Rozhodnutí NS

23 Cdo 3744/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/29/2020
Spisová značka:23 Cdo 3744/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3744.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Žaloba
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 43 odst. 1 o. s. ř.
§ 79 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 3744/2019-52
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Generali Pojišťovna a. s. se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Bělehradská 299/132, PSČ 120 00, IČO 61859869, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí Kinských 76/7, proti žalované ČIFO – Český institut finanční odpovědnosti a. s. se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Foerstrova 3144/14, PSČ 702 00, IČO 29449979, o zaplacení částky 888 580 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 C 21/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2019, č. j. 15 Co 142/2019-31, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2019, č. j. 15 Co 142/2019-31, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. března 2019, č. j. 24 C 21/2019-24, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně usnesením ze dne 5. března 2019, č. j. 24 C 21/2019-24, odmítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o nákladech řízení a o vrácení soudního poplatku žalobkyni.

Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 888 580 Kč s příslušenstvím na základě toho, že uzavřela se žalovanou smlouvu, jejímž předmětem byla zprostředkovatelská činnost; součástí smlouvy byly provizní podmínky a provizní tabulky. Za zprostředkování uzavření pojistných smluv byla žalobkyně povinna vyplatit žalované provizi, přičemž pokud došlo ke stornování pojistné smlouvy před ukončením pojistného období, alikvotní část provize byla odúčtována na tzv. rezervním kontě. Na rezervním kontě vedla žalobkyně veškeré pohledávky vůči žalované a v souladu s provizními podmínkami a byla oprávněna započítat na rezervní konto veškeré své pohledávky vůči žalované. Smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovanou zanikl výpovědí smlouvy ze dne 19. září 2016. Po konečném vyúčtování rezervního konta žalované byl zjištěn záporný zůstatek ve výši 888 580 Kč, který vznikl tím, že některé zprostředkované smlouvy předčasně zanikly a žalovaná tak byla povinna vrátit část vyplacené provize. Žalobkyně několikrát vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky výzvou, následně také předžalobní výzvou a poté podala žalobu dne 23. listopadu 2018. Podáním ze dne 26. listopadu 2018 žalobkyně doplnila žalobu – konkretizovala smlouvy, které byly po uzavření stornovány, a u nichž tak žalované zčásti či zcela zanikl nárok na vyplacení provize v celkové částce 1 167 314 Kč. Částka představující rozdíl mezi žalovanou částku (888 580 Kč) a celkovou částkou storna smluv (1 167 314 Kč) byla započtena oproti nároku žalované na zaplacení zasloužených provizí, a to na rezervním kontě.

Soud prvního stupně usnesením ze dne 30. ledna 2019, č. j. 24 C 21/2019-19, vyzval žalobkyni, aby odstranila vady žaloby a uvedla, zaplacení jakých konkrétních provizí se domáhá, neboť z žaloby není zřejmé, jaké provize měly být vypořádány započtením popsaným v žalobě; soud rovněž žalobkyni upozornil na možnost odmítnutí žaloby. Žalobkyně reagovala podáním, v němž uvedla měsíční rozpisy provizí za období od listopadu 2015 do listopadu 2017; u každého měsíce je uveden součet všech provizí, na které žalované vznikl nárok, a zároveň součet všech provizí, které byly stornovány. Součet měsíčních „rozdílů“ za uvedené období představoval částku 895 923 Kč, na kterou žalovaná v lednu 2016 zaplatila 7 343 Kč, tudíž výše zbylé části dluhu činí 888 580 Kč.

Soud prvního stupně ani po výše uvedeném doplnění žaloby nepovažoval skutková tvrzení žalobkyně za dostatečná, neboť podle soudu z nich nelze seznat, vrácení jakých konkrétních provizí či jejich částí se žalobkyně domáhá. Podle soudu prvního stupně je uvedený nedostatek způsoben tím, že strany vypořádávaly nároky na provizi a vrácení provize prostřednictvím rezervního konta; z žaloby tak není dle soudu zřejmé, která konkrétní provize, na níž žalované vznikl nárok, byla zaúčtována proti které konkrétní stornované provizi, což brání meritornímu projednání žaloby. Stejně tak není zřejmé, vůči jaké konkrétní provizi byla zúčtována částka 7 343 Kč. Soud prvního stupně proto žalobu odmítl podle § 43 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně i přes výzvu soudu neodstranila vady žaloby bránící v pokračování v řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 26. dubna 2019, č. j. 15 Co 142/2019-31, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel z toho, že rozhodujícími skutečnosti, které žaloba musí dle § 79 odst. 1 o. s. ř. obsahovat, se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Odvolací soud rovněž odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k projednatelnosti žaloby. Podle odvolacího soudu bylo pro určitost rozhodujících skutkových tvrzení klíčové uvedení konkrétních pojistných smluv, na základě jejichž předčasného ukončení se žalobkyně po žalované domáhá vrácení dříve vyplacené provize. Žalobkyně sice v podání ze dne 26. listopadu 2018 označila konkrétní zaniklé pojistné smlouvy dostatečně určitým způsobem, avšak současně uvedla, že na základě předčasného storna uvedených smluv má vůči žalované nárok na vrácení částky 1 167 231 Kč. Podle odvolacího soudu je zde zcela patrný rozpor mezi skutkovými tvrzeními žalobkyně, z nichž vyplývá nárok žalobkyně na vrácení částky 1 167 231 Kč, a žalobkyní požadovanou částkou 888 580 Kč. Právě v tomto rozdílu odvolací soud spatřoval neurčitost způsobující neprojednatelnost žaloby. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že z žaloby není zřejmé, které konkrétní nároky na vrácení konkrétních provizí představuje částka 888 580 Kč.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, konkrétně otázky projednatelnosti žaloby a užití institutu odmítnutí žaloby podle § 43 odst. 2 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítala nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, konkrétně nesprávnou aplikaci § 79 o. s. ř. a § 43 odst. 2 o. s. ř. představující rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatelka konkrétně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, podle něhož neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Dovolatelka dále odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. 25 Cdo 3208/2009, podle něhož nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání jen v případě, že žaloba neobsahuje vylíčení rozhodných skutečností, nebo je-li vylíčení rozhodných skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení. Podle dovolatelky rovněž judikatura, na kterou ve svém rozhodnutí odkazoval odvolací soud, svědčí v její prospěch.

Dovolatelka namítala, že soudy nesprávným formalistickým procesním postupem spočívajícím v odmítnutí žaloby porušily její právo na soudní ochranu. Dovolatelka měla za to, že i kdyby její tvrzení nebyla dostatečná, v žádném případě nebyla natolik neurčitá, aby to bránilo nařízení přípravného jednání a vyzvání žalobkyně k doplnění rozhodujících skutečností v řízení před soudem podle § 118a o. s. ř. Podle dovolatelky tak nelze zaměňovat institut odstraňování vad žaloby a případné odmítnutí žaloby podle § 43 odst. 2 o. s. ř. s doplňováním skutkových tvrzení podle § 118a o. s. ř. Podle názoru dovolatelky účelem institutu odmítnutí žaloby podle § 43 odst. 2 o. s. ř. není posouzení toho, zda by byl žalobce ve sporu úspěšný či nikoli; k odmítnutí žaloby má dojít pouze ve výjimečných případech, kdy je žaloba zcela neurčitá a nesrozumitelná. Dovolatelka shrnula, že v žalobě jasně určila částku, kterou požaduje po žalované zaplatit, její nárok byl určitý a srozumitelný, přičemž soudy rozpor jejího podání spatřovaly pouze v tom, že žalobkyně požaduje méně, než kolik činí součet nároků vyplývajících z žalobkyní specifikovaných pojistných smluv, což však z žaloby nečiní neprojednatelný návrh. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. musí návrh na zahájení řízení kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.

Podle § 43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Podle § 43 odst. 2 o. s. ř. není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné, neboť odvolací soud i soud prvního stupně posoudily otázku vad žaloby bránící její věcné projednatelnosti v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud se vyjádřil k otázce projednatelnosti návrhu na zahájení řízení, konkrétně k tomu, jaké rozhodné skutečnosti musí být v návrhu vylíčeny, již v usnesení ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, v němž uzavřel, že rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením § 101 odst. 1 písm.a) o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně).

Na citované rozhodnutí navázal Nejvyšší soud ve své pozdější judikatuře – viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. 25 Cdo 3208/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 1665/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016. V posledně citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud výše uvedený závěr o náležitostech žaloby týkající se vylíčení rozhodných skutečností aplikoval s tím závěrem, že žaloba nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby soud věděl, co má projednat a o čem má rozhodnout.

Při aplikaci výše uvedených závěrů judikatury Nejvyššího soudu je třeba uzavřít, že odvolací soud se odchýlil od citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť žalobu žalobkyně považoval za vadnou a neprojednatelnou s odůvodněním, že žalobkyně požaduje zaplacení nižší částky, než která vyplývá ze skutkových tvrzení uplatněných v žalobě, a že z žalobních tvrzení není zřejmé, ze kterých konkrétních nároků na vrácení konkrétních provizí sestává žalobkyní požadovaná částka. Z obsahu spisu (návrh na vydání elektronického platebního rozkazu na č. l. 5-7, doplnění návrhu na č. l. 9-14, podání žalobkyně na č. l. 20-22) a rovněž ze samotného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně ovšem vyplývá, že dovolatelka v žalobě uvedla rozhodující skutečnosti, na jejichž základě uplatňuje svůj nárok, a její žaloba je natolik určitá, aby bylo možno ji věcně projednat. Úvahy, na základě nichž soudy dospěly k závěru o neprojednatelnosti žaloby, jsou úvahami o potenciálním úspěchu žalobkyně ve sporu a o dostatku skutkových tvrzení potřebných k úspěchu žalobkyně ve věci, nikoli o otázce věcné projednatelnosti žaloby. V tomto směru je třeba odkázat na výše citovanou judikaturu, podle níž není vadou žaloby, jestliže nejsou v žalobě uvedena všechna potřebná tvrzení, nýbrž postačuje takové vylíčení rozhodných skutečností, kterými je vymezen předmět řízení po stránce skutkové. Závěr odvolacího soudu o tom, že neprojednatelnost žaloby způsobuje skutečnost, že žalobkyně požaduje částku nižší, než je částka, na kterou by měla nárok skutkových tvrzení uvedených v žalobě, je pak formalistický; navíc s ohledem na to, že žalobkyně ve svých podáních uvedla, proč požaduje částku nižší.

Lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neobstojí, neboť odvolací soud se jím odchýlil od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. závěry rozhodovací praxe na řešenou věc nesprávně aplikoval. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí rovněž pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Soudy nižších stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř. a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu