Rozhodnutí NS

11 Tdo 1061/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/25/2018
Spisová značka:11 Tdo 1061/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.1061.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvody dovolání
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/14/2019
I.ÚS 126/19
JUDr. Vladimír Sládeček
odmítnuto
02/26/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tdo 1061/2018-32


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2018 o dovolání obviněného J. H. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 55 To 489/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 2 T 49/2015, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 2 T 49/2015, byl obviněný J. H. uznán vinným v bodě ad 1/ přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v bodě ad 2/ přečinem porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby podle § 390 odst. 1, 2 tr. zákoníku a v bodě ad 3/ přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce osmnácti měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu služby v ozbrojených sborech na dobu dvou roků. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění v rozsudku blíže uvedených.

2. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 55 To 489/2017 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným v bodě ad 1/ přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v bodě ad 2/ přečinem porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby podle § 390 odst. 1, 2 tr. zákoníku a v bodě ad 3/ přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Za to jej odsoudil podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce osmnácti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu služby v bezpečnostních sborech a ozbrojených silách na dobu dvou roků.

3. Podkladem pro to se stalo skutkové zjištění, že:

v J. n. N., dne 19. 12. 2011 v době od 11.00 hodin do 11.30 hodin ve Věznici R., v objektu číslo 6, na Oddělení výkonu kázeňských trestů (dále jen OVKT), na adrese B., J. n. N., v době, během výkonu dozorčí služby, kdy plnil úkoly v rámci přímého střežení odsouzeného R. N., který zde byl umístěn pod přímý dohled dozorců pro důvodné podezření, že má ve svých tělních dutinách ukryty další zakázané věci, které se bude snažit z těchto dutin vyjmout a ukrýt, úmyslně převzal od tohoto odsouzeného u cely č. 10 jedno balení rostlinného sušeného konopí, obsahujícího tetrahydrokanabinoly ve tvaru šišky, o nezjištěné hmotnosti, v igelitovém obalu, které měl tento odsouzený do té doby před personálem věznice uschováno v análním otvoru, a dále jeden kus paměťové Micro SD karty zabalené v PVC folii, kdy obžalovaný předaný sušený rostlinný materiál výše jmenovaný převzal a následně skrytě předal dosud neustanovené osobě z řad odsouzených, umístěných v rámci výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici R. a dále obžalovaný J. H. uschoval paměťovou Micro SD kartu na cele č. 3 OVKT, kde byl předchozího dne odsouzený R. N. umístěn, a následně téhož dne v době od 11.00 hodin do 11.30 hodin tuto ukrytou paměťovou kartu v rámci provádění nařízené prohlídky této cely „jako by“ sám nalezl a o nálezu ihned informoval příslušné nadřízené pracovníky, kdy z provedeného znaleckého zkoumání Kriminalistického ústavu Praha balení sušeného rostlinného materiálu vydaného odsouzeným R. N. dne 18. 12.2011 bylo zjištěno, že tento ve svých tělesných dutinách ukrýval zelené sušiny konopí setého - marihuany, obsahující tetrahydrokanabinoly, které patří mezi psychotropní látky uvedené v příloze č. 5 zák. č. 167/98 Sb., o návykových látkách, v platném znění, a které jsou obsahovými složkami rostliny konopí, které je zařazeno podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách do seznamu IV, který tvoří přílohu č. 3 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, čímž obžalovaný takto svým jednáním v rámci dozorčí služby neoprávněně a úmyslně pro jiného přechovával omamnou látku, způsobilou nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování a úmyslně hrubým způsobem porušil své povinnosti dozorčího a příslušníka Vězeňské služby ČR a způsobil tak škodlivý následek, k jehož odvrácení měl výkon dozorčí služby a nařízené přímé střežení odsouzeného R. N. směřovat, neboť část omamných látek, které odsouzený R. N. ukrýval ve svých tělesných dutinách, od tohoto převzal a následně předal jiné osobě, čímž se tato zakázaná látka dostala do rukou dosud neustanoveného odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici R., kdy tímto jednáním obžalovaný porušil ustanovení zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky v platném znění a to § 5 který ukládá příslušníkovi Vězeňské stráže ČR plnit služební povinnosti a úkoly vyplývající pro něj ze zákonů a z dalších obecně závazných předpisů a z rozhodnutí a příkazů nadřízených a dále porušil § 6 odst. 1 tohoto zákona, který ukládá příslušníku Vězeňské služby ČR působit k naplňování účelu výkonu trestu odnětí svobody a dále porušil § 7 odst. 1 písm. a) tohoto zákona, který ukládá příslušníku Vězeňské služby ČR povinnost zakročit v mezích stanoveným zákonem, páchá-li osoba ve výkonu trestu odnětí svobody trestný čin nebo kázeňský přestupek, nebo je li důvodné podezření z jejich páchání a dále porušil § 12 odst. 1 tohoto zákona a ustanovení § 3 odst. 1, písm. a), odst. 2 písm. b) a ustanovení § 14 odst. 2 písm. h), odst. 3 písm. e) Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 21/2010, kterým se stanoví úkoly zaměstnanců a příslušníků Vězeňské služby ČR při zabezpečování výkonu trestu odnětí svobody, výkonu vazby a výkonu zabezpečovací detence, kdy je mimo jiné povinností dozorce oddělení výkonu trestu kontrolou zabraňovat vnášení a držení nepovolených věcí odsouzenými, například drog a mobilní telekomunikační, záznamové a výpočetní techniky a jako dozorce při výkonu služby na stanovišti v oddělení výkonu kázeňských trestů je povinen zejména zajistit odebrání věcí, které nesmí mít odsouzený u sebe, vyhotovit jejich seznam a věci uložit na stanovené místo.

4. Z hlediska rekapitulace dosavadního průběhu řízení je třeba připomenout, že ve věci obviněného J. H. Okresní soud v Jablonci nad Nisou poprvé rozhodoval rozsudkem ze dne 5. 5. 2016, č. j. 2 T 49/2015-451, jímž byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby. K odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, které podal v neprospěch obviněného, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 4. 4. 2017, č. j. 55 To 274/2016-473, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil napadený rozsudek a podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

II.

Dovolání obviněného

5. Citované rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 55 To 489/2017, napadl obviněný J. H. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. Úvodem svého mimořádného opravného prostředku na straně 2) – 5) obviněný toliko v podrobnostech zrekapituloval dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů, kdy zejména shrnul důkazy, na jejichž podkladě oba soudy dospěly ke svým skutkovým a právním závěrům. Odvolacímu soudu vytýká, že ve svém zrušujícím usnesení ze dne 4. 4. 2017 dal prakticky soudu prvního stupně pokyn, aby jej odsoudil a určil, jakým způsobem má hodnotit provedené důkazy, přestože jeho prvotní hodnocení důkazů probíhalo v souladu se základními zásadami trestního řízení. Ve vlastním dovolání na straně 5) – 9) s odkazem na uplatněný dovolací důvod předně namítá, že v předchozím řízení před soudem prvního i druhého stupně bylo porušeno právo na spravedlivý proces a princip presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“), jakož i z nich vyplývající zásada in dubio pro reo, když došlo k vadám dokazování. Rovněž konstatuje, že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými právními závěry.

7. Obviněný dále uvádí, že ačkoliv v dané věci byla provedena celá řada důkazů, v jeho neprospěch svědčí toliko jediný důkaz – výpověď svědka R. N., kterou učinil v přípravném řízení dne 21. 11. 2014. Pokud v rámci hlavního líčení odmítl vypovídat s poukazem na to, že by si svou výpovědí mohl způsobit blíže nespecifikované nebezpečí trestního stíhání, pak vůbec nebylo zjišťováno, v jakém slova smyslu, když se lze toliko dohadovat, zda pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku či v souvislosti s eventuálním trestným činem křivého obvinění, příp. křivé výpovědi ve vztahu k obviněnému. Nesprávným shledal postup soudu prvního stupně, pokud za situace, kdy svědek odmítl vypovídat, se jej dotazoval, zda jeho předchozí výpověď z přípravného řízení je pravdivá, neboť pakliže odmítl výpověď jako celek (měl-li pro to zákonné důvody), neměl již být k tomuto dotazován. Má tedy za to, že mělo být postupováno v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 149/97.

8. Soudy nebylo rovněž logicky vysvětleno, proč by bezdůvodně riskoval svou kariéru, když uvedené jednání neodpovídá jeho osobnostnímu profilu, navíc svědek R. N. ani netvrdí, že by mu za toto jednání něco poskytl či přislíbil. Poukazuje na svá dosavadní kladná pracovní hodnocení, přičemž v souvislosti s předmětnými obviněními nebyl ani postaven mimo službu, kterou vykonával v plném rozsahu až do svého pravomocného odsouzení. Navíc si musel být vědom, že jeho počínání je snímáno kamerou, a bylo by proto pošetilé, aby se choval tak riskantním způsobem, který popisuje R. N. Jestliže má být podle názoru obecných soudů výpověď tohoto svědka verifikována videozáznamem s tím, že je postaveno najisto, že tomuto cosi do cely pod přímým střežením podává a ten mu vrací v gumové rukavici kontejnerek s marihuanou a paměťovou Micro SD kartu, pak je tato myšlenková konstrukce nelogická, když to, co má svědkovi do cely podávat, a ten mu pak vracet, není ze záznamu zřejmé. Skutečnost, že se má jednat o marihuanu a paměťovou Micro SD kartu tak tvrdí toliko zainteresovaný, nevěrohodný svědek, u nějž nelze odhlédnout jak od jeho trestní minulosti, tak i motivu pomstít se dovolateli v souvislosti s nálezy u něj zakázaných věcí, za což byl kázeňsky postižen. Další důvody či důkazy, které by tvrzení svědka přisvědčily, přitom dány nejsou.

9. V návaznosti na výše uvedené obviněný odkazuje na obsáhlou judikaturu Ústavního soudu k dané problematice se vztahující (kupř. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 520/16, sp. zn. I. ÚS 3094/08, sp. zn. III. ÚS 2042/08, sp. zn. II. ÚS 226/06, sp. zn. III. ÚS 888/14 a sp. zn. I. ÚS 910/07) a v souladu se závěry stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, žádá Nejvyšší soud o posouzení, zda v předchozích fázích řízení nebyla porušena jeho základní práva, včetně práva na spravedlivý proces, jakož i princip presumpce neviny a z něj vyplývající zásady in dubio pro reo, když k jejich porušení došlo v oblasti dokazování.

10. Nad rámec shora uvedeného obviněný konstatuje, že soud prvního stupně měl při zprošťujícím rozhodnutí důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, které nebylo možné odstranit, a proto rozhodl v jeho prospěch. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu týkající se oprávnění soudu vyššího stupně dávat soudu nižšího stupně závazné pokyny vyslovuje přesvědčení, že postupem odvolacího soudu, který svým zrušujícím rozhodnutím zavázal nalézací soud k určitému hodnocení důkazů, došlo k porušení principu spravedlivého procesu v trestním řízení.

11. Vzhledem k k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení (pozn.: správně rozsudek) Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 55 To 48912017, a podle § 2651 odst. 1 tr. ř. soudu druhého stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.

Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

13. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

14. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

15. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

IV.

Důvodnost dovolání

16. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že dovolání obviněného je sice formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené je z obsahu dovolání zřejmé, že namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Obviněný ve skutečnosti námitkami, jimiž napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení, uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání tak mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci a nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů (zejména tvrzením, že soudy učinily závěr o jeho vině toliko na základě nevěrohodné a rozporné výpovědi svědka R. N. z přípravného řízení, kterou u hlavního líčení nezopakoval, že kamerový záznam, který má výpověď tohoto svědka verifikovat, tak nečiní, že se soudy nevypořádaly s věrohodností svědka z pohledu jeho trestní minulosti, ani se nezabývaly motivací jeho tvrzení z důvodu možné msty vůči dovolateli), a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zejména tvrzením, že nebylo prokázáno, že by se předmětného jednání dopustil, že nebyl zjištěn žádný logický ani zištný motiv jeho údajné trestné činnosti, že nebyly prokázány ani další důvody či důkazy, které by tvrzení svědka R. N. přisvědčily). Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutků v tom smyslu, že se trestné činnosti kladené mu za vinu, nedopustil. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.

17. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

18. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

19. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces např. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. z. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.

20. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.

21. Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný obviněným namítaný extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z předmětné trestné činnosti byl obviněný usvědčován zejména obrazovým záznamem interního kamerového systému Věznice R. ze dne 19. 12. 2011, jakož i svědeckou výpovědí R. N. z přípravného řízení ze dne 21. 11. 2014, která s dějem na kamerovém záznamu plně koresponduje. V tomto směru nutno zdůraznit, že ačkoliv svědkovi nebyl obsah kamerového záznamu předem znám, přesto videozáznam potvrdil obsah jeho pozdější výpovědi – předávku předmětů (podle R. N. balíčku s drogou a Micro SD kartou) mezi ním a obviněným, tedy okolnosti, které skutečně zažil. I přes to, že není detailně vidět, jaký konkrétní předmět obviněný J. H. do cely, v níž se nacházel R. N., podal, z kamerového záznamu je zřejmé, že R. N. poté za 26 sekund „něco“ podává obviněnému v čase 11.22.06 hod. zpět a následně obviněný „toto“ odnáší pryč. Bezprostředně po předávce předmětu – v 11.25.01 hod., tedy za necelé tři minuty od převzetí „něčeho“ vstupuje obviněný na celu č. 3, kde byl v noční době ze dne 18. 12. 2011 na 19. 11. 2011 umístěn R. N., zavře se tam a podle svých slov začíná prohlídku, při níž „nachází“ Micro SD kartu. Jak je z videozáznamu dále zřejmé, obviněný se opakovaně nahlédnutím ujišťuje, zda jej někdo nesleduje, koná velice rychle mezi odchody a příchody osob a vyčkává na dobu, kdy je v prostoru chodby sám. V tomto ohledu soudy nepochybily, pokud neuvěřily obhajobě obviněného, když naopak hodnotí jako věrohodnou výpověď R. N. Okolnosti opakovaného vstupu obviněného do cely č. 3 po převzetí předmětu od R. N. z cely č. 10 a následný nález paměťové Micro SD karty na cele č. 3, kde byl předchozího dne R. N. umístěn, vylučují, že by šlo o náhodný nález bez znalosti místa jejího předchozího ukrytí jeho osobou. V tomto směru soud prvního stupně správně poukázal rovněž na výpovědi svědků – příslušníků Vězeňské služby České republiky R. L. či J. Š., potvrzující nestandardní chování obviněného v rámci přímého střežení, jakož i výpovědi J. K. a P. M. Oběma soudy nebyly shledány důvodnými ani námitky směřující do hodnocení věrohodnosti výpovědí svědka R. N., neboť nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit jeho motivaci k nepravdivému obvinění dovolatele ani motiv případné msty, když sám fakt, že byl v minulosti odsouzen, nesnižuje věrohodnost jeho výpovědi v pozici svědka. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pokud shledal tuto jeho výpověď za logickou a přesvědčivou. Citovaná svědectví si navzájem korespondují a jsou též podporována i dalšími, zejména listinnými důkazy. Z těchto lze zmínit kupř. závěry odborného vyjádření Kriminalistického ústavu Praha z oboru kriminalistiky, odvětví chemie ve vztahu k znaleckému zkoumání obsahu kontejnerku se sušeným rostlinným materiálem vydaného R. N. dne 18. 12. 2011, z nichž vyplývá, že tento materiál obsahuje tetrahydrokanabinoly. Protiprávní jednání obviněného je též prokazováno úředním záznamem VISS 1. strážní směny M. P., služebním záznamem o odnětí věci včetně fotodokumentace ohledně nálezu marihuany a paměťové Micro SD karty, úředním záznamem sepsaným obviněným prap. J. H. k prohlídce cely č. 3 a nalezení paměťové Micro SD karty, denním rozkazem vedoucího oddělení výkonu trestu č. 1/51 na den 19. 12. 2011, kopiemi písemností z knihy předání a převzetí služby na Oddělení výkonu kázeňských trestů (OVKT) a z knihy samostatně ubytovaných odsouzených, služebním záznamem o odnětí věci podle § 12 odst. 1 zák. č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, spisovým materiálem k zajištěným věcem R. N., písemnostmi k nálezu paměťové Micro SD karty, jakož i písemnostmi obecně prokazujícími pronikání zakázaných věcí v podobě omamných a psychotropních látek a mobilních telefonů do areálu Věznice R. Poukázat lze rovněž na spis Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 15 T 101/2012, týkající se odsouzení R. N. pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku.

22. Za nedůvodné nutno označit rovněž námitky obviněného, jimiž vytýká procesní pochybení soudu prvního stupně v souvislosti s odmítnutím výpovědi svědka R. N. v hlavním líčení dne 14. 3. 2016. Jak z protokolu o hlavním líčení ze dne 14. 3. 2016 vyplývá, soud prvního stupně nepochybil, pokud po zákonném poučení svědka podle § 99, § 100 a § 101 tr. ř. o následcích křivé výpovědi a právu odepřít výpověď, včetně poučení, že má vypovídat pravdu, tento odmítl vypovídat podle § 100 tr. ř. s tím, že by si způsobil trestní stíhání, přečetl protokol o jeho výslechu z přípravného řízení (č. l. 426 - 429 spisu). Jak odvolací soud správně poukázal, nelze za takové situace svědka nutit k výpovědi ani k tomu, aby přesně specifikoval, v čem spatřuje uvedené nebezpečí, které je zřejmé, když okolnosti, k nimž by se vyjadřoval, by mohly naplňovat skutkovou podstatu trestného činu, zejména podle § 283 tr. zákoníku. Za této situace nižším soudům nelze vytknout, pokud vycházely z výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení, jež byla v hlavním líčení k důkazu přečtena, byť nesprávně podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. namísto podle § 211 odst. 4 tr. ř.

23. Opodstatněnost nelze přiznat ani další námitce spočívající v tvrzení, že odvolací soud svým zrušujícím usnesením ze dne 4. 4. 2017, v podstatě zavázal svými pokyny soud prvního stupně k určitému hodnocení důkazů, který po doplnění dokazování a opětovném posouzení již provedených důkazů dospěl ke zcela opačným skutkovým závěrům než v předchozím řízení.

24. Nutno zdůraznit, že na tuto situaci trestní řád pamatuje, pokud jde o činnost soudů, např. v ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř., kde se výslovně uvádí, že soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. Právním názorem je i názor na otázky procesního práva, tedy i názor na hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud sice může upozornit soud prvního stupně, v jakém směru má být řízení doplněno nebo čím je potřeba se znovu zabývat, nesmí však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazně pokyny, nýbrž může soud prvního stupně upozornit, v kterých směrech má být řízení doplněno a čím je třeba se znovu zabývat. (k tomu srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1967, sp. zn. 9 Tz 78/67, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 615/01 a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. III. ÚS 825/18).

25. Pro úplnost je nutno uvést, že v předmětné věci odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 4. 4. 2017, č. j. 55 To 274/2016-473, postupoval správně, pokud soud prvního stupně pouze upozornil na jednostranné hodnocení důkazů, na absenci hodnocení některých dalších důkazů, jakož i na nezabývání se jejich úplným obsahem a vzájemnými souvislostmi v intencích § 2 odst. 6 tr. ř. a dal i pokyny k případnému doplnění dokazování. Z citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, nicméně nikterak nevyplývá závěr, že by odvolací soud hodnotil otázku viny obviněného a existenci jeho viny presumoval nebo ji dokonce bral jako nepochybnou, a že by v tomto směru soudu prvního stupně uložil, aby takto rozhodl. Veškeré své závěry odvolací soud uvádí v rovině pravděpodobnostní, když z jím použitých výrazů a koncipovaných vět ve zrušujícím usnesení nelze žádným jejich logickým výkladem dospět k závěru, že by se jednalo o kategorické konstatování viny obviněného, kterou by presumoval dříve, než o ní rozhodoval nalézací soud, naopak je z nich zcela zřejmá pouze rovina hypotetická, a aniž by dále nad rámec svého přezkumu hodnotil dosavadní skutková zjištění, právní kvalifikaci činu, přípustnost jednotlivých důkazů a další obdobné skutečnosti. Tento závěr ostatně lze dovodit i z obsahu odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 25. 9. 2017. Námitce obviněného tedy nelze přisvědčit a vyvozovat z nich jakákoli pochybení odvolacího soudu, neboť ve svém kasačním rozhodnutí postupoval v souladu se zákonem (srov. § 258 odst. 1 písm. b/, c/ tr. ř. a § 259 tr. ř.).

26. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným. K podrobnostem lze také odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů. Řízení není zatíženo vadami, které by měly vliv na správnost či zákonnost vydaných rozhodnutí, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Pokud jde o odkaz obviněného na konkrétní nálezy Ústavního soudu (kupř. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06 a další), vztahující se k otázce presumpce neviny v situaci „tvrzení proti tvrzení“, nutno konstatovat, že v posuzované věci se jedná o situaci skutkově odlišnou, neboť mimo tvrzení svědka R. N., který obviněného z trestné činnosti usvědčuje, jsou zde evidentně dány i další podpůrné usvědčující důkazy objektivní povahy. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny ani z nich vyplývající zásada in dubio pro reo, jak je obviněným namítáno.

V.

Závěrečné shrnutí

27. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. H. proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 10. 2018


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu