Rozhodnutí NS

22 Cdo 5655/2015

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/29/2016
Spisová značka:22 Cdo 5655/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.5655.2015.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Společné jmění manželů
Dotčené předpisy:§ 149 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

22 Cdo 5655/2015


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. K. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Bělohlávkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Kostelní 6, proti žalované J. H., zastoupené Mgr. Janem Jandou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 13, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 289/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, č. j. 54 Co 284/2014-508, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, č. j. 54 Co 284/2014-508, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozhodl o vypořádání společného jmění účastníků jako bývalých manželů (dále „SJM“) rozsudkem ze dne 3. 6. 2010, č. j. 13 C 289/2008-131. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací soud usnesením ze dne 19. 1. 2011, č. j. 54 Co 445/2010-164, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně rozhodl znovu rozsudkem ze dne 14. 3. 2014, č. j. 13 C 289/2008-418, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 11. 2015, č. j. 13 C 289/2008-570, tak, že z věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů, přikázal do výlučného vlastnictví žalobce mimo jiné saunu, vířivý bazén Whirpool, americká kamna. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2015, č. j. 54 Co 284/2014-508, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku II. tak, že žalobce je povinen zaplatit na úvěrový účet č. 1021018458/5500 pro věřitele CETELEM ČR a. s. částku 212 404 Kč, jinak rozsudek potvrdil. Rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že manželství účastníků uzavřené 14. 10. 1972 zaniklo rozvodem 23. 1. 2008. Tím zaniklo společného jmění manželů (dále „SJM“), na jehož vypořádání se účastníci nedohodli. Za trvání manželství pořídili mimo jiné saunu, vířivý bazén a americká kamna (vybavení chaty v J. u P.). Shodli na ceně 70 000 Kč každé z těchto věcí ke dni zániku SJM. Přikázání těchto věci žalobci je odůvodněno tím, že zůstaly v jeho držení a uskladnil je, i když poté, co odstoupil od úmyslu zajistit si bydlení v rodinném domě, je nepotřebuje; stejně tak pro ně nemá využití ani žalovaná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“. Konkretizuje sice právní otázky, pro které by mělo být dovolání přípustné, neuvádí však, o který konkrétní důvod přípustnosti by mělo jít. Dovolací soud ani po provedeném výkladu dovolání neshledal jeho větší část přípustnou; v této části proto tak, jak mu to umožňuje § 243f odst. 3 o. s. ř., stručně vyložil důvody pro odmítnutí dovolání.

Žalovaná s dovoláním nesouhlasí. K vypořádání SJM přikázáním věcí do podílového spoluvlastnictví účastníků se dovolací soud opakované vyjádřil (rozsudek ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000, usnesení ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1342/2005, rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 8. 1969, sp. zn. 4 Co 313/69, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 76/1970). Dovolání není přípustné a žalovaná navrhuje, aby je dovolací soud odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“).

Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 a § 241odst. 1 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

K dovolacím námitkám žalobce se uvádí:

1. Nejvyšší soud připustil, že SJM, do něhož náleží nemovitost, může být výjimečně vypořádáno i tím způsobem, že soud přikáže nemovitost do podílového spoluvlastnictví účastníků. Zdůraznil přitom, že se jedná o rozhodnutí výjimečné, dané okolnostmi konkrétního případu, kdy jiné řešení není přijatelné - k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1510/2002; to platí i pro vypořádání bytové jednotky. Judikatura dovolacího soudu také vychází z principu, že se věci náležející do vypořádávaného SJM mají mezi účastníky rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z nich povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejmenší - k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001. V řízení o vypořádání SJM musí soud dbát na to, aby ten z účastníků, kterému je přikazován majetek ve větším rozsahu, než druhému, byl schopen rozdíl vyrovnat v penězích. Dovolací soud vyslovil, že v § 150 obč. zák. jsou jen demonstrativně vyjmenována hlediska, kterými se soud při vypořádání SJM řídí, a tak lze přihlížet i k výslovně neuvedenému hledisku schopnosti každého z manželů zaplatit druhému příslušnou částkou na vypořádání podílů (viz rozsudek ze dne 15. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 680/2005).

Odvolací soud se tak neodchýlil od citované judikatury dovolacího soudu, jestliže každému z účastníků přikázal jednu ze dvou bytových jednotek do SJM náležejících, jejichž cena je srovnatelná a které jsou postiženy výkonem rozhodnutí pro dluhy žalobce. Tvrzená (a žalovanou popíraná) skutečnost, že účastníci chtěli jednotku darovat synovi, nemůže být pro vypořádání určující.

2. Dovolatel namítá nesprávnost skutkových zjištění ohledně převzetí částky 80 000 Kč od žalované a výše investic vynaložených na jeho chatu v J. u P. Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).

K otázce vázanosti soudu skutkovými tvrzeními účastníků: „V občanském soudním řízení soud není vázán tvrzeními účastníků a je oprávněn se na základě zjištěného skutkového stavu věci od tvrzení účastníků odchýlit; pro výsledek soudního řízení je rozhodující nikoli to, co účastníci tvrdí, nýbrž to, co soud zjistil z provedených důkazů“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3960/2011). Jen na okraj se poznamenává, že v řízení se uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a že soud může provést i jiné než účastníky navržené důkazy, vyplývá-li potřeba jejich provedení z obsahu spisu (§ 120 odst. 2 o. s., ř.).

3. K námitce, že nebyl vypořádán vnos žalobce, který prostředky získané prodejem své chaty použil na úhradu společných dluhů a potřeby rodiny: Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3421/2006: „Podle jednotné soudní praxe i podle jasného znění zákona věci pořízené za peníze výlučně náležející jednomu manželovi jsou ve výlučném vlastnictví tohoto manžela, nepatří do společného jmění manželů a v řízení o vypořádání tohoto jmění se nestávají předmětem vypořádání. Jsou-li takové prostředky vynaloženy na běžnou spotřebu (např. potraviny, dovolenou apod.), nelze za to požadovat náhradu. Náhrada za prostředky vnesené do společného jmění manželů tak přichází v úvahu skutečně jen v těch případech, kdy jsou použity současně se společnými prostředky manželů na pořízení určité věci.“ Rozhodnutí odvolacího soudu, že částky z výlučného majetku, použité na „běžný provoz domácnosti, na dovolené, potřeby dětí apod.“ netvoří vnosy z výlučného majetku na majetek společný, je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Tvrzením, že žalobce vynaložil výlučné prostředky na zaplacení společného dluhu, se odvolací soud nezabýval. K tomu je třeba uvést, že žalobce ani v žalobě ani v závěrečném návrhu v řízení před soudem prvního stupně takový vnos netvrdil. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně se sice o něm zmiňuje (aniž by jej podrobně konkretizoval), neuvádí však, že by jej v řízení před soudem prvního stupně uplatnil, a to do tří let od zániku SJM (to zaniklo k 23. 1. 2008; k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011, a další judikaturu tam uvedenou). S přihlédnutím k této okolnosti a též k zásadě koncentrace řízení (vnosy nelze uplatnit až v odvolacím řízení – srov. § 118b o. s. ř.), nejde o otázku, jejíž řešení by mohlo mít na právní postavení dovolatele vliv; i když odvolací soud tu snad nedostál požadavkům na odůvodnění rozhodnutí (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), neboť se v odvolání uvedeným plněním z výlučného majetku na společný dluh výslovně nezabýval (a to v první řadě z hlediska, zda tvrzený vnos byl řádně uplatněn), nespočívá jeho rozhodnutí objektivně na řešení otázky, která by mohla přípustnost dovolání založit, a je v této části věcně správné.

Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. i důvodné ohledně vypořádání movitých věcí (sauna, vířivý bazén a americká kamna), které účastníci pořídili a chtěli užívat s chatou; tu však v roce 2006 prodali. Dovolatel nesouhlasí s tím, že odvolací soud potvrdil přikázání movitých věcí žalobci, a tento postup odůvodnil tím, že dovolatel věci po rozvodu uskladnil a postaral se o ně. Přitom však pominul, že tyto věci mají ke dni rozhodování „nulovou hodnotu“, případně již zanikly. Žalovaná se o tyto věci po rozvodu nijak nestarala, což je jí paradoxně ku prospěchu. Otázkou podle něj je, zda při vypořádání věcí, o které nemá žádný z účastníků zájem, mají být přikázány tomu, který je má ve své držbě nikoli s cílem je užívat, ale jen ve snaze zachovat jejich hodnotu. Tuto otázku řešil odvolací soud částečně v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.


Žalobce měl původně o přikázání uvedených věcí zájem, neboť uvažoval o koupi domu. Ale již 22. 1. 2009 účastníci při jednání soudu prvního stupně uvedli, že žádný z nich tyto věci nechce, žalobce uvedl, že jsou uskladněny ve skladu, resp. kamna v opravě. Jejich cenu určili „ke dni PM rozvodu“ každé 70 000 Kč. Při jednání 4. 3. 2012 žalobce uvedl, že sauna a kamna jsou stále uskladněny a „bude navrhovat jejich přikázání do podílového spoluvlastnictví.“. K bazénu uvedl, že bazén již v domě z bezpečnostních důvodů nechtěli, synovi se nepodařilo bazén pro jeho špatný stav prodat a byl zlikvidován.

Ohledně vypořádání věci jejím přikázáním do podílového spoluvlastnictví účastníků lze odkázat na judikaturu uvedenou shora pod bodem 1., která je použitelná i pro přikázání věcí movitých. Jde však o způsob vypořádání výjimečný. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 811/2003 (www.nsoud.cz) vyslovil názor, podle kterého se za jedno z hledisek pro přikázání věci manželovi považuje zpravidla dlouhodobé užívání věci tímto manželem po rozvodu. Tím se zohledňuje, že při vypořádání se vychází z ceny ke dni zániku manželství a užitnou hodnotu věcí spotřebovával po rozvodu do doby vypořádání jen jeden z manželů (k tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil následně např. v rozsudku ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1054/2004, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 2529).

V rozsudku ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 980/2003, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 2102, pak Nejvyšší soud formuloval závěr, podle kterého se v řízení o vypořádání zákonného majetkového společenství uplatňuje zásada, aby pokud možno, zvláště s ohledem na dobu uplynulou od rozvodu manželství či oddělené bydlení manželů, byly věci přikázány tomu z účastníků, který je má či naposledy měl v držení a u něhož došlo k jejich amortizaci. K tomu se dodává, že uvedené platí v případě, že účastník tyto věci též užívá, resp. brání jejich vydání druhé straně, která o ně má zájem. Jestliže věci jsou u jednoho z účastníků pouze uskladněny, neužívá je a žádný z nich nemá o jejich přikázání zájem, pak je třeba zvažovat, zda věci nelze mezi účastníky rozdělit, zejména jde-li, jako v tomto případě, o soubor věcí vyšší hodnoty. Dovolací soud poznamenává, že takový postup je dán tím, že podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. není možno nařídit prodej věci, kterou nikdo z účastníků nechce, v dražbě, a rozdělení výtěžku.

Jestliže bazén v době rozhodování odvolacího soudu již neexistoval, byl zlikvidován, nelze jej žalobci přikázat. Podmínkou vypořádání věcí v řízení o vypořádání společného jmění manželů je to, že v době rozhodnutí soudu existují a že v době zániku společného jmění tvořily jeho součást. Jestliže věc ke dni vypořádání neexistuje a jeden z účastníků zavinil, byť i z nedbalosti, její zánik, nelze ji již do vypořádání zahrnout, je však třeba přihlédnout k této skutečnosti při stanovení výše podílu, neboť jde o pochybení při hospodaření se společným majetkem, snižující zásluhy na jeho udržení (§ 149 odst. 3 obč. zák.). O zavinění žalobce by v této věci šlo zejména tehdy, kdyby bazén, o který žádný z účastníků neměl zájem, byl „prodejný“, a zlikvidoval jej sám žalobce nebo třetí osoba na jeho žádost; takové skutkové zjištění však soudy neučinily.

Odvolací soud, který uvedené movité věci (saunu, vířivý bazén a americká kamna) přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, se tak odchýlil od judikatury dovolacího soudu a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. června 2016


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu