Rozhodnutí NS

28 Cdo 4208/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/01/2017
Spisová značka:28 Cdo 4208/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4208.2016.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Dotčené předpisy:§ 451 odst. 2 obč. zák.
§ 34 předpisu č. 128/2000Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

28 Cdo 4208/2016
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) J. B., b) Ing. J. H., a c) E. H., všech zastoupených Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, proti žalovanému statutárnímu městu Hradci Králové, IČ 002 68 810, se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 408/51, o 291.601 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 425/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 21 Co 287/2015-232, ve znění opravného usnesení ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 21 Co 287/2015-238, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 21 Co 287/2015-232, ve znění opravného usnesení ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 21 Co 287/2015-238, se ruší v části výroku I., jíž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno tak, že byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci a) částku 195.067 Kč s příslušenstvím, dále ve výrocích II. a VI., jakož i v části výroku V., jíž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce a) k náhradě nákladů státu, a v naznačeném rozsahu se věc odvolacímu soudu vrací k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobci b) i c) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 3. 2015, č. j. 9 C 425/2012-152, uložil žalovanému zaplatit žalobci a) 199.760 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobcům b) i c) každému 49.940 Kč s příslušenstvím (výroky II. a III.), v části, v níž se žalobce a) domáhal zaplacení částky 76.252 Kč, žalobce b) 19.064 Kč a žalobkyně c) rovněž 19.064 Kč (vše s příslušenstvím), žalobu zamítl (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V.). Žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemků parc. č. 708/1, st. 270/1 a 792/1 v katastrálním území P. p., obci H. K. Pozemek parc. č. 708/1 a část pozemku parc. č. st. 270/1 zastavěná pozemní komunikací jsou podle zjištění soudu užívány jako veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, v důsledku čehož vzniká žalovanému bezdůvodné obohacení [§ 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“)], jež je třeba vyčíslit v částce odpovídající znalecky určenému obvyklému nájemnému a rozvrhnout mezi žalobce v poměru determinovaném výší jejich spoluvlastnických podílů. Naproti tomu travnatý díl pozemku parc. č. st. 270/1 a pozemek parc. č. 792/1 neplní funkci veřejného statku, neslouží obyvatelům města a samotná skutečnost, že na ně pro absenci mechanických překážek vstupují též třetí osoby, z nich nečiní veřejné prostranství. V daném rozsahu tudíž nárok žalobců, kteří pozemek parc. č. 792/1 a část pozemku parc. č. st. 270/1 mohou užívat pro uspokojování svých soukromých potřeb (kupř. pěstování ředkviček), z titulu bezdůvodného obohacení není dán.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 11. 2015, č. j. 21 Co 287/2015-232, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 11. 2015, č. j. 21 Co 287/2015-238, k odvolání všech účastníků změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci a) 195.067 Kč s příslušenstvím, žalobci b) 48.267 Kč s příslušenstvím a žalobkyni c) taktéž 48.267 Kč s příslušenstvím, zatímco v části, jíž se žalobce a) domáhal zaplacení částky 80.945 Kč s příslušenstvím a každý ze žalobců b) i c) částek 20.737 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok I.), přičemž rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů (výroky II. až VI.). Odvolací soud po doplnění dokazování aproboval úvahy soudu prvního stupně, pokud jde o kvalifikaci nároku žalobců jakožto práva na vydání bezdůvodného obohacení, pasivní věcnou legitimaci žalovaného i zhodnocení, které z pozemků žalobců (formálně a materiálně) nesou znaky veřejného prostranství. Povšiml si přitom, že znalec vyčíslil majetkový prospěch obce v částce odpovídající maximální hladině nájemného stanovené cenovými výměry Ministerstva financí, konstatoval však, že neshledává důvody, pro něž by měl tento odborný závěr revidovat. V intencích popsaného náhledu pak pouze mírně korigoval výpočet bezdůvodného obohacení žalovaného tak, aby byl důsledněji zohledněn dopad cenové regulace.

Proti rozsudku odvolacího soudu (a to té části jeho výroku I., jíž mu byla uložena shora specifikovaná platební povinnost vůči žalobcům, a dále výrokům II., III., IV. a VI.) podal žalovaný dovolání, v němž namítá odchýlení se odvolacího soudu od konstantní judikatury, předně však argumentuje ve prospěch závěru, že by Nejvyšší soud měl změnit svůj náhled na problematiku vzniku bezdůvodného obohacení obecným užíváním veřejného prostranství. Dle dovolatele představuje konstrukce prosazovaná dovolacím soudem nepřípustnou aplikaci soukromoprávního institutu bezdůvodného obohacení na užívání pozemků, jež se opírá o veřejné právo, a nespadá tudíž pod žádnou ze skutkových podstat upravených § 451 odst. 2 obč. zák. Užívací oprávnění plynoucí z § 34 zákona č. 128/2000 Sb. navíc nesvědčí toliko místním občanům, ale všem fyzickým a právnickým osobám, není tedy zřejmé, proč by kompenzaci vlastníkovi měly vyplácet právě obce. Existence veřejných prostranství přitom pro obce nepředstavuje žádný ekonomický přínos, nýbrž pouze náklady na zabezpečení pořádku apod. Žalovaný taktéž upozorňuje, že nespatřuje-li judikatura v § 34 zákona č. 128/2000 Sb. náležitý titul k užívání pozemku, není zřejmé, k čemu norma obsažená v citovaném ustanovení slouží, a vyjadřuje názor, že pokud by již vlastníkům svědčilo právo na určité peněžité plnění, pak nanejvýše vůči státu, a nikoli obcím. Není nadto zřejmé, proč by existence práva na kompenzaci měla být dovozována toliko při obecném užívání veřejného prostranství, a nikoli kupříkladu lesa či povrchových vod.

Dále se sluší podotknout, že žalovaný nemůže nikterak ovlivnit, jaké pozemky budou veřejným prostranstvím, neboť se jím stávají již naplněním zákonné definice, a tudíž není ani schopen zabránit tomu, aby na úkor vlastníků získával bezdůvodné obohacení. Jsou to naopak žalobci, kteří smějí v souladu se stavebními předpisy a územním plánem determinovat způsob využití sporných pozemků. Pojetí veřejného prostranství a právních následků jeho vzniku prosazované soudy by vedlo k absurdním závěrům, neboť by vlastník mohl příslušnou úpravou svého pozemku (kupříkladu přeměnou v park) zatížit obec povinností k vydávání bezdůvodného obohacení. Za nejasné pokládá dovolatel rovněž to, zda by měl poskytovat úhradu i za obecné užívání pozemků pokrytých pozemními komunikacemi, jež tvoří součást veřejného prostranství a současně se nacházejí v majetku třetích subjektů, což je případ pozemku parc. č. st. 270/1, jejž částečně pokrývá komunikace. Zbývající díl uvedeného pozemku pak jeho vlastníci mohou užívat bez jakéhokoli omezení.

I kdyby žalovanému bezdůvodné obohacení vzniklo, bylo by nutné konstatovat, že jej odvolací soud vyčíslil nesprávně, neboť převzal závěry znalce, jenž bez dalšího vycházel z maximální ceny nájemného stanovené výměry Ministerstva financí. Ve vztahu k části pozemku parc. č. 708/1 užívané k parkování se pak cenová regulace neuplatní, zde je však způsob zjištění rozsahu bezdůvodného obohacení odvolacím soudem zcela nejasný. Z těchto důvodů navrhuje dovolatel Nejvyššímu soudu napadené rozhodnutí i prvoinstanční rozsudek zrušit a věc vrátit Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Žalobci ve společném vyjádření artikulují názor, že rozsudek odvolacího soudu je v plném souladu s konstantní judikaturou vrcholných soudů, zdůrazňují, že je nepřípustné, aby se jim za omezení jejich vlastnického práva k pozemku, jež je v podstatě ekvivalentní vyvlastnění, nedostalo žádné náhrady, přičemž je to obec, v jejímž centru se vzpomínané nemovitosti nacházejí a která je k vydání příslušného plnění z titulu bezdůvodného obohacení povinna.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V souladu s § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ovšem dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř.

Ustálená judikatura Nejvyššího soudu dovozuje, že se přípustnost dovolání proti rozhodnutím, jimiž bylo rozhodnuto o dílčích právech více samostatných účastníků, z hlediska citovaného ustanovení zkoumá ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet dotčených nároků převyšuje částku 50.000 Kč (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3559/2013, ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1331/2014, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1849/2015). Napadl-li tudíž žalovaný rozsudek odvolacího soudu též v částech výroku I., které se týkaly nároků žalobců b) a c) nedosahujících shora zmíněné bagatelní hranice (a nemajících původ v kauze spotřebitelské, pracovněprávní či spadající do některé z kategorií vymezených v § 120 odst. 2 o. s. ř.), respektive ve výrocích III. a IV., jimiž byla žalobcům b) i c) přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů, jež ve vztahu k žádnému z nich svou výší nedosahuje 50.000 Kč, muselo být jeho dovolání dle § 238 odst. 1 písm. d) a § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. částečně odmítnuto coby nepřípustné.

Nejvyšší soud následně zkoumal přípustnost dovolání žalovaného ve zbývajícím rozsahu.

Argumentace, kterou dovolatel opodstatňuje svůj požadavek, aby dovolací soud přehodnotil svůj konstantní náhled na problematiku bezdůvodného obohacení vznikajícího užíváním veřejného prostranství, však není přesvědčivou. Oproti mínění žalovaného lze podobné užívání pozemku neomezeným okruhem osob (stejně jako jakýkoli jiný případ výkonu užívacího práva k cizí věci, srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, či ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011) subsumovat skutkové podstatě plnění bez právního důvodu (viz mezi jinými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012, a ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013), není tudíž možné přiléhavě tvrdit, že by se na daný případ nevztahoval žádný ze zákonem předvídaných typů bezdůvodného obohacení. Dle názoru Nejvyššího soudu naznačená konstrukce nepředstavuje nežádoucí průnik institutu soukromého práva do oblasti regulované právem veřejným, nýbrž pouze důslednou reflexi skutečnosti, že i veřejnoprávně dovolené užívání cizího pozemku může zakládat soukromoprávní nároky vlastníka, obzvláště není-li v rovině veřejného práva náležitě řešena kompenzace takto nastalého omezení vlastnického práva (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3010/2011).

Přitakat nelze ani tvrzení, že existence veřejného prostranství nepředstavuje pro žalovaného žádný ekonomický přínos. Jednak je třeba podotknout, že podobně jako v jiných situacích užívání cizí věci bez adekvátního titulu není z hlediska bezdůvodného obohacení v zásadě určující, jak je užívací právo k příslušnému objektu konzumováno, respektive do jaké míry je držba věci zhodnocována a zda obohacenému vskutku přináší zisk (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 882/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 1081/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3159/2016). Majetkový prospěch obce, na jejímž území se dotčené veřejné prostranství nachází, lze spatřovat v tom, že prostřednictvím onoho veřejného statku dochází k uspokojování potřeb občanů obce, k jejichž saturaci by jinak bylo nutné opatřit jiné odpovídající nemovitosti (kupříkladu formou nájmu či koupě), což by si žádalo vynaložení prostředků z obecního rozpočtu (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, či jeho usnesení ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014). Obohacení se tak odvíjí od skutečnosti, že se aktiva obce – nositelky povinnosti pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů – nesnížila, ač by se tak za řádného běhu okolností stalo. Její pasivní věcná legitimace přitom vyplývá z faktu, že dotčené veřejné prostranství užívají primárně občané obce, přičemž užívání předmětných nemovitostí osobami odlišnými (turisty nebo rodinnými příslušníky a přáteli občanů) je spíše příležitostné a pro obec, v níž se veřejné prostranství nachází, obvykle i prospěšné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012, či nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3735/11, usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 3033/14, bod 16, případně ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 2368/15, bod 6).

Odlišně od dovolatele se Nejvyšší soud nedomnívá, že by ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. byl dán normativní smysl, jen pokud by z něj byla dovozena existence soukromoprávního titulu k využití dotčených nemovitostí coby veřejného prostranství. Právním následkem citovaného pravidla je vznik povinnosti vlastníka strpět obecné užívání jeho vlastnictví neohraničenou veřejností a korespondující oprávnění každého subjektu příslušné nemovitosti naznačeným způsobem užívat. Povinnost majitele pozemku nést toto citelné omezení, jež bezmála vyprazdňuje obsah jeho vlastnického práva (a není tak srovnatelné s důsledky vyplývajícími pro pozemkové vlastníky z obecného užívání lesa či vod), bez náhrady však z § 34 zákona č. 128/2000 Sb. neplyne. Podobný výklad by ostatně byl jen obtížně udržitelným z hlediska ústavněprávního, neb se jedná o veřejným zájmem opodstatněný zásah do vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, jenž je možný toliko za náhradu. Skrze institut bezdůvodného obohacení je tak současně dán průchod nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva (srovnej kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 731/10, nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 1084/15, bod 37). Argumentuje-li dovolatel, že by vlastníku pozemku začleněného do veřejného prostranství neměla příslušet náhrada od obce, nýbrž od státu, je třeba zdůraznit, že povinnost kompenzovat vzniklé omezení se připíná primárně k tomu subjektu, jemuž dotčené omezení přináší určitý prospěch. Přes nesouhlas žalovaného setrvává Nejvyšší soud na výše osvětleném závěru, že tímto beneficientem je v daném případě obec, a nikoli stát (blíže viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4543/2016).

Žalovaný dále namítá, že není nikterak schopen ovlivnit, jaké pozemky budou pokládány za veřejná prostranství, a tudíž ani předejít vzniku bezdůvodného obohacení na své straně. K tomu je záhodno uvést, že v souladu s judikaturou dovolacího soudu nelze za veřejné prostranství pokládat každý pozemek, který veřejnost užívá s ohledem na nepřítomnost technických překážek přístupu na něj. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (viz zejména již citované usnesení ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014) vyžaduje k naplnění pojmových znaků veřejného prostranství též materiální kritérium spočívající v určenosti dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo existenci funkčního významu daného prostranství pro sídelní celek. Pozemek, který je veřejností užíván toliko živelně, jejž obec (především prostřednictvím územně plánovací dokumentace) nedestinuje k plnění veřejných účelů a ve vztahu k němuž zůstává vlastníku zachována plná možnost vyloučit třetí osoby z jeho užívání, lze jen stěží kvalifikovat jako veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., pročež jeho užívání neohraničenou veřejností nedává vzejít bezdůvodnému obohacení na straně obce. S tímto právním názorem je však napadený rozsudek zcela konformní, jelikož soudy nižších stupňů pečlivě zkoumaly, které z pozemků označených v žalobě materiálně plní funkci veřejného statku a u kterých podobné účelové určení dáno není, přičemž o nemovitostech posléze uvedených neuvažovaly jako o součástech veřejného prostranství (což je případ mimo jiné dovolatelem zmíněné zatravněné části pozemku parc. č. st. 270/1).

Dovolateli je však třeba přitakat v tom ohledu, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury při určování subjektu pasivně věcně legitimovaného k vydání bezdůvodného obohacení nabytého užíváním pozemku zastavěného pozemní komunikací.

Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, dle něhož v případě umístění stavby na cizím pozemku bez řádného titulu vzniká na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení majiteli dotčené stavby, a to již ze samotného titulu vlastnického práva (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2613/2012, respektive usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2255/2014). Naznačený závěr se prosazuje i tam, kde je na pozemku zřízena pozemní komunikace, představuje-li tato samostatnou věc (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 584/2013, a ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3467/2013, či jeho rozsudek ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012). Z uvedeného vyplývá, že je-li pozemek zastavěn tělesem pozemní komunikace tvořícím věc ve smyslu právním, může se vlastník pozemku případně domáhat vydání bezdůvodného obohacení po majiteli dotčené komunikace. Naopak samo užívání dané dopravní stavby třetími osobami se již neděje na jeho úkor, nýbrž na úkor majitele komunikace, a nedává tudíž vzniknout dalšímu nároku vlastníka pozemku na vydání majetkového prospěchu, stejně jako podobné právo nevzchází při zřízení další konstrukce na povrchu pozemní komunikace, není-li vlastník pozemku zřízením výše položeného objektu na svých právech nijak omezen nad rámec toho, co je nucen snášet v důsledku prvotního zastavění jeho nemovitosti (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1519/2016, ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2249/2016, a ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4905/2016). V kontextu řešeného sporu z nastíněného výkladu vyplývá, že odvolací soud pochybil, pakliže navzdory zjištění, že část pozemku parc. č. st. 270/1 je zastavěna pozemní komunikací, nepodrobil zkoumání otázku, zda je těleso této stavby samostatnou věcí v právním smyslu, a je-li tomu tak, komu vlastnicky přináleží, neboť právě daná osoba by mohla být povinna vydat žalobcům bezdůvodné obohacení získané užíváním příslušné části pozemku.

Rozporem s konstantní judikaturou dovolacího soudu je zatíženo rovněž právní posouzení otázky zjišťování výše bezdůvodného obohacení. Majetkový prospěch nabytý užíváním pozemku jiné osoby bez právního důvodu odpovídá částce obvykle v daném místě a čase vynakládané na nájem srovnatelných nemovitostí, přičemž je-li nájemné v posuzovaném období cenou regulovanou, je zapotřebí dbát příslušných cenových předpisů, což arci bez dalšího neznamená, že v konkrétní situaci nemůže být obvyklé nájemné nižší než nejvyšší hodnota stanovená příslušným předpisem. Je tedy na soudu, aby i v případě aplikovatelnosti veřejnoprávní regulace zjišťoval obvyklé nájemné, jestliže účastníci tvrdí nebo v řízení vyjde jinak najevo, že běžná cena užívacího oprávnění může být nižší než cena maximální (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015, ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4565/2014, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3946/2015, a ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5693/2015, případně jeho rozsudky ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1425/2012, ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, či ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1185/2014).

Odvolací soud v řešené věci daný aspekt neponechal zcela bez povšimnutí, přesto však předeslané teze důsledně nepromítl do svých úvah, pakliže se při kalkulaci bezdůvodného obohacení (navzdory námitkám žalovaného) opřel o znalecké posudky, jež bez dalšího odvíjí majetkový prospěch za pozemek parc. č. st. 270/1 a část pozemku parc. č. 708/1 užívanou jako veřejný park od maximální ceny nájemného stanovené ve výměrech Ministerstva financí, aniž by zřetelně artikulovaly závěr, že v daném případě obvyklé nájemné za srovnatelné pozemky hranici stanovenou prostřednictvím cenové regulace přesahuje. Ač zajisté nelze vyloučit, že se použití nejvyšší přípustné hodnoty nájemného v posledku ukáže přiléhavým, je pro ně nutné ponejprv zjednat odpovídající skutkovou oporu, přinejmenším vznesením požadavku na vysvětlení znalcem, jenž použité posudky vyhotovil. Naproti tomu námitce, dle níž je závěr o výši bezdůvodného obohacení vzniklého obecným užíváním části pozemku parc. č. 708/1 pro účely parkování nedostatečně odůvodněn, přitakat nelze, neboť zpracovatel posudku srozumitelně vyložil, že obvyklé nájemné bylo v tomto rozsahu (pro absenci srovnatelných nemovitostí) aproximováno na základě ceny dotčeného pozemku. Přiléhavost zvolené metody kalkulace tržního nájemného je pak otázkou skutkovou, respektive odbornou, a dovolacímu přezkumu tudíž nepodléhá (viz přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, popřípadě jeho usnesení ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 58/2013, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1196/2015).

Se zřetelem k výše naznačeným deficitům naříkaného rozhodnutí nicméně dovolací soud podle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. přistoupil k jeho zrušení v části týkající se poměrů mezi žalobcem a) a žalovaným, jakož i v závislém (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5352/2016) výroku V. potud, pokud jím byla žalobci a) uložena povinnost hradit náklady státu, a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a) a žalovaným (včetně nákladů řízení dovolacího) bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Ve vztahu žalobců b) i c) a žalovaného, mezi nimiž se tímto řízení končí, bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že náklady vynaložené žalobci b) a c) na advokátní zastoupení nelze pokládat za účelně vynaložené, neboť se jimi podané vyjádření obsahově zcela míjí s důvody, pro něž bylo dovolání žalovaného v části týkající se jejich osob odmítnuto (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2535/2014, a ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1920/2015).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 8. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu