Rozhodnutí NS

28 Cdo 595/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/10/2019
Spisová značka:28 Cdo 595/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.595.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Dotčené předpisy:§ 11 předpisu č. 229/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 595/2019-757


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce K. R., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 36 C 58/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2018, č. j. 12 Co 216/2018-658, t a k t o :

      I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám advokátky Mgr. Ilony Kindlové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :


Žalovaná napadla dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 6. 2018, č. j. 36 C 58/2018-592, ve výroku II., jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, a v nákladovém výroku III. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem I. přitom soud prvního stupně zastavil řízení v části týkající se dalších v rozsudku blíže specifikovaných pozemků.

Přípustnost dovolání spatřovala dovolatelka v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky liknavosti a svévole při uspokojování žalobcova restitučního nároku; odkázala zde na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 a sp. zn. 28 Cdo 1787/2015. Měla dále za to, že otázku ocenění odňatých pozemků odvolací soud vyřešil v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018 a sp. zn. 28 Cdo 430/2018. Při řešení otázky promlčení práva na přecenění restitučního nároku se pak odvolací soud měl zpronevěřit rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 879/2002 a sp. zn. 21 Cdo 85/2010. Konečně dovolatelka kladla otázku aplikace ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.

Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatelky (resp. jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění (viz námitky, že žalobce neprokázal své aktivní úsilí o uspokojení restitučních nároků ani liknavý či svévolný postupu dovolatelky) přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze; otázky skutkové tak přípustnost dovolání založit nemohou (na ni lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Hodnotící závěr soudů nižších stupňů o liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučního nároku žalobce nadto není v posuzovaném případě nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž i přes aktivní přístup žalobce (žalobce, resp. jeho právní předchůdce, uplatnil svůj nárok již v roce 1991, přičemž pravomocně o něm bylo rozhodnuto až v roce 2005; žalobce se opakovaně účastnil veřejných nabídek – čtyřikrát v letech 2017 – 2018, leč uspokojení restitučního nároku bránilo lpění dovolatelky na jeho nesprávném ocenění – viz též odůvodnění níže) nebyl dosud jeho restituční nárok uspokojen, následkem čehož se dovolatelka ocitla v mnohaletém prodlení (k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku přitom srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky (jenž zjevně není dovozován toliko z délky doby, po kterou restituční nárok zůstal neuspokojen) nebylo lze po žalobci spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jeho žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků. Závěry odvolacího soudu se přitom nijak neodchylují ani od dovolatelkou citovaných rozhodnutí dovolacího soudu, jež se otázkou liknavosti při uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů; s výjimkou rozsudku ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, nadto dovolatelkou označená rozhodnutí vyznívají spíše ve prospěch závěrů učiněných odvolacím soudem.

Judikatura Nejvyššího soudu současně dovodila, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě – v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby a její bezprostřední realizace – je však třeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, či ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016).

Založil-li tudíž odvolací soud svůj závěr o tom, že odňaté pozemky, jež nebylo možné oprávněné osobě vydat pro zákonnou překážku a jež v době přechodu na stát byly evidovány jako zemědělské, je třeba ocenit jako stavební, na skutkovém zjištění, že tyto přešly na stát za účelem výstavby (pozemky byly v době přechodu na stát zařazeny do stavebních obvodů, účelem jejich odnětí státem byla výstavba a rozšíření závodního dostihového areálu Praha – Velká Chuchle), jež byla následně též realizována, nijak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Z judikatury vážící se k restitučnímu zákonodárství je současně zřejmé i to, že za zastavěné nutno v daných souvislostech považovat i ty pozemky, jež sice bezprostředně zastavěny nejsou, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a jsou potřebné k jejímu provozu a obsluze, případně vykazují se stavbou funkční souvislost – viz přilehlé pozemky tvořící se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (vzájemně funkčně provázaný soubor staveb a pozemků – areál); srov. k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010 a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, nebo jeho usnesení ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012 a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014.

Zjevně přitom neobstojí výtky dovolatelky (jež ostatně poukazují na vady řízení, eventuálně vady zjišťování skutkového stavu, kteréžto nenaplňují způsobilý dovolací důvod – § 241a odst. 1 o. s. ř.), že odvolací soud při oceňování odňatých pozemků převzal skutkové závěry přijaté soudy v jiném soudním řízení týkajícím se týchž účastníků, jestliže tento na podkladě provedeného dokazování (viz zejména posudky znaleckého ústavu PROSCON, s. r. o.) učinil vlastní skutková zjištění o okolnostech podstatných pro ocenění restitučního nároku žalobce a na závěry vyplynuvší v jiném soudním řízení týchž účastníků odkázal toliko na podporu přesvědčivosti vlastních skutkových nálezů. Výtky dovolatelky vůči hodnocení provedeného dokazování (vypracovaných znaleckých posudků) a z něj plynoucích závěrů o ceně odňatých pozemků pak směřují výlučně do roviny kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu, jež rovněž nepředstavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a neotvírá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou založit přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) totiž nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Judikatuře Nejvyššího soudu se odvolací soud konečně nezpronevěřil ani tím, že nevyhověl dovolatelkou vznesené námitce promlčení „práva žalobce na přecenění“ uplatněného restitučního nároku. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena na konkluzi, dle níž závěry o výši restitučního nároku vyslovené v pravomocných rozhodnutích o jednotlivých žalobách na vydání náhradních pozemků týkajících se týchž účastníků, nejsou pro účastníky ani soudy v jiném řízení (týkajícím se uspokojení téhož restitučního nároku, resp. jeho zbývající části) závazné (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018). Řízení o žalobách na vydání náhradního pozemku totiž představují řízení ve věcech týkajících se vlastnického práva k náhradním pozemkům (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, nebo ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4559/2018), ve kterých výše dosud neuspokojeného restitučního nároku jest toliko jednou z rozhodných skutkových okolností (a nikoliv samostatným majetkovým právem, jež by bylo takto uplatňováno), jež odůvodňují vyhovění žalobě na vydání požadovaného náhradního pozemku (opodstatňuje-li výše neuspokojeného restitučního nároku vydání zvolené pozemkové náhrady) a které musí být žalobcem tvrzeny a prokazovány. Z uvedeného důvodu také rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že samotný požadavek na „přecenění“ hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017). Neshledal-li tedy odvolací soud námitku promlčení „práva žalobce na přecenění“ uplatněného restitučního nároku, vznesenou v průběhu řízení dovolatelkou, důvodnou, nikterak se tím od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzované věci zjevně nebyly naplněny, jestliže dovolatelkou předestřené právní otázky, na jejichž vyřešení dovoláním napadené rozhodnutí záviselo, odvolací soud vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, od jejíchž závěrů není důvodu se jakkoliv odchylovat (§ 237 o. s. ř.).

Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalobce patří odměna advokáta ve výši 2 500 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 3 388 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 4. 2019


Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu