Rozhodnutí NS

32 Cdo 1862/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/30/2018
Spisová značka:32 Cdo 1862/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1862.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Náhrada škody
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/14/2019
I.ÚS 143/19
JUDr. David Uhlíř
odmítnuto
04/23/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 1862/2018-418



USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, proti žalovanému L. O. se sídlem v Bezdružicích, zastoupenému JUDr. Martinem Alešem, advokátem se sídlem v Plzni, Houškova 524/30, o zaplacení částky 373 675 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 42 Cm 109/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, č. j. 4 Cmo 198/2016-375, takto:

      I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 245 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 24. 8. 2016, č. j. 42 Cm 109/2011-332, kterým Krajský soud v Plzni I. výrokem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 373 675 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a ve II. a III. výroku rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobkyni a státu (první výrok), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení pěti otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly vyřešeny v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Namítá nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za správné. Dovolání podle ní nesplňuje požadavky pro jeho přípustnost, neboť dovolatel nespecifikuje žádnou skutečně relevantní právní otázku, která by měla být dovolacím soudem řešena.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je to, že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na http://www.nsoud.cz).

První otázka uplatněná dovolatelem „zda v případě, že neoprávněný odběr byl zjištěn a ukončen v době účinného znění zák. č. 458/2000 Sb. (energetický zákon) ke dni 8. 7. 2009, lze na posouzení odpovědnosti za škodu vzniklou neoprávněným odběrem el. energie aplikovat ustanovení tohoto zákona, konkrétně ustanovení § 51 odst. 3 (v otázce nesprávně uveden § 53 odst. 3)“, vychází z jeho mylného předpokladu, že odvolací soud ve věci aplikoval § 51 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), který nebyl účinný v době neoprávněného odběru. Odvolací soud sice v odůvodnění svého rozhodnutí (nesprávně) citoval § 51 odst. 1 písm. d), odst. 2 a 3, v aktuálním znění účinném od 1. 1. 2016, avšak z dalšího obsahu odůvodnění je zcela zřejmé, že považoval za správné právní posouzení věci soudem prvního stupně, který odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou neoprávněným odběrem posuzoval podle § 51 odst. 1 písm. d), odst. 2 energetického zákona, ve znění účinném od 4. 7. 2009 (dále jen „v rozhodném znění“). Na otázce aplikace § 51 odst. 3 energetického zákona tedy rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo.

Prostřednictvím první otázky dovolatel současně zpochybňuje samotnou možnost použití energetického zákona při posouzení jeho odpovědnosti za škodu, neboť se domnívá, že z důvodu absence výslovného ustanovení o náhradě škody vzniklé při neoprávněném odběru elektřiny v § 51 energetického zákona v rozhodném znění měly být aplikovány výlučně obecné předpisy práva občanského. Oproti přesvědčení dovolatele tato otázka byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a není důvod ji v projednávané věci posoudit jinak. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že při naplnění skutkové podstaty neoprávněného odběru elektrické energie podle § 51 odst. 1 energetického zákona, se nárok dodavatele proti jeho odběrateli na náhradu škody za neoprávněný odběr elektřiny řídí též po 4. 7. 2009 energetickým zákonem a vyhláškou jej provádějící, tj. vyhláškou č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě (později vyhláškou č. 82/2011 Sb., o měření elektřiny a o způsobu stanovení náhrady škody při neoprávněném odběru, neoprávněné dodávce, neoprávněném přenosu nebo neoprávněné distribuci elektřiny), neboť energetický zákon byl stále právní normou speciální ve vztahu k občanskému zákoníku a obsahoval úpravu výše náhrady za neoprávněný odběr elektřiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 954/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 977/2014). Tím, zda lze aplikovat energetický zákon a jeho prováděcí předpis v rámci posouzení náhrady škody při neoprávněném odběru po změně znění § 51 energetického zákona, se ve svém plenárním usnesení ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13 zabýval též Ústavní soud (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na http://nalus.usoud.cz) a konstatoval, že energetický zákon v § 51 odst. 2 stanoví, že se neoprávněný odběr elektřiny z elektrizační soustavy zakazuje a v § 98a odst. 1 písm. a) přenechává způsob výpočtu škody, způsobené neoprávněným odběrem, prováděcímu předpisu, jímž je konkretizován způsob náhrady škody za neoprávněný odběr elektřiny výslovně vymezený zákonem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4315/2016). Pokud tedy odvolací soud při posouzení nároku na náhradu škody za neoprávněný odběr elektřiny aplikoval příslušná ustanovení energetického zákona a prováděcí vyhlášky, od citované rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil a první otázka přípustnost dovolání založit nemůže.

Přípustnost dovolání nezakládá též druhá otázka „zda je odběrným místem odběratele část elektrizační soustavy před měřícím transformátorem (míněno ve směru od zařízení distributora k zařízení odběratele), je-li měřící transformátor součástí odběrného místa“. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že k neoprávněnému zásahu, na základě kterého byl uskutečňován neoprávněný odběr elektřiny, došlo v trafostanici, která byla včetně rozvaděčů odběrným elektrickým zařízením dovolatele jako zákazníka, neboť všechny její prvky byly umístěny při venkovním vedení až za kotevními izolátory, kterými podle § 45 odst. 11 energetického zákona, v rozhodném znění, končí zařízení distributora. Současně odvolací soud považoval za správné závěry soudu prvního stupně, podle nichž došlo k neoprávněnému odběru elektřiny z elektrizační soustavy v té části zařízení, kterou prochází neměřená elektřina, a to jejím odvedením z trafostanice do objektu dovolatele, tj. bývalého velkokapacitního kravína, v němž byla umístěna pěstírna konopí. Pro odvolací soud tak bylo podstatné při posouzení otázky, zda se jednalo o neoprávněný odběr podle § 51 odst. 1 písm. d) energetického zákona v rozhodném znění, za který dovolatel odpovídá, že k neoprávněnému zásahu došlo v jeho odběrném zařízení (nikoliv v zařízení distributora) a že odběr elektřiny byl uskutečňován do jeho objektu z té části zařízení, kterou prochází neměřená elektřina. Argumentuje-li dovolatel tím, že neoprávněný zásah byl proveden před měřícím transformátorem, který podle něj určuje vnější hranici odběrného místa, fakticky potvrzuje správnost tohoto právního posouzení věci odvolacím soudem, neboť skutková podstata neoprávněného odběru definovaná tímto ustanovením energetického zákona spočívá právě v připojení nebo odběru z té části zařízení, kterou prochází neměřená elektřina, tj. z části zařízení před měřícím transformátorem. V případě neoprávněného odběru podle § 51 odst. 1 písm. d) energetického zákona pak nelze uvažovat o definici hranice odběrného místa prostřednictvím umístění měřícího transformátoru, jak předpokládá dovolatel, neboť při tomto nedovoleném způsobu uskutečnění dodávky elektřiny do odběrného elektrického zařízení jednoho zákazníka (odběratele) se z povahy věci měřící transformátor v trase vedení vůbec nevyskytuje (elektřina jím neprochází). Otázka, zda část elektrického zařízení před měřícím transformátorem odpovídá definici „odběrného místa“ podle energetického zákona, proto nebyla pro právní posouzení věci určující.

Dovolatel prostřednictvím třetí otázky „zda je odběratel osobou odpovědnou za škodu vzniklou neoprávněným odběrem v případě, že neoprávněný zásah byl do elektrizační soustavy proveden mimo jeho odběrného místa, a není zjištěno, že je původcem tohoto zásahu ani osobou, která měla z neoprávněného zásahu prospěch nebo se na tomto prospěchu podílela“ polemizuje se závěrem odvolacího soudu o jeho odpovědnosti za škodu vzniklou neoprávněným odběrem. Není-li dovolání přípustné pro řešení otázky druhé, která nebyla pro napadené rozhodnutí určující, nelze jeho přípustnost dovodit ani pro třetí otázku, která vychází ze závěrů dovolatele o řešení otázky předešlé.

K této námitce dovolatele lze též dodat, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je odpovědnost za neoprávněný odběr pojímána jako objektivní. Neoprávněný odběr elektřiny podle § 51 energetického zákona představuje objektivní stav, ke kterému dochází při naplnění znaků některé ze skutkových podstat zde uvedených. Zákon blíže nedefinuje osobu neoprávněného odběratele. K založení odpovědnosti za zakázané jednání podle energetického zákona je třeba (vedle splnění ostatních podmínek) i dostatečně podložený závěr o osobě škůdce. Vzhledem ke specifickým poměrům při dodávkách energií nemusí být vždy jednoznačné, kdo neoprávněně elektřinu odebral a použil ve svých spotřebičích, proto může být za povinnou považována i osoba, kterou s odběrným místem či prostorami, v nichž došlo k zásahu do rozvodné sítě umožňujícímu neoprávněný odběr, pojí určitý relevantní vztah (věcný, obligační, či faktický). V první řadě půjde o vlastníka nemovitosti, případně nájemce, či osobu, která je z jiného důvodu odběratelem. Jenom z toho, že tu byl smluvně-odběratelský právní vztah, nelze bez dalšího dovozovat neoprávněný odběr původního odběratele v době po jeho skončení, jestliže tu jsou okolnosti dokládající, že on sám elektřinu neodebral ani neumožnil odběr ve prospěch jiných osob (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1803/2017, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1165/2018). Dovodil-li tedy odvolací soud objektivní odpovědnost dovolatele na základě zjištění, že k zásahu do rozvodné sítě došlo v jeho zařízení a že neoprávněně odebraná elektřina byla spotřebována v jeho objektu, postupoval v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.

Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani čtvrtá otázka „zda lze za pravidelný odečet spotřeby elektřiny ve smyslu § 14 odst. 3 věta 2., vyhl. č. 51/2006 Sb. považovat automatický odečet spotřeby, zjištěný v projednávané věci, který je prováděn v intervalech po 15 min.“, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu také nezáviselo. Odvolací soud při určení výše škody neaplikoval § 14 odst. 3 větu druhou vyhlášky č. 51/2006 Sb., která se uplatní pouze za předpokladu, že není zjištěna jiná doba trvání neoprávněného odběru. V napadeném rozhodnutí naopak dospěl k závěru, že doba trvání neoprávněného odběru byla zjištěna v délce tří měsíců podle údajů samotného dovolatele o smluvně sjednané době trvání pronájmu dotčeného objektu a že této době odpovídal i vzrůst rostlin konopí pěstovaného v tomto objektu s využitím neoprávněně odebrané elektřiny. Vycházel tak z § 14 odst. 3 věty první citované vyhlášky.

Při uplatnění páté otázky „zda společnost, která je 100% vlastněna společností, jejímž většinovým vlastníkem je stát, má právo na náhradu nákladů řízení za právní zastoupení ve sporu s občanem státu“, dovolatel patrně přehlédl, že podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017 je přípustnost dovolání vyloučena ve vztahu k těm výrokům, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Dovolání tak není přípustné, směřuje-li též proti části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou byly potvrzeny výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, a proti druhému výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl zčásti pro nesplnění podmínek přípustnosti podle § 237 o. s. ř. a zčásti pro objektivní nepřípustnost podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. 10. 2018


JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu