Rozhodnutí NS

26 Cdo 3061/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/10/2019
Spisová značka:26 Cdo 3061/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.3061.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Neplatnost právního úkonu
Dobré mravy
Dotčené předpisy:§ 39 obč. zák. ve znění od 31.03.2006
§ 3074 odst. 1 o. z.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
10/06/2019
II.ÚS 1901/19
JUDr. Ludvík David
odmítnuto
07/23/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 3061/2018-334


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce LTC Radotín z. s., se sídlem v Praze 5, Šárovo kolo 932/1, IČO: 44849699, zastoupeného Mgr. Pavlem Chaloupkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 292/14, proti žalované Římskokatolické farnosti u kostela sv. Petra a Pavla Praha – Radotín, se sídlem v Praze 5, náměstí sv. Petra a Pavla 450/2, IČO: 60435534, zastoupené JUDr. Danielem Weinholdem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o určení existence nájemního vztahu a o vzájemné žalobě o zrušení závazku z nájemní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 92/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2017, č. j. 17 Co 116/2017-300, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal určení, že – bez ohledu na výpovědi z 26. září 2012 (první výpověď), ze 7. listopadu 2012 (druhá výpověď) a z 28. února 2014 (třetí výpověď) – trvá nájemní vztah založený mezi účastníky ve vztahu k pozemkům „parc. č. XY o výměře 8.050 m2, 2430 o výměře 242 m2 a XY o výměře 710 m2, zapsaným v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro obec XY a katastrální území XY“ (dále jen „předmětné pozemky“ resp. „pozemky“), nájemní smlouvou ze dne 27. prosince 1996, ve znění dodatků č. 1 – 3 (dále jen „Nájemní smlouva“ a „Dodatky“). Žalovaná se vzájemnou žalobou domáhala zrušení závazku z Nájemní smlouvy, ve znění Dodatků, ke dni 28. února 2014 (viz § 2000 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“), eventuálně „obnovení rovnováhy práv a povinností stran“ tak, že nájemné sjednané v čl. II. bodu 1. Nájemní smlouvy se ke dni 28. února 2014 „nahrazuje“ částkou 996.000,- Kč ročně (viz § 1765 odst. 1 o. z.).

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 10. prosince 2015, č. j. 17 Co 292/2015-189, zrušil v pořadí první rozsudek ze dne 19. března 2015, č. j. 25 C 92/2013-139, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) určil, že trvá nájemní vztah založený mezi účastníky Nájemní smlouvou ve znění Dodatků a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně věc vrátil – se závazným právním názorem – soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. září 2016, č. j. 25 C 92/2013-243, zamítl žalobu (výrok I.) i vzájemnou žalobu žalované (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výroky III. a IV.) a státu (výrok V.).

K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 9. listopadu 2017, č. j. 17 Co 116/2017-300, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že určil, že nájemní vztah mezi účastníky trvá (výrok I.), a zrušil ve výroku II. a řízení o vzájemné žalobě zastavil (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně (výrok III.) a před odvolacím soudem (výrok V.) a o nákladech řízení státu (výrok IV.).

Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených příčin přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“).

Vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o.s.ř.) dovolatelka v dovolání uplatnila rovněž nezpůsobilé důvody, jejichž prostřednictvím jednak zpochybnila správnost zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení otázky dluhu na nájemném, a jednak namítla vadu řízení spočívající v tom, že v napadeném rozhodnutí se odvolací soud odchýlil od svého právního názoru vysloveného v předchozím zrušujícím rozhodnutí, a další vadu, jíž se dopustil tím, že se nevypořádal s její relevantní argumentací a že přesvědčivě a srozumitelně své rozhodnutí neodůvodnil (k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., však dovolací soud přihlíží /z úřední povinnosti/ jen tehdy, je-li dovolání přípustné /§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř./; samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají). Nad rámec uvedeného lze – jen pro úplnost – dodat, že učiněná skutková zjištění nejsou – s přihlédnutím k provedenému dokazování – natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť i taková interpretace provedených důkazů, jakou ohledně skutečností z nich vyplývajících zaujal odvolací soud, je zde možná (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Skutková zjištění tak mají oporu v provedených důkazech a nijak nevybočují z toho, co v běžné soudní praxi soudy z obdobných důkazů berou za zjištěno. Ve vztahu k vadám řízení pak především nelze ztratit ze zřetele, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že odvolací soud může změnit svůj závazný právní názor, který vyslovil v předchozím odvolacím řízení ve věci, dospěje-li k závěru o jeho nesprávnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 19. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003, uveřejněný pod C 2012 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod č. 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 9. srpna 2016, sp. zn. 21 Cdo 4194/2015). V rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud také vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby v odvolání proti tomuto rozhodnutí mohli náležitě použít odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (jako v daném případě). Ve vztahu k námitce, že odvolací soud se nevypořádal s veškerou dovolatelčinou argumentací, dovolací soud připomíná, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. dubna 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. února 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. září 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Shodně judikuje i Ústavní soud (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. května 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného pod č. 67, sv. 33 Sbírky nálezů a usnesení).

K dovolacím námitkám podřaditelným pod (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o.s.ř.) pak lze uvést následující.

Podle § 3074 odst. 1 o. z. nájem se řídí tímto zákonem ode dne jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. To neplatí pro nájem movité věci ani pro pacht.

V projednávané věci byly pozemky, „které tvoří jeden ucelený oplocený areál“, žalobci pronajaty k „provozování tenisu“, tedy Nájemní smlouvou a jejími Dodatky se mu založilo právo pozemky nejen užívat, nýbrž i požívat. Byla-li by v dané věci Nájemní smlouva uzavřena v době od 1. ledna 2014, bylo by na místě ji – vzhledem k jejímu obsahu – posoudit jako smlouvu pachtovní. V rozsudku ze dne 21. listopadu 2018, sp. zn. 26 Cdo 1379/2018, pak Nejvyšší soud dovodil, že neplatí-li pro smlouvy tohoto charakteru (v ustanovení § 3074 odst. 1 větě druhé o. z. označené poněkud zavádějícím způsobem nově přijatou terminologií jako pacht) ustanovení § 3074 odst. 1 věty první o. z., pak se nepochybně takovýto nájem, vzniklý v době do 31. prosince 2013, musí i od 1. ledna 2014 řídit dosavadní právní úpravou, obsaženou především v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“).

Přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř. nemohou především založit otázky dluhu (subjektivního či objektivního) na nájemném či jeho „konstrukce“ a dlouhodobého neplacení nájemného a neustálého dluhu na nájemném. Na takto postavených otázkách totiž rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti nespočívá (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a z 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením z 16. 1edna 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/2013); odvolací soud – v této specifické situaci dané zjištěným skutkovým stavem – uvažoval o dluhu na nájemném a o důvodech jeho vzniku pouze v rámci úvahy o neplatnosti druhé a třetí výpovědi pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. a § 580 odst. 1 o. z., přičemž dovodil, že druhá a třetí výpověď jsou vskutku neplatné pro rozpor s dobrými mravy.

Podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., ve znění účinném od 31. března 2006, kterou je zapotřebí v dané věci použít (viz výklad shora), posuzoval soud otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy v rámci úvahy o neplatnosti výpovědi z hlediska ustanovení § 39 obč. zák. Úvaha, zda výpověď pronajímatele z nájmu bytu byla či nebyla v rozporu s dobrými mravy, měla své místo až poté, co soud učinil (kladný) závěr o tom, že jde jinak o právní úkon platný, včetně toho, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 23. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 1592/2008). Při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy jsou – stejně jako při úvaze o naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu – právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 2150/2010, uveřejněný pod č. 28/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /proti citovanému rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 13. února 2012, sp. zn. IV. ÚS 2361/2011/). Uvedené lze bez rozumných pochybností vztáhnout i na výpovědi v posuzovaném případě. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila rovněž v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Uvedené lze bez dalšího vztáhnout i na případy, kdy se podle konkrétních (zjištěných) okolností posuzuje otázka neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2018, sp. zn. 26 Cdo 2861/2017). V dané věci nelze úvahu odvolacího soudu o neplatnosti druhé a třetí výpovědi pro rozpor s dobrými mravy pokládat za zjevně nepřiměřenou, byť na třetí výpověď použil nesprávnou, avšak obsahově shodnou, právní úpravu. Odvolací soud totiž při této úvaze zohlednil okolnosti u obou účastníků, jeho úvahy v tomto směru nejsou nelogické a nelze mu úspěšně vytýkat, že větší význam přisoudil okolnostem prospívajícím žalobci.

Ve vztahu k vzájemné žalobě lze – bez ohledu na přijaté a dovolatelkou zpochybněné právní závěry – zdůraznit, že řídí-li se nájem i od 1. ledna 2014 dřívější právní úpravou, nelze ho zrušit podle § 2000 odst. 1 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2018, sp. zn. 26 Cdo 1379/2018) a – ze stejných důvodů – nelze postupovat ani podle § 1765 odst. 1 o. z. Navíc bez významu není ani to, že již v Nájemní smlouvě se účastníci dohodli na zvyšování nájemného v závislosti na inflaci (viz čl. II. bod 3. Nájemní smlouvy) a v Dodatcích č. 1 a 2 se pak rovněž dohodli i na zvýšení nájemného nejprve od 1. ledna 1999 na částku 40.000,- Kč ročně a poté od 1. ledna 2002 na částku 45.000,- Kč ročně.

S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle § 237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 4. 2019


JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu