Rozhodnutí NS

30 Cdo 140/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/19/2019
Spisová značka:30 Cdo 140/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.140.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zadostiučinění (satisfakce)
Odpovědnost státu za škodu
Zastoupení
Podmínky řízení
Dotčené předpisy:§ 31a předpisu č. 82/1998Sb.
§ 241 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 140/2018-746


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobců: a) F. P., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Davidem Bukalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 7, b) E. P., narozené dne XY, bytem XY, c) P. V., narozeného dne XY, bytem XY, d) H. P., narozené dne XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o peněžité zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 22/2010, o dovolání žalobce a) a žalobkyně d) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2015, č. j. 25 Co 55/2015-440, takto:

I. Dovolání žalobce a) se odmítá.

II. Dovolací řízení se ve vztahu k žalobkyni d) zastavuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 8. 2014, č. j. 20 C 22/2010-364, zamítl žalobu, jíž se žalobce a) domáhal zaplacení částky 75 000 Kč, žalobkyně b) částky 50 000 Kč, žalobce c) částky 100 000 Kč a žalobkyně d) částky 100 000 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci a) a žalobkyni d) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. E. P. bylo dne 9. 11. 2004 u Okresního soudu v Olomouci zahájeno řízení pod sp. zn. 18 C 366/2004. Toto řízení bylo mimo jiné i z důvodu úmrtí žalobkyně přerušeno do vyřešení dědického řízení a otázky procesního nástupnictví, pravomocně pak skončilo dne 29. 1. 2010. Žalobci v tomto sporu po obnovení řízení figurovali na straně žalobců jako právní nástupci E. P. Žalobci byli též účastníci dědických řízeních vedených u Okresního soudu v Olomouci nejprve pod sp. zn. 30 D 358/2008 (řízení zahájeno 24. 4. 2008 a pravomocně ukončeno 21. 11. 2008), a poté pod sp. zn. 66 D 1217/2010, zahájeného z důvodu neprojednání veškerého majetku zůstavitelky v původním řízení (zahájeno 20. 3. 2009 a pravomocně ukončeno 10. 11. 2010).

Odvolací soud po právní stránce navázal na právní závěry soudu prvního stupně, když uvedl, že nelze posoudit dotyčná řízení jako nepřiměřeně dlouhá vzhledem k tomu, že průtahy do jisté míry způsobovali sami účastníci, když využívali svých procesních práv a prostředků – např. odstraňování vad podání žalobkyně, žádost o odročení jednání, žádost o prodloužení lhůty k podání, změna žaloby atd. Na základě námitky žalované nalézací soudy též seznaly, že nárok vztahující se k řízení se sp. zn. 30 D 358/2008 je promlčený. Pokud se týče odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím dle § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), k ní odvolací soud uvedl, že musí být v tomto případě vyloučena, jelikož se veškeré relevantní postupy státních orgánů projevily ve vydaných rozhodnutích, a ta nikdy nebyla zrušena.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobce a) a žalobkyně d) dovoláním.

Žalobce a) přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že se nalézací soudy nevypořádaly se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2159/11, podle nějž v určitých případech není nutné, aby bylo nezákonné rozhodnutí zrušeno dle § 8 odst. 1 OdpŠk, ale lze též odpovědnost státu odvodit přímo z ústavního pořádku. Dle názoru dovolatele jsou dotyčná rozhodnutí zjevně nezákonná a vzhledem k tomu, že proti nim nelze využít žádného opravného prostředku, musí být stát odpovědný za škodu, kterou jeho orgán rozhodnutím způsobil. Dále napadá závěr odvolacího soudu ohledně délky posuzovaných řízení. Nesouhlasí se závěrem, že délka řízení byla způsobena procesními postupy účastníků, respektive účastníkům by nemělo být přičítáno k tíži to, že svých procesních práv nebo prostředků využili. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně d) současně s podáním dovolání navrhla, aby jí byl bezplatně ustanoven zástupce pro dovolací řízení. Soud prvního stupně usnesením ze dne 7. 12. 2015, č. j. 20 C 22/2010-540, návrh žalobkyně zamítl. Odvolací soud usnesením ze dne 1. 9. 2016, č. j. 25 Co 61/2016-600, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovolací soud dovolací řízení proti posledně uvedenému rozhodnutí usnesením ze dne 23. 5. 2017, č. j. 30 Cdo 167/2017-672, zastavil. Usnesením ze dne 16. 11. 2017, č. j. 20 C 22/2010-736, soud prvního stupně žalobkyni d) vyzval k odstranění nedostatku povinného zastoupení ve lhůtě čtrnácti dnů. Žalobkyně nedostatek povinného zastoupení neodstranila, ač byla poučena, že dovolací soud v případě neodstranění vytknuté vady dovolací řízení zastaví.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolací soud řízení o dovolání žalobkyně d) podle ustanovení § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř. zastavil, neboť dovolatelka nesplnila podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení (§ 241 o. s. ř.).

Dovolání žalobce a) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Dovolací soud ve své judikatuře týkající se vzájemného vztahu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§ 13 OdpŠk) a nezákonného rozhodnutí (§ 7 a § 8 OdpŠk) konstantně uvádí, že ačkoliv není vyloučeno, aby škoda byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Jinak řečeno, odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení, jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí (srov. Vojtek, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 147; dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 1/2000, pod označením SJ 5/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014).

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, sv. 30, pod C 2818, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Tento závěr je rovněž potvrzován judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10).

Nejvyšší soud se ve své judikatuře již také zabýval otázkou posuzování zákonnosti rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek, v odškodňovacím řízení. V rozsudku ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, Nejvyšší soud uvedl: „Podmínka zakotvená v ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk brání tomu, aby odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům. V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt je na osobě, která se cítí být rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci dotčena na svých právech, aby se proti takovému rozhodnutí bránila prostřednictvím opravných prostředků a docílila tak jeho zrušení. Ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek, nelze obecně dojít k závěru, že absenci opravného prostředku by mělo nahradit odškodňovací řízení. Soudní řízení není, až na výjimky, povinně dvojinstanční. V případě rozhodnutí, u nichž zákonodárce dospěje k závěru, že jejich přezkum v opravném řízení není důvodný, by bylo proti smyslu zákonné úpravy, aby tato rozhodnutí byla přezkoumávána v řízení odškodňovacím.“

I při využití veškerých prostředků nápravy je nutné připustit, že konečné rozhodnutí může být objektivně nesprávné. Za těchto okolností však stát za případnou škodu způsobenou tímto rozhodnutím odpovědnost nenese. Ze zákona nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobci přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž brojí, nebylo zrušeno či změněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009).

Dovolatelem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2159/11, se vzhledem ke specifickým skutkovým okolnostem tamní věci vymyká výše uvedeným ustáleným závěrům, z nichž vychází judikatura jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu. Závěry citovaného nálezu Ústavního soudu tudíž nejsou způsobilé k zobecnění (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2526/2017).

Nejvyšší soud též opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1124/2016).

Na základě skutkového stavu, tak jak jej zjistily nalézací soudy, nedospěl dovolací soud k závěru, že by posouzení bylo zjevně nepřiměřené, aby mohlo založit přípustnost dovolání. Jak vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, na které dovolatel ostatně sám odkazuje, poškozený jako účastník řízení může přispět k prodloužení délky řízení svou procesní aktivitou, a to i nedbalostním jednáním (např. opakované činění nejasných podání, četné změny žalobních návrhů, žádosti o prodloužení lhůty nebo odročení jednání atd.).

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobce a) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 19. 2. 2019


JUDr. František Ištvánek
předseda senátu