Rozhodnutí NS

21 Cdo 3733/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/23/2019
Spisová značka:21 Cdo 3733/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3733.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Způsobilost být účastníkem řízení
Skončení pracovního poměru
Dotčené předpisy:§ 107 o. s. ř.
§ 328 předpisu č. 262/2006Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 3733/2018-104


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce K. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem v Opavě, Partyzánská č. 1565/18, proti žalovanému OSTROJ a. s. se sídlem v Opavě, Těšínská č. 1586/66, IČO 45193681, zastoupenému JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poštovní č. 39/2, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 173/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. června 2018 č. j. 16 Co 5/2018-70, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Michala Kačmaříka, advokáta se sídlem v Ostravě, Poštovní č. 39/2.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2018 č. j. 16 Co 5/2018-70 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Otázkou, jakým způsobem musí zaměstnavatel vymezit důvod výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, aby se jednalo o platné právní jednání, se dovolací soud již v minulosti zabýval a zaujal stanovisko, že důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení § 52 zákoníku práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se výpověď dává. V případě výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnanci – tak jako v projednávané věci žalobci – podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce [které obsahuje jediný zákonný důvod výpovědi, a to nadbytečnost zaměstnance v důsledku (jakékoliv) organizační změny] sice zpravidla postačí zcela stručné vylíčení skutečností zakládajících zákonný důvod k rozvázání pracovního poměru, jež je v podstatě shodné s jeho uvedením v zákoníku práce (k tomu srov. ve vztahu k dřívější obsahově totožné právní úpravě rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 7. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3778/2014), ovšem zůstává mimo pochybnost, že výpovědní důvod je ve výpovědi skutkově vymezen nezaměnitelným způsobem pouze tehdy, jestliže jsou skutkové okolnosti ve výpovědi uvedeny tak, že ve svém souhrnu tvoří skutek nezaměnitelný s jinými skutky subsumovatelnými pod tutéž hypotézu právní normy. Skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci výpověď dána (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 3. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1760/2007, uveřejněný pod poř. č. 141 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1138/2011).

V posuzovaném případě žalovaný ve výpovědi ze dne 30. 3. 2017 sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť „na divizi Hydraulika jsme byli nuceni z důvodu nedostatečné zakázkové náplně rušit některá pracovní místa a konkrétně i Vaše pracovní místo vrtař“. Z tohoto vyjádření je patrné, z jakého z důvodů uvedených v ustanovení § 52 zákoníku práce byla výpověď z pracovního poměru dána, ale i v čem je důvod k výpovědi spatřován, a to včetně organizační změny, v důsledku které se žalobce měl stát pro žalovaného nadbytečným; v souladu s konstantními závěry dovolacího soudu (shora uvedenými) o vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že „pokud je zaměstnanec seznámen s důvodem výpovědi z pracovního poměru až ve výpovědi, pak ve výpovědi musí být s určitostí patrné, kdo a kdy přijal předmětné rozhodnutí, od kdy je přijaté rozhodnutí účinné a od kterého data se na základě přijatého rozhodnutí stal ten či onen zaměstnanec nadbytečný“.

Dovolatel také uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., zpochybňuje-li skutková zjištění (skutkové závěry) odvolacího soudu (namítá-li nesprávné hodnocení výpovědi svědkyně D. S. a nesouhlasí-li se skutkovým závěrem odvolacího soudu o tom, že je dána „existence rozhodnutí o organizační změně“). Ani tyto námitky proto nezakládají přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 2. 2019


JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu