to, že IP adresa, ze které byl ve dnech 6. 3. 2014 a 28. 3. 2014 uhrazen poplatek za fungování datové schránky z bankovního účtu patřícího obviněné (č. l. 162), patřila do sítě S. Net, kdy jedna z přípojek aktivní od 13. 5. 2006 je evidována na obviněnou. Ta se tak v březnu 2014 mohla uvedenou IP adresou na internetu prezentovat (č. l. 175). Z uvedeného je zřejmé, že to byla právě obviněná, která v rozhodné době se na aktivaci uvedené datové schránky podílela.
                55. K výhradám obviněné lze zmínit, že paděláním se rozumí úplné vyhotovení nepravých dat, která mají vyvolat dojem, že jsou pravá. Dochází k němu proto, že, aby byla považována za pravá nebo aby podle nich bylo jednání, jako by byla pravá. Paděláním dat, která se týkají původce, např. bude, jestliže pachatel zastírá svou identitu identitou jiného subjektu. Nejvyšší soud v dané souvislosti jen pro úplnost a pro srovnání z hlediska všech souvislostí považuje za nutné poukázat na obecná pravidla, která mají sice vztah k civilnímu soudnímu řízení, což s přezkoumávanou věcí přímo nesouvisí, ale dává ucelený pohled na zkoumanou problematiku, a poroto považuje za vhodné zmínit, že v případě odesílání zpráv prostřednictvím datových schránek se pro autorizaci zprávy nevyžaduje (např. pro komunikaci se soudy), aby byl elektronicky podepsán, neboť platí, že byl-li z datové schránky toho, kdo činí úkon, nebo jeho právního zástupce odeslán do datové schránky soudu elektronický dokument, který obsahuje podání ve věci samé, považuje se za řádně podepsaný úkon ve smyslu § 18 odst. 2 zák. č. 300/2008 Sb., ve znění pozdějších předpisů, i když takové podání neobsahuje uznávaný elektronický podpis. Proto již není třeba vyžadovat doplnění takto učiněného podání předložením jeho originálu v listinné formě podle § 42 odst. 2 o. s. ř. (viz § 42 odst. 3 o. s. ř.). Nepovažuje-li se z určitých důvodů elektronický dokument v podobě datové zprávy za podepsaný úkon ve smyslu § 18 odst. 2 zák. č. 300/2008 Sb., ve znění pozdějších předpisů (např. byl-li odeslán z cizí datové schránky), musí být – z hlediska požadavků ustanovení § 42 odst. 3 o. s. ř. a § 59 odst. 1 tr. ř. – opatřen uznávaným elektronickým podpisem (§ 6 odst. 1, 2 zák. č. 297/2016 Sb., dříve § 11 odst. 1, 3 zák. č. 227/2000 Sb., ve znění účinném do 18. 9. 2016) jednající fyzické osoby elektronický dokument v podobě datové zprávy obsahující podání (srov. rozhodnutí č. 1/2017-II, IV. Sb. rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). V daných souvislostech je zřejmé, že i uvedením smyšlené osoby, resp. takové, která není autorem posílané datové zprávy, jde o padělání, neboť za autora zasílaného dokumentu, koresponduje-li jeho jméno s osobou, pro niž datová schránka zřízena, lze obecně považovat toho, komu datová schránka patří.

                56. V případě padělání obsahu se jedná o vyhotovení v datové zprávě zasílaného textu, který se nezakládá na pravdivých okolnostech. Vyhotovení takové nepravdivé informace, která se stane obsahem datové zprávy a je zaslána jako příjemci jiné osobě do jí zpřístupněné datové schránky, má povahu falešného elektronického dokumentu, a jde o falšování údajů souvisejících s počítači, neboť představuje obdobu padělání listin (nejen veřejných). Vychází se z myšlenky, že stále více informací má dnes elektronickou podobu, a proto je zapotřebí chránit je před paděláním. Zatímco padělaná listina je mnohdy rozeznatelná od originální, při změně dat není padělání zjevné. Proto i v případě, že osoba, která má přístup k datové schránce, jež slouží k přenosu informací, do datové schránky vloží obsahově zcela smyšlenou informaci, kterou navíc podepíše jménem jiné osoby, a tuto zprávu (dokument) odešle do datové schránky příslušné osoby, se dopouští padělání obsahu uloženého v počítačovém systému.
                  57. U datové zprávy je třeba považovat za posuzovaný elektronický dokument, tzn. data uložená v počítačovém systému, nejen v datové zprávě obsažený vlastní odesílaný text, ale veškeré informace, které se v rámci datové zprávy přepravují a doručují do datové schránky, a to tedy i informaci, která je zřejmá z tzv. detailu zprávy (kontejneru, obálky).

                  58. Na základě těchto úvah a závěrů Nejvyšší soud shledal, že obviněná naplnila po objektivní stránce formální znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť bylo na základě provedeného dokazování objasněno, že obviněná získala přístup k počítačovému systému a nosiči informací (datové schránce), a padělala data v počítačovém systému uložená, protože vytvořila dokument jménem oprávněné osoby k přístupu do datové schránky ve smyslu § 8 odst. 3 zák. č. 300/2008 Sb., která takový dokument nevyhotovila, a jeho obsah byl smyšlený, a to se záměrem, aby tato vytvořená data byla považována za pravá.
                    59. Jestliže obviněná brojila proti tomu, že se nejednalo o neoprávněné zaslání uvedených dat, je třeba jen upřesnit, že již shora bylo uvedeno, že „neoprávněnost“ není znakem posuzované skutkové podstaty, jak plyne z dikce ustanovení § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Není proto pro závěr o tom, že obviněná naplnila znaky uvedeného trestného činu po formální stránce rozhodné, zda tak činila oprávněně či nikoliv. Jak bylo též shora zdůrazněno, obviněné byl umožněn přístup k předmětné datové schránce. Rozhodně však z provedeného dokazování nevyplynulo, že byl tento přístup zcela bezbřehý, a pro úplnost (ve skutkovém zjištění je uvedeno, že obviněná „ji užila neoprávněně k elektronické komunikaci…“) lze k opodstatněnosti způsobu nakládání s datovou schránkou společnosti ALL IS COMING dodat, že tu je nutné vykládat v souvislosti s tím, co z důkazů vyplynulo. Obviněná byla poradcem této společnosti na základě smlouvy o poskytování poradenství. Předmětem této smlouvy byl závazek poradce (obviněné) podle článku 1. poskytovat „klientovi své služby, a to formou konzultací typu účetního a ekonomického poradenství vykonávaného na základě živnostenského oprávnění, případně daňového poradenství vykonávaného na základě osvědčení o zápisu do seznamu daňových poradců ČR“. V článku 3. bylo vymezeno, že „Do rámce této smlouvy nespadá kontrola mzdové agendy klienta …“. Pokud tedy byla činnost obviněné v rámci spolupráce se společností ALL IS COMING vymezena tímto způsobem, lze dovodit, že i v rámci umožněného přístupu k datové schránce, jíž byla jako oprávněná osoba jmenovaná společnost, nemohla logicky práce s datovou schránkou uvedený předmět přesahovat. Rovněž na základě plné moci (č. l. 53 spisu) uzavřené mezi stejnými subjekty, vyplynulo, že obviněná jako zmocněnec byla oprávněna jménem společnosti jednat ve věci změny sídla společnosti a vyřízení záležitostí spojených s touto změnou ve vztahu k úřadům, zejména obchodnímu rejstříku, živnostenskému úřadu a finančnímu úřadu. Pro doručování korespondence týkající se takto stanoveného zmocnění byla určena adresa bydliště obviněné. Z uvedených skutečností plyne, že z žádné z plných mocí (ani z té, která je založena na č. l. 54) neplyne, že obviněná byla oprávněna s datovou schránkou nakládat neomezeně, když přímo úkony spojené se mzdovými okolnostmi otázkami obviněné byly smlouvou o spolupráci vyloučeny. Je možné proto dovodit, že kromě neurčité výpovědi svědkyně P. V., podle níž obviněná měla datovou schránku spravovat ve smyslu daňové poradkyně pro podání daňového přiznání (č. l. 785), že nebyla oprávněna domáhat se prostřednictvím datové schránky svých nároků na placení úhrady mzdových nároků. Rozhodně však takto nebyla oprávněna konat formou falešných údajů a padělaných zpráv.
                    b) K subjektivní stránce
                      60. Obviněná v dovolání též vznesla výhrady proti tomu, že i kdyby soudy došly k závěru, že vytvořila dokumenty, s tím, že je nikdy neužila a nevydávala za pravé, a ani podle nich nikdo nejednal, absentuje úmysl uvedený přečin spáchat. K této námitce je nutné zmínit, že se soudy subjektivní stránkou zabývaly, byť velmi stručně. Soud prvního stupně uvedl (viz strana 14 jeho rozsudku), že obviněná naplnila skutkovou podstatu přečinu podle § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, což je závěr, který učinil na podkladě výsledků provedeného dokazování, jež shrnul a doplnil podstatnými úvahami. Odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožnil, a aniž by přímo poukázal na ustanovení § 15 tr. zákoníku, vyjádřil, že trestné jednání obviněné spočívalo v tom, že použila datovou schránku k zaslání dokumentů, jejichž obsah neodpovídal realitě, neboť uvedené dokumenty zaslala do své datové schránky z datové schránky společnosti ALL IS COMING, čímž se snažila vytvořit mylný dojem, že P. V. (tehdy V.) s obsahem těchto dokumentů souhlasí. Z výše zmíněných závěrů odvolacího soudu, které navazují na skutečnosti uvedené soudem prvního stupně, je patrné, že soudy nepochybovaly o tom, že jednání obviněné bylo chtěné a záměrné a směřovalo k vědomému cíli, což svědčí o úmyslném zavinění.
                        61. Na základě těchto úvah, které jsou sice stručné, avšak nejsou nesprávné nebo mimo učiněné výsledky provedeného dokazování, Nejvyšší soud považuje nad rámec neúplné argumentace soudů za vodné zdůraznit, že zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění podle § 15 a § 16 tr. zákoníku je vybudováno jednak na složce vědění (intelektuální) a jednak na složce volní. Složka vědění zahrnuje především vnímání objektivního světa, ve kterém se pohybuje, pachatelem, a to v celkové souvislosti a historii jeho prožívání skutečnosti, což pak formuje jeho představy a úsudky, jež si tvoří na základě svých znalostí a zkušeností. Při takovémto usuzování se pachateli jeví některé složky jako jisté a některé jen jako možné. Složka vědění zahrnuje nejen vědění skutečné, aktuální, ale i potenciální, tedy možnost takového vědění. Volní složka zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či uvažovaným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné (i nepříjemnou skutečnost pachatel může chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestliže podlehne své vášni nebo jiným citovým hnutím) [srov. SOLNAŘ, V. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, s. 209, 221). Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem musí tu být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho „pasívní přístup“, který se neprojeví v jednání (konání nebo opomenutí) pachatele (tzv. neprojevená vůle nebo i vůle projevená – tedy případ kdy pachatel si přeje např. smrt určité osoby a vyjádří tuto svou vůli i slovně, ale neučiní k tomu žádný konkrétní akt). Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale i u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (srov. k tomu i odstavec 2 § 15 a výklad k němu in: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 211).
                          62. Zásadně platí, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72 (uveřejněné pod č. 62/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], nebo ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
                            63. V přezkoumávané věci je třeba i na okolnosti subjektivní stránky nahlížet podle skutečností, které soudy prokázaly, a podle způsobu, jak na ně správně i v rámci posouzení zavinění v přezkoumávaných rozhodnutích poukázaly. Jestliže obviněná sama data (přeposílané dokumenty) vytvořila a jménem jiné osoby podepsala a tyto si z datové schránky uvedené společnosti přeposlala do své datové schránky, jde o jednání, které je ve smyslu § 15 odst. 1 tr. zákoníku chtěným, záměrným a směřujícím k cíli, který je chráněn v ustanovení § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněná směřovala k tomu, aby padělala data v počítačovém systému (na nosiči informací) uložená. Jednala tak, že chtěla způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem takovým zákonem chráněný. Ve vztahu k zavinění obviněné je třeba též zdůraznit, že ohledně chtěného a zamýšleného účinku, jehož se snažila dosáhnout, a také dosáhla, je třeba vycházet z objektivních podmínek, za nichž lze spáchat uvedený přečin, u něhož je účinkem padělání (pozměnění) dat. S naplněním uvedené základní skutkové podstaty podle odstavce 2 § 230 tr. zákoníku není spojováno konkrétní užití takto zfalšovaných dat ke konkrétnímu účelu. Pokud by tomu tak bylo, jednalo by se již o následky, které by se promítaly buď do přísnější právní kvalifikace, např. podle odstavce 3 písm. a), nebo odstavce 4 písm. b), jestliže by takové jednání směřovalo ke způsobení škody nebo zisku neoprávněného prospěchu. Jelikož soudy takový záměr obviněné po objektivní stránce neprokázaly (jak soud prvního stupně vyložil na straně 17 a odvolací soud na stranách 8 a 9 přezkoumávaných rozhodnutí), je zřejmé, že ani po subjektivní stránce není možné obviněné takovou okolnost klást za vinu. Připomenout lze, že přitěžující okolnost ve smyslu § 230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, pro níž byla podána obžaloba, spočívající ve způsobení škody, soudy neprokázaly (viz strana 8 usnesení odvolacího soudu), a proto obviněnou touto kvalifikovanou skutkovou podstatou neuznaly vinnou. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že obviněná dokumenty o uznání dluhu nepoužila v občanskoprávním řízení ve věci Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. EPR 62989/2014, ačkoliv byla tímto civilním soudem k doplnění svého návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu o zaplacení částky 92.000 Kč vyzvána, nebylo možné rozlišit, zda skutečně na počátku jednala s úmyslem způsobit poškozené společnosti škodu a později si to rozmyslela, nebo takový úmysl nikdy nepojala (strana 8 usnesení odvolacího soudu).
                              64. Soudům se nepodařilo prokázat, s jakým záměrem obviněná jednala, k čemu a za jakým účelem data zfalšovala, přestože se nabízela možnost, že tak činila proto, aby je uvedla v rámci civilního soudního řízení pro argumentaci v podaném návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve věci Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. EPR 62989/2014, tyto podklady tam nedoložila. Neučinila tak ani poté, co ji tento soud k doplnění podkladů vybízel, což mělo za následek, že civilní soud pro nedostatek podkladů tento její návrh odmítl.
                                65. Nejvyšší soud k uvedenému doplňuje, že na základě „Žádosti o zastavení žaloby k vydání elektronického platebního rozkazu“ jíž si Nejvyšší soud od Obvodního soudu pro Prahu 2 vyžádal, shledal, že jednatelka poškozené společnosti civilnímu soudu zaslala dne 5. 6. 2014 uvedenou žádost ve snaze odvrátit vydání platebního elektronického příkazu, kterém se dověděla až poté, co do společnosti nastoupil po odchodu obviněné D. P., který se podle jím uváděné výpovědi snažil odvrátit neblahé účinky, o které by pro společnost nastaly, pokud by bylo návrhu obviněnou podaného vyhověno (viz č. l. 748). Přitom je zřejmé, že obviněná uvedený návrh (č. l. 136 až 138) podala právě na částku 92.000 Kč, což je výše, o níž se v tzv. „uznání dluhu“, které zfalšovala, jednalo, a dále v přípise civilnímu soudu ze dne 14. 5. 2014 také nepravdivě setrvávala na tom, že „ze strany jednatelky došlo v únoru k písemnému potvrzení dluhu“ (č. l. 140). Rovněž nelze opomenout ani to, že uvedená částka byla předmětem dlouhodobého sporu mezi obviněnou a P. V., jehož příčinou byly jejich vzájemné neshody o pracovních povinnostech obviněné (vícepráce) a s tím související její finanční ohodnocení (viz č. l. 290 až 292 a též 335 až 338). Z jejich obsahu je patrné, že obviněná dokládala jednatelce své představy o tom, že množství práce, kterou pro poškozenou společnost vykonala, bylo více, než kolik za ní dostala zaplaceno, což naopak P. V. nechtěla z důvodů jí uváděných akceptovat. Spor proto podle obsahu zajištěné e-mailové komunikace nebyl uzavřen.
                                  66. Soudy podle uvedených zjištění, i přesto, že se podle nich lze domnívat, že uvedené zfalšované uznání dluhu obviněná zamýšlela v případném soudním sporu uplatnit, takto nepostupovala. Nebylo proto možné zavinění ke způsobení škody dovodit, obviněná nebyla uznán vinnou ani dalším trestným činem (podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1 tr. zákoníku).
                                    67. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že bylo prokázáno, že obviněná subjektivně jednala tak, že chtěla padělat data uložená v počítačovém systému tak, aby byla považována za pravá, protože právě to učinila. Z hlediska zavinění šlo o úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť chtěla způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem takovým zákonem chráněný. Proto i po subjektivní stránce naplnila skutkovou podstatu přečinu podle § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
                                        c) K subsidiaritě trestní represe a principu ultima ratio

                                      68. Obviněná rovněž namítala, že soudy nesprávně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe, protože se domáhala toho, že jde o případ, který není trestným, a to mimo jiné pro malou obezřetnost jednatelky poškozené společnosti, která porušila pravidla vztahující se k datovým schránkám, a zdůraznila i zásadně občanskoprávní rozměr uvedené problematiky.
                                        69. Nejvyšší soud tyto námitky obviněné nepovažuje za důvodné, i když je třeba zmínit, že z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí nevyplývají konkrétní úvahy soudů z hlediska kritérií vymezených v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, ale je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně pouze uzavřel, že „stupeň společenské škodlivosti jednání obviněné pro společnost je dán chráněným objektem předmětného trestného činu a je zvyšován skutečností, že obviněná využila důvěry jednatelky poškozené, neboť pro ni pracovala“ (strana 18 rozsudku nalézacího soudu). Tím soud vyjádřil závěr, z něhož plyne, že shledal v činu obviněné jednání, které má trestněprávní rozměr a je společensky natolik škodlivé, že je namístě užití trestní represe, když soudy v tomto činu shledaly po objektivní i subjektivní stránce naplněnou skutkovou podstatu přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
                                        70. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
                                          71. Z uvedeného plyne, že ačkoliv soudy se v dovoláním napadených rozhodnutích otázkou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabývaly pouze stručně, obviněnou uznaly vinnou a shledaly tak, že jde o kriminální čin, který z hlediska spodní hranice trestnosti odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje a k námitkám obviněné považuje za nutné poukázat na to, že jeho vyšší škodlivost je patrná nejenom z toho, že padělala uvedená data, ale jakým způsobem tak učinila a na základě jakých skutečností.
                                            72. Zásadně se nelze ztotožnit s názorem dovolatelky, že by se v jejím případě mohlo jednat jen o čin, který má občanskoprávní rozměr, neboť jednání, kterého se dopustila, se týkalo zneužití přístupu k datové schránce, a to jako důsledku zneužití důvěry, kterou měla jednatelka k obviněné jako osobě, kterou zaměstnávala. Jak z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, byla to obviněná, která s datovou schránkou společnosti výhradně nakládala (viz i zpráva společnosti PAYU o placení poplatků za datovou schránku na č. l. 162 až 163 a související doklady České pošty na č. l. 164 a 165, či zpráva společnosti GOLEM Slaný s. r. o. na č. l. 175). Jako jediná k ní dostala přístup od jednatelky, která s datovou schránkou neuměla zacházet a až do spolupráce s D. P. do ní ani nevstupovala (viz výpověď P. V. na č. l. 785 a 786). Jestliže bylo obviněné známo, že jednatelka neumí s datovou schránkou nakládat a že nemá potřebné znalosti ani povědomí o tom, jakým způsobem funguje, a navíc věděla i to, že je jediná, kdo má vedle jednatelky přístupová data k této datové schránce, měla dostatečné informace, že její vstupy do datové schránky nikdo kontrolovat nebude, a tedy s ní může zcela volně manipulovat. Uvedené chování obviněné svědčí o závažnosti jejího činu, neboť šlo o zneužití důvěry ze strany jednatelky (č. l. 785), jak mimo jiné potvrzoval i svědek D. P. (748 a 749).
                                              73. Nejvyšší soud proto v souladu se závěry soudů nižších stupňů dospěl k závěru, že se v přezkoumávané věci nejedná o tak společensky nezávažný čin, aby za něj nenásledoval trestní postih, protože naopak jde o čin závažný právě proto, že obviněná zneužila přístup, který dostala od oprávněné osoby, a uváděla v datových zprávách nepravdivé skutečnosti, v nichž tuto osobu označovala za autorku tvrzení, která nepravdivě konstatovala. V dané souvislosti má význam i podvodná povaha v datových zprávách uváděných okolností. Lze zdůraznit, že s ohledem na všechny okolnosti, za kterých k činu došlo, je zřejmé, že jednání obviněné zásadním způsobem vybočilo z rámce běžných soukromoprávních vztahů a současně naplnilo znaky skutkové podstaty úmyslného přečinu, je aplikace trestního práva namístě.
                                                74. Pokud se dovolatelka domnívá, že tento případ neměl nikdy opustit rovinu občanskoprávní, protože jednatelka P. V. neplnila ve vztahu k datové schránce řádně povinnosti oprávněné osoby, je tato skutečnost z hlediska závažnosti činu obviněné, jak bylo rozvedeno výše, nevýznamná. Podle Nejvyššího soudu je nutné zmínit, že ačkoliv projednávaná trestná činnost má svůj základ i v soukromoprávní, či spíše pracovněprávní rovině, nelze s ohledem na ostatní okolnosti případu popřít trestněprávní dopad jednání obviněné. Není pochyb o tom, že se obviněná dopustila jednání, které je jí kladeno za vinu, a jak již bylo shora rozebráno, soudy nižších stupňů její jednání také správně trestněprávně kvalifikovaly. Ze zjištěných skutkových okolností případu tedy ani podle názoru Nejvyššího soudu nelze dovodit, že by zde byl dán prostor pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe (pro úplnost srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, či ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06).
                                                VII. Závěr
                                                  75. Nejvyšší soud, když přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející, v něm nezjistil vady, a právní závěry soudů obou stupňů v konečném výsledku považoval z důvodů výše uvedených za správné, poté, co ne zcela úplné právní úvahy soudů sám vlastními argumenty, které obsahově s úvahami soudů korespondují, doplnil, dovolání obviněné podle § 265j tr. ř. zamítl.
                                                    P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

                                                    V Brně dne 15. 8. 2018

                                                    JUDr. Milada Šámalová
                                                    předsedkyně senátu