Rozhodnutí NS

32 Cdo 1654/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/23/2019
Spisová značka:32 Cdo 1654/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1654.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 2 o. s. ř.
§ 241a odst. 6 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 1654/2017-155


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně PRIVAMED a. s., se sídlem v Plzni, Severní Předměstí, Kotíkovská 927/19, PSČ 323 00, identifikační číslo osoby 46885251, zastoupené JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, PSČ 370 01, proti žalovaným 1. P. Z., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ing. Zbyňkem Kiesewetterem, advokátem se sídlem v Praze 6, Nad Šárkou 766/58, a 2. P. Ch., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Františkem Hrudkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, o zaplacení částky 2 351 731 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 192/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2016, č. j. 35 Co 397/2016-129, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 21 586,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 21 586,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.


Odůvodnění:



Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 24. 5. 2016, č. j. 19 C 192/2015-90, zastavil řízení co do částky 47 312 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na zaplacení částky 2 304 419 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body III a IV). Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body II až IV potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé napadla žalobkyně dovoláním.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolání žalobkyně, jež může být přípustné pouze podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ustanovení 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud zdůraznil již např. v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.

Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z argumentace, jíž vymezuje dovolací důvod, je patrno, že má jít o otázku „ústní změny písemné smlouvy“ a odvolací soud se měl při jejím řešení odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4167/2008. Dovolatelka brojí proti závěru, který přisuzuje odvolacímu soudu, že ústní změna sjednaného Letter of Intent (dále též jen „LOI“) není možná. Prosazuje názor, že přes ujednání v čl. V. LOI k písemné nabídce nedošlo z toho důvodu, že při jednání dne 17. 3. 2014 nabídla žalovaným odpovídající cenu za převod obchodního podílu v obchodní společnosti ústně a oba žalovaní tuto nabídku při tomto jednání ústně akceptovali, čímž došlo k ústní změně písemného Letter of Intent. Je přesvědčena, že na „ústní změnu písemné smlouvy“ se musí aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4167/2008.

Na řešení otázky, zda je (v režimu zákona č. 89/2012, občanský zákoník, dále též jen „o. z.“) možno ústně změnit písemně uzavřenou smlouvu obsahující ujednání, že může být měněna výhradně v písemné formě, však napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud tuto otázku neřešil a ani neměl důvod řešit, jestliže dovolatelka tvrzení, že došlo k ústní změně LOI v ujednání o písemné formě cenové nabídky, uplatnila až v dovolání, přičemž ještě v odvolání zpochybňovala názor soudu prvního stupně o zásadním významu skutečnosti, že nepředložila „písemný návrh na uzavření smlouvy o převodu podílu“, prostřednictvím argumentu, že tímto způsobem došlo toliko k porušení ustanovení LOI (sic!), což pro posouzení dané věci není rozhodující. Uplatnění nových skutečností v dovolání je ostatně ustanovením § 241a odst. 6 o. s. ř. zapovězeno a tvrzení o tom, že došlo ke změně smlouvy, má nutně skutkový základ.

V poměrech souzené věci je třeba striktně rozlišovat pravidla, která strany sjednaly pro formu změn smlouvy (tj. LOI), a pravidla o formě jiných úkonů, která jsou v této smlouvě upravena, jmenovitě pro tzv. závaznou nabídku ceny za převod obchodních podílů a pro její přijetí. Právní závěry odvolacího soudu v rovině posouzení, zda byly splněny předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu podle § 1728 a § 1729 o. z., jsou založeny na úvaze, že vzhledem k výlučně písemné formě vzájemných ujednání sjednané v LOI (účastníky tvrzené a prokázané) by měla relevanci pouze taková cenová nabídka, která by byla učiněna a akceptována v písemné formě, popřípadě stranami podepsaný záznam o jednání obsahující příslušnou dohodu. Odvolací soud tedy neřešil otázku, zda mohl být jinak než písemně změněn LOI, nýbrž zda vzhledem k ujednání v LOI lze přiznat právní význam cenové nabídce a jejímu přijetí, jestliže by k nim došlo v jiné než písemné formě. K tomuto právnímu posouzení dovolatelka nevymezuje ani předpoklad přípustnosti dovolání, ani dovolací důvod.

Lze ostatně dodat, že ve vztahu k podpůrnému závěru odvolacího soudu, podle něhož by vzhledem k ujednání v čl. VIII. LOI dovolatelce nevzniklo právo na úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s jednáním o uzavření smlouvy ani v případě, že by prokázala porušení povinnosti žalovanými, postrádá dovolání jakoukoliv argumentaci; dovolatelka tu tedy rezignovala jak na uvedení údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tak na vymezení dovolacího důvodu.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 23. 4. 2019


JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu