Rozhodnutí NS

7 Tdo 90/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/20/2019
Spisová značka:7 Tdo 90/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.90.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ohrožování výchovy dítěte
Týrání osoby žijící ve společném obydlí
Dotčené předpisy:§ 199 odst. 1, 2 písm. d) předpisu č. 40/2009Sb.
§ 201 odst. 1d, 3 písm. b) předpisu č. 40/2009Sb.
Kategorie rozhodnutí:CD
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/27/2019
I.ÚS 1734/19
JUDr. Vladimír Sládeček
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 90/2019-44


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 2. 2019 o dovolání obviněného T. R., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2018, sp. zn. 13 To 112/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 7/2014 takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. R. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 2. 2018, č. j. 14 T 7/2014-3516, byl obviněný T. R. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (bod 1) a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod 2). Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 2 T 14/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 5 To 277/2013, přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 1 T 14/2014, a přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 3 T 67/2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 61 To 93/2015, mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byly podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny výroky o trestech z výše uvedených rozhodnutí. Dalším výrokem pak byla poškozená J. R. s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně popsaných pod bodem 1 výroku rozsudku dopustil v podstatě tím, že nejméně od roku 2009 do srpna 2011 v místě společného bydliště v XY fyzicky a psychicky týral svou manželku J. R., nar. 1972, např. jí nadával vulgárními a hrubými výrazy, opakoval jí, že je neschopná, vynucoval pouze své názory, pokud mu odporovala, tak hádky ukončoval fyzickým násilím, např. škrcením, fackami, údery pěstmi do břicha či strkáním, čímž jí způsobil drobná zranění, v několika případech se s ní zamkl v koupelně, dále jí kontroloval obsah kabelky, opakovaně jí telefonoval a požadoval její návrat domů, přičemž po incidentu dne 31. 12. 2009 poškozená s dětmi odešla, ale na naléhání obviněného se po několika dnech vrátila, následoval incident 26. 3. 2010, kdy poškozená vyhledala pomoc organizace Rosa, následně do konce roku 2010 žila s dětmi u svých rodičů, na Vánoce se na naléhání obviněného a dětí do společné domácnosti opět vrátila, ale chování obviněného se opět nezměnilo, načež s dětmi definitivně odešla v srpnu 2011.

Přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se podle výroku ad 2 dopustil v podstatě tím, že nejméně od roku 2009 do srpna 2011 v místě společného bydliště v XY se za přítomnosti nezl. AAAAA (pseudonym), nar. XY, a BBBBB (pseudonym), nar. XY, dopouštěl jednání popsaného v bodě 1, přičemž zejména nezl. AAAAA jednání svého otce více vnímala, a když matku aktivně bránila, vedl obviněný útok i proti ní, oslovoval ji vulgárními a hrubými výrazy nebo do ní strčil, přičemž jeho jednání často vedlo k pláči dětí nebo útěku nezl. AAAAA k sousedce. Dále pak v době, kdy měl od srpna 2011 do srpna 2013 obě nezletilé děti na základě soudního rozhodnutí ve své péči, je při návalu vzteku opakovaně oslovoval vulgárními a hrubými výrazy, vulgární výrazy před dětmi užíval k oslovení jejich matky i jiných osob, např. vedoucího dětského tábora a účastníků golfových turnajů, a také jejich psa, kterého také bil, což děti těžce nesly. Nezl. AAAAA pak obviněný při řešení incidentů mezi sourozenci a při neuposlechnutí jeho příkazu nepřiměřeně fyzicky trestal tak, že s ní cloumal, až upadla na zem, bil ji otevřenou dlaní do různých částí těla, násilím ji tlačil nebo vytahoval z automobilu, přičemž utrpěla drobná zranění. V místě bydliště ve velmi nevhodných situacích, např. při jídle nebo na zahradě, chodil před dětmi nahý. Po dětech pak, ač nechtěly, vyžadoval, aby s ním spaly v jedné posteli. V období roku 2012-2013 na letních festivalech podal minimálně ve dvou případech nezletilým dětem pivo Staropramen Radler a svařené víno.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2018, č. j. 13 To 112/2018-3586, byl k odvolání obviněného (podaného do výroku o vině a o trestu) napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu a nově mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Souhrnný trest byl uložen za shodnou trestnou činnost jako trest uložený soudem prvního stupně s výjimkou přečinu zanedbání povinné výživy z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 2 T 14/2013, neboť toto odsouzení bylo zahlazeno.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný dovolání s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Namítl, že se odvolací soud řádně nevypořádal se všemi argumenty, které ve svém odvolání uvedl. Ve věci lze podle obviněného shledat extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními učiněnými soudy a provedenými důkazy. Odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkou, že senát soudu prvního stupně, který v jeho věci rozhodl, byl nesprávně obsazen, čímž došlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvodem bylo nedodržení dvou základních podmínek, a to že pravidla pro přidělování soudní agendy jsou stanovena přímo v rozvrhu práce a že tato pravidla jsou transparentní a obsahují záruky proti zneužití. Odvolací soud dále podle obviněného nepřihlédl k jeho námitkám, že se soud prvního stupně nevypořádal s pokyny uloženými mu předchozím zrušovacím rozhodnutím odvolacího soudu. Soud prvního stupně sice doplnil dokazování, tím však nebylo nepochybně prokázáno, že se obviněný dopustil trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě a ohrožování výchovy dítěte. Z provedeného dokazování podle obviněného naopak vyplynulo, že v jeho rodině panovala tzv. italská domácnost, čili že šlo o vzájemné hádky a nadávky. V některých situacích pak poškozená napadala obviněného a fyzicky trestala i děti. K tomu obviněný poukázal zejména na výpovědi svědků M. P. a R. P. Z obsahu opatrovnického spisu pak podle obviněného vyplývá, že trestní stíhání je pro poškozenou nástrojem proti němu jakožto otci nezletilých. Ze znaleckého posudku PhDr. Jany Procházkové podle obviněného vyplynulo, že nezletilé děti jsou proti otci manipulovány. Závěrem svého dovolání obviněný namítl, že mu dosud nebyl doručen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 3 T 67/2014, jehož výrok o trestu byl v nyní projednávané věci zrušen v souvislosti s uložením souhrnného trestu. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze (a, patrně nedopatřením, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, který však nemá s projednávanou věcí nic společného) a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Dovolání obviněný prostřednictvím obhájce dvakrát doplnil. V prvním doplnění opravil chybný odkaz na rozsudek soudu prvního stupně, který by měl být rozhodnutím dovolacího soudu podle jeho návrhu zrušen, setrval však na tom, že věc má být k novému projednání a rozhodnutí vrácena Krajského soudu v Praze, pouze doplnil alternativní návrh na přikázání věci „jinému soudu“, pokud k tomu Nejvyšší soud shledá zákonné důvody. K tomuto podání připojil kopii svého dopisu adresovaného předsedovi Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2018. Ve druhém doplnění odkázal na obsah podání, které učinil u Krajského soudu v Praze krátkou cestou dne 30. 4. 2018. Konstatoval, že odvolací soud nevyhověl jeho požadavku, aby se k věci mohl vyjádřit. Současně mu nebylo umožněno uplatnit námitku k souhrnnému trestu s ohledem na to, že mu ještě nebyl doručen výše citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8. Doplnil, že tento (dosud nedoručený) rozsudek napadl žalobou na obnovu řízení. V daném postupu shledává porušení svého práva na spravedlivý proces.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že námitku nesprávného obsazení soudu uplatnil obviněný v průběhu řízení opakovaně a soudy různých stupňů se s ní také opakovaně vypořádaly. V rámci návrhu obviněného na postup podle § 25 tr. ř. se jí zabýval i Nejvyšší soud, který shledal, že trestní věc byla senátu 14 T přidělena přesně v souladu s rozvrhem práce. Výhrady vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak mají skutkovou povahu a s podstatou dovolacího důvodu se zcela míjejí. To platí i o námitce nedodržení zásady in dubio pro reo. Pochybení ve smyslu extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými závěry se podle státního zástupce soudy nedopustily. Naopak dokazování věnovaly náležitou pozornost a důkazy řádně hodnotily. K tomu státní zástupce obsah podstatných důkazů stručně shrnul. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud odvolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

Argumentace, kterou obviněný v souvislosti s citovaným dovolacím důvodem uvedl, mu sice odpovídá, avšak je natolik nekonkrétní, že na jejím podkladě prakticky není možné věc přezkoumat. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je dovolatel sám odpovědný za formulaci svých dovolacích námitek, které nelze za něj domýšlet nebo jakkoli doplňovat, a to ani na základě jeho předchozích podání učiněných v průběhu řízení, ani v případě, že na taková podání ve svém dovolání odkáže s úmyslem učinit jejich obsah součástí své dovolací argumentace (viz např. rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Tvrzení obviněného o údajném nedodržení základních podmínek pro přidělování agendy v rozvrhu práce soudu prvního stupně nevypovídá nic o tom, v jakém směru podle něj měla být pravidla stanovená v rozvrhu práce neúplná nebo netransparentní. Námitka obviněného dosahuje takové úrovně obecnosti, že by de facto vyžadovala přezkoumání celého rozvrhu práce Okresního soudu Praha-západ, což jistě není smyslem řízení o dovolání. Navíc se s touto námitkou již vypořádal přesvědčivým způsobem odvolací soud.

Pouze nad rámec tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud uvádí, že se již opakovaně zabýval (např. v usneseních sp. zn. 7 Td 7/2016, 7 Td 36/2016 a 7 Td 53/2016) pochybnostmi obviněného, zda jeho trestní věc byla přidělena v souladu s rozvrhem práce a tedy, zda je jeho trestní věc souzena zákonným soudcem. Naposled se tak stalo v usnesení ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 7 Td 7/2018, kde Nejvyšší soud zdůraznil – tak jako již v předchozích rozhodnutích o návrhu obviněného na delegaci v této trestní věci – že obviněný námitky staví na své subjektivní pochybnosti o tom, zda byla jeho trestní věc přidělena zákonnému soudci (senátu 14 T Okresního soudu Praha-západ s předsedkyní senátu Mgr. J. Drábkovou). Z obsahu trestního spisu však vyplývá, že tyto námitky obviněného byly v průběhu dosavadního trestního řízení řešeny a pochybnosti obviněného byly odstraněny. Obviněnému byl opakovaně odůvodňován způsob přidělování věcí v souladu s rozvrhem práce na konkrétní rok (č. l. 1788 a násl. tr. spisu – sdělení předsedy Okresního soudu Praha-západ ze dne 5. 10. 2015, č. l. 2056 a násl. tr. spisu – usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2013, sp. zn. 1 Ntd 1/2016). Obviněný však argumenty soudů nadále považuje za nedostatečné, aniž by však sám uvedl konkrétní důvody jeho přetrvávajících pochybností, z kterých pramení jeho podezření, že věc byla přidělena v rozporu s rozvrhem práce soudu. Pro úplnost lze dodat, že neúspěšné byly rovněž námitky podjatosti vznesené v průběhu řízení obviněným vůči různým soudcům různých soudů.

Podobně nekonkrétní je i námitka uplatněná ve druhém doplnění dovolání, tedy že odvolací soud nevyhověl požadavku obviněného, aby se k věci mohl vyjádřit. Taková výhrada navíc ani nespadá pod žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. Nejvyšší soud také z výše uvedených důvodů nepřihlížel k obsahu kopie ručně psaného dopisu, který obviněný adresoval předsedovi Krajského soudu v Praze, ani k podání, které učinil u Krajského soudu v Praze krátkou cestou dne 30. 4. 2018.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

Část dovolání podřazenou citovanému dovolacímu důvodu založil obviněný na námitkách, které jsou mimo jeho rámec, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů, resp. hodnocení provedeného dokazování. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).

Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

O žádný z těchto případů se však v projednávané věci nejedná. Jak je částečně patrné již ze samotného obsahu dovolání, námitky směřující do oblasti dokazování obviněný založil na své vlastní, od soudu prvního stupně odlišné interpretaci jeho výsledků. Úvahy soudu prvního stupně obsažené v odůvodnění jeho rozsudku přitom vlastně ani nijak nenapadl, prezentoval pouze vlastní názor na to, co z dokazování vyplynulo. Lze tak pouze nad rámec dovolacího řízení konstatovat, že závěry soudů jsou v tomto ohledu logické a přesvědčivě odůvodněné. Oproti tomu verze obviněného staví na jeho vlastních tvrzeních a převážnou část důkazů zcela opomíjí. Žádný konkrétní případ, v čem by měl spočívat extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními učiněnými soudy a provedenými důkazy, obviněný neuvedl.

Námitku obviněného, že mu dosud nebyl doručen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 3 T 67/2014, jehož výrok o trestu byl v nyní projednávané věci zrušen v souvislosti s uložením souhrnného trestu (a proto nemohl obviněný proti tomuto výroku uplatnit své námitky), nelze podřadit žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Nejvyšší soud v rámci projednávaného dovolání nepřezkoumává procesní postup soudů v jiných trestních věcech. Navíc obviněný nyní namítl nedoručení rozsudku (a tedy měl patrně na mysli vůbec existenci pravomocného rozsudku) vydaného v roce 2015, tedy obviněný měl dost času komunikovat ohledně doručení rozsudku s příslušným soudem, nahlédnout do spisu, uplatnit příslušné procesní námitky včetně nedoručení rozsudku, podat opravný prostředek apod. Jeho argumentace nyní působí tak, že je vedena účelovou snahou najít v postupu soudů formální pochybení. Obviněný navíc tvrdí, že v dané věci podal návrh na obnovu řízení. Nepochybné je rovněž to, že odsouzení zmíněným rozsudkem je vedeno v opise rejstříku trestů jako pravomocné odsouzení obviněného.

Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud dovolání obviněného T. R. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 2. 2019


JUDr. Josef Mazák
předseda senátu