Rozhodnutí NS

3 Tz 8/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/26/2018
Spisová značka:3 Tz 8/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:3.TZ.8.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ohrožení utajované informace úmyslné
Předběžné otázky
Sledování
Společné řízení
Vrácení věci
Dotčené předpisy:§ 158d odst. 1,2,3,10 tr. ř.
§ 20 odst. 1 tr. ř.
§ 9 odst. 1 tr. ř.
§ 258 odst. 1 písm. b,c) tr. ř.
§ 317 odst. 1,2 písm. b) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tz 8/2018-21


USNESENÍ


Nejvyšší soud projednal ve neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 v senátě stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněných 1) I. R., 2) T. J., 3) D. M., 4) J. N., dříve N. proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 2 To 35/2017, jímž rozhodl v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 5/2015, a podle § 268 odst. 1 tr. ř., § 274 tr. ř. rozhodl t a k t o :


Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 1 T 5/2015, byli obžalovaní I. R., D. M. a J. N. uznáni vinnými, že

1) obžalovaný I. R.
dne 27. 3. 2012 v době od 16.44 hod. do 17.14 hod. v P. v ulici C. na pokoji č. 26 hotelu V. H. P. I. R. v přítomnosti T. J., jako osoba, která nebyla oprávněna seznamovat se s informacemi, které byly utajované podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“), záměrně, v průběhu jednání s D. M., z dříve získaných obecných informací od J. N. (dříve N.) a P. B., dovozuje, že existuje písemný materiál utajovaný podle zákona o ochraně utajovaných informací P. N. některým z bezpečnostních orgánů nebo zpravodajských služeb státu, který se dotýká aktivit I. R. a T. J. souvisejících s jejich působením a vlivem na státní orgány, státní instituce a společnosti s majetkovou účastí státu, z něhož mají mít osobní prospěch, a který může obsahovat i údaje o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, navedl a instruoval D. M., aby dne 27. 3. 2012 v 17.30 hod. uskutečnil schůzku s J. N. (dříve N.), na které by s cílem s těmito údaji posléze seznámit I. R. a T. J., od ní vyzvěděl utajované informace o tom, který z bezpečnostních orgánů nebo zpravodajských služeb státu písemný materiál vypracoval, o jaký písemný materiál se jedná a jaké konkrétní skutečnosti tento písemný materiál obsahuje, když I. R. s J. N. (dříve N.) dříve předem telefonicky dohodl místo, čas a podrobnosti této schůzky, načež D. M. se dne 27. 3. 2012 od 17.30 hod. v P. – H., v H. p. na adrese L. setkal s J. N. (dříve N.), od které vyzvěděl, že P. N. byla dne 21. 3. 2012 doručena utajovaná informace ředitele Bezpečnostní informační služby datovaná dnem 20. 3. 2012 se stupněm utajení – podle nařízení vlády č. 522/2005 Sb., kterým se stanoví seznam utajovaných informací, přílohy č. 18 poř. č. 4 – Důvěrné, se dvěma utajovanými přílohami – Analytickými zprávami Bezpečnostní informační služby, obsahujícími utajované informace, a vyzvěděl od ní také samotný obsah těchto utajovaných informací, přičemž D. M. posléze tyto utajované informace dne 27. 3. 2012 v době od 17.44 hod. do 19.47 hod. nejprve telefonicky sdělil I. R., který s nimi obratem seznámil T. J., a poté osobně v P. v ulici C. na pokoji č. 26 hotelu V. H. P. o těchto skutečnostech informoval I. R. a T. J., kdy tito tak získali utajované informace přesně rozvedené v utajované příloze č. 1, stranách 1 až 5 utajované informace ředitele Bezpečnostní informační služby datované dnem 20. 3. 2012 a v utajované příloze č. 2, straně 2 utajované informace ředitele Bezpečnostní informační služby datované dnem 20. 3. 2012, v důsledku čehož mohli učinit opatření k zakrytí svého vlivu na státní orgány, státní instituce a společnosti s majetkovou účastí státu a ztížit tak Bezpečnostní informační službě získávání informací o činnostech, jejichž důsledky mohou ohrozit bezpečnost nebo významné ekonomické zájmy České republiky, popřípadě týkající se organizovaného zločinu, a dále mohlo dojít k ohrožení osob jednajících ve prospěch Bezpečnostní informační služby, což v konečném důsledku mohlo ohrozit bezpečnostní operace nebo činnost Bezpečnostní informační služby podle § 3 odst. 4 písm. d) zákona o ochraně utajovaných informací,

2) obžalovaný D. M.
dne 27. 3. 2012 od 17.30 hod. v P. – H., v H. p. na adrese L., záměrně, jako osoba, která nebyla oprávněna seznamovat se s informacemi, které byly utajované podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“), na základě informací od I. R. a T. J. vědom si, že existuje písemný materiál utajovaný podle zákona o ochraně utajovaných informací předložený P. N. některým z bezpečnostních orgánů nebo zpravodajských služeb státu, který se dotýká aktivit I. R. a T. J. souvisejících s jejich působením a vlivem na státní orgány, státní instituce a společnosti s majetkovou účastí státu, z něhož mají mít osobní prospěch, a který případně obsahuje i údaje o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, s cílem s těmito údaji posléze seznámit I. R. a T. J., se setkal s J. N. (dříve N.), od které vyzvěděl, že P. N. byla dne 21. 3. 2012 doručena utajovaná informace ředitele Bezpečnostní informační služby datovaná dnem 20. 3. 2012 se stupněm utajení – podle nařízení vlády č. 522/2005 Sb., kterým se stanoví seznam utajovaných informací, přílohy č. 18 poř. č. 4 – Důvěrné, se dvěma utajovanými přílohami – Analytickými zprávami Bezpečnostní informační služby, obsahujícími utajované informace, a vyzvěděl od ní také samotný obsah těchto utajovaných informací, přičemž tyto utajované informace posléze dne 27. 3. 2012 v době od 17.44 hod. do 19.47 hod. nejprve telefonicky sdělil I. R., který s nimi obratem seznámil T. J., a poté osobně v P. v ulici C. na pokoji č. 26 hotelu V. H. P. o těchto skutečnostech informoval I. R. a T. J., kdy tito získali utajované informace přesně rozvedené v utajované příloze č. 1, stranách 1 až 5 utajované informace ředitele Bezpečnostní informační služby datované dnem 20. 3. 2012 a v utajované příloze č. 2, straně 2 utajované informace ředitele Bezpečnostní informační služby datované dnem 20. 3. 2012, v důsledku čehož mohli učinit opatření k zakrytí svého vlivu na státní orgány, státní instituce a společnosti s majetkovou účastí státu a ztížit tak Bezpečnostní informační službě získávání informací o činnostech, jejichž důsledky mohou ohrozit bezpečnost nebo významné ekonomické zájmy České republiky, popřípadě týkající se organizovaného zločinu, a dále mohlo dojít k ohrožení osob jednajících ve prospěch Bezpečnostní informační služby, což v konečném důsledku mohlo ohrozit bezpečnostní operace nebo činnost Bezpečnostní informační služby podle § 3 odst. 4 písm. d) zákona o ochraně utajovaných informací,

3) obžalovaná J. N.
dne 27. 3. 2012 od 17.30 hod. v P. – H., v H. p. na adrese L., přesto, že byla držitelem oznámení o splnění podmínek pro přístup k utajované informaci stupně utajení Vyhrazené, a byla poučena ve smyslu zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“), záměrně, poté, kdy se dosud nezjištěným způsobem dozvěděla, že P. N. byla dne 21. 3. 2012 doručena utajovaná informace ředitele Bezpečnostní informační služby datovaná dnem 20. 3. 2012 se stupněm utajení – podle nařízení vlády č. 522/2005 Sb., kterým se stanoví seznam utajovaných informací, přílohy č. 18 poř. č. 4 – Důvěrné, se dvěma utajovanými přílohami – Analytickými zprávami Bezpečnostní informační služby, obsahujícími utajované informace, znalá obsahu této informace utajované podle zákona o ochraně utajovaných informací, se záměrem, aby tato utajovaná informace byla posléze D. M. předána I. R. a T. J., vědoma si toho, že žádná z těchto tří osob není oprávněna seznamovat se s informacemi určenými předsedovi vlády, které byly utajované podle zákona o ochraně utajovaných informací, se setkala s D. M., kterému sdělila, že P. N. byla dne 21. 3. 2012 doručena utajovaná informace ředitele Bezpečnostní informační služby datovaná dnem 20. 3. 2012 se stupněm utajení – podle nařízení vlády č. 522/2005 Sb., kterým se stanoví seznam utajovaných informací, přílohy č. 18 poř. č. 4 – Důvěrné, se dvěma utajovanými přílohami – Analytickými zprávami Bezpečnostní informační služby, které obsahují zpravodajské informace přesně rozvedené v utajované příloze č. 1, stranách 1 až 5 utajované informace ředitele Bezpečnostní informační služby datované dnem 20. 3. 2012 a v utajované příloze č. 2, straně 2 utajované informace ředitele Bezpečnostní informační služby datované dnem 20. 3. 2012, a sdělila mu obsah těchto utajovaných informací, přičemž D. M. tyto podle zákona utajované informace přesně rozvedené v utajované příloze č. 1, stranách 1 až 5 utajované informace ředitele Bezpečnostní informační služby datované dnem 20. 3. 2012 a v utajované příloze č. 2, straně 2 utajované informace ředitele Bezpečnostní informační služby datované dnem 20. 3. 2012 posléze dne 27. 3. 2012 v době od 17.44 hod. do 19.47 hod. nejprve telefonicky sdělil I. R., který s nimi obratem seznámil T. J. a poté osobně v P. v ulici C. na pokoji č. 26 hotelu V. H. P. o těchto skutečnostech informoval I. R. a T. J., v důsledku čehož tito mohli učinit opatření k zakrytí svého vlivu na státní orgány, státní instituce a společnosti s majetkovou účastí státu a ztížit tak Bezpečnostní informační službě získávání informací o činnostech, jejichž důsledky mohou ohrozit bezpečnost nebo významné ekonomické zájmy České republiky, popřípadě týkající se organizovaného zločinu, a dále mohlo dojít k ohrožení osob jednajících ve prospěch Bezpečnostní informační služby, což v konečném důsledku mohlo ohrozit bezpečnostní operace nebo činnost Bezpečnostní informační služby podle § 3 odst. 4 písm. d) zákona o ochraně utajovaných informací.

Tím spáchali obž. I. R. přečin ohrožení utajované informace podle ust. § 317 odst. 1 tr. zákoníku, účastenstvím ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, obž. D. M. přečin ohrožení utajované informace podle ust. § 317 odst. 1 tr. zákoníku a obž. J. N. zločin ohrožení utajované informace podle ust. § 317 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

Za tyto trestné činy byli odsouzeni obž. I. R. podle § 317 odst. 1 tr. zákoníku, za užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v délce 9 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 18 měsíců; obž. D. M. podle § 317 odst. 1 tr. zákoníku, za užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v délce 9 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 18 měsíců; obž. J. N. podle § 317 odst. 2 tr. zákoníku, za užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v délce 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 3 let. Vedle tohoto trestu byl obž. J. N. uložen podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání, funkce, ke které je třeba zvláštního povolení, s nímž je spojen přístup k utajovaným informacím, na dobu 3 let.

Naproti tomu byl obžalovaný T. J. zproštěn podle § 226 písm. a) tr. ř. obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky v Ostravě ze dne 5. 2. 2016, sp. zn. 4 VZV 8/2014, pro přečin ohrožení utajované informace podle § 317 odst. 1 tr. zákoníku, účastenstvím ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jehož se měl obžalovaný dopustit tím, že dne 27. 3. 2012 v době od 16.44 hod. do 17.14 hod. v P. v ulici C. na pokoji č. 26 hotelu V. H. P. I. R. a T. J., jako osoby, které nebyly oprávněny seznamovat se s informacemi, které byly utajované podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací”), záměrně, v průběhu jednání s D. M., z dříve získaných obecných informací od J. N. (dříve N.) a P. B. dovozujíce, že existuje písemný materiál utajovaný podle zákona o ochraně utajovaných informací předložený P. N. některým z bezpečnostních orgánů nebo zpravodajských služeb státu, který se dotýká aktivit I. R. a T. J. souvisejících s jejich působením a vlivem na státní orgány, státní instituce a společnosti s majetkovou účastí státu, z něhož mají mít osobní prospěch, a který může obsahovat i údaje o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, navedli a instruovali D. M., aby dne 27. 3. 2012 v 17.30 hod. uskutečnil schůzku s J. N. (dříve N.), na které by s cílem s těmito údaji posléze seznámit I. R. a T. J. od ní vyzvěděl utajované informace o tom, který z bezpečnostních orgánů nebo zpravodajských služeb státu písemný materiál vypracoval, o jaký písemný materiál se jedná a jaké konkrétní skutečnosti tento písemný materiál obsahuje, když I. R. s J. N. (dříve N.) dříve předem telefonicky dohodl místo, čas a podrobnosti této schůzky, načež D. M. se dne 27. 3. 2012 od 17.30 hod. v P. – H., v H. p. na adrese L. setkal s J. N. (dříve N.), od které vyzvěděl, že P. N. byla dne 21. 3. 2012 doručena utajovaná informace ředitele Bezpečnostní informační služby datovaná dnem 20. 3. 2012 se stupněm utajení – podle nařízení vlády č. 522/2005 Sb., kterým se stanoví seznam utajovaných informací, přílohy č. 18 poř. č. 4 – Důvěrné, se dvěma utajovanými přílohami – Analytickými zprávami Bezpečnostní informační služby, obsahujícími utajované informace, a vyzvěděl od ní také samotný obsah těchto utajovaných informací, přičemž D. M. posléze tyto utajované informace dne 27. 3. 2012 v době od 17.44 hod. do 19.47 hod. nejprve telefonicky sdělil I. R., který s nimi obratem seznámil T. J., a poté osobně v P. v ulici C. na pokoji č. 26 hotelu V. H. P. o těchto skutečnostech informoval I. R. a T. J., kdy tito tak získali utajované informace přesně rozvedené v utajované příloze č. 1, stranách 1 až 5 utajované informace ředitele Bezpečnostní informační služby datované dnem 20. 3. 2012 a v utajované příloze č. 2, straně 2 utajované informace ředitele Bezpečnostní informační služby datované dnem 20. 3. 2012, v důsledku čehož mohli učinit opatření k zakrytí svého vlivu na státní orgány, státní instituce a společnosti s majetkovou účastí státu a ztížit tak Bezpečnostní informační službě získávání informací o činnostech, jejichž důsledky mohou ohrozit bezpečnost nebo významné ekonomické zájmy České republiky, popřípadě týkající se organizovaného zločinu, a dále mohlo dojít k ohrožení osob jednajících ve prospěch Bezpečnostní informační služby, což v konečném důsledku mohlo ohrozit bezpečnostní operace nebo činnost Bezpečnostní informační služby podle § 3 odst. 4 písm. d) zákona o ochraně utajovaných informací, neboť nebylo prokázáno, že by se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán.

K odvolání obžalovaných I. R., D. M. a J. N., jakož i státního zástupce, který podal odvolání do výroku o trestu u obžalovaných I. R., D. M. a J. N. v jejich neprospěch a dále do výroku o vině u obž. T. J., a to rovněž v jeho neprospěch, rozhodl Vrchní soud v Praze pod sp. zn. 2 To 35/2017 ve veřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2017 tím způsobem, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. z podnětu všech podaných odvolání napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc se podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

Ministr spravedlnosti podal stížnost pro porušení zákona v neprospěch obžalovaných I. R., T. J., D. M. a J. N., dříve N., proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 14. 9. 2017 sp. zn. 2 To 35/2017, jímž byl podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 1 T 5/2015, v celém rozsahu zrušen a věc se podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrací soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Dále rekapituloval úvahy odvolacího soudu, které jej vedly k jeho rozhodnutí a následně rozvedl, v čem spočívá porušení zákona.

Pojem „jiné trestní věci“ je v aktuálně účinném trestním řádu používán pouze v ust. § 88 odst. 6 tr. ř. a § 158d odst. 10 tr. ř., aniž by byl v těchto nebo v jiném ustanovení vymezen či definován. Podle § 20 odst. 1 tr. ř. platí, že proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, o všech útocích pokračujícího nebo hromadného trestného činu a o všech částech trvajícího trestného činu se koná společné řízení, pokud tomu nebrání důležité důvody. O jiných trestných činech se koná společné řízení tehdy, je-li takový postup vhodný z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení. Podle § 23 odst. 1 tr. ř. platí, že k urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů lze řízení o některém z trestných činů nebo proti některému z obviněných vyloučit ze společného řízení. Podle § 23 odst. 3 tr. ř. platí, že jsou-li tu podmínky společného řízení, může soud spojit k společnému projednání a rozhodnutí věci, v nichž byly podány samostatné obžaloby. Tato ustanovení upravují řízení před soudem, kdy trestní řád neobsahuje žádnou úpravu pro přípravné řízení. Proto se citovaná ustanovení analogickým způsobem aplikují i v postupu před zahájením trestního stíhání a ve vyšetřování. Z analogické aplikace vyplývá nutnost v postupu před zahájením trestního stíhání na místo obviněného uvažovat o osobě podezřelé v tzv. materiálním smyslu, tedy o osobě, vůči níž směřuje důvodné podezření z trestného činu, které je předmětem prověřování, je-li taková osoba známa. Trestní řád v citovaných ustanoveních § 20 tr. ř. a § 23 tr. ř. výslovně pracuje s pojmem trestný čin, ze zásady obžalovací vyjádřené v § 176 odst. 2 tr. ř. a § 220 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že u jedné osoby je možné rozhodnout o vyloučení věci ze společného řízení nebo naopak o spojení věci ke konání společného řízení jen ve vztahu ke skutku, který je předmětem trestního stíhání, resp. před zahájením trestního stíhání ve vztahu ke skutkovým okolnostem, které jsou předmětem prověřování. V případech jednočinného souběhu trestných činů není možné vyloučit ze společného řízení věc jen některého z trestných činů, jehož znaky mají být naplněny spolu se znaky dalších trestných činů u jednoho skutku, neboť předmětem trestního stíhání a potažmo i trestního řízení je obecně skutek, ne trestný čin. Závěry o tom, zda určitý skutek vykazuje znaky jednoho trestného činu či více trestných činů a v kterých, se mohou v průběhu trestního řízení lišit, kdy soud není vázán právním posouzením skutku žalovaného státním zástupcem, ale je povinen o takovém skutku rozhodnout. Proto používá pojem skutku, a nikoli trestného činu.

V případě trestního řízení, které se dotýká více osob, je možné rozhodnout o vyloučení věci ze společného řízení nebo o spojení věci ke konání společného řízení ohledně téhož skutku i jen ve vztahu k některé z osob, které se na jeho spáchání měly podílet. Obecně lze konstatovat, že za situace, kdy je trestní řízení vedeno ve vztahu k nikoli pouze jednomu skutku spáchanému nikoli pouze jednou osobou, mohou vznikat různé situace, kdy řízení o více osobách, více skutcích, ale i o jednotlivých částech skutku jediného (např. u pokračování v trestném činu) je vedeno ve společném řízení ve smyslu § 20 tr. ř., z něhož může být řízení o některém skutku nebo ve vztahu k některé osobě či osobám vyloučeno, nebo naopak původně samostatně vedená trestní řízení mohou být spojena do společného řízení. Taková rozhodnutí upravující postup řízení však nemohou mít za následek změnu povahy opatřených důkazů, které pokud výslovně trestní řád nestanoví něco jiného, nemohou být považovány za opatřené v jiné trestní věci.

Trestní řízení (prověřování), které v posuzované trestní věci předcházelo zahájení trestního stíhání obžalovaných, bylo zahájeno policejním orgánem dne 6. 1. 2012 pro prvotní podezření z trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit L. G. společně s dalšími dosud neustanovenými úředními osobami a dále pro podezření ze spáchání trestných činů zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku či dalších hospodářských trestných činů, trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterých se měli dopustit R. J. a T. H. společně s dalšími dosud neustanovenými osobami, jakož i pro podezření ze spáchání zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku těmito osobami. Poté vyplynulo podezření z další trestné činnosti, a to jednak páchané shodnými osobami podezřelých a jednak osobami nově podezřelými, přičemž u nich byla dána objektivní nebo subjektivní souvislost, a proto byly i takové skutečnosti prověřovány v téže věci v rámci vedeného společného řízení ve smyslu § 20 odst. 1 tr. ř. per analogiam. V rámci takto vedeného prověřování bylo také dne 9. 3. 2012 povoleno sledování soudkyní Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 0 Nt 5844/2012/V V 105/2012, kdy ze záznamů pořízených při tomto sledování byly získány důkazy o trestné činnosti obžalovaných ve vztahu k neoprávněnému nakládání s utajovanými informacemi.

Později byla věc, jejímž předmětem byly právě okolnosti neoprávněného nakládání s utajovanými informacemi ze strany obžalovaných, vyloučena ze společného řízení podle § 23 odst. 1 tr. ř. per analogiam, neboť v takové věci, na rozdíl od dalších skutkových okolností, které byly předmětem společného řízení a k jejichž objasnění bylo třeba provést ještě další úkony trestního řízení, byly dány podmínky pro rozhodnutí o trestním stíhání. Takové rozhodnutí o způsobu vedení trestního řízení však nemůže znamenat, že důkazy, které byly opatřeny či provedeny v době před vyloučením věci ze společného řízení, nebyly opatřeny či provedeny v souladu se zákonem v dané trestní věci, že by měly být opakovány nebo že by na ně mělo být nahlíženo, jako že pocházejí z jiné trestní věci. Právní názor odvolacího soudu, podle něhož se otázka, zda se jedná či nejedná o stejnou trestní věc, posuzuje podle odůvodnění povolení ke sledování osob a věcí, tedy zda v tomto odůvodnění již byly uvedeny skutkové okolnosti, které se později staly obsahem stíhaného skutku, nemá oporu v žádném ustanovení trestního řádu. Předmětné sledování bylo povoleno v rámci společného řízení, když i další trestný čin, ve vztahu k němuž byly sledováním opatřeny důkazy, vykazoval zákonné znaky, které jsou vyžadovány pro povolení takového sledování. Neexistuje tedy žádné ustanovení trestního řádu, které by zakazovalo provést důkaz záznamem pořízeným při sledování, které bylo povoleno v době konání společného řízení, a to za situace, že i právní posouzení skutku, který byl po vyloučení věci ze společného řízení stíhán samostatně, by umožňovalo povolení takového sledování. Požadavek odvolacího soudu na posuzování použitelnosti takového důkazu na základě obsahu odůvodnění povolení sledování nemá žádnou oporu v trestním řádu.

K použitelnosti záznamu pořízeného při sledování v jiné trestní věci odcitoval zákonné znění § 158d tr. ř. a rozvedl, že sledování osob a věcí je operativní úkon prováděný policejním orgánem, jehož podstatou je vždy získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky. Z důvodu získání důkazu, jehož obsah by byl zachycen objektivním způsobem, se zpravidla sledování osob a věcí provádí za současného (utajovaného) pořizování zvukových, obrazových nebo jiných záznamů (např. datové nebo jiné technické povahy). K takovému sledování je třeba ve smyslu § 158d odst. 2 tr. ř. písemné povolení státního zástupce, které ve výjimečných případech za splnění dalších podmínek může být vydané i následně. Pokud však má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků je zákonem ve smyslu § 158d odst. 3 tr. ř. vyžadováno předchozí písemné povolení soudce. Takové sledování vázané na povolení soudce je spojeno výhradně s použitím technických prostředků, což implicitně znamená, že při sledování jsou právě při použití technických prostředků také pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy. Z těchto důvodů je třeba legislativní odkaz na odstavec 2 obsažený v § 158d odst. 10 tr. ř. vykládat ne jako odkaz na sledování povolené státním zástupcem, ale jako odkaz na sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, neboť právě použitelnost takového záznamu v jiné trestní věci dané ustanovení řeší. Tímto způsobem také bylo předmětné ustanovení v dosavadní praxi vykládáno a z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že takový výklad je v souladu se zákonem i ústavně konformní. V tomto směru lze poukázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1518/13, kterým byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná ústavní stížnost stěžovatele, jenž namítal také nepřípustnost použití záznamů opatřených prostřednictvím sledování povoleného soudem v jiné trestní věci, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 1638/14, konkrétně na bod 19. jeho odůvodnění. Pro úplnost lze dodat, že posléze citované rozhodnutí Ústavního soudu se zabývá přímo záznamy pořízenými v posuzované trestní věci při sledování povoleném soudkyní Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2012.

Obecně pak platí, že na použitelnost důkazů v trestním řízení je třeba nahlížet perspektivou zásadní přípustnosti, která je obsažena v § 89 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, k čemuž je třeba z hlediska logického výkladu doplnit, že tato obecná zásada platí, nestanoví-li trestní řád něco jiného, a to buď výslovně, nebo prostřednictvím konkrétně stanoveného postupu při opatření a provedení určitého důkazního prostředku a důkazu. Jako příklady výslovného stanovení limitů použití důkazů lze nad rámec ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. uvést § 89 odst. 3 tr. ř. – důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení lze použít jen proti osobě, která takové donucení nebo hrozby donucení použila, § 8 odst. 2 tr. ř. – údaje, které jsou předmětem bankovního tajemství, údaje z evidence investičních nástrojů a zaknihovaných cenných papírů; v řízení o trestném činu podle § 180 tr. zákoníku může orgán činný v trestním řízení vyžadovat individuální údaje získané podle zvláštního zákona pro statistické účely; v trestním řízení, ve kterém lze uložit ochranné opatření zabrání části majetku, může státní zástupce a po podání obžaloby nebo návrhu na potrestání předseda senátu žádat od správce daně informace z rozhodnutí o stanovení daně z příjmů pro účely posouzení splnění podmínek pro uložení tohoto ochranného opatření nebo pro účely zajištění jeho výkonu; poskytnutí informací podle tohoto ustanovení není porušením povinnosti mlčenlivosti podle daňového řádu; podmínky, za nichž může orgán činný v trestním řízení vyžadovat údaje získané při správě daní pro jiné účely, stanoví zvláštní zákon; – údaje získané při správě daní nelze použít pro jiný účel než pro trestní řízení, v jehož rámci byly vyžádány, § 88 odst. 6 tr. ř. – v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1 – tj. je-li vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 8 let a pro tam taxativně vyjmenované trestné činy, zejména nutno zdůraznit trestné činy zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku, nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, nebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané stanice.

Za příklad konkrétně stanoveného postupu při opatření a provedení určitého důkazního prostředku a důkazu lze považovat zejména postup při vyslýchání osob (obviněných a svědků), jakož i znalecké zkoumání. Právo obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dále právo obviněného vznést námitky proti osobě znalce, jeho odbornému zaměření a proti formulaci otázek položených znalci znemožňují, aby protokoly o výsleších obviněného, svědka, znalce, jakož i znalecký posudek bylo možné bez dalšího provést jako důkaz v jiném trestním řízení.

Trestní řád nicméně v ostatních případech nemá žádné výslovné ustanovení, které by stanovilo, zda a jakým způsobem lze užít důkazní prostředek k důkazu v jiné trestní věci, než té, v níž byl opatřen. Toto se týká především listinných důkazů (včetně protokolů o úkonech zajišťující povahy v podobě domovní prohlídky, prohlídky jiných prostor a pozemků, osobní prohlídce, protokolů o ohledání) a věcných důkazů. Týká se to rovněž i důkazů opatřených předstíraným převodem podle § 158c tr. ř., použitím agenta podle § 158e tr. ř., ale i údajů o telekomunikačním provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovatelských dat podle § 88a tr. ř. ve vztahu k nimž Komentář trestního řádu, na který napadené usnesení odvolacího soudu odkazuje, zjevně nesprávně uvádí, že existuje úprava pro jejich použití v jiné trestní věci. Bylo by nepochybně nelogické, absurdní a jdoucí proti dosavadní rozhodovací praxi orgánů činných v trestním řízení dovozovat, že listinné důkazy zajištěné v jedné trestní věci není možné použít jako důkaz v jiné trestní věci, nebo že střelnou zbraň zajištěnou v trestní věci podezření z nedovoleného ozbrojování není možné užít k důkazu v jiné trestní věci spočívající v podezření z násilného trestného činu spáchaného právě takovou zbraní, a to jen proto, že trestní řád u takových důkazů zajištěných v jedné trestní věci výslovně použitelnost v jiné trestní věci nestanoví.

Jediným logicky smysluplným výkladem, který současně vychází z účelu trestního řádu, ze základních zásad trestního řízení i z ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř., je vycházet ze zásadní použitelnosti důkazů opatřených v jedné trestní věci i trestních věcech jiných, pokud trestní řád nestanoví opak výslovně (jako tomu je v § 89 odst. 3 tr. ř. a § 8 odst. 2 tr. ř.) nebo konkrétně stanovenou procedurou opatření a provádění některých typů důkazů (výslechy osob, znalecké zkoumání). Pokud trestní řád k opatření určitého důkazu stanoví konkrétní kvalifikační limity, jako tomu je u odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř., kde jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovatelských dat podle § 88a tr. ř., operativně pátracích prostředků podle § 158b až § 158f tr. ř., je na místě ze zásady zákonnosti a zásady přiměřenosti dovozovat, že takové limity musí být splněny i v jiné trestní věci, v níž by měly být takové důkazní prostředky užity k důkazu.

Další výhrady odvolacího soudu směřují do hodnotící činnosti soudu prvního stupně (hodnocení společenské škodlivosti, hodnocení neveřejnosti získaných utajovaných informací, míry neoprávněného vyzrazení utajovaných informací a způsobilosti informací zapříčinit následek trestného činu), které se netýkají správnosti zjištění skutkového stavu věci. Takové povahy není ani výhrada vůči neodůvodněnému užití moderačního ustanovení podle ust. § 58 odst. 1 tr. zákoníku při ukládání trestu odnětí svobody, jakož i nezdůvodnění uložení trestu zákazu činnosti. Doplnění dokazování, které odvolací soud uložil, mohl sám provést ve veřejném zasedání, neboť skutková zjištění soudu prvního stupně rozhodně nebyla tak nedostatečná, že by bylo nutné hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování. Odvolací soud mohl sám bez větších obtíží provést důkaz listinou předloženou obhájcem obžalované J. N. nazvanou Základní fakta z mediální analýzy. Pokud to odvolací soud považoval z hlediska řádného zjištění skutkového stavu za nezbytné, mohl i sám případně vyžádat u Národního bezpečnostního úřadu odborné vyjádření k zodpovězení stejných otázek, které byly předmětem sdělení BIS ze dne 21. 10. 2013 a 25. 4. 2014, a k provedení analýzy inkriminované zprávy BIS a jejích příloh, a to v souvislosti s výše uvedenou mediální analýzou předloženou obhajobou, pokud by odvolací soud u Národního bezpečnostního úřadu zjistil, že takové odborné vyjádření vůbec může podat, jakož i následně dokazování doplnit provedením odborného důkazu ve veřejném zasedání k důkazu. Takové doplnění dokazování by zcela jistě nebylo nahrazováním činnosti soudu prvního stupně.

Pro úplnost se vyjádřil k otázkám souvisejícím se zákonnými znaky žalovaných trestných činů a ke společenské škodlivosti. Podstatou jednání, které je obžalovaným kladeno za vinu, je vyzvídání, resp. vyzrazení informace utajované podle jiného právního předpisu, kterým je zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,ZOUI“). Podle § 2 písm. a) ZOUI se utajovanou informací rozumí informace v jakékoliv podobě zaznamenaná na jakémkoliv nosiči označená v souladu s tímto zákonem, jejíž vyzrazení nebo zneužití může způsobit újmu zájmu České republiky nebo může být pro tento zájem nevýhodné, a která je uvedena v seznamu utajovaných informací. Je tedy třeba důsledně rozlišovat utajovanou informaci a její nosič. V případě předmětné zprávy BIS je utajovanou informací vše, co bylo v předmětné zprávě obsaženo. Z hlediska naplnění znaku vyzvídání či vyzrazení utajované informace je pak nerozhodné, zda údaje ze zprávy obž. J. N. obž. D. M. sdělila zcela nebo jen částečně, jakož i to, jakou formou to učinila – zda ho nechala do písemnosti nahlédnout nebo zda mu svými slovy reprodukovala její obsah. Konkrétní rozsah a způsob neoprávněného sdělení utajovaných informací obsažených v předmětné zprávě BIS jsou tedy z hlediska naplnění formální stránky trestného činu nerozhodné. Ze záznamu pořízeného při sledování je nepochybné, že ke sdělení (a tedy k vyzrazení a vyzvědění) utajovaných informací ze zprávy došlo, jak to vyplývá z navazující telefonické komunikace obž. D. M. s obž. I. R.

Ve věci lze rozlišit určitou subjektivní rovinu zájmů obž. I. R. a objektivní rovinu zájmů BIS. Je nepochybné, že pro obž. I. R. mělo význam, aby vůbec zjistil, jakou zprávou disponuje p. v., kdo je původcem takové zprávy, nakolik se zpráva týká jeho aktivit, jeho osobně či jiných osob působících v jeho zájmu, jakož i v neposlední řadě, co je konkrétním obsahem takové zprávy. Pro obž. I. R. bylo důležité zjistit, zda a jaká složka státu z oblasti zajišťování bezpečnosti státu se o jeho aktivity zajímá, jakým způsobem je hodnotí, např. zda je považuje za protiprávní a zda plánuje či navrhuje v tomto směru přijmout další opatření. Již samotné zjištění, že autorem zprávy je BIS, a ne orgán Policie České republiky bylo z tohoto pohledu pro obž. I. R. přínosem, což je zjevné z telefonického rozhovoru s obž. D. M. Tento obžalovaný jako advokát obž. I. R. měl zjevně o jeho aktivitách dostatečné informace, kdy BIS jako původce zprávy pro předsedu vlády mohl vyhodnotit jako subjekt, od něhož neplyne žádné vážnější nebezpečí. Obdobně to pak platí i pro samotný obsah zprávy, jehož zjištění umožnilo obž. I. R. posoudit, zda zpracovatelé zprávy zjistili ve vztahu k němu nějaké skutečnosti, které nebyly obecně známé, případně, jejichž zjištění by obžalovanému a jeho aktivitám mohlo nějak uškodit.

Principem zpravodajských služeb je činnost v utajení, a proto osoby, na které jsou úkony zpravodajských služeb zaměřeny, by zásadně neměly vědět, že se o ně zpravodajská služba zajímá a případně s jakým výsledkem. Již vyzrazení prosté skutečnosti, že se konkrétní zpravodajská služba zajímá o aktivity určité osoby, předmětné osobě zpravidla ohrožuje úspěšné naplnění účelu zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších zákonů. Takovým účelem podle § 2 citovaného zákona je získávání, shromažďování a vyhodnocování informací důležitých pro ochranu ústavního zřízení, významných ekonomických zájmů, bezpečnost a obranu České republiky, kdy v konkrétním případě připadají v úvahu informace zejména pro ochranu významných ekonomických zájmů České republiky. Zpravodajské služby při své činnosti utajují (srov. nařízení vlády č. 522/2005 Sb., kterým se stanoví seznam utajovaných informací, ve znění pozdějších předpisů) nejen vyhodnocení a výstupy své zpravodajské činnosti, ale mimo jiné i formy, metody a zásady zpravodajské činnosti, zpravodajské prostředky a jejich použití, jakož i své informační zdroje. Neoprávněné sdělení byť i jen části obsahu předmětné zprávy BIS obž. D. M. jako osobě pracující pro obž. I. R. proto mělo pro tuto zpravodajskou službu význam nejen z hlediska prostého vyzrazení výstupů její činnosti, ale i z hlediska vyzrazení toho, že svoji činnost na obž. I. R. zaměřuje a že za tímto účelem může používat různé zpravodajské prostředky a cíleně využívat informační zdroje. Z obsahu vyhodnocení by mohla zasvěcená osoba poznat, zda takové nástroje a případně i které konkrétně byly použity nebo z hlediska cílů zpravodajské činnosti by použity být mohly, což do budoucna umožňuje přijmout taková protiopatření, aby takové použití nástrojů zpravodajské služby nebylo úspěšné.

Z toho všeho vyplývá i nepochybný závěr, že stíhané jednání bylo způsobilé zapříčinit následek, resp. účinek trestného činu, vlastně bez ohledu na míru neoprávněného vyzrazení utajovaných informací a bez ohledu na jejich obsah a povahu. Objektem trestného činu ohrožení utajované informace podle § 317 tr. zákoníku je zájem na ochraně utajovaných informací před nepovolanou osobou, čímž je obecně chráněna bezpečnost, obranyschopnost, ekonomika a jiné významné zájmy státu. Jednáním obžalovaných došlo k vyzrazení utajované informace obž. I. R. zejména o tom, že jedna ze zpravodajských služeb státu se zabývá jeho aktivitami a co k nim zjistila. K porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem tedy evidentně došlo, kdy utajovaná informace byla sdělena neoprávněné osobě, a to osobě, jíž se přímo týkala a před níž měla být utajena nejvíce, čímž byly porušeny zájmy státu z hlediska fungování jeho zpravodajské služby určené mimo jiného k ochraně před závažnými ekonomickými škodami.

Skutečnosti rozebrané výše z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu jsou zároveň i východiskem k úvahám o společenské škodlivosti případu. K již uvedenému lze doplnit, že i přes určitou publicitu, které se této trestní věci v hromadných sdělovacích prostředcích dostalo, a i přes nikoli nevýznamný časový odstup od rozhodných událostí BIS nepřistoupila ve smyslu § 22 odst. 4 ZOUI ke zrušení nebo změně stupně utajení Důvěrné u předmětné zprávy, což by byla povinna neprodleně učinit, pokud by pominul důvod pro utajení informace. Neoprávněné vyzrazení zprávy tedy i nadále z pohledu dané zpravodajské služby může způsobit prostou újmu zájmům České republiky ve smyslu § 3 odst. 4 písm. d) ZOUI a § 4 písm. c) ZOUI v podobě ohrožení bezpečnostních operací nebo činnosti zpravodajských služeb. Na základě výše uvedeného je na místě dovozovat, že by konkrétní účinek měl podobu především vyzrazení metod a zásad zpravodajské činnosti, zpravodajských prostředků nebo informačních zdrojů.

Z výše uvedeného je zjevné, že předmětný případ je natolik společensky škodlivý, že je na místě v něm uplatnit trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené, neboť jiná případná opatření jsou zjevně nedostatečná. V dané věci nebyla zjištěna žádná okolnost, která by míru společenské škodlivosti snižovala na stupeň, který by byl nižší než nejméně závažné vyskytující se případy ohrožení utajované informace.

Dále citoval zákonné znění § 254 odst. 1 tr. ř., § 258 odst. 1 tr. ř. a § 259 odst. 1 tr. ř., kterými se Vrchní soud v Praze při svém rozhodování důsledně neřídil, neboť důvody, pro něž prvostupňový rozsudek zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nemohou z hlediska zákona objektivně obstát. Primárním důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem je jeho závěr o nejasnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. pochybnost o jejich správnosti na základě argumentace o údajné procesní nepoužitelnosti důkazů, jež vyplynuly z prováděného sledování a odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Závěry soudu jsou z tohoto pohledu i zmatečné, když v takové situaci shledal důvody pro zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., avšak nekonstatoval podstatné vady řízení, které rozsudku předcházely, spočívající v porušení ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., tedy podle názoru odvolacího soudu zpochybňované provedení záznamů pořízených při sledování k důkazu. Usnesení odvolacího soudu je tak i vedle své nesprávnosti vnitřně rozporné a jako celek pak vadné a ve svých důsledcích nezákonné.

Pokud se týká samotných záznamů pořízených při sledování osob a věcí na základě povolení soudkyně Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2012, sp. zn. 0 Nt 5844/2012/V V 105/2012, jsou procesně použitelné v této trestní věci, v níž byly pořízeny, a současně jsou použitelné i v každé další trestní věci, ve které je vedeno trestní řízení o úmyslném trestném činu. Odvolací soud proto pochybil, pokud svým excesivním výkladem dospěl v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí k opačnému závěru a na takovém podkladě založil závěr o neúplnosti skutkových zjištění rozsudku soudu prvního stupně, resp. závěr o pochybnostech o správnosti takových skutkových zjištění. Navíc v rozporu s ust. § 134 odst. 2 tr. ř. svůj právní názor jasně a zevrubně nevyložil a ani dostatečně neodůvodnil, když svoji povinnost v tomto směru de facto obešel odkazem na jeden z vydaných komentářů trestního řádu, jehož závěry jsou však zpochybnitelné.

Další vady, které odvolací soud nalézacímu soudu vytýkal a které měly spočívat v jeho nedostatečné hodnotící činnosti, resp. v nutnosti doplnění dokazování, samy o sobě nezpochybňovaly správné zjištění skutkového stavu věci soudem prvního stupně, nezpůsobovaly tak nejasnost či neúplnost skutkových zjištění ani nevyvolávaly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, a proto ve skutečnosti nebyly důvodem pro zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. A pokud takové důvody odvolací soud spatřoval, mohl dokazování doplnit sám, neboť se nejednalo o nahrazování činnosti soudu prvního stupně ve smyslu § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř., a nebylo proto třeba hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování.

Za situace, kdy zásadní důvod, pro který ke kasaci rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí došlo, podřazený pod zrušovací ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., tedy procesní nepoužitelnost záznamů pořízených při sledování osob a věcí, v této trestní věci ve skutečnosti dán není. Je naopak na místě závěr, že odvolacímu soudu nic nebránilo v tom, aby jím shledaná a již výše zmíněná další dílčí pochybení v prvostupňovém rozsudku v rámci projednání věci ve veřejném zasedání sám postupem podle ust. § 259 odst. 3 tr. ř. napravil a ve věci také znovu sám rozhodl.

Lze tedy uzavřít, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 2 To 35/2017, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 5/2015, byl ve prospěch všech obviněných porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a § 259 odst. 1 tr. ř., neboť důvody ke zrušení prvostupňového rozsudku a vrácení věci nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí zjevně dány nebyly. Odvolací soud se na základě nesprávné právní úvahy, kterou navíc ponechal bez zevrubnějšího odůvodnění, domáhá kompletní revize veškerých dosavadních skutkových zjištění a dopouští se tedy svévolného a de facto nezákonného postupu.

S ohledem na shora uvedené má za to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu o této stížnosti pro porušení zákona bude mít také podstatný význam do budoucna pro další rozhodovací praxi orgánů činných v trestním řízení, které potřebují mít jistotu v otázce posuzování toho, co je „jiná trestní věc“, když tento pojem není v trestním řádu výslovně vymezen a v otázce, použitelnosti a zákonných podmínek použití záznamů pořízených při sledování osob a věcí povoleném soudem a potažmo i jiných důkazů v jiné trestní věci. Rozhodnutí Nejvyššího soudu by se tak stalo nositelem významného výkladu objektivního práva.

V petitu stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 2 To 35/2017, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 5/2015, byl porušen zákon ve prospěch obviněných I. R., T. J., D. M. a J. N. (dříve N.), a to v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a § 259 odst. 1 tr. ř. a v řízení, kterému předcházelo, v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon nebyl porušen.

Odvolací vrchní soud na str. 10–11 svého rozhodnutí vyložil dva procesní okruhy námitek, jež spolu úzce souvisí a týkající se jednak vyřešení otázky, zda se jedná o jednu a tutéž trestní věc, jež by umožnila následnou aplikaci § 158d odst. 3 tr. ř., když v případě opačném by nastoupil režim § 158d odst. 10 tr. ř.

K okruhu námitek za zcela nedostatečné odůvodnění ve vztahu k posouzení otázky, zda se jedná či nejedná o stejnou trestní věc, právem zde poukázal na skutečnost, že se jedná o velmi stručné konstatování, když námitky týkající se zcela jiného obsahu jednání obžalovaného I. R. popsaného též jako zcela odlišné trestné činy vyvolávají pochybnosti o tom, zda se o jednu a tu samou trestní věc jedná. Ostatně povinnost zabývat se touto otázkou vyplynula z jeho přezkumné povinnosti v rámci odvolacího řízení, když to bylo obsahem odvolání obžalovaného I. R.
V této věci je vedeno trestní stíhání pro zcela konkrétně popsaný skutek spáchaný jednotlivými obviněnými týkající se neoprávněného opatření si zprávy Bezpečnosti a informační služby datované dne 20. 3. 2012 a doručené p. v. 21. 3. 2012, a to spáchání přečinu ohrožení utajované informace podle § 317 odst. 1, příp. odst. 2 tr. zákoníku. Již jen tato zcela odlišná právní kvalifikace a odlišné prověřované jednání, jež bylo původně důvodem pro vydání předmětných povolení, vzbuzují oprávněné pochyby v tom směru, zda nejde o zcela jinou trestní věc, která má být propojena výlučně osobou obž. I. R. Jedná se o typický případ, kdy v rámci prověřování jedné trestné činnosti vyjde v případě najevo jiná trestná činnost páchaná touž osobou, zde dokonce posléze i dalšími osobami, avšak jde o jednání zcela odlišné, jež ostatně našlo odraz v tom, že probíhá oddělené trestní stíhání. Požadavek vrchního soudu v tomto směru, aby bylo režimem podle § 9 odst. 1 tr. ř. jasným a náležitě vyargumentovaným způsobem vyřešeno, v jakém procesním postavení je nutno na tuto otázku nahlížet, se nejeví nezákonným, ale zcela přiměřeným požadavkem. Soud prvního stupně se na str. 17 i.f. vyjádřil, že jde o výsek šířeji prošetřované trestné činnosti více osob, majících vazbu na obž. I. R. s tím, že pokud byla tato část posléze samostatně žalována, tak to neznamená, že jde o jinou trestní věc. Dále na str. 18 hovoří o obsahu prvotního podezření ve vztahu k osobě obž. I. R. Bližší argumentace zde uvedena není. Sám stěžovatel hovoří o prvotním prověřování vůči osobám odlišným (L. G., T. H. a R. J.), kdy dále bylo zjištěno zapojení dalších osob, jejichž činnost spolu subjektivně a objektivně souvisela a bylo vedeno společné řízení ve smyslu § 20 tr. ř. Nicméně se bližší informace o těchto souvislostech ve spise nenacházejí, soudní řízení zjevně probíhají odděleně. Právní kvalifikace prvotně prověřovaného jednání se týkala právní kvalifikace přečinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku, případně kvalifikace ve smyslu přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, případně podezření ze spáchání zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku. Mělo jít o jednání těchto osob v souvislosti s veřejnými zakázkami, které nejsou předmětem tohoto trestního řízení, když jde o zcela odlišná jednání, která jsou pouze později propojena v rámci návaznosti na osobu obviněného I. R., aniž by se tvrdilo, že by šlo o společně vedené řízení.

K druhé části argumentace, ve smyslu námitek ohledně § 158d odst. 3 tr. ř. a § 158d odst. 10 tr. ř., je možno shledat námitky také nedůvodnými. V obecné rovině je možno uvést, že v § 158d tr. ř., sledování osob a věcí, jsou upraveny celkem tři způsoby sledování osob (a věcí), když v tomto směru je možno poukázat na příslušné pasáže vícero komentářů k trestnímu řádu. Jedná se sice o v zásadě shodně prováděné operativně pátrací prostředky, avšak jejich povolovací režim a následně procesní použitelnost jsou odlišné. Stěžejní otázkou v daném směru je posouzení situace, jak přistupovat k režimu § 158d odst. 3 tr. ř. s ohledem na skutečnost, že § 158d odst. 10 tr. ř. obsahuje výslovný odkaz toliko na § 158d odst. 2 tr. ř., tedy sledování osob a věcí na základě povolení státního zástupce. Hovoří se zde tak o odlišné procesní situaci, kdy je prováděn jiný typ sledování osob a věcí, a to právě v režimu povolení ze strany státního zástupce. V posuzované trestní věci byl však užit postup podle § 158d odst. 3 tr. ř., když na základě povolení soudkyně Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2012, sp. zn. 0 Nt 5844/2012V V 105/2012, bylo prováděno sledování osob a věcí na dobu 6 měsíců. Vrchním soudem bylo správně posouzeno, že jde o takový zásah do soukromí, jež je podmíněn předchozím rozhodnutím soudce, v daném případě soudkyně, osobně takto bylo postupováno po celé přípravné řízení. Nicméně stěžejní otázkou zde zůstává, zda je možno analogicky aplikovat použití těchto výstupů v jiné trestní věci, když § 158d odst. 10 tr. ř. odkazuje na uvedené sledování podle § 158d odst. 2 tr. ř., a v zákoně jinak absentuje analogické ustanovení § 88 odst. 6 věta poslední tr. ř. Je samozřejmě otázkou, zda je možno analogicky připustit použití tohoto důkazu, nicméně je tuto okolnost nutno náležitě odůvodnit.

Vrchní soud zde nedal žádné závazné stanovisko jak provedené důkazy hodnotit, vyslovil pouze své požadavky na nutnost náležitého odůvodnění a vyřešení v režimu předběžné otázky těchto dvou, byť zcela stěžejních, procesních záležitostí. Pro takové rozhodnutí disponuje odvolací soud svým zákonem daným oprávněním, a rozhodně tak zákon (trestní řád) ve stěžovatelem uváděných ustanoveních neporušil, když nedává v tomto směru žádné závazné pokyny, ale domáhá se náležitého a pečlivého zhodnocení dané situace a vyslovení závěru k těmto otázkám, když stávající postup soudu prvního stupně nepovažuje za dostatečně odůvodněný. Tomuto postupu nelze vytknout porušení příslušných ustanovení trestního řádu, tak jak navrhovatel ve své stížnosti pro porušení zákona uvádí. Jedná se tak o zásadní rozdíl oproti jiné stížnosti pro porušení zákona vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tz 3/2017 ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015 (mj. hojně citovaného obžalovanými i v této věci), kde bylo shledáno tzv. akademickým výrokem porušení zákona ve prospěch obžalovaných, neboť tam odvolací soud, zjednodušeně řečeno, důkazy ve smyslu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a příkazů k povolení a sledování osob a věcí shledal nezákonnými a tudíž v dané věci nepoužitelnými. V nyní projednávané stížnosti pro porušení zákona se odvolací soud žádného takového konstatování nedopustil.

Stěžovatelem citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1518/13 se sice týká námitky použití záznamů, získaných v „jiné trestní věci“, jež bylo provedeno souladně s požadavky trestního řádu, avšak neřeší namítanou problematiku vztahu § 158d odst. 3 a § 158d odst. 10 tr. ř., když pouze obecně hovoří o tom, že [Podle § 158d odst. 10 tr. ř. „V jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování provedeno, lze záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz jen tehdy, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu.“]. Druhé citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1638/14 se skutečně týkalo nařízeného povolení sledování v této věci, řešilo však situaci v přípravném řízení a primárně situaci ohledně odposlechu advokáta a klienta. Ve stížnosti citovaném bodě 19. uvedl pouze obecně, že „… V jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování provedeno, lze záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz jen tehdy, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno (§ 158d odst. 10 tr. ř.)“. Ústavní soud tak opět explicitně neřeší zde citovanou problematiku.

Stěžovatel uvádí, že je třeba legislativní odkaz na odstavec 2 obsažený v § 158d odst. 10 tr. ř. vykládat ne jako odkaz na sledování povolené státním zástupcem, ale jako odkaz na sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, neboť právě použitelnost takového záznamu v jiné trestní věci dané ustanovení řeší, s tím, že tímto způsobem bylo předmětné ustanovení v dosavadní praxi vykládáno. Nicméně odkaz vrchního soudu na uvedený komentář Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, na str. 1198–1199, autoři Draštík, A., Fenyk, J. a kol., kde se hovoří o tom, že „... značně široká použitelnost záznamu pořízeného při sledování podle odst. 2 kontrastuje s naprostou nepoužitelností záznamu pořízeného při sledování podle odst. 3 v jiné trestní věci, což se jeví být nedůvodně restriktivní, zvláště při vědomí skutečnosti, že jinak přísněji regulovaný odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle § 88 a § 88a použitelnost v jiných věcech umožňuje. Nelze tedy např. vyloučit, že pokud bude nasazen prostorový odposlech stran korupční trestné činnosti a na místě bude spáchán např. závažný trestný čin, nebude možno ve vztahu k ní pořízený záznam využít“, svědčí o tom, že minimálně část teorie a právní praxe (komentář je sepsán osobami z řad justiční praxe, konkrétně tato část státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství), má názor opačný.

Současně je nezbytné zdůraznit, že § 89 odst. 2 tr. ř. skutečně hovoří o obecné použitelnosti důkazu a je nezbytné zohlednit i toto hledisko. Ovšem při zvážení závažnosti zásahů do ústavně zaručených práv se jeví úvaha vrchního soudu o speciálním ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. vcelku přiléhavou.

Vzájemné propojení § 158d odst. 2 tr. ř. a § 158d odst. 3 tr. ř. skutečně existuje, když ani jedno zákonné ustanovení neobsahuje komplexní právní úpravu dané problematiky, ale samy o sobě oba odstavce odkazují i na znění § 158d odst. 1 tr. ř., který hovoří o definici sledování a jeho technických aspektech, zatímco § 158d odst. 2 tr. ř. hovoří o povolení pořizování zvukového, obrazového nebo jiného záznamu (tzv. prostorový odposlech) a § 158d odst. 3 tr. ř. pak hovoří o zasahování do ústavně zaručených práv na nedotknutelnost obydlí, listovního tajemství nebo zjišťování obsahu jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, dále pak o procesních aspektech povolení soudce. Nicméně je současně skutečností, že současné znění § 158d odst. 4 tr. ř. a § 158d odst. 6 tr. ř. odkazuje současně na § 158d odst. 2 i § 158d odst. 3 tr. ř., znění § 158d odst. 5 tr. ř. má výslovný odkaz toliko na § 158d odst. 3 tr. ř. a zmíněný § 158d odst. 10 tr. ř. odkazuje výlučně na § 158d odst. 2 tr. ř., což by se jevilo při shora nastíněné úvaze stěžovatele redundantním.

Požadavek na řešení této otázky vrchním soudem, který se k otázce nasazení tzv. prostorového odposlechu podle § 158d odst. 3 tr. ř., kde jde o zásah do soukromí intenzivnější, je podmíněn předchozím rozhodnutím soudce, který zavazoval nalézací soud k pečlivému se zabývání otázkou, zda ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. lze užít i stran sledování podle § 158d odst. 3 tr. ř. K této problematice odvolací soud poukázal na doktrinální výklad z něhož citoval a tak jeví se zcela přiměřeným a to i při zohlednění citovaných usnesení Ústavního soudu a doktrinálního výkladu v citovaném komentáři k trestnímu řádu.

Současně platí, že nejde o porušení povinnosti odvolacího soudu a to ani ve smyslu použití § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř., ve vztahu k stěžovatelem uváděné údajné námitce ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., když odvolací soud jasně uvedl, že vlastní povolení soudkyně Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2012, sp. zn. 0 Nt 5844/2012V V 105/2012, ke sledování osob a věcí shledává za zákonné a ústavně konformní s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 666/09. Pouze v případě, že by odvolací soud shledal důkaz nepoužitelným, tak by mohl vytýkat porušení ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., jehož se dovolává stěžovatel.

Zbylé námitky stěžovatele se týkají v dané fázi procesního stavu věci otázek spíše předčasných, když jejich relevance je odvislá od primárního vyřešení shora uvedených zásadních otázek. K otázce proveditelnosti důkazu před odvolacím soudem je možno stěžovateli přisvědčit, že pokud by pochybnost o správnosti a úplnosti skutkových zjištění vyplývala toliko z obsahu listin, případně obstarání zpráv od Národního bezpečnostního úřadu, jak jsou stížnosti pro porušení zákona uváděné, tak by nic nebránilo odvolacímu soudu si je opatřit a jako důkaz je ve veřejném zasedání provést, aniž by to samo o sobě bylo důvodem pro kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně. Jestliže je však otázka správnosti a úplnosti skutkových zjištění založena mnohem ve větší šíři, tak zde odvolací soud shrnul své komplexní vyjádření ke všem v daném stavu řízení relevantním námitkám odvolatelů a uložil soudu prvního stupně zcela v souladu se zákonem opatřit a provést takové důkazy. Ani z tohoto postupu tak nelze dovodit porušení příslušných ustanovení trestního řádu, naopak jde o splnění povinnosti odvolacího soudu.

V případě úvah o povaze zprávy Bezpečnostní informační služby a právních důsledků jejího vyzrazení neoprávněným osobám z hlediska naplnění zákonných znaků žalovaných trestných činů a k jejich společenské škodlivosti, se jedná o otázku hmotněprávního posouzení ve věci, která není dosud pravomocně ukončena a nachází se po zrušení věci odvolacím soudem ve fázi neskončené věci před soudem prvního stupně. V obecné rovině lze nepochybně souhlasit s úvahami stěžovatele o významu utajované informace, povaze jejího nosiče (zprávy Bezpečnostní informační služby) z hlediska zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně § 2 písm. a) tohoto zákona, kde se za utajovanou informací rozumí informace v jakékoliv podobě zaznamenaná na jakémkoliv nosiči označená v souladu s tímto zákonem, jejíž vyzrazení nebo zneužití může způsobit újmu zájmu České republiky nebo může být pro tento zájem nevýhodné, a která je uvedena v seznamu utajovaných informací, když utajovanou informací je vše, co bylo v předmětné zprávě obsaženo.

Další úvahy o tom, zda je pak nerozhodné, zda údaje ze zprávy obž. J. N. obž. D. M. sdělila zcela nebo jen částečně, že konkrétní rozsah a způsob neoprávněného sdělení utajovaných informací obsažených v předmětné zprávě Bezpečnostní informační služby jsou tedy z hlediska naplnění formální stránky trestného činu nerozhodné, jsou skutečně poněkud předčasné, když platí, že odvolací soud (poslední odstavec str. 11 a str. 12) se vyjádřil k povinnosti soudu prvního stupně zabývat se všemi aspekty, když se jeho výtky zaměřily spíše ke způsobu hodnocení důkazů a jejich podřazení pro naplnění znaků skutkové podstaty. V současné době jsou tyto námitky poněkud předčasné, a to i k řešení otázky vztahu subjektivní roviny zájmů obž. I. R. a objektivní roviny zájmů BIS.

K otázce obecné činnosti zpravodajských služeb, jejíž podstatou je činnost v utajení, jde o notorietu, kdy skutečně by osoby, na které jsou úkony zpravodajských služeb zaměřeny, neměly vědět, že se o ně zpravodajská služba zajímá. Nicméně bude předmětem meritorního rozhodnutí, zda vyzrazení skutečnosti, že se konkrétní zpravodajská služba zajímá o aktivity obžalovaného, je podřaditelné pod žalovaný přečin ohrožení utajované informace podle § 317 tr. zákoníku, jehož objektem je zájem na ochraně utajovaných informací před nepovolanou osobou, čímž je obecně chráněna bezpečnost, obranyschopnost, ekonomika a jiné významné zájmy státu. V obecné rovině nepochybně platí, že i přes publicitu, které se trestní věci ve sdělovacích prostředcích dostalo, Bezpečnostní informační služba nepřistoupila ve smyslu § 22 odst. 4 zákona o ochraně utajovaných skutečností ke zrušení nebo změně stupně utajení Důvěrné u předmětné zprávy. Nelze předjímat motiv služby, proč tak neučinila, zda je vyzrazení zprávy i nadále z pohledu dané zpravodajské služby způsobilé přivodit újmu zájmům České republiky v podobě ohrožení bezpečnostních operací nebo činnosti zpravodajských služeb, anebo z důvodů jiných. Ke konkrétní otázce společenské škodlivosti Nejvyšší soud může toliko odkázat na závěry stanoviska Nejvyššího soudu Tpjn 301/2012 podle kterého platí, že „trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ,ultima ratio‘ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ,ultima ratio‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné“. Je zcela na nižších soudech, aby vyřešily, zda šlo o případ, který nedosahuje oné spodní hranice trestnosti odpovídající běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, tedy zda je či není dána okolnost, která by míru společenské škodlivosti snižovala na stupeň nižší než nejméně závažné vyskytující se případy ohrožení utajované informace.

Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud uzavřel, že zákon porušen nebyl a stížnost pro porušení zákona zamítl postupem podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. Jednal současně postupme podle § 274 tr. ř. v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 9. 2018


JUDr. Petr Šabata
předseda senátu



Vyhotovil člen senátu
Mgr. Daniel Broukal