Rozhodnutí NS

28 Cdo 392/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/17/2019
Spisová značka:28 Cdo 392/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.392.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Náhradní pozemek
Cena
Předběžná otázka
Dotčené předpisy:§ 11a předpisu č. 229/1991Sb. ve znění od 14.04.2006
§ 28a předpisu č. 229/1991Sb. ve znění od 14.04.2006
§ 135 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
II.ÚS 3342/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 392/2019-628


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce A. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, za účasti hlavního města Prahy, se sídlem Magistrátu hlavního města Prahy, v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 100/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2018, č. j. 14 Co 129/2018-579, t a k t o :


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2018, č. j. 14 Co 129/2018-579, se v části výroku I., týkající se pozemku parc. č. XY, katastrální území XY, a dále v nákladových výrocích II. a III. ruší; současně se ruší rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. října 2017, č. j. 9 C 100/2011-517, v části výroku II., týkající se pozemku parc. č. XY, katastrální území XY, a dále v nákladovém výroku III. a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 10. 2017, č. j. 9 C 100/2011-517, zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal vydání v tomto výroku specifikovaných pozemků (výrok I.). Dále nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, a parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok II.). Rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Soud prvního stupně, jenž ve věci rozhodoval po zrušení svého předchozího rozhodnutí odvolacím soudem, vyšel ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledal dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobce z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobce žalovanou, a dále pro dlouhodobou nedostatečnost veřejných nabídek, vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup a nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětných pozemků. K námitce předchozího plného uspokojení nároku žalobce soud prvního stupně uvedl, že výše původního nároku žalobce byla stanovena částkou v celkové výši 5.644.500,- Kč, žalobci byly vydány náhradní pozemky dle předchozích soudních rozhodnutí v hodnotě 3.979.967,- Kč, pročež zbývá vypořádat nárok žalobce ve výši 1.644.553,- Kč. Soud prvního stupně přitom konstatoval, že je povinen podle ustanovení § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), respektovat ocenění náhradních pozemků z předchozích soudních řízení, v nichž náhradní pozemky byly oceněny znaleckými posudky nezpochybněnými žalovanou ve smyslu ustanovení § 127 o. s. ř. Navíc žalovaná učinila dne 9. 12. 2011 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 156/2011 nesporným zůstatek nároku žalobce ve výši 2.009.456,- Kč. Jelikož tedy hodnota žalobcem vybraných náhradních pozemků, jež jsou ve vlastnictví státu a jejichž vydání nebrání žádná zákonem stanovená překážka, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce, nahradil soud prvního stupně rozhodnutím projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků.

K odvolání žalované a vedlejšího účastníka řízení přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (vyjma nenapadeného výroku I.) Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“), jenž jej rozsudkem ze dne 15. 6. 2018, č. j. 14 Co 129/2018-579, ve výroku II. změnil tak, že nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, který je ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona o půdě, a zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I.). Rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.). Dále žalované a vedlejšímu účastníkovi řízení (každému z nich) uložil povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 18.198,50 Kč k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta (výrok III.).

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že restituční nárok žalobce nebyl dosud zcela uspokojen vydáním náhradních pozemků v předchozích soudních řízeních. Soud je totiž povinen podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. vycházet z ocenění náhradních pozemků uvedeného v odůvodnění předchozích soudních rozhodnutí, neboť opačný postup by byl v rozporu s požadavkem právní jistoty účastníků řízení. Aproboval rovněž úvahu soudu prvního stupně o nesprávnosti znaleckého posudku ze dne 28. 4. 2012, č. 2486/2012, vypracovaného Ing. Magdalenou Čudovou, jímž žalovaná dokládala přečerpání restitučního nároku žalobce. Ztotožnil se s úsudkem, že zmíněný posudek oceňuje všechny vydané náhradní pozemky dle stavu k jednotnému datu vyhotovení posudku, nikoli ke dni vydání konkrétních náhradních pozemků žalobci. Závěry soudu prvního stupně však korigoval ve vztahu k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY, a parc. č. XY, jelikož uvedené pozemky jsou zemědělsky nevyužitelné a neobhospodařovatelné, a tudíž nevhodné k převodu žalobci jako pozemky náhradní, pročež přistoupil k částečné změně prvoinstančního rozhodnutí ve věcném vyhovujícím výroku.

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti části výroku I., jíž bylo rozhodnuto ohledně pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a závislému výroku III. O nákladech odvolacího řízení) podala žalovaná dovolání (následně doplněné o podání ze dne 30. 11. 2018), jehož přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, jakož i od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 730/2018 (označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), případně v existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nemožnosti přezkoumávat míru uspokojení žalobce, k němuž došlo převodem náhradních pozemků v rámci plnění pravomocných soudních rozhodnutí, při zjišťování aktuální výše restitučního nároku žalobce. Zdůrazňuje, že ve výrocích rozhodnutí, na jejichž základě byly žalobci vydány náhradní pozemky, nebylo obsaženo ocenění těchto pozemků, a proto se domnívá, že se nejedná o věc rozhodnutou, která by byla ve smyslu ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř. pro soudy závazná. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce s dovoláním nesouhlasil. Podotkl, že žalovaná v průběhu předcházejících řízení ocenění pozemků tak, jak bylo provedeno, nesporovala, naopak je uznávala a nyní se zpětně pokouší do již pravomocně skončených řízení zasáhnout. Je tak přesvědčen, že podaným dovoláním žalovaná nesleduje legitimní cíl. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.

K dovolání žalované se vyjádřil rovněž vedlejší účastník. Má za to, že žalovaná v dovolání předkládá otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Zdůraznil, že pravomocným rozhodnutím o předběžné otázce není situace, kdy v předchozím řízení byla posuzována stejná otázka, ovšem opět jako prejudiciální, pročež navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované vyhověl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 15. 6. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalované je z hlediska důvodu přípustnosti dovolání, spočívajícího v odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího, přípustné pro posuzování otázky procesního práva, a to otázky závaznosti ocenění náhradních pozemků v pravomocných soudních rozhodnutích o nahrazení projevu vůle pro další řízení před soudem.

Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že rozhodnutí soudu, jímž se ukládá Pozemkovému fondu (nyní České republice – Státnímu pozemkovému úřadu – k tomu blíže srovnej § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů) uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku dle zákona o půdě, nemá povahu rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle ve smyslu § 161 odst. 3 o. s. ř.; reálně jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017).

V řízení o poskytnutí náhradních pozemků jsou pro úspěch žaloby rozhodující (mimo jiné) otázky výše nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného pozemku (pozemků), které soud řeší (toliko) jako otázky předběžné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007). Tyto otázky totiž nejsou předmětem sporu a nejde zde o žalobu na určení práva, nýbrž o žalobu na plnění. Ostatně, i proto rozhodovací praxe – v případně spornosti nároku a jeho výše – současně připouští i žalobu na určení výše nároku oprávněné osoby (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, a ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011, jakož i ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017). Skutečnost, že otázka výše nároku a ocenění náhradního pozemku (pozemků) není předmětem restitučního řízení o nahrazení projevu vůle, je též nezbytným předpokladem pro rozhodovací praxí vyslovený závěr, že na straně oprávněné osoby může vzniknout bezdůvodné obohacení, bude-li na ni v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než odpovídá hodnotě jejího restitučního nároku (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015). Totožný závěr se pak uplatní i v případě ocenění převáděných náhradních pozemků v předešlých řízeních, neboť i zde jde toliko o řešení otázky předběžné, byť s ohledem na zevrubnost posouzení této otázky bude zajisté akceptovatelné, aby v odůvodněných případech bylo využito i ocenění pozemků z předchozích restitučních řízení (srovnej např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněného pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).

Spatřuje-li odvolací soud východisko pro řešení nyní projednávaného sporu v povinnosti soudu respektovat ocenění náhradních pozemků z předchozích soudních řízení ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., je jeho teze – se zřetelem k výše vylíčenému – nesprávná, neboť i zde se prosadí ta rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle níž řešení předběžných otázek není pro soudy v dalších řízeních závazné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016), a to navzdory tomu, že formálně je hodnota nároku oprávněné osoby a (někdy i) hodnota vydávaného pozemku (pozemků) technicky součástí výroku rozhodnutí. Jím je však autoritativně rozhodováno (toliko) o vlastnictví oprávněné osoby, nikoliv o výši restitučního nároku či hodnotě náhradních pozemků, jimiž má být restituční nárok takto saturován. Ocenění náhradních pozemků v řízeních o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva oprávněné osobě podle zákona o půdě je tak předběžnou (prejudiciální) otázkou, která ovšem není řešena jako věc hlavní (tou je převod vlastnického práva k věci). Řešením této otázky tak nemohou být soudy v jiném řízení vázány a nemusejí z něho vycházet ani s ohledem na ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. [k tomu přiměřeně srovnej Lavický, Petr a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 666, marg. č. 6.]. Nelze nepoukázat na reflexi této problematiky v rozhodovací praxi Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, uvedl, že „soud při řešení otázky, posuzované v jiném řízení jako otázky předběžné, vázán jejím posouzením není, při řešení této otázky však musí přihlédnout k okolnostem, za kterých byla řešena v předchozím řízení, přičemž od tohoto řešení se může odchýlit a musí vysvětlit, proč tak činí.“ Na okraj se sluší poznamenat, že na shora uvedeném nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalovaná dne 9. 12. 2011 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 156/2011 učinila nesporným zůstatek nároku žalobce ve výši 2.009.456,- Kč. Nelze totiž přehlédnout, že žalovaná již před soudem prvního stupně tuto skutečnost zpochybnila, a proto ji nelze mít za nespornou ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. (k možnosti zpochybnit dříve nespornou skutečnost srovnej z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu například rozsudek ze dne 31. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 1684/2005).

Výše restitučního nároku (náhrady), jenž má být uspokojen převodem jiného vhodného pozemku (§ 11a zákona o půdě), se odvozuje od ceny odňatých pozemků, jež se – s ohledem na ustanovení § 28a zákona o půdě – určuje v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), přičemž shodným způsobem a dle téhož právního předpisu – vyhlášky č. 182/1988 Sb., se oceňují podle § 11a odst. 13 zákona o půdě i pozemky náhradní (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2607/2017 – ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, resp. usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3386/17). Není-li zde přitom právní normy, jež by v souvislosti s jejich oceněním ukládala posuzovat charakter náhradních pozemků dle určitého historického stavu (jak je tomu kupříkladu v případě odňatých pozemků dle § 28a zákona o půdě), nezbývá než dovodit, že náhradní pozemky jest nutno oceňovat v souladu s pravidlem zakotveným v ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., tedy dle jejich stavu v době vyhlášení rozhodnutí soudem, respektive dle stavu, jaký mají v okamžiku jejich vydání oprávněné osobě (srovnej např. rozsudek ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).

Samotné zjišťování ceny náhradních pozemků a její určení dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. je otázkou zejména skutkových zjištění, jejichž kvalifikované posouzení si pak zpravidla vyžaduje i odborné znalosti (§ 127 odst. 1 o. s. ř.). Byl-li v tomto směru podán znalecký posudek, podléhá i takový důkaz hodnocení podle zásad vyjádřených v ustanovení § 132 o. s. ř., tedy nikoliv co do odborných závěrů ve smyslu jejich správnosti, nýbrž z pohledu přesvědčivosti posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logického odůvodnění znaleckého nálezu a jeho souladu s ostatními důkazy (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Cdon 24/94, uveřejněný pod č. 33/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5252/2007). Proto neobstojí postup, jímž se soud prvního stupně v poměrech projednávané věci vypořádal se závěry znaleckého posudku Ing. Magdaleny Čudové č. 2486/2012 ze dne 28. 4. 2012, a odvolací soud tento postup uznal procesně korektním. Měl-li odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) za to, že z posudku jmenované znalkyně v případě pro věc rozhodné skutečnosti, k jejímuž posouzení je třeba odborných znalostí (a takovou skutečností ocenění náhradních pozemků provedené v souvislosti se zjištěním, zda restituční nárok oprávněné vydáním pozemků na základě rozhodnutí soudů v dřívějších řízeních není již vyčerpán, nepochybně bude), nelze takovou skutečnost spolehlivě zjistit, popřípadě posudek je dle názoru soudu stižen věcnou nesprávností, nemohl v tom směru učinit vlastní závěr a na vyjasnění sporných znaleckých závěrů zcela rezignovat. To platí zvláště v případě, kdy posudek byl jediným důkazem poskytujícím skutkové zjištění o výši (již) uspokojeného restitučního nároku žalobce a soudy nižších stupňů nebyly povolány učinit si vlastní úsudek o tom, zda a nakolik se ocenění náhradních pozemků provedené k okamžiku rozhodnutí o jejich vydání a k okamžiku zpracování znaleckého posudku liší. Právě uvedené nabývá na významu při posouzení otázky ocenění žalobci vydaných náhradních pozemků v situaci, kdy soudy v tomto řízení nejsou vázány oceněním provedeným v předchozích soudních řízeních, a to ani v režimu řešení otázky prejudiciální dle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., a jak se z výše uvedeného výkladu podává, tehdy, jestliže se náhradní pozemky sice oceňují podle předpisů platných ke dni účinnosti zákona o půdě, nicméně podle jejich současného stavu (stavu ke dni vydání rozhodnutí soudu). Procesní postup odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) vážící se k apriornímu odmítnutí znaleckého posudku Ing. Magdaleny Čudové zakládá vadu řízení, jež mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud přihlíží, shledá-li – jako v projednávané věci – že dovolání je z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud jde o posouzení otázky závaznosti ocenění náhradních pozemků v řízení o nahrazení projevu vůle pro další řízení, není nesprávné.

Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v napadené části věcného výroku I., týkající se pozemku parc. č. XY, a rovněž v akcesorických výrocích II. (o nákladech prvostupňového řízení) a III. (o nákladech odvolacího řízení), zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v části výroku II. – ve vztahu k pozemku parc. č. XY – a ve výroku III. i prvostupňový rozsudek a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).

V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 7. 2019


JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu