Rozhodnutí NS

22 Cdo 2295/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/28/2018
Spisová značka:22 Cdo 2295/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2295.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vlastnictví
Dobré mravy
Stavba
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 160 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 2295/2018-492


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně KABLANĚ, spol. s r.o., identifikační číslo osoby 49284886, se sídlem v Otradově 46, zastoupené Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, Strojírenská 2269/36, proti žalovanému M. J., o vypořádání staveb na cizím pozemku a zřízení práva nezbytné cesty a o vzájemném návrhu na odstranění staveb, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 61/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 2. 2018, č. j. 27 Co 235/2017-455,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 2. 2018, č. j. 27 Co 235/2017-455, v části výroku pod bodem II., ve které byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. 4. 2017, č. j. 6 C 61/2015-253, ve výroku pod bodem II., pokud jím byla žalobkyni stanovena k odstranění staveb lhůta „dvou měsíců ode dne právní moci rozsudku“, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Žalobkyně je vlastnicí následujících staveb – budovy bez č. p./č. e., stojící na pozemku a st. par., budovy bez č. p./č. e., stojící na pozemku se zpevněnou plochou, budovy bez č. p./č. e. stojící na pozemku st. par. č., budovy bez č. p./č. e. stojící na st. par. č., budovy bez č. p./č. e. stojící na pozemku st. par. č., budovy bez č. p./č. e. stojící na pozemku st. par. č., budovy bez č. p./č. e. stojící na pozemku st. par. č., budovy bez č. p./č. e. stojící na pozemku st. par. č., dále silážního žlabu na pozemku par. č. a rozestavěné stavby skladu píce stojící na pozemku st. par. č., vše v katastrálním území a obci O., u Katastrálního úřadu pro P. kraj, Katastrální pracoviště Ch. Žalovaný je vlastníkem pozemku st. par. č., pozemku st. par. č., pozemku par. č., pozemku st. par. č., pozemku st. par. č., pozemku st. par. č., pozemku st. par. č., pozemku st. par. č., pozemku st. par. č., pozemku st. par. č., pozemku st. par. č. a pozemku par. č., vše v katastrálním území a obci O., u Katastrálního úřadu pro P. kraj, Katastrální pracoviště Ch. Žalobkyně se domáhala přikázání pozemků ve vlastnictví žalovaného, na kterém stojí její stavby, do svého vlastnictví za náhradu; zároveň se domáhala zřízení nezbytné cesty přes pozemky ve vlastnictví žalovaného, a to konkrétně přes pozemek par. č., pozemek par. č. a pozemek par. č., vše v katastrálním území a obci O., u Katastrálního úřadu pro P. kraj, Katastrální pracoviště Ch. (tyto nároky nejsou předmětem dovolacího řízení). Žalovaný se vzájemnou žalobou domáhal odstranění uvedených staveb z jeho pozemku.

Okresní soud v Chrudimi („soud prvního stupně“) mezitímním rozsudkem ze dne 10. 4. 2017, č. j. 6 C 61/2015-253, výrokem I. zamítl návrh žalobkyně na přikázání pozemků žalovaného do vlastnictví žalobkyně za náhradu. Ve výroku II. vyhověl vzájemnému návrhu žalovaného a žalobkyni uložil povinnost odstranit stavby z pozemků žalovaného, a to do dvou měsíců od právní moci rozhodnutí. Rozhodnutí v části, týkající se lhůty ke splnění povinnosti, nijak neodůvodnil.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, č. j. 27 Cdo 235/2017-455, ve výroku I. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a řízení v tomto rozsahu zastavil. Výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. Ani rozhodnutí odvolacího soudu se lhůtou ke splnění povinnosti nezabývalo.

Proti rozsudku odvolacího soudu – výroku pod bodem II. – podala žalobkyně dovolání; tvrdí, že rozhodnutí závisí na řešení „zásadních otázek“ hmotného práva, a navrhuje, aby otázky pod body 1) a 2) dovolací soud posoudil odchylně od jeho dosavadní judikatury, která se týká spíše méně významných staveb (plot, garáž, chata apod.), než hospodářsky významného souboru staveb tvořících ucelený funkční celek. Jedná se o tyto otázky: 1) zda je možné odepřít právní ochranu vlastníkovi pozemku s přihlédnutím k újmě, která vlastníkovi staveb vznikne, 2) zda zánik občanskoprávního titulu k užívání pozemku není zhojen uděleným souhlasem vlastníka pozemku s umístěním stavby v rámci stavebního řízení, 3) v jakém stavu je nájemce povinen vrátit předmět nájmu po jeho ukončení a zároveň jakou lhůtu k odstranění staveb lze považovat za přiměřenou (zde tvrdí rozpor s judikaturou dovolacího soudu). Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Podstata věci je v tomto: Žalobkyně měla v nájmu na dobu 30 let pozemky žalovaného, na kterých vlastnila stavby zřízené bývalým jednotným zemědělským družstvem, a se souhlasem žalovaného na něm zřídila nové stavby. V roce 2010 však strany uzavřely novou nájemní smlouvu, nahrazující smlouvu dosavadní, a sjednaly nájem na 5 let s tím, že pokud jej jedna strana nevypoví, automaticky se prodlužuje. Žalovaný jej pak vypověděl s odůvodněním, že žalobkyně poškozuje jeho pozemky i životní prostředí; stavby ve vlastnictví žalobkyně tak nadále leží na pozemku bez právního důvodu. Žalobkyně se pak domáhala přikázání staveb do jejího vlastnictví (v této části vzala žalobu zpět) a zřízení nezbytné cesty; soudy mezitímním rozsudkem rozhodly nejprve o odstranění staveb, a to je předmětem dovolacího řízení.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Pokud jde o rozhodnutí o povinnosti odstranit stavby z pozemku žalovaného, dovolání není přípustné. V této části vyšel dovolací soud z § 243f odst. 3 o. s. ř. a jen stručně uvádí důvody nepřípustnosti dovolání; obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví § 241a odst. 2 o. s. ř.). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu, tedy pro posouzení toho, zda v dovolání vymezené dovolací důvody jsou dány. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní platného znění občanského soudního řádu (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam uvedenou). Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není (od 1. 1. 2013) budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí.

Pokud jde o vymezení důvodů jeho přípustnosti, je dovolání na samé hranici projednatelnosti. Dovolatelka se o důvodech přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř., výslovně nezmiňuje; pokud uvádí, že otázky pod body 1) a 2) dovolání by měly být posouzeny jinak než v dosavadní praxi dovolacího soudu, v této části je přípustnost dovolání implicitně vymezena, byť v části pod bodem 2) nedostatečně. Dále z dovolání vyplývá, že napadené rozhodnutí má být v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2488/2012; i zde je uplatněn způsobilý důvod přípustnosti, tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. To platí i pro otázku lhůty k odstranění stavby (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Proto se dovolací soud zabýval tím, zda takto uplatněné důvody přípustnosti dovolání jsou dány; jinými otázkami nastíněnými v dovolání, u kterých důvod přípustnosti nebyl vymezen, se zabývat nemohl.

K věci se obecně uvádí: Jestliže někdo staví, resp. koupí stavbu na základě obligačního práva, které ze své povahy není časově neomezené, musí počítat s tím, že po zániku práva užívat pozemek zanikne i právo mít stavbu na pozemku umístěnou. Pro tento určující závěr není podstatné, zda z hlediska stavebního práva bylo stavební povolení vydáno na dobu určitou nebo neurčitou. Pro posouzení otázky, zda stavebník má ke stavbě na cizím pozemku občanskoprávní titul, a posouzení obsahu jeho práva, není obsah stavebního povolení rozhodující (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001).

V dané věci žalobkyně zřídila stavby na pozemku, který měla v nájmu; musela tedy vědět, že nejde o právo trvalé povahy a počítat s tím, že bude muset pozemky vyklidit. Pokud navíc v roce 2010 uzavřela s žalovaným novou nájemní smlouvu, ve které přistoupila k výraznému zkrácení původně sjednané doby nájmu, jednala nerozvážně a musí nést následky plynoucí z nové smlouvy. „Ve shodě se zásadou autonomie vůle je uzavření smlouvy na dobrovolném rozhodnutí smluvní strany, která musí zvážit všechna pozitiva či negativa, která s uzavřením takové smlouvy mohou být spojena. V poměrech nájemní smlouvy je to především zřejmá okolnost, že po skončení nájmu ztratí nájemce oprávnění předmět nájmu užívat a pronajímatel se bude domáhat jeho vyklizení. Tato skutečnost je pojmovým znakem nájemní smlouvy, a jestliže si nájemce tyto skutečnosti dostatečně nezváží před uzavřením nájemní smlouvy, nemůže považovat za nespravedlivý důsledek, který je svou povahou s nájemním vztahem spojen, a to tím spíše, jestliže se jedná o nájemní smlouvu uzavřenou na dobu určitou“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015).

K vymezeným důvodům přípustnosti dovolání se podrobněji uvádí:

Ad 1): Již judikatura k občanskému zákoníku č. 40/1964 Sb. uznala, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99). Tato právní věta je v souladu i s úpravou občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., který v § 2 odst. 3 deklaruje, že výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění, a v § 8 stanoví, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Proto i zamítnutí žaloby pro její rozpor s dobrými mravy, resp. jako jednání zneužívajícího právo, musí vycházet z posouzení individuálních okolností případu. „Posouzení toho, zda v určité věci jde o rozpor výkonu práva s dobrými mravy, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, neboť toto posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění. Dovolací soud by mohl takovou úvahu zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2808/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 791/2016). Tak tomu v dané věci není; výkon práva neprodloužit nájemní vztah a žádat odstranění staveb by mohl být za daných skutkových okolností, včetně toho, že proti zřízení některých (ne všech) staveb neměl žalovaný námitky a snad s ním dokonce souhlasil, v rozporu s dobrými mravy jen za předpokladu, že by žalovaný neměl k tomuto jednání spravedlivý důvod. Podle zjištění v nalézacím řízení (viz str. 13 a násl. rozsudku soudu prvního stupně) provoz žalobkyně neúměrně zatěžoval a poškozoval pozemky žalovaného, ohrožoval životní prostředí a žalobkyně se pokoušela i závadné jednání maskovat; žalobkyně za této situace neměla brát námitky žalovaného na lehkou váhu (str. 15 rozsudku soudu prvního stupně dole). Soudy též vysvětlily, že odstranění staveb přinese vlastníkovi pozemku prospěch, a i to je důvod, proč nejde o šikanu; byly si též vědomy situace žalobkyně a braly ji do úvahy. Přitom nelze, jak požaduje dovolatelka, bez přihlédnutí k dalším okolnostem pouze srovnávat újmu způsobenou vlastníkovi staveb v důsledku jejich odstranění, s prospěchem, který to přinese vlastníkovi, a v případě nerovnováhy odepřít vlastníkovi pozemku ochranu; je totiž třeba vzít do úvahy, že tu stojí vlastník pozemku, který „má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit“ (§ 1012 o. z.) a na druhé straně osoba, které nesvědčí k užívání vlastníkova pozemku žádný právní důvod.

Dovolatelka též tvrdí, že dosavadní judikaturu nelze na projednávaný případ použít proto, že se týkala méně významných staveb, např. garáží, chat a plotů; netýkala se staveb, které – jako v této věci – tvoří jednotný funkční celek sloužící k výkonu zemědělské činnosti, kterou nelze přemístit do jiných prostor (přesně řečeno, přemístění není v možnostech vlastníka staveb). K tomu je však třeba odkázat na čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, větu druhou, kde se deklaruje: „Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu“. V zásadě tedy není důvod diferencovat přístup ke stavbám na cizím pozemku podle jejich velikosti či podle toho, k čemu slouží.

Podrobně se všemi aspekty věci v této souvislosti v souladu s právním názorem, který Nejvyšší soud zaujal ve věci sp. zn. 22 Cdo 740/99, zabýval odvolací soud na str. 11 a násl. rozsudku; na jeho věcně správné závěry se pro stručnost odkazuje. Za této situace není úvaha soudů o tom, že požadavek na odstranění staveb není v rozporu s dobrými mravy, zjevně nepřiměřená, a není ani důvod odchýlit se od dosavadní judikatury.

Ad 2): V této souvislosti dovolatelka neuvádí, od jakého konkrétního rozhodnutí by se dovolací soud měl odchýlit, a dovolacímu soudu takové rozhodnutí není známo; tvrzený důvod přípustnosti dovolání tak není dán. Lze proto jen podotknout, že otázka, zda souhlas vlastníka pozemku se zřízením stavby na jeho pozemku, daný ve stavebním řízení, pokud má doba trvání stavby převýšit dobu nájmu, nehojí absenci občanskoprávního titulu opravňujícího mít na pozemku stavbu, je jen podmnožinou již řešené otázky, zda lze cestou novace závazku měnit právní důvod, na jehož základě užívá vlastník stavby cizí pozemek. I zde vždy záleží na individuálním posouzení věci, tedy na tom, zda v průběhu správního řízení učinili účastníci vůči sobě projevy vůle tak, že došlo k novaci nájemní smlouvy. To ovšem ani dovolatelka netvrdí. Pokud by žalovaný neměl k požadavku na vyklizení pozemku spravedlivý důvod (viz výše), byla by existence takového souhlasu v režimu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. možným důvodem k zamítnutí žaloby („pro tentokrát“) z důvodu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, resp. jeho zneužití; tak tomu však v dané věci není. Ovšem samotný souhlas vlastníka pozemku s existencí stavby, projevený ve stavebním řízení, soukromoprávní titul umožňující mít stavbu na cizím pozemku nezakládá.

Ad 3): Nelze přisvědčit tvrzení, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2488/2012, ve kterém se ohledně pozemků uvádí, že „byl-li způsob jejich užívání sjednán, bylo povinností žalované podle § 682 obč. zák. vrátit je (při skončení nájmu) ve stavu odpovídajícím tomuto sjednanému způsobu užívání“. Zde však nešlo o případ, že by na pozemku měly zůstat věci ve vlastnictví žalované, šlo o spor o terénní úpravy. Ve stejném rozhodnutí pak Nejvyšší soud uvedl, že povinnost vyklidit předmětné pozemky nelze ztotožňovat s povinností uvést pozemky do stavu, v jakém se nacházely na počátku nájmu. Ostatně judikatura Nejvyššího soudu týkající se odstranění staveb z pozemků, pokud nájemní právo, na jehož základě byly stavby zřízeny, zaniklo, vychází implicitně z předpokladu, že sjednaným způsobem užívání pozemku bylo zřízení stavby; přesto o tom, že takto zřízené stavby je třeba po skončení práva nájmu či jiného obdobného práva odstranit, není v judikatuře pochybnost.

Až potud není dovolání přípustné; proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. v této části odmítl.

Dovolatelka též klade otázku, jakou lhůtu k odstranění staveb lze považovat za přiměřenou. Z kontextu dovolání lze dovodit, že v této části má jít o rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu; ta zde sice není specifikována, dovolací soud však konstatuje, že odvolací soud nepostupoval v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/1966 (dále jen „Rc 67/1966“).

Uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Má-li soud za to, že je na místě v projednávaném případě určit k plnění lhůtu delší nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí být tato část výroku rozhodnutí soudu podložena zjištěním všech potřebných skutečností, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr soudu, že je vzhledem k povaze projednávané věci, přiznanému nároku a osobním poměrům účastníků vhodné určit ke splnění lhůtu delší než tři dny od právní moci rozsudku, nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách (Rc 67/1966).

Ani soud prvního stupně, ani soud odvolací však úvahu o tom, že ke splnění uložené povinnosti je přiměřená lhůta dvou měsíců nijak neodůvodnily; nerespektovaly tak požadavek, plynoucí z uvedeného rozhodnutí. Za této situace nelze jejich úvahu o přiměřenosti této lhůty přezkoumat a je tak nutno učinit závěr, že napadené rozhodnutí v této části spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Ke lhůtě na splnění povinnosti odstranit stavbu se dodává: Civilní řád soudní z roku 1895 k tomu stanovil: „Pakli uloží se povinnost vykonati nějakou práci neb nějaké jednání, má soud ke splnění této povinnosti určiti přiměřenou lhůtu, přihlížeje k osobním poměrům zavázaného. Při tom jest také zvláště dbáti toho, aby jednání, které má zavázaný provésti nepřekáželo jemu v tom, aby v pravý čas provedl setbu, žně nebo vinobraní“ (§ 409 c. ř. s., odstavec druhý). Obdobné ustanovení platný občanský soudní řád nemá, nicméně z povahy věci a ze zásad spravedlivého procesu vyplývá, že soud rozhodující o lhůtě k odstranění stavby musí zvažovat reálné možnosti povinné osoby. Nelze přehlédnout, že i v případě, že o odstranění stavby rozhodl soud, podle § 130 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), požádá povinná osoba stavební úřad o stanovení podmínek pro odstranění stavby. Soud tak musí vzít do úvahy lhůty pro rozhodnutí ve stavebním řízení a povinný musí mít prostor pro sjednání potřebných prací se stavebním podnikatelem, pokud ovšem podle okolností nepřichází do úvahy její svépomocné odstranění.
Jde-li, jako v této věci, o stavby, ve kterých je provozována zemědělská výroba, zvláště chov hospodářských zvířat, je třeba k tomu přihlédnout tak, aby povinný měl zejména možnost ukončit potřebné zemědělské práce, přemístit či prodat chovaná zvířata a skladované zásoby. Vždy bude záležet na individuálních okolnostech dané věci, soud však musí úvahu o lhůtě ke splnění povinnosti odstranit stavbu odůvodnit.

I při rozhodování o lhůtě k plnění se uplatní zásada projednací a bude tak na účastnících, aby do řízení vnesli potřebná skutková tvrzení. Pokud však je ze spisu zřejmé, že jde např. o více staveb, o rozměrnou stavbu nebo o – opět rozsáhlejší – chov zvířat, a účastník k stanovení delší než třídenní lhůty k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) nevznese potřebná tvrzení, ač bude zřejmé, že tato lhůta je naprosto nedostatečná, soud jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil i o skutečnosti týkající se lhůty ke splnění (§ 118a odst. 1 o. s. ř.).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, nejsou však splněny podmínky pro postup podle § 243d o. s. ř. (zejména je třeba dát účastníkům možnost vznést tvrzení a navrhnout důkazy ve lhůtě ke splnění povinnosti odstranit stavby). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v dotčené části a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení i dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí.

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 8. 2018


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu