Rozhodnutí NS

4 Tdo 1310/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/30/2018
Spisová značka:4 Tdo 1310/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1310.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 1310/2018-25


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2018 o dovolání obviněného R. D., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 31 To 81/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 3 T 21/2016, takto:


Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 31 To 81/2018 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. 1. 2018, sp. zn. 3 T 21/2016.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. 1. 2018, sp. zn. 3 T 21/2016, byl obviněný R. D. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se tohoto trestného činu dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„z místa svého bydliště J., okres J. n. N., pod uživatelským účtem k. zřízeného pod identitou neexistující osoby D. S.:
    1) dne 16. 01. 2015 umístil na aukční portál Aukro.cz nabídku na prodej kloubní výživy 2 x Kolagen Platinum 200 ml v hodnotě 4.699,- Kč, na který zareagovala A. Č., která dne 13. 02. 2015 zaslala kupní cenu ve výši 4.784,- Kč včetně poštovného na účet založený obžalovaným na jméno neexistující osoby D. S., a na pozdější výzvy poškozené k dodání zboží nereagoval, zboží nedodal ani nevrátil kupní cenu, tímto jednáním způsobil poškozené A. Č., bytem O., P. – v., L., škodu ve výši 4.784,- Kč,
      2) dne 14. 02. 2015 umístil na aukční portál Aukro.cz nabídku na prodej kloubní výživy Kolagen Platinum 200 ml v hodnotě 2.699,- Kč a dne 13. 02. 2015 nabídku na prodej kloubní výživy Kolagen – Colvita 60 tablet v hodnotě 1.119,- Kč, na který zareagovala A. H., která dne 03. 03. 2015 zaslala kupní cenu ve výši 4.068,- Kč včetně poštovného na účet založený obžalovaným na jméno neexistující osoby D. S., a na pozdější výzvy poškozené nereagoval, zboží nedodal ani nevrátil kupní cenu, tímto jednáním způsobil poškozené A. H., bytem M. S., K., M. S. škodu ve výši 4.068,- Kč,
        3) dne 18. 02. 2015 umístil na aukční portál Aukro.cz nabídku na prodej kloubní výživy Kolagen Silver 200 ml + Kolagen Graphite 200 ml v hodnotě 3.499,- Kč, na který zareagovala B. H., která dne 16. 03. 2015 zaslala kupní cenu ve výši 3.584,- Kč včetně poštovného na účet založený obžalovaným na jméno neexistující osoby D. S., a na pozdější výzvy poškozené nereagoval, zboží nedodal ani nevrátil kupní cenu, tímto jednáním způsobil poškozené B. H., bytem B., H. – M. škodu ve výši 3.584,- Kč“.

      Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 3 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu dvaceti denních sazeb po 1 000 Kč, v celkové částce 20 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Zároveň byla obviněnému uložena podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost uhradit společnosti Allegro Group CZ, s. r. o., IČ 24725382, Karolínská 650/1, 186 01 Praha 8 náhradu škody ve výši 12 436 Kč.

      Proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. 1. 2018, sp. zn. 3 T 21/2016 podal obviněný odvolání. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci tak, že jej usnesením ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 31 To 81/2018, podle § 256 tr. ř. zamítl.

      Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Ve svém dovolání uvedl, že řízení bylo před soudem již od rozhodování v prvním stupni zatíženo vážnými vadami, jež mají za následek nezákonnost rozhodnutí, nelze jej považovat za konformní s právním řádem České republiky a zásadami trestního řízení, když zejména nebylo prokázáno, že by se předmětného jednání vůbec dopustil. Odvolací soud pak ve svém usnesení vady v řízení a rozhodnutí soudu nikterak nenapravil, a proto obviněný napadl toto usnesení v celém jeho rozsahu. Uvedl, že byť si je vědom toho, že námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu obecně nejsou dovolacím důvodem, v daném případě je dle jeho názoru dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž tento nesoulad byl dán již v rozsudku soudu prvního stupně. V rámci důkazního řízení docházelo k libovůli namísto zákonného uplatňování zásady volného hodnocení důkazů. Navíc odvolací soud zcela rezignoval na své přezkumné povinnosti podle § 254 odst. 1 tr. ř.

      Předně poukázal na skutečnost, že závěr o jeho vině byl vystaven jednak na skutečnosti, že předmětné nabídky, na které později reagovaly poškozené, byly provedeny z IP adresy, která byla přidělena obviněnému jako koncovému zákazníkovi, jednak na té skutečnosti, že předmětné jednání nemohlo být provedeno osobou D. S., neboť se jednalo o fiktivní osobu vymyšlenou jím samotným. Přitom otázky IP adresy a zjištění místa, ze které mohly být předmětné nabídky umístěny na portál aukro.cz, si oba soudy posoudily samy, ač si měly dle jeho názoru nechat tyto otázky zodpovědět od příslušného znalce. Soudy namísto toho dospěly k závěrům, jež jsou zcela v rozporu s důkazy nacházejícími se ve spisu. Odvolací soud dokonce konstatoval, že „není ani pochyb o tom, že k nabídce došlo z IP adresy, k níž měl dispoziční právo obviněný“. Obviněný vyjádřil svůj názor, že z důkazů není možno jednoznačně určit, z které IP adresy byly předmětné nabídky na portál aukro.cz umístěny, resp. jediné, co je možné z těchto podkladů zjistit, je to, že nabídky nemohly být provedeny z této IP adresy, neboť v časech, kdy byly nabídky činěny, nebyl účet k. vůbec přihlášen. Nic na tom nemění ani vyjádření AUKRO, s. r. o., ze dne 16. 10. 2017. K tomu ještě obviněný uvedl, že nabídky jím být učiněny z předmětné IP adresy nemohly, neboť se v té době nacházel v zahraničí, což dokládá k dovolání přidanými cestovními doklady.

      Dále poukázal na zcela zásadní rozpor co do nabídky, kterou měl na portál aukro.cz umístit dne 18. 2. 2015. Z přehledu nabídek však nevyplývala existence nabídky s tímto číslem vložená dne 18. 2. 2015. Tohoto dne byla na portál umístěna pouze nabídka, která nefigurovala v obžalobě ani v odsuzujících rozhodnutích.

      Namítal, že ohledně osoby D. S. uvedl dostatek informací k tomu, aby prokázal jeho existenci a také v jakém vztahu k němu vystupoval. Oba soudy však příliš brzy uzavřely, že pan S. je fiktivní osobou, aniž by se pokusily provést další dokazování, přestože to bylo jejich povinností. Upozornil, že ve vztahu k panu S. je v postavení oběti trestného činu a jako takový může být veden různými důvody, jako je právní neznalost, strach z reakce okolí či předchozí negativní zkušenost s orgány činnými v trestním řízení apod.

      Následně konstatoval, že i s ohledem na nesprávná skutková zjištění došlo ke zcela nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutkových zjištění. I kdyby obviněný akceptoval teorii odvolacího soudu o průběhu věci, nebylo možno stejně uzavřít, že došlo ke spáchání trestného činu podvodu. Poukázal na existující judikaturu (R 54/1967, R 15/1969, R 57/1978, R 56/1994), podle které dlužník, jež nesplnil svůj závazek ve sjednané lhůtě, ač tak učinit mohl, ještě nedokazuje, že uvedl věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil ve smyslu § 209 odst. 1 tr. zákoníku. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel jednal v úmyslu svůj závazek nesplnit již v době uzavření smlouvy, nebo jednal alespoň s vědomím, že závazek ve smluvené lhůtě nebude moci splnit, a že tím uvádí věřitele v omyl. Namítal, že v jeho případě by byla dána nemožnost splnit závazek pro něj zcela nepředvídatelnými okolnostmi, o čemž vypovídá značné množství bezproblémově realizovaných obchodů. Také není zřejmý motiv s ohledem na výši způsobené škody, pro který by měl obviněný záměr dopustit se podvodného jednání takto složitým způsobem.

      Uzavřel, že přes uvedené zásadní rozpory ve skutkových zjištěních odvolací soud odvolání zamítl, ačkoliv ze skutkových zjištění žádným způsobem nevyplývá jeho vina. Jeho vina byla dovozena pouze ze spekulací a úvah soudů, jež nemají reálny podklad ve spise a jako takové jsou rozporuplné a logicky nepřesvědčivé. I kdyby měl však závěry soudů nižších stupňů akceptovat, učiněná skutková zjištění nesprávně hmotněprávně posoudily. S ohledem na to navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 31 To 81/2018 a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

      Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení, jakož i dovolání obviněného, přičemž k uplatněným dovolacím důvodům, zejména k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Nelze se proto úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Byť je zásah do skutkových zjištění možný v případech tzv. extrémního nesouladu, podle názoru státního zástupce se v dané věci o takovou situaci nejedná. Uvedl, že soudy ve svých rozhodnutích pečlivě a jasně popsaly, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé důkazy hodnotily, proč dospěly k závěru o vině obviněného. Dokazování vedly zejména důkladně k ověření totožnosti D. S., přičemž dospěly k přesvědčivému závěru, že tato osoba neexistuje, když bylo zjištěno, že žádná osoba tohoto jména, data narození a bydliště, není občanem České republiky (skutečné rodné číslo patřilo svědku R. K.). Ve prospěch závěru o tom, že osobou vydávající se za „D. S.“ je právě obviněný, svědčí několik provedených důkazů, kterými bylo prokázáno, že uživatel portálu aukro.cz k. se přihlašoval z IP adres, ke kterým měl obviněný přístup (byly přiděleny buď přímo obviněnému, nebo jeho sousedovi, který neměl své připojení zaheslované), naopak se nikdy nepřipojoval ze zahraničí, byť obviněný tvrdil, že D. S. jezdil do České republiky pouze na návštěvy, většinou měl pobývat převážně v Německu a v Kanadě. Dále bylo při zřizování uživatelského účtu k. v kolonce příjmení matky za svobodna uvedeno jméno „J.“, což je jméno nejen zemřelé tchýně obviněného, ale současně i jméno jeho manželky za svobodna. Také jeden z bankovních účtů, na který byly zasílány platby, byl i bankovní účet u mBank založený na jméno obviněného a bankovní účet uvedený pro platby založený u mBank na jméno D. S. byl zřizován za pomoci obviněného. Jeho prostřednictvím bylo také žádáno o změnu telefonního čísla spojeného s tímto účtem a prostřednictvím obviněného byly z tohoto účtu vybírány platební prostředky.

      Podle státního zástupce nelze přisvědčit názoru obviněného o nemožnosti prokázat, že by nabídky vložil na účet právě on a v daném čase, protože uživatel k. nebyl v době zveřejňování nabídek ke svému účtu vůbec přihlášen. Byť jsou data zveřejnění předmětných nabídek odlišná od dat, kdy byl uživatel k. přihlášen ke svému účtu, je nezpochybnitelné, že nikdo jiný kromě uživatele k. nemohl nabídky prostřednictvím tohoto účtu zveřejňovat. Dokonce i ze zprávy AUKRO, s. r. o., (č. l. 368) vyplývá, že nebylo nezbytné, aby byl uživatel přihlášen ke svému účtu, když se nabídka po skončení časového limitu nebo po vyprodání automaticky sama nastavila. Přisvědčit lze obviněnému jen ohledně špatně uvedené doby uveřejnění nabídky ve skutkové větě výroku, když tato nabídka byla uveřejněna 23. 2. 2015, nikoliv 18. 2. 2015. Tato skutečnost však nemá žádný vliv na právní posouzení jednání obviněného a rozhodně nemůže být důvodem pro zrušení rozhodnutí, když se jedná evidentně toliko o technickou chybu.

      Na závěr se vyjádřil k námitce obviněného ohledně prokázání subjektivní stránky jeho jednání. Sice připustil, že nalézací soud této otázce nevěnoval přílišnou pozornost, zavinění na straně obviněného minimálně v rovině nepřímého úmyslu je nepochybně dáno. Uvádění v omyl spočívalo v případě obviněného ve skutečnosti, že klamal své odběratele o své identitě, když vystupoval pod neexistujícím jménem D. S., přičemž za této situace také věděl, že žádný D. S. poškozeným nabízený produkt nikdy nedodá a že se tak poškození zájemci nebudou nikdy moct domáhat u této osoby splnění závazku. To, zda by byl v tomto ohledu činný sám obviněný, záleželo čistě na jeho osobním rozhodnutí a vzhledem k tomu, že se v krátké době vyskytlo několik případů, kdy zboží zájemcům nikdo nedodal, je očividné, že obviněný byl srozuměn i s tou alternativou, že nabízené zboží se k některým zájemcům nikdy nedostane a že není ničím nucen k tomu, aby podvedené poškozené uspokojil.

      V důsledku toho navrhl, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, přičemž zároveň vyslovil svůj souhlas s tím, aby pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu bylo podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.

      Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.

      Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného R. D. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 31 To 81/2018, je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

      Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

      Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

      Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.

      Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

      Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání z tzv. formálních důvodů a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

      Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu dospěl k následujícím závěrům.

      Nejprve se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného, jimiž napadal skutková zjištění učiněná zejména soudem prvního stupně. Tyto námitky, podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejichž podstatou jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, když je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.

      Nejvyšší soud znovu připomíná, že mu nepřísluší hodnotit důkazy, jakož i zasahovat do skutkového stavu zjištěného soudy prvního a druhé stupně s výjimkou tzv. extrémního nesouladu. Za případ extrémního nesouladu však nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

      Ve vztahu k námitkám obviněného týkající se určení místa a času umístění nabídek na portál aukro.cz musí Nejvyšší soud přisvědčit obviněnému, že soud prvního stupně nesprávně ve výroku o vině nejprve uvedl, že obviněný umísťoval nabídky na jmenovaný portál z místa svého bydliště a dále že nabídku umístil dne 18. 2. 2015.

      V případě prvně zmíněného pochybení musí Nejvyšší soud konstatovat, že skutečně není z provedených důkazů možno jednoznačně určit, ze kterého místa, resp. z které IP adresy byly nabídky na portál uveřejněny. Na druhou stranu bylo zejména z podané zprávy pana D. J. ze společnosti AUKRO, s. r. o., prokázáno, že uživatel nemusí být nezbytně pro uveřejnění nabídky přihlášen, nýbrž že se nabídka po skončení časového limitu nebo po vyprodání všech vystavených kusů zboží sama automaticky znovu vystaví. Jelikož uživatel k. nebyl v den uveřejnění nabídek na svém účtu ani přihlášen, jeví se automatické vystavování nabídek jako jediné možné řešení. Proto není určující, že nelze zjistit, zda měl uživatel toto automatické opakované vystavení nastaveno či nikoliv. Námitky obviněného podpořené tvrzením, že se v den umístění nabídek nenacházel v místě svého bydliště, tedy nemohou obstát.

      Pokud jde o přesný datum uveřejnění nabídky je zřejmé, že jde o písařskou chybu, která nemá vliv na závěr o vině obviněného. Správné datum uveřejnění nabídky je 23. 2. 2015.

      K dalším námitkám obviněného, v rámci nichž oběma soudům vytýkal, že se nedostatečně zabývaly osobou D. S. a učinily si velmi rychle závěr o tom, že jde o fiktivní osobu vytvořenou obviněným, Nejvyšší soud uvádí následující. Z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou vyplývá, že se poměrně široce zabýval otázkou objasnění a identifikace osoby D. S. Je zřetelné, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč dospěl k závěru, že osoba D. S. neexistuje a že se jedná toliko o fiktivní osobu. Také je z odůvodnění zjevné a logickým způsobem vysvětlené, proč nalézací soud pojal přesvědčení o tom, že to byl právě obviněný, který vytvořil identitu této neexistující osoby. To potvrdil také Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací, který se taktéž zabýval objasněním okolností týkající se osoby D. S. Nejvyšší soud musí dát oběma soudům za pravdu, že obviněný nebyl schopen podat bližší a podrobnější informace o této osobě a to i přesto, že – usuzováno tak z výpovědi obviněného – byli nejen obchodními partnery, ale také poměrně blízkými přáteli.

      Ničeho by na tomto závěru nezměnilo ani provedení dalších důkazů, jež obviněný navrhoval, jak správně uvedl také odvolací soud. K tomu jen na doplnění Nejvyšší soud uvádí, že orgány činné v trestním řízení postupují v řízení tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Jestliže tedy soud druhého stupně, případně i soud prvního stupně, odmítly provést důkazy navržené obviněným, apriori to neznamená, že by postupovaly v rozporu s § 2 odst. 5 tr. ř., pokud je vzhledem k zjištěnému skutkovému stavu považovaly za nadbytečné.

      Nejvyšší soud považoval za důležité se nadto vyjádřit i k té části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž bylo uvedeno, že panují důvodné pochybnosti o tom, kdo byl fyzicky přítomen na Obecním úřadě v O., když byl užit falešný občanský průkaz, podle nějž byl úředně ověřen (svědkyní L. Š.) podpis osoby D. S. na plné moci. Na první pohled se totiž může zdát, že se ověřování podpisů musela účastnit vedle obviněného ještě další osoba. Nicméně s ohledem na to, že byl ověřován jen podpis D. S. a byl užit falešný občanský průkaz, je možno také připustit, že i v tomto případě mohl jménem této fiktivní osoby vystupovat sám obviněný. Přestože nebyla tato okolnost objasněna ani blíže prověřena, nemůže ovlivnit učiněná zjištění.

      Nadále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného, jimiž s poukazem na přiléhavou judikaturu zpochybnil právní posouzení skutku jako přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Tyto námitky nejenže odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu výše uvedeného výkladu, ale Nejvyšší soud je shledal také opodstatněnými.

      Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Po subjektivní stránce je třeba úmyslu. Podvodný úmysl musí být přitom dán již v době jednání pachatele.

      Pro daný případ měla být z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu předmětem dokazování skutečnost, zda obviněný R. D. již v době učinění nabídky, resp. v době uzavírání kupní smlouvy jednal v úmyslu zakoupené zboží nedodat, a tím uvést poškozené osoby v omyl, aby se k jejich škodě obohatil. Z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou však nevyplývá, že by se vůbec otázkou zavinění nějak blíže zabýval, když své závěry o vině obviněného postavil pouze na nepřesvědčivých a ničím nepodložených domněnkách. Okresní soud uvedl, že obviněný mohl mít od počátku záměr dopustit se podvodu, či jen mu třeba došlo zboží, a proto nemohl svým klientkám zboží dodat. Takto odůvodněné naplnění subjektivní stránky je v daném případě zcela nedostačující, ba dokonce z takového odůvodnění ani neplyne závěr, že by měl obviněný podvodný úmysl. Ten však musí být postaven najisto.

      Jestliže totiž až po uzavření, v tomto případě kupní smlouvy, nastaly překážky, pro něž nemohl pachatel dostát svému závazku a které nemohl v době uzavírání kupní smlouvy ani předvídat, když jinak byl tehdy schopen závazek splnit, nebo jestliže třeba i dodatečně až pojal úmysl zboží nedodat a kupní cenu nevrátit, pak jeho jednání nelze považovat za trestný čin podvodu (k tomu srov. č. 54/67 Sb. rozh. tr., č. 15/69 Sb. rozh. tr., č. 57/78-III Sb. rozh. tr., č. 56/94 Sb. rozh. tr.).

      Byť je nepochybné, že vystupovat v obchodním styku pod jménem fiktivní osoby není zrovna korektní způsob, ani skutečnost, že obviněný vystupoval pod identitou neexistující osoby jménem D. S., nemůže sama o sobě znamenat, že obviněný měl tímto úmysl uvést případné kupce v omyl, aby se na jejich úkor obohatil. I soud prvního stupně sám uvedl, že obviněný pravděpodobně nechtěl vystupovat pod svým jménem, pročež vytvořil identitu D. S. Platí to tím spíše v celém kontextu této věci, kdy uživatel portálu aukro.cz k. takto prodával výrobky v období od října 2010, tedy přibližně pět let, v hodnotě přes dva miliony Kč, aniž by se stalo, že by zboží nedodal. Nicméně tento názor vyjádřil pouze státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který také uznal, že nalézací soud otázce zavinění a naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu nevěnoval přílišnou pozornost. V rozsudku soudu prvního stupně bližší odůvodnění k subjektivní stránce chybí, přičemž nutno dodat, že odvolací soud se otázkou zavinění nezabýval vůbec.

      O nejasném záměru obviněného pak svědčí také skutečnost, že jedna z poškozených A. Č. v aukcích na portálu aukro.cz u uživatele k. vydražila a také v minulosti přímo zakoupila několik výrobků. V dané věci s ní obviněný dokonce po zaslání kupní ceny ještě komunikoval. Tedy zde se i nabízí možnost, že na straně obviněného mohla vyvstat po zveřejnění nabídky nějaká nepředvídatelná překážka, pro kterou nemohl zboží dodat. To jsou však pouhé spekulace, k jejichž prověřování není Nejvyšší soud na rozdíl od nalézacího soudu, případně soudu druhého stupně ani oprávněn.

      V neposlední řadě v rozsudku soudu prvního stupně zcela absentuje jakákoliv zmínka o tom, že bylo jednání posouzeno jako pokračující trestný čin ve smyslu ustanovení § 116 tr. zákoníku. Přitom je zřejmé, že se o pokračování podle § 116 tr. zákoníku nepochybně jedná. V opačném případě by se totiž ani nejednalo o trestný čin, neboť jednotlivá (tři) dílčí jednání naplňují skutkovou podstatu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku jedině ve svém souhrnu, neboť samostatně by ani v jednom případě nebyl naplněn jeden ze znaků objektivní stránky tohoto trestného činu, a to účinek v podobě způsobení „škody nikoli nepatrné“.

      Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tudíž vázán na další dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak byl naplněn také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

      S ohledem na výše uvedené, je nutno konstatovat, že námitky obviněného byly Nejvyšším soudem shledány pouze částečně důvodnými, když námitky týkající se učiněných skutkových zjištění nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod.

      Protože se soudy nižších stupňů nezabývaly ze všech zmíněných hledisek právním posouzením skutku, jehož spácháním byl obviněný R. D. uznán vinným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, byl naplněn jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po zjištění, že dovolání obviněného je v těchto směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 31 To 81/2018, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. 1. 2018, sp. zn. 3 T 21/2016. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

      Okresní soud v Jablonci nad Nisou tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná věc obviněného R. D. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především náležitě objasní zejména otázku naplnění subjektivní stránky a tím i trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. V souvislosti s tím je třeba zjistit, v jaké finanční situaci se obviněný v době uveřejnění nabídek na portál aukro.cz nacházel a zda tedy byl schopen splnit svůj závazek, neboť tato zjištění mohou podstatným způsobem vést k posouzení, zda byl u obviněného v době jednání dán podvodný úmysl či nikoliv. Jestliže po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení provedených důkazů bude nejisté, zda byla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu anebo zda nebude možno jednání obviněného posoudit jako jiný trestný čin, bude namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo.

      Okresní soud v Jablonci nad Nisou je ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud zaujal, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že byla napadená rozhodnutí zrušena jen z podnětu dovolání podaného obviněným, je třeba v novém řízení respektovat zákaz reformationis in peius podle § 265s odst. 2 tr. ř.

      Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].


      Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

      V Brně dne 30. 10. 2018


      JUDr. Jiří Pácal
      předseda senátu