Rozhodnutí NS

30 Cdo 2211/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/16/2019
Spisová značka:30 Cdo 2211/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2211.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Omezení svéprávnosti (o. z.) [ Svéprávnost (o. z.) ]
Dotčené předpisy:§ 37 odst. 1 předpisu č. 292/2013Sb.
§ 465 odst. 1 o. z.
§ 55 odst. 1 o. z.
§ 55 odst. 2 o. z.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 2211/2018-391


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Tomáše Mottla ve věci posuzované E. J., narozené XY, bytem XY, zastoupené procesním opatrovníkem JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, za účasti stálého opatrovníka města Smečna, se sídlem ve Smečně, náměstí T. G. Masaryka 12, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem advokátní kanceláře Dvořák a partneři, s. r. o., se sídlem v Kladně, Gorkého 502, o svéprávnost a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 42 P 106/63, o dovolání stálého opatrovníka proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. března 2018, č. j. 24 Co 31/2018-369, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. března 2018, č. j. 24 Co 31/2018-369, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 10. listopadu 2017, č. j. 42 P 106/63-337, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.

II. Nařizuje se, aby věc v dalším řízení u Okresního soudu v Kladně projednal a rozhodl o ní jiný soudce, než soudkyně Mgr. Zuzana Slezáková.

III. Nařizuje se, aby případně podaná odvolání v této věci projednával a rozhodoval o nich u Krajského soudu v Praze senát, jehož členy nebudou soudkyně JUDr. Šárka Kamenická, Mgr. Hana Říhová a Mgr. Lucie Pšeničková.


O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Kladně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. října 2015, č. j. 42 P 106/63-189, výrokem I. rozhodl, že posuzovaná „se neomezuje ve svéprávnosti. Tím se mění usnesení Okresního soudu v Kladně č. j. 6 Nc 435/62-8 ze dne 29. 5. 1962.“ Výrokem II. uvedený soud dále rozhodl, že: „Opatrovníkem E. J., nar. .XY, se ponechává město Smečno, se sídlem Smečno, T. G. Masaryka 12. které je oprávněno a povinno opatrovanku zastupovat ve všech právních jednáních.“ Navazujícími výroky III. a IV. pak bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně při rozhodování vyšel mj. ze zjištění, že posuzovaná „nadále trpí duševní poruchou - lehkou až středně těžkou mentální retardací, která není přechodná a brání jí ve schopnosti právně jednat. Její stav se zhoršuje rozvíjející se vaskulární demencí. Z dosavadního způsobu života, zprávy ústavu i zhlédnutí posuzované bylo zjištěno, že posuzovaná je dostatečně zajištěna v prostředí ústavu, ve kterém je umístěna. Bydlí v zařízení, ve kterém jsou zabezpečovány všechny její potřeby. O svůj majetek se posuzovaná nijak nezajímá, s jejími příjmy hospodaří ústav, který předkládá vyúčtování soudu i opatrovníkovi. Opatrovník posuzovanou v případě potřeby zastupuje při právním jednání. Nebylo zjištěno, že by se posuzovaná dopouštěla nebo měla snahu dopouštět (se) nějakého právního jednání, které by ji ohrožovalo. Soud tak má za to, že bez omezení svéprávnosti nehrozí posuzované žádná závažná újmy (újma), když trvale žije v ústavu pod dohledem a s asistencí. Soud tak má za to, že není třeba posuzovanou ve svéprávnosti omezit...“

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal stálý opatrovník (město Smečno) odvolání.

V průběhu odvolacího řízení Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 21. ledna 2016, č. j. 24 Co 10/2016-218, posuzované jmenoval - s ohledem na konflikt zájmů mezi posuzovanou a stálým opatrovníkem - procesního opatrovníka Mgr. Davida Strupka, advokáta se sídlem v Praze 1, Jungmannova 36/31.

Uvedený procesní opatrovník poté, co se seznámil s napadeným rozhodnutím, podaným odvoláním, respektive s obsahem procesního spisu, vzal předmětné odvolání, které učinil stálý opatrovník, za posuzovanou, zpět. Zpětvzetí odvolání mj. odůvodnil tím, že: „Bez ohledu na schopnost posuzované vnímat a hodnotit stávající situaci je stávající omezení svéprávnosti vždy zásahem do práva na ochranu soukromého života, neboť jde o zásadní změnu statusu fyzické osoby a tím i zásah do jeho sféry osobnostních práv...posuzovaná ani nemá reálnou příležitost právní jednání činit. Zařízení prakticky neopouští, drobné nákupy činí jen v zařízení a vždy pod dohledem personálu. Újma na právech posuzované a třetích osob nehrozí takřka žádná. Pro podobné případy pak občanský zákoník zná subsidiární opatření, která jsou méně zasahující do statusu fyzické osoby, a přitom dostatečně eliminují rizika, kvůli nimž institut omezení svéprávnosti existuje (jakkoli totální stoprocentní eliminace takových rizik není myslitelná nikdy), naplňují proto legitimní cíl stejně účinně.“

Odvolací soud poté usnesením ze dne 8. března 2016, č. j. 24 Co 10/2016-230, předmětné odvolací řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Stálý opatrovník ústavní stížností napadl rozhodnutí odvolacího soudu jak o ustanovení procesního (kolizního) opatrovníka, tak i o zastavení odvolacího řízení.

Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“) nálezem ze dne 24. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 866/16, mj. zrušil usnesení odvolacího soudu o jmenování shora uvedeného procesního (kolizního) opatrovníka posuzované. Orgán ochrany ústavnosti v odůvodnění svého nálezu také vyložil, že: „Jmenování opatrovníka je úkonem soudu, jenž je podmíněn splněním zákonem stanovených předpokladů. Z ustanovení § 37 odst. 1 z. ř. s. plyne, že soud v řízení o svéprávnosti jmenuje posuzovanému opatrovníka, a lze dospět i k názoru, že takto učiní i v případě, že posuzovaná osoba již opatrovníka (hmotněprávního opatrovníka dříve jí jmenovaného) má, neboť tento je v řízení o svéprávnosti také v postavení účastníka (srov. i usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 8 Co 2017/2014).“ Ústavní soud v tomto svém nálezu také vyložil, že měl-li odvolací soud za to, že soud prvního stupně pochybil, pokud posuzované nejmenoval opatrovníka, pak takové pochybení nelze napravit jmenováním opatrovníka jen pro odvolací řízení, ale zrušením rozhodnutí prvního stupně a vrácením věci k dalšímu řízení tomuto soudu s tím, že posuzovaná musí být v tomto řízení zastoupena nikoli stálým opatrovníkem, ale opatrovníkem jmenovaným v tomto řízení, a proto toto řízení ad hoc.

Navazujícím nálezem ze dne 18. dubna 2017, sp. zn. IV. ÚS 1584/16, Ústavní soud zrušil i shora označené usnesení odvolacího soudu o zastavení odvolacího řízení, v němž mj. vyložil následující závěry (v textu nyní tučně zvýraznil dovolací soud):

„Okresní soud v Kladně rozsudkem, proti němuž směřovalo odvolání, posuzovanou ve svéprávnosti žádným způsobem neomezil; učinil tak přesto, že byla po téměř 54 let zbavena způsobilosti k právním úkonům a je v podstatě celoživotně postižena mentální retardací na pomezí lehkého až středně těžkého pásma. Neomezil ji ve svéprávnosti ani přes závěr znalce, že posuzovaná je téměř celoživotně odkázána na ústavní péči, sama není schopna si obstarávat své záležitosti ani zajistit si základní životní potřeby...

Není přípustné svěřit veškeré právní jednání člověka, který je formálně plně svéprávný, ve skutečnosti ovšem není schopen si zajišťovat ani základní životní potřeby, opatrovníkovi ustanovenému podle § 465 občanského zákoníku. Nejen že uvedené ustanovení je i podle svého znění určeno primárně k ochraně osob, které jsou omezeny ve svéprávnosti, ale navíc by se jednalo o postup, který by byl zneužitelný - ve svém důsledku by umožňoval obejít přísnými procesními garancemi limitované omezení svéprávnosti, třeba i zcela zdravého člověka fakticky zbavit způsobilosti k právnímu jednání a současně mu ustanovit hmotněprávního opatrovníka, který má veškerá právní jednání činit za něj.

Civilní soudy jsou povinny posuzovat věci tohoto druhu důsledně (a v pochybnostech meritorně) na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah omezení svéprávnosti - od přiznání bez jakéhokoli omezení až po omezení fakticky se blížící zbavení způsobilosti k právním úkonům podle dřívější právní úpravy - zásadně odpovídal skutečným vlastnostem a schopnostem a zejména nejlepšímu zájmu daného člověka, který nemůže být zjednodušeně vnímán pouze jako zájem na omezování ve svéprávnosti v co možná nejmenší míře...

Ústavní soud připomíná, že Krajský soud v Praze by měl - v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy - v této i dalších obdobných věcech do budoucna realizovat své pravomoci s respektem k právním závěrům vysloveným výše...“

Poté odvolací soud usnesením ze dne 23. května 2017, č. j. 24 Co 10/2016-281, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. října 2015, č. j. 42 P 106/63-189, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně posléze usnesením ze dne 7. června 2017, č. j. 42 P 106/63-284, opatrovníkem posuzované jmenoval již shora uvedeného advokáta Mgr. Davida Strupka.

K odvolání stálého opatrovníka odvolací soud usnesením ze dne 28. srpna 2017, č. j. 24 Co 277/2017-302, změnil posledně označené usnesení soudu prvního stupně tak, že posuzované jmenoval opatrovníkem JUDr. Vojtěcha Veverku, advokáta se sídlem shora. Odvolací soud své rozhodnutí odvodnil mj. s tím, že kritika Ústavního soudu postupu dosud ve věci činného advokáta Mgr. Davida Strupka v pozici procesního opatrovníka je objektivně takového charakteru, že je způsobilá k narušení nezbytné důvěry mezi advokátem a zastupovanou osobou, což byl také důvod ke změně napadeného usnesení osudu prvního stupně shora uvedeným způsobem.

V probíhajícím dalším řízení soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 10. listopadu 2017, č. j. 42 P 106/63-337, výrokem I. opět rozhodl, že posuzovaná „se neomezuje ve svéprávnosti. Tím se mění usnesení Okresního soudu v Kladně č. j. 6 Nc 435/62-8 ze dne 29. 5. 1962.“ Výrokem II. rozhodl, že: „Opatrovníkem E. J., nar. XY, se ponechává město Smečno, se sídlem Smečno, T. G. Masaryka 12, které je oprávněno a povinno opatrovanku zastupovat ve všech právních jednáních.“ Navazujícími výroky III. a IV. uvedený soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku mj. konstatoval, že: „Znalecky bylo zjištěno, že posuzovaná celoživotně trpí duševní poruchou, která není jen přechodná, a to lehkou až středně těžkou mentální retardací, její stav se zhoršuje rozvíjející se vaskulární demencí a dále v důsledku srdeční zástavy a akutního respiračního selhání v říjnu 2015. Posuzovaná tedy splňuje základní podmínku pro možnost omezení svéprávnosti člověka, kterou je, že trpí duševní poruchou, která není jen přechodná. Další podmínkou pro možnost omezení svéprávnosti člověka soudem je, že nebyl-li by omezen, hrozila by mu závažná újma a vzhledem k jeho zájmům nepostačuje mírnější a méně omezující opatření. Soud má za to, že tato podmínka v případě posuzované E. J. splněna není, a proto není možné její svéprávnost omezit.“

Soud právního stupně v odůvodnění svého rozsudku také vyložil, že: „si je vědom toho, že ačkoliv posuzovaná právně samostatně nekoná ničeho, v čem by měla být omezena, je její stav takový, že jí neumožňuje právně jednat ani v záležitostech, kde je v jejím zájmu, aby jednala. Ani to však dle soudu není důvodem, aby byla omezena ve svéprávnosti, ale důvodem, aby její záležitosti zajišťoval její zástupce.“

Na shora vyložené právní názory Ústavního soudu v nálezu ze dne 18. dubna 2017, sp. zn. IV. ÚS 1584/16, soud prvního stupně nijak nereagoval (jakoby takové rozhodnutí nebylo v dané věci s vyloženými právními závěry vůbec vydáno).

K odvolání stálého opatrovníka odvolací soud rozsudkem ze dne 22. března 2018, č. j. 24 Co 31/2018-369, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že: „Mění se omezení svéprávnosti posuzované podle usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 29. května 1962, č. j. 6 Nc 435/62-8, tak, že posuzovaná se na dobu 5 let od právní moci tohoto rozsudku omezuje ve svéprávnosti, jde-li o právní jednání, jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a ve věcech týkajících se poskytování této služby.“ Dále jmenoval město Smečno stálým opatrovníkem, a to za současného vymezení jeho povinností a oprávnění, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním, jež učinil již soud prvního stupně, dospěl k závěru, že: „v některých případech může být vhodným řešením i pro osoby se závažným mentálním postižením opatrovnictví bez omezení svéprávnosti. Pohled na potřebu omezení svéprávnosti je totiž nutné poměřit skutečně nejlepším zájmem toho kterého člověka. Takové poměření nemůže vycházet jen z toho, že je dobré přijmout opatření omezení svéprávnosti, neboť posuzovaná osoba má takovou formu zdravotního (duševního) postižení, že sama nerozezná, jestli je či není omezená ve svéprávnosti a že dostatečně ‚neocení‘ své postavení jako osoby neomezené ve svéprávnosti.“

Odvolací soud dále vyložil (v textu nyní tučně zvýraznil dovolací soud), že: „Současné prostředí posuzované, vytvořené poskytovatelem sociální služby za přispění opatrovníka, lze považovat za relativně bezpečné. Posuzovaná sice není v žádném uzavřeném zařízení, sama však prakticky není schopna toto zařízení opustit, sama nikdy v minulosti nečinila žádná jednání, kterými by ohrozila své zájmy, pohyb osob, které by s ní mohly přijít do kontaktu, je monitorován takovým způsobem, že nehrozí, že by ve vztahu k cizím osobám bez povšimnutí poskytovatele sociální služby mohlo docházet ke zneužití posuzované k nějakým právním jednáním. Na svém pokoji posuzovaná nedisponuje ani žádným hodnotným majetkem, správa jejího jmění je dlouhodobě zajišťována prostřednictvím opatrovníka za využití faktické podpory poskytovatele sociální služby za pomoci depozit pravidelně zúčtovaných, podpora poskytovatele sociální služby je pod kontrolou opatrovníka poskytována také v jednáních týkajících se péče o zdraví posuzované. Bez vysoce hypotetické úvahy tedy nelze vysledovat reálné vážné ohrožení jejích zájmů.

Je tedy zřejmé, že v právních vztazích, týkajících se její osoby, která musí činit, jako každý člověk žijící ve společnosti, vůbec není schopna porozumět jejich obsahu a důsledkům, proto by mohlo bez poskytnutí přiměřené podpory k ohrožení jejích zájmů dojít. Takové ohrožení je však v současnosti s ohledem na zjištěné poměry možné zcela minimalizovat, bude-li zde osoba, která by posuzované při nutných právních jednáních poskytla zastoupení v těchto právních jednáních...Jde tedy přesně o situaci, kterou předpokládá ustanovení § 465 o. z. Posuzovaná má zdravotní obtíže (trpí duševní poruchou), které jí působí při správě jmění nebo hájení práv potíže, pro které je vhodné, aby ji v takových právních jednáních mohl zastupovat opatrovník...

Přes uvedené závěry však odvolací soud dospěl k závěru, že částečně omezit posuzovanou ve svéprávnosti je nutné. Tento závěr přijal ovlivněn závěry rozhodnutí Ústavního soudu vyjádřenými v rozhodnutí v této věci sp. zn. (IV.) ÚS 1584/16, ale i v obdobné věci sp. zn. IV. ÚS 1580/16, byť byly činěny ve vztahu k procesnímu rozhodování o zastavení řízení. Především je však třeba přihlédnout k tomu, že právě rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1580/16 se stalo jedním z východisek pro argumentaci Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 836/2017, zejména při formulaci právních vět vyjádřených pod body 1. - 10., na nichž je založena argumentace v Nejvyšším soudem projednávané věci.

V tomto smyslu se odvolací soud cítil být vázán nastavenou judikaturou v tom, že v situaci této posuzované věci v kontextu zejména citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu nepřichází v úvahu plné vrácení svéprávnosti. Z hlediska obsahu právních vět citovaných pod body 1. - 10. v tomto rozhodnutí je z pohledu již dříve uvedených úvah nutno akcentovat větu uvedenou pod bodem 10. Podle této teze má každý člověk s omezenou svéprávností právo na to, aby jej soud pravidelně ‚zhlédl‘, přezkoumal jeho zdravotní stav, posoudil jeho zájmy, situaci, v níž se nachází a citlivě ad hoc rozhodl. Takovým postupem nelze paušálně obcházet navrácením plné svéprávnosti a jmenováním opatrovníka dle § 465 a násl. o. z.

Za této situace pak odvolací soud posuzoval potřebný rozsah omezení svéprávnosti v této konkrétní věci s přihlédnutím k zájmům této konkrétní posuzované osoby. Odvolací soud má v této souvislosti za to, že zákonným požadavkům formulace rozsudečného výroku vyhovuje především takový výrok, který obsahuje výčet konkrétních právních jednání, ohledně nichž se svéprávnost posuzované osoby omezuje.

Jak bylo výše uvedeno, u naprosté většiny v úvahu přicházejících právních jednáních posuzované osobě bude ochrana jejích zájmů z hlediska reálně hrozících rizik bezpečně zajištěna, bude-li zde opatrovník (i bez omezení svéprávnosti), který bude posuzovanou v těchto právních jednáních povinen zastupovat. Je však ale zřejmé, že nezbytnou podmínkou pro minimalizaci zásahů do osobnosti posuzované formou omezení její svéprávnosti, vzhledem k její současné situaci a právnímu stavu, je nastavení potřebného zabezpečení formou realizace práva na sociální službu. Právě v této oblasti je třeba činit taková právní jednání, aby poskytování sociální služby přiměřené poměrům posuzované a jejímu zdravotnímu stavu (aktuálně služba domova pro seniory) bylo i do budoucna zajištěno...“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stálý opatrovník (dále též „dovolatel“) posuzované (prostřednictvím svého advokáta) včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí také i) řádné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „otázky hmotného i procesního práva, a to:

a) ohledně vhodného rozsahu omezení svéprávnosti tak, aby odpovídal nejlepšímu zájmu posuzované;

b) ohledně potřeby ustanovení kolizního opatrovníka v řízení za situace, kdy již byl dříve ustanoven hmotněprávní opatrovník a nebyl v řízení o omezení svéprávnosti zjištěn střet zájmů posuzovaného a opatrovníka,

při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, popř. je řešena dovolacím soudem rozdílně, a současně s tím, že uvedená právní otázka má být podle dovolatele řešena jinak, než jak již řeší napadené rozhodnutí.

Soud I. stupně a posléze ani odvolací soud nerespektoval v daném řízení citované nálezy IV. senátu ÚS [sp. zn. (IV. ÚS 1580/16, I. ÚS 1581/16, IV. 1583/16, IV. 1582/16, IV. 1584/16)], které se týkaly skupiny osob nacházejících se v Domově pod Lipami ve Smečně, zvláště pak nález (sp. zn.) IV. ÚS 1584/16, zejména body 24, 25, 26 a 32, ze kterých plynou závěry, které rovněž recipoval Nejvyšší soud ČR v rozhodnutích sp. zn. 30 Cdo 836/2017, kterým v podstatě došlo k transpozici nosných závěrů zmíněných nálezů ÚS [sp. zn. (IV. ÚS 1580/16, I. ÚS 1581/16, IV. ÚS 1583/16, IV. ÚS 1582/16, IV. ÚS 1584/16)].“

S ohledem na dále (obšírně koncipovanou) dovolací argumentaci (odvíjející se od reflektované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soud) dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K tomuto dovolání nebylo podáno žádné písemné vyjádření.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) předně konstatuje, že dovolání stálého opatrovníka v řešení jím zformulované právní otázky týkající se jmenování kolizního opatrovníka posuzované, není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jelikož v daném případě plynula nezbytnost takového postupu - tj. jmenování procesního opatrovníka posuzované - z titulu závazného právního názoru Ústavního soudu, který byl vyjádřen v jeho nálezu ze dne 18. dubna 2017, sp. zn. IV. ÚS 1584/16 (všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz, zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz).

Podle čl. 89 Ústavy České republiky (dále již „Ústava“) vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Tato závaznost má přitom dvojí povahu. V prvém případě jde o závaznost kasační, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí obecného soudu, který je následně vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu. Jde o případy, kdy soudní případ se ocitne až na půdě Ústavního soudu, který svým nálezem zruší stížností napadené rozhodnutí (třeba i Nejvyššího) soudu. V takovém případě se úvaha obsažená v rozhodnutí Ústavního soudu uplatní beze zbytku. Jak totiž opakovaně zdůraznil ve své judikatuře Ústavní soud, právní spory a soudní řízení musejí být někdy dokončeny a nesmějí pokračovat jako věčný ping-pong mezi soudními orgány, které trvají na svém. Ústavní soud prohlásil již ve svém nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 425/97, že nebezpečí takové patové situace nehrozí, protože z § 89 odst. 2 Ústavy vyplývá řešení. Pravidlo, že proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat, má za následek, že nález Ústavního soudu představuje definitivní řešení ústavněprávních otázek v konkrétní věci, a proto musí být dotyčným obecným soudem věrně proveden a ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního soudu jím musí být respektován bez ohledu na eventuální pochybnosti obecného soudu, zda je správný či fundovaný. Ústavní soud v tomto ohledu také uvedl, že netvrdí, že je neomylný, ale trvá na tom, že v jednotlivých případech je konečnost sporu nepostradatelným znakem spravedlivého procesu, a proto jako orgán s posledním slovem musí být jeho právní názor v konkrétní věci nepodmíněně respektován, neboť opačný názor by odporoval samotnému principu kasačního rozhodování. Ve druhém případě jde o závaznost judikatury Ústavního soudu precedenční, kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu. Obecný soud v konkrétní (a jinak skutkově s předmětným nálezem Ústavního soudu obdobné) věci nemusí s již judikovaným právním názorem souhlasit a konkrétní nález Ústavního soudu reflektovat, jestliže přednese konkurující úvahy. Tyto úvahy musejí vycházet z objektivně ospravedlnitelných důvodů, že v souladu s ústavněprávními výklady Ústavního soudu obecně se buď dotyčný judikát na skutkově odlišný případ aplikovat nemůže, anebo je-li na základě jeho interpretace anebo pochopení principů a pravidel v právním řádu jako celku přesvědčen o tom, že Ústavní soud může a měl by dotyčný ústavněprávní výklad znovu uvážit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05). Přitom nerespektují-li soudy nosné důvody nálezů Ústavního soudu k nastolené problematice, aniž by ve svém rozhodnutí předložily dostatečně odůvodněnou (konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od této judikatury odchylují, porušují tím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy, jenž soudům ukládá především postupovat v souladu s pravidly spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jakož i čl. 89 odst. 2 Ústavy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. února 2013, sp. zn. IV. ÚS 3465/12).

Z vyloženého plyne, že již pro samu okolnost, že se k dané problematice a v poměrech této věci vyjádřil Ústavní soud, nemohla předmětná dovolací argumentace stálého opatrovníka založit ani úvahy o přípustnosti (v tomto směru) jeho dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

I kdyby ovšem Ústavní soud takový právní závěr v uvedeném nálezu neučinil, Nejvyšší soud by ani s přihlédnutím k uplatněné dovolací argumentaci stálého opatrovníka neměl důvod odchylovat se od ustáleného právního názoru, že v řízení o svéprávnosti soud jmenuje posuzovanému opatrovníka podle § 37 odst. 1 z. ř. s., i když má stálého („hmotněprávního“) opatrovníka (srov. především usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 8 Co 2017/2014, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 1/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2018, sp. zn. 30 Cdo 2173/2018).

Ohledně řešení právní otázky omezení svéprávnosti posuzované je ovšem dovolání stálého opatrovníka ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné i důvodné, jelikož odvolací soud (ani soud prvního stupně) nerespektoval právní názory plynoucí nejen z kasačního nálezu Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2017, sp. zn. IV. ÚS 1584/16, ale ani právní závěry vyplývající z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Především Ústavní soud v již opakovaně zmíněném nálezu sp. zn. IV. ÚS 1584/16, vyložil zcela zřetelně, že:Není přípustné svěřit veškeré právní jednání člověka, který je formálně plně svéprávný, ve skutečnosti ovšem není schopen si zajišťovat ani základní životní potřeby, opatrovníkovi ustanovenému podle § 465 občanského zákoníku. Nejen že uvedené ustanovení je i podle svého znění určeno primárně k ochraně osob, které jsou omezeny ve svéprávnosti, ale navíc by se jednalo o postup, který by byl zneužitelný - ve svém důsledku by umožňoval obejít přísnými procesními garancemi limitované omezení svéprávnosti, třeba i zcela zdravého člověka fakticky zbavit způsobilosti k právnímu jednání a současně mu ustanovit hmotněprávního opatrovníka, který má veškerá právní jednání činit za něj.“

Odvolací soud vydaným rozhodnutím, kterým pouze marginálně omezil posuzovanou, zcela (z důvodu její vážné duševní poruchy) neschopnou jakéhokoli právního jednání, v její svéprávnosti v rozsahu, „jde-li o právní jednání, jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a ve věcech týkajících se poskytování této služby“, zjevně nerespektoval judikovaný právní názor plynoucí přímo z kasačního rozhodnutí Ústavního soudu.

Odvolací soud vydaným rozsudkem rozhodl také ve zjevném rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, který ve svém rozsudku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 836/2017, vyložil a (též s ohledem na judikaturu Ústavního soudu) odůvodnil právní názor, že člověku, který pro svou duševní poruchu fakticky není schopen žádného právního jednání (jde např. o imobilního těžce duševně nemocného člověka), nelze navrátit jeho svéprávnost a za účelem ochrany jeho zájmů mu jmenovat opatrovníka (uvedené rozhodnutí dovolacího soudu bylo na veřejném zasedání Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, konaného dne 13. června 2018, přijato k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedené judikatury v podstatě (ve stručnosti shrnuto) plyne, že člověka těžce duševně nemocného (což je i případ posuzované v této věci) je nezbytné (v zákonem stanoveném maximálním rozsahu) omezit v jeho svéprávnosti, a je naopak nepřípustné mu v co nejširším rozsahu (což se ovšem dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu vlastně stalo) navrátit jeho svéprávnost a za účelem ochrany jeho zájmů mu jmenovat pouze opatrovníka.

Jinými slovy řečeno, jestliže v připomenutém kasačním nálezu Ústavní soud ve věci sp. zn. IV. ÚS 1584/16, zcela jednoznačně vyložil, že není přípustné svěřit veškeré právní jednání člověka, který je formálně plně svéprávný, ve skutečnosti ovšem není schopen si zajišťovat ani základní životní potřeby, opatrovníkovi ustanovenému podle § 465 o. z., pak obecný soud, jenž tento právní názor nerespektuje, se dostává do kolize s čl. 89 odst. 2 Ústavy, a v poměrech shora již popsaného kasačního dopadu jde o zjevné pochybení rozhodujícího soudu, jež v podstatě není (neboť jde přímo proti judikovaným právním závěrům kasačního rozhodnutí Ústavního soudu) odůvodnitelné.

Odvolací soud vydaným rozsudkem rozhodl rovněž ve zjevném rozporu i se stanoviskem Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2017, sp. zn. Cpjn 23/2016, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 3/2017, v němž Nejvyšší soud mj. vyložil: „Jestliže soud v řízení o omezení svéprávnosti neshledá důvody omezení svéprávnosti člověka k výkonu volebního práva, odpovídá povaze vedeného řízení coby ‚nesporného‘, že takový závěr ve výroku vyjádřit netřeba; je však naléhavě nutné, aby z odůvodnění takového rozhodnutí bylo seznatelné, že se soud otázkou omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva zabýval, a že odpovídající výroková absence má konkrétní věcné opodstatnění.“

Zabýval-li by se odvolací soud důsledně i posledně zmíněným stanoviskem Nejvyššího soudu k problematice možnosti soudu omezit svéprávnost člověka ve výkonu jeho volebního práva, byl by nepochybně vystaven k řešení v úvahu přicházejících situací, jež by jej nutně vedly k zamyšlení, zda takto vážně duševně postižený člověk, neschopný jakéhokoli právního jednání, avšak naopak fakticky způsobilý vykonávat určité jednoduché mechanické úkony (třeba i vhození případné volební obálky do volební urny), může či nemůže se účastnit volebního aktu, a zda v těchto intencích může či nikoli za něj realizovat případný volební úkon jemu jmenovaný stálý opatrovník, případně jiná osoba, respektive zda vůbec je někdo nadán (a pokud ano, pak z jakého titulu) případně zamezit tomuto člověku výkon jeho volebního práva, pakliže de iure by měl být - vyjma zmíněného okrajového omezení v oblasti sociálních služeb - prakticky plně svéprávný.

Pochybení odvolacího soudu při rozhodování v této věci je natolik zásadní a flagrantní, že Nejvyššímu soudu nezbylo, než přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, jímž se ruší napadený rozsudek odvolacího soudu (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, který zjevně pominul zmíněný dosah kasačního nálezu, dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř., dovolací soud zrušil také rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Podle § 243e odst. 3 o. s. ř. zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§ 243g odst. 1) nebo že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému odvolacímu soudu. V případě, že dovolací soud zruší rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně, může také nařídit, aby věc v dalším řízení projednal u soudu prvního stupně jiný senát (samosoudce) nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně.

Smyslem ustanovení § 243e odst. 3 o. s. ř. je především „odblokovat“ řízení zatížené neschopností odvolacího soudu (soudu prvního stupně) uzavřít věc zákonným důvodem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. května 2017, sp. zn. II. ÚS 385/16).

Jelikož ze strany odvolacího soudu, ale ani soudu prvního stupně, nebyl dodržen závazný právní názor Ústavního soudu, jak byl vyložen v jeho (shora již označeném) kasačním nálezu, přičemž odvolací soud navíc zjevně nerespektoval ani ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jak byla připomenuta shora), ačkoliv co do skutkového základu tato právní věc zcela zjevně zapadá do řešení vyjádřeného též v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 836/2017, tj. k omezení svéprávnosti v zákonem maximálně přípustném rozsahu, nelze za dané situace - též s přihlédnutím k časovým souvislostem tohoto případu - mít za to, že v této věci stejní soudci by byli schopni rozhodnout v intencích ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu.

Dovolacímu soudu tudíž nezbylo, než ve smyslu § 243e odst. 3 o. s. ř. nařídit, aby tuto věc u soudu prvního stupně projednal a rozhodl o ní jiný soudce, a v případě podaných odvoláních proti takto vydanému rozsudku soudu prvního stupně, aby taková odvolání v této věci nadále projednal a rozhodl o nich senát odvolacího soudu v jiném obsazení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 1. 2019



JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu