Rozhodnutí NS

30 Cdo 3718/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2020
Spisová značka:30 Cdo 3718/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3718.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 3718/2019-239


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce K. Č., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 392 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu pro Plzeň-město pod sp. zn. 35 C 72/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2019, č. j. 18 Co 69/2019-217, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet jeho právního zástupce Mgr. Martina Vovsíka.


Odůvodnění:

Žalobce se domáhal na žalované zaplacení 392 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, které bylo zahájeno usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 8. 8. 2012, č. j. GI-TC-145-79/2012, a posléze vedeno u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 9 T 25/2013. Dne 16. 6. 2015 byl žalobce (v pořadí třetím rozsudkem soudu prvního stupně) zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť soud shledal, že skutek označený v žalobním návrhu pod bodem I není trestným činem, trestní stíhání pro skutek uvedený v bodě II obžaloby bylo zastaveno z důvodu promlčení trestního stíhání. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, finanční zadostiučinění žalobci neposkytla.

Okresní soud Plzeň-město jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, č. j. 35 C 72/2016-190, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 27. 4. 2016 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení 292 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 27. 4. 2016 do zaplacení (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 129 736,20 Kč (výrok III).

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I), ve výroku II jej zrušil a v této části řízení zastavil (výrok II), ve výroku III je změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 118 773,60 Kč (výrok III), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 8 228 Kč (výrok IV).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Dovolatelka měla za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a rovněž „otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a má jistou prioritu pro tvorbu judikatury v dalších obdobných případech“. Takovou dosud neřešenou otázku však neformulovala a nelze ji dovodit ani z obsahu dovolání.

Námitka, že napadené rozhodnutí je v otázce formy zadostiučinění v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněným pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 122/2012“, či ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2200/2015, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť napadené rozhodnutí se od citovaných rozsudků, jakož ani od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neodchyluje.

Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. R 122/2012).

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) z uvedené judikatury vycházel a při stanovení formy zadostiučinění přihlédl ke skutečnosti, že se žalobce dopustil jednání, pro které byl trestně stíhán, i k důvodům, pro které byl zproštěn obžaloby, k délce trestního stíhání proti žalobci, k povaze trestní věci, použitým majetkovým zajišťovacím institutům a dopadům na žalobce a s ohledem na jedinečnost skutkových okolností případu vysvětlil, proč dospěl k závěru, že konstatování porušení práva není v tomto případě dostačující formou satisfakce. Posouzení žádného z těchto kritérií přitom žalovaná v dovolání relevantním způsobem nezpochybnila a její argumentace obsažená v dovolání tak představuje pouhý nesouhlas s názorem odvolacího soudu, který není způsobilý založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4525/2017, je nepřípadný. Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání neobsahují z podstaty věci žádnou právní argumentaci, a proto nepředstavují judikaturu Nejvyššího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 519/2017). Navíc závěry v něm vyslovené nelze interpretovat tak, že by přiznání peněžitého zadostiučinění osobě, která se dopustila jednání, pro které byla trestně stíhána, bylo za všech okolností zcela vyloučeno. Ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk je normou s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků II, III, IV, v nichž bylo rozhodnuto o zrušení výroku II rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení a o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. 4. 2020


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu