Rozhodnutí NS

8 Tdo 854/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/31/2019
Spisová značka:8 Tdo 854/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.854.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Subsidiarita trestní represe
Trest odnětí svobody
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoníku
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku
§ 39 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
II.ÚS 3700/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 854/2019-464
USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2019 o dovolání obviněného J. R., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 5 To 404/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 90/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá.
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 3 T 90/2018, byl obviněný J. R. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání zaměřené na výroky o vině a trestu, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 5 To 404/2018, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

3. Podle skutkových zjištění soudů se obviněný zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že:

1) poté, co v polovině srpna 2016 telefonicky kontaktoval E. M., konzultanta společnosti Investice do Budoucnosti, s. r. o., když poptával pronájem letadla Cirrus, na kterém se oba dohodli s tím, že podmínkou pronájmu bylo složení zálohy ve výši 30 000 Kč předem na účet společnosti Investice do Budoucnosti, s. r. o., přičemž dne 19. 8. 2016 zaslal E. M. kopii příkazu k úhradě u společnosti AKCENTA CZ, a. s., který měl potvrzovat platbu zálohy ve výši 30 000 Kč ve prospěch společnosti Investice do Budoucnosti, ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že v době zadání příkazu neměl na účtu u společnosti AKCENTA CZ, a. s., žádné volné finanční prostředky, a na základě předmětného příkazu k úhradě mu potom bylo letadlo zapůjčeno a po jeho vrácení mu byla vystavena faktura na částku 38 054,50 Kč, kterou obviněný dosud neuhradil, a poškozené společnosti Investice do Budoucnosti, s. r. o., tak způsobil škodu ve výši 38 054,50 Kč,

2) dne 1. 9. 2016 ještě před splatností faktury za pronájem letadla požádal poškozeného E. M. o půjčku ve výši 150 000 Kč na úhradu opravy svého letadla, kdy poškozený obviněnému předal částku 150 000 Kč oproti podpisu směnky se splatností 9. 9. 2016 v S. baru v XY, kde měl v té době poškozený rodinnou oslavu, přičemž při převzetí peněz obviněný poškozeného požádal pod záminkou realizace blíže nespecifikovaných obchodů v Německu o další půjčku ve výši 216 000 Kč, kdy se dohodli na předání peněz další den, a následně dne 2. 9. 2016 předal poškozený obviněnému v prostorách R. B. C. v XY, oproti podpisu směnky se splatností 1. 11. 2016 částku 216 000 Kč, přičemž do současné doby neuhradil ani část půjčených finančních prostředků, a poškozenému E. M. tak způsobil škodu ve výši 366 000 Kč,

3) dne 2. 9. 2016 kontaktoval jednatele společnosti A. A., pana M. B. s žádostí o pronájem letadla včetně pilota, když M. B. s tímto souhlasil za podmínky, že bude předem uhrazena předpokládaná cena za pronájem ve výši 156 695 Kč, na základě čehož zaslal obviněný e-mailem M. B. potvrzení o zadání příkazu k úhradě ve společnosti AKCENTA CZ, a. s., ve prospěch společnosti A. A., na částku 156 695 Kč, a když M. B. požadoval nějaké validní potvrzení o tom, že platba byla provedena, zaslal obviněný M. B. potvrzení o vypořádání platby na předmětnou částku, na jejímž základě bylo obviněnému pronajato letadlo včetně pilota dle požadavku, přičemž obviněný v době zadání předmětného příkazu k úhradě byl srozuměn ze skutečností, že se na jeho účtu u společnosti AKCENTA CZ, a. s., nenacházejí žádné volné finanční prostředky ke krytí tohoto příkazu, a následně upravil dříve vydané potvrzení o vypořádání platby ve prospěch jiného příjemce a toto zaslal M. B., neboť příkaz k úhradě ve prospěch společnosti A. A., nebyl nikdy realizován právě kvůli nedostatku finančních prostředků na účtu obviněného, resp. jeho společnosti P. S., odkud měla být úhrada ve prospěch pronajímatele letadla provedena, a takto byla poškozené společnosti A. A., způsobena škoda ve výši 156 695 Kč,

a uvedených jednání se dopustil přesto, že byl přinejmenším srozuměn s tím, že s ohledem na svou finanční situaci i finanční situaci společnosti P. S. nebude schopen uhradit ani ve stanovené době dlužné částky, když svým jednáním způsobil celkovou škodu ve výši 560 749,50 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 5 To 404/2018, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.

5. Zpochybnil rozsah dokazování, skutková zjištění soudů a to, že se dopustil trestného činu. Zdůraznil, že nepravdivé potvrzení o platbě zaslala jeho bývalá přítelkyně bez jeho vědomí, že on je tím, kdo se stal obětí nečestného jednání ze strany poškozeného, a že ve špatné finanční situaci se ocitl v důsledku druhotné platební neschopnosti. Podle jeho mínění se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho námitkami obsaženými v řádném opravném prostředku a toliko převzal argumentaci soudu nalézacího. Měl za to, že se soudy nezabývaly zásadou subsidiarity trestní represe, když věc měla být řešena výlučně občanskoprávní cestou. Také se nezabývaly vytýkanými nezákonnostmi při zajištění finančních prostředků na účtu jeho společnosti. Brojil i proti postupu státního zastupitelství a soudů, který považuje za tendenční, hodnocení důkazů nalézacím soudem za odporující § 2 odst. 6 tr. ř. a odsuzující rozsudek za nerespektující pravidlo in dubio pro reo. Za nepřípustný označil postup, kdy bylo rozhodnuto o přeměně jeho podmínky dřív, než mu bylo doručeno dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze. Výhrady vztáhl i vůči výroku o trestu, jenž vnímal jako nepřiměřeně přísný.

6. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání po připomenutí, jaké vady lze v rámci uplatněného dovolacího důvodu vytýkat, uvedl, že obsahem mimořádného opravného prostředku jsou z valné části jen námitky, které pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Zdůraznil, že nalézací soud respektoval § 2 odst. 5 tr. ř. a provedl obsáhlé a z pohledu potřeby náležitého objasnění všech rozhodných skutkových okolností také dostačující dokazování (sám dovolatel navíc nenabídl žádný další důkaz, který měl být podle jeho názoru proveden). Provedené důkazy také řádně a v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a učinil taková skutková zjištění, která z nich logicky vyplývají. Pochybení se nedopustil ani odvolací soud, který se s námitkami uplatněnými v odvolání obviněného vypořádal a srozumitelně a logicky zdůvodnil, proč bylo namístě opravný prostředek zamítnout. Státní zástupce odkázal na výstižnou a srozumitelnou argumentaci soudů obou stupňů (str. 9 a 10 rozsudku, body 6. a 7. usnesení).

8. Pokud jde o údajné nezákonnostmi spojené se zajištěním finančních prostředků na účtu společnosti P. S. upozornil, že uvedené se týká zcela jiné trestní věci (otázka zajištění peněžních prostředků jako náhradní hodnoty ve smyslu § 79f tr. ř. byla navíc v této jiné trestní věci přezkoumána i Ústavním soudem, přičemž nebyly zjištěny žádné známky svévole, viz usnesení ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 2183/16).

9. Zcela mimo rámec jakéhokoli dovolacího důvodu podle něj stojí rovněž výhrady směřované vůči výroku o trestu. Připomněl konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), z níž vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit primárně v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný neuplatnil). Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je však reagováno toliko na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu, což rozhodně není případ obviněného, neboť uložení trestu odnětí svobody trestní zákoník za spáchaný trestný čin připouští, přičemž trest byl uložen v rámci zákonné trestní sazby. Co se týče nepřiměřenosti trestu, ta nemůže být – až na zcela výjimečné případy (viz níže) – relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (k tomu citované rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Konkrétní druh a výše uloženého trestu v rámci zákonem stanovených možností je tedy věcí volné úvahy soudu, do níž cestou dovolání zásadně zasahovat nelze. Jinak vyjádřeno, údajně chybné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení (podle subjektivního přesvědčení dovolatele) nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). To však trest uložený obviněnému rozhodně není, neboť nalézací soud odpovídajícím způsobem zohlednil jeho trestní minulost a skutečnost, že se jednání dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení pro dříve spáchaný trestný čin zpronevěry. Nad rámec uvedeného doplnil, že výrok o trestu lze napadnout ještě s odkazem na obviněným vytýkaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to tehdy, je-li namítáno jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, na němž by bylo založeno rozhodnutí, je však možno – pokud jde o výrok o trestu – považovat pouze jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Šlo by např. o situace, kdy by se soud dopustil pochybení v právním závěru stran toho, zda měl či neměl být ukládán souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Tato eventualita však dovolatelem vytýkána není. Navíc by byla bezpředmětná, neboť uložení souhrnného, úhrnného či společného trestu v případě obviněného v úvahu nepřicházelo.

10. Pod vytýkaný dovolací důvod podřaditelná by podle státního zástupce mohla být pouze námitka, že nebyla respektována zásada subsidiarity trestní represe a z ní plynoucí princip ultima ratio. Shledal ji však zjevně neopodstatněnou. S odkazem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1401/2015, připomněl podmínky aplikace zásady subsidiarity trestní represe a uvedl, že v případě obviněného nelze konstatovat, že se jedná o skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídající ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu. S ohledem na trestní minulost obviněného, způsobenou škodu, trestní sazbu, kterou byl obviněný ohrožen, jakož i zřetelně projevený postoj deklarující absenci byť i jen špetky sebereflexe a náhledu na spáchanou trestnou činnost šlo o dostatečně společensky škodlivý a z pohledu jeho provedení i typický případ podvodného jednání, které se nijak nevymyká obdobným případům trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, zde navíc spáchaného v jeho kvalifikované skutkové podstatě. Uplatnění trestní odpovědnosti proto bylo důvodným.

11. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného J. R. je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání

13. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

15. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

16. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 9–10 rozsudku soudu prvního stupně, body 6.–7., str. 3–4 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Úsudek odvolacího soudu, že obhajoba obviněného založená na tvrzení, že se ničeho závadného nedopustil, že on sám je obětí, je nepatřičnou konstrukcí, koresponduje s výsledky provedeného dokazování. Obhajoba obviněného vyznívá nepřesvědčivě v konfrontaci s výpověďmi svědků E. M., B. C. G., D. Ch., M. B. či M. V. a opatřenými listinami. Jestliže tedy odvolací soud shrnul, že obviněný, vystupující za společnost P. S. ve vztahu k dílčím skutkům pod body 1) a 3) skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a taktéž jako fyzická osoba ve vztahu k dílčímu útoku pod bodem 2) výroku o vině tohoto rozsudku, úmyslně zamlčoval smluvním partnerům i poškozenému E. M. podstatné skutečnosti, týkající se finanční kondice jmenované obchodní společnosti, počet a rozsah exekucí na něj vedených, v důsledku čehož od nich vylákal plnění, která by nebyla poskytnuta, pokud by poškození znali skutečný stav věci. Výsledkům provedeného dokazování a povaze činu obviněného odpovídá i zjištění, že M. B. právě on (a nikoliv B. C. G.) zaslal padělané potvrzení o vypořádání platby, které společnost AKCENTA CZ, a. s., nikdy nevydala, aby tak dosáhl pronájmu letadla včetně pilota od společnosti A. A. (bod 7., st. 4 usnesení). Pakliže obviněný neurčitě polemizuje s tím, zda byla postupem soudu prvního stupně důsledně respektována zásada vtělená do ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., žádnou konkrétní výhradu proti rozsahu provedeného dokazování neuplatnil a v hlavním líčení a ani veřejném zasedání odvolacího soudu žádný návrh na doplnění dokazování neučinil.

17. Obviněný také mínil, že se soudy nižších stupňů zcela nevypořádaly s námitkou nezákonnosti při nestandardním postupu ve věci zadržení finančních prostředků na účtu společnosti ze strany státu. Upozornil, že jeho obhajobu, že měl na účtu finanční prostředky ve výši 550 000 EURO, kterou mu stát nezákonně zadržoval, shledal soud prvního stupně nerelevantní a jeho názor přijal i odvolací soud, který se touto skutečností nezabýval. Postup soudů ale nelze označit za chybný. Jak případně připomněl i státní zástupce, jestliže se soudy podle obviněného nevypořádaly s jím tvrzenou nezákonností či nestandardním postupem spojenými se zajištěním finančních prostředků na účtu společnosti P. S., činily tak proto, že se netýká této věci, jak explicitně a s patřičným vysvětlením uvedl odvolací soud v odůvodnění usnesení pod bodem 6. Státní zástupce již jen pro doplnění upozornil, že otázka zajištění peněžních prostředků jako náhradní hodnoty podle § 79f tr. ř. v této jiné trestní věci byla přezkoumána i Ústavním soudem (usnesení ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 2183/16), což konstatoval i soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku, a nebyly zjištěny žádné známky svévole.

18. Konečně vytýkal-li obviněný, že odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí nereagoval na všechny jeho námitky, že v podstatě jenom shrnul rozhodování soudu prvního stupně a odvoláním napadený rozsudek, aniž by své rozhodnutí blíže odůvodnil, nelze mu taktéž přisvědčit. Za nepřijatelný totiž nelze označit postup odvolacího soudu, který odvolání obviněného řádně přezkoumá, zabývá se v něm uplatněnými námitkami a posléze odkáže na již učiněné závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, 583/13 aj.). Ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v rozporu s právem na spravedlivý proces v zásadě není, jestliže soud rozhodující o opravném prostředku při zamítnutí odvolání pojme odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí či jinak; na druhou stranu musí být ale patrné, že se dotyčný soud všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92). Z odůvodnění napadené usnesení odvolacího soudu je zjevné, že odvolací soud sám na výtky obviněného reagoval a důsledně se jimi zabýval.

19. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižšího stupně hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

20. S odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil relevantně námitku, jejímž prostřednictvím se s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu domáhal uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Jde o základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.). Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, aj.).

21. V této souvislosti není od věci vysvětlit, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

22. V daném případě všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti splněny byly; u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči jeho osobě, naopak lze konstatovat, že jeho čin zjevně vybočil z rámce běžných obchodněprávních vztahů, popsaným skutkem naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe. Výhradou této povahy se již zevrubně zabýval odvolací soud a jeho závěry rozvedené pod bodem 7., str. 4 usnesení jsou přiléhavé a lze na ně zcela odkázat. Podstata jednání obviněného, jímž druhou stranu smluvního vztahu záměrně uvedl v omyl ohledně podstatných skutečností (oproti pravdě tvrdil, že proběhly platby, bez jejichž poskytnutí by mu nebyla poskytnuta služba, půjčoval si nemalé peněžní prostředky se stanovením krátké doby splatnosti), vědom si své dlouhodobě špatné, bezvýchodné finanční situace a srozuměn s tím, že s ohledem na svoji finanční situaci, jakož i finanční situaci společnosti P. S. nebude schopen ve stanovené lhůtě uhradit celkovou částku převyšující 560 000 Kč, se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu. S ohledem na popsané okolnosti se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, opodstatněně do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek je třeba posoudit jako trestný čin, a uplatnit tak jeho trestní odpovědnost s důsledky s ní spojenými.

23. Obviněný v dovolání brojil též proti výroku o trestu, maje ho za nepřiměřeně přísný. Co se této výtky týče, Nejvyšší soud považuje za podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného, nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle § 39, 41 a 42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

24. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr ř. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Takové pochybení však dovolatel nevytýkal.

25. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci nejedná.

26. Soudy obou nižších stupňů přiléhavě připomněly trestní minulost obviněného, skutečnost, že byl již odsouzen pro závažnou trestnou činnost majetkové povahy, pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, taktéž spojenou s jeho podnikáním. Původně podmíněně odložený trest odnětí svobody uložený mu Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 86/2012 pro něj nebyl dostatečným varováním, neměl na něj očekávaný výchovný efekt a obviněný se dopustil další závažné trestné činnosti obdobného charakteru. Byl-li obviněnému za takových okolností uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na dvě léta, tedy na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, která činí dvě léta až osm let, nelze jej označit za nepřiměřeně přísný či zjevně nespravedlivý a soudy jeho druh i výměru též řádně odůvodnily.

27. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že neshledává nic nepřípustného na procesním postupu Obvodního soudu pro Prahu 5, jestliže usnesením ze dne 1. 2. 2019, sp. zn. 38 T 86/2012, rozhodl, že podle § 330 odst. 1 tr. ř., § 83 odst. 1 tr. zákoníku obviněný vykoná trest odnětí svobody ve výměře tří let, který mu byl za podmínek uvedených dovolatelem původně podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Obvodní soud pro Prahu 5 tak rozhodl za situace, že obviněný byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 3 T 90/2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 5 To 404/2018, pravomocně uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž okamžik doručení usnesení odvolacího soudu (napadeného dovoláním) do datové schránky obviněnému či obhájci na existenci pravomocného a vykonatelného rozhodnutí nemá žádný vliv [srov. § 141 odst. 2 věta druhá tr. ř., § 140 odst. 1 písm. a) tr. ř.].

28. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnou námitkou dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud ho proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 7. 2019
                              JUDr. Věra Kůrková
                                  předsedkyně senátu