Rozhodnutí NS

23 Cdo 1018/2013

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/30/2015
Spisová značka:23 Cdo 1018/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.1018.2013.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odstoupení od smlouvy
Dotčené předpisy:§ 344 obch. zák.
§ 349 odst. 2 obch. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

23 Cdo 1018/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně VFS Financial Services Czech Republic s.r.o., se sídlem v Čestlicích, Obchodní 109, 251 01 Říčany u Prahy, IČO 27116867, zastoupené JUDr. Janem Lukešem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Hybernská 1007/20, PSČ 110 00, proti žalovaným 1. APEKO CZ s.r.o., se sídlem ve Znojmě - Příměticích, Plenkovická 780/25, PSČ 669 04, IČO 26217694, a 2. P. K., obou zastoupených Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem, se sídlem v Praze 7, U Studánky 250/3, PSČ 170 00, o zaplacení částky 6 925,77 EUR s příslušenstvím a 11 479,79 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 117/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2012, č. j. 2 Cmo 194/2012-151, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2012, č. j. 2 Cmo 194/2012-151, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2012, č. j. 6 Cm 117/2010-118, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 14. března 2012, č. j. 6 Cm 117/2010-118, uložil oběma žalovaným, aby žalobkyni zaplatili částku 6 925,77 EUR s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozsudku s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného (výrok pod bodem I), dále žalovaným uložil, aby žalobkyni zaplatili částku 11 479,79 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozsudku s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).

Předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně byl žalobkyni přiznán nárok na zaplacení leasingových splátek, které první žalovaná žalobkyni dlužila na základě několika leasingových smluv. Tato část rozhodnutí nabyla právní moci. Poté, co Vrchní soud v Praze zrušil předcházející rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které nepřiznal žalobkyni nárok na zaplacení konečného vypořádání z leasingové smlouvy č. 161523 a nákladů s konečným vypořádáním spojených (ve výši 6 925,77 EUR s příslušenstvím, resp. 11 479,79 Kč s příslušenstvím), zbývalo rozhodnout právě o těchto nárocích.

Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že dne 27. dubna 2007 uzavřela žalobkyně jako poskytovatel leasingu s první žalovanou smlouvu č. 161523. Část obsahu smlouvy byla určena odkazem na všeobecné obchodní podmínky (VOP). Druhý žalovaný učinil prohlášení ručitele, který ručil za závazky první žalované z této leasingové smlouvy.

Ze skutkových zjištění učiněných již v předcházejícím rozsudku soudu prvního stupně, a z nichž soud prvního stupně vycházel i ve svém v pořadí druhém rozsudku, pak vyplývá, že podle čl. 14. 2 VOP si strany sjednaly, že není-li dále v tomto článku stanoveno jinak, může každá ze smluvních stran od této smlouvy odstoupit v případě podstatného porušení povinností druhou stranou nebo z důvodu výslovně uvedených v leasingové smlouvě, popřípadě v těchto VOP. Společnost VFS může od leasingové smlouvy odstoupit zejména tehdy, pokud se klient dostane do prodlení s úhradou alespoň dvou leasingových splátek nebo se dostane vůči společnosti VFS do prodlení s plněním svého platebního závazku v rozsahu alespoň dvou leasingových splátek. Společnost VFS má dále právo od leasingové smlouvy odstoupit, nastane-li zhoršení hospodářských poměrů leasingového nájemce.

Článek 4.3 VOP stanovil smluvní úroky z prodlení ve výši 0,1 % za každý den prodlení.

V článku 15.4 VOP si strany sjednaly, že… odstoupí-li společnost VFS od leasingové smlouvy, má společnost VFS vůči klientovi okamžitě splatný nárok na vyrovnání a náhradu škody, který odpovídá součtu všech pohledávek splatných v době ukončení leasingové smlouvy a hodnotě veškerých leasingových pohledávek, které by byly splatné až do skončení sjednané doby leasingu, jakož i hodnoty sjednané prodejní ceny (bez DPH) a odškodnění za předčasnou splatnost leasingových splátek s odečtením případných pojistných plnění vyplacených společnosti VFS z důvodu jednostranného ukončení smlouvy, ostatních plnění na náhradu škody poskytnutých třetími osobami a vzniklých úrokových výhod. Kromě toho klient společnosti VFS nahradí i veškeré náklady, výdaje, škody a ztráty, zejména i náklady na právní pomoc, které společnosti VFS v souvislosti s ukončením leasingové smlouvy vzniknou. Právo společnosti na uplatnění náhrady další škody zůstává vyhrazeno. Společnost VFS předmět leasingu co nejdříve a co nejlépe podle ustanovení článku 16 prodá. Případný výtěžek z prodeje bude klientovi přičten k dobru až do výše pohledávek společnosti VFS proti klientovi podle tohoto článku 15.4. Splatnost těchto pohledávek je povinností společnosti VFS podle předchozí věty nedotčena.

V období od 1. dubna 2009 do 17. dubna 2009 byla první žalovaná v prodlení s úhradou dvou leasingových splátek ze smlouvy č. 161523 a zároveň byla v prodlení s úhradami leasingových splátek z dalších leasingových smluv s žalobkyní. Od 17. dubna 2009 byla v prodlení s jednou leasingovou splátkou ze smlouvy č. 161523 a zároveň byla v prodlení s úhradami leasingových splátek z dalších leasingových smluv s žalobkyní, vždy po jedné splátce k příslušné smlouvě. Dlužná splátka ze smlouvy č. 161523 činila 1696,27 EUR, ze zbylých smluv celkem 3 298,31 EUR.

Čtyřmi dopisy ze dne 29. dubna 2009 žalobkyně odstoupila od všech čtyř leasingových smluv s první žalovanou s tím, že důvodem pro odstoupení bylo prodlení první žalované s úhradou leasingových splátek.

Vázán právním názorem odvolacího soudu posoudil soud prvního stupně odstoupení od smlouvy jako platné, nárok na náhradu škody ve výši 6 925,77 EUR a nárok na úhradu ostatních nákladů vzniklých v souvislosti s předčasným ukončením smlouvy ve výši 11 479,79 Kč považoval za prokázané. Náhrada škody spočívala v odečtení zisku z prodeje předmětu leasingu (vozidla) učiněného poté, co jej první žalovaná vrátila žalobkyni (znalecky zjištěná cena vozidla 1 028 571 Kč, výtěžek prodeje 40 000 EUR, tedy 1 077 200 Kč), od účetní hodnoty tohoto vozidla (46 925,77 EUR).

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. prosince 2012, č. j. 2 Cmo 194/2012-151, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II (výrok pod bodem I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).

Odvolací soud setrval na názoru, že nastaly podmínky, za kterých leasingová společnost mohla odstoupit od smlouvy, když první žalovaná byla v prodlení s placením svých závazků v rozsahu alespoň dvou leasingových splátek. Dalším důvodem pro oprávněnost odstoupení od smlouvy je skutečnost (kterou žalovaná sama v řízení tvrdila), že se první žalovaná obrátila na žalobkyni s požadavkem ukončit leasingové smlouvy a vrátit žalobkyni předměty leasingu z důvodu zhoršení jejích hospodářských poměrů.

Podle odvolacího soudu existovalo více důvodů pro odstoupení od smlouvy a je nepodstatné, kterého konkrétního důvodu žalobkyně pro odstoupení využila.

Námitku žalovaných, že se žalobkyně domáhá v rámci nároku z konečného vypořádání náhrady škody v rozporu s ujednáním účastníků v čl. 15. 4 VOP, považoval za námitku v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o naplnění podmínek § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

Důvodnost dovolání spatřují v naplnění § 241 odst. 2 písm. b) a a) o. s. ř.

Dovolatelé mají za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda je možné „právně korektně“ odstoupit od smlouvy, pokud porušení smlouvy, pro které je odstoupení možné, již netrvá, avšak v minulosti k němu skutečně došlo. Dovolatelé s odkazem na odbornou literaturu a judikaturu zejména Vrchního soudu v Praze zastávají názor, že v době, kdy důvod odstoupení již neexistuje, nelze od smlouvy odstoupit.

Rovněž zpochybňují právní posouzení otázky, zda lze odstoupení od smlouvy odůvodněné jedním konkrétním důvodem shledat opodstatněné jiným důvodem, který by ve skutečnosti sice dán byl, ale kterým odstoupení od smlouvy odůvodněno nebylo. Dovolatelé se domnívají, že pro posouzení oprávněnosti odstoupení od smlouvy je relevantní pouze důvod, kterého se žalobkyně v odstoupení dovolala a odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 264/2006.

Dovolatelé rovněž pokládají důvod pro odstoupení od smlouvy „pokud nastane jiné zhoršení hospodářských poměrů“, který byl sjednán ve smlouvě a o který odvolací soud částečně opřel své rozhodnutí, za neurčitý.

Dovolatelé nesouhlasí s hodnocením námitky, že soud prvního stupně přiznal jako nárok z konečného vyrovnání nárok zcela jiný, než jaký vyplývá ze smlouvy, jako námitky skutkové. Podle dovolatelů se jedná o námitku právní, neboť tato námitka napadá výklad článku 15.4 VOP. Dle názoru dovolatelů toto ujednání nezakládá nárok na „čistou účetní hodnotu vozidla“ (sníženou o „výtěžek z prodeje“).

Rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že první žalovaná vznesla požadavek na ukončení smlouvy, neboť se pouze zajímala o možnost ukončení leasingových smluv s žalobkyní. První žalovaná také nikdy netvrdila, že by došlo ke zhoršení jejích hospodářských poměrů. Nadto k hospodářským poměrům první žalované nebyla učiněna žádná zjištění. Uvedené závěry učinil odvolací soud, aniž by zopakoval dokazování, proto řízení zatížil vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je proto dán dovolací důvod pole § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zdůraznila, že první žalovaná byla v době odstoupení od smlouvy v prodlení s úhradou více leasingových splátek a ve větším rozsahu než dvojnásobku jedné leasingové splátky. Má za to, že byly splněny i jiné důvody pro odstoupení od smlouvy.

Ohledně nutnosti uvést v odstoupení od smlouvy důvody odstoupení odkazuje žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, podle kterého není nutné v odstoupení od smlouvy uvést jeho důvod, a také na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2010, sp. zn. 32 Cdo 750/2009, ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. 23 Cdo 3470/2011 a ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 32 Cdo 238/2011, které se zabývají nutností uvedení důvodu ve výpovědi.

Žalobkyně má za to, že své odstoupení odůvodnila, případné nejasnosti odstoupení či článku 14.2 VOP je možné odstranit postupem podle § 266 obch. zák.

Ve svém vyjádření žalobkyně dále vysvětluje, že účetní hodnota vozidla tvoří část hodnoty leasingových splátek. Rovněž zpochybňuje argument dovolatelů, že nebyla činěna řádná zjištění k hospodářským poměrům první žalované.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a dovolatelé jsou řádně zastoupeni advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

Dovolání je i důvodné.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na tom, že odstoupení ze dne 29. dubna 2009 od leasingové smlouvy bylo učiněno platně.

Leasingovou smlouvou (se zaměřením na smlouvu o finančním leasingu, o kterou jde i v projednávané věci) se Nejvyšší soud obšírně zabýval ve stanovisku ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25/2011. Byť se toto stanovisko zabývá i odstoupením od leasingové smlouvy, nezabývá se náležitostmi odstoupení. Nicméně z povahy leasingové smlouvy, jak je charakterizována v uvedeném stanovisku, ani ze skutkových zjištěných učiněných v tomto řízení nevyplývá, že by odstoupení od zkoumané leasingové smlouvy vyžadovalo odlišné náležitosti oproti odstoupení od jiných inominátních smluv či smluv jiného smluvního typu uzavřených mezi podnikateli.

Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 13. února 2013, sp. zn. 32 Cdo 3582/2012, k závěru, podle kterého „poznatek, že důvod, pro který smluvní strana odstoupila od smlouvy, není dán, nutně vede k závěru, že k odstoupení od smlouvy došlo v rozporu s ustanovením § 344 obch. zák. a odstoupení od smlouvy je právním úkonem neplatným podle ustanovení § 39 obč. zák., který proto, jak zcela správně dovodil odvolací soud, nevyvolal zamýšlené právní účinky, tj. zrušení smlouvy a vznik práva smluvních stran na vypořádání, jehož se dovolatelka v souzené věci domáhá… Pro závěr o platnosti odstoupení… od leasingové smlouvy a tedy pro výsledek sporu je nevýznamné, zda žalovaná porušila nějakou jinou právní povinnost než tu, jež byla důvodem odstoupení od smlouvy,...“

Nejvyšší soud nemá důvod se od tohoto závěru odchýlit.

Odvolací soud proto věc nesprávně právně posoudil, pokud svůj závěr o platnosti odstoupení od smlouvy opřel i o jiná porušení povinností, než kterých se žalobkyně v odstoupení dovolala.

Odvolací soud zároveň považoval za nerozhodné, zda jeden z důvodů odstoupení od smlouvy nadále trvá, či zda postačí, že byl naplněn v minulosti.

Podle § 349 odst. 2 obch. zák. oprávněná strana nemůže odstoupit od smlouvy poté, kdy jí byla doručena zpráva, že již byla splněna povinnost, jejíž porušení bylo důvodem k odstoupení od smlouvy.

Pro nemožnost ukončení závazkového vztahu obchodní zákoník tedy nevyžaduje zánik celého závazkového vztahu splněním, nýbrž pouze nutnost splnění dílčí povinnosti, jejíž nesplnění by znamenalo možnost odstoupení od smlouvy.

Zaplacením splátky se oprávněný dozví o tom, že povinnost byla splněna, odpadá nutnost podávat zprávu. Z uvedeného proto vyplývá, že pro to, aby nastaly účinky odstoupení od smlouvy, bylo třeba, aby porušení povinnosti trvalo i v době, kdy žalobkyně od smlouvy odstoupila. Opačný závěr, ke kterému dospěl odvolací soud, je proto nesprávný.

Podle § 344 obch. zák. od smlouvy lze odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon.

S ohledem na výše uvedený právní názor je pro závěr o platnosti odstoupení nutno zkoumat, zda důvod, kterého se žalobkyně dovolala, si strany sjednaly, případně, zda jej lze podřadit pod některý ze zákonných důvodů odstoupení od smlouvy, a zároveň, zda tento důvod v době odstoupení trval.

Jako důvod odstoupení žalobkyně podle skutkových zjištění uvedla „prodlení žalované č. 1 s úhradou leasingových splátek“.

Ze skutkových zjištění vyplývá, že každá ze smluvních stran může od smlouvy odstoupit v případě podstatného porušení povinností druhou stranou nebo z důvodu výslovně uvedených v leasingové smlouvě, popřípadě v těchto VOP. Společnost VFS může od leasingové smlouvy odstoupit zejména tehdy, pokud se klient dostane do prodlení s úhradou alespoň dvou leasingových splátek nebo se dostane vůči společnosti VFS do prodlení s plněním svého platebního závazku v rozsahu alespoň dvou leasingových splátek, dále pokud klient zastaví platby… nastane jiné zhoršení jeho hospodářských poměrů.

Za situace, kdy žalobkyně odstupovala od určité leasingové smlouvy, přičemž se dovolávala prodlení první žalované s úhradou leasingových splátek, nelze než konstatovat, že tímto uplatňovala důvod odstoupení od smlouvy „prodlení s úhradou alespoň dvou leasingových splátek“, neboť pojem „leasingových splátek“ se v jiném důvodu pro odstoupení („se dostane vůči společnosti VFS do prodlení s plněním svého platebního závazku v rozsahu alespoň dvou leasingových splátek“) týká určení rozsahu jiných dluhů („platebních závazků“) leasingového nájemce (první žalované).

V době odstoupení od smlouvy však byla první žalovaná v prodlení pouze s úhradou jedné splátky ze smlouvy č. 161523. Od smlouvy proto nebylo odstoupeno platně a žalobkyni nevzniklo právo na nároky uvedené v čl. 15.4 VOP. Rozsudek odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. června 2015


JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu