Rozhodnutí NS

4 Tz 43/2018

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Podmíněné zastavení trestního stíhání
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/08/2019
Spisová značka:4 Tz 43/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TZ.43.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Podmíněné zastavení trestního stíhání
Dotčené předpisy:§ 307 odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tz 43/2018-9

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8. 1. 2019 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Marty Ondrušové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněné právnické osoby L. B., IČO: XY, se sídlem XY, proti pravomocnému usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně ze dne 16. 4. 2018, sp. zn. 2 ZT 20/2018, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:


Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně ze dne 16. 4. 2018, sp. zn. 2 ZT 20/2018, byl porušen zákon v ustanoveních § 307 odst. 1 tr. ř. a v § 8 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, v neprospěch obviněné právnické osoby L. B.

Napadené usnesení se zrušuje v části týkající se obviněné právnické osoby L. B.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušenou část usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
    Okresnímu státnímu zástupci v Děčíně se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


    Odůvodnění:

    Policejním orgánem Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, SKPV-OOK-Územní odbor Děčín – 2. oddělení, Rumburk, bylo usnesením ze dne 16. 1. 2018 pod č. j. KRPU-224398-12/TČ-2017-040272 zahájeno dle § 160 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání obviněné právnické osoby L. B., IČO: XY, se sídlem XY a obviněného L. N., nar. XY, pro přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku. Toto usnesení bylo obviněné právnické osobě L. B., IČO: XY, doručeno dne 22. 1. 2018 a obviněnému L. N., dne 1. 2. 2018.

    Usnesením ze dne 16. 4. 2018, sp. zn. 2 ZT 20/2018 bylo státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Děčíně podle § 307 odst. 1 tr. ř. podmíněně zastaveno trestní stíhání obviněné právnické osoby L. B. pro skutek, ve kterém byl spatřován přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku. Podle § 307 odst. 3 tr. ř. byla obviněné stanovena zkušební doba v trvání 8 měsíců a současně jí podle § 307 odst. 6 tr. ř. bylo uloženo, aby nejméně po dobu trvání stanovené zkušební doby zajistila přímou a nikoli zprostředkovanou správu své zřízené datové schránky osobami statutárních zástupců či zmocněnců tak, aby úřední písemnosti byly řádně a prokazatelně doručovány obviněné a aby se s jejich obsahem mohli seznámit pouze kompetentní zástupci obviněné. Toto usnesení bylo obviněné právnické osobě doručeno dne 17. 4. 2018 a právní moci nabylo dne 24. 4. 2018.

    Tímto rozhodnutím bylo rovněž rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného L. N.

    Proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně ze dne 16. 4. 2018, sp. zn. 2 ZT 20/2018, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné právnické osoby L. B. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních § 307 odst. 1 tr. ř. a v § 8 odst. 1, 2 zákona. č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen TOPO).

    V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen TOPO), v návětí § 8 odst. 1 stanoví základní předpoklady pro přičitatelnost spáchání některého trestného činu ve smyslu § 7 TOPO právnické osobě, a to, že takový protiprávní čin byl spáchán některou z dále uvedených osob v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti. Jde v podstatě o korektiv, který má zabránit tomu, aby byla právnická osoba volána k odpovědnosti za excesy osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a), b), c), d), které nemají žádnou požadovanou souvislost s právnickou osobou (jak to bylo dovozeno v této věci). Nezáleží na tom, zda z protiprávního činu spáchaného v rámci její činnosti má právnická osoba nějaký prospěch či nějakou výhodu, tedy na tom, zda je takový čin spáchán v jejím zájmu. Přesto však je třeba upozornit na to, že znak „v rámci její činnosti“ je třeba vykládat restriktivně a z hlediska smyslu a účelu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Lze mít za to, že povinnost fyzické osoby jednající za právnickou osobu podat na výzvu správce daně prohlášení o majetku je nutno považovat za jednání „v rámci činnosti právnické osoby“, protože se jedná o správu této právnické osoby a plnění jejích povinností v daňovém řízení, vyplývajících z § 180 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů. Je však třeba zvážit, zda by se v daném případě vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nejednalo o trestný čin spáchaný proti zájmu právnické osoby. Obsahem posléze podaného prohlášení o majetku bylo pravdivé tvrzení, že právnická osoba žádný majetek nevlastní. Podle judikatury Nejvyššího soudu právnické osobě nelze přičítat trestný čin ve smyslu § 8 odst. 2 TOPO, pokud jednající fyzická osoba spáchala protiprávní čin fakticky v rámci činnosti právnické osoby, ale na její úkor. Za těchto okolností není možné přisvědčit tomu, že skutek spáchala obviněná právnická osoba, resp. že trestný čin spáchal obviněný L. N., a lze jej ve smyslu výše uvedených ustanovení přičítat právnické osobě L. B.

    Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně ze dne 16. 4. 2018, sp. zn. 2 ZT 20/2018, byl porušen zákon v ustanoveních § 307 odst. 1 tr. ř. a v § 8 odst. 1, 2 TOPO v neprospěch obviněné právnické osoby L. B. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
      Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.

      Podle § 307 odst. 1 tr. ř. bylo trestní stíhání obviněné právnické osoby L. B., IČO: XY, pro skutek spočívající v tom, že
      poté, co byl L. N., nar. XY, dne 18. 2. 2015, na základě ústní plné moci udělené I. P., nar. XY, jednatelkou společnosti L. B., IČO: XY, pověřen ke generálnímu zastupování společnosti, správě společnosti a vyřizování administrativních úkonů, přičemž za účelem pověření mu jmenovaná rovněž zpřístupnila e-mailovou schránku společnosti: XY, když uvedený L. N., nar. XY, udělil pokyny advokátní kanceláři Krtička, Krtičková & spol. se sídlem Olbrachtova 1049/24, 140 00 Praha 4, jinak pověřené ke správě datové schránky společnosti, a to k přeposílání úředních písemností doručených do datové schránky na e-mailovou adresu: XY, a uvedený L. N., nar. XY, takto pověřený vedením a řízením společnosti a zmocněný k jednání za společnost, přes výzvu Finančního úřadu pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Rumburku, Františka Nohy 2, 408 01 Rumburk, aby ve lhůtě do patnácti dnů ode dne jejího doručení, tedy do 17. 10. 2017, podal prohlášení o majetku společnosti L. B., ve smyslu ust. § 180 odst. 1 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád, která byla do datové schránky spol. L. B., ID: XY, doručena dne 2. 10. 2017 a téhož dne v 12.06 hod. v souladu s udělenými pokyny zaslána advokátkou Evou Krtičkovou na e-mailovou adresu: XY, v období od 18. 10. 2017 do 12. 12. 2017 předmětné prohlášení o majetku spol. L. B., IČ: XY, nepodal, když takto učinil až dne 13. 1. 2017“, ve kterém byl spatřován přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku, podmíněně zastaveno.

      Podle § 8 odst. 1 TOPO je trestným činem spáchaným právnickou osobou protiprávní čin spáchaný jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, jednal-li tak
      a) statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, anebo jiná osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat,
      b) osoba ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost, i když není osobou uvedenou v písmenu a),
      c) ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby, jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby, nebo
      d) zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení (dále jen „zaměstnanec“) při plnění pracovních úkolů, i když není osobou uvedenou v písmenech a) až c), jestliže jí ho lze přičítat podle odstavce 2.

      Podle § 8 odst. 2 TOPO lze právnické osobě přičítat spáchání trestného činu uvedeného v § 7 citovaného ustanovení, jestliže byl spáchán jednáním orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v odstavci 1 písmenech a) až c) § 8 TOPO.

      Ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 TOPO je trestní odpovědnost konstruována tak, že je založena na přičitatelnosti trestného činu právnické osobě, což je třeba považovat za zvláštní odpovědnost za zavinění u právnické osoby odlišnou od pojmu viny (zavinění) u fyzické osoby. Posuzujeme-li v projednávané věci jednání obviněného L. N., kterým jednal (či spíše nejednal) za společnost L. B., na základě generální plné moci, která mu byla udělena tehdejší jedinou jednatelkou této společnosti I. P., byl ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) TOPO osobou oprávněnou jednat jménem této společnosti, neboť podle § 441 zákona č. 89/2012 Sb., je možné se při právním úkonu dát zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou.

      Přičitatelnost spáchání trestného činu jinou osobou jednající jménem právnické osoby spočívající ve spáchání trestného činu znamená, že je lze přičíst právnické osobě vždy, jednala-li některá z uvedených osob jménem právnické osoby nebo z takového jednání měla daná právnická osoba prospěch nebo uvedená osoba jednala v rámci činnosti právnické osoby. Jde o typickou přičitatelnost právnické osobě založenou pouze na jednání některé z uvedených osob vykonávajících řídící nebo kontrolní činnost na základě svého postavení v právnické osobě nebo sice bez takového postavení, ale při rozhodujícím vlivu na její řízení, kdy postačí zaviněný protiprávní čin takové osoby. Jednání osoby uvedené v § 8 odst. 1 písm. a), b) nebo c) TOPO se právnické osobě přičítá bez dalšího přímo a od jednání této osoby se odvozuje naplnění všech znaků některého trestného činu vyjmenovaného v § 7 TOPO právnickou osobou, a to včetně zavinění (srov. Šámal, P., Dědič, J. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 190 až 198).

      Proto, aby mohlo být jednání obviněného L. N. přičítáno společnosti L. B. a aby za jednání kladené mu za vinu nesla trestní odpovědnost tato právnická osoba, nestačí, že jde o protiprávní čin uvedený v § 7 TOPO, že byl spáchán buď jménem právnické osoby a osobou uvedenou v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) TOPO, ale musí být přičitatelný této právnické osobě podle § 8 odst. 2, 3, popř. 4 TOPO, což znamená mimo uvedené podmínky, že jde o takové jednání fyzické osoby, které svým obsahem a smyslem je jednáním této právnické osoby. Pro vyvození trestní odpovědnosti právnické osoby postačí naplnění i jen jednoho z požadovaných vztahů právnické osoby k jednání některé z uvedených osob, tedy jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, neboť tyto jsou zde uvedeny alternativně (arg. „nebo“). Vzhledem k tomu, že však všechny tyto korektivní znaky jsou stanoveny k vyloučení excesů jednajících osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) TOPO, je třeba je vykládat spíše restriktivně, a to s přihlédnutím ke smyslu a účelu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (srov. Šámal, P., Dědič, J. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 190-191; obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 819/2013, nebo ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1199/2015). Za přičitatelné právnické osobě však nelze považovat případy, kdy jednající osoba spáchá protiprávní čin sice fakticky jménem právnické osoby nebo v rámci její činnosti, ale takový čin je spáchán na úkor této právnické osoby, jak tomu bylo v projednávaném případě. V takovém případě jistě není smyslem zákona, aby byla vůči právnické osobě uplatňována trestní odpovědnost, a to přesto, že jinak jistě platí obecný princip, že právnická osoba odpovídá za volbu osob oprávněných za ni jednat, jakož i osob, které za ní jednají, je nutné zvažovat zejména povahu činu a záměr osoby, jednání za právnickou osobou v rámci trestného jednání, které by jí mělo být přičítáno, a to zejména při posuzování takových excesů za ni jednajících osob. V takovém případě je třeba uplatnit zásadu, že pokud byl čin v zásadě spáchán proti zájmům právnické osoby nebo na její úkor, nelze dovodit trestní odpovědnost takto poškozené právnické osoby, ale bude uplatněna pouze trestní odpovědnost osoby jednající.


      Podle § 227 tr. zákoníku se trestného činu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku dopustí ten, kdo v řízení před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci odmítne splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o majetku nebo se takové povinnosti vyhýbá nebo v takovém prohlášení uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje.

      Z výše uvedeného lze dovodit, že povinnost fyzické osoby jednající za právnickou osobu podat na výzvu správce daně prohlášení o majetku, je nutno považovat za jednání „v rámci činnosti právnické osoby“, neboť se jedná o správu této právnické osoby a plnění jejích povinností v daňovém řízení.

      V projednávané trestní věci zjistil Nejvyšší soud z obsahu trestního spisu, že dne 13. 12. 2017 bylo doručeno Finančnímu úřadu pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Rumburku prohlášení o majetku týkající se společnosti L. B., jehož obsahem bylo pravdivé tvrzení, že právnická osoba žádný majetek nevlastní (č. l. 35-36). Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že v případě, kdy je právnická osoba zcela bez jakéhokoli majetku, má zájem na podání prohlášení o majetku ve lhůtě, aby se vyhnula případným postihům a sankcím. V posuzované věci se tedy jedná o případ, kdy došlo k tomu, že takový čin byl spáchán na úkor této právnické osoby, neboť ji uvedl do situace, kdy by odpovídala za škodu (příp. snížení dobytnosti pohledávek správce daně), která by opožděným podáním (případně nepodáním) prohlášení o majetku, vznikla.

      Podle § 307 odst. 1 tr. ř. platí, že v řízení o přečinu může se souhlasem obviněného soud a v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání, jestliže
      a) obviněný se k činu doznal,
      b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě,
      c) vydal bezdůvodné obohacení činem získané, nebo s poškozeným o jeho vydání uzavřel dohodu, anebo učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání,
      a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.

      Mezi obecné podmínky pro možnost odklonu v trestním řízení (tedy i podmíněného zastavení trestního stíhání) patří především menší závažnost projednávaného trestného činu nebo jeho skutková a právní jednoduchost, souhlas (srozumění) zainteresovaných stran, prokázání spáchání trestného činu obviněným dosud opatřenými důkazy, připravenost obviněného spolupracovat při své resocializaci a náhrada škody, která byla činem způsobena, nebo vydání bezdůvodného obohacení, které bylo získáno trestným činem, případně jiný způsob nápravy následku, resp. účinku trestného činu tam, kde je to možné.

      V tomto směru je třeba uvést, že institut podmíněného zastavení trestního stíhání upravený v § 307 a § 308 tr. ř. představuje jednu z forem tzv. odklonu v trestním řízení. Odklon spočívá ve vyřízení trestní věci nestandardním způsobem; přitom se zpravidla neuplatní stadium soudního projednání trestní věci. Odklon je tedy zároveň alternativou k obvyklému způsobu projednání a rozhodování trestních věcí. Přichází v úvahu s ohledem na to, že trestný čin vykazuje nižší stupeň nebezpečnosti pro společnost, jedná se do značné míry o konflikt mezi obviněným a poškozeným, který lze řešit ve prospěch poškozeného, a s přihlédnutím k osobě pachatele tento způsob vyřízení věci je v souladu s veřejným zájmem, přičemž zároveň lze takto získat prostředky potřebné pro pomoc obětem trestné činnosti.

      Rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání se blíží mezitímnímu rozhodnutí, neboť jde pouze o předběžný výrok o vině a trestní stíhání není ani poté, kdy zmíněné rozhodnutí nabude právní moci, skončeno. Tímto rozhodnutím nekončí ostatně ani přípravné řízení. Rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání je však nepochybně rozhodnutím, kterým se určitým způsobem rozhoduje ve věci, a to i o vině obviněného. Orgán, který o podmíněném zastavení trestního stíhání rozhoduje, musí jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. vyřešit i otázku, zda obviněný spáchal skutek a zda je tento skutek trestným činem. V opačném případě by podmíněné zastavení trestního stíhání nepřicházelo v úvahu.

      Vzhledem k výše uvedenému pak státní zástupce neměl zákonné podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání obviněné a stanovení zkušební doby podle § 307 odst. 1, odst. 3 tr. ř., neboť tohoto institutu lze za podmínek v něm stanovených použít pouze v případě, kdy ze shromážděných důkazních prostředků jednoznačně vyplývá, že se obviněný sice trestného činu dopustil, ale v jeho případě není nutné věc vyřídit odsuzujícím rozhodnutím soudu, ale postačuje použití tzv. odklonu, za nějž se podmíněné zastavení trestního stíhání též pokládá. Jak bylo ale již zdůrazněno, v případě obviněné právnické osoby L. B. tato základní podmínka (spáchání trestného činu) nebyla naplněna. Proto mělo být trestní stíhání obviněné právnické osoby L. B. zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř.

      Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně ze dne 16. 4. 2018, sp. zn. 2 ZT 20/2018, byl porušen zákon v ustanoveních § 307 odst. 1 tr. ř. a v § 8 odst. 1, 2 TOPO, v neprospěch obviněné právnické osoby L. B. a podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil v části týkající se obviněné právnické osoby L. B. včetně všech dalších rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

      Podle § 270 odst. 1 tr. ř. bylo přikázáno okresnímu státnímu zástupci v Děčíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž aby při rozhodování respektoval všechna zákonná ustanovení, včetně ustanovení § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř.


      Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


      V Brně dne 8. 1. 2019


      JUDr. Jiří Pácal
      předseda senátu