Přeskočit menu a dostat se na obsah

Rozhodnutí NS

30 Cdo 5848/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/09/2018
Spisová značka:30 Cdo 5848/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5848.2016.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Ochrana osobnosti
Dotčené předpisy:§ 82 odst. 2 o. z.
§ 13 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 242 odst. 3 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:B
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 5848/2016-186
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobkyně T. K., zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, proti žalované České republice – Kanceláři prezidenta republiky, se sídlem v Praze 1, Hrad, I. nádvoří 1, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 34/2015, o dovolání žalobkyně a o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2016, č. j. 22 Co 207/2016-120, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2016, č. j. 22 Co 207/2016-120, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. března 2016, č. j. 26 C 34/2015-82, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

II. Dovolání žalobkyně proti výroku V. rozsudku odvolacího soudu se odmítá.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízeni


1. Žalobkyně učinila předmětem daného sporu postmortální ochranu osobnosti svého zemřelého dědečka pana F. P. ve smyslu ustanovení § 81 násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) vycházejíc ze žalobního tvrzení, podle něhož dne 27. ledna 2015 se ve Španělském sále Pražského hradu u příležitosti sedmdesátého výročí osvobození Osvětimi a u příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holocaustu konala čtvrtá mezinárodní konference s názvem „Let My People Live“, jejímž pořadatelem byl Evropský židovský kongres. Program konference byl zahájen projevem prezidenta České republiky, pana M. Z. (dále též jen „Prezident“), který byl přenášen celoplošným televizním vysíláním České televize na programu ČT 24. Projev byl především zaměřen na příčiny vzniku holocaustu, které Prezident demonstroval i na případu selhání intelektuálů, kteří byli – v určité etapě svého života – fascinováni „zrůdným učením“ (myšleno nacismem), a mezi tyto osoby zahrnul i F. P. na základě výroků a článků, které mu měl chybně připsat. Prezident ve svém projevu mimo jiné uvedl: „Jeden z největších českých novinářů F. P. uveřejnil v prestižním časopisu ‚Přítomnost‘ článek s titulkem‘ Hitler je gentleman‘. Tentýž novinář po Mnichovské dohodě napsal: ‚Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky‘“. Prezident současně přirovnal „proměnu“ intelektuálů k románové proměně Dr. Jekylla na pana Hyde(a), když uvedl: „Co vede k této fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením. Co vede k tomu, že se z doktora Jekylla stává Mr. Hyde?“ Tvrzení o autorství výše zmíněného článku Prezident zopakoval i dne 4. února 2015 na tiskové konferenci konané na závěr jeho oficiální návštěvy Ústeckého kraje, která byla též přenášena televizí. Zde na dotaz jednoho z novinářů odpověděl: „Na vlastní oči jsem viděl článek F. P., kde bylo napsáno: ‚Hitler je přece gentleman‘. Nevěřil jsem vlastním očím, ale chápu to jako úlet, kterého se dopustí každý z nás“.

2. O této žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. března 2016, č.j. 26 C 34/2015-82, jehož výrokem I. uložil žalované povinnost do sedmi dnů od právní moci rozsudku zaslat na adresu žalobkyně prostřednictvím držitele poštovní licence doporučený dopis, který bude označen aktuálním datem a podepsán osobou oprávněnou jednat za žalovanou, následujícího znění: „Dne 27. ledna 2015 uvedl prezident České republiky pan M. Z. v projevu předneseném u příležitosti 70. výročí osvobození Osvětimi tyto výroky: ‚Jeden z největších českých novinářů F. P. uveřejnil v prestižním časopise »Přítomnost« článek s titulkem »Hitler je gentleman«. Tentýž novinář po Mnichovské dohodě napsal: »Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky«. Co vede k této fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením. Co vede k tomu, že se z doktora Jekylla stává Mr. Hyde‘. Dále na tiskové konferenci dne 4. února 2015 prezident České republiky pan M. Z. uvedl: ‚Na vlastní oči jsem viděl článek F. P., kde bylo napsáno »Hitler je přece gentleman«‘.

F. P. není autorem článku pod názvem ‚Hitler je gentleman‘ případně článku pod názvem ‚Hitler je přece gentleman‘. Současně není původcem výroku ‚Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky‘.

Jestliže na základě výše uvedených nepravdivých podkladů vyslovil prezident České republiky pan M. Z., hodnotící úsudek znevažujícího charakteru o fascinaci intelektuálů zrůdným učením, potom je takové subjektivní hodnocení ve vztahu k panu F. P. nevěcné a nepřípustně zasahující jeho osobnostní práva.

Česká republika se za tyto dehonestující výroky omlouvá.

Česká republika“

3. Soud prvního stupně výrokem II. uložil žalované povinnost do sedmi dnů od právní moci rozsudku uveřejnit na webových stránkách www.hrad.cz omluvu následujícího znění tak, že odkaz na ni bude dostupný z úvodní strany elektronické prezentace nejméně po dobu třiceti po sobě jdoucích dnů: „Dne 27. ledna 2015 uvedl prezident České republiky pan M. Z. v projevu předneseném u příležitosti 70. výročí osvobození Osvětimi tyto výroky: ‚Jeden z největších českých novinářů F. P. uveřejnil v prestižním časopise »Přítomnost« článek s titulkem »Hitler je gentleman«. Tentýž novinář po Mnichovské dohodě napsal: »Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky«. Co vede k této fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením. Co vede k tomu, že se z doktora Jekylla stává Mr. Hyde‘. Dále na tiskové konferenci dne 4. února 2015 prezident České republiky pan M. Z. uvedl: ‚Na vlastní oči jsem viděl článek F. P., kde bylo napsáno »Hitler je přece gentleman«.“

F. P. není autorem článku pod názvem ‚Hitler je gentleman‘, případně článku pod názvem ‚Hitler je přece gentleman‘. Současně není původcem výroku ‚Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky‘.

Jestliže na základě výše uvedených nepravdivých podkladů vyslovil prezident České republiky pan M. Z., hodnotící úsudek znevažujícího charakteru o fascinaci intelektuálů zrůdným učením, potom je takové subjektivní hodnocení ve vztahu k panu F. P. nevěcné a nepřípustně zasahující jeho osobnostní práva.

Česká republika se za tyto dehonestující výroky omlouvá.

Česká republika“

4. Výrokem III. soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

5. Soud prvního stupně v souvislosti s námitkou žalované vytýkající nedostatek pravomoci soudu o věci rozhodovat především připomněl, že žalobkyně se žalobou domáhá ochrany proti zásahu do osobnostních práv svého dědečka, kterou směřuje proti státu, když tvrdí, že do osobnostních práv bylo zasaženo výrokem vrcholného představitele státu při výkonu jeho úřadu. Ochrana osobnosti, která je v daném případě předmětem řízení, se děje (naplňuje) pomocí instrumentů soukromého práva; osobnostní práva jsou subjektivními soukromými právy, takže spadají pod ustanovení § 7 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Do těchto soukromých vztahů vstupuje i stát, který může být se soukromými osobami jak ve vztahu „vrchnostenském“, tak ve vztahu „nevrchnostenském“, který je založen na rovnosti jeho účastníků (jak je tomu v posuzovaném případě). Státu jsou přičitatelné výroky jeho představitele, u nichž je vzhledem k jejich formě a k okolnostem, za nichž byly proneseny, zřejmé, že se jedná o stanovisko zastávané úředníkem z titulu jeho funkce, tedy oficiální stanovisko státu, nikoliv jen o soukromý názor úředníka, který nesouvisí s plněním úkolů státu. Je-li stát – Česká republika, způsobilý být účastníkem řízení na ochranu osobnosti, musí za něj před soudem jednat příslušná organizační složka (§ 21a o.s.ř.). Mezi ně patří podle § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále též „Zákon o zastupování ČR“) i Kancelář prezidenta republiky, která zajišťuje obstarávání věcí spojených s výkonem pravomocí prezidenta republiky (dále též jen „prezidenta“) stanovených Ústavou České republiky, ústavními zákony a protokolárními povinnostmi a veřejnou činností prezidenta (§ 2 odst. 1 zákona č. 114/1993 Sb., o Kanceláři prezidenta republiky – dále též jen „zákon o Kanceláři prezidenta republiky“). Vzhledem k tomu že k zásahu do osobnostních práv mělo dojít při výkonu prezidentského úřadu, je namístě, aby za stát jednala právě Kancelář prezidenta republiky.

6. Obvodní soud pro Prahu 1 dále konstatoval, že aktivní věcná legitimace žalobkyně se odvíjí z ustanovení § 82 odst. 2 o.z. Při svém rozhodování bral v potaz především ustanovení § 81, § 2956, § 2951 odst. 2, § 2894 odst. 2 o.z. a dospěl k závěru o naplnění v nich obsažených podmínek. Připomněl, že na adresu zemřelého F. P. zazněly v Prezidentovu projevu (a rovněž při tiskové konferenci) výroky, které nebyly pravdivé či neměly pravdivý základ, které byly způsobilé vyvolat újmu na osobnostních právech zemřelého.

7. S ohledem na námitku vznesenou žalovanou, poukazující na to, že F. P., jako osoba historicky veřejně činná, je povinen snést větší míru kritiky než jiní občané, a že v určitém období lze z jeho tvorby vysledovat tolerantní až obdivný vztah k nacistickému Německu, soud prvního stupně připomněl, že tento požadavek nelze akceptovat tehdy, jestliže fakta, která sloužila za její základ, se ukázala být nepravdivá.

8. Soud prvního stupně se konečně zabýval tím, zda žalobkyně svým veřejným vystupováním na ochranu cti a dobrého jména svého dědečka již jeho právům nezjednala (svépomocí) dostatečně účinnou satisfakci. V tomto případě soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 701/2011 a na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 367/03, pokud dovozují, že zásah státu by měl nastoupit až subsidiárně, takže je třeba posoudit vzájemný poměr míry dotčení osobnostních práv a míry následné satisfakce, a zda další zadostiučinění by (ne)bylo nadbytečné. Soud prvního stupně na tomto místě dospěl k závěru, že výrokům proneseným prezidentem – tedy ústavním činitelem – je veřejností vždy přikládána větší váha, než informacím, které pocházejí od jiných osob. Od prezidenta se očekává, že bude podávat pravdivé a ověřené informace, a že bude zachovávat respekt k právům jednotlivců. Proto výroky žalobkyně, které měly uvádět věc „na pravou míru“, nemohly mít stejný účinek jako výroky prezidenta. Omluva, které se žalobkyně domáhá, je svým obsahem i formou zcela přiléhavá a způsobilá zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu.

9. O odvolání žalované rozhodl Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 1. září 2016, č. j. 22 Co 207/2016-120, jehož výrokem I. byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. března, č. j. 26 C 34/2015-82, potvrzen ve výroku I. v části, v níž bylo žalované uloženo do sedmi dnů od právní moci tohoto rozsudku zaslat na adresu žalobkyně prostřednictvím držitele poštovní licence doporučený dopis, který bude označen aktuálním datem a podepsán osobou oprávněnou jednat za žalovanou, následujícího znění: „Dne 27. ledna 2015 uvedl prezident České republiky pan M. Z. v projevu předneseném u příležitosti 70. výročí osvobození Osvětimi tento výrok: ‚Jeden z největších českých novinářů F. P. uveřejnil v prestižním časopise »Přítomnost« článek s titulkem »Hitler je gentleman«. Dále na tiskové konferenci dne 4. února 2015 prezident České republiky pan M. Z. uvedl: ‚Na vlastní oči jsem viděl článek F. P., kde bylo napsáno »Hitler je přece gentleman«. F. P. není autorem článku pod názvem »Hitler je gentleman», případně článku pod názvem »Hitler je přece gentleman«‘. Česká republika se za tyto dehonestující výroky omlouvá“.

10. Výrokem II. téhož rozsudku byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba ve zbývajícím rozsahu, v němž žalobkyně žádala zaslat dopis, kterým by se žalovaná omluvila za výroky prezidenta České republiky M. Z., že „Tentýž novinář po mnichovské dohodě napsal:Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky‘, že - Co vede k této fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením. Co vede k tomu, že se z doktora Jekylla stává Mr. Hyde‘.“

11. Výrokem III. byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrzen v části, v níž je žalovaná povinna do sedmi dnů od právní moci tohoto rozsudku zveřejnit na webových stránkách www.hrad.cz omluvu následujícího znění tak, že odkaz na ni bude dostupný z úvodní strany elektronické prezentace nejméně po dobu 30 po sobě jdoucích dnů: „Dne 27. ledna 2015 uvedl prezident České republiky pan M. Z. v projevu předneseném u příležitosti 70. výročí osvobození Osvětimi tento výrok: ‚Jeden z největších českých novinářů F. P. uveřejnil v prestižním časopise »Přítomnost« článek s titulkem »Hitler je gentleman«. Dále na tiskové konferenci dne 4. února 2015 prezident České republiky pan M. Z. uvedl: ‚Na vlastní oči jsem viděl článek F. P., kde bylo napsáno »Hitler je přece gentleman«‘. F. P. není autorem článku pod názvem »Hitler je gentleman«, případně článku pod názvem »Hitler je přece gentleman«. Česká republika se za tyto dehonestující výroky omlouvá“.

12. Výrokem IV. byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změněn tak, že se zamítá žaloba ve zbývajícím rozsahu, v němž žalobkyně žádala zveřejnit na stránkách www.hrad.cz omluvu za výroky prezidenta České republiky M. Z., že „Tentýž novinář po mnichovské dohodě napsal: ‚Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky.‘, že ‚Co vede k této fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením. Co vede k tomu, že se z doktora Jekylla stává Mr. Hyde‘.“.

13. Výrokem V. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.

14. Uvedený rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 15. září 2016.

15. Odvolací soud své rozhodnutí ve věci samé odůvodnil (se současným odkazem na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně) především konstatováním, že „odvolací námitky žalované stran pasivní věcné legitimace jsou liché. Skutečně sice podle čl. 54 odst. 3 Ústavy České republiky prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný. To ovšem nemůže znamenat, že za újmy (majetkové či nemajetkové) v soukromoprávních vztazích způsobené prezidentem při výkonu jeho funkce neodpovídá nikdo, že se tyto nereparují. Neodpovědnost prezidenta se tradičně doktrínou pojímá jako neodpovědnost ústavněpolitická a právní, jejímž účelem je ochrana osobní sféry prezidenta a zajištění nerušeného výkonu jeho funkce. Právní neodpovědnost vylučuje, aby prezidentovi v důsledku jeho protiprávního jednání spojeného s výkonem jeho funkce vznikla (jako fyzické osobě) jakákoli (sankční) povinnost, přičemž obecně se má v teorii práva za to, že povinnost nahradit jinému újmu způsobenou soukromoprávním deliktem je svou povahou právě sankcí soukromoprávního charakteru. To ovšem zároveň neznamená, že by prezident vůbec nebyl způsobilý se dopustit protiprávního jednání. Nic takového neříká ani čl. 54 odst. 3 Ústavy, ani doktrína a ani soudní praxe. Při takovém výkladu by totiž docházelo k neúnosným a ničím odůvodnitelným situacím, kdy v případě způsobení újmy (majetkové či nemajetkové) v souvislosti s výkonem prezidentské funkce (sám soud druhého stupně připojil výslovnou doušku: „nezaměňovat se škodou způsobenou při výkonu veřejné moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.“) osobním jednáním prezidenta by se poškozené osoby nedomohly náhrady takové škody na nikom“ (tj. na žádném subjektu). Odvolací soud připomněl, že „nežijeme ve středověku, ani v despocii“.

16. Městský soud v Praze v citovaném rozsudku dále konstatoval, že pokud žalovaná odkazuje (na podporu své argumentace) na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 1994, sp. zn. 1 Co 227/94, dopouští se evidentně nesprávného výkladu tohoto rozhodnutí, neboť v něm Vrchní soud v Praze naopak sděluje, že posouzením neodpovědnosti prezidenta s poukazem na čl. 54 odst. 3 Ústavy se nezabýval. Jestliže byl tedy přijat dílčí závěr, že se prezident při výkonu své funkce může dopustit protiprávního jednání v soukromoprávních vztazích, pak je třeba odpovědět na otázku, zda se jeho jednání přičítá jinému subjektu, jakému a kdo za tento subjekt před soudem jedná. Na všechny tyto otázky dává (podle odvolacího soudu) jednoznačnou odpověď konstantní judikatura Nejvyššího soudu reprezentovaná např. rozsudkem ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2878/2012, (a dalšími zde citovanými rozhodnutími), k jehož závěrům se přihlásil též Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 27. října 2015, sp. zn. I. ÚS 845/14, kterým byla ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítnuta. Ve světle uvedené judikatury je za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále opět jen „o.z.“) třeba aplikovat ustanovení § 2914 o.z. a přičíst jednání prezidenta, z něhož povstala žaloba v projednávané věci, České republice. K tomu se pak připojuje, že účast Prezidenta na konferenci u příležitosti 70. výročí osvobození Osvětimi, pořádané Evropským židovským kongresem a konané v prostorách Pražského hradu, včetně pronesení Projevu (již jen s ohledem na jeho obsah, který se evidentně netýkal soukromých záležitostí Prezidenta) jednoznačně představovala výkon funkce prezidenta republiky, a to pro ČR, jejímž je nejvyšším ústavním činitelem.

17. Soud druhého stupně dále ve svém rozhodnutí uvedl, že „judikatura Ústavního soudu použitelná i dnes, byť se prvotně vztahující k čl. 60 odst. 1 a 61 odst. 1 ústavního zákona č. 143/1968 Sb. říká, že pod pojem „jednání spojená s výkonem funkce prezidenta“ se zahrnuje též i to, co souvisí s veřejnou a politickou činností prezidenta, přičemž v těch případech, kdy vzniká pochybnost, je nutno vykládat jeho jednání tak, že je činí jakožto hlava státu“.

18. Odvolací soud v této souvislosti dále konstatoval, že „poslední otázkou z předeslaného okruhu, na niž též dává odpověď naposledy zmíněná judikatura Nejvyššího soudu České republiky, je pak ta, kdo za stát před soudem v projednávané věci vystupuje ve smyslu ustanovení § 21a o.s.ř. Není to Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, neboť nic takového ze zákona č. 201/2002 Sb. neplyne, a proto to může být organizační složka státu podle zvláštního právního předpisu (ustanovení § 21a odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Touto příslušnou organizační složkou státu může být ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 219/2000 Sb. jen (pouze) Kancelář prezidenta republiky, která podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 114/1993 Sb., jako jediná zajišťuje obstarávání věcí spojených s výkonem pravomocí prezidenta republiky a s protokolárními povinnostmi a veřejnou činností prezidenta republiky.“

19. Odvolací soud se v další části odůvodnění svého rozhodnutí zaměřil na otázku ochrany cti a svobody slova, přičemž mimo jiné konstatoval, že „spor mezi žalobkyní a žalovanou je z hlediska objektivního práva sporem o to, zda sděleními byla ještě vykonána svoboda slova a základní právo vyjádřit názor, anebo, zda jimi již došlo ke zneužití těchto práv a tím k zásahu do základního práva (zemřelého) F. P. (jehož osobnostní práva hájí ve smyslu ustanovení § 82 odst. 2 o.z. žalobkyně coby jeho vnučka) na zachování jeho lidské důstojnosti, cti a lidské pověsti“.

20. Městský soud v Praze své úvahy o této otázce v této konkrétní věci shrnul takto: „Prezident je veřejně činnou osobou (osobou veřejného zájmu par excellence), která zároveň spadá do kategorie osob, které jsou zvolenými zástupci lidu, jejichž projevy ve věcech veřejného zájmu požívají větší ochrany a u nichž je jen malý prostor pro omezení jejich projevů. Projev Prezidenta se (v daném případě) vztahoval k věci veřejného zájmu, neboť se při příležitosti sedmdesátého výročí osvobození Osvětimi věnoval holocaustu a hledání cest k zamezení jeho opakování. F. P. je též osobou veřejného zájmu (par excellence), osobou po celý život veřejně činnou. Je jedním z nejvýznamnějších prvorepublikových novinářů a spisovatelů a veřejného života se účastnil též v době poválečné, v době emigrace. Status osob par excellence nezaniká smrtí těchto osob, neboť tím nic ve vztahu k jejich činům a dílu nekončí. Osoby veřejného zájmu si musí být vědomi, že veřejnost bude sledovat pod drobnohledem jejich chování a dílo i po jejich smrti, přičemž mohou být (stejně jako za života) vystaveni nejen chvále, ale i kritice. P. články či knihy jsou stále čteny, jsou podrobovány hodnocení, uděluje se cena F. P. nejvýznačnějším představitelům novinářského stavu. Proto i po smrti se na F. P. vztahují judikatorní závěry o tom, že u osob veřejného zájmu jsou hranice práva kritizovat je, případně jejich dílo, širší, než u osob soukromých. Platí též, že ve vztahu k F. P. (resp. v poměrech projednávané věci), po pronesení Sdělení využila jeho vnučka (žalobkyně) možnosti široce vstoupit do veřejné diskuse a prostřednictvím prakticky veškerých dostupných médií prezentovat své názory a rozsáhle předestřít P. obhajobu. I to bere judikatura v potaz.“

21. Ke skutkovému stavu odvolací soud mimo jiné uvedl, že „ze Sdělení vyřčených Prezidentem při Projevu (a zčásti zopakovaných na pozdější tiskové konferenci) jsou skutkovými tvrzeními (tvrzenými fakty), výroky, že F. P. uveřejnil v prestižním časopise ‚Přítomnost‘ článek s titulkem ‚Hitler je gentleman‘ (resp. ‚Hitler je přece gentleman‘), a že tentýž novinář po mnichovské dohodě napsal ‚Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky‘. Vzhledem ke kontextu Projevu jde o výroky jednoznačně objektivně způsobilé zasáhnout do osobnostních práv F. P., konkrétně poškodit jeho čest a dobrou pověst.“

22. Městský soud v Praze dovodil, že „u výroku prvého nebyla jeho pravdivost prokázána, přičemž je třeba zdůraznit, že pojem pravdivosti nelze chápat jen ve zcela úzkém, formálním pojetí (tedy, že přesně tak P. nazval svůj článek), ovšem je třeba posoudit, zda ani z hlediska materiálního, významového, nelze dát Prezidentovi zapravdu. Bylo by totiž nepřípustně formalistické, nespravedlivé a ve svých důsledcích absurdní, aby se přikazovala omluva za nesprávný (nepravdivě uvedený) název článku, pokud by např. byl existující název sice slovně jiný, avšak obsahově totožný, nebo pokud by např. stejný či obsahově srovnatelný výrok veřejně zazněl přímo z úst F. P. (a nebyl by použit pro název článku), anebo pokud by např. obsah článku s jiným názvem (titulkem) se dal ve zkratce vystihnout tak, že se P. pochvalně vyjádřil o Hitlerovi jako o gentlemanovi, tedy pokud by mu přisuzoval vlastnosti a chování s gentlemanstvím spojené (čestné, korektní, noblesní, slušné, kultivované jednání). Nic takového ovšem též nebylo žalovanou prokázáno, a proto je nutno uzavřít, že tímto výrokem Prezidenta bylo zasaženo do osobnostních práv F. P. neoprávněně. Odvolací soud dále mimo jiné vyjádřil přesvědčení, že „pokud by snad vznikly u žalované pochybnosti, kdo za ni má osobně omluvu pro F. P. podepsat, pak jsou tyto zbytečné, protože ustanovení § 4 odst. 1 zákon č. 114/1993 Sb., jasně stanoví, že v čele Kanceláře prezidenta republiky je vedoucí Kanceláře, kterého jmenuje a odvolává prezident republiky“. Za tohoto stavu proto odvolací soud napadený rozsudek v uvedeném rozsahu potvrdil.“

23. V případě druhého posuzovaného výroku odvolací soud dospěl k závěru, že „jde o odlišnou situaci. Žalovaná sice neprokázala, že F. P. napsal přesně tento výrok (ať už po Mnichovské dohodě, nebo před ní), ovšem podařilo se jí prokázat, že po Mnichovské dohodě F. P. zveřejnil slova (názory), která tomuto výroku obsahově plně odpovídají. Jde o článek s názvem ‚Nový poměr k Německu‘. Zde P. píše, že nemajíce spojenců, s nimiž bychom se mohli sousedu opřít, musíme nějakým způsobem dělat politiku s ním. Též v článku vzkazuje bývalým spojencům, že nyní budeme dělat politiku nacionálního egoismu s tím, že v loyálním styku s německou říší chceme pracovati pro další život svého národa na prostoru, který nám zůstal“. Odvolací soud deklaroval, že „aniž by jakkoliv kriticky - s ohledem na tehdejší situaci – hodnotil či odsuzoval tyto výroky, dovodil, že takto publikovaná slova obsahově odpovídají Prezidentovu druhému výroku. Proto (jím) nemohlo být neoprávněně zasaženo do osobnostních práv F. P..“ Z tohoto důvodu byla v rámci změny rozhodnutí soudu prvého stupně v této části žaloba zamítnuta.

24. Pokud se odvolací soud dále zabýval žalobou napadenými řečnickými otázkami pronesenými při Projevu, „které měly charakter hodnotících soudů, neboť při nich nebyla předestřena žádná konkrétní skutková fakta, jejichž pravdivost by bylo možno prokazovat“ pak konstatoval, že „Prezident kriticky zmínil tehdejší fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením. Tento hodnotící soud má ve vztahu k F. P. jednoznačně reálný základ, přičemž nemůže být podle odvolacího soudu pokládán za neoprávněný jen z toho důvodu, že nebyl v Projevu ihned vysvětlen, resp. ihned pravdivými fakty doložen. Pravdivý základ představuje v prvé řadě P. článek s názvem ‚Dynamický život‘, v němž se nachází mnoho výroků a slovních obratů, na základě nichž lze předmětný skutkový soud o fascinaci učinit.“ Tuto tezi následně odvolací soud rozvíjí a skutkově dokládá. Konečně připomíná, že „Prezidentův vyřčený kritický hodnotící soud nebyl v Projevu samoúčelný. Jeho smyslem bylo varování, že ani největší intelektuálové ve své době nerozpoznali nebezpečí nacismu, resp. přímo Adolfa Hitlera, ústící později mimo jiné též ve zvěrstva holocaustu. Tento Prezidentův soud neobsahoval žádné expresivní, urážlivé slovní obraty či výrazy. Naopak Prezident uvedl, že P. pokládá za jednoho z největších českých novinářů.“ Proto podle odvolacího soudu „vyřčením kritického hodnotícího soudu o fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením nebylo neoprávněně zasaženo do osobnostních práv F. P.“. To proto vedlo k zamítnutí žaloby v tomto rozsahu.

25. Jestliže Prezident použil ve vztahu k F. P. kritický příměr k doktoru Jekyllovi a panu Hydemu, pak podle odvolacího soudu „je to v kontextu toho, o čem byl Prezidentův Projev, kritika přísná, jde však o oprávněný hodnotící soud, mající jednoznačně reálný základ. Žaloba stojí na tom, že F. P. je všeobecně pokládán za humanistu a demokrata (přičemž žalovaná to nikterak nezpochybňuje)“. Odvolací soud však současně mimo jiné odkazuje na skutečnost, že „F. P. v článku ‚Dynamický život‘ uznává Hitlerovy metody předestírané v ‚Mein Kampfu‘ za metody vhodné (přičemž není podstatné, že jen pro velký národ), jestliže článek ‚Češi, Němci a židé‘ naplnil tolika typickými antisemitskými stereotypy a formulacemi (o chudých a bohatých židech, o bohatých židech s fantastickými majetky vládnoucích zemím, v nichž ostatní obyvatelstvo úpí pod inflací, o ‚rytířích inflace‘, o neasimilovaných ‚židovských živlech‘, atp.), a rasistickými výrazy (např. označení německých židů za cizí látku, za roztok židovského elementu, na nějž reagoval německý organizmus jako na otravu atd.), a jestliže v tomto článku vyslovoval pochopení pro německý a rakouský antisemitismus“, pak podle odvolacího soudu (aniž by odvolací soud případně současně dovozoval, že by F. P. byl sám antisemita nebo rasista) „F. P. musí přijmout a strpět kritický hodnotící soud v podobě příměru o doktoru Jekyllovi a panu Hydemu“. Odvolací soud na tomto místě připomíná, že „píše-li někdo humanistické články a je pokládán za demokrata, a napíše-li i to, co bylo předestřeno ze zmíněných článků, jde o patrnou změnu, kterou může jiný kritizovat za použití daného příměru vypůjčeného z anglické literatury. Nelze proto upřít jiným, včetně Prezidenta, právo vytvořit si svůj vlastní kritický úsudek na zmíněné P. teze a tento zveřejnit. Odvolací soud tak uzavřel, že předmětný užitý příměr je oprávněným kritickým hodnotícím soudem neobsahujícím samoúčelné urážlivé výrazy, takže za něj nelze (úspěšně) požadovat satisfakci.


II. Dovolání žalované a odklad vykonatelnosti rozhodnutí.

26. Žalovaná (v tomto oddílu dále též „dovolatelka“) podáním datovaným dne 21. září 2016, které bylo doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 1 do datové schránky dne 22. září 2016, (a doplněným v zákonné dovolací lhůtě podáním ze dne 3. listopadu 2016 doručeným soudu prvního stupně dne 11. listopadu 2016) napadla výroky I. a III. rozsudku odvolacího soudu včasným dovoláním, jehož součástí je i návrh na odklad vykonatelnosti i právní moci napadeného rozhodnutí.

27. Dovolatelka v dovolání mimo jiné uvádí, že jeho „přípustnost shledává s odkazem na ustanovení § 237 o.s.ř., ve skutečnosti, že napadá tímto dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo odvolací řízení skončeno, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jedná se o otázku možnosti a nemožnosti přenosu odpovědnosti prezidenta ze své funkce neodpovědného podle čl. 54 odst. 3 Ústavy na odlišný právní subjekt, tedy omezení indemnity (materiální imunity) prezidenta a otázku přičitatelnosti porušení či ohrožení ochrany osobnosti v souvislosti s indemnitou prezidenta“.

28. Přípustnost tohoto dovolání dovolatelka též spojuje s otázkou, zda právo na postmortální ochranu osobnosti postupem času, který uplyne od úmrtí dotčené osoby, zeslabuje či nikoliv, a to i vzhledem ke vztahu dotčené osoby a osoby blízké a jaké stránky osobnosti zemřelého jsou předmětem takové ochrany s tím, že tyto otázky dosud nebyly dovolacím soudem řešeny.

29. Dovolatelka připomíná, že sporem dotčené výroky byly Prezidentem proneseny při výkonu jeho funkce. Žalovaná v této souvislosti zdůraznila znění čl. 54 odst. 3 Ústavy, který konstatuje, že prezident není z výkonu své funkce odpovědný. „To znamená, že je ústavně nezávislým orgánem a jako takový neodpovídá za své politické činy. Prezident je tak vyňat z obecně platného právního režimu. Toto vyloučení právní odpovědnosti se vztahuje na činnost a rozhodování prezidenta, která se týká výkonu jeho funkce. Prezident tedy nemůže být ani v tomto sporu pasivně legitimován, a to pro svou hmotně právní indemnitu. Nedostatek věcné pasivní legitimace znamená, že žalovaný není nositelem hmotně právní povinnosti, o kterou v řízení jde. Není-li (proto) ten, kdo jinak má způsobilost být účastníkem řízení, osobou podle hmotného práva povinnou a není tedy ve věci pasivně legitimován, jsou dány předpoklady pro zamítnutí žaloby.“

30. Dovolatelka poukazuje na to, že soudy obou stupňů vyšly z úvahy, že státu jsou přičitatelné výroky jeho představitele; stát je v takovém případě způsobilý být účastníkem řízení na ochranu osobnosti, takže je třeba, aby za něj v řízení před soudem jednala příslušná organizační složka. Dovolatelka však připomíná, že judikatura, z níž v tomto případě soudy vycházely, se netýká prezidenta republiky nadaného indemnitou, a tedy možnosti přenosu odpovědnosti v případě, že je původce výroků ze své funkce neodpovědný. Nelze proto aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2878/2012, řešícího problematiku odpovědnosti za neoprávněný zásah do osobnosti způsobený někým, kdo byl použit právnickou osobou či jinou fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické osoby či fyzické osoby. V souzeném případě však „nebyl tvrzený zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou osobou či jinou fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické osoby či jiné fyzické osoby; prezident republiky nebyl použit Českou republikou k realizaci své činnosti a prezident republiky nepoužil Kancelář prezidenta republiky při svých výrocích.“

31. Dovolatelka vyslovuje názor, „že pokud, by měl zákonodárce vůli zakotvit jakoukoliv formu odpovědnosti prezidenta republiky, jejího přenosu nebo možnosti reparace v právním řádu, jistě by tak učinil, a neexistovala by zde univerzální a nepřenosná prezidentská indemnita založená článkem 54 odst. 3 Ústavy. Je-li prezident republiky ze své funkce neodpovědný, pak nemůže být ani rušitelem ani ohrozitelem absolutního osobnostního práva, a nelze tedy z žádného právního předpisu dovodit možnost přenést jakoukoliv odpovědnost na organizační složku státu či na jinou ať již právnickou nebo fyzickou osobu.“

32. Jako „obiter dictum“ žalovaná podotýká, „že se ve věci jednající soudy relevantním způsobem nevypořádaly ani s nastolenou procesní otázkou vznesenou žalovanou, tedy že pokud se žalobkyně domáhá nápravy tvrzeného zásahu do svých ústavně zaručených práv výkonem funkce prezidenta republiky, pak jí přísluší pouze ochrana ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, kdy žalobkyně měla možnost podat ústavní stížnost a předmětem řízení by byla ochrana proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, kdy by žalobkyně musela přesně specifikovat rozsah odpovědnosti prezidenta republiky.“ Dovolatelka dospívá k možnosti postupu podle § 103 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 7 téhož zákona, kdy se může jednat o nedostatek podmínky řízení, pro nějž je možno i v tomto stadiu řízení po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu řízení zastavit.

33. Jako další zdůvodnění dovozované přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. dovolatelka vymezuje otázku, zda právo na postmortální ochranu osobnosti postupem času, který uplyne od úmrtí dotčené osoby, zeslabuje (nebo nezeslabuje), a to i vzhledem ke vztahu dotčené osoby a osoby blízké – tedy v jaké míře trvá právo osoby blízké na ochranu osobnosti zemřelého, stejně jako s přihlédnutím ke stupni descendentního příbuzenství, a jaké stránky osobnosti zemřelého jsou předmětem takové ochrany (dovolatelka připomíná, že jde v tomto případě o novou právní úpravu, kterou od 1. ledna 2014 přináší ustanovení § 82 o.z.). Dovolatelka se sama domnívá, že z logiky věci by mělo vyplývat, že by postmortální ochrana byla ve větší míře poskytnuta osobě nedávno zemřelé, než například předkovi zemřelému před více lety, a že by stupeň intenzity ochrany, včetně rozsahu ochrany osobnosti, měl být diferencován. Tak tomu mělo být i v přítomné právní věci.

34. Další otázka, kterou dovolatelka uvádí, spočívá ve využití svépomoci žalobkyní ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 o.z., pokud se veškerými svými možnostmi snažila eliminovat tvrzené ohrožení osobnostních práv svého děda. Dovolatelka současně připomíná, že ze strany Prezidenta se jednalo o kritiku osoby veřejného zájmu, veřejně činnou a k aktuálním a jiným událostem se hojně vyjadřující, která si musela být vědoma toho (stejně jako její vnučka), že její jednání, chování či názory, budou podrobeny hodnotícímu soudu jiných, jak pozitivnímu, tak negativnímu, a to i po její smrti. Žalovaná má za to, že žalobkyně sama svými vystoupeními a prohlášeními zjednala dostatečně účinnou satisfakci, tj. svým vlastním jednáním ochránila osobnost svého děda, a to bez účasti orgánů veřejné moci. Dovolatelka je proto přesvědčena, že pokud soudy obou stupňů zhodnotily poměr míry dotčených práv a míry následné svépomoci tak, že informacím prezidenta republiky je ze strany veřejnosti vždy přikládána větší váha, než informacím od jiných osob, nezhodnotily veškeré okolnosti daného případu.

35. Dovolatelka konečně vyslovuje přesvědčení, že nelze aplikovat přičitatelnost porušení či ohrožení osobnosti člověka Kanceláři prezidenta republiky, neboť takovýto přenos odpovědnosti občanský zákoník ani jiný právní předpis nepřipouští. Žalovaná, jak je označena v žalobě, žádnou svoji zákonnou povinnost neporušila. Nelze připustit tezi, že by „nadřízeným“ prezidentovi byla žalovaná Česká republika – Kancelář prezidenta republiky a jeho výroky by jí bylo možno přičíst. Původce výroků byl prezident republiky, nebyla to Česká republika, nebyla to ani Kancelář prezidenta republiky, která se na jejich formulování, zveřejnění nebo šíření nikterak nepodílela, (přičemž) žalobkyně ani neprokázala, že by žalovanou v rámci pronesení svých výroků Prezident jakkoli použil.

36. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I. a III. změnil tak, že se žaloba i ve zbývající části zamítá, případně aby toto rozhodnutí v uvedeném rozsahu zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

37. O návrhu žalované na odklad vykonatelnosti a právní moci výroků I. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2016, č. j. 22 Co 207/2016-120, rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení § 243 písm. a/ o.s.ř. usnesením ze dne 26. října 2016, sp. zn. 30 Nd 362/2016, tak, že „vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2016, č. j. 22 Co 207/2016-120, se v jeho výrocích ve věci samé označených I. a III., odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání žalované podaném v této věci proti uvedenému rozhodnutí“. Podmínky pro odklad právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (vzhledem k jeho povaze) však shledány nebyly (když nad to kumulativní vyhovění oběma návrhům není považováno za případné).

III. Vyjádření žalobkyně k dovolání žalované

38. K podanému dovolání se vyjádřila žalobkyně svými podáními ze dne 6. října 2016 a ze dne 29. listopadu 2016 v nichž navrhla, aby toto dovolání bylo odmítnuto pro nenaplnění předpokladů podle § 237 o.s.ř., případně aby bylo jako nedůvodné zamítnuto.

39. Žalobkyně především zdůrazňuje, že žalovaná, přestože bylo v mezidobí prokázáno, že sporem dotčené výroky nejsou pravdivé, a i přes fakt, že neunesla důkazní břemeno, nejeví vůli se za ně omluvit. Dovolání však nebuduje na skutečnostech, které by vyvracely závěry soudů o nepravdivosti výroků, nýbrž na námitce nedostatku pasivní legitimace ve sporu. Žalobkyně vyslovuje mimo jiné názor, že je zřejmé, že žalovaná Česká republika nemůže ovlivnit jednání prezidenta republiky, což však neznamená, že neexistuje subjekt povinný k poskytnutí reparace poškozenému z jednání prezidenta republiky, který v parlamentní demokracii patří mezi vrcholné orgány státu a zastupuje jej navenek. Hmotněprávní imunita prezidenta spočívá v tom, že satisfakce se nelze, v případě jím způsobené újmy při výkonu funkce, domáhat přímo na něm a prezident není nucen být účastníkem soudního řízení, čímž je zaručen nerušený výkon jeho funkce.

40. Ústava, ani žádný jiný předpis, neodepírá poškozeným právo na reparaci újmy. Platí-li úprava, podle níž je stát odpovědný za škodu způsobenou jeho orgány, pak analogie použitá obecnými soudy je podle žalobkyně zcela na místě.

41. Žalobkyně též připomíná, že „žalovaná se nevyrovnává s faktem, že dva výroky, dvě skutková tvrzení, jsou prokazatelně nepravdivá. Jejich nepravdivost působí ve vztahu k hodnocení osoby F. P. negativně.“ Důvody obsažené v doplnění dovolání žalované, pro něž se žalovaná odmítá omluvit jsou, že se „osobní vztah dotčené osoby a osoby domáhající se její postmortální ochrany, jeho kvalita a intenzita, v průběhu času mění, a že žalobkyně dosáhla ochrany osobnosti svého dědečka svépomocí, bez účasti orgánů veřejné moci, a to prostřednictvím svých vystoupení a prohlášení.“ Žalobkyně pokládá oba tyto argumenty pro danou věc za naprosto irelevantní.

42. Vyjádření k dovolání uzavírá žalobkyně konstatováním, že „ je nepochybné, že základ kritiky spočívá na dvou nepravdivých výrocích, přičemž účinek této na nepravdě vyslovené kritiky byl zvýšen tím, že byla pronesena u příležitosti sedmdesátého výročí osvobození Osvětimi. Je-li F. P. u příležitosti výročí osvobození Osvětimi označen za intelektuála fascinovaného nacismem, je tím dána přímá myšlenková souvislost mezi zvěrstvy páchanými v koncentračním táboře a postoji F. P. (zvýrazněná přirovnáním ke zvířeckému zjevu a chování Mr. Hydea).“


IV. Dovolání žalobkyně

43. Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II. a IV., kterými byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výrocích ve věci samé, a ve výroku V., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, napadla žalobkyně (v tomto oddílu též „dovolatelka“) včasným dovoláním, podaným prostřednictvím datové schránky dne 11. října 2016. Dovolatelka má za to, že v těchto výrocích rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost tohoto dovolání odvozuje z toho, „že se odvolací soud při řešení otázky, na které napadené výroky závisí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ (dovolatelka má v případě tohoto obecného konstatování zřejmě na mysli úpravu přípustnosti dovolání vycházející z ustanovení § 237 o.s.ř.).

44. Dovolatelka především rekapituluje to, jakého rozhodnutí se žalobou v předmětné věci vůči žalované domáhala, a do jaké míry byla tato žaloba úspěšná (resp. zčásti neúspěšná) z hlediska napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelka poukazuje na to, že „odvolacím soudem zamítnutá část požadované omluvy vychází ze dvou typově různých výroků Prezidenta:

- výrok o tom, že F. P. ve spojitosti s výsledkem Mnichovské dohody doslovně napsal “Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky“, (což) je skutkovým tvrzením.

- výroky „Co vede k této fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením. Co vede k tomu, že se z doktora Jekylla stává Mr. Hyde.“, pronesené u příležitosti sedmdesátého výročí osvobození Osvětimi v přímé návaznosti na skutkové tvrzení o F. P. jako autoru článku „Hitler je gentleman“ a původci výroku “Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky“, jsou v celém kontextu Prezidentovy řeči odsudečnými hodnotícími soudy. Význam těchto hodnotících soudů je nepochybný. F. P. byl podle hodnocení Prezidenta fascinován nacismem a z původně humanisty (Dr. Jekyll) se stalo monstrum nekontrolující své animální pudy (pan Hyde).

45. Dovolatelka zde zdůrazňuje, že F. P. ve spojitosti s výsledkem Mnichovské dohody nenapsal “Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky“, Tento citát (však) obsahuje článek J. S., který vyšel (pod pseudonymem P. B.) v Lidových Novinách dne 4. října 1938. Dovolatelka připomíná, že „odvolací soud nepopírá, že by (v tomto případě) nešlo o skutkové tvrzení. Zde je proto rozhodující kritérium pravdivosti“.

46. Dovolatelka poukazuje na to, že na str. 12 (rozhodnutí) odvolací soud vysvětluje, jak vnímá pojem pravdivosti: „… pojem pravdivosti nelze chápat jen ve zcela úzkém, formálním pojetí (tedy, že přesně tak P. nazval svůj článek), ovšem je třeba posoudit, zda ani z hlediska materiálního, významového, nelze dát Prezidentovi zapravdu. Bylo by totiž nepřípustně formalistické, nespravedlivé a ve svých důsledcích absurdní, aby se přikazovala omluva za nesprávný (nepravdivě uvedený) název článku, pokud by např. byl existující název sice slovně jiný, avšak obsahově totožný, nebo pokud by např. stejný či obsahově srovnatelný výrok veřejně zazněl přímo z úst F. P. (a nebyl by použit pro název článku), anebo pokud by např. obsah článku s jiným názvem (titulkem) se dal ve zkratce vystihnout tak, že se P. pochvalně vyjádřil o Hitlerovi jako o gentlemanovi, tedy pokud by mu přisuzoval vlastnosti a chování s gentlemanstvím spojené (čestné, korektní, noblesní, slušné, kultivované jednání).“ Podle dovolatelky však takovéto pojetí pojmu spravedlnosti je v souvislostech soudního řízení, v němž má být posuzována pravdivost či nepravdivost citace, skutečně zvláštní. V případě skutkového tvrzení, jehož podstatou je citace jiného tvrzení, je jediným kritériem pravdivosti přesnost citace, nikoliv obsahový význam citovaného výroku. „Podstata citace tkví právě v souladu prvotně vyřčeného (či napsaného) s pozdějším podáním téhož“. V řízení však nebylo prokázáno, že by F. P. předmětný výrok pronesl.

47. Dovolatelka připomíná, že „svou interpretací „materiální“ pravdivosti předkládá odvolací soud na str. 13 odůvodnění rozsudku: Jde o článek s názvem „Nový poměr k Německu“, jehož obsah a citace z něj byly shora předestřeny. Zde P. píše, že nemajíce spojenců (tj. podle poznámky odvolacího soudu „andělů“), s nimiž bychom se mohli sousedu opřít (tedy podle poznámky odvolacího soudu s nimi „zpívat“), musíme nějakým způsobem dělat politiku s ním (tedy podle odvolacího soudu s ním „výt“). Též v článku vzkazuje bývalým spojencům, že nyní (tj. po Mnichovu) budeme dělat politiku nacionálního egoismu s tím, že v loyálním styku s německou říší chceme pracovati pro další život svého národa na prostoru, který nám zůstal (musíme výti s vlky)“. Na tomto místě dovolatelka poukazuje „na zřetelný nesoulad mezi výrokem „nějakým způsobem dělat… s ním“ a výrokem „výti s vlky“. Dovolatelka zdůrazňuje, že „nějakým způsobem, tedy nikoliv bezvýhradným způsobem, s někým spolupracovat není nepochybně totéž, jako s ním „výt“, tedy činit přesně totéž, co on“.

48. Podle dovolatelky „ani podle pochybně pojímaného kritéria „materiální pravdivosti“ nemohl odvolací soud (kdyby jej sám přiměřeně aplikoval) dospět k závěru, že je prezidentův výrok „v podstatě pravdivý“. Sama formulace „v podstatě pravdivý“ nemá podle názoru žalobkyně v odůvodnění rozsudku, zabývajícím se pravdivostí, místa. Buď soud považuje výrok za pravdivý, nebo nikoliv, obrat „v podstatě pravdivý“ vyjadřuje nejistotu hodnotícího.“

49. Dovolatelka dále dovozuje, že „pokud existuje vícero interpretací, pak odvolací soud, v případě skutkového tvrzení „Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky“, postavil pravděpodobnost na rovno s prokázanou skutečností, tedy aplikoval nepřímé důkazy, a z nich nepřímo dovodil skutečnost, která může být jistě vykládána i jinak“. Na tomto místě žalobkyně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, podle něhož skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost). Žalobkyně je proto přesvědčena, že při hodnocení pravdivosti skutkového tvrzení „Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky“ postupoval odvolací soud v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.

50. Za naprosto zásadní žalobkyně považuje, že podle jejího mínění soud nehodnotil celkový kontext výroků Prezidenta, za něž je požadována omluva. Takto „Prezident ve skutečnosti na základě několika z kontextu vytržených (a nepravdivých) skutkových tvrzení provedl v zásadě veřejné hodnocení celkového života a díla osobnosti F. P.“, aniž ustanovil znalce z oboru historie. Žalobkyně na tomto místě poukázala na (konkrétní) konstantní judikaturu dovolacího soudu i Ústavního soudu týkající se posuzování odborných otázek, od níž se měl takto odvolací soud odchýlit.

51. Nad to, žalobkyně namítá, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou nehodnotil všechny důkazy ve vzájemné souvislosti, přičemž některé nehodnotil vůbec, zejména stanoviska historiků, toliko je nahradil svými laickými a nepřiléhavými úvahami.

52. Konečně žalobkyně s odkazem na konkrétní judikaturu Ústavního soudu a dovolacího soudu namítá, že soud druhého stupně nedodržel požadavek předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Dovolatelka tak vytýká odvolacímu soudu, že změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by před vydáním rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem – odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, přičemž jim neumožnil se k němu vyjádřit – čímž v zásadě porušil zásadu dvouinstančnosti řízení.

53. Dovolatelka navrhla, aby v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že nejsou naplněny podmínky pro změnu napadených výroků rozsudku odvolacího soudu, bylo v této části zmíněné rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


V. Vyjádření žalované k dovolání žalobkyně

54. K podanému dovolání žalobkyně se písemně vyjádřila žalovaná podáním ze dne 3. listopadu 2016 v němž navrhuje, aby je dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl. Tento svůj procesní návrh zdůvodňuje tím, že: „žalované není zřejmé, jak žalobkyně vymezuje přípustnost svého dovolání, tj. jakým způsobem definuje otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy podle platné právní úpravy ustanovení § 237 o.s.ř. musí jít o vymezení určité právní otázky, ve které se v konkrétním případě odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu.“

55. Žalovaná dále připomíná, že pokud žalobkyně zmiňuje konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu na sedmé straně svého dovolání, pak z hlediska otázky přípustnosti dovolání v této věci, má žalovaná za to, že takto označená judikatura není přiléhavá.

56. K tvrzení žalobkyně, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, žalovaná uvádí, že výlučným samostatně uplatnitelným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Z dovolání žalobkyně podle žalované jednoznačně vyplývá hluboký nesouhlas se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů odvolacího soudu. Žalovaná dále nesouhlasí ani s dalšími výtkami žalobkyně obsaženými v jejím dovolání a týkajícími se zejména postupu soudu spočívajícímu v absenci hodnocení celkového kontextu prezidentových výroků, za něž je požadována omluva. Žalovaná se žalobkyní nesouhlasí ani potud, pokud vytýká, že Prezident na základě několika z kontextu vytržených (a nepravdivých) skutkových tvrzení provedl v zásadě veřejné hodnocení celkového života, díla a osobnosti F. P.


VI. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

57. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.

58. Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované i žalobkyně byla podána oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokáty podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak v obou případech ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., dovolání jsou charakterizována obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a o.s.ř. Dovolací soud se po té zabýval otázkou přípustnosti u každého z podaných dovolání zvlášť (u dovolání žalované pod následujícím bodem VII., zatímco v případě dovolání žalobkyně pod bodem IX.)


VII. Přípustnost dovolání žalované

59. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

60. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

61. Dovolací soud s přihlédnutím k předestřené právní úpravě již přináší procesní předpis, a s ohledem na obsah žalovanou podaného dovolání, dospívá k závěru, že toto dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, konkrétně především otázky možnosti či nemožnosti přenosu odpovědnosti prezidenta, který je podle čl. 54 odst. 3 Ústavy ze své funkce neodpovědný, na odlišný právní subjekt, a dále otázky odpovědného subjektu při uvažované možné přičitatelnosti porušení či ohrožení ochrany osobnosti v souvislosti s imunitou prezidenta, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny. Současně konstatuje, že dovolání je důvodné.

    VIII. Důvodnost dovolání žalované a právní úvahy dovolacího soudu

    62. Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

    63. Daný spor byl žalobkyní založen na (soudy též akceptovaném) požadavku postmortální ochrany zemřelého děda žalobkyně pana F. P. (jenž byl soudy obou stupňů posuzován ve smyslu ustanovení § 82 odst. 2 o.z.), jehož osobnost měla být dotčena specifikovanými výroky Prezidenta pronesenými dne 27. ledna 2015 ve Španělském sále Pražského hradu v rámci jeho zahajovacího projevu na čtvrté mezinárodní konferenci s názvem „Let My People Live“ pořádané Evropským židovským kongresem u příležitosti sedmdesátého výročí osvobození Osvětimi a u příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holocaustu.

    64. Při učiněném skutkovém závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by F. P. uveřejnil v prestižním časopisu Přítomnost článek s titulkem „Hitler je gentleman“ (resp. „Hitler je přece gentleman“), odvolací soud své rozhodnutí, týkající se odčinění újmy na přirozených právech zemřelého F. P., založil mimo jiné především na odkazu na čl. 54 odst. 3 Ústavy České republiky, podle něhož prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný, což však podle soudu nemůže znamenat, že za újmy (majetkové či nemajetkové) v soukromoprávních vztazích způsobené prezidentem při výkonu jeho funkce neodpovídá žádný subjekt – tedy že by se takovéto újmy nereparovaly. Soud poukázal na to, že neodpovědnost prezidenta se tradičně doktrínou pojímá jako neodpovědnost ústavněpolitická a právní, jejímž účelem je ochrana osobní sféry prezidenta a zajištění nerušeného výkonu jeho funkce. To ovšem zároveň neznamená, že by prezident vůbec nebyl způsobilý se dopustit protiprávního jednání. Nic takového neříká ani čl. 54 odst. 3 Ústavy, ani doktrína a ani soudní praxe.

    65. Městský soud následně dovodil, že jestliže byl přijat dílčí závěr, že se prezident republiky při výkonu své funkce může dopustit protiprávního jednání v soukromoprávních vztazích, pak je třeba odpovědět na otázku, zda se jeho jednání přičítá jinému subjektu, jakému a kdo za tento subjekt před soudem jedná. Na tyto otázky soud odpověděl kladně, přičemž odkázal na ustanovení § 2914 o.z. s tím, že jednání Prezidenta, z něhož povstala žaloba v projednávané věci, které jednoznačně představovalo výkon funkce prezidenta republiky (a to pro ČR, jejímž je nejvyšším ústavním činitelem), je třeba přičíst České republice. Na otázku kdo za stát před soudem v projednávané věci vystupuje ve smyslu ustanovení § 21a o.s.ř. odvolací soud odpověděl, že je jím jako organizační složka státu Kancelář prezidenta republiky, která podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 114/1993 Sb., o Kanceláři prezidenta republiky, zajišťuje obstarávání věcí spojených s výkonem pravomocí prezidenta republiky a s protokolárními povinnostmi a veřejnou činnosti prezidenta republiky.

    66. Bylo již uvedeno, že dovolatelka především namítá:

    a. - že prezident je ústavně nezávislým orgánem a jako takový neodpovídá za své politické činy. Prezident je tak vyňat z obecně platného právního režimu. Toto vyloučení právní odpovědnosti se vztahuje na činnost a rozhodování prezidenta, která se týká výkonu jeho funkce. S ohledem na univerzální a nepřenosnou prezidentskou indemnitu založenou článkem 54 odst. 3 Ústavy, kdy prezident je ze své funkce neodpovědný, pak nemůže být ani rušitelem ani ohrozitelem absolutního osobnostního práva, a nelze tedy z žádného právního předpisu dovodit možnost přenést jakoukoliv odpovědnost na organizační složku státu či na jinou ať již právnickou nebo fyzickou osobu,

    b. – že nelze aplikovat přičitatelnost porušení či ohrožení osobnosti člověka Kanceláři prezidenta republiky, neboť takovýto přenos odpovědnosti občanský zákoník ani jiný právní předpis nepřipouští.

    c. - že se ve věci jednající soudy relevantním způsobem nevypořádaly ani s nastolenou procesní otázkou vznesenou žalovanou, tedy že pokud se žalobkyně domáhá nápravy tvrzeného zásahu do svých ústavně zaručených práv výkonem funkce prezidenta republiky, pak jí přísluší pouze ochrana ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

    d. - že se soudy nezabývaly otázkou, zda právo na postmortální ochranu osobnosti postupem času, který uplyne od úmrtí dotčené osoby, zeslabuje (nebo nezeslabuje), a to i vzhledem ke vztahu dotčené osoby a osoby blízké,

    e. - že žalobkyně sama svými vystoupeními a prohlášeními zjednala dostatečně účinnou satisfakci, tj. svým vlastním jednáním ochránila osobnost svého děda (svépomocí).

    67. Z předmětného dovolání vyplývá, že dovolatelka v prvé řadě brojí proti tomu, jak odvolací soud posoudil konsekvence vyplývající z imunity prezidenta, resp. s touto imunitou spojené. Řešení těchto otázek je pro posouzení projednávané věci určující.

    68. Především však je třeba vypořádat se s názorem dovolatelky (byť sama jej klasifikuje jako „obiter dictum“), že žalobkyně měla ve věci (správně) užít institutu ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "zásah orgánu veřejné moci") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (dále jen "ústavně zaručené základní právo nebo svoboda"), přičemž podle třetího odstavce tohoto ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

    69. Z citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu vyplývá, že žalovanou dovozovaná alternativa užití institutu ústavní stížnosti přichází v úvahu teprve po té, co jsou vyčerpány procesní prostředky, které obecně zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (obdobně srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2018, sp.zn. Pl. ÚS 9/17). Není proto možno dovozovat, jak činí dovolatelka s odkazem na ustanovení § 103 ve spojení s § 7 téhož zákona), nedostatek podmínek řízení, pro něž by mělo být řízení zastaveno.

    70. Článek 1 odst. 1 Ústavy České republiky (Ústavní zákon č. 1/1993 Sb. – dále též „Ústava“) deklaruje, že Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Prezident republiky je hlavou státu (Čl. 54 odst. 1 Ústavy). Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný (Čl. 54 odst. 3 Ústavy).

    71. Dovolací soud se především ztotožňuje se základní tezí Městského soudu v Praze, pokud konstatoval, že „sice podle čl. 54 odst. 3 Ústavy České republiky prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný, což však neznamená, že za újmy (majetkové či nemajetkové) v soukromoprávních vztazích způsobené prezidentem při výkonu jeho funkce neexistuje subjekt, který by za takovéto případné újmy neodpovídal - tedy, že se tyto újmy nereparují (že je nelze reparovat)“.

    72. „Skutečnost, že se určitému orgánu přiznává postavení hlavy státu, vyplývá ze samotné povahy státu jako společenství lidí, které musí být někým reprezentováno jak směrem dovnitř, tak i navenek. Ve své podstatě jde o nezbytný prvek v jeho organizaci, neboť každý stát musí mít alespoň fakticky svého vrcholného představitele, který symbolizuje jeho existenci, jednotu a kontinuitu. V republikách plní tuto roli standardně jejich prezident, tedy monokratický státní orgán, který je volen v přímých nebo nepřímých volbách na časově omezenou dobu“ (srovnej Rychetský, P.; Langášek, T.; Herc, T.; Mlsna, P. a kol., Ústava České republiky. Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s. 2015. s. 527).

    73. „Pojem hlavy státu má svůj původ již ve středověku (Filip 2001, s. 305); je odrazem organického pojetí státu jako organismu, který se skládá z těla (corpus) a hlavy (caput - panovník). Užití tohoto pojmu je tak spíše tradiční než funkční. To, že je prezident republiky označen jako hlava státu, neznamená, že by byl nejvyšším státním orgánem a byl by ostatním ústavním orgánům nadřízen. Toto pojetí - ač se dříve vyskytovalo (Weyr, 1937, s. 51), je v moderním systému dělby moci zcela překonané (opačně zřejmě Pavlíček, 2008, s. 132). V ČR totiž existuje pouze soustava vrcholných (ústavních) orgánů (prezident republiky, vláda, dvoukomorový Parlament, ÚS), z nichž žádný není ostatním nadřazen ani se nedá označit jako primus inter pares. I podle Adlera je v republikánských státech hlava státu postavena "v nejlepším případě" na roveň ostatním ústavním orgánům“ (Adler).

    74. Posuzování právního instrumentu odpovědnosti za jednání hlavy státu je obecně hodnoceno jako složité téma. „Především proto, že se ve své podstatě jedná o komplex nejrůznějších forem odpovědnosti, které spolu souvisejí. Je to dáno především zvláštním postavením individuální hlavy státu, od které je, navzdory základním zásadám republiky, očekáváno stále něco více, než pouze plnění specifických úředních povinností. V české společnosti jsou tato očekávání tradičně ještě větší. Z jedné strany se projevila tím, že úřad prezidenta republiky zůstal bez přerušení zachován i v období “lidově-demokratického“ režimu, kdy všechny podobné státy přinejmenším na čas daly přednost kolektivním orgánům v čele ústavního systému země. Z druhé strany se tato značná, až nadměrná očekávání projevila také v poněkud rozporném zakotvení pozice prezidenta republiky v aktuálně platné ústavě. Na jedné straně její tvůrci deklarovali snahu povytvoření parlamentní formy vlády, na straně druhé prezidenta republiky „osvobodili“ z vlivu ostatních ústavních orgánů v nebývalé formě. Tento vnitřní rozpor se projevil také v koncepci (ne)odpovědnosti za akty prezidenta republiky. Svou roli sehrálo také neujasnění si rozdílů mezi různými druhy odpovědnosti, které v ústavním právu přicházejí u nejvyšších činitelů v úvahu. V mnoha směrech se jednotlivé instituty vzájemně prolínají“ (srovnej KUDRNA, Jan. Odpovědnost za akty prezidenta republiky. Správní právo. Praha: Ministerstvo vnitra ČR, 2013, roč. 46, č. 7-8, s. 386-405).

    75. Ústavní úprava řadí prezidenta republiky do hlavy třetí Ústavy ČR, která je nadepsána "Moc výkonná". „Již ze samotné systematiky Ústavy ČR je patrné, že ústavodárce považuje prezidenta republiky za orgán moci výkonné. Objevují se však i názory, podle nichž tvoří prezident jakousi specifickou "pouvoire neutre" (Pavlíček, 2008, s. 136; srov. i Pavlíček, 1998, s. 209). K tomuto názoru se zjevně přiklonil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/01 (285/2001 Sb., Sb. n. u. sv. 22, s. 267). Později však Ústavní soud tento přístup výrazně korigoval např. v nálezu vydaném pod sp. zn. Pl. ÚS 18/06 (397/2006 Sb., Sb. n. u. sv. 42, s. 13), kde prezidenta republiky explicitně označil za orgán moci výkonné“.

    76. „Právní status státního orgánu zahrnuje mimo jiné úpravu otázek odpovědnosti za výkon svěřené funkce včetně chování této funkci odpovídající. To se týká rovněž hlavy státu v podmínkách parlamentní formy vlády. V tomto směru doznalo postavení hlavy státu ve srovnání s bývalou monarchií a předválečnou ČSR zásadních změn.

    77. V naší ústavní historii prošla tato problematika složitým vývojem, i když prakticky nebyl institut odpovědnosti hlavy státu uplatněn. Počátky lze spatřovat již v Konfederaci stavů Koruny české z 31. 7. 1619, kde se objevuje koncepce kontroly moci a odpovědnosti panovníka včetně práva stavů na odpor (zejm. čl. XXX). V následujícím období nepřicházela s ohledem na konstrukci absolutistické, ale i konstituční monarchie odpovědnost hlavy státu v úvahu. Převzetí alespoň některých prvků parlamentní formy vlády však vedlo v roce 1867 k přijetí zákona č. 101/1867 ř. z., o odpovědnosti ministrů království a zemí v radě říšské zastoupených. Zde byl deklarován princip kontrasignace aktů panovníka a upravena odpovědnost ministrů za porušení ústavy nebo zákonů úmyslným jednáním nebo z hrubé nedbalosti. Současně Základní zákon č. 145/1867 ř. z., o užívání moci vládní a vykonávací, stanovil, že císař je posvátný, neporušitelný a neodpovědný a přísluší mu vykonávat státní moc skrze odpovědné ministry (čl. 1 a čl. 2). V samostatném Československu byl tento vzor převzat jen zčásti. Byl modifikován Ústavou 1920 (Ústavní listina) Československé republiky, uvozené zákonem č. 121/1920 Sb., a to tak, že prezident sice nebyl odpovědný z výkonu svého úřadu, když podle § 66 Ústavní listiny z roku 1920 za projevy s úřadem související odpovídala vláda, nicméně nesl odpovědnost za velezradu jako trestný čin. O té se mělo rozhodovat na základě impeachmentu (§ 34 a § 67 Ústavy 1920) po vzoru souboru zákonů upravujících organizaci státní moci ve Francii z 22. října 1875 (tzv. Ústava 3. republiky). Ke konkretizaci ústavní úpravy došlo v zákoně č. 36/1934 Sb., o trestním stíhání prezidenta a členů vlády podle § 34, 67 a 79 Ústavní listiny. Ústava 1948 tento model převzala v podmínkách jednokomorového Národního shromáždění, kdy žalobu podávalo jeho předsednictvo a soudit mělo samotné Národní shromáždění. Prováděcí zákon však již vydán nebyl. Ústava z roku 1960 opustila konstrukci parlamentní formy vlády a v rámci zavedení modelu vlády shromáždění (socialistická republika) zakotvila principy odpovědnosti všech orgánů Národnímu shromáždění, a to včetně prezidenta republiky (čl. 61). Totéž platilo podle čl. 60 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o čs. federaci, kde bylo pouze doplněno, že prezidenta nelze soudně stíhat pro jednání spojené s výkonem jeho funkce (čl. 65). Tato úprava platila až do zániku čs. federace, kdy nová Ústava ČR přinesla návrat k tradičním vzorům parlamentní formy vlády po vzoru Ústavy 1920 včetně odpovědnosti hlavy státu. Nedošlo však již k návratu k trestní odpovědnosti, a to ani členů vlády, u kterých se uplatnila myšlenka rovnosti před zákonem bez privilegií osoby, orgánu a trestu.

    78. Ústavní úprava odpovědnosti hlavy státu v ČR má řadu zvláštností ve srovnání s jinými státy. Jsou tak respektována obecná pravidla pro postavení hlavy státu v parlamentní demokracii, současně však dochází k ovlivnění historickými vzory z naší ústavní minulosti (včetně té monarchické). Respektují se tak základní historicky podložené faktory pro úpravu odpovědnosti hlavy státu, které spočívají v zajištění respektu ke státu samotnému, k úřadu hlavy státu jako jeho reprezentantu a konečně k osobě, která tento úřad zastává. Současně vychází z toho, že se jedná o jeden z nejvyšších ústavních orgánů státu, u kterého je konstrukce odpovědnostních vztahů velmi komplikovaná (srovnej Filip, J., Svatoň, J. Státověda. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR a. s., 2011).

    79. Je zřejmé, že nelze především uvažovat o osobní odpovědnosti prezidenta republiky za výroky jím pronesené v souvislosti s výkonem jeho funkce, což ostatně odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) správně vyložil, a z této zásady přiléhavě vycházel. Přes tuto skutečnost však není opodstatněné (s ohledem na výše podaný výklad) uvažovat – a jak to fakticky činí dovolatelka – o tom, že imunita prezidenta současně znamená, že je-li prezident republiky ze své funkce neodpovědný, pak nemůže být ani rušitelem ani ohrozitelem absolutního osobnostního práva, a nelze tedy z žádného právního předpisu dovodit možnost přenést jakoukoliv odpovědnost na organizační složku státu či na jinou, ať již právnickou nebo fyzickou osobu.

    80. Bylo již zmíněno, že ústavní úprava řadí prezidenta republiky do hlavy třetí Ústavy ČR, která je nadepsána "Moc výkonná". Již ze samotné systematiky Ústavy ČR je patrné, že ústavodárce považuje prezidenta republiky za orgán moci výkonné, který je tak fakticky svébytným státním orgánem.

    81. „Státní orgány jsou státními institucemi, které představují základní a rozhodující složky organizace státu, neboť jsou nositeli suverénní státní moci. Je jimi třeba rozumět orgány, které stát zřizuje k plnění funkcí státu a vybavuje je za tím účelem pravomocí a působností rozhodovat o subjektivních právech a právních povinnostech jemu bezprostředně nepodřízených právních subjektů“ (Filip, J., Svatoň, J. Státověda. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR a. s., 2011).

    82. Za státní orgán je třeba považovat zejména takový orgán státní moci, kterému je Ústavou nebo cestou zákona svěřen výkon státní moci, tj. rozhodování o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů. Svou zvláštní povahou se prezident republiky nepochybně zčásti vymyká obecným definicím, podle kterých má státní orgán zpravidla pravomoc autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech subjektů, na něž jeho působnost dopadá. Podle Čl. 62 Ústavy České republiky prezident republiky a) jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi, b) svolává zasedání Poslanecké sněmovny, c) rozpouští Poslaneckou sněmovnu, d) pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády, e) jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy, f) jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu, g) odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem a zahlazuje odsouzení, h) má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, i) podepisuje zákony, j) jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, k) jmenuje členy Bankovní rady České národní banky. Podle Čl. 63 odst. 1 Ústavy Prezident republiky dále a) zastupuje stát navenek, b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy, c) je vrchním velitelem ozbrojených sil, d) přijímá vedoucí zastupitelských misí, e) pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí, f) vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu, g) jmenuje a povyšuje generály, h) propůjčuje a uděluje státní vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán, i) jmenuje soudce, j) nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo,
    k) má právo udělovat amnestii. Podle Čl. 63 odst. 2 Ústavy prezidentovi republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon, přičemž podle třetího odstavce téhož ustanovení rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavců 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.

    83. Kromě uvedeného s výkonem funkce prezidenta jako hlavy státu je dále mimo jiné spojena i realizace celé škály aktivit, jimiž je tato funkce blíže dotvářena např. na poli reprezentačním, protokolárním, resp. ceremoniálním, v souladu s historicky zažitými náhledy na úlohu a postavení tohoto představitele státu např. ve vztazích k domácí i zahraniční veřejnosti. S ohledem na ústavní zakotvení postavení prezidenta republiky jako součásti moci výkonné je třeba i realizaci těchto jeho úloh posuzovat (s výjimkou alternativy případného excesu) jako výkon pravomocí státního orgánu, byť jeho činnost nemá zpravidla přímý vliv na subjektivní práva a právní povinnosti (srov. dále odst. 92 a násl.).

    84. Jestliže výkonem těchto pravomocí dojde k (neoprávněnému) dotčení osobnostní sféry člověka, je třeba především vymezit odpovědnost za takový zásah, tj. stanovit její právní základ, a z toho vyplývající určení odpovědného subjektu, stejně jako míru této odpovědnosti.

    85. Bylo již zmíněno, že odvolací soud daný spor podřadil pod ustanovení o ochraně osobnosti člověka občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (konkrétně upravující postmortální ochranu člověka ve smyslu ustanovení § 82 odst. 2 o.z.). Současně v této souvislosti uvedl, že (při vymezení odpovědného subjektu) je třeba aplikovat ustanovení § 2914 o.z. a přičíst jednání prezidenta, z něhož povstala žaloba v projednávané věci, České republice.

    86. Skutečností ovšem je, že tato teze Městského soudu v Praze by bývala byla zasloužila podrobnější zdůvodnění. Zejména tak nebyl dostatečně osvětlen důvod, proč se odvolací soud domnívá, že určení odpovědného subjektu za sporem dotčený zásah do práva na ochranu osobnosti zemřelého pana F. P. je třeba podřadit právě pod ustanovení § 2914 o.z., které samo o sobě zcela zřetelně nedopadá na situaci, kdy zásah je spojován s výkonem funkce prezidenta republiky jako jednoho z vrcholných orgánů moci výkonné. Podle tohoto ustanovení občanského zákoníku totiž, kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody.

    87. Dané ustanovení je chápáno, jako právní prostředek dopadající na okolnosti, kdy právnická nebo fyzická osoba použije třetí osobu ke splnění již existující povinnosti plnit nebo k obstarání jiné záležitosti. Avšak např. u právnických osob (obdobně u státu – srovnej § 21 o.z.) nebude jednání jejich orgánů a dalších osob uvedených v § 161 o.z. chápáno jako jednání třetích osob, ale jako jednání právnické osoby samotné (srovnej Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 971 a 973).

    88. Nelze též přehlédnout, že odvolací soud pouze stroze deklaroval, že podstatu sporu nelze zaměňovat se škodou způsobenou při výkonu veřejné moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.. aniž by objasnil důvod, proč se tak domnívá.

    89. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“) lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

    90. Podle čl.10 odst. 1 Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

    91. Podle čl.17 Listiny svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny (odst. 1). Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu (odst. 2).

    92. Článek 36 odst. 3 Listiny stanoví, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podmínky a podrobnosti přitom podle čl. 36 odst. 4 Listiny upravuje zákon.

    93. Zákonná úprava, jíž se dovolává čl. 36 odst. 4 Listiny, je obsažena v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o odpovědnosti“), jehož úvodní ustanovení definuje odpovědnost státu tak, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu nebo nemajetkovou újmu, která byla způsobena při výkonu státní (veřejné) moci. Účelem dovětku „při výkonu veřejné moci“ je odlišit od sebe situace, kdy by stát za způsobenou újmu odpovídal - podle obecné úpravy deliktního práva, neboť by ji způsobil jako subjekt soukromoprávní a - kdy odpovídá za újmu způsobenou při výkonu (nebo v důsledku absence výkonu) veřejné moci, tj. kdy újmu způsobil jako subjekt veřejného práva vykonávající veřejnoprávní pravomoc.

    94. Ustanovení § 1 odst. 1 a 3 zákona o odpovědnosti zakládá objektivní odpovědnost státu, který za podmínek stanovených tímto zákonem odpovídá za škodu i nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu státní moci.

    95. Podle § 3 odst. 1 zákona o odpovědnosti, stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, a orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.

    96. Jak bylo již shora předesláno i takovou činnost státního orgánu, kterou státní orgán realizuje svoji úlohu, byť nemá přímý vliv na subjektivní práva a právní povinnosti, je třeba ve smyslu zákona o odpovědnosti posuzovat jako výkon pravomocí státního orgánu. Tak např. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněném pod č. 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, posuzoval předpoklady odpovědnosti státu za zásah do základních práv zaručených v čl. 2 odst. 3 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny obsahem průběžné zprávy veřejného ochránce práv. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

    97. „Nejvyšší správní soud se např. již v minulosti ve své rozhodovací praxi zabýval charakterem činnosti veřejného ochránce práv a dospěl k závěru, že jej nelze považovat za správní orgán, neboť nevykonává působnost ve veřejné správě, nýbrž nad výkonem veřejné správy jako nezávislý orgán dohlíží. Veřejného ochránce práv označil za monokratický nezávislý a nestranný státní orgán, který stojí mimo veřejnou správu a je zákonem povolán k tomu, aby kontroloval a dohlížel nad činností veřejné správy a představuje tak jednu ze záruk zákonnosti ve veřejné správě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 2 As 58/2007, publikovaný pod číslem 1586/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 9 Aps 9/2012).

    98. Svou zvláštní povahou se sice veřejný ochránce práv částečně vymyká obecným definicím, podle kterých má státní orgán zpravidla pravomoc autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech subjektů, na něž jeho působnost dopadá, avšak jeho funkce je obdobná, neboť jeho oprávnění mají za cíl chránit zájmy osob, pokud byly narušeny správními orgány. Veřejný ochránce práv však rozhoduje o tom, zda je třeba v zájmu těchto osob využít kompetence, které mu svěřuje zákon, či zda k tomu důvod není. V závěru z šetření veřejného ochránce práv se pak vůle subjektů, které jsou předmětem tohoto šetření, nemůže promítnout. Přestože je tedy veřejný ochránce práv svým charakterem spíše doplňkovou institucí k existujícím systémům ochrany, který je už ze své podstaty oproštěn od prvků moci, jedná se o zákonem zřízený státní orgán a též někteří autoři odborné literatury ombudsmany řadí ke státním orgánům svého druhu (srov. Filip, J., Svatoň, J. Státověda. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 66; Sládeček, V. Zákon o Veřejném ochránci práv: komentář. 2. podstatně přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 50-52).

    99. Z uvedeného je zřejmé, že veřejný ochránce práv je státním orgánem ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o odpovědnosti. Není přitom rozhodné, že v rámci své činnosti nerozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů. Výkon veřejné moci ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o odpovědnosti musí totiž nutně zahrnovat výkon jakékoli veřejnoprávní pravomoci, kterou je státní orgán ze zákona nadán, byť by tato pravomoc spočívala například v poskytování určitých informací nebo zveřejňování zpráv. Výkon této pravomoci je pak úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti.

    100. Závěr aprobovaný odvolacím soudem, který vyloučil odpovědnost státu za újmu způsobenou veřejným ochráncem práv při výkonu jeho pravomocí, by nutně znamenal, že se poškozený může domáhat náhrady újmy toliko cestou obecné deliktní odpovědnosti, a to buď proti státu, nebo přímo proti osobě, která funkci veřejného ochránce práv zastává či zastávala v rozhodné době. Takový závěr však není správný.

    101. Jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.

    102. Stejně tak nelze uvažovat o osobní odpovědnosti osoby zastávající úřad veřejného ochránce práv, neboť ta v posuzovaném případě nejednala sama za sebe, ale v rámci úřední licence, která její osobní odpovědnost vylučuje.

    103. Žalované jednání, kterého se měl veřejný ochránce práv dopustit, přitom nelze hodnotit jako exces, o který by šlo v případě protiprávního jednání, jež nesouvisí s činností veřejného ochránce práv, neboť vydání průběžné zprávy po formální i obsahové stránce nepostrádalo místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti veřejného ochránce práv svěřené mu zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 896/2009).“

    104. Shora uvedené závěry týkající se činnosti veřejného ochránce práv jsou analogicky aplikovatelné i na činnost prezidenta republiky.

    105. I prezident republiky je státním orgánem ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o odpovědnosti, když ani v jeho případě není významné, že nerozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů a i výkon jeho pravomoci, byť je zde představován jeho veřejným politickým projevem jako prezidenta republiky, je třeba posuzovat jako úřední postup, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti podle § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti.

    106. Stručný závěr odvolacího soudu, který vyloučil odpovědnost státu podle zákona o odpovědnosti za újmu způsobenou prezidentem republiky při výkonu jeho pravomocí s tím, že může být dána toliko obecná deliktní odpovědnost, tak není možno považovat za přiléhavý. Současně i zde platí, co bylo uvedeno ve vztahu k dřívější (rozhodovací činností velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu překonané) judikatuře dovozující odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci i z obecné úpravy ochrany osobnosti obsažené v občanském zákoníku.

    107. Stejně tak ani v případě prezidenta republiky nelze uvažovat o jeho osobní odpovědnosti, a to s ohledem na jeho indemnitu; nadto ani v posuzovaném případě Prezident nejednal sám za sebe.

    108. Ani v nynějším případě nelze žalované jednání Prezidenta hodnotit jako exces, když i jeho jednání po formální i obsahové stránce nepostrádalo místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k jeho činnosti podmíněné ústavním pořádkem.

    109. Uvedené skutečnosti odvolací soud dostatečně neuvážil, pokud uplatněný nárok podřadil pod obecnou právní úpravu vyvěrající z občanského zákoníku a vyloučil tak opodstatněnost posouzení věci podle zvláštní úpravy, kterou přináší zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. dubna 2006 a jejíž vztažení na projednávanou věc se jeví jako nezbytné a souladné s analogickou judikaturou dovolacího soudu.

    110. Tato skutečnost se nutně odrazila i v souvislosti s vymezením odpovědného subjektu za posuzovaný zásah, kdy odvolací soud (a obdobně též soud prvního stupně) dospěl k závěru, že za takto odpovědný stát před soudem v projednávané věci vystupuje ve smyslu ustanovení § 21a o.s.ř. Kancelář prezidenta republiky, která podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 114/1993 Sb. (o Kanceláři prezidenta republiky) jako jediná zajišťuje obstarávání věcí spojených s výkonem pravomocí prezidenta republiky a s protokolárními povinnostmi a veřejnou činnosti prezidenta republiky.

    111. Podle ustanovení § 6 zákona o odpovědnosti ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (odst. 1). Úřadem podle odstavce 1 je a) Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem, b) příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu (odst. 2). Není-li možno příslušný úřad určit podle odstavce 2, jedná za stát Ministerstvo financí (odst. 3). Bylo-li nezákonné rozhodnutí vydáno Českou národní bankou nebo na základě mezinárodní smlouvy orgánem dohledu nad finančním trhem jiného členského státu Evropské unie nebo došlo-li u České národní banky nebo tohoto orgánu dohledu k nesprávnému úřednímu postupu, jedná za stát Česká národní banka (odst. 4). Bylo-li nezákonné rozhodnutí vydáno Nejvyšším kontrolním úřadem nebo došlo-li u Nejvyššího kontrolního úřadu k nesprávnému úřednímu postupu, jedná za stát tento orgán (odst. 5). Úřad určený podle odstavců 1 až 5 jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak (odst. 6).

    112. Závěr soudů obou stupňů o tom, že v posuzované věci je povolána jednat za stát jako organizační složka – Kancelář prezidenta republiky tedy nelze, s ohledem na citovanou právní úpravu, pokládat za odůvodněnou a zákonu odpovídající.

    113. V souvislosti s dovoláním žalované je proto třeba uzavřít, že posouzení konstatovaného neoprávněného zásahu proti osobnosti zemřelého pana F. P. nebylo soudy obou stupňů podřazeno pod odpovídající právní normu, což ve svých důsledcích mělo mimo jiné za následek i určení nenáležité organizační složky (tj. Kanceláře prezidenta republiky), která by měla jednat za stát a s níž soudy skutečně také nesprávně jednaly. Tato okolnost sama o sobě zatěžuje napadené rozhodnutí tzv. jinou vadou řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.


    IX. Přípustnost dovolání žalobkyně

    114. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

    115. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

    116. Dovolací soud s přihlédnutím k předestřené právní úpravě, jíž přináší procesní předpis, a s ohledem na obsah žalobkyní podaného dovolání, dospívá k závěru, že toto dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena – konkrétně zda v řízení, jehož předmětem je otázka dotčení osobnosti člověka dehonestujícím skutkovým tvrzením o skutečnosti, která (však) v řízení nebyla expressis verbis prokázána, lze odepřít poskytnutí satisfakce z důvodu zjištění, že jednání postižené osoby bylo analogické takto neprokázanému tvrzení.

    X. Důvodnost dovolání žalobkyně a právní úvahy dovolacího soudu

    117. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

    118. Určitou výjimkou z věcné vázanosti dovolacího soudu dovoláním (§ 242 odst. 1 o.s.ř.) jsou případy tzv. jiných vad řízení a zmatečnostních vad řízení, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti, i když nejsou v dovolání uplatněny, popřípadě je-li poukazováno jen na některé či jiné. To však platí pouze za předpokladu, že dovolání je přípustné.

    119. Tzv. jiné vady řízení, které se mohly projevit v samotném rozhodnutí a vést k jeho nesprávnosti, nepředstavují jakákoliv pochybení soudu, nýbrž pouze taková, jejichž povaha se musela promítnout rovněž do věcné správnosti rozhodnutí v tom směru, že bylo rozhodnuto zákonu neodpovídajícím způsobem. Teoreticky nelze vyloučit, že i tzv. jiná vada by mohla představovat procesně právní otázku, šlo-li by o případ dosud neřešený či judikaturou neustálený ve smyslu § 237 o.s.ř.

    120. Jiná vada řízení tak může spočívat v procesních pochybeních, jimiž jsou vadný postup při odstraňování vad žaloby (zejména nesprávná poučení či odmítnutí žaloby, aniž bylo rozhodnuto o žádosti žalobce na ustanovení zástupce, příp. rozhodnutí ve věci na základě vadné žaloby), rozhodnutí věci věcně nepříslušným soudem, aniž by odvolací soud zjednal nápravu, vydání mezitímního rozsudku tam, kde pro to nebyly podmínky, jednání s organizační složkou státu, která není podle zákona povolána ve věci za stát v řízení vystupovat, pokračování v řízení přerušeném prohlášením konkursu na majetek některého z účastníků, provedení postupů, které jsou pro odvolací řízení vyloučeny, přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně nad rozsah odvolání či na základě opožděného odvolání či nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

    121. Otázka, která organizační složka státu má za stát s ohledem na obsah a povahu sporu nebo jiné právní věci vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace. Případný chybný závěr soudu o této otázce se projeví jako vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - srovnej § 212a odst. 5 a § 242 odst. 3 větu druhou o.s.ř. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2017. sp. zn. 21 Cdo 4639/2016).

    122. Jak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, v důsledku toho, že soudy obou stupňů nepodřadily posouzení věci samé pod odpovídající právní normu, nebyla tak ani určena zákonu odpovídající organizační složka státu (tj. Kancelář prezidenta republiky), s níž soud ve věci jednal. Již sama povaha této vady se pak (bez ohledu na další výtky žalobkyně obsažené v dovolání) musela promítnout do věcné správnosti napadeného rozhodnutí.


    XI. Závěr

    123. Dovolací soud na základě vyložených skutkových i právních okolností posuzované věci vztahující se k řešení právních otázek odpovědnosti za jednání prezidenta republiky učiněné jím v rámci výkonu jeho funkce, pokud jím byla dotčena práva člověka vyplývající z čl. 10 odst. 1 Listiny při současném respektování institutu imunity prezidenta, činí závěr, že s ohledem na fakt, že s výkonem funkce prezidenta jako hlavy státu je mimo jiné spojena i realizace řady aktivit, jimiž je tato funkce blíže dotvářena, pak s ohledem na ústavní zakotvení postavení prezidenta republiky jako součásti moci výkonné, je třeba i realizaci těchto jeho úloh posuzovat (s výjimkou alternativy případného excesu) jako výkon pravomocí státního orgánu.

    124. Jestliže výkonem těchto pravomocí dojde k (neoprávněnému) dotčení osobnostní sféry člověka, pak je nezbytné vycházet z toho, že prezident republiky je státním orgánem ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o odpovědnosti, přičemž není rozhodné, zda v rámci takovéto své činnosti rozhoduje či naopak nerozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů. Výkon veřejné moci ve smyslu § 1 odst. 1 citovaného zákona totiž nutně zahrnuje výkon jakékoli veřejnoprávní pravomoci, kterou je státní orgán ze zákona nadán. Výkon této pravomoci prezidenta republiky je tak nezbytně třeba posuzovat jako úřední postup, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti. Ustanovení § 1 odst. 1 a 3 zákona o odpovědnosti zakládá objektivní odpovědnost státu, který za podmínek stanovených tímto zákonem odpovídá za škodu i nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu státní moci, neboť stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, a orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (§ 3 odst. 1 zákona o odpovědnosti). Přímá odpovědnost jednající osoby (včetně prezidenta republiky) v těchto případech dána není a zakládal by jí podle obecné úpravy deliktního práva pouze exces z výkonu jejích pravomocí.

    125. Jestliže tedy za úřední postup prezidenta republiky odpovídá stát podle zákona o odpovědnosti, není možno klasifikovat jako správný a odůvodněný názor žalované, že „je-li prezident republiky ze své funkce neodpovědný, pak nemůže být ani rušitelem ani ohrozitelem absolutního osobnostního práva, a nelze tedy z žádného právního předpisu dovodit možnost přenést jakoukoliv odpovědnost na organizační složku státu či na jinou ať již právnickou nebo fyzickou osobu“. Ostatně hypotetická (byť zásadně nesprávná) případná akceptace předestřeného teoretického konstruktu žalované by se přímo příčila zásadě vyvěrající z článku 36 odst. 3 Listiny stanovícího, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. V daném případě není možno pominout, že žalované jednání Prezidenta nelze hodnotit jako exces, o který by šlo v případě protiprávního jednání, jež nesouvisí s výkonem jeho funkce, neboť po formální i obsahové stránce nepostrádalo místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k jeho činnosti podmíněné ústavním pořádkem.

    126. Nepřípadná je též úvaha žalované, že žalobkyně měla ve věci (správně) užít institutu ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť tu lze za splnění daných předpokladů podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Žalovanou dovozovaná alternativa užití institutu ústavní stížnosti proto přichází v úvahu teprve po té, co jsou vyčerpány procesní prostředky, které obecně zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Není proto možno dovozovat, jak činí dovolatelka s odkazem na ustanovení § 103 ve spojení s § 7 téhož zákona, nedostatek podmínek řízení, pro něž by mělo být řízení v posuzovaném případě zastaveno.

    127. Naproti tomu je odůvodněná výhrada žalované týkající se skutečnosti, že soudy obou stupňů měly za to, že příslušnou organizační složkou povolanou v daném řízení jednat za stát je Kancelář prezidenta republiky.

    128. To ovšem odvolací soud dostatečně neuvážil, pokud uplatněný nárok podřadil pod obecnou právní úpravu vyvěrající z ustanovení občanského zákoníku a vyloučil tak nezbytnost posouzení věci podle zvláštní právní úpravy, kterou přináší zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. dubna 2006 (dále opět též „zákon o odpovědnosti“), podle jehož § 3 odst. 1 stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, a orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.

    129. Protože citovaný zákon o odpovědnosti určuje (ve svém § 6), kdo ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem jedná za stát, pak v případě, že soudy obou stupňů právní úpravu obsaženou v uvedeném zákoně odpovědnosti zcela pominuly, neměly již tím dán předpoklad zákonu odpovídajícím způsobem definovat tu organizační složku státu povolanou v této věci jednat za stát. Z uváděného právního předpisu vyplývá, že v žádném případě jí však nemohla být v napadeném rozsudku odvolacího soudu označená Kancelář prezidenta republiky.

    130. Je tedy zřejmé, že odvolací soud v tomto případě jednal s nenáležitou organizační složkou státu, čímž řízení zatížil tzv. jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

    131. Nejvyšší soud s přihlédnutím k popsané jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), dovoláními obou účastníků napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Současně připomíná, že tak nebyly v tomto případě shledány zákonné předpoklady pro případnou změnu tohoto rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 243d odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť dosavadní výsledky řízení nedávají pro takovéto eventuální rozhodnutí dovolacímu soudu podklad s ohledem na skutečnost, že vzhledem k odlišnému právnímu názoru dovolacího soudu bude nezbytné vést ve věci další řízení potřebné pro správné právní posouzení věci. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o.s.ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

    132. Dovolací soud též odkazuje na skutečnost, že s ohledem na zmiňovanou jinou vadu řízení se pak již dále nezabýval ostatními dovolatelkami uplatňovanými právními otázkami (srovnej např. rozhodnutí ve věci Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 629/2005).

    133. S přihlédnutím ke skutečnosti, že soud není vázán právní charakteristikou skutku, resp. právním důvodem, jehož se případně žalobce (v daném případě žalobkyně) dovolává v žalobě, a současně vzhledem k tomu, že je věcí soudu jednat nadále s tou organizační složkou státu, která je k tomu podle zákona povolána, pak v rámci nového projednání věci soud prvního stupně znovu posoudí, zda jsou splněny podmínky existence odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., tedy je-li v posuzovaném případě kumulativně přítomen nesprávný úřední postup, vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem újmy.

    134. Je přitom nezbytné připomenout, že věcná příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně by i v tomto případě byla zachována, přičemž ustanovení § 13 odst. 2 zákona o odpovědnosti s přihlédnutím k ustanovení § 26 téhož zákona nevylučuje žalobou uplatněný a soudy posouzený nárok (v daném případě nesprávně podle § 82 odst. 2 o.z.) na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou zemřelému F. P. podle zmíněného zákona.

    135. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o.s.ř. ve spojení s § 226 téhož zákona vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.

    136. Vzhledem k tomu, že žalobkyně výslovně napadla i výrok rozsudku o náhradě nákladů řízení, aniž by však v tomto smyslu v této části dovolání konkrétně odůvodnila, je třeba dovodit, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v této části trpí vadou a nenaplňuje tak předpoklady přípustnosti dovolání vymezené v ustanovení § 237 o.s.ř., přičemž neobsahuje ani další náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 a 3 téhož ustanovení. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání v uvedené části odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.).

    137. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
    Poučení:Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

    V Brně dne 9. 5. 2018

    JUDr. Pavel Pavlík
    předseda senátu



    Nahoru