Rozhodnutí NS

23 Cdo 2770/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/14/2018
Spisová značka:23 Cdo 2770/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2770.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 2770/2018-702


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ELTODO, a.s., se sídlem v Praze 4 - Lhotce, Novodvorská 1010/14, PSČ 142 00, IČO 45274517, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, PSČ 110 00, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, PSČ 140 00, IČO 65993390, zastoupenému JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Křížovnické náměstí 193/2, PSČ 110 00, o zaplacení částky 51 748 705 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 328/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2018, č. j. 55 Co 396/2017–605, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 79 037 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Karla Muzikáře, LL.M., advokáta, se sídlem v Praze 1, Křížovnické náměstí 193/2, PSČ 110 00.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. března 2017,
č. j. 25 C 328/2014-486, zamítl žalobu o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 51 748 705 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 16. března 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).


K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. března 2018, č. j. 55 Co 396/2017–605, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým jej napadla v plném rozsahu z důvodu, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky je dovolání přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; např. od usnesení ze dne 29. března 2017, sp. zn. 30 Cdo 4779/2016, a rozsudku ze dne 14. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 2100/2010. Touto otázkou je, zda v případě, že soud navržené důkazy neprovede, má povinnost ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů tak neučinil. Dovolatelka v této souvislosti též odkázala na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu; stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález ze dne 1. listopadu 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, a nález ze dne 6. srpna 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08.

Dovolatelka dále namítla, že nelze posoudit správnost některých právně kvalifikačních závěrů soudů obou stupňů z důvodu vnitřně rozporných či absentujících skutkových zjištění, přičemž odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 1262/2016, ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014, a ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, v plném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání žalobkyně se vyjádřil žalovaný, podle nějž dovolání žalobkyně není přípustné a neobsahuje řádně vymezený důvod, ani řízení netrpí žádnými vadami. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně aby jej zamítl jako nedůvodné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolání žalobkyně není přípustné.

Dovolatelka odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýkala, že neprovedl výslech žalobkyní navržených svědků a ani neuvedl, z jakého důvodu tak neučinil, přičemž žalobkyně tyto svědky navrhovala za účelem prokázání skutečnosti, že každodenní servisní a poruchovou službu na Pražském okruhu pro žalovaného v roce 2011 fakticky zajišťovala (z čehož dovozovala své právo na zaplacení žalované částky). Dovolatelka vznesla námitku tzv. opomenutých důkazů, čímž vznesla i procesněprávní otázku povinnosti soudů rozhodnout o důkazních návrzích účastníků řízení. V uvedeném směru je třeba vycházet z judikatury Ústavního soudu, podle níž je povinností soudu rozhodnout o důkazních návrzích účastníků řízení a v případě, že jim nevyhoví, vyložit v odůvodnění svého rozhodnutí, proč navržené důkazy neprovedl (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2016, sp. zn. 22 Cdo 2701/2016, či jeho rozhodnutí ze dne 14. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 2100/2010).

Odvolací soud provedení žalobkyní navržených výslechů svědků neopomenul, naopak jejich neprovedení řádně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu zdůvodnil, když vyložil, že „u konkrétně v řízení navržených svědků před soudem prvního stupně, když se mělo jednat o zaměstnance žalobkyně, který vypracovával a podepisoval denní listy, toto shledal za nadbytečné z toho důvodu, že těmito listy žalobkyně neprokázala provádění prací ve prospěch žalovaného, tedy takových prací, které by žalovaný u žalobkyně poptal, žalobkyně je provedla a žalovaný je nějakým způsobem autorizoval. Odvolací soud odkázal i závěr soudu prvního stupně, že pokud žalobkyně pro žalovaného v průběhu roku 2011 prováděla jednak pozáruční opravy poškozených technologií, tak i dále další servisní úkony na základě uzavřených cca 50 písemných smluv o dílo, lze očekávat, že právní charakter plnění zaměstnanci znát nebudou, proto takové dokazování je v řízení nadbytečné. Konečně se soud vyjádřil i k tomu, proč neprovedl další důkazy, které sice konkrétně nespecifikoval, ale s ohledem na velké množství v řízení provedeného dokazování, s vysvětlením, že i další navržené důkazy jsou pro zjištění skutkového stavu nadbytečné, je odůvodněním zcela dostačujícím.“ Odvolací soud v tomto souhlasil s argumentací žalovaného odkazující na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 437/03. Dále odvolací soud vysvětlil, že „žalobkyně v řízení poukazovala na to, že pro žalobkyni (pozn. odvolací soud zřejmě omylem zaměnil žalovaného za žalobkyni) provedla více než 48 000 úkonů, a to vedle těch úkonů, které byly zajištěné písemnými smlouvami o dílo. Ani jeden z těchto úkonů žalovanému na vědomí nedávala, sama to ani netvrdila, tyto si evidovala pouze sama. Pokud tedy k této otázce nebyl vyslechnut pracovník, který tyto záznamy pořizoval a podepisoval, nejedná se o pochybení soudu prvního stupně, tedy o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné pochybení soudu prvního stupně, tedy o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“ Jinými slovy odvolací soud za situace, kdy žalobkyně listinnými důkazy neprokázala, že tvrzené činnosti prováděla ve prospěch žalovaného, odmítl provést výslechy svědků, kteří tyto listiny vyhotovovali, případně podepisovali, přičemž tento svůj postup dostatečně odůvodnil. Odvolací soud se stejně jako soud prvního stupně dostatečně vypořádal se všemi důkazními návrhy žalobkyně; pokud některé z navržených důkazů neprovedl, řádně zdůvodnil, proč tak učinil. První dovolatelkou formulovaná otázka proto není způsobilá založit přípustnost dovolání.

Žalobkyně dále namítala, že rozhodnutí soudu prvního stupně je vnitřně rozporné, když soud prvního stupně připustil, že na straně žalovaného došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení v určitém rozsahu, přesto však žalobu zamítl v plném rozsahu, což svým rozsudkem potvrdil i odvolací soud. Soudy se podle dovolatelky odmítly zabývat nárokem žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, ačkoliv si byly vědomy existence bezdůvodného obohacení na straně žalovaného (byť třeba v menším rozsahu, než jaký byl žalobkyní požadován). Uvedená námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť dovolatelka vychází z jiných závěrů než soud prvního stupně i odvolacího soud a tyto vlastní závěry následně podrobuje uvedené kritice. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nebyla v řízení schopna tvrdit ani prokázat konkrétní úkony, které by v rámci jakéhokoliv mimosmluvního plnění ve prospěch žalovaného provedla, konkrétně tedy práci, její rozsah a četnost. Důvodem pro zamítnutí žaloby tedy bylo neunesení důkazního břemene ze strany žalobkyně k množství, rozsahu a konkretizaci prováděných prací ve prospěch žalovaného.

Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, což vyplývá nejen ze samotné povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, ale také ze samotného znění § 241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud tak není při zkoumání přípustnosti podle § 237 o. s. ř. oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015).

Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani poslední dovolatelkou uplatněná námitka o absenci skutkového zjištění o tom, že by se žalovaný bránil přijímání služeb (prací) od žalobkyně. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že se žalobkyni nepodařilo unést důkazní břemeno k množství, rozsahu a konkretizaci prováděných prací. K tomu dodal, že se ztotožňuje i s obranou žalovaného, že se žalobkyně nemůže úspěšně domáhat finanční náhrady za plnění, která případně poskytovala na základě svého rozhodnutí a proti vůli žalovaného. Za situace, kdy se žalobkyni v řízení nepodařilo prokázat, o jaké práce a v jakém rozsahu se měl žalovaný na úkor žalobkyně obohatit, je pro rozhodnutí ve věci nerozhodné, zda nějaké (nevymezené a neoceněné) plnění bylo či nebylo poskytováno žalovanému proti jeho vůli.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 14. 8. 2018


JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu