Rozhodnutí NS

29 Cdo 4470/2015

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/27/2018
Spisová značka:29 Cdo 4470/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.4470.2015.2
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Konkurs
Vyklizení nemovitosti
Dobré mravy
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 3 o. z.
§ 1040 odst. 1 o. z.
§ 3028 o. z.
§ 3030 o. z.
§ 3 odst. 1 obč. zák.
§ 126 odst. 1 obč. zák.
§ 14 odst. 1 písm. a) ZKV
§ 18 ZKV
§ 19 ZKV
§ 27 ZKV
§ 13 obch. zák.
Kategorie rozhodnutí:B
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
08/13/2018
III.ÚS 2766/18
JUDr. Jiří Zemánek
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
29 Cdo 4470/2015-682


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Josefa Monsporta, advokáta, se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1747/16, PSČ 110 00, jako správce konkursní podstaty úpadce H-SYSTEM a. s., identifikační číslo osoby 60192291, zastoupeného Mgr. Janou Mrázovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1747/16, PSČ 110 00, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Svatopluk, družstvu, se sídlem v Horoměřicích, Velvarská 100, PSČ 252 62, identifikační číslo osoby 25649540, zastoupenému Mgr. Markem Indrou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, o vyklizení nemovitostí, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 97/2001, za účasti: 1/ P. J., 2/ M. P., 3/ M. D., 4/ R. S., 5/ D. D., 6/ H. D., 7/ R. V., 8/ J. B., 9/ J. J., 10/ M. S., 11/ P. H., 12/ T. T., 13/ J. K., 14/ K. V., 15/ M. D., 16/ Š. M, 17/ P. B., 18/ H. K., 19/ P. Z., 20/ J. Z., 21/ B. M., 22/ J. D., 23/ J. M., 24/ E. Š., 25/ V. H., 26/ J. J., 27/ T. N., 28/ M. N., 29/ J. J., 30/ V. J., 31/ M. Š., a 32/ F. P., jako vedlejších účastníků řízení na straně žalovaného, všech vedlejších účastníků zastoupených Mgr. Markem Indrou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2015, č. j. 11 Cmo 7/2015-624, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2015, č. j. 11 Cmo 7/2015-624, se mění v potvrzujícím výroku o věci samé takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2015, č. j. 51 Cm 97/2001-560, se mění ve výroku o věci samé takto:

Žalovaný je povinen do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí vyklidit a vyklizený předat žalobci:

- bytový dům č. p., postavený na stavební parcele č.,

- bytový dům č. p., postavený na stavební parcele č.,

- bytový dům č. p., postavený na stavební parcele č.,

- bytový dům č. p., postavený na stavební parcele č.,

- bytový dům č. p., postavený na stavební parcele č.,

- bytový dům č. p., postavený na stavební parcele č.,

- bytový dům č. p., postavený na stavební parcele č., a

- bytový dům č. p., postavený na stavební parcele č.,

vše zapsáno na listu vlastnictví číslo, pro katastrální území a obec H., u Katastrálního úřadu pro S. kraj, katastrálního pracoviště P.

II. Ve zbývajícím rozsahu, tedy ve výrocích o nákladech řízení, se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2015, č. j. 11 Cmo 7/2015-624, zrušuje a věc se potud vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


[1] Rozsudkem ze dne 8. ledna 2015, č. j. 51 Cm 97/2001-560, Městský soud v Praze (dále též jen „soud“ nebo „konkursní soud“):

1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (JUDr. Josef Monsport, jako správce konkursní podstaty úpadce H - SYSTEM a. s.) domáhal vůči žalovanému (Stavebnímu bytovému družstvu Svatopluk) za účasti 32 fyzických osob (označených v záhlaví tohoto rozhodnutí) jako vedlejších účastníků řízení na straně žalovaného, vyklizení a předání:

- bytového domu č. p., postaveného na stavební parcele č.,

- bytového domu č. p., postaveného na stavební parcele č.,

- bytového domu č. p., postaveného na stavební parcele č.,

- bytového domu č. p., postaveného na stavební parcele č.,

- bytového domu č. p., postaveného na stavební parcele č.,

- bytového domu č. p., postaveného na stavební parcele č.,

- bytového domu č. p., postaveného na stavební parcele č., a

- bytového domu č. p., postaveného na stavební parcele č. (dále též jen „bytové domy“ a „stavební parcely“),

vše zapsáno na listu vlastnictví číslo, pro katastrální území a obec H. (dále jen „katastrální území H.“ nebo „obec H.“), u Katastrálního úřadu pro S. kraj, katastrálního pracoviště P. (bod I. výroku).

2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 481.530 Kč (bod II. výroku).

[2] Šlo o třetí rozsudek konkursního soudu o věci samé. První rozsudek (ze dne 10. října 203, č. j. 51 Cm 97/2001-34), vydaný jako rozsudek pro zmeškání žalovaného, zrušil ve vyhovujícím výroku o věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. ledna 2006, č. j. 11 Cmo 170170/2005, 11 Cmo 176/2005-175) a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení. Druhý rozsudek (ze dne 7. ledna 2013, č. j. 51 Cm 97/2001-409), jímž konkursní soud (mimo jiné) žalobě vyhověl, zrušil ve vyhovujícím výroku o věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 11 Cmo 58/2013-436, a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení. V této souvislosti budiž rovněž poznamenáno, že věcnou příslušnost konkursního soudu k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni určil před vydáním druhého rozsudku nadřízený Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. ledna 2007, č. j. Ncp 159/2007-226.

[3] Konkursní soud vyšel ve třetím rozsudku ve skutkové rovině z toho, že:

1/ Žalovaný byl zapsán do obchodního rejstříku dne 2. března 1998, s předmětem podnikání pronájem nemovitostí, bytových a nebytových prostor, a posléze i s předmětem podnikání realitní činnost. V obchodním rejstříku byl zapsán v době od 2. března 1998 do 20. října 2005 jako předseda žalovaného I. K. (dále jen „I. K.“); P. S. (dále jen „P. S.“) byl zapsán v obchodním rejstříku jako místopředseda žalovaného v době od 31. května 2000 do 20. října 2005.

2/ Pozdější úpadce (jako pronajímatel) uzavřel se žalovaným (jako nájemcem) dne 18. května 1998 nájemní smlouvu, ve které pozdější úpadce deklaroval, že je výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. pro obec a katastrální území H. (stavebních parcel, na nichž stojí bytové domy), které přenechává nájemci k užívání, s tím, že nájemce je oprávněn užívat nemovitosti k výstavbě, a že toto právo je zároveň zachováno pronajímateli.

3/ Pozdější úpadce (jako pronajímatel) uzavřel se žalovaným (jako nájemcem) dne 20. července 1998 dodatek č. 1 k nájemní smlouvě, jímž se ruší příloha č. 2 nájemní smlouvy, a její znění se nahrazuje tak, že nájemce je povinen poukázat nájemné v celkové výši 1 milión Kč k rukám pronajímatele způsobem předem smluveným smluvními stranami, s tím, že nájemné je splatné v průběhu roku, ve kterém nájem trvá, vždy k poslednímu dni měsíce prosince v tom kterém roku.

4/ Pozdější úpadce (jako prodávající) uzavřel se žalovaným (jako kupujícím) dne 7. října 1998 kupní smlouvu, jejímž předmětem je rozestavěná stavba umístěná na stavební parcele č. (v katastrálním území H.). Kupní smlouva neobsahuje kupní cenu, je opatřena nečitelnými podpisy a je k ní připojeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro P. ze dne 14. ledna 2002, o zastavení (katastrálního) řízení týkajícího se kupní smlouvy.

5/ Usnesením ze dne 3. listopadu 1998, č. j 89 K 118/97-185, prohlásil Krajský obchodní soud v Praze (od 1. ledna 2001 šlo o Městský soud v Praze) konkurs na majetek úpadce a správcem jeho konkursní podstaty ustavil JUDr. Karla Kudláčka (dále jen „K. K.“).

6/ Dopisem ze dne 28. května 1999 požádal žalovaný K. K., aby mu povolil pokračovat ve výstavbě na nemovitostech označených v dopise.

7/ Dopisem ze dne 7. června 1999, doručeným 8. června 1999, sdělil K. K. žalovanému, že nemá námitek k pokračování výstavby (na stavebních parcelách) na objektech, u nichž je žalovaný označen příslušným stavebním úřadem jako stavebník; současně stanovil podmínky, za nichž lze provádět další výstavbu.

8/ Podle zápisu z jednání věřitelského výboru úpadce ze dne 19. října 1999 navrhl věřitelský výbor konkursnímu soudu většinou 4 hlasů, aby vydal souhlas s prodejem pozemkových parcel zapsaných na listu vlastnictví č. pro obec a katastrální území H přímému zájemci (žalovanému) za částku 10,5 miliónu Kč.

9/ Podle dopisu T. R. ze dne 19. října 1999, adresovaného K. K., nabízelo občanské sdružení Maják, pro účely zpeněžení nemovitostí v katastrálním území H. prodejem mimo dražbu za tyto nemovitosti kupní cenu ve výši 15 miliónů Kč.

10/ Usnesením ze dne 3. listopadu 1999, sp. zn. K 118/97, uložil Krajský obchodní soud v Praze K. K. a věřitelskému výboru úpadce, aby se zdrželi realizace veškerých prodejů, zejména nemovitého majetku úpadce, dokud nebude řádně doplněna konkursní podstata a věřitelským orgánem určeny podmínky prodeje.

11/ Usnesením ze dne 20. ledna 2000, č. j. K 118/97-689, Krajský obchodní soud v Praze zprostil funkce správce konkursní podstaty úpadce K. K. (a novým správcem konkursní podstaty úpadce ustavil žalobce).

12/ Usnesením č. j. 1 Ko 65/2000-798 (šlo o usnesení ze dne 22. března 2000) zrušil Vrchní soud v Praze usnesení označené v předchozím odstavci.

13/ Usnesením č. j. K 118/97-828, Krajský obchodní soud v Praze opět zprostil funkce správce konkursní podstaty úpadce K. K. (a novým správcem konkursní podstaty úpadce opět ustavil žalobce).

14/ Dopisem ze dne 26. května 2000 sdělil žalobce žalovanému, že nájemní smlouvy uzavřené pozdějším úpadcem dne 18. května 1998 a 2. června 1998 jsou neúčinnými právními úkony ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. e/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), a vyzval žalovaného, aby ukončil veškerou stavební činnost na pronajatých nemovitostech a aby tyto nemovitosti vyklidil do 30. června 2000. Pro případ, že by žalovaný zpochybňoval závěry žalobce a nemovitosti nevyklidil, žalobce sdělil žalovanému, že dopis je současně výpovědí nájemních smluv ve smyslu § 14 odst. 3 ZKV a že výpovědní lhůta činí 3 měsíce a počíná běžet ve smyslu ustanovení § 667 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), prvním dnem následujícím po doručení dopisu žalovanému.

15/ Kolaudačním rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 26. dubna 2000, bylo povoleno užívání stavby atriových bytů v bytovém domě označeném H2, umístěném na stavební parcele č. v katastrálním území H. ode dne právní moci kolaudačního rozhodnutí.

16/ Kolaudačním rozhodnutím ze dne 19. října 2000, které nabylo právní moci téhož dne, bylo povoleno užívání stavby atriových bytů v bytovém domě označeném D a v řadových bytových domech označených A, umístěných na stavebních parcelách č. a v katastrálním území H.

17/ Kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu V. (dále jen „stavební úřad V“) ze dne 27. ledna 2000, které nabylo právní moci dne 31. ledna 2000, bylo povoleno užívání stavby bytových domů označených písmeny C umístěných na stavební parcele č. (bytový dům C1) a na stavební parcele č. (bytový dům C2), bytového domu G (umístěného na stavební parcele č.), bytového domu H (umístěného na stavební parcele č. ) a řadových domů označených A1-1, A1-3, vše v katastrálním území H.

18/ Kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu V ze dne 16. listopadu 2000, které nabylo právní moci téhož dne, bylo povoleno užívání stavby atriového domova objektu F, umístěné na stavební parcele č. v katastrálním území H.

19/ Kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu V ze dne 16. listopadu 2000, které nabylo právní moci téhož dne, bylo povoleno užívání stavby atriového bytu v bytovém domě F, umístěné na stavební parcele č. v katastrálním území H.

20/ Kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu V ze dne 19. prosince 2000, které nabylo právní moci téhož dne, bylo povoleno užívání stavby atriového bytu v objektu F, umístěné na stavební parcele č. v katastrálním území H.

21/ Kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu V ze dne 5. listopadu 2001, které nabylo právní moci dne 12. listopadu 2001, bylo povoleno užívání staveb (atriových domů) umístěných na stavebních parcelách č.

22/ Katastrální úřad pro P. celkem 6 rozhodnutími ze dne 14. ledna 2002 vždy zastavil řízení o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví číslo (pro katastrální území H.), z toho v 5 případech podle kupních smluv ze dne 8. října 1998, uzavřených mezi pozdějším úpadcem a žalovaným.

23/ Katastrální úřad pro P. rozhodnutím ze dne 26. února 2002 zastavil řízení o povolení vkladu vlastnického práva k rozestavěné budově na stavební parcele č. (pro katastrální území H.), podle kupní smlouvy ze dne 19. června 1998, uzavřené mezi pozdějším úpadcem a žalovaným.

24/ Podle výpisu z katastru nemovitostí je jako vlastník bytových domů zapsán žalovaný.

25/ Rozsudkem ze dne 30. května 2003, č. j. 28 Cm 20/2002-20, který nabyl právní moci 13. srpna 2003, určil konkursní soud (ve sporu mezi týmiž hlavními účastníky), že nájemní smlouva a její dodatek č. 1 jsou neúčinnými právními úkony.

26/ Žalovaný (jako pronajímatel) uzavřel následující smlouvy o nájmu bytů v bytových domech:

- dne 25. ledna 2003 s vedlejšími účastníky číslo 9/, 17/, 19/,

- dne 24. června 2003 s vedlejším účastníkem číslo 1/ a s J. F.,

- dne 26. června 2003 s s vedlejšími účastníky číslo 2/, 4/, 15/, 16/, 18/, 20/, 21/, dále s P. M., J. S., V. Š., M. Š., J. K., R. J., M. H., P. D. a T. B.,

- dne 1. července 2003 s vedlejšími účastníky číslo 3/, 7/, 8/, 10/, 11/, 12/, 13/, 23/, 24/, 26/, 29/, dále s M. V., M. K., I. K., J. Š., J. V., M. J., M. J., V. J., V. K., M. B., P. H., R. V. a E. B.,

- dne 3. července 2003 s vedlejší účastnicí číslo 28/,

- dne 4. července 2003 s J. J.,

- dne 1. srpna 2003 s vedlejším účastníkem číslo 5/,

- dne 3. srpna 2003 s O. V. a V. K.

27/ Rozsudkem ze dne 6. září 2007, č. j. 58 Cm 49/2003-244, který nabyl v bodu I. výroku právní moci 24. října 2008 a v bodu II. výroku právní moci 14. října 2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 13 Cmo 523/2007-270, byly tam označené nemovitosti vyloučeny ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.

28/ Podle upraveného soupisu konkursní podstaty úpadce k 22. prosinci 2009 jsou v soupisu konkursní podstaty úpadce zapsány rozestavěné bytové domy, které jsou předmětem tohoto řízení.

29/ Všichni vedlejší účastníci mají zapsáno trvalé bydliště v předmětných bytových domech v obci H.

[4] Na výše uvedeném skutkovém základě dospěl konkursní soud - vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1 a § 126 odst. 1 obč. zák. - k následujícím závěrům:

[5] Až na výjimky uzavřeli všichni vedlejší účastníci (s žalovaným) v rozmezí od ledna do července 2003 nájemní smlouvy k bytům nacházejícím se v bytových domech, a to vesměs na dobu neurčitou. Nájemní smlouvy nemá konkursní soud za neplatné (proto, že je za žalovaného podepsali I. K. a P. S.). Je pravdou, že u obou došlo k zániku funkce k 31. květnu 2003, k jejich výmazu z obchodního rejstříku však došlo až dne 25. října 2005, „když funkce jako taková jim zanikla 20. června 2005“. V mezidobí (totiž) nebyl do funkce ustanoven žádný jiný „statutární orgán“; nikdo jiný tudíž uvedené smlouvy ani nemohl podepsat.

[6] Vedlejší účastníci jsou v bytových domech trvale hlášeni a jejich právo je užívat vyplývá z uzavřených nájemních smluv. Žalovaný se brání tím, že uvedené nemovitosti fyzicky neobývá, nemá tam žádné věci a z toho důvodu je také nemůže řádným způsobem vyklidit.

[7] Odvolací soud ve zrušujícím usnesení ze dne 7. listopadu 2013 dovodil, že v dané věci je třeba žalovat „vindikační žalobou“, což žalobce učinil (žalobní petit zní na vyklizení) a dále uvedl, že právní teorie v této souvislosti dovozuje, že nemovitost je vyklizena až poté, co ji povinný po odstranění všech v ní (na ní) umístěných věcí učinil přístupnou oprávněnému. Z toho je tedy zřejmé, že žaloba na vyklizení nemovitosti musí směřovat vždy proti tomu, kdo věc neoprávněně zadržuje. V této souvislosti pak soud má za prokázané, že tyto nemovitosti jsou obývány právě fyzickými osobami, které jsou vedlejšími účastníky tohoto řízení a to na základě skutečností uvedených shora, tedy zejména z titulu uzavřených nájemních smluv.

[8] Pro úplnost je třeba dodat, že nájemní smlouvy tak, jak byly podepisovány a uzavírány, tedy v rozmezí ledna až července 2003, byly uzavírány v době, kdy vůbec nebylo postaveno najisto, zda obytné domy sepsané do konkursní podstaty dne 16. září 1999, (respektive dne 22. prosince 1999) skutečně patří do konkursní podstaty. Konkursní soud má za prokázané, že zápis uvedených nemovitostí do konkursní podstaty napadl žalovaný, když řízení ve věci bylo vedeno u konkursního soudu pod sp. zn. 58 Cm 49/2003 a pravomocným rozsudkem č. j. 58 Cm 49/2003-244 byla část nemovitostí vyloučena z konkursní podstaty (ohledně nich pak žalobce vzal žalobu zpět a řízení bylo potud zastaveno). Ohledně nemovitostí, které jsou předmětem vyklizení v této věci, byla žaloba na vyloučení věci z konkursní podstaty zamítnuta. Nelze však přehlédnout, že uvedený rozsudek nabyl právní moci až 24. října 2008, což má soud pro hodnocení celého sporu za velmi podstatné nejen z časového hlediska, ale i proto, že právě část nemovitostí byla vyloučena ze soupisu konkursní podstaty a část nikoli. Za dané situace pak nelze hodnotit nájemní smlouvy uzavřené v roce 2003 jako neplatné, neboť v době, kdy byly uzavírány, „byly uzavírány za situace, kdy předmětné nemovitosti nebyly pravomocně sepsány do konkursní podstaty“.

[9] Soud tedy uzavírá, že za dané situace není možné, aby žaloba na vyklizení směřovala právě vůči žalovanému, který jen stěží může z těchto nemovitostí odstranit všechny v nich umístěné věci a učinit je přístupné oprávněnému (žalobci). Za této situace by byl výkon rozhodnutí, které by směřovalo vůči žalovanému, zcela nereálný.

[10] Nedostatek pasivní legitimace žalovaného byl jedním z důvodů zamítnutí žaloby. Soud však měl i jinak dostatek důvodů žalobu zamítnout. Tento případ, který je zcela mimořádný, nelze zjednodušit pohledem roku 2014 (respektive roku 2015); na celou kauzu je třeba pohlížet a hodnotit ji „z pohledu celkového historického vývoje“, tedy u vědomí toho, jaké skutečnosti byly v té které konkrétní době známy (nejen) účastníkům řízení.

[11] Výpovědí K. K. má soud za prokázané, že vše co žalovaný, respektive vedlejší účastníci činili, bylo konáno se souhlasem správce konkursní podstaty i se souhlasem věřitelského výboru a o všem byl informován (konkursní) soud. Věřitelský výbor odsouhlasil postup, který ve své výpovědi popsal K. K., tedy že situace byla značně nepřehledná, že neměl dokumentaci, že hrozilo, že nemovitosti, které ponechá přes zimu bez ošetření (na něž neměl dostatek finančních prostředků), podlehnou zkáze, takže rozhodl, aby nemovitosti byly nejen dostavěny, ale posléze též prodány předem označenému subjektu. Majoritní hlas měla v té době ve věřitelském výboru Komerční banka, a. s., která měla také přihlášenu nejvyšší pohledávku. Tvrdil-li žalobce, že i žalovaný byl členem věřitelského výboru, pak má soud za to, že „s ohledem na výši jeho přihlášené pohledávky byl jeho hlas spíše minoritním“.

[12] Z výpovědi K. K. dospěl soud k závěru, že kdyby K. K. nevydal souhlas k dostavbě nemovitostí, došlo by k nevratným škodám na těchto nemovitostech a v zásadě by dnes správce konkursní podstaty neměl oč se soudit (nebylo by koho z nemovitostí vyklízet, neboť ty by vůbec neexistovaly). Právě jen díky aktivitě žalovaného, respektive vedlejších účastníků, kteří neváhali ochránit budoucí stav „svých‘ nemovitostí, se tak nestalo.

[13] Svědeckou výpovědí K. K. má soud za prokázáno, že věděl, že nemovitosti budou dostavovány, i to, že jak žalovaný, tak vedlejší účastníci budou do nemovitostí investovat své finanční prostředky, což bylo následně zohledněno i v nabídce na odkoupení těchto nemovitostí ve výši 10.500.000 Kč. K. K. bylo známo, že do těchto nemovitostí se fyzické osoby (vedlejší účastníci řízení) stěhují a že na jednotlivé nemovitosti byla v průběhu roku 2000 vydána kolaudační rozhodnutí.

[14] Podle výpovědi K. K. i podle listinného důkazu (zápisu z jednání věřitelského výboru úpadce ze dne 19. října 1999) odsouhlasil věřitelský výbor prodej přímému zájemci (žalovanému) a neměl námitek proti tomu, že se do rozestavěných nemovitostí na konci roku 1999 stěhovali dnešní vedlejší účastníci řízení. Soud má za prokázané, že okruh družstevníků, tedy okruh osob, které budou jednotlivé nemovitosti v časové úrovni roku 1999 dostavovat, byl tehdejšímu správci konkursní podstaty dostatečně znám.

[15] Nelze přehlédnout, že jednotlivé fyzické osoby, potažmo družstevníci (dnes vedlejší účastníci řízení), do takto rozestavěných staveb investovali obrovskou výši finančních prostředků a v té době byli bezesporu v dobré víře, že tak činit mohou. Nebýt tohoto faktu, není vyloučeno, že by došlo k naprostému znehodnocení či zřícení rozestavěných nemovitostí, což potvrdil i svědek K. K.

[16] Listinnými důkazy má soud rovněž za prokázáno, že poté, co K. K. skončil ve funkci, začal nový správce konkursní podstaty (žalobce) činit vůči stavebníkům (tedy fyzickým osobám) kroky zcela jiné, bez ohledu na již očekávatelná plnění, tedy jejich legitimní očekávání, týkající se koupě nemovitostí po jejich dostavbě (dopis z 26. května 2000). Zde soud opět naráží na problematiku dobré víry, když má za to, že právě na dobré víře, ale nejen na ní, je třeba v daném případě celou záležitost postavit.

[17] Dobrá víra ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. je především charakterizována vnitřním přesvědčením osoby, že nejedná protiprávně, tedy vytváří u daného subjektu přesvědčení, že na základě určitých dějů, v daném případě na základě souhlasu správce konkursní podstaty a věřitelského výboru s faktickou dostavbou realizovanou žalovaným za finanční participace vedlejších účastníků řízení, vstupuje do právního postavení, které stanoví právní předpisy.

[18] Soud má za to, že za dané situace s přihlédnutím k historickému vývoji celé kauzy, respektive jednotlivých kauz do sebe zapadajících a vzájemně na sebe navazujících, lze přisvědčit žalovanému a vedlejším účastníkům řízení, že pro případ, že by snad mělo dojít k vyklizení uvedených nemovitostí jednotlivými vedlejšími účastníky, by šlo o výkon práva, „který nemůže požívat ochrany“ a byl by v rozporu s dobrými mravy. To, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, je třeba posuzovat individuálně. Soud opětovně zdůrazňuje, že žalovaný, respektive vedlejší účastníci, byli zcela nepochybně v dobré víře, v dobré víře nemovitosti dostavěli, nechali zkolaudovat, do nich se nastěhovali a až teprve s odstupem devíti let bylo uzavřeno, že takto dostavěné nemovitosti by měly patřit do konkursní podstaty. Proto má soud za to, že žalobci by nárok na vyklizení nemovitostí nemohl být přiznán pro rozpor s dobrými mravy.

[19] Za dané situace je třeba nalézt rozumné a spravedlivé řešení pro tuto velmi komplikovanou a ojedinělou právní kauzu a to případně i za použití některých zásadních principů, které jsou vtěleny do nového občanského zákoníku [zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“)] dle části první, hlavy I, § 3 odst. 2. Ten stanoví, že soukromé právo spočívá na zásadách, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny, každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a zneužití práva nepožívá právní ochrany. To jsou principy, na základě kterých soud hodnotí celou kauzu a z nichž vycházel. Právě zde by chtěl soud zdůraznit citovaný princip, že sliby se mají plnit. V roce 1999 K. K. přislíbil žalovanému, potažmo vedlejším účastníkům, že domy mají a smějí dostavět, s tím, že je posléze mohou odkoupit za částku pevně stanovenou; pak ovšem nelze náhle (i při vědomí vývoje, který mezitím proběhl) po 15 letech tvrdit, že daný slib neplatí a že by se fyzické osoby snad z uvedených nemovitostí měly vystěhovat. Kdyby tak mělo být postupováno, pak by to bylo v rozporu se zásadními právními principy, ať už v rozporu s dobrými mravy nebo s tím, že žalovaný, potažmo vedlejší účastníci v dané věci jednoznačně postupovali bona fide. Je jednoduché, respektive bylo by příliš zjednodušující, kdyby soud dnes pouze šablonovitě suše konstatoval, že je pravdou, že nemovitostí jsou sepsány do konkursní podstaty, že tedy do konkursní podstaty patří, a že ti, kdož nemovitosti dostavěli, a bez jejichž úsilí, by tyto nemovitosti vůbec neexistovaly, je mají zcela jednoduše vyklidit.

[20] Soud v dané věci odkazuje rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2427/12 [jde o nález ze dne 1. února 2013, uveřejněný pod číslem 26/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu] k otázce ústavně konformního výkladu práva. Z něj lze také citovat, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle, rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem.

[21] Výrok o nákladech řízení odůvodnil konkursní soud ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), plným úspěchem žalovaného ve věci, přičemž v rámci specifikace účelně vynaložených nákladů žalovaného zahrnul mezi tyto náklady i odměnu advokáta za zastupování vedlejších účastníků řízení.

[22] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. června 2015, č. j. 11 Cmo 7/2015-624:

1/ Potvrdil rozsudek konkursního soudu (první výrok).

2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému a vedlejším účastníkům na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 97.284 Kč (druhý výrok).

[23] Odvolací soud poté, co „zopakoval dokazování přípustnými důkazy v potřebném rozsahu“, vyšel ve skutkové rovině dále z toho, že ve věci excindačního řízení ukončeného rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2008, č. j. 13 Cmo 523/2007-270, byla předmětem řízení žaloba, kterou se žalovaný (tamní žalobce) domáhal vyloučení 20 bytových domů ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce; soud prvního stupně žalobu zamítl ohledně 8 bytových domů (jejichž vyklizení je předmětem žaloby v této věci) a v části týkající se vyloučení 12 bytových domů žalobě vyhověl, když dovodil, že u nich byla v rozhodné době rozestavěnost tak nízká, že nebylo patrno ani dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Proto přijal právní závěr, že k rozhodnému okamžiku (6. duben 1998) nemohl být pozdější úpadce vlastníkem těchto bytových domů (věcmi v právním smyslu se staly později) a byl to žalovaný (tamní žalobce), kdo originárně nabyl vlastnické právo k nim. Zamítnutí žaloby ohledně zbývajících 8 bytových domů odůvodnil soud tím, že tyto stavby již k rozhodnému datu měly charakter věcí ve smyslu § 119 obč. zák. a žalovaný (tamní žalobce) je nemohl nabýt do svého vlastnictví originárně (výstavbou).

[24] Na shora doplněném skutkovém základě odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 3028 odst. 2 o. z., § 3 odst. 1 a § 126 obč. zák. a z ustanovení článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) – dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, když skutkové závěry konkursního soudu odpovídají provedenému dokazování a jsou správné a právní závěry jsou až na další rovněž správné. K odvolacím námitkám odvolací soud dále dodal:

[25] Především je třeba přisvědčit odvolacím námitkám a argumentaci žalobce co do držby věci žalovaným. Držba, jak žalobce správně uvádí, je totiž faktické ovládání věci v úmyslu ji mít pro sebe, a jejím ovládáním se rozumí takový vztah k věci, který se podle obecných názorů a zkušeností jeví jako panství nad věcí. Odvolací soud na rozdíl od konkursního soudu dovozuje faktickou držbu žalovaného především z toho, že v katastru nemovitostí je zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí, příslušným stavebním úřadem je veden jako stavebník, jako pronajímatel s vedlejšími účastníky uzavřel nájemní smlouvy a zřejmě nakládá i s užitky věci, pokud vybírá nájemné. Od roku 2008 mu je známo, že s nemovitostmi může nakládat jen žalobce jako správce konkursní podstaty úpadce, který nemovitosti sepsal do konkursní podstaty, přitom žalovaný nebyl úspěšný ve sporu o jejich vyloučení z konkursní podstaty.

[26] Vlastník má pak podle § 126 obč. zák. právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva zasahuje, a zejména se může reivindikační žalobou domáhat vyklizení nemovitosti. Potud proto není správný právní závěr konkursního soudu, že žalovaný není ve sporu pasivně věcně legitimován.

[27] Odvolací soud však souhlasí s dalšími důvody zamítnutí žaloby.

[28] Jsou-li vyklizovány byty, může se žalovaný bránit námitkou, že výkon vlastnického práva je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., a pro vyloučení takové možnosti nelze podat přesvědčivé důvody, neboť jde toliko o konkretizaci článku 11 Listiny, který zakazuje zneužívání vlastnického práva. Problematiku zneužití vlastnického práva žalobcem, rozpor s dobrými mravy a porušení zásady legitimního očekávání posoudil konkursní soud správně, a s jeho závěry se odvolací soud ztotožňuje.

[29] Dobrými mravy lze rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému újmu. Otázka dobrých mravů musí být posuzována z hlediska konkrétního případu v daném místě a čase, a to ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Pro rozpor s dobrými mravy lze odepřít i výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení nemovitosti, bytu či nebytových prostor. V poměrech konkursního řízení při úvaze, zda ve vztahu k „insolvenčnímu správci“ (jako stávajícímu žalobci) lze pro jednání insolvenčního dlužníka odepřít právo na vyklizení nemovitosti přihlédnout i k tomu, zda to lze spravedlivě žádat též s přihlédnutím ke společnému zájmu věřitelů insolvenčního dlužníka; k tomu srov. blíže rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 15/2015“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu].

[30] Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem konkursního soudu, že žalobě nelze vyhovět z důvodů uvedených v ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., a to se zřetelem ke všem výjimečným okolnostem tohoto případu. Důkazy provedenými konkursním soudem bylo prokázáno, že i poté, co byl 3. listopadu 1998 prohlášen konkurs na majetek úpadce a došlo k ustanovení konkursního správce K. K. (jenž byl odvolán z funkce 25. ledna 2000), prováděl žalovaný v součinnosti s K. K. kroky směřující k dokončení sporných nemovitostí (které předtím začal stavět jako stavebník). Výpovědí K. K. a dopisy z 28. května, 7. června a 19. října 1999 bylo prokázáno, že žádosti žalovaného z 28. května 1999 (o možnosti pokračovat ve výstavbě bytových domů) vyhověl K. K. 7. června 1999 a 19. října 1999 vydal souhlasné stanovisko též věřitelský výbor úpadce. Jak konstatoval konkursní soud, K. K. žalovanému přislíbil, že po dostavbě mu budou nemovitosti prodány. Na základě tohoto příslibu pak vedlejší účastníci sdružili finanční prostředky (kromě těch, které včetně žalovaného vložili do projektu ještě před prohlášením konkursu) a bezpochyby na základě ujištění správce konkursní podstaty úpadce pak byli žalovaný a vedlejší účastníci v dobré víře o tom, že jim svědčí právo dokončit rozestavěné nemovitosti vlastním nákladem. V této době též legitimně očekávali, že po dostavbě budou nemovitosti převedeny na žalovaného na základě přímého prodeje za kupní cenu, kterou akceptovali a kterou též schválil věřitelský výbor.

[31] Princip legitimního očekávání a korektiv dobrých mravů jsou univerzálními instituty, které působí bez rozdílu. K základním principům právního státu náleží obecný princip spravedlnosti a princip rozumného a účelného uspořádání právních vztahů, vylučující takový způsob interpretace a aplikace práva, který by vedl k absurdním důsledkům neslučitelným s účelem zákona; k tomu srov. blíže „rozhodnutí“ (jde o rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2009, sp. zn. 32 Cdo 661/2008). Konkursní soud totiž nepřehlédl, že věc má i ústavněprávní přesah, když Ústavní soud opakovaně vyslovil názor, že střetávají-li se dva nároky požívající v podstatě stejné ochrany, a stojí-li proti sobě nárok člena bytového družstva na převod bytu a nárok věřitele úpadce na zaplacení pohledávky, pak je třeba dát přednost legitimnímu očekávání člena bytového družstva. Tuto skutkovou situaci lze vztáhnout i na tuto reivindikační žalobu. Nelze proto znovu nezmínit, že bytové domy by stavebník nedostavěl bez významného finančního přispění vedlejších účastníků, kteří podle žalovaného do výstavby celkově vložili částku přesahující 80 miliónů Kč, a to za souhlasu tehdejšího správce konkursní podstaty i věřitelského výboru. Tyto prostředky vložili jen na základě shora uvedeného příslibu a ujištění o přímém prodeji nemovitostí žalovanému. Z hlediska porušení práva žalovaného (a též vedlejších účastníků) na legitimní očekávání je pak bez právního významu postupné jednání dalšího správce konkursní podstaty (žalobce), který jednal a činil právní úkony v rozporu s původními dohodami, na jejichž základě došlo k úspěšné dostavbě.

[32] Protože rozhodovací praxe co do legitimního očekávání a odepření práva vlastníku nemovitostí se postupně vyvíjela, odvolací soud odkazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 12. května 2011, sp. zn. I. ÚS 3571/10 (jde o nález uveřejněný pod číslem 91/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), a na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3942/12 (jde o usnesení ze dne 14. března 2013), IV. ÚS 2085/13 (jde o usnesení ze dne 4. září 2013), III. ÚS 2267/13 (jde o usnesení ze dne 3. října 2013), III. ÚS 2514/13 (jde o usnesení ze dne 3. října 2013) a II. ÚS 1355/13 (usnesení ze dne 26. listopadu 2013). K závěrům Ústavního soudu se přihlásil i Nejvyšší soud, např. v již zmíněném R 15/2015, v „rozhodnutí“ (jde o usnesení) ze dne 20. ledna 2015, sp. zn. 26 Cdo 2495/2014, a v „rozhodnutí“ (jde o usnesení) ze dne 11. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 3865/2014. V uvedených rozhodnutích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že na základě § 3 odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2013) lze pro rozpor s dobrými mravy odepřít výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení i v případě nebytových prostor.

[33] V souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu je i závěr, že výkon práva žalobce, realizovaný podanou žalobou v této věci, je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se ustálila v názoru, že úvahu soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, lze zpochybnit jen tehdy, je-li úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Konkursní soud zohlednil nejen poměry na straně žalobce, úpadce (jehož chování bylo bezpochyby protiprávní), ale také okolnosti na straně žalovaného. V této souvislosti přihlédl k tomu, jak se úpadce (správce konkursní podstaty) choval k žalovanému zpočátku, kdy mu nejprve umožnil realizovat na jeho vlastní náklady a na náklady vedlejších účastníků dostavbu nemovitostí, později však tento souhlas odvolal, a to bez zřetele na přímé fatální důsledky tohoto rozhodnutí na majetkovou sféru účastníků na straně žalovaného. Podle názoru odvolacího soudu tak úvaha konkursního soudu není zjevně nepřiměřená ani ve vztahu k věřitelům úpadce. Pominout nelze ani to, že jde o vyklizení bytových domů, které slouží k uspokojování bytových potřeb fyzických osob (vedlejších účastníků a jejich rodinných příslušníků).

[34] Jen na okraj odvolací soud poznamenává, že žalobce sice podal procesně přípustnou žalobu na vyklizení bytových domů jen proti žalovanému – bytovému družstvu, ale ve skutečnosti počítá s tím, že v případě úspěchu žaloby budou spolu s žalovaným vyklizeni i všichni vedlejší účastníci na straně žalovaného. I když procesní postavení vedlejších účastníků je s žalovaným shodné, jejich postavení není stejné v oblasti hmotného práva. Je totiž vyloučeno, aby jim rozhodnutím ve věci samé bylo přisouzeno právo nebo uložena povinnost, jež tvoří předmět sporu. Případné uložení povinnosti k vyklizení nemovitostí žalovanému by tak mělo přímý hmotněprávní dopad na vedlejší účastníky a s tím spojenou omezenou obranu ve vykonávacím řízení. V tomto procesním postupu žalobce, s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem sporu, je možno nalézt i zneužití vlastnického práva žalobcem.

[35] Se zřetelem ke všemu shora uvedenému odvolací soud uzavírá, že konkursní soud své rozhodnutí správně opřel i o nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2427/12. Správně též vycházel z přímo aplikovatelného ustanovení § 3 odst. 2 písm. d/ o. z. Konkursní soud tak správně posoudil, že bez ohledu na to, že nemovitosti posléze nebyly vyloučeny z konkursní podstaty, je silnější právo se zřetelem ke všem okolnostem na straně žalovaného, a že žalobu na vyklizení nemovitostí lze zamítnout v situaci, kdy by se vyklizení nemovitostí v současné situaci jevilo nepřiměřeně tvrdým. K tomu odvolací soud poznamenává, že zamítnutí žaloby je rozhodnutím jen „pro tentokrát“, které žalobci nebrání, aby se vyklizení nemovitostí domáhal znovu; srov. „rozhodnutí“ (jde o usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2258/2012.

[36] Ke správnosti výroku o nákladech řízení před konkursním soudem se odvolací soud nevyjádřil.

[37] Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (co do výkladu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ohledně výroku o věci samé a co do výkladu ustanovení § 142 a § 150 o. s. ř. ohledně výroku o nákladech řízení) a že závisí na vyřešení dovolacím soudem neřešené právní otázky (v rovině „legitimního očekávání“). Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[38] V mezích ohlášeného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel následovně:

[39] I. K výkladu § 3 odst. 1 obč. zák.

Dovolatel si je vědom soudní praxe sjednocené stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, Cpjn 6/2009, uveřejněným pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 6/2010“), podle které se skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení), který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, projeví (podle okolností daného případu) buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), nebo vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší nebo jiného druhu bytové náhrady, anebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou pak ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla dočasně odepřena ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení bytových domů). Při posouzení věci podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. však nelze izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2012, sp. zn. 26 Cdo 649/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 26 Cdo 3913/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 2549/2014).

[40] Soudům nižších stupňů dovolatel vytýká, že svá rozhodnutí založily pouze na okolnostech týkajících se žalovaného, respektive vedlejších účastníků, a to výlučně na „jakémsi“ právu legitimního očekávání na převod bytových domů na základě přímého prodeje za cenu, kterou akceptovali. Rozhodnutí odvolacího soudu postrádá právně kvalifikační úvahu (závěr) o tom, zda žalovanému svědčil nějaký právní titul k užívání bytových domů, ač jde o jednu z okolností významných pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. (s tím, že v další argumentaci vychází dovolatel z toho, že žádný takový titul zde není).

[41] Žalovanému tedy muselo být od počátku zřejmé (byl si vědom toho), že mu nesvědčí žádný právní důvod k užívání bytových domů. Tuto vědomost pak nemohl ztratit (nabýt dobré víry, že je oprávněn s bytovými domy nakládat jako s vlastními, tj. že je může zkolaudovat, disponovat s nimi či jakkoli jinak je užívat) ani na základě dopisu K. K. ze 7. června 1999, jelikož jeho žádost z 28. května 1999 k tomu nesměřovala. Žalovaný si byl rovněž od počátku vědom toho, že obytné domy jsou majetkem úpadce sepsaným do jeho konkursní podstaty, a že jako takový budou v konkursním řízení i zpeněžovány (v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání). Tuto vědomost žalovaného odvolací soud ve svých úvahách nezohlednil (ač dovolatel takto argumentoval již v řízení před konkursním soudem).

[42] Další odvolacím soudem opomenutou právně významnou skutečností je, že nejpozději od června 2000 (na základě dopisu dovolatele z 26. května 2000) si byl žalovaný vědom toho, že má bytové domy vyklidit a předat dovolateli a že není oprávněn s nimi jakkoli disponovat, či je přenechat k užívání třetím osobám. Ostatně, zákaz dispozice s majetkem zahrnutým do soupisu konkursní podstaty vyplývá přímo z ustanovení § 18 odst. 3 ZKV.

[43] Žalovaný si byl od počátku konkursního řízení vědom toho, že bytové domy jsou zahrnuty do konkursní podstaty úpadce, což potvrzuje jeho chování (žádost z 28. května 1999 a nabídky na koupi ze 7. října 1999).

[44] Odvolacím soudem opomenutou právně významnou skutečností je i to, že žalovaný, ač si minimálně od června 2000 byl vědom, že jakkoli nesmí nakládat s bytovými domy zahrnutými do konkursní podstaty a že je má vyklidit a předat správci konkursní podstaty, tak neučinil a konal v rozporu s ustanoveními § 18 odst. 3 a 4 ZKV, včetně toho, že od roku 2003 umožnil svým členům užívat bytové domy na základě jím sepsaných nájemních smluv a že vybíral a doposud vybírá nájemné (pobírá užitky z majetku sepsaného do konkursní podstaty).

[45] Odvolací soud v rámci úvahy o aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. vyzdvihuje a izolovaně zdůrazňuje investice do majetku zahrnutého do konkursní podstaty, aniž zhodnotil, že usnesením ze dne 3. listopadu 1999 konkursní soud uložil K. K. a věřitelskému výboru úpadce zdržet se realizace prodejů z konkursní podstaty dokud nebudou věřitelským orgánem určeny podmínky prodeje, a že žalovaný byl tehdy členem věřitelského výboru, jenž si měl stav konkursního řízení řádně vyhodnotit a své investice chránit (a nečinit svévolné kroky, které odvolací soud přičetl k tíži dovolatele a všech konkursních věřitelů).

[46] Odvolací soud nepřihlédl ani k tomu, že žalovaný za celou dobu konkursního řízení nevstoupil s dovolatelem v jednání ohledně investic (jež jsou svou povahou pohledávkou za konkursní podstatou) co do jejich výše a oprávněnosti. Odvolací soud nevzal v potaz ani to, že jakékoli investice do majetku zahrnutého do konkursní podstaty nejsou způsobilé založit „legitimní očekávání převodu“. Úspěch žaloby na vyklizení bytových domů užívaných žalovaným bez právního důvodu nemůže být závislý na povinnosti žalobce vyrovnat pohledávku žalovaného za konkursní podstatou (nejde o synallagmatické závazky a zákon o konkursu a vyrovnání stanoví podmínky úhrady takových pohledávek, od nichž se správce konkursní podstaty nemůže odchýlit). V mezích úvahy o investicích soudy též nerozlišují mezi tím, zda jde o investice žalovaného (který jediný se k nim hlásí) nebo vedlejších účastníků (jimž žádný souhlas s investicemi udělen nebyl a kteří o odkoupení bytových domů nežádali).

[47] Bez významu pro hodnocení dobré víry či dobrých mravů žalovaného pak není ani okolnost, že „statutární zástupci“ žalovaného I. K. a P. S. byli (jak dokládá rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 16/2005, založený ve spise) pravomocně odsouzeni spolu s S.; trestně stíháni byli za uzavření té nájemní smlouvy, o které konkursní soud posléze určil, že je neúčinná. Dovolatel ani konkursní věřitelé nezapříčinili stav, v němž se žalovaný nachází; to způsobily kroky žalovaného (a vedlejších účastníků).

[48] Pohnutky, které žalovaného (i vedlejší účastníky) vedly k rozhodnutí investovat po prohlášení konkursu do majetku úpadce, jsou nerozhodné pro posouzení dobré víry spočívající v možnosti užívání či odkupování majetku. K tíži konkursních věřitelů, jejichž společný zájem dovolatel reprezentuje, nemůže jít ani okolnost, že žalovaný a vedlejší účastníci se rozhodli jednat tak, jak jednali, i poté, co konkursní soud odvolal původního správce konkursní podstaty (K. K.) a v listopadu 1999 zakázal prodej bytových domů.

[49] Odvolací soud jako právně významnou opomenul též skutečnost, že žalovaný i vedlejší účastníci užívají bytové domy po dobu cca 15 let zcela bezplatně.

[50] Odvolací soud založil rozhodnutí o aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. na „legitimním očekávání převodu“, jež mělo být založeno dopisy z 28. května 1999 a 7. června 1999 a zápisem z jednání věřitelského výboru úpadce ze dne 19. října 1999, přičemž ponechal stranou, že věřitelský výbor je pouze jedním z orgánů, které se vyjadřují k podmínkám prodeje a že toto vyjádření není konečné; přitom konkursní soud vydal (3. listopadu 1999) při výkonu dohlédací činnosti rozhodnutí, kterým takový způsob zpeněžení majetku zakázal.

[51] Dovolatel uzavírá, že soudy ve skutečnosti nezohlednily společný zájem úpadcových věřitelů, nýbrž zájem jednotlivého věřitele, který v průběhu konkursního řízení činil kroky výlučně ve svém zájmu. Závěrem dovolatel dodává, že napadené rozhodnutí postrádá úvahu, proč soud zvolil z možností předjímaných v R 6/2010 tu nejpřísnější (a žalobu zamítl).

[52] II. K legitimnímu očekávání.

Potud dovolatel namítá, že z listin, z nichž odvolací soud dovozuje „legitimní očekávání převodu“ (dopisy z 28. května 1999 a 7. června 1999 a zápis z jednání věřitelského výboru úpadce ze dne 19. října 1999), takové právo neplyne.

[53] III. K vadám řízení.

Dovolatel v dotčených souvislostech co do rozhodování o věci samé dále namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, jelikož se nevypořádal s jeho relevantními námitkami.

[54] IV. K výkladu § 142 a § 150 o. s. ř.

Potud dovolatel poukazuje na to, že jeho odvolání se týkalo i výroku o nákladech řízení před konkursním soudem, odvolací soud však k přezkumu tohoto výroku nepřistoupil, ač konkursní soud rozhodl zjevně nesprávně (zahrnul do nákladů přiznaných žalovanému i náklady vedlejších účastníků).

[55] Ve vztahu k výroku o nákladech řízení dovolatel míní, že i on byl v odvolacím řízení úspěšný, jelikož odvolací soud mu dal za pravdu co do nesprávnosti závěru konkursního soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného. To, že dojde k zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy, pak dovolatel nemohl předvídat (šlo o výsledek volné úvahy soudu), takže nebyly splněny předpoklady pro aplikaci § 142 o. s. ř. Jestliže soudy samy připustily nestandardnost a výjimečnost situace, pak měly na věc aplikovat § 150 o. s. ř., dovozuje dovolatel. S poukazem na počet vedlejších účastníků pak má výši odměny za nepřiměřenou co do náročnosti úkonů právní služby.

[56] Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné v závěrech o aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. a o legitimním očekávání. Dovolateli vytýká, že z historického průběhu kauzy vytrhává jednotlivé úkony či jednání a ty pak interpretuje ve svůj prospěch. Chronologie úpadcova konkursního řízení byla v předcházejícím řízení dostatečně zmapována jak tvrzeními, tak (především) listinnými důkazy, a to zejména co do rozhodné doby dostavby bytových domů. Žalovaný míní, že některé úkony a jednání jeho a K. K. nelze posuzovat jednotlivě, bez vazby na jiné úkony a jednání (jak činí dovolatel). Tvrdí-li kupříkladu dovolatel, že souhlas K. K. neopravňoval žalovaného k jiné dispozici, než k samotné dostavbě nemovitostí, pak (účelově) opomíná navazující souhlas věřitelského výboru s prodejem bytových domů žalovanému, přítomnost (neprotestujícího) K. K. při kolaudaci bytových domů a nastěhování nynějších obyvatel bytových domů. Takové tvrzení je konečně v rozporu s výpovědí K. K.; z ní je více než jasné, s jakým záměrem byly bytové domy dostavěny (zabezpečení bytových potřeb členů žalovaného).

[57] Dovolatel neustále přehlíží, že úkony, které učinil proti žalovanému [„zákaz ukončit veškerou stavební i jinou činnost“ (zřejmě míněn „zákaz pokračovat ve veškeré stavební i jiné činnosti“), výzva k vyklizení, žaloba na vyklizení, atp.], se staly až po dokončení výstavby. Nadto (což dovolatel přehlíží) chtěl žalovaný předmětné nemovitosti vždy odkoupit, navíc v posledních nabídkách za částku vyšší, než kterou věřitelský výbor úpadce původně schválil jako kupní cenu. Poslední dvě nabídky žalovaného na odkup bytových domů dovolatel odmítl; v prvním případě nelogicky pro nepřezkoumatelnost, ve druhém případě opět nelogicky proto, že v době podání nabídky nebylo vyhlášeno žádné výběrové řízení (což s ohledem na specifičnost situace hraničí s neodborným postupem dovolatele jako správce konkursní podstaty). Oproti tomuto svému chování (při posuzování nabídek) dovolatel tvrdí, že by prodejem bytových domů žalovanému byli znevýhodněni ostatní konkursní věřitelé; k tomu ale nemůže dojít, zvláště vyjadřuje-li žalovaný vůli uhradit kupní cenu a je-li zjevné, že předmětem prodeje musí být bytové domy v nynějším stavu, ovšem s kompenzací investic „žalobce“ (správně „žalovaného“).

[58] Oproti mínění dovolatele je soudy zmíněné a žalovaným tvrzené legitimní očekávání stěžejním momentem provázejícím celý právní spor trvající více než 13 let (zahrnujícím velkou část procesní obrany žalovaného).

[59] K tvrzení dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá právně kvalifikační úvahu (závěr) o tom, zda žalovanému svědčil nějaký právní titul k užívání bytových domů, žalovaný uvádí, že právní stav užívání bytových domů byl soudům obou stupňů dobře znám a žalovaný naopak vyzdvihuje, že soudy aplikací ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. správně odstranily tvrdost některých konkrétních zákonných ustanovení.

[60] Současné chování dovolatele směřuje prakticky pouze k tomu vyklidit bytové domy za účelem jejich prodeje v konkursním řízení za vyšší cenu, ovšem bez zmínky o vynaložených investicích žalovaného, respektive jeho členů. Kdyby dovolatel plně uspěl, zřejmě by žalovanému investice nekompenzoval a neúměrně a v rozporu s dobrými mravy by se obohatil. Potud dovolatel v návaznosti na úkony původního správce konkursní podstaty jedná zcela diskontinuálně, což v žádném případě nelze zhojit odkazem na důvody odvolání K. K. z funkce.

[61] Žalovaný má pro výsledek sporu za určující užití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Kdyby spor měl základ pouze v několika málo samostatných a neurčitých skutečnostech, pak by z ustálené rozhodovací praxe soudů bylo lehce dovoditelné, že obrana žalovaného spočívající v jedné ze dvou hlavních linií právě v aplikaci ustanovení občanského zákoníku o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy zřejmě neměla přílišný význam. V daném sporu však má valná část žalobních tvrzení základ v době po dostavbě bytových domů a tato tvrzení „absolutně nereflektují“ povolení a okolnosti dostavby, zejména primární a zjevný účel dostavby, tedy zabezpečení bytových potřeb osob, jež marně vynaložily prostředky vůči pozdějšímu úpadci.

[62] Právě zjevný účel dostavby má kořeny v několika chronologicky navazujících úkonech předchozího správce konkursní podstaty úpadce (K. K.) a žalovaného. Žalovaný investoval nemalé prostředky svých členů do zabezpečení jejich bytových potřeb, a to v dobré víře (jednak se souhlasem správce konkursní podstaty, jednak s faktickým příslibem koupě předmětných nemovitostí). Nadto se žalovaný nijak netajil s tím, kdo má dostavěné nemovitosti užívat.

[63] Naopak žalobce fakticky až po dostavbě činí kroky vedoucí k vyklizení současných uživatelů předmětných nemovitostí, a to bez ohledu na dřívější skutečnosti a okolnosti, navíc (kdyby došlo k vyklizení) bez vůle ke kompenzaci investic žalovaného, potažmo jeho členů. Historický sled jednání a úkonů žalovaného vedoucí k dostavbě bytových domů, „je pak v takovém rozsahu“, že při posouzení přípustnosti žaloby na vyklizení prakticky není jiné možnosti, než rozhodovat právě s odkazem a ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ve prospěch žalovaného.

[64] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci a v této souvislosti též tím, jaké znění občanského soudního řádu je rozhodné pro dané dovolací řízení.

[65] Kdyby mělo platit, že jde (ve smyslu § 9 odst. 3 písm. t/ o. s. ř., ve znění účinném v době podání žaloby, tj. k 17. červenci 2001) o „spor vyvolaný konkursem“ (což byl důvod, pro který nadřízený Vrchní soud v Praze usnesením č. j. Ncp 159/2007-226 určil, že k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni je věcně příslušný konkursní soud), pak by pro danou věc byl rozhodný (ve všech stupních, v době od 1. ledna 2008) občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007. Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud nicméně již v rozsudku ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 525/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2006, pod číslem 72, ozřejmil, že právo na vydání věci se – jde-li o nemovitost – realizuje v soudním řízení, ve kterém není uplatňován nárok podle zvláštního („restitučního“) předpisu, žalobou o vyklizení nemovitosti (shodně srov. i R 15/2015). Tamtéž dodal, že to platí i tehdy, uplatňuje-li správce konkursní podstaty úpadce právo na vydání nemovitosti podle § 18 odst. 4 ZKV. V usnesení ze dne 25. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 4226/2014, pak Nejvyšší soud také vysvětlil (byť pro účely rozhodnutí o nákladech řízení), že spor, ve kterém se správce konkursní podstaty domáhá vydání věcí, práv a jiných majetkových hodnot (po tom, kdo takový majetek, patřící do konkursní podstaty úpadce, protiprávně zadržuje), není sporem vyvolaným konkursem (incidenčním sporem). Tím sice není dotčena závaznost rozhodnutí nadřízeného soudu o určení konkursního soudu soudem věcně příslušným k projednání a rozhodnutí dané věci (§ 104a odst. 7 o. s. ř. v rozhodném znění), tato „vázanost“ se ovšem promítá výlučně v posouzení procesní otázky řešené výrokem, tedy v posouzení, který soud je „věcně příslušný“ k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni (srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 4123/2014, uveřejněné pod číslem 95/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odtud plyne, že pro předmětný spor jako pro spor, jenž není sporem vyvolaným konkursem, je v dovolacím řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013; srov. bod 2., článek II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[66] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.) a v posouzení dovoláním otevřených právních otázek je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

[67] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek konkursního soudu ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, je rovněž přípustné podle § 237 o. s. ř., když potud opět neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním otevřených právních otázek je napadené rozhodnutí opět v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

[68] Nejvyšší soud nejprve zkoumal opodstatněnost dovolání proti výrokům o nákladech řízení. V rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“), Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.

[69] Platí dále, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).

[70] Z napadeného rozhodnutí se ovšem podává, že ve vztahu k výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně odvolací soud povinnostem kladeným na něj judikaturou citovanou v odstavcích [68] a [69] nedostál. Jak je patrno ze spisu, odvolání žalobce (č. l. 597 až 610) výslovně směřovalo proti oběma výrokům rozsudku konkursního soudu (č. l. 598), jakkoli odvolání proti výroku o nákladech řízení není odůvodněno. Výrok o nákladech řízení však (ač součástí rozsudku) má povahu usnesení a není jím rozhodováno o věci samé, z čehož plyne, že absence odůvodnění odvolání proti takovému výroku nezbavuje odvolací soud povinnost odvolání věcně přezkoumat i v tomto rozsahu podle obsahu spisu (srov. a contrario uvozovací větu § 205 odst. 2 o. s. ř., ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.). Přitom nedostatky výroku o nákladech řízení před konkursním soudem jsou zjevné, když tento výrok se na jedné straně týká jen náhrady nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným (o vedlejších účastnících řízení mlčí), na druhé straně částka tímto výrokem přiznaná zahrnuje (podle odůvodnění rozsudku) i náklady vedlejších účastníků řízení. Potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ohledně výroku o nákladech řízení před konkursním soudem je pak nepřezkoumatelný pro absenci jakéhokoli odůvodnění v dotčeném směru. Nejvyšší soud tedy, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí v tomto výroku zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení odvolacího řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a potud vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

[71] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, se Nejvyšší soud zabýval především správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

[72] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

[73] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

[74] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a zákona o konkursu a vyrovnání:


§ 3 (obč. zák.)

(1) Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

(…)


§ 126 (obč. zák.)

(1) Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.

(…)


§ 2 (o. z.)

(…)

(3) Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.


§ 1040 (o. z.)

(1) Kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

(…)


§ 3028 (o. z.)

(1) Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

(2) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

(…)


§ 3030 (o. z.)

I na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I.

Jednání podnikatele

§ 13 (obch. zák.)


(1) Je-li podnikatelem fyzická osoba, jedná osobně nebo za ni jedná zástupce. Právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce.

(2) Ustanovení tohoto zákona o jednotlivých obchodních společnostech a družstvu určují statutární orgán, jehož jednání je jednáním podnikatele.

(…)

V této podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení § 3 odst. 1 a § 126 odst. 1 obč. zák. již v době prohlášení konkursu na majetek úpadce (3. listopadu 1998) a do 1. ledna 2014, kdy byl zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, nedoznala změn. Ustanovení § 2 odst. 3, § 1040 odst. 1, § 3028 a § 3030 o. z. v citované podobě platí od 1. ledna 2014. Ustanovení § 13 obch. zák. v citované podobě platilo ke dni, kdy podle zjištění konkursního soudu (srov. odstavec [5] výše) mělo u I. K. a P. S. dojít k zániku funkce členů statutárního orgánu žalovaného (31. května 2003), a do 1. ledna 2014, kdy byl obchodní zákoník zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, nedoznalo změn.


§ 14 (ZKV)

Účinky prohlášení konkursu


(1) Prohlášení konkursu má tyto účinky:

a/ oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Osoba, která uzavřela s úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže v době jejího uzavření věděla o prohlášení konkursu,

(…)

V této podobě, pro věc rozhodné, platilo ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ ZKV opět již v době prohlášení konkursu na majetek úpadce (3. listopadu 1998) a do 1. ledna 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), nedoznalo změn. Přitom z ustanovení § 432 odst. 1 insolvenčního zákona plyne, že pro předmětné (nedokončené) konkursní řízení úpadce se ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 použijí i v době od 1. ledna 2008. Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.


§ 18 (ZKV)

(1) Soupis podstaty (dále jen „soupis“) provede správce podle pokynů soudu za použití seznamu předloženého úpadcem a za součinnosti věřitelského výboru.

(2) Kdo má věc náležející do podstaty, je povinen to oznámit správci, jakmile se dozví o prohlášení konkursu, a musí umožnit správci, aby věc byla zapsána do soupisu a odhadnuta; jinak odpovídá za škodu tím vzniklou.

(3) Součástí soupisu je ocenění provedené úpadcem nebo správcem; požaduje-li to věřitelský výbor, provede se ocenění znalcem. Ocenění se provádí podle zvláštního předpisu.


§ 19 (ZKV)

(1) Jsou-li pochybnosti, zda věc náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci do soupisu.

(2) Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc je do soupisu pojata oprávněně.


§ 27 (ZKV)

(1) Podstatu lze zpeněžit buď prodejem věcí způsobem upraveným v ustanoveních o výkonu rozhodnutí soudem, nebo prodejem mimo dražbu.

(2) Prodej mimo dražbu uskuteční správce se souhlasem soudu; při svém rozhodování přihlédne soud zejména k vyjádření věřitelského výboru, k době předpokládaného zpeněžení, jakož i k nákladům, které bude třeba vynaložit na další udržování a správu podstaty. Udělí-li soud souhlas, může též stanovit podmínky pro prodej. Věci lze prodat mimo dražbu i pod odhadní cenu. Obdobně lze převést i úpadcovy sporné nebo obtížně vymahatelné pohledávky. Souhlasu soudu není třeba k prodeji věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo znehodnocením.

(…)

Ustanovení § 18, § 19 a § 27 ZKV ve výše citované podobě platila opět již v době prohlášení konkursu na majetek úpadce (3. listopadu 1998) a do 30. dubna 2000 nedoznala změn. S účinností od 1. května 2000, po novele zákona o konkursu a vyrovnání provedené zákonem č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pak tato ustanovení platila (až do 1. ledna 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen) v následující podobě:


§ 18 (ZKV)

(1) Soupis podstaty (dále jen „soupis“) provede správce podle pokynů soudu za použití seznamu předloženého úpadcem a za součinnosti věřitelského výboru.

(2) Soupis je listinou, která správce opravňuje ke zpeněžení sepsaného majetku. Do soupisu se zapisují i věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které nenáležejí úpadci (§ 6 odst. 3), ale mají být zpeněženy; jejich zapsání do soupisu je správce povinen oznámit jejich vlastníku nebo jiné osobě, která s nimi nakládá, a jde-li o nemovitosti, i příslušnému katastrálnímu úřadu. Na žádost osoby, která uplatňuje svá práva k věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě, vydá správce osvědčení o tom, zda konkrétní věc, právo nebo jiná majetková hodnota byla nebo nebyla zapsána do soupisu podstaty.

(3) Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas.

(4) Kdo má věc náležející do podstaty, je povinen to oznámit správci, jakmile se dozví o prohlášení konkursu, a musí umožnit správci, aby věc mohl prohlédnout, ocenit, zapsat do soupisu a zpeněžit; na výzvu správce je povinen věc i vydat; jinak odpovídá za škodu tím vzniklou.

(…)


§ 19 (ZKV)

(1) Jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu.

(2) Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti podstatě. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně.

(3) Do uplynutí lhůty k podání žaloby a po dobu do pravomocného skončení řízení o žalobě nesmí správce věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zpeněžit ani s ní jinak nakládat, ledaže tím odvrací hrozící škodu na majetku, který je předmětem žaloby.


§ 27 (ZKV)

(1) Podstatu lze zpeněžit veřejnou dražbou věcí a jiných penězi ocenitelných majetkových hodnot nebo jejich prodejem mimo dražbu. Veřejnou dražbu věcí a jiných penězi ocenitelných majetkových hodnot včetně podniku provede dražebník na návrh správce. Přitom se postupuje podle zvláštního předpisu.

(2) Prodej mimo dražbu uskuteční správce se souhlasem soudu; při svém rozhodování přihlédne soud zejména k vyjádření věřitelského výboru, k době předpokládaného zpeněžení, jakož i k nákladům, které bude třeba vynaložit na další udržování a správu podstaty. Udělí-li soud souhlas, může též stanovit podmínky pro prodej. Věci lze prodat mimo dražbu i pod odhadní cenu. Obdobně lze převést i úpadcovy sporné nebo obtížně vymahatelné pohledávky. Souhlasu soudu není třeba k prodeji věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo znehodnocením. Při zpeněžování správce postupuje tak, aby byla šetřena možnost zachování podnikatelské činnosti a pracovních příležitostí, a tak, aby bylo co nejvíce chráněno životní prostředí nebo jiný zvláště významný obecný (veřejný) zájem. Smluvními předkupními právy není správce vázán.

[75] Ve výše ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:

[76] Nejvyšší soud především nesdílí přesvědčení odvolacího soudu, že v řízení, v němž oba soudy rozhodly o vindikační žalobě již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (8. ledna 2015 a 4. června 2015), se nadále uplatní zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 5107/2014, jakož i v rozsudku ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, číslo 11, ročník 2016, str. 411, vysvětlil, že jde-li o tzv. vlastnickou žalobu, kterou se uplatňuje věcné právo (srov. i systematické zařazení § 1040 a násl. o. z.), je třeba od 1. ledna 2014 vztah mezi žalujícím vlastníkem (jiným oprávněným z věcného práva) a žalovaným, který mu věc zadržuje, posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Jen tehdy, kdyby šlo o ta práva a povinnosti, které vznikly a dospěly již před 1. lednem 2014, by bylo zapotřebí postupovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, se tak řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění žalobě na vydání věci, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby. Předmětem dalšího výkladu tedy je (má být) úprava obsažená v ustanoveních § 2 odst. 3 a § 1040 odst. 1 o. z.

[77] I když § 1040 odst. 1 o. z. zdůrazňuje procesní povahu žaloby o vydání věci (srov. „Kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.“ oproti znění § 126 odst. 1 obč. zák. – „Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.“), obě právní úpravy shodně požadují, aby žalobce jednak prokázal, že mu svědčí právní skutečnost, na jejímž základě lze nabýt vlastnické právo, popřípadě jiné právo, k věci, jež legitimuje k podání vindikační žaloby, a současně prokázal, že věc přešla do držby či detence žalovaného, který má, chce-li se žalobě o vydání věci úspěšně bránit, důkazní břemeno o pozbytí držby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007). Ze zákonného znění ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. a ustanovení § 1040 odst. 1 o. z. vyplývá, že vindikační žaloba nemůže být úspěšná, pokud žalovaný věc žalobce drží oprávněně. Obě ustanovení tak jsou zákonným podkladem pro dovolené omezení vlastnického práva k věci. Obě ustanovení jsou současně významově shodná potud, že na rozhodování o vlastnické žalobě je použitelná i judikatura dovolacího soudu, jež reflektovala právní úpravu ochrany vlastnického práva účinnou do 31. prosince 2013 (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2018, sp. zn. 22 Cdo 2081/2017).

[78] Budiž dále dodáno, že ač oba soudy řešily „vlastnickou“ ochranu žalobce (a možnost ji v konkrétním případě odepřít za použití korektivu dobrých mravů) za použití zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, i tak pokládaly ve věci za uplatnitelnou zásadu vyjádřenou v § 3 odst. 2 o. z. (srov. závěry konkursního soudu v odstavci [19], jimž odvolací soud neoponoval). Vzhledem k tomu, že rozhodující část řízení o žalobě probíhala za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, pokládá Nejvyšší soud za potřebné vyjádřit se i k této otázce, jež mohla mít (podle argumentace konkursního soudu měla) v rovině právní vliv na zkoumání pro věc rozhodných skutečností nastalých nebo vzniklých v době do 31. prosince 2013. Výkladem ustanovení § 3030 o. z., jež jediné mohlo být oporou pro závěr, že ustanovení části první hlavy II. o. z. se použijí i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů (platných do 31. prosince 2013), se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že toto přechodné ustanovení nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Úvaha o přímé aplikaci ustanovení § 3 odst. 2 o. z. na příslib daný v roce 1999 tudíž správná není.

[79] Judikatorně ustálené závěry k výkladu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ve vazbě na dobré mravy, z nichž část citoval i odvolací soud (srov. výše odstavec [29]), shrnul Nejvyšší soud v R 15/2015 (jehož sjednocující potenciál coby rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia je určující i pro tuto věc) následovně:

1/ Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.

2/ Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu.

3/ Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu.

4/ Při posouzení, zda argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje ten, kdo má povinnost nemovitost vyklidit, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá. Oněmi rozhodnými okolnostmi jsou pak ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva podmínila či odložila.

5/ Na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze (prostřednictvím argumentu, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy) konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo.

Tyto závěry jsou pro účely posouzení, zda použití právního předpisu je v rozporu s dobrými mravy, plně uplatnitelné i při výkladu ustanovení § 2 odst. 3 o. z.

[80] V R 15/2015 (v němž šlo též o to, že soudy nevzaly v potaz probíhající řízení o vyloučení nemovitostí, jichž se týkal spor o vyklizení, z majetkové podstaty dlužníka) zdůraznil Nejvyšší soud právě význam excindačního řízení (jeho možného výsledku) co do možných dopadů do poměrů sporu o vyklizení, uváděje, že:

„Neuspěje-li totiž dovolatel s vylučovací žalobou, pak důvodem, pro který se prosadí práva „majetkové podstaty“ na úkor práv „vyklizovaného“, bude (bez zřetele k možným vlastnickým poměrům v rovině práva hmotného) nevyvratitelná domněnka oprávněnosti soupisu (§ 225 odst. 3 insolvenčního zákona). Řízení o vylučovací žalobě je právě tím řízením, v jehož rámci má být pro účely následného zpeněžení majetku sepsaného do majetkové podstaty dlužníka řešen spor o to, zda silnější právo k majetku (zde garáži) má majetková podstata (dlužník, zde bytové družstvo) nebo vylučovatel (zde dovolatel).

I kdyby (totiž) dovolatel (coby žalovaný) zvítězil ve sporu o vyklizení nemovitosti na základě obrany, že má silnější právo ke garáži než dlužník (bytové družstvo), neměla by tato skutečnost pro další chod insolvenčního řízení žádný význam v případě, že by (byť následně) neuspěl (jako žalobce) ve sporu o vylučovací žalobě.“

Jakkoli šlo o spor vedený na poli práva insolvenčního, z hlediska poměru excindační žaloby a sporu o vyklizení nemovitosti vedeného na poli práva konkursního (podle zákona o konkursu a vyrovnání) zde není rozdílu.

[81] Argumentace obou soudů je nepřesná právě při vyhodnocování právně významných skutečností vzešlých pro poměry dané věci z konkursní úpravy (podle zákona o konkursu a vyrovnání).

[82] Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je po mnoho let ustálena v závěru, že vylučovací žaloba podle § 19 odst. 2 ZKV je procesní žalobou, jejímž prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. V řízení o této žalobě jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být dotčený majetek ze soupisu vyloučen nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006, pod číslem 179, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2008, sp. zn. 29 Odo 963/2006, uveřejněného pod číslem 110/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Spor o příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě zahájený vylučovací žalobou se v řadě případů projevuje i jako spor o vlastnictví tohoto majetku. Je tomu tak tehdy, je-li důvodem soupisu i skutečnost, že správce konkursní podstaty má za to, že vlastníkem majetku je úpadce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2007, sp. zn. 29 Odo 584/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4112/2013).

[83] V poměrech dané věci nebylo mezi účastníky řízení sporu o tom, že bytové domy a stavební parcely sepsal správce konkursní podstaty úpadce (K. K.) do konkursní podstaty úpadce (jako majetek úpadce) již 16. září 1999, respektive dne 22. prosince 1999 (srov. odstavec [8] výše). Vlastnictví úpadce ke stavebním parcelám nebylo mezi účastníky řízení sporné a spor o vlastnictví bytových domů vedený mezi účastníky u konkursního soudu (pod sp. zn. 58 Cm 49/2003) v rámci řízení o vyloučení bytových domů z konkursní podstaty, skončil pravomocně v říjnu 2008 zamítnutím vylučovací žaloby ohledně předmětných bytových domů (proto, že jejich vlastníkem je úpadce). Od října 2008 tedy není žádných pochyb o tom, že příslušnost bytových domů ke konkursní podstatě úpadce již nelze účinně zpochybnit a že správce konkursní podstaty úpadce (dovolatel) má nejen právo, nýbrž i povinnost bytové domy zpeněžit za co nejvýhodnější cenu tak, aby naplnil (v souladu s ustanovením § 2 odst. 3 ZKV) cíl konkursu, jímž je dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu za podmínek stanovených zákonem o konkursu a vyrovnání. Budiž dodáno, že toto právo má správce konkursní podstaty bez ohledu na výsledek řízení o vyklizení bytových domů, a žalovaný nemá (a v souladu s výsledkem excindačního řízení ani nesmí mít) k dispozici žádný prostředek, jímž by mohl takovému zpeněžení zabránit.

[84] Konkursní soud se zásadním způsobem odchýlil od ustálené judikatury (a odvolací soud pochybil tím, že tento úsudek v žádném směru nekorigoval), měl-li pro hodnocení celého sporu za „velmi podstatné“ [při vyhodnocení chování žalovaného v návaznosti na nájemní smlouvy, které žalovaný uzavřel (i) s vedlejšími účastníky v rozmezí od ledna do července 2003] (odstavec [5] výše), že rozsudek o vylučovací žalobě nabyl právní moci až 24. října 2008, a to nejen z časového hlediska, ale i proto, že část nemovitostí byla vyloučena ze soupisu konkursní podstaty a část nikoli (odstavec [8] výše).

[85] Již v rozsudku ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněném pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2003“), Nejvyšší soud uzavřel, že správce konkursní podstaty úpadce je i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a požívat její plody a užitky (například ji pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci. Tento závěr je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu závěrem letitým a ustáleným. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, uveřejněný pod číslem 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 43/2008“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 3233/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 5432/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1248/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 4287/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3188/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2393/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 3793/2010, uveřejněný pod číslem 97/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 97/2012“). Jde rovněž o výklad souladný s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2008, sp. zn. 8 Afs 33/2007, Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jenž je dostupný i na webových stránkách Nejvyššího správního soudu), a s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. června 2007, sp. zn. II. ÚS 659/04, a ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. II. ÚS 645/2006, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. března 2005, sp. zn. III. ÚS 220/04, uveřejněný pod číslem 58/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, kterážto rozhodnutí jsou dostupná i na webových stránkách Ústavního soudu). V R 43/2008, v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5432/2007, 29 Cdo 1248/2008, 29 Cdo 4287/2008, v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2393/2010 a v R 97/2012 přitom šlo o případy, kdy správce konkursní podstaty úpadce takto (soupisem majetku do konkursní podstaty úpadce) vstoupil do již existujícího nájemního vztahu (v R 97/2012 do leasingového vztahu) na místo oné třetí osoby (pronajímatele).

[86] V rozsudku ze dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 583/2008, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že účelem úpravy obsažené v ustanovení § 18 odst. 3 ZKV (ve znění účinném od 1. května 2000) je – s přihlédnutím k cílům konkursního řízení (srov. § 2 odst. 3 ZKV) – zabránit osobám, jejichž věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty byly zahrnuty do konkursní podstaty úpadce, aby nakládáním s tímto majetkem znemožnily jeho zpeněžení a následné poměrné uspokojení konkursních věřitelů. Tamtéž (a předtím např. v rozsudku ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 1584/2007) Nejvyšší soud vysvětlil, že dispozice třetích osob s majetkem sepsaným do konkursní podstaty úpadce bez souhlasu správce konkursní podstaty úpadce jsou stiženy absolutní neplatností podle § 39 obč. zák. Přitom ve věci sp. zn. 29 Cdo 1584/2007 šlo o výklad podaný k ustanovení § 18 ZKV ve znění účinném do 30. dubna 2000 (jež pravidlo vyjádřené od 1. května 2000 v § 18 odst. 3 ZKV výslovně neobsahovalo). Srov. dále shodně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 5230/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 5, ročník 2011, pod číslem 73. V rozsudku ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněném pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud také vysvětlil, že jakmile byla věc nacházející se v držení třetí osoby sepsána do konkursní podstaty úpadce, vznikla třetí osobě po výzvě správce konkursní podstaty povinnost je správci vydat (§ 18 odst. 3 a 4 ZKV), bez zřetele k tomu, že probíhá řízení o žalobě, kterou se třetí osoba domáhá vyloučení uvedených věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.

[87] Pro účely aplikace § 3 odst. 1 obč. zák., respektive § 2 odst. 3 o. z. tedy skutečnost, že řízení o vylučovací žalobě pravomocně skončilo až 24. října 2008, nelze hodnotit ve prospěch žalovaného. Naopak tím, že žalovaný v rozporu se zákazem tehdy již výslovně vyjádřeným v § 18 odst. 3 ZKV po téměř dvou letech od podání žaloby v této věci a po několika letech poté, co nastaly účinky soupisu bytových domů do konkursní podstaty úpadce, disponoval s bytovými domy bez souhlasu správce konkursní podstaty úpadce [tak, že v období ledna až července 2003 uzavíral (i) s vedlejšími účastníky nájemní smlouvy k bytům nacházejícím se v bytových domech, podle kterých měl od nájemců sám (pro sebe) inkasovat též nájemné], postupoval nejen v rozporu s jasným zněním zákona o konkursu a vyrovnání, ale i s tehdy již existující judikaturou Nejvyššího soudu (R 27/2003 bylo přijato 30. května 2002), jež zřetelně pojmenovala práva správce konkursní podstaty úpadce k majetku, který je předmětem řízení o vylučovací žalobě.

[88] Ponechá-li Nejvyšší soud stranou skutečnost, že nájemní smlouvy jsou absolutně neplatné pro rozpor s ustanovením § 18 odst. 3 ZKV, vyhodnotil konkursní soud (jehož úvahy zůstaly i potud nedotčeny rozhodnutím odvolacího soudu) nesprávně (srov. odstavec [5]) i důsledky skutečnosti, že nájemní smlouvy uzavíraly po 31. květnu 2003 jménem žalovaného osoby (I. K. a P. S.), jimž k uvedenému datu zaniklo členství ve statutárním orgánu žalovaného. Bez ohledu na to, zda „nájemci“ při uzavírání smluv se žalovaným prostřednictvím těchto osob jednali (na základě přetrvávajícího zápisu v obchodním rejstříku) v dobré víře, že jednají se statutárním orgánem (jeho členem) oprávněným jednat, nelze v dotčeném ohledu pokládat za dobrověrného žalovaného. Skutečnost, že pro neuspořádanost svých vnitřních poměrů neměl žalovaný od uvedeného data žádné osoby oprávněné za něj jednat (coby členy jeho kolektivního statutárního orgánu), neopravňovala žalovaného činit právní úkony nadále prostřednictvím osob, jimž oprávnění za něj jednat zaniklo (srov. např. usnesení ze dne 30. července 2008, sp. zn. 29 Odo 840/2006, v němž se Nejvyšší soud k této problematice vyjadřoval shodně i pro dobu, kdy měl zápis statutárního orgánu právnické osoby do obchodního rejstříku konstitutivní účinky). I potud jde o skutečnost, kterou měly soudy pro účely aplikace § 3 odst. 1 obč. zák., respektive § 2 odst. 3 o. z., přičíst k tíži žalovaného.

[89] Při posouzení, zda pro účely aplikace § 3 odst. 1 obč. zák., respektive § 2 odst. 3 o. z., lze mít za to, že protiprávní jednání žalovaného, který po zahájení sporu o vyklizení nerespektoval účinky soupisu bytových domů do konkursní podstaty a nakládal s bytovými domy, ač toto právo neměl, vyváží kroky, k nimž ohledně bytových domů došlo v době, kdy žalovaný se souhlasem K. K. investoval do jejich dostavby (jde o období ukončené usnesením ze dne 3. listopadu 1999, jímž konkursní soud uložil K. K. a věřitelskému výboru úpadce, aby se zdrželi realizace veškerých prodejů, zejména nemovitého majetku úpadce, dokud nebude řádně doplněna konkursní podstata a věřitelským orgánem určeny podmínky prodeje), je významná povaha „příslibu“, jehož se žalovaný dovolává.

[90] Kdyby šlo o „příslib“ uskutečněný písemnou smlouvou, jež by obsahovala závazek žalovaného investovat do dostavby bytových domů na straně jedné a závazek K. K. převést pozemkové parcely s bytovými domy po dostavbě do vlastnictví žalovaného za předem smluvenou kupní cenu ve výši 10,5 miliónu Kč na straně druhé, podpořený i souhlasem věřitelského výboru (srov. odstavec [3] body 6/, 7/, 8/ výše), pak by šlo nepochybně zčásti o smlouvu o smlouvě budoucí, přičemž budoucí smlouvou by v takovém případě byla kupní smlouva o převodu pozemkových parcel s bytovými domy do vlastnictví žalovaného. Šlo by tedy v konečném důsledku o režim zpeněžení předmětných nemovitostí „prodejem mimo dražbu“, jenž byl i v době, kdy žalovaný obdržel „příslib“, podmíněn souhlasem konkursního soudu (srov. § 27 odst. 2 ZKV). V rozsudku ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněném pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 63/2005“), pak Nejvyšší soud uzavřel, že souhlas konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu (§ 27 odst. 2 ZKV), není odkládací podmínkou ve smyslu ustanovení § 36 obč. zák., nýbrž předpokladem platnosti právního úkonu, jímž správce konkursní podstaty majetek podstaty uvedeným způsobem zpeněží; jeho absence má za následek absolutní neplatnost takového právního úkonu (§ 39 obč. zák.). Jakkoli se judikatura obecných soudů k povaze souhlasu konkursního soudu podle § 27 odst. 2 ZKV ustálila (prostřednictvím R 63/2005) až několik let po „příslibu“, přímo z dikce § 27 odst. 2 ZKV plynulo, že takový souhlas je potřebný a je zjevné, že bez jeho udělení by převod vlastnického práva nemohl být završen bez zřetele k tomu, zda by souhlas byl případně pokládán za odkládací podmínku ve smyslu ustanovení § 36 obč. zák. Bez souhlasu konkursního soudu ve smyslu § 27 odst. 2 ZKV tedy žalovaný ani v roce 1999 nemohl legitimně očekávat, že se stane vlastníkem bytových domů s pozemkovými parcelami za podmínek předjednaných s K. K. a věřitelským výborem úpadce. Odtud se pak klade otázka, zda dovolatel jednající na základě „příslibu“, jenž nezahrnoval zákonem požadovaný souhlas konkursního soudu, jednal v omluvitelném omylu zakládajícím jeho dobrou víru (respektive legitimní očekávání). K této otázce se Nejvyšší soud v obdobných skutkových souvislostech (při posuzování smlouvy uzavřené bez požadovaného souhlasu konkursního soudu) vyjádřil např. v usnesení ze dne 27. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 520/2016. V něm uzavřel, že:

„Vzhledem k tomu, že právní předchůdce dovolatele (…) jako nabyvatel jednal v rozporu se zákonem (minimálně v tom, že uzavíral smlouvu se správcem konkursní podstaty bez předchozího souhlasu konkursního soudu se zpeněžením), není namístě uvažovat o nabývání majetku v dobré víře. Dobrá víra totiž předpokládá omluvitelný omyl o (ne)existenci určité právně rozhodné skutečnosti. Obecně pak platí, že omluvitelným je jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný pod číslem 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; srov. i literaturu a judikaturu v něm označené), když právní omyl může být omluvitelný pouze výjimečně (např. v případě objektivně nejasného znění zákona). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001. Tato dobrá víra se přitom posuzuje nejen v době uzavření smlouvy, ale až do doby provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí – do nabytí vlastnického práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sp. zn. 22 Cdo 3418/2017).“

[91] S přihlédnutím k jednoznačné dikci § 27 odst. 2 ZKV (v rozhodném znění) tedy žalovaný nejednal ohledně „příslibu“ ani v omluvitelném omylu, jenž by pro účely aplikace § 3 odst. 1 obč. zák., respektive § 2 odst. 3 o. z., mohl založit jeho dobrou víru nebo legitimní očekávání, že převod pozemkových parcel s bytovými domy se uskuteční, i když k němu nedal souhlas konkursní soud.

[92] Ostatně, žalovaný byl v rozhodné době též členem věřitelského výboru úpadce (srov. odst. [11] výše), u nějž se znalost postupů podle § 27 odst. 2 ZKV v rozhodné době předpokládala mimo jiné proto, že podkladem pro rozhodnutí, zda udělí správci konkursní podstaty souhlas s prodejem mimo dražbu, je pro konkursní soud též („zejména“) vyjádření věřitelského výboru. Jakkoli povinnost věřitelského výboru chránit společný zájem konkursních věřitelů a povinnost členů a náhradníků věřitelského výboru postupovat při výkonu své funkce s odbornou péčí byla výslovně zakotvena v zákoně o konkursu a vyrovnání (v § 11 odst. 7) až s účinností od 1. května 2000, o tom, že i před tímto datem měl věřitelský výbor chránit společný zájem konkursních věřitelů a že jeho členové a náhradníci byli povinni postupovat při výkonu své funkce alespoň s péčí řádného hospodáře, žádné pochybnosti nejsou. V dotčených souvislostech je namístě korigovat úvahu konkursního soudu k členství žalovaného ve věřitelském výboru úpadce o tom, že „s ohledem na výši jeho přihlášené pohledávky byl jeho hlas spíše minoritním“. Při hlasování ve věřitelském výboru má totiž každý z členů věřitelského výboru 1 hlas bez ohledu na výši jeho přihlášené (potažmo zjištěné) pohledávky.

[93] Otázka vypořádání vnosů do úpadcova majetku v důsledku investic žalovaného nemůže být překážkou vyklizení žalovaného (ani v rovině korektivu dobrých mravů) již proto, že právo žádat o vydání majetkového prospěchu, jímž se konkursní podstata úpadce bezdůvodně obohatila, vzniklo žalovanému, jakmile se příslib stal nerealizovatelným, přičemž nejde o synallagmatické závazky. O tom, že pohledávka vzniklá tím, že konkursní podstata úpadce se (poté, co vyšlo najevo, že „příslib“ nemůže být realizován a že se žalovaný nestal vlastníkem předmětných bytových domů) bezdůvodně obohatila v důsledku vnosů žalovaného do majetku úpadce v době po prohlášení konkursu na majetek úpadce, je pohledávkou za konkursní podstatou (v režimu § 31 odst. 2 písm. b/ ZKV), Nejvyšší soud ve světle své dosavadní judikatury pochyb nemá; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1662/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2010, pod číslem 71, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 5394/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2011, pod číslem 106. To, že se žalovaný (potažmo vedlejší účastníci) vydání takto vzniklého bezdůvodného obohacení nedomáhal [v situaci, kdy započtení na majetek patřící do podstaty zakazuje (již v době prohlášení konkursu na majetek úpadce zakazovalo) ustanovení § 14 odst. 1 písm. i/ ZKV], nelze zohlednit v jeho prospěch.

[94] Důvodem pro zamítnutí žaloby vůči žalovanému též není obava žalovaného, že exekuční titul ukládající mu vyklizení a předání bytových domů žalobci, může případně působit i vůči osobám (vedlejším účastníkům), které odvozují svá práva k bytům v bytových domech od protiprávního konání žalovaného. Odvolací soud přiléhavě uzavřel, že žalovaný je ve sporu pasivně věcně legitimován; je tomu tak již proto, že je to právě žalovaný, kdo neoprávněným nakládáním s bytovými domy (protiprávním pronajímáním bytů v nich) i po zahájení tohoto sporu zasahoval do práv chráněných vlastnickou žalobou. Zamítnout žalobu (s poukazem na nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného) jen proto, že bytové domy neužívá žalovaný, nýbrž osoby, jimž to žalovaný (na úkor osoby oprávněné s bytovými domy disponovat) protiprávně umožnil a které bytové domy obývají jen na základě svého vztahu k žalovanému, možné není. Srov. v obdobných poměrech (v nájemních vztazích) např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 1997, pod číslem 58.

[95] V situaci, kdy otázka příslušnosti sepsaného majetku do konkursní podstaty úpadce byla pravomocně rozsouzena již v říjnu 2008, by zamítnutí žaloby o vyklizení znamenalo pouze to, že bytové domy by byly obtížněji zpeněžitelné (ke škodě konkursních věřitelů), přičemž je ovšem zřejmé, že ve vztahu k případnému nabyvateli bytových domů z konkursní podstaty úpadce by žalovaný ani osoby užívající byty v bytových domech na základě absolutně neplatných nájemních smluv ochranu proti vyklizení založenou na použití § 3 odst. 1 obč. zák., respektive § 2 odst. 3 o. z., nemohli použít. Zamítnutí žaloby o vyklizení bytových domů, jejichž zpeněžení nic nebrání, tedy není rozumným a spravedlivým řešením celé situace (srov. odstavec [19] výše), nýbrž řešením, které vzhledem k ukončenému řízení o vylučovací žalobě poškozuje konkursní věřitele úpadce a nechrání [proti zpeněžení bytových domů a vyklizení těch, kdož byty v domech obývají na základě smluv uzavřených s žalovaným, jenž právní úkony ohledně bytových domů bez souhlasu správce konkursní podstaty úpadce činit nesměl a nesmí (pod sankcí absolutní neplatnosti)] ani žalovaného (potažmo vedlejší účastníky).

[96] Ke korektivu dobrých mravů Nejvyšší soud na výše popsaném základě uvádí, že nesdílí přesvědčení, že cílem žaloby o vyklizení bytových domů není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou a že by požadavek žalobce na vyklizení žalovaného byl v rozporu s ustálenými dobrými mravy „veden přímým úmyslem“ způsobit žalovanému (potažmo vedlejším účastníkům) újmu (srov. odstavec [79] bod 2 výše). Potud nejde ani o zjevné zneužití práva (§ 8 o. z.).

[97] Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání v rozsahu týkajícím se výroku o věci samé jako opodstatněného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu změnil v tom duchu, že žalobě o vyklizení bytových domů vyhověl, když pro takový postup byly splněny předpoklady vyjádřené v § 243d písm. b/ o. s. ř. Lhůtu k vyklizení bytových domů určil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř., považuje ji za přiměřenou v délce 1 měsíce.

[98] Budiž dodáno, že Nejvyšší soud nepřehlíží, že vedlejší účastníci jsou sami oběťmi situace vyvolané platební neschopností úpadce; nejsou však oběťmi jedinými. Riziko, které žalovaný nebo vedlejší účastníci podstoupili investicemi do dostavby bytových domů na pozemcích ve vlastnictví úpadce, aniž požádali konkursní soud o souhlas s pozdějším nabytím takto zhodnocených nemovitostí prodejem mimo dražbu za předem dohodnutou kupní cenu, nelze přenášet na ostatní konkursní věřitele, kteří pravidla o zpeněžování zřetelně formulovaná (co do požadavku souhlasu konkursního soudu) zákonem o konkursu a vyrovnání neporušili.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. června 2018


JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu