Rozhodnutí NS

4 Tdo 160/2019

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Násilí proti úřední osobě
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/19/2019
Spisová značka:4 Tdo 160/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.160.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Násilí proti úřední osobě
Dotčené předpisy:§ 325 odst. 1 písm. a), 2 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 160/2019-151


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2019 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného K. Š., nar. XY, XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 44 To 326/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 18/2018, takto:


Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 44 To 326/2018.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 5. 2018, sp. zn. 7 T 18/2018, byl obviněný K. Š., uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný se tohoto trestného činu dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„dne 01. 01. 2018 v době kolem 04:30 hod. v Praze 1, XY, v čekárně zubní ordinace J. B., pod vlivem alkoholu v kombinaci s drogou tropil hluk, kopal do židlí a dveří, a když zdravotní sestra K. Z., následovaná v ordinaci přítomným příslušníkem Policie ČR P. B., otevřela dveře ordinace a dotazovala se ho na důvod jeho přítomnosti, zaujal postoj, který působil jako útočný, a proto ho P. B. poté, co slovně a také služebním odznakem viditelně zavěšeným na krku prokázal svoji příslušnost k Policii ČR, vyzval, aby se uklidnil a přitom mu gestem ruky naznačil, aby odstoupil od zdravotní sestry, na což však zareagoval tím, že nad hlavu zvedl ruku, v níž držel silnostěnnou skleněnou lahev o obsahu 700 ml a hmotnosti 0,595 kg a napřáhl se proti policistovi, který jeho ruku s lahví zachytil a útok tím eliminoval,
přičemž P. B. během zákroku postupoval v souladu se zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, konkrétně s ustanovením § 2, zakotvujícím úkol policie chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, ustanovením § 10 odst. 1, odst. 2, ukládajícím policistovi ve službě i v době mimo službu povinnost provést úkon v rámci své pravomoci nebo přijmout jiné opatření, aby odstranil ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti, a také s ustanovením § 12 odst. 1, odst. 2, podle něhož je policista při provádění úkonu povinen prokázat svou příslušnost k policii služebním stejnokrojem, služebním průkazem nebo odznakem policie, a pokud to povaha nebo okolnosti úkonu neumožňují, prokázat svou příslušnost k policii ústním prohlášením „policie“.

Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, přičemž podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku za současného stanovení přiměřené povinnosti spočívající ve zdržení se požívání drog a nemírného užívání alkoholu.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 5. 2018, sp. zn. 7 T 18/2018 podal obviněný odvolání. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 44 To 326/2018 tak, že podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. s odkazem na § 222 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek v celém rozsahu a trestní věc obviněného postoupil Úřadu městské části Praha 1, Vodičkova 681/18, Praha 1, neboť shledal, že nejde o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat.

Proti tomuto usnesení podal dovolání nejvyšší státní zástupce opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a uvedl, že se závěry odvolacího soudu se nelze v plném rozsahu ztotožnit. Odvolací soud se totiž ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním hodnocením v tom směru, že po formální stránce byly všechny zákonné znaky skutkové podstaty stíhaného zločinu naplněny, avšak soud prvního stupně údajně nedostatečně zohlednil zásadu subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce předně uvedl, že soud prvního stupně postupoval podle zásad uvedených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když vycházel z dokazování provedeného v potřebném rozsahu pro jeho rozhodnutí a vyčerpal všechny podstatné zdroje důkazů a následně vyhodnotil a vyvodil z nich skutková zjištění, která odpovídajícím způsobem právně kvalifikoval. Naproti tomu odvolací soud neopodstatněně bagatelizoval závažnost jednání obviněného, přičemž nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že tak učinil částečně v rozporu se svým tvrzením, podle něhož skutkové závěry soudu prvního stupně označil za správné, odpovídající provedeným důkazům, avšak zároveň odvolací soud interpretoval odlišným způsobem obsah kamerového záznamu pořízeného v čekárně zubní ordinace. K tomu dále nejvyšší státní zástupce uvedl, že z tohoto kamerového záznamu nevyplývá, že by jednání obviněného v důsledku ovlivnění návykovými látkami postrádalo koordinovanost, cílenost a razantnost útoku, svědčící o jeho záměru překonat odpor oběti za účelem dosáhnout zamýšleného cíle, zejména tedy ovlivnit výkon pravomoci úřední osoby. Naopak, podle něj je z kamerového záznamu zřejmé, že obviněný nejprve opakovaně kopal do uzavřených dveří vedlejší místnosti a jeho agresivita ještě narůstala, když se zjevně cíleně napřáhl s tlustostěnnou skleněnou lahví v ruce po svědkovi, policistovi P. B., který z ordinace vyšel. Přestože se tomuto svědkovi podařilo ruku obviněného s lahví zřetelně směřující proti horní polovině jeho těla zachytit, obviněný pokračoval v aktivním odporu vůči svědkovi, k čemuž použil i druhou ruku, kterou se jej snažil uchopit pod krkem. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že rozhodně nelze souhlasit se závěry, že počínání obviněného působilo nekoordinovaně a vratce, o čemž svědčí i to, že zasahující policista viditelně musel použít značnou sílu k tomu, aby obviněného po vzájemném přetahování zpacifikoval. Zdůraznil, že právě tímto způsobem interpretovaný obsah pořízeného kamerového záznamu je v souladu se svědeckými výpověďmi přítomných osob, naopak výklad vyslovený odvolacím soudem neodpovídá ani tomuto záznamu a rovněž ani jeho tvrzení o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně.

K otázce hodnocení společenské škodlivosti jednání, které po subjektivní i objektivní stránce naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu, odkázal na sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012. Následně popsal, jakým konkrétním jednáním obviněného byla naplněna skutková podstata trestného činu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a uvedl, že použitá kvalifikovaná skutková podstata trestného činu, jakož i intenzivní a dostatečně razantní, ne jen chvíli trvající jednání obviněného, které přesáhlo stupeň škodlivosti typický pro přestupková jednání, vylučují možné úvahy o nedosažení spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Stejně tak skutečnost, že obviněný jednal ve stavu zmenšené příčetnosti, není podle jeho názoru důvodem pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Jelikož nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by mohly konání obviněného posunout do roviny pod spodní hranici trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty s odkazem na nepatrnou škodlivost, nelze ustoupit od požadavku na vyvození trestní odpovědnosti s tím, že případné polehčující okolnosti je namístě zohlednit při ukládání trestu v rámci zákonné trestní sazby.

Závěrem odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a k aplikaci zásady subsidiarity doplnil, že právě Nejvyšší soud se otázkou jejího uplatnění a výkladem zabýval v řadě svých rozhodnutí, kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že tuto zásadu nelze aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Dodal, že byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v posuzovaném případě, pak nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. správního práva), jimiž lze zajistit nápravu.

Shrnul, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 44 To 326/2018, bylo s ohledem na popsané skutečnosti rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, přičemž rozhodnutí současně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Zjištěný skutkový stav totiž neumožňoval vyslovit konečný závěr, že skutek, kterého se obviněný dopustil, není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek. Uvedená pochybení tak založila existenci vad naplňujících dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Navrhnul proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení, jakož i všechna další rozhodnutí na rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále, aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vyjádřil také svůj souhlas s konáním neveřejného zasedání pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že je nutno v posuzované věci rozhodnout jiným způsobem než jím navrhovaným [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Obviněný se ke dnešnímu dni k dovolání nejvyššího státního zástupce nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 44 To 326/2018, je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, tedy podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

Dovolací důvod obsažený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze uplatnit, bylo-li rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.

Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

S ohledem na uplatněné námitky nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku přitom neznamená negaci formálního pojmu (definice) trestného činu, a to proto, že přestože je trestný čin v ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost. Dospěje-li soud po odpovědném a objektivním zhodnocení všech okolností k závěru, že z hlediska společenské škodlivosti trestného činu nevznikají pochybnosti o tom, že skutek naplňuje znaky posuzovaného trestného činu v předpokládané míře pro vyvození trestní odpovědnosti podle trestního zákoníku, není třeba, aby se v podrobnostech zabýval zásadou subsidiarity trestní represe. To vyplývá z toho, že již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).

V souladu se závěry uvedeného stanoviska Nejvyšší soud zdůrazňuje, že primárně již samotné naplnění formálních znaků skutkové podstaty daného trestného činu vyjadřuje, že se jedná o čin společensky škodlivý, a proto není povinností orgánů činných v trestním řízení vždy bezvýhradně zároveň přezkoumávat, zda takové jednání vykazuje dostatečnou škodlivost. Pouze v případě, že by s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti případu z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá se orgán činný v trestním řízení s tím, zda lze uplatnit, se zřetelem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, trestní odpovědnost pachatele. Nutno dodat, že kritérium společenské škodlivosti nemá žádnou legální definici, nýbrž řešení potřebné míry společenské škodlivosti je záměrně ponecháno na orgánech činných v trestním řízení, aby ji zhodnotily na základě konkrétních skutkových okolností daného případu. Společenská škodlivost je přitom určována kritérii uvedenými v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, jimiž se stanovuje povaha a závažnost trestného činu při ukládání trestu.

Druhou podmínku uvedenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž nelze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat, postačuje-li uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů, je nutno vykládat ve vzájemné propojenosti s podmínkou první, tj. dostatečnou společenskou škodlivostí. Zásadu subsidiarity trestní represe nelze interpretovat tak, že by i v případech dostatečně společensky škodlivých, mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Proto, pokud budou v daném případě dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a nebude se tudíž jednat o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, je zároveň implicitně naplněna podmínka ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, že „nepostačuje uplatnění podle jiného právního předpisu“.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu konstatuje, že námitky nejvyššího státního zástupce lze podřadit pod jím uplatněné dovolací důvody, přičemž zároveň tyto námitky shledal důvodnými.

Obviněný byl uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a spáchal takový čin se zbraní. Jen stručně Nejvyšší soud uvádí k jednotlivým znakům skutkové podstaty tohoto trestného činu následující.

Násilím se rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit. Nevyžaduje se však, aby takovýmto jednáním bylo způsobeno ublížení na zdraví (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 1. 1966, sp. zn. 1 Tz 95/65). Pachatel tímto způsobem jedná v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby tak, aby napadená úřední osoba buď svou pravomoc vůbec nevykonala, anebo ji vykonala jinak, než ji zamýšlela vykonat předtím, než došlo k použití násilí. V postavení úřední osoby je přitom i příslušník Policie ČR v případě, že provede služební zákrok z důvodů uvedených v § 10 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, v době mimo službu, jsou-li splněny další podmínky tohoto zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 3 Tdo 465/2002). Zbraní se podle § 118 tr. zákoníku rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.

Na základě soudem prvního stupně učiněných skutkových zjištění není pochyb o tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. K takovému závěru dospěl i soud odvolací v napadeném rozhodnutí, a proto není relevantní se nyní znovu zabývat naplněním jednotlivých znaků daného zločinu ve smyslu formálního pojetí trestného činu podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku. Ostatně námitky v tomto směru nebyly nejvyšším státním zástupcem ani vzneseny.

Podle odvolacího soudu, soud prvního stupně nedostatečně zohlednil zásadu subsidiarity trestní represe vyplývající z § 12 odst. 2 tr. zákoníku, přestože její uplatnění se v posuzovaném případě nabízelo. Nejvyšší soud považuje za důležité uvést, že ačkoliv odvolací soud neshledal v provádění důkazů a jejich hodnocení žádné vady a skutková zjištění označil za úplná a správná, následně svůj závěr o vhodnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe uvedené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku podepřel především o (od soudu prvního stupně) odlišné, jím učiněné hodnocení obsahu kamerového záznamu pořízeného v čekárně ordinace, kde k celé události došlo. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je uvedeno, že z kamerového záznamu je patrné, že „jednání obžalovaného je spíše nekoordinovaným vratkým pohybem s lahví v ruce, jeho jednání v důsledku těžké opilosti a požití kokainu postrádá koordinovanost, cílenost a razanci útoku svědčící o záměru obžalovaného překonat odpor oběti za účelem dosáhnout zamýšleného cíle, zejména tedy ovlivnit výkon pravomoci úřední osoby.“ Nejvyšší soud připomíná, že odvolací soud nemůže měnit skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně jen na tom základě, že jinak hodnotí důkazy provedené v hlavním líčení před soudem prvního stupně. Pokud totiž odvolací soud chce tyto důkazy hodnotit jinak a na základě odlišného hodnocení důkazů by chtěl změnit skutkový stav, musí provést rozhodující důkazy znovu. Nejenže tedy bylo takto odvolacím soudem učiněné odlišné hodnocení kamerového záznamu nepřípustné, a to z toho důvodu, že tento důkaz ani nebyl při veřejném zasedání proveden (srov. § 263 odst. 6, 7 tr. ř.), ale z kamerového záznamu ani takto popsané závěry nevyplývají. Nejvyšší soud na tomto místě považuje za vhodné upozornit, že si je vědom toho, že mu nepřísluší hodnotit již učiněná skutková zjištění soudy nižších stupňů, nicméně v tomto případě tak ani nečiní, pouze vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež i soud odvolací označil za správná a úplná a vlastní dokazování, resp. důkaz kamerovým videozáznamem neprováděl.

Odvolací soud neuvedl konkrétně, zda se mu jednání obviněného nejeví natolik společensky škodlivé, aby za jeho spáchání bylo možné vyvodit trestní odpovědnost. Pouze v daném případě dovodil, že se s ohledem na skutková zjištění, závěry znaleckého posudku a hodnocení osoby obviněného jedná o případ, ve kterém postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Nejvyšší soud však s ohledem na výše zmíněná obecná východiska uvádí, že není možné, aby poté, co orgán činný v trestním řízení shledá, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, přičemž skutek vykazuje i potřebnou míru společenské škodlivosti, učinil závěr, že „postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“. Zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio totiž nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva a uplatnění trestní odpovědnosti nastupovalo až po vyčerpání všech jiných v úvahu přicházejících mimotrestních prostředků (např. správního práva). Obě podmínky pro vyvození trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tj. dostatečnou míru společenské škodlivosti i nedostatečnost uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, je třeba vykládat ve vzájemné propojenosti. Jedná se o dvě kumulativní podmínky trestní odpovědnosti, a proto je nelze aplikovat izolovaně.

Bylo již uvedeno, že primárně už samotné naplnění formálních znaků dané skutkové podstaty trestného činu představuje jednání, jež je společensky škodlivé. Zákonodárce totiž zpravidla za formálně protiprávní prohlašuje to, co se mu jeví jako společensky škodlivé. Soud prvního stupně po vyhodnocení, že byly jednáním obviněného naplněny všechny formální znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu uvedl, že se jedná zároveň o jednání jednoznačně společensky škodlivé, pročež by ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Soudu prvního stupně nelze vyčítat, že se zásadou subsidiarity trestní represe dostatečně nezabýval, neboť bylo již zmíněno, že tak nemusí činit bezvýhradně v každém případě, jestliže po objektivním zhodnocení všech okolností dospěje k závěru, že z hlediska společenské škodlivosti trestného činu nevznikají pochybnosti o tom, že skutek naplňuje znaky posuzovaného trestného činu v předpokládané míře pro vyvození trestní odpovědnosti podle trestního zákoníku. Z rozhodnutí soudu prvního stupně je přitom zjevné, že tak v posuzovaném případě postupoval. Navíc Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný byl odsouzen za zločin, přičemž z již výše uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu se podává, že byť to není definitivně znemožněno, z hlediska kategorizace trestných činu podle ustanovení § 14 tr. zákoníku bude aplikace zásady subsidiarity trestní represe nepochybně vyloučena zejména v případě zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů.

Nejvyšší soud považuje právní závěry soudu prvního stupně za správné. Na základě jím provedeného dokazování bylo zjištěno, že jednotlivé znaky skutkové podstaty daného trestného činu byly naplněny. I pokud jde o subjektivní stránku, tedy úmysl působit na výkon pravomoci úřední osoby, neshledává Nejvyšší soud v případě jejího naplnění pochybnosti. Z kamerového záznamu je patrné, že obviněný v čekárně ordinace kopal do zavřených dveří a poté, co z vedlejších dveří vyšla zdravotní sestra (svědkyně Z.) a za ní svědek P. B. (příslušník Policie ČR), který k obviněnému promlouval, napadl ho. Je tak možno učinit závěr, že obviněný užil násilí vůči svědkovi B. v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, neboť tak učinil až poté, co se mu v souladu se zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, policista prokázal a vyzval ho, aby svého jednání zanechal. Nejvyšší soud přitom zdůrazňuje, že na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že si obviněný téměř celou událost nepamatuje, neboť jak vyplývá ze znaleckého posudku, jedná se o typický alkoholový palimpsest (tzv. „okénko“), který je však reziduálním jevem, protože k výpadku jednání dochází teprve zpětně, po vlastním posuzovaném chování, takže tento fenomén nemá podstatný forenzní význam. Jak bylo však již uvedeno, závěr ohledně naplnění všech znaků skutkové podstaty daného trestného činu nerozporoval ani soud odvolací, proto jej Nejvyšší soud na tomto místě uvádí spíše pro úplnost.

Okolnosti, které vzal v potaz odvolací soud pro svůj závěr o vhodnosti uplatnění zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, byly zejména zmenšená příčetnost obviněného vlivem požití alkoholu a kokainu, když tyto návykové látky „odbrzdily zábrany, narušily psychomotoriku, navodily negativní emoce a snížily kritičnost“, jakož i skutečnost, že obviněný byl doposud osobou bezúhonnou, dle znaleckého posudku není osobou primárně agresivní a jeho jednání nebylo podloženo žádným racionálním motivem a bez vlivu těchto látek by k němu ani nedošlo. Nejvyšší soud však uvádí, že v nich neshledává takové skutečnosti, jež by podstatně snižovaly společenskou škodlivost předmětného jednání. Je třeba totiž zdůraznit, že obviněný si přivodil stav zmenšené příčetnosti sám, a to úmyslně, aby se uvolnil, jak sám uvedl. Při požití většího množství tvrdého alkoholu za současného požití tvrdé drogy, jakou kokain nepochybně je, si musí být každý racionálně smýšlející člověk vědom toho, že mu to může způsobit nepříznivý stav, při kterém nebude ovládat své jednání.

Závěrem Nejvyšší soud doplňuje, že v daném případě nelze rozhodně uvažovat o nízké společenské škodlivosti, jelikož je třeba si uvědomit, že kdyby policista, svědek B., včas nezareagoval a obviněného nezpacifikoval, zásah skleněnou lahví do horní poloviny těla mu mohl způsobit nějaká zranění, a jednání obviněného tak mohlo mít vážné následky.

Ze všech shora uvedených důvodů musí Nejvyšší soud konstatovat, že napadené usnesení odvolacího soudu je vadné. Podmínky pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku nebyly splněny, a proto došlo ze strany odvolacího soudu k nesprávnému právnímu posouzení skutku, čímž byl důvodně naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zároveň i podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., jelikož zároveň odvolací soud rozhodl o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

S ohledem na vše shora uvedené proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 44 To 326/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Přitom je ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud zaujal, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Jelikož bylo podáno dovolání v neprospěch obviněného, není Městský soud v Praze v novém řízení vázán zásadou reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

O dovolání nejvyššího státního zástupce bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 2. 2019

JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu